Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Nejvyšší hora

Podezíravě se podívala za černavou vlčicí, která téměř vystřelila za tím divným cizincem. Znali se nějak blíž, nebo by měla mít stříbrnkavá vlčice obavy z toho, za kým se její společnice vydala? Podle pachu ho netipovala na nikoho ze smečky, třebaže si nenalhávala, že si určitě zapamatovala všechny tváře. Aťsi byl kýmkoliv, Astra je nechtěla v jejich (možná milostném, možná navýsost tajném) rozhovoru rušit, a tak postávala v pozadí.
Překvapivě u sebe vlčici měla dřív, než stačila říci švec. Na cože se jí to před chvílí ptala? „To nebude voda - voda voní jinak,“ a že ona o tom věděla své, když se jí pravidelně nechávala vésti! „Místní magie je nevypočitatelná, Cyro. Musíme na to brát zřetel.“ Až taková, že se z toho Astře pravidelně dělalo zle - takového plýtvání vlastním potenciálem, takových nesmyslných vymožeností, které mladým pletly hlavu. Být na ni, tuhle ohavnost zakáže.
Cože byl její druhý dotaz? „Nevím nic,“ odvětila jí s pokrčením ramen, nejistá, jestli by měla. Jednalo se o nějakou notoricky známou osobnost těchto ostrovů? Nebo to byl opravdu nějaký člen Daénské smečky, na kterého dočista zapomněla? Nesmysl - tak důležité informace nesla v hlavě. Ale stárneš, připomněla si hořce, staří zapomínají. A neudřela se náhodou před chvílí do hlavy až tak, že jí v ní zadunělo?
Nesmysl. Pokud si Astra měla být něčím jistá, pak to byla právě její paměť.

Zatímco se obě smály tomu vyvedenému osudu, vlčice se pomalu začala hrabat na vlastní tlapy. S každým pohybem cítila nové svaly, o kterých v životě netušila, že má, až si u toho občas v nepříjemnosti odfrkla. Tak se ale nakonec pozná vyvedená výprava, že? Snad by se mohly jít s černou vlčicí po těchto eskapádách prohlédnout někým požehnanějším v umění léčitelství, aby se trochu vykurýrovaly. „Nic. Mládí stáří utíká a staří mu nestačí,“ usmála se nakonec, neohrabaně, nezkušeně. Tohle všechno bylo tak nové, a tak neskutečně zvláštní a nepřirozené! Jak tohle vlci mohli dělat, aniž by se nad tím sami nepozastavili?
Právě s touhle vlčicí tak bylo mnoho věcí jiných, než jak je pamatovala – dobře jiných. Stříbrnkavá stařenka i přes bolest cítila jakýsi úspěch, snad pošetilou hrdost na to, jak se jim jejich cesta z hor nakonec vyvedla, neboť vnímala, že je tohle zvláštní rošambó nakonec sblížilo. Ledy tají, kry už nejsou tak ostré. Stárneš, sentimentalisto. „Vem si ho na památku,“ pokrčila Astra rameny, jak tu divnou díru viděla. „Tohle už snad nezažiješ.“
Neřekla za dnešek už až moc? Na otázku jenom pokývla hlavou a svorně se vydala po boku své kamarádky (kamarádky?, zeptala se sama sebe s výsměchem) daleko od těchto prokletých míst.

