Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Les Alf (přes Ostříží zrak)

Pokud na ostrovy přišli vlci ze severu, jaká je míra pravděpodobnosti, že takový osud potkal také její sourozence? Mizivá. Kdo jiný by jí porozuměl, komu jinému by všechny ty střepiny z ledu dávaly smysl, než právě jim? Těm kteří jí byli tak podobní, tak vlastní? Krev, na ničem jiném nemůže vlk stavět, a právě proto by měla rychle zapomenout na pocity, které kolem ní tvořily kruh, kdykoliv pohlédla na to stříbrné nedochůdče v jejich smečce. Meduňka ve vlčici probouzela prazvláštní, léta dušené pocity, ku kterým se nikdy nehlásila a které odjakživa chtěla potlačit - jenomže mateřský cit, když je už jednou probuzen, těžko jednoho nechá odpočívat. Stárneš, sentamentalisto.
Jazykem si přemýšlivě přejela po jizvě na tlamě, charakteristické gesto, a zavětřila čumákem. Černavá vlčice musela být někde poblíž - měla tu čerstvou stopu, a to znamenalo, že ji ještě mohla dohonit. Dosud hloubavě nedumala nad slovy, které by jí ráda předala - věděla však, že to bude poprvé a naposled, co jí je řekne. Sympatie. Tch. Taková ostuda, takový kýč, co nesla ve svém srdci! Zahubit, zahubit a už nikdy se neohlížet!
A přesto naprosto klíčový k tomu, aby přežila na místních ostrovech s alespoň jedním spřízněncem.

>> Nejvyšší hora

<< Němé údolí (přes Furijské hory)

Cesta byla mlčenlivá jako přicházející jitra s přenádherně vonící ranní rosou, jejichž kouzla na místních ostrovech už mockrát zažila. Každé bylo prvé trochu líné a protahovalo se s kočičím kukučem, vousky dosud neopravené a trochu křivé - přírodě však netrvalo dlouho, aby ze sebe vydala první ze zvuků, které jí přes den byly přirozené, a ožila. Život. Nebylo zvláštní, jak plynule v tomto údolí protékal život mezi prsty vlků, jak se dotýkal každičkého chlupu? Astra už si dlouho nehledala nové šediny, protože uvykla tomu, že si občas rády hrají samy se sebou a přemístí se tak, jak je jim libo. Bude to rok, nebo dva? Byla tu příliš dlouho.
S příchodem na území se vlčici po tváři přece jen prohnalo něco jiného, než ledové ostří - pookřála. Tch. Někde poblíž tu musela být Cyra, a právě za tou mínila postarší vlčice zamířit - snad z přesvědčení, že si musely něco vyříkat, nebo jiskry pocitu, který neuměla Astra pojmenovat. Sympatie.
Zavyla, nikterak akutně. Nemusí snad neteři dělat dozor, že? „Jsem ve smečce hraničářem,“ zmínila, kdyby se jí Lissandra už dnes chtěla zeptat na povolání, které by ráda vykonávala a ona se chtěla odvolat na jméno své tety, „omluv mne. Mám jinou práci.“ A práci vskutku měla - vytočila se za pachem černavé vlčice, s níž potřebovala mluvit.
Třebaže byla vlčice protkaná sluncem tulák, zkušenost, kterou Astra nesla ze severních smeček, automaticky znamenala, že do ní vkládala důvěru o základním respektu hranic smečky, a trpělivého čekání.

>> Rokle (přes Ostříží zrak)

Výplaty za Únor
Jméno vlka: Astra
Počet příspěvků: 1
Postavení: Sigma
Povýšení: ///
Funkce Hraničář
Aktivita pro smečku: Informovala Linneu o smečce
Krátké shrnutí: Stále s Linneou, stále na cestě do Daénu.
Questy: ///

