Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V hlavě ji hlodala nejedna otázka o tom, jak si Daénská smečka představovala v zimě přežít, pokud se jim vrátí v takovém stavu. Div si nezačala formulovat proslov, který by mohla pronést před alfou na očištění jejich jmen (přestože nepochybovala o své nevině)! Jenže Lissandra je jiný vlk, než můj předešlý vůdce. Může být milejší, zamyslela se, sec se jí po pyscích mihlo zamračení a pysky se semknuly pevně k sobě, nebo krutější. „Cyro,“ oslovila tak nakonec svou společnici, „jsou léčitelé ve smečce užiteční?“ Pokud ne, možná bylo načase začít přemýšlet o tom, kde by mohli Medunčino tělo nechat v poklidu odpočívat a vrátit se do smečky s myšlenkou, že to nebude na jejich zodpovědnost. Kdyby náhodou.
Hory byly nezkrotné a půda, jejíž lepivý obsah se Astře nepříjemně zarýval mezi polštářky a tlačil ji mezi prsty, jakbysmet. Manévrovat váhu na svých zádech a postarší kosti nebyla dvakrát tak nejvhodnější kombinace - jejich tempo však bylo natolik dobré, že se šedavá vlčice nechtěla přílišně zastavovat a tedy zdržovat.
Cyřin návrh přišel ve chvíli, kdy se jejich trojice nacházela na slušivé rovince. Prvé se za vlčicí vytočilo její ucho, než se po své společnici podívala s takřka vděkem v očích - nepochybně poprvé a naposled. „Ano,“ pokývla stroze a jako na povel pána klesla k zemi tak, aby si mohly vlčici přehodit jako horký brambor.

>> Daénská smečka
// shitpost, pardon :(

Nešika je velmi kulantní vyjádření tvé imbecility, neodpustila si konečně upustit svým myšlenkám, ale po tváři se jí nemihl sebemenší náznak jakékoliv emoce. Meduňka mohla umřít, pokud by šla do hor sama - měla jediné štěstí, že tu spolu nějaké vlky měla. Nakonec, jednalo se o vcelku mladou vlčici, která svým chováním a způsoby na Astru působila jako životem neostřílený koloušek - z toho vyroste.
Kéžby.
Odpověď na jejich problém byla naprosto jednoduchá. „Najdeme cestu z hor,“ konstatovala, co hleděla na situaci, co jim padla do klína. Nemohla Meduňka pohnout svými tlapkami i přes bolest, pro svou vlastní záchovu? „Hm.“ Prokázaly jí milosrdenství (což byl ve stavu mladé vlčice zázrak - ale to bylo to, byla mladá, a šance na uzdravení tak nebyly mizerné, jako kdyby spadly Cyra či Astra), cožpak teď ona nemůže prokázat nějaké jim?
Očividně měla v plánu dělat pravý opak.
Se zdlouhavým povzdechem Astře pomalu klesly ramena, možná v únavě, možná rezignaci na možnost, že by Meduňku nechaly napospas přírodě. K čertu - budiž. Na podobné životní eskapády už se cítila poněkud stará, ale kolika vlků bylo, kteří by prošli kolem a nabídli jim svou pomoc? Mít na zimu dlužníky za pitomost mladistvých, které se dalo jednoduše předejít, smečce nepomůže. „Střídavě ji budeme nést na zádech,“ navrhla, protože jiné řešení očividně nepadlo, „druhá bude první jistit.“ Smečka jim nebyla daleko a jim žel asi nebude zbývat nic jiného.
Pokud nepadly protinávrhy, byl čas vyrazit do akce a jít prozkoumat Daénské území. Ač kterak výřečný vlk s oblibou v komédii, Astře znenadání cukly koutky úst a pomněnkovými zraky si to rázem šlehla po obou ze svých kolegyněk, s nimiž povodně přečkala, „vlez mi na záda.“ No nebyl to úžasný hřích jejich jazyka? Myslela to však doslova - snížila se tak, aby na ni mohla vlčice být naložená jako pytel brambor. Už aby byly zpátky ve smečce!