>> Červená louka

Kolika radosti na světě náhle bylo, jak se jeden střetl tváří tvář s možným skonem! Být tak o chlup starší, jistojistě by si rozmlátila všechny trouchnivějící kosti na padrť, a pak by se do Daénu už nevracela – raději by byla odešla umřít do lesa, než takhle smečku zostudit. Našel by ji nějaký dobrák, který by se o ni chtěl vehementně postarat? A dovolila by mu to vůbec, když už teď černé vlčici ukázala sotva zlomek bolesti, jež jí mravenčila celým stárnoucím tělem? Těžko.
S myšlenkou právě na Cyru zvědavě povytočila hlavu tak, aby na ni viděla – bylo to snad zašišlání, co zaslechla? Ukousla si jazyk?, napadlo ji hned, ráda, když jí sama vlčice svými dalšími slovy vyvedla z omylu. Oněmět takhle krutě ona, přijala by takové postižení s prazvláštním klidem: kolika nepříjemným tichům by svým náhlým mlčením předešla, jak jednoduchá by náhle byla veškerá komunikace s okolím! V bezeslovné řeči Astra okatě vynikala i dnes. „Trochu víc,“ přitakala jí po krátké odmlce s úškrnem, „dvě babky.“ Byl to dlouhý život, předlouhý.
„Proč pliveš?“ optala se ještě předtím, než její společnice vyrukovala s tou nejvtipnější frází pod sluncem, které se náležitě před vyčkáváním na odpověď vysmála. Zubu si nevšimla - měla co dělat, aby prodýchávala svůj hýkavý, o to úsměvnější smích, na nějž očividně nebyla zvyklá.

První vlčice cukla slechem, jakoby se chtělo vytočit za cizím, na hony daleko vzdáleným hlasem (doma, tam byly zimy tužší. Ale ležím ve sněhu, ne snad?) - pak následovala tlapka, která s vypětím všech sil jemně ťafla po obličeji černavé vlčice, aby ji dostala kus od sebe (pět minut zklamání). Trochu prostoru pro umírajícího!
Dlouho jí trvalo, než pokusila pohnout zbytkem těla - cítila však jen tupou bolest, takovou, která prostupuje až za oči a tlačí na ně tak, jakoby je chtěla vyloupnout. Na tyhle avantýry byla příliš stará, příliš! S protáhlým mlasknutím se konečně překulila na záda, aby na svou společnici pořádně viděla, a s naprosto seriózním výrazem vyřkla: „Tak takhle tvrdě se mi ještě nikdy nespalo.“ A zahýkala si k tomu se smíchem. Udeřila se Astra do hlavy až tak, že tu teď ležel někdo úplně jiný? Tche! Těžko! Třebaže nesl její smích z celé zkušenosti veselost, po tvářích se jí brzičko přehnal posměšný škleb. „Nejsme na tohle trochu staré, Cyro?“

Zabolelo to tak, jako naposledy na sněžných pláních daleko od ostrovů. To už bylo ale tak dávno, za jejího raného mládí - těžko by na takovou dobu vzpomínala teď, když byla krajíček od vlastního skonu! Nebo ne? Astře zůstala tlama viset napůl otevřená, němý výkřik, oči vytřeštěné a téměř zakalené jakousi prastarou zkušeností, která ochromila její svalstvo. Tehdá, za oné osudné noci, všude kolem ní byla krev - cítila ji v čumáku i v ústech, na rozřízlém pysku, a také to, jak putovala do jejího žaludku, jak ji celou zaplňovala až tak, že stříbrnkavá vlčice div nepraskla. Cítila ji však také na zuřivé duši, perouc se s tělem, které už dlouho chřadlo a chládlo. "Vzdej ten boj, vždyť už je mrtvá, vzchop se a běž domů."
Třebaže se vlčice snažila zapřít zadními tlapkami, oběma vlčicím tím uškodila - Cyře se musela vysmekávat tak, že jí rvala staré, šedavé chlupy, div ji neudusila, a táhla ji s sebou dolů. Panikařila? Musela - chtěla přežít. „Cyro,“ zahýkla, jen co do sebe dostala dostatek vzduchu, „pusť, dole je-“ -plocha, ale sotva to stihla doříct, už se špatně zapřela tlapou.
Namísto toho, aby se vyzvedla, stařenka omylem zatlačila právě ve chvíli, kdy se jí podsmekla půda pod nohama a ona namísto toho, aby mířila vzhůru, potáhla dolů. Tím musela převážit také černavou vlčici, a pak už šlo slyšet kutálející se kamínky, větší a menší, a nepříjemný skřehot, který takřka až jiskřil. Kámen na kameni. Kdoví, jak na tom byla její společnice - Astra si však zle setřela polštářky, o tělo bušící sprška kamenů. Valo, Valo, Cyro- „Hmpf!“
Její tělo se zaduněním spadlo o hrst metrů pod úzkou cestičkou.