Vraní nožky u očí, co značí člověka, který se ohromně rád směje na svět kolem sebe – stejně tak koryta řek u úst, vždycky roztáhnutých do milého úsměvu, nebo zadumaného tvaru. Vedle hrstky vrásek (nemůžeme si ji přece představovat jako úplnou babičku, když ještě nemá ani vlastní děti!) se po celičké její tváři prohání stádo hnědavých oveček, pih, které nikdo nikdy nespočítá. Šplhají po jejím trochu zkřiveném nose až k čelu, které nese prazvláštní jizvičku z jakési hospodské rvačky (holka vyrůstala na vesnici, máte jí to za zlé?) a které je naštěstí zakryté pořádnou ofinkou. Kdysi přinutila svého manžela, aby se naučil stříhat její vlasy tak, aby nemusela zbytečně utrácet na kadeřnici – a od té doby u žádné nebyla! Stříbrné pavučinky, které se jí tam ze stresu objevují, by tam s jejím věkem ještě pár let neměly co dělat, ale barvení, jéminkote, tak by do rukou Arryna už bohužel nesvěřila.
Tak tak by dozajista Hančí vypadala. Jenomže vzhled není všechno, a u téhle ženy to platí třikrát tak – co třikrát, klidně stokrát!
Hanka ani jako člověk nemá klid, a nemůže najít balanc mezi jejím zaměstnáním, kde je na vysokých, zasloužených pozicích, a osobním životem, který vedle svého partnera vede tak aktivně, jak jí tělo dovoluje. Cokoliv dělá, dělá na úplný výkon a nejednou si vyslechla, že trpí workoholismem a měla by si vzít volno, jinak vyhoří. (Pozdě?) Před ničím se nezastavuje – a pokud už se přece jen zastaví, tak je to proto, aby někomu nabídla pomocnou ruku, nebo jiné přinutila k přestávce. (Sama by si však žádnou nevzala, no jéje!)
Kamkoliv vkročí, tam si ihned najde kamarády a společnost, protože by bez lidí nemohla žít. Málokdy o svém osobním životě mluví, a tak se jí i přes její očividnou přátelskost a otevřenost né každý přiblíží k jejímu nitru – ale nemožné to není! Vždyť si vezměme takovou Cinder, její milovanou kamarádku, s níž si hned padla do noty. Bydlely tak blízko u sebe, že se téměř denně navštěvovaly, nebo spolu chodily zařizovat ty nejběžnější věci jako je nákup, nebo chození na poštu.
Teda do chvíle, než se musela účastnit jejího pohřbu.
Teď už do jejího bytečku chodí střídměji – nechce narušovat vdovský klid –, a otázka rodiny se stala spíš bolestnou upomínkou. Možná, že se o to párkrát s manželem pokoušeli, ale protože z toho nic nevzešlo, dali tomu volný průchod. Nakonec – zdá se, že se jim do života smrtí Cinder přimotala jedna moc pozoruhodná puberťačka, jako z oka vypadlá své mamince. Že rodičovskou zodpovědnost právně nenese, není žádný problém – cit je totiž silnější, než kus papíru, a Hanka se v roli její tety činí možná víc, než kdejaký dospělý v jejím životě.

Výplaty za Prosinec, Leden
Jméno vlka: Astra Geir
Počet příspěvků:
- 4 prosinec
- 5 leden
Postavení: Sigma
Povýšení: ///
Funkce: Hraničář
Aktivita pro smečku: Snesla zraněnou Meduňku do úkrytu, střídala se s Cyrou, informovala Lissandru o Azumě
Krátké shrnutí: Snesla Meduňku z hor a střídala se u toho s Cyrou. V úkrytu se seznámila s dcerou Lissandry, předala alfě informace o jejich přežití potop a následně se vydala pro chvíli klidu mimo smečku. Potkala svou neteř, která se míní přidat do Daénu.
Questy: Věrný (Linnea)