Zlomeniny? Urputně doufala, že se mladá vlčice chovala jenom dramaticky a nemyslila své slova kterak vážně - pro smečku by byla na zimu pořádná škoda, kdyby přišla o jednoho ze svých mladistvých. Kdoví, jestli stav Meduňky přesahoval do takové fatality, až by musila být usmrcena: ale tak to v životě občas muselo jít, aby pořádně šlapal.
Astře se ve tváři objevilo zamračení. „Pozor na tlapy, až tě budeme tahat,“ frkla, jak se natahovala po zátylku omladiny - Cyra se svým údělem zápolila mistrně, jak to bylo u vlčice s rudýma očima očekávané. Sama byla připravena, ač na moment zaváhala: Je to jako manipulovat s vlčetem. K jejímu samotnému udivení nikterak s výčitkou, posměškem, nýbrž povědomě, jako by to tak mělo odjakživa být. Mlhavě si vzpomínala na hrst vlčat, co se k ní v nehostinné vánici tiskla, se steskem na srdci pohlédla na šedavou srst Meduňky - tahle emoce se v jejích pomněnkových očích odrazila ale jako kometa, a tak byla rychle znovu nahrazena výrazem, z nějž až sněžilo. „Teď.“
Chytla Meduňku do zubů a, využívaje svého kamenného placu, se tlapami pořádně zapřela do země a vší silou se jí pokusila dostat výš, aby se alespoň nacházely na víceméně rovné ploše a mohly se na tu její údajnou zlomeninu podívat zblízka. Hrdelně si u toho zavrčela, protože vlčice nebyla kterak lehká. Párkrát u toho zavrávorala a vypadalo to, že to nezvládne - jenomže jak jeden uměl zapřít sám sebe, očividně dovedl cokoliv, na co pomyslil.
Astra cítila, jak se jí starým tělem a dlouho strádajícími svaly ozvalo instantní pálení. Tělo Meduňky i přesto avšak dovedla za vydání vší energie vytáhnout na rovinku. A pokud ji pustila příliš prudce a ona si u toho žel narazila hlavu, to jí snad bude za její výkon prominuto!

Jejich cesta pálila postarší vlčici ve svalech, cítíce starou, dobře známou nepřítelkyni, co celičké tělo zakryla do málo milostivé deky: únavu. Astra byla na svých tuláckých toulkách už nejméně roky, které se s prazvláštně klidným životem na ostrovech začaly pomalu rozplétat ze svých citů a dávaly jí jasně najevo, že pokud znovu nezačne se svým asketickým životem, nemá šanci v těchto krajích překročit vše uštěpačné, jí nejapné zpátky do svých komfortních kolejí.
Zdvořile Cyře pokývla - pokud čekala jakkoliv veselou reakci nad pochvalou, může se v poklidu usadit a vyčkávat až do svého skonu. Šťastné čekání. Uši jen prchavě točila ke konverzaci dvojice vlčic, dávaje setsakramentsky dobrý pozor na to, aby omylem neškobrtla a nestala se další z obětí místního nečasu - na rozdíl od Meduňky.
Zatímco se černavá vlčice řítila jako neřízená střela střemhlav dolů na pomoc poťukané vlčice, Astra zůstala na obě dvě chvilkově zírat (ne-li civět) a zvažovala, zda mělo vůbec cenu jim kterak vypomoct. Vzpomínala si nejedno nehezké úmrtí zaviněné právě takovouto chybou - vlci z toho málokdy vyšli tak, aby byli k užitku. Ale ta rychlost, s jakou se Cyra vrhla na pomoc... Zjevně v Meduňce viděla naději, po níž ona jen mlhavě tápala. Dobře.
Volící bedlivě svou cestu - mnohem opatrněji, než dvojička, která po sobě nechala divně vypadající rýhy v bahně -, Astra se s bolestí ve svalech posunula ke svým společnicím tak, aby nad nimi měla jistou výšku a tlapkami prozkoumala, co pod sebou vlastně měla. Docela pevná půda, huh? Proč tam tak vyčkávají? Až je strhne voda?
Frkla, kývaje k Meduňce, „vstaň.“ Rozkaz? Mateřský cit? „Cyro, postrč ji ke mě a já ji vytáhnu za zátylek.“ Lepší, než kdyby je na místě obě vytahala za uši z jejich rozmaru, že?