Odpověď, která jí slynula z pysků takřka hned, co se Cyra vyjádřila, byla jednoznačná: „Ne,“ a vícero se k tomu neměla. Neměla důvody věřit ve vyšší moc - na světě nebylo ničeho, co by považovalo za svaté, co by jen kouskem svého prochladlého srdce obdivovala tak, aby uvěřila, že právě to něco bylo stvořeno někým nad-vlčím. Ale po-smrtný...... Neměla na tomhle světě už moc času, což ostatně cítila z bolavějících, utahanějších končetin a měkčího srdce už teď. (A kolik jí ve skutečnosti ještě zbývalo? Dva roky, nebo celých pět?). Nechce se uklidnit vidinou na to, kam půjde, až vydechne naposled?
Nezajímalo ji někdy, kam odešly její d-
Astře po tváři projel nevrlý výraz, který se před černavou vlčicí pokusila skrýt odklonem hlavy - její vztek nebyl mířen proti ní, a tak by byla věru nerada, kdyby si to vlčice vzala osobně. Jen co se zase pevně chopila vlastní mimiky, zadumaně zahmkala: „Ale Ty ano,“ očividně, „a to respektuju.“ A pokud tohle vlčice nepochopí jako ojedinělou nabídku (v životě by takové žvásty neřekla před nikým jiným, a tak bylo štěstí, že Cyra jenom nikým jiným nebyla), pak už od stříbrné vlčice těžko později něco pochopí.
Cesta, kterou se vydaly, přišla vlčici poněkud těžší. Možná to bylo dřívějším výstupem k výšinám a s ním spojenou únavou, nebo už na takové pohyby po horách přestávala mít věk. Tak či onak se jí na jedné z užších cest povedlo škobrtnout, čímž se převážila ke srázu - a bylo zle. „Hn-k!“

Třeba celičký neúspěch dnešního výšlapu opravdu pramenil z její nelibé přítomnosti - Astra nakonec nebyla pražádný svatoušek, a před mrtvýma se měla tendence schovávat, než jim nastavovat svou tvář k obdivu. Nebo to bylo způsobeno tím, že v té velké kožešině neměla mrtvé, kteří byli jejími předky, ale kterým sama předek mohla být? Snad se černavé vlčice jednou její snahy vyplní, bez ní. „Uh-huh,“ pokývla jí zdvořile hlavou, nevědíce, jestli to bude chtít její společnice někam rozvést.
„Nepřijdou,“ zopakovala to divné slůvko na svém jazyku, jakoby jej ještě nikdy nevyřkla (lhala by, tak ošklivě by lhala), a konečně se obrátila k té, které patřilo. Jakoby před jejíma očima stanul někdo nový, čerstvá jinovatka, a s ostychem všech novotin zaujal místo zející prázdnotou. Transformaci, kterou v sobě Cyra cítila, měla Astra příležitost vidět na vlastní oči - jenomže namísto vrásek a šedivin v prvních, mazlivých paprscích nebes zřela černavou vlčici jako planoucí květ rudých, krvavých máků, a hrdlo se jí stáhlo němotou. Zalíbením? Jako by právě zřela vylézat můru ze svého kokónu bezpečí, tepla a bezstarostného přežívání! „...Koho čekáš?“ Někdo specifický? Vala, šeptla její mysl, a Astřinu tvář jako horskou bystřinku na moment zabolel kamínek jako ostří v srdci.