Život vždycky, bohužel, najde cestu. Pokud je dostatečně silný na to přežít, pomyslila si takřka ihned nato, jen co se jí pomněnkové oči zamlžily jakousi sněhem zavalenou vzpomínkou. Nebyl každý život osudu svatý, ne každý vydržel krutost mrazu a jeho spalující žár - přirozená selekce přírody mnohé jedince zabila dřív, než by se déle trápili, a dala, aby se jejich prochladlá těla stala produktem k užitku druhých. Užitku jedněch, truchlení-, ale svou myšlenku nedokončila, znechucena sebou samou - což se jí také začala chytat slabomyslnost?
Stáří bylo jako první jarní sněženky, které pro ostatní testovaly podmínky. Radši by byla zabita v boji, než se potýkat s touhle nemocí.
Pysky si přejela po staré jizvě na tlamě, a po své krátké odmlce pohlédla zpět k vlčici, která se tak málo podobala své vlastní matce. Hrdlem jí bublal nemilosrdný oheň, ale v srdci - v tom musel každý seveřan nést . „Ne,“ utnula myšlenku své neteře na jejím samém začátku, „je daleko odtud.“ Je to důvod, proč Astra pobývá v Daénské smečce?
Bez soucitu a bez pohnutku poslouchala zbytečných, ba nadbytečných slov Linnei, která tak jako mladá krev ženouc se v jejích žilách zjevně neuměla zavřít hubu a přemýšlet, že odpověď už měla jakýsi úplněk na vlastním jazyku. Ještě děcko. Severák jí nedal pěstí do tváře. Připomínala jí stříbrnkavé dítě jara ze smečky, byť musela odmyslit přístup, který byl vlkům ze severních smeček naprosto přirozený. Měl by být.
Tu se rozvzpomněla na Cyru, a v žaludku se jí vzedmulo cosi divného a nepříjemného. Tche.
„Žiju v Daénské smečce kus odtud,“ promluvila po své dlouhé odmlce, a aniž řekla více, už-už se vydala na cestu - přece tu nebudou ztrácet čas. Možná, že mlčení natahovala tak, aby svou neteř trochu potrápila - vždyť Astra nakonec také byla pořádně vybarvený kus -, ale na to už si chuděra bude muset zvyknout tak, jako každý, kdo měl to neštěstí a žil s ní pod jednou střechou. A přesto - Cyra, té bych měla říct... „Alfa se jmenuje Lissandra, samice,“ a v hlase se jí paradoxem odrazila jak hořkost, tak hrdost, „je to mág.“ Možná, že by jí mohla pomoct nabrat svých původních sil - Astra se osobně rozhodla držet dál, tak daleko, jak to půjde.
Magie, které zrzavá vlčice uměla, nemohly být přirozené přírodě, a to v ní rozdmýchávalo pud přežitý - pud sebezáchovy.

>> Les Alf přes Furijské hory

Prosím 30kmš na Joseline, díky :]

Světlavá vlčice byla plná překvapení, až nad tím jednomu hlava stála! „Mea od Kary?“ vyřkla vlčice s kožíškem proťatým stříbrnou pavučinkou času. Nevídané, kolika vlků krutých severů v místních, jižnějších krajích ještě může potkat! Nevídané, a věru nemilé. Měla se radovat, bědovat nad nelítostným osudem, které na jejich krev padl? Což byli domobrana místního údolí? Zadumaně pohlédla k zamrzajícímu jezeru a dlouhou chvíli mlčela, v pomněnkových očích neurčité záblesky poznání, snad jakéhosi nepopsatelného citu, ale také chladu. Úvaha proťata takovou bezmocí!
Vítr, který se v ní vzedmul, zvedal vločky třpytící rozličné vzpomínky.
Mlčením však jeden daleko nedojde - bohužel! Astra stáhla pysky do tenké linie, a bedlivě vážila svých dalších slov: „Tvůj strýc zde založil smečku,“ nenáleželo jí však říci více, neboť ji svazoval jakýsi pudový cit rodinný, či pud sebezáchovy „kde přebývá také jeho někdejší partnerka, Stina.“ Pamatovala si na ni Linnea vůbec? Nabízená otázka snad nemusela být ani vyřčena, a tak vlčice zůstala s očekáváním ve tváři zírat na svou neteř: Ví Linnea o někom dalším?

<< Les alf přes Furijské hory

Astřin čumák k jezeru táhla právě voda. Ačkoli se jí v posledních týdnech načuchala až-až, a magii nikdy neměla v libosti, spojení s vodou jí občas zachybělo. Ale co by to bylo za životní eskapády, kdyby se jí na cestách za vlastním elementem do cesty nepřimotal ještě jeden pach - vrh Jainy? Prvé Einar, pak snad také ona. Zvrácená hra osudu.
Vážila svých kroků a nesla se těžkopádně, záda stále bolavé nesením Meduňky - ve tváři spalující mráz, s nímž mezi vlky mnoho oblíbenosti nezískávala.
Pomněnkové oči se s chladem typickou pro vlky ze Severních smeček probrázdily po tváři Linney, která postávala nedaleko. Nepochybovala o jejím původu - přestože oči začínaly stářím churavět, čich měla Astra vždycky výborný. „Dcero Jainy Fiske,“ vyřkla namísto pozdravu, co k odrostlé, zjevně dobře zaopatřené vlčici přistupovala. Zvláštní, vidět v těchto krajích vlastní neteř, div nepřirozené.