Stěží mohla v tomhle nečase oponovat a rvát se o slovo, které už jenom svým postavením měla na absurdně jiné příčce, než-li obě její společnice. „Budiž,“ pokrčila tedy rameny, jen co se jejich zraky opřely do její postavy.
Zdánlivě úspěšně se vyhýbala jakékoliv konverzaci, které se mohly její společnice oddávat (ale komu by se v takovém počasí chtělo vést jakékoliv řeči? Snad jen dětem a pomatencům, co neví, jak naslouchat přírodě) - s bělavou korunkou nebes a černavým závojem večera se v hornaté krajině její promočený kožíšek lehko mohl splést s kusem skály, čímž se své dvojici mohla trochu ztrácet. (A co teprve její tvrdý postoj, její neprostupná tvář? Málokdo by nepochyboval, kdyby ji měl s porovnávat s nicneříkajícím, nehybným kamenem).
Modravými zraky bloudila všemožnými směry jejich prakticky nekonečné cesty, zatímco v hlavě bloumala po záhadách Daénské smečky. Žijí tak blízko vodám a nikdy je nenapadlo mít záložní plán v horách? Evakuační místo? Co dělají v zimě, když moc nasněží? Prazvláštní, kolika praktickými detaily místní smečka nemrhala. Div svým společnicím nenavrhla, aby zkusily prozkoumat údolí, co se jejím postarším zrakům jevilo býti ne zcela zatopené, když v tom: „Podívej,“ řka hlavně k Cyře, která vedla jejich oddíl, „níže pod námi je jeskyně.“

<< Území Daénu

Důvod, proč smečka již dávno nezamířila do hor, vrtal šedavé vlčici hlavou. Ačkoliv dosud nedostala příležitost prozkoumat její okolí - a v tuto chvíli ji očividně ani míti nebude -, položení Daénu na ni bylo příliš nízko. Les, ten se zdál být naprosto skvělou ochranou (a ta prazvláštní pachuť, co všudypřítomná magie zanechávala na jejím patře...)
„První bychom měly dostat povolení,“ od alfy, samozřejmě - kdokoliv to v tuhle chvíli byl. Nepřišlo jí kterak vhodné dělat tyhle rozhodnutí bez jakéhokoliv vysokého postavení, byť se černavá vlčice honosila vcelku uznalým postem - takovým, který avšak neodpovídal barvě jejích očí. Jenže ten neodpovídal ani takové Lissandře, že? Je alfou? Excelsior měl mnohdy mlhavou paměť, mohl se splést a ryšavá a ni mohla hrát nějakou směšnou frašku.
Jen co pomyslila na svého druha, hnula se v ní žluč. Tsk. Až jej uvidí, mohla by se postarat o to, aby už nebyl takovou přítěží, jakou je nyní - samozřejmě pro sebe samu, nepřemýšleje nad blahem smečky, v níž prozatím byla cizincem.
Kdoví, zda se někde ještě někdy bude cítit doma. Nebo lépe - zda je takových věcí vůbec schopna.
Do čumáků jejich družiny se dostal prazvláštní pach jedné z jejich (bylo jí dovoleno takhle ostatním členům říkat? Azuma byla postavením vysoko, takřka u doteku hvězd), a tak pro Astru nebylo kterak překvapujícím, že se jí vydali naproti. „Prudce jedovaná,“ zopakovala si mumlavě, šeptem - mohla by tímhle...? Přimíchat do potravy, do poslední večeře...? „Hm,“ a pak už jen uctivé sklonění hlavy před mocnou bylinkářkou. Přišla jí jako velmi rozumná vlčice, která tak jako ona naštěstí neplýtvala zbytečnými zdvořilostmi.
Očima projela své společnice, načež si odkašlala: „Nuže, vyrazíme, dámy...?“