Zatímco se její kamarádka (kamarádka?, pomyslela si s takovým překvapením, až se její tělo znatelně ošilo) odebrala k hloubavému tichu, stříbrnkavá stařenka se nad ní rozhodla držet stráž. Netušila, jakou váhu tahle chvíle pro temnou postavu má, a jestli by raději neměla její očividně náboženský rituál (nebo to byla jenom domněnka? Kde leží pravda?) překazit, aby ve smečce Cyra nezvedla revoltu - na druhou stranu rozuměla potřebě někam patřit, k něčemu se hlásit. To, že vírou opovrhovala, bylo pro tuhle chvíli upozadněno. Ale jen pro dnešek.
S takovou se Astra posadila nedaleko své společnice, aby ji omylem nevyrušila u nějaké modlitbičky, a zkoumavým pohledem brázdila po širém okolí.
Z vlastního rozjímání ji znenadání vyrušil jakýsi povzdech, díky kterému prvé za Cyrou vytočila jeden slech, a pak celou hlavu. Huh? Pysky stáhnuté do úzké linky, šedavá vlčice při pohledu na vlčici kapánek znejistěla. „Chceš...“ začala, třebaže netušila, jak pokračovat. Uvítala by Cyra, kdyby se míchala do jejích osobních záležitostí a zajímala se? Když ji onehdá pozorovala s tím nešťastným nedochůdčetem, vypadalo, že právě otázkami jeden dobře přeloží, že má o druhého starost. Astra pohlédla k černé postavě, která byla s probouzejícím se ránem náhle orámovaná zlatavou září, a prolomila dlouhou odmlku: „Chceš si o tom promluvit?“ Pomůže jí tím alespoň nějak?

Dobrého večera, přišla jsem vás obtěžovat! Abych se řídila podle předpisů, budiž výpis mé hříšné duše (víceméně bez postů z rychloher rychloher):
6. charakter
✓ • +- 2,5 roku na MG
✓ • na prvním charakteru cca 300 postů. Hanka: 391/300
X • na druhém charakteru cca 200 postů. Joseline: 157/200
✓ • na třetím charakteru cca 100 postů. Astra: 104/100
✓ • na čtvrtém charakteru cca 70 postů. Sedna: 91/70
✓ • na pátém charakteru cca 40 postů. Solveig: 42/40

Joseline se mi, šídlo, neustále motá po různých ne/aktivních hrách a Astra to má podobně. Solveig žije rodinnými hrami, takže tam je dle mého zaseknutí naprosto přirozené. Za všechny se nicméně snažím odpisovat hned (podle zdraví rukou a maturity, ovšem) a o to, jestli mi někdo odepsal, se většinou zajímám. Omluvenky jako správný žák píši vzorně.
Nedovedu objektivně posoudit, jestli mají mé postavy nějakou strukturu a zda vůbec vedu jejich příběhy a ploty srozumitelným směrem. Tenhle oddíl tedy musím přenechat ve vašich rukách.
Netuším, jakou dospělou postavu bych si případně přivedla - přemýšlím, že ji chvíli nechám ležet ladem. Ono v inzerátech po konkurzu určitě něco vyroste, jako rostou houby po dešti!

Schváleno

Jednoduchost, s jakým černavá vlčice přijala její omluvu, ve vlčici vyvolala prazvláštně příjemný klid, který se v ní neusadil už pořádně dlouhou dobu. S němým pokývnutím považovala jejich věc za vyřešenou - konečně, třebaže se s překvapením přistihla, že by vlčici ráda řekla ještě něco, ba snad se ujistila o tom, že se správně pochopily. Ale bylo to nutné? Bude moudřejší si některé věci nechat pro sebe a ještě nad nimi zapřemýšlet, než je neohrabaně a s těžkostí vydá napospas světu.
S krátkým zamyšlením Cyře opětovala její úsměv - vypadal nešikovně, skoro šklebivě, tedy tak, jakoby se Astra v životě na své kamarády neusmála. Kdy naposled ale právě takové kamarády měla, kdy naposled se vůbec usmívala? Se zvykem si jazykem přejela po jizvě na tváři a zahleděla se na tlapky, které ve tmě a sněhu splývaly v jedno - třpytivá běloba, Vala a její srst, a tiskla čelistmi k sobě tak, až se ozvalo osamělé cvak.
Kde její společnice zaváhala, tam se jí šedavá vlčice snažila být nablízku. Kdyby se stalo, že se vlčici podšmýkne tlapka, měla v plánu buďto mířit do pekel horoucích po jejím boku, nebo se pokusit posilnit její pozici tak, aby nesletěla dolů - patřily do stejné smečky, a to bylo pouto, které se bere až za hrob. „Dolů půjdeme až ráno,“ varovala černavou vlčici - zároveň tím však chtěla naznačit, že se teď rozhodně nebude otáčet.