<< Úkryt Daénu přes Daénskou smečku

V čumáku ji zašimral nelítostný pach zimy. Komukoliv by se těžko pochybovalo, co vlky po nepříjemných potopách čekalo - leckdo, oslaben vodním živlem, nemusel letošní mráz přežít. Kolik jí letos bude let?
Astra na své cestě zasněženou krajinou pokračovala v tichosti, šedá jako myš, a jen občas očima zamžourala kamsi před sebe, aby si na nějakém dobře schovaném kořenu neudělala něco s tlapkou. Všechno kolem ní v jejím srdéčku otevíralo staré rány, které nemilosrdně bolely a štípaly a řezaly - stejně, jako všudypřítomný sníh. Nebyla pranic mladá, a tak měla přirozeně mnohé, na co mohla vzpomínat. Nejednou na svých cestách do Daénu zadoufala, aby trpěla podobnou slabomyslností, jako takový Excelsior - její průvodce, někdejší "blízký". Zmizel z prvním popraškem, ale byl starý - umřel. Smetla ho voda. Škoda věcí, o nichž si s ním chtěla po potopách pohovořit.
Ale takový už život byl.

>> Němé údolí přes Furijské hory

Sebevíc byla otlučená a unavená z hor a uvítala by aspoň minimální úlevu od bolesti v zádech, věděla, že jí bude nejlíp, když si zajde na malou procházku. Měla tu sedět a tupě čekat na spánek, když k ní žádný zjevně nemínil zavítat? Aťsi slouží mladším. Nebyla tím nejtrpělivějším vlkem pod sluncem, a tak nebylo divu, když se šedavá vlčice s tichým frknutím zvedla a vykročila směrem z úkrytu, do mrazivého chladu zimních měsíců.
Krajina venku byla za těch pár chvil změněna k nepoznání.
Přicházely na ni chmury, nebo to byl šikovný trik přicházející noci? Astra do plic vdechla štiplavý, surový vzduch, vzhlédla k obloze, na níž kraloval měsíční srpek, a na prchavou chvíli sklonila hlavu ke svým tlapkám. Území bylo pokryto hezky se třpytící bělobou, takovou, která jí bývala důvěrně známou - a vlčici se zastesklo po domově, v němž na ni už asi nečekali. Málo jsem si vážila toho, že jsem měla co k hubě, ale všechno bylo odváto časem tak, jak bude jednou i ona. Smrt přijde pro každého.

>> Les Alf přes Daénskou smečku

Také na Daénské území padla bělavá deka ze sněhu a prohnala mráz každým vlčím kožíškem. Kdejaký zamilovaný házel oči po tom, kdo okupoval jeho srdéčko v myšlence na tulení - jindy šlo slyšet cavyky sourozenců, co se zrovinka hádali o tom, kdo bude ležet vedle koho. Jen vlčice s pomněnkovýma očima, v nich smutný odlesk, ležela stranou, osamocená.
Ocásek si bezděky přitáhla k břichu, jakoby tím mohla zaplnit prázdno a chlad, který od něj pociťovala. Bývaly časy, kdy jí odtud, ba také v kamenném srdci, hřálo cosi malého a miloučkého... Zamračila se, a ocas odtáhla. Bylo to dávno, a pryč.