Cyra, Meduňka, Zinek
Obě usměvavé, až z toho samotnou Astru bolely oba koutky - a to se za celičkou dobu srazu neusmívala, ba to ani neměla v pláně. Cožpak to vlci považovali za běžnou věc, cenit jeden na druhého zuby? Měla to považovat za výsměšek, ba jakousi němou výhružku? „Meduňko,“ pokývla vlčici namísto jakékoliv zdvořilostní fráze, nechtěje zbytečně tlachat o naprosto nepodstatných, seznamovacích věcech. Ostuda Excelsiora... Ale mířit teď jinudy - to by byla sebevražda. Škoda?
Neurčitě pohledem těkla po stříbřitém mrňousovi, co k ní měl jakýsi prazvláštní komentář - jak by se mu byla smála, kdyby na takové věci byla! Povídat si o tom, na co myslí? Astra? Tak to možná leda v jiném životě. Ale byl gammou a (zpochybnitelně) samcem - zdvořilost a hierarchie kázaly tedy jinak, než by si přála. Tsk.
„Je v okolí mnoho hor?“ zmínila namísto potvrzení, neboť Cyru bez okolků a jakýchkoliv zbytečností automaticky následovala. Vlčice musela mít byť jen smítko prachu tušení, kudy a kam by se měla jejich skupinka vypravit - a Astra nemínila otálet v učení se prostoru, ve kterém chce přečkat alespoň zimu. Jak se měl asi Einar v horách? ...Řekla mu o mně Stina? Kéž tomu tak nebylo.
Pohledem naposledy časovala Lissandru a Vina a s tím se vydala všanc černavé vlčici a neúprosnému počasí.

>> Furijské hory

Opožděná reakce na představování a proslov
Jen matně zaregistrovala, že se k ní snažil promluvit jakýsi hnědavý vlk (Ořešák, jak se později ukázalo - hloupé pojmenování.), protože brzičko přišlo na představování všech nováčků a do těch samozřejmě spadala i ona. Všechny projela od hlavy k patě nicneříkajícím (jak z něj mohlo zamrazit, až si kdejaký mohl pomyslit, že je až soudí) výrazem, v duši hodnotící, jak velký přínos pro smečku musí být. Nic moc.
Všichni zdravili, všichni se usmívali a Astře cukalo víčko z toho, do čeho se to zapletla. Á, kdyby tehdy lépe uvážila život samotáře, kéž by zabloudila do hor, kde její bratr jistě nebude mít pražádné sluníčkáře a optimisty, co se budou chtít víc socializovat, než-li jít si po své práci. Byla to chyba - Excelsior, celá smečka - ale byla si převelice vědoma svého postavení a také pocty, jaké se jí už jen okamžitým přijetím dostalo.
Snad jen Zinek, gamma, a jeho drzý jazyk zaujal její pozornost. Jen ta jeho směšná výška...
Cyra
Lissandra a její zjevné zneužívání kdejakých magií zaujalo Astřinu pozornost - na to, že byla samice, si uměla vcelku obratně získat pozornost svých členů a s chladným rozumem věděla, co je prvé nutné udělat. Dobrá jest to vůdkyně.
Očima změřila černavou bojovnici, navrch kappu, která se pyšnila červenýma očima. Tiše jako myš k ní přišla a uctivě jí pokývnula hlavou, „Cyro,“ vrkla, neutrální - jediným citem mohl být respekt, který se vůči nadřízenému postavení snažila vyjádřit, „bylo by vhodné vyrazit ihned.“

Excelsior
Astře se, zdálo se, povedlo dopravit na sraz s takřka perfektním načasováním. Nevěděla, co od něj čekat - ve společnosti tak velkého počtu vlků se už roky nepohybovala a stěží by mohla tvrdit, že se na takovou událost těšila. Kdo by to tak také měl? Špička se jí hnula v nelibosti, ale hlava věděla mnohem víc - a tak se jí také řídila. Ve tváři měla vepsaný čirý chlad a každé její gesto představovalo jednání zcela odproštěno emocí. Těžko o ní někdo mohl pronést, že byť na pohled zapadala do bujarého prostředí místní smečky. Čím to asi bylo, že?
Jen Excelsiora si dovolila prohlédnout s emocemi - časovala jej čirým opovržením a zklamáním, jasně vyjadřující svůj nesouhlas k tomu, jak byl zřízen. Mrzák. Co s tím ona svede? Kolika sil v junákovi vůbec zbývalo - byly nějaké? Těžko. Sec byl Excelsior vlkem mohutným a dozajista nemálo silným, dnes přicházel do svého domova jako poražený a tím ji samou tak postavil všanc veřejné hanby. Neměl se ukazovat vůbec.
V tichosti se posadila opodál. Protože neznala postavení či status kohokoliv ze smečky, nechtěla se jí začínat pražádná konverzace - takové se přece nesluší od vlka jejího nuzného postavení.

Jejich střetnutí bylo proťato zásahem vyšší moci - kdesi z dálky se ozvalo zavytí, a u vlčice to vyvolalo zjevně magickou reakci. Málokdy na své tváři nechávala něco vepsat, ale v tuhle chvíli se nemohla ubránit jistému odporu - magie? Magie místních vlků a těchto ostrovů působila tak bizarně jednostranná, tak levná - cožpak vlci sami neviděli, jak ledabyle s ní zachází? Kolika cti se vytratilo z jejího používání? Snad by zmínila, ať se její alfě daří, ale právě tenhle okamžik prolomil důvěřivost, s níž do tohoto prostoru vstoupila.
A zde byla: vkradla se do úkrytu prvé tiše jako myš, táhnouc svůj ocásek po tvrdé zemi až k jejím tlapkám, kolem níž se napnula jako... jako... Smrt, v tom vězela samota. Ač pusto-prázdný prostor, Astře v uších nepříjemně zvonilo veškerenstvo vlčího obyvatelstva této smečky, až z toho samou nelibostí přivřela oči a zacvakla čelisti. Každý z nich štěbetal dál a dál, nedopřávaje sami sobě nádech, byť jen jediné naplnění plic - neradi se potápěli střemhlav do ledové řeky, pramálo uměli naslouchat.
Vlci byli jako tupá zvěř.
Zmítaná stoletou únavou, a přesto po svých, prošedlá vlčice se vydala ven z úkrytu - kupředu do světa, pryč od hořkosladkosti bytí. Byť by se byla nechala kolébala samotou, v tomto úkrytě by jí nepřinesla klid - nýbrž ponížení.

>> Daénská smečka

Děkuji za akci! Na Joseline 1 tlapku do země, 2 mince. Děkuji!

Zapsáno

Její spánek byl tak klidný, jak se na někoho jejího života dalo čekat. Nebylo zvuku, který by ušel jejím uším - není pohybu, co by nezaznamenala. Astra neustále padala do mikro-spánku a zase se z něj budila, jakoby alespoň na chvíli nemohla propadnout v naprosté mrákoty. Má to cenu, pokoušet se o to ještě? Nové prostředí, vlci, celičká smečka, život - a to všechno jenom proto, aby přežila, aby se udržela na světě o kus dýl, byť o to mnohdá nestála-!
Prazvláštní to impulz bytí.
S povzdechem, ne-li vrčením konečně vstala - už před jakousi chvílí (byly to hodiny, nebo minuty?) zaznamenala Lissandřiny kroky a pach čehosi... Prazvláštního. Ptačího. Měla to prozkoumat, byť jen letmým komentářem zmínit alfě, když už tu byla? A kde vůbec? Již postarší vlčicí, šedavé se v šeru nevidělo dvakrát tak dobře, jako tomu bylo léta předtím - a býti v úkrytu zhola poprvé, zjevně Excelsiorem nechána napospas se vypořádati se svým okolím ve vlastním tempu-! Chm. Vykročila.
„Lissandro,“ oslovila vlčici, co zaregistrovala její neomylný rezavo-hnědý kožíšek - takový, s nímž by nepochybně u její rodiny došla daleko. Nebylo to nakonec úsměvné, že se dostala do smečky, v jejíž čele stál zrzek? Tak, jako tomu byla naučena i doma? Možná v tom všem byl jakýsi suchý vtip a její představy o svobodomyslnosti tohoto světa nebyly zdánlivě jiné těm, které panovaly v její minulosti - těžko říci. Vždyť je Einar téže alfou.
Ale co víc by vlčici řekla? Konverzační typ rozhodně nebyla. „Vlci o srazu ví,“ jala se tedy zmínit, aby mezi nimi nepanovalo mrtvolné ticho. Očima pomalu prozkoumávala prostor, v němž se nacházely - krásné to bydlení, přestože musilo občas působit vcelku neprakticky.

4kmš z Astry (kdyžtak převádět rubíny, díky :D) na:
Rodiona, Luciena, Allavanté, Yrsi, Mortimuse, Amygdalu, Mátu, Ionu, Nerys, Thiu, Lapise, Vittani, Artume, Odeliah, Lilith, Ořešáka, Stinu, Melanis, Citru, Keijiho a Enigmu, Ellie = 88kmš celkem z účtu astry
Budiž úkol od Ellie splněn

Převedeno

Astra si tlapkou protřela unavené oči - příjemné přítmí úkrytu její mysl pomalu připravovala na dlouho odkládaný spánek. „Muselo to být Tvé podvědomí. Náhoda neexistuje,“ podotkla, jen co se nad tím šedavý vlk zasmál. Bylo dobře, že si to nedával až tak za zlé - jen nerada by se upnula k trosce, která by na sobě nechtěla pracovat. Excelsior toho v sobě však nesl mnoho, vícero, než kolik za den spadne vloček na tundru a byla jen otázka času, kdy se na to teď, co je doma, bude moci zaměřit. A Astra...
Kolébána únavou a nejistotou, která s úsvitem nových dnů přijde, Astra nakonec konečně zavřela své oči. Ještě dlouho poté však bděla - hlavou se jí honil celičký roj neutišitelných myšlenek. Udělala správně, když se připojila k Excelsiorovi a jeho smečce? A, navrch - kdy se vydám do Alatey? S bratrovou smečkou a spratky, které tam choval, nechtěla mít pranic společného - navěky věků to ale oddalovat nemůže. Stina jim o mém příchodu jistě řekla, to už bylo rok zpátky. Ale co víc? A bylo tu vůbec "víc"?
Rodinné pouto nespálí ani ten nejkrutější mráz a hrstka nevychovaných divochů těžko může ovlivnit, co vůči svým příbuzným vlčice cítila. Souznění. Nikdy nebude vlků, kteří by jí rozuměli víc, a přesto jsou jí tak vzdálení...
Kterak se nemohla bránit občasnému cuknutí, zalapání po dechu, ba dokonce i vzbuzení - ale takový už je holt spánek těch, kteří se léta spoléhali jenom sami na sebe.

Neboť věděla, že na ni její partner neuvidí, na pyscích svévolně nechala viset drobný úsměv. Překvapivě nešlo o žádnou škodnou, jak by si v jejím případě jeden pomyslil - Astra ve svém nitru pocítila nevysvětlitelně příjemný pocit, jako když jeden ve svých tlapkách drží kus slunce, klubíčko, a rozmotává jej tak, až se do něj ponoří celé jeho nohy. Jsem užitečná.
Excelsior to však cítil zhola opačně. Ráda by jej ujistila o opaku, vyvrátila vše, co si o sobě musil myslit - protože však pozbývala empatických slov, ba dokonce i nátury, našla toho v sobě jen věru málo.
„Jednou mi to oplatíš,“ řekla nikoliv vyděračsky, nýbrž s něhou, jaké se šedavý vlk zjevně dočká pouze ve chvílích, kdy Astra bude na sklonu vyčerpání - málo si dávala pozor na svůj jazýček, špatně kontrolovala, jaký tón používá! Či to byl jeho šarm, který dokázal obměkčit její srdéčko? Á, snad v ní nezahořel plamínek upřímné lásky, nikoliv myšlenka na přežití, vlčí instinkt přicházejícího podzimu-! „Pamatuješ si na tento úkryt?“ optala se jej, zatímco jim šla najít vhodného místa - očekávala, že její bělavou skvrnu bude následovat.
Nakonec se s tichým, takřka bolestivým zavrčením položila na místo, které uznala za vhodné. Byla snad v nepohodlí? Klouby i kosti jí u toho ošklivě zaskřípěly, až se to mohlo donést až k vlkovi.