Tlapy se jim oběma bořily do posledních zbytků sněhu, který se téhle ojedinělé hory po ostrovu křečovitě držel, a ve tvářích se jim pomaličku začal třpytit měsíční svit. Koutkem oka si všímala každičkého pohybu, co stín vedle ní vykonal - až nakonec k Cyře jemně povytočila hlavu, jak k ní promluvila. Rudě žhnoucí oči, nemálo podobné krvi, se leskly v těch jejích pomněnkových a Astra znenadání pocítila v hrdle stejné, prastaré sucho, jako když na ni pomyslila u tichých vod.
Kdyby tak uměla pojmenovat alespoň ždibec toho, co cítila.
Vlčí kožešina. Na moment se zahleděla k výšinám, ku kterým mířily - brzičko jí však došlo, že tím její společnice musila myslit něco abstraktnějšího, takového, co nejde vidět pouhýma očima. Nadpřirozeno. Chlácholila se v životě vidinou na nekonečný, posmrtný život, kde se zase setká se svými příbuznými? Dětskými pohádkami? Takové věci stříbrnkavé vlčici přišly nebezpečné pro strukturu a fungování celého společenství - osobní přesvědčení ve vlcích kořenily většinou už od raného mládí, a těžko se vykopávaly. Mohla víra Cyry přerůst v něco, co jako sněhová bouře rozmetá kdejaký kopec, potažmo smečku? Může. Pokud jeden přemýšlí nad tím, jestli je něco možná ohrožující jeho stabilitu, vždycky to připravuje nebezpečí.
Umět tak rozpoznat strach, Astra by se jistě podivila, že právě ten jí zasvrběl v plicích. Nebo to byl jenom horský vzduch, kterému odvykla?
Nechtěla mezi ně však vléti zlou krev, a tak alespoň zahuhlala: „Uh-huh.“ Třebaže si myslila, že se rozmluví, moc se jí nedařilo - byla vděčná za to, že tuhle problematickou tématiku nakousla sama Cyra. „Tehdy v horách,“ začala přímočaře, přímo k jádru, „nechovala jsem se se soucitem. Solidárně,“ kolika slovy se daly takové věci opsat? Jenom by tím ale utíkala od toho, co chtěla předat, a tak pokračovala: „Chtěla jsem se Ti za to omluvit.“ Protože mi na Tobě záleží, ale to by byla radši umřela, než by to řekla nahlas. Snad se Cyra spokojí s tím málem, co jí nabízí - ačkoliv to v podání téhle vlčice musí být věru markantní krok.

Nevěřícně na ni zůstala zírat. „Výš?“ zeptala se, jakoby žhavé uhlíky veprostřed naprostého temna právě spadly z višně. Myslela to její společnice vážně, nebo se jednalo o humor místních, kterému ještě neporozuměla? S rozpolceným výrazem chvíli vyčkávala (možná, že se na ní tohle údolí podepsalo - dřív by byla neváhala. Změna je život), jestli jí v uších nezazní její smích a něco jako "Astro, vždyť to byl jenom vtip!" Protože se ale dlouho nic neozývalo, stříbrnkavá vlčice s povzdechem dohnala černavou vlčici, tak černou, až se jí dočista ztratila a ona se jí omylem otřela hlavou o bok („pardon,“ zahuhlala).
Třebaže jí vyhovovalo ticho, kterému se na výšlapu k výšinám obě oddaly, Astra v něm snad poprvé v životě neviděla převelikou dobrotu. Stařešino. Tche. Mluvit zničehonic ale také nebylo její, a tak se musela prvé sebe-zapřít, než k Cyře povytočila hlavu: „Hledáš tam něco?“ a pokynula k výšinám, ze kterých jí už teď staré kosti nechtěly poslouchat, váhaje: „Chceš s tím... nevím, pomoct?“ Jak netradiční, aby si stařena něčím nebyla jistá! Snad si tohle její společnice pořádně zapíše za uši - kdoví, jestli se to totiž ještě někdy bude opakovat.

<< Rokle

Putovat za někým s duší hladového ohně bylo náročné. Třebaže se jí pachová stopa smečkové lovkyně zdála být blíž a blíž, nikde před sebou neviděla její černavý kožíšek - a to, nutno podotknout, nebylo způsobeno tím, že byla hluboká noc.
„Cyro,“ zahuhňala zadýchaně tak, až se jí do hlasu protentokrát nevloudila byť špetka chladu, „počkej přece.“ Každá měla zasloužené léta, ale na jedné se to očividně projevovalo výrazněji, než na té druhé. Astra s vypětím veškerých svých sil došla až k černavé vlčici, které celou tu dobu byla na stopě, a nahlas vzdechla. Nebylo typické, že by stříbrnou tkaninou prošitá vlčice ukazovala jakýkoliv náznak slabosti, ale jednou ji její vlastní věk a celičký svět museli dostihnout - stáří, tomu holt nebylo úniku v žádné situaci. „Hledala jsem Tě,“ zmínila, co se jí podařilo pořádně nadechnout a nehekat u toho jako stará herka.
Jenomže jak jí povědět vše, co měla na srdci, co by rádo ven? Kdyby tak uměla snít, určitě by zadoufala v to, že Cyra jako správně výřečná vlčice najde téma, podle nějž by mohli řídit zbytek své konverzace. Zaručilo by jí to ale rozmluvu, nadechla by se právě pro to, co chtěla druhé předat?

<< Les Alf (přes Ostříží zrak)

Pokud na ostrovy přišli vlci ze severu, jaká je míra pravděpodobnosti, že takový osud potkal také její sourozence? Mizivá. Kdo jiný by jí porozuměl, komu jinému by všechny ty střepiny z ledu dávaly smysl, než právě jim? Těm kteří jí byli tak podobní, tak vlastní? Krev, na ničem jiném nemůže vlk stavět, a právě proto by měla rychle zapomenout na pocity, které kolem ní tvořily kruh, kdykoliv pohlédla na to stříbrné nedochůdče v jejich smečce. Meduňka ve vlčici probouzela prazvláštní, léta dušené pocity, ku kterým se nikdy nehlásila a které odjakživa chtěla potlačit - jenomže mateřský cit, když je už jednou probuzen, těžko jednoho nechá odpočívat. Stárneš, sentamentalisto.
Jazykem si přemýšlivě přejela po jizvě na tlamě, charakteristické gesto, a zavětřila čumákem. Černavá vlčice musela být někde poblíž - měla tu čerstvou stopu, a to znamenalo, že ji ještě mohla dohonit. Dosud hloubavě nedumala nad slovy, které by jí ráda předala - věděla však, že to bude poprvé a naposled, co jí je řekne. Sympatie. Tch. Taková ostuda, takový kýč, co nesla ve svém srdci! Zahubit, zahubit a už nikdy se neohlížet!
A přesto naprosto klíčový k tomu, aby přežila na místních ostrovech s alespoň jedním spřízněncem.

>> Nejvyšší hora