Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Složitá rodinná situace,“ pokrčila krátce rameny, nesdílná ve vlastní krvi. Kdo by taky byl, že, když nebyla tak úplně ideálně postavená? Vlčice si její mlčenlivost nicméně mohly vybavit tak, že o Einarovi vlastně nemusí moc vědět, a to by se pak do Alatey těžko dostala. Tch. Pomalu začínala přemýšlet nad tím, že se tam dostane na vlastní pěst - jak těžké bude potkat Einara, když z jeho smečku potkala hned tři vlky za sebou?
Jedním uchem tam, a druhým ven.
Však už taky za život slyšela horší věci - ač v ní skutečně vřela krev, rezignovala. Časovala Cipher neurčitým pohledem, a pak už z ní jen vyšel trpké odfrknutí.
Nevědomky si jazýčkem přejela po vlastní jizvě a už-už se zadívala do dálky - tam, kde se krabatily hory a jejichž vrcholky neúprosně bičoval sníh, jako starci a moře, kteří neví, co s tím zbytkem života, co měli. Její nevychované potomstvo to nebylo: sebevíc ji tak jejich poznámky urážely, necítila se oprávněna jim jednu vlepit. Kdyby začala, asi by to totiž určitě neskončilo jenom u jedné. (Nebo to byl strach, zášť? Dávala snad Stině za pravdu? Kdoví.) „A kdo kdy řekl, že musíte?“ tázavě pozvedla obočí, cítíce tvrdý boj s tím, aby neprotočila očima, „vaše rozhodnutí je vaše rozhodnutí. Ničí jiné.“
Co se tak všichni bavili o jídle, ohavných křenech a ledu nebo slabosti, Astru přešla chuť. Ledaže by tu někde potkala toho zvláštního mazlíčka vlčice od zlatavých lesů? „Nemám v jídle zájem.“ Tak či onak - třeba ji jen plánovali využít k lovu, protože samy s ním nemusely mít zkušenost. Chytré, věru chytré. Nakonec místní vlci nebudou tak tupí, jak si zprvu myslila.
Nebo na ni působí místní magie až tak, že se její intelekt propadá na jejich úroveň? Kéž by: zbavilo by jí to všeho utrpení, co s takovými věcmi v téhle společnosti přicházelo. Nakonec se zmohla jen na to zavřít oči a táhle si vydechnout, nechávaje páru stoupat od huby: „Pak tedy - co byste chtěly za to, abyste mne nasměrovaly k Alatey?“ Pochybovala, že by s nimi cestu přežila.

Cipher, Vittani

Sestry? Možná věkem. „Cipher, Vittani,“ pokývla jim ze zdvořilosti hlavou. Nebo měly každá jiného otce, ale stejnou matku? Ha, to by bylo k popukání! Nebýt minimálních podobností, ani by nehádala, že spolu byly Cipher a Vittani byť jen vzdálené příbuzné. Jedna vypadala jako potomstvo nějakého ryšavého, slunečního dne, a ta druhá jako... suchá větev v zimě.
No, ty se občas ukázaly přežít víc, než kdovíjak bujaré léta. Jejich matka ale očividně ani jednu nezakousla už při porodu, a tak musely být patrně silné potomstvo.
Nebo tu vlci byli tak slabomyslní, že zmrvené potomstvo považovali za sobě rovné. Ano, to by vysvětlovalo mnohé...
„Do Alatey,“ pronesla suše, v nitru si všímaje, jak jí kapku po kapce dochází trpělivost s veškerým obyvatelstvem místních ostrovů. Až se dostane do smečky, zmizne z jejího centra dřív, než se kdokoliv stihne byť jen naedchnout - všech vlků měla tak akorát po krk a úmyslně někoho štípnout do ocasu... To by zjevně nevypadalo kterak dobře pro její budoucnost. „Údajně tam mám bratra, Einara,“ řka. Nedejbože tu lůzu považuje za mou krev? Mít takového příbuzného, jako Stina, radši by jim prokousla hrdlo, aby nedělala ostudu.
A pak by možná utnula svůj vlastní život, že musela krví takového prasete v první řadě zašpinit své tesáky. Pokud měl přežít jen ten nejsilnější, v tomhle se Astra za tu nejodbornější považovat nechtěla.
Vydechla, aby si udržela bolavou hlavu čistou a s němým, nevrlým otazníkem se podívala Cipher do tváře. „Co je to křen?“ Asi místní výraz pro zadek. Nebo nějaký hořký kámen? Takové v Tundře asi nebyly.