Jak lehkovážně Meduňka rozdávala své díky! Přestože by to nahlas očividně nepřiznala, slovům černavé vlčice odporovala - nemohla tak dopadnout každá z jejich skupiny, protože ne každá byla tak nejapná, jako právě stříbrná vlčice. Život to z ní vymlátí, nepochybovala, nebo otec. Jako každý správný rodič.
Jazykem si zamyšleně přejela po jizvě přes pysky, jak už měla ve zvyku, a mlčenlivě přihlížela magii. Nelíbilo se jí, jak jednoduše k Lissandře přicházela - jak mocný byla její alfa mág? Pokusila se očima vyhledat Cyru, jestli tento názor sdílí, ale bohužel.
Starostlivost, kterou hnědavá vlčice vůči svým členům pociťovala, v Astře přece jen rozjiskřila jakýsi vděk, třebaže jí nehnul tváří. Namísto verbální odpovědi pokývla Lissandře hlavou. Snad záda, na ty by si mohla postěžovat - jenomže už měla své roky, a tak byly určitě jen výsledkem námahy, kterou v horách podstoupila. Lepší tělo už v životě nedostane, a po smrti se stejně jako všichni odebere do černočerné nicoty, absolutní pustiny - tam už ji žádná bolest trápit nikdy nebude.
Pomněnkovýma očima vyhledala tvář Elvean, o které jim Lissandra pověděla. Byla vlčice němá (bohudík i bohužel - takové vlče by mělo být odstraněno, ale jako společnice by Astře vyhovovala), nebo ji její matka předběhla? „Astra Geir. Daénská hraničářka,“ obeznámila zrzavou vlčici s modrýma očima - jindy by se k takovým formalitám jistě nedostaly. „Půjdu na chvíli spočnout,“ vyřkla k vlčicím nakonec, a pomalým krokem, očividně s určitou námahou přetáhlého, postaršího vlka, vyrazila hlouběji do úkrytu, aby se na chvíli mohla v klidu posadit.

<< Daénská smečka

Koutkem oka zkoumala stav černavé, zjizvené vlčice, která sama vypadala na to, že za chvíli bude potřebovat lékařské ošetření. Bylo dobře, že došly do úkrytu právě teď, protože jen co se Astra ohlédla za sebe, povšimla si všudypřítomné běloby. Po povodních to nemohlo být to nejlepší, co se vlkům stalo, ale možná to byl osobitý způsob, jakým se příroda chtěla zbavit škody a zapomenout na veškeré nehody, co se mohly v období dešťů přihodit.
Souhlasně frkla na slova Cyry, a bez dalších slov se vydala po jejím boku.
„Lissandro,“ oslovila svou alfu, která zjevně právě dokončila s kýmsi jí podobným (potomek, zřejmě) - pokývla jim oběma stejně, „vrátily jsme se s Cyrou a Meduňkou z hor, kde jsme potkaly také Azumu,“ hlavně to všechno udržovat strohé a neplýtvat zbytečnými slovy, protože takovéto podání informací jistě uslyší po návratu jiných členů ještě několikrát, „Meduňka je zraněná - nemůže chodit.“ Bez tesku, bez politování. Kdyby měla Meduňka tolik rozumu, co slov v hubě, přestože šedavá, stříbrná vlčice cítila vůči nejmladšímu článku jejich skupiny určitý typ... mateřského soucitu.

<< Furijské hory

Rozuměti tak emocím místním vlkům, Astra by byla náhlou reakcí Cyry (náhlá byla nepochybně jenom pro ni) jistě překvapena a už-už by se snažila opravit, co si u vyššího postavení špatně zkrabatila. Protože její srdce však málokdy roztálo a voda z takového ledu mělo o to menší pravděpodobnost stéci po její tváři a projevit na ní kdejaký cit, nebylo žádné reakce, kterou by své společnici dala. „Dobrá,“ pokývla vlčici tak hlavou, grimasa stejně-tak nicneříkající, jako tomu bylo dosud, „po příchodu je vyhledáme.“ Zinek, ten, co tak civěl? Snad bude k užitku tak, jak moc se dívá.
Pomohla mladé vlčici na záda a své černavé společnici v případech nouze občas zaasistovala, bylo-li to potřeba. Obě byly jistě strhané (ale mládí se brzo zahojí, má to jakousi cenu) a kdyby vlčice náhle měla se svým nákladem spadnout ze strmých hor - nebyl by to hezký pohled. Astra po celou jejich cestu vstřebávala pohled na okolí, které bylo značně poničené proudem kruté vody. Mocný slouha, ale špatný pán - horší, než oheň. Až začne mrznout... Pevně semkla pysky k sobě. Kolika sněhu napadlo, když její tělo padlo a samou zimou cukalo v jejím svalstvu, jakoby byla panenka na provázku v loutkovém divadle, a-?
Ale takové roky byly dávno odváty časem.
V čumáku jí po příchodu na území smečky okamžitě zašimralo několik pachů, sec se její pozornost věnovala výhradně tomu, který nesla jejich alfa. „Úkryt,“ znavigovala Cyru, aby naposledy zabrala, a sama zmizela v útrobách jejich... přístřeší. Domov?

>> Úkryt Daénu