<< Ovocný lesík

Být tak po jejím, všem by dnes to jančení už utnula, ale tohle se zdálo být jakési ledva dospívající mládě - mláďata, co bylo bez dozoru. Alespoň něco, nad čím se dneska mohla zaradovat, že? Pokud nad sebou slečny neměly žádnou silnou tlapu, co je z pozorovala z povzdálí, mohla to pro ně být dobrá zkušenost do života. Mít tak víc energie a síly, Astra by se stala právě takovou méně šťastnou skvrnou v jejich dnu: poslouchat, jak Stina tlachá a fňuká o jakési nespravedlnosti a tom, že se chce mermomocí pomnožit (nevrle si u toho vzpomněla na svůj někdejší potrat), z ní nicméně udělalo oběť útoku upíra.
Třeba srst pocuchá svým monotónním hlasem, ha!
„Hlasivky ti očividně slouží dost,“ podotkla s přimhouřenýma očima, jakoby na Cipher a její sestru neviděla - a taky možná, že z té dálky s tím měla jakýsi menší problém. Brzičko nato však došla ke dvojičce blíž, a tak si je mohla pořádně projet pohledem. Jeden by až řekl, že z jejího pohledu nebylo dvakrát tak příjemně: ale kdoví, kým byly tyhle vlčice vychovány. Zjevně si musely všimnout divadla, co tu její protivnice tak zvýraznila svým křikem - na té nejlepší příčce tak asi nezačínala.
Čumák se jí v nelibosti nakrčil. „Mířím na sever,“ podotkla, „do zimy.“ Kde jinde by se Einar usadil, že? Alatey se jí bez průvodce bude hledat mizerně, pokud vůbec zvládne přežít letošní zimu. Už to byla chvíle, co nežrala. Tehdy jsem měla Mielei zabít toho 'mazlíčka'.
Zjevně se měla pokusit jí ten jazyk opravdu ukousnout - možná, že by jí přišpendlená k zemi vysolila vše, co ke svému postupu do jeho smečky potřebovala.
Spolkla sliny, co se jí nahromadily v tlamě nad představou takového čerstvého, utrženého jazyka, a pohledem znovu časovala zjevně podobně bojový element, jako měla její předešlá společnost. Ohniví vlci, ti byli zjevně všichni stejní - každý hlasitý, chtivý pozornosti.
V přírodě takové kusy většinou brzy umíraly.
„Jsem Astra Geir,“ hmkla nakonec, „ze Severních smeček.“ Kdoví, co na těchto ostrovech její příslušnost znamenala? Co se nad tím teď tak zamyslila, vlky z Alatey by takový titul zjevně zmátl. Pokud jí onehdá avšak Mielei o Einarovi a jeho smečce nelhala - což se z reakce černavé vlčice nezdálo.

<< Luka

Ani se nestihla otočit, a už po ní bylo voláno. Párkrát se za své rameno podívala, aby se ujistila, že ji náhodou černavá divoška nepronásleduje - útočit na někoho neplánovaně a zezadu, jako barbar, však byla spíš režie Astry.
Nutkání, které jí žádalo o to se otočit a Stina nakonec opravdu něco předvést, bylo jako oheň, co ji svými plameny olizoval z kdejakého úhlu. Zjevně potřebovala zchladit hlavu, jinak to pro ni dopadne ještě věru ošklivě. Potkat tak takového rváče, co z ní vycítí potřebu ze sebe všechno dostat - to by se jí dnes mohlo stát osudným.
A kde vůbec byla?
Možná, že se jí černobílá vlčice nakonec chtěla jen zbavit. Žádná cesta do alatey - plánovaná sabotáž, ne-li opravdová vražda. Mimoděk si u toho olízla jizvu, co se jí rozpínala u tlamy. Historie se přec jen tragicky opakuje, jak vlci rádi filozofují. Kdo by to byl tentokrát? Krev se, zdálo se, v její rodině prolévala patrně často, a bez převelikého ostychu. Asi to už tak k životu patřilo: sama to nikdy nepovažovala za obrovskou tragédii.
Snad proto ji představa nad smrtí její, či Stiny, příliš neuchvátila. Takové věci se už holt v životě děly a jen to potvrzovalo její oblíbené pravidlo, co tak vehementně používala na každého vlka: Přežije jen ten nejsilnější. Kdo byl nicméně právě v jejich rozepři mocnější? Stina, která měla svalstva až nad hlavu a boj vložen přímo do vínku, nebo Astra, jejíž klid by jistě přivedl kdejaké jezero k zmražení jeho plochy? Kdoví. Jejich boj mohl být dokonce vyrovnán, ač každá disponovala jinou predispocizí.
Stiny by nakonec nebyla taková škoda, jak si zprvu myslela. Byla stejně zbytečná, jako valná většina jiných vlků. Hm.
To už však ouško s mírným zmatením konečně povytočila - cizí poznámka totiž zjevně byla mířena na ni.

>> Luka

A tak se nakonec jen na Stinu kysele usmála a stála si za svým, jak už to holt asi vlci při takových rozepřích mají - vždyť její protivnice ani nebyla dost vychytralá na to, aby si vymyslela vlastní, originální urážku. Nu což, i takový život občas uměl být. Kdoví, kolik jí podobných individuí ještě potká, než se konečně bude moct podívat na to, co její bratr postavil z nicotného prachu a popela. Kéž by nebyl takový, jako jeho jedovatá partnerka: Astra pevně věřila, že by se rezavý vlk nicméně nenechal vlčicí kterak ovlivňovat.
Či byl dalším ostudným rodinným příslušníkem, na kterého by měla zanevřít? List se, jak se zdálo, jen a jen natahoval. Za chvíli se jako bílá vrána radši vydědí sama, aby se na to fiasko nemusela dívat.
Kéž by tu někde byla Jaina a její potomstvo.
Ač si tak světlavá vlčice dále nalhávala, že je klidná jako voda, v hlavě jí napadalo hned na tisíc urážek, které směrem černobílé vlčice ještě nyní, co se rozpojily, házela. Pozorovala její záda, jak se postupně ztrácejí do tmy a na moment zadoufala, aby měla dost sil k tomu ji napadnout. Nikdy se neprala jako úctyhodný bojovník (možná to bylo taky tím, že se jako samice zpátky v Tundře prala věru málo) a špinavý, lstivý boj by jí tak v tuhle chvíli byl náramně milý. Též nacházela jakýsi zlomyslný, dobrý pocit z toho, že to byla právě Stina, co 'utíkala' z bojiště.
Zbabělé, hubaté vlče, co by měl někdo podříznout jak svini. Astra by se vůbec nedivila, kdyby tak i kvičela.
Škoda, že to neuvidí.
Jakmile jí byla její nyní snad až nepřítelkyně dostatečně daleko, konečně se jala zvednout a vydat se-... Někam. Zaúpěla. Kam ji to ta proklatá černobílá vlčice jenom zavedla? Ale co - ostrovy jí byly skrz naskrz neznámé, a tak si neublíží, když se vydá nějakým náhodným směrem kupředu.

>> Ovocný lesík

Čím déle tu její šarádu poslouchala, tím míň všemu rozuměla. Určitě to musel být nějaký test, díky kterému se dostane do Alatey. Potřebují vlky, co se nenechají vytočit - tímhle by si tak dobře otestovali, jak noví členové snáší prapodivné metody místních vlků. Chytré. Snad proto si jen ta trapka nevzala její radu k srdci a stále zarytě míchala vodu, kterou se snažila nazývat pořádným čajem?
„Stino-,“ skočila jí šedavá do řeči ihned, co k tomu vycítila příležitost a ráda ji tak utnula v jakýchsi nesmyslech, co si asi z těch všech posunků z její strany nepěkně vsugerovala. Brzičko nato už se na ní ale valila další a další uměle fabrikované obvinění, které jí Astra neměla zájem vyvracovat. Obhajovat se před někým, kdo ji očividně neposlouchá - to bylo žalostně hluboko pod její úroveň. A tak snášela slovní napadení, co jí bičovalo ze všech stran a intenzivně přitom hleděla hrdé vlčici do očí. Snad z ní Einar neudělal alfasamici. Jako kojná by asi ještě ušla.
Jak dlouho vůbec na místních ostrovech byla? Jak dlouho měla ona sama na to, aby se místním podmínkám přizpůsobila, že to po Astře samotné chtěla hned teď? „Není to od tebe pokrytecké, nadávat mi za 'předsudky', zatímco jsi na mou osobu ještě neplivla nic jiného, než právě ty?“ obočí jí div nevystřelilo až do samotných nebes. Kdy snad své společnici řekla, že chce vlčata? Měla snad Astra někdy partnera, na rozdíl od ní? Ha, pak kdo tu chtěl bezhlavě rodit nějaké spratky (a pokud přece jen ano - co na tom bylo, chtít vlčátka? To vlčice zjevně nebyla ta správná feministka, hlásajíce, že má každá vlčice právo na svobodnou volbu: ať už ty děcka chce, nebo ne)! A že by se někdy zmínila o tom, že odmítá emoce - to její tlamu opustilo kdy? Na štědrovečerní večeři? Pokud si právě takto Stina vyložila její komentář na účet Mielei, bělavá vlčice se začala obávat, v jakém mentálním rozpoložení se její protějšek nachází. Bože, ztráceli vlci příchodem na ostrovy svůj intelekt?
Horoucně se modlila, že jednou nedopadne jako Stina. Být takovou ostudou, radši by si dobrovolně sáhla na život.
Znuděně očima prosvištěla okolí, zda tu není nějaký přihlížející, co by tohle divadýlko konečně utnul. Ještě chvíli a už to se Stinou nevydrží. Po tomhle všem doufá, že ji ve smečce neuvidí alespoň tři roky, nebo radši víc - nedokáže se jí podívat do obličeje, aniž by se jí pysky nezvedaly v jízlivém úsměvu. Pokud byla jejich sdílená minulost jediné, co proti ní mohla házet, jistě by jí brzo došly argumenty a Astra by nakonec ze situace vyšla s pravdou na jazýčku: jak tomu ostatně bylo i dnes. „Už si skončila?“ snad. Snad! „Až ti sklapne hřebínek, má drahá,“ prskla po ní s ničím jiným, než výsměchem, „třeba si budeme moct popovídat jako dospělé vlčice,“ to abych ji už nikdy nepotkala. „Nuže, k důležitějším věcem. Beru to jako nesouhlas s tím, abys mi Alatey ukázala...?“
Tak jako Stina, i ona v sobě nesla hrdost se zdravým rozumem v rovnováze. A čest čistého boje...? Tu tedy Astra postrádala, neb by po ní hned vystartovala - stačil ale jediný pohled na ni, prochladlou a hladovou nicku a pořádnou dominu, tedy ohnivý protipól. Asi už to tak bylo zajeté i v jejich magiích, že jim nebylo souzeno mít kladné vztahy.

<< Ostříží zrak (přes Severní hory)

Co považovala za zhola rutinní konverzaci zřejmě Stině nepěkně pilo krev, neb se z ní brzičko vyvrbila patrně výbušná povaha. Och, takové věci se zpátky doma jen tak neviděly - jen málokdy docházelo k tak vyhroceným střetům, že by jeden tomu druhému vyhrožoval až do krve. Pozoruhodné. Měl to snad být její dárek na přivítanou, co si pro ni černobílá vlčice tak dlouho vymýšlela? Na jejich cestě měla dost příležitostí, jak se Astry zbavit.
Oproti téměř hořící Stině Astra sama vypadala klidná jako voda - nebo spíš skála, kterou ani hurikán nepřenese. Proč by? Takové divadýlko nad pár jiskřičkami, to by bylo plýtvání energií, kterou jen stěží teď někde mohla najít. To, co Stina předváděla, bylo přece jen něco, čím si obě kdysi prošly, a tak to s ní zas tak moc nemávalo. Stále však překvapeně ucukla, nečekaje, s jakou vervou se do toho vlčice ponoří. Modravýma očima těkala v obličeji agresivní, ohnivé vlčice, kterou zjevně její posunky vypálily do běla, a...
...A pohrdavě ohrnula pysky.
Cítíce blížící se nebezpečí vybuchující sopky, alespoň se jala zaujmout čiře bojovou pozici a pozorovala, jak se vlčice pomalu nechává ovládat emocemi. Manipulovaly s ní jako nějakou hadrovou panenkou, až by jí z toho skoro bylo líto - naštěstí jen skoro. „Poslouchat koho?“ Mít soucit s někým tak emocionálně zaostalým, ha! To by se na svět, konkrétně do jejich situace, musela nějakým záhadným způsobem dostat deus ex machina, aby napravila, co si tu samy nadrobily.
Přesto však pocítila, jak se jí zrychlil tep. Vlčice byla věru naštvaná, což se mohlo její maličkosti právě dnes stát osudným. Nedejbože by pro názorovou neshodu někoho opravdu zabila? Nic zas tak špatného neřekla. Vlastně si myslila, že neřekla špatně vůbec nic - holt jednou konzerva, navždycky konzerva.
Nakonec však jen přimhouřila oči a šlehla po Stině výsměšným zábleskem ve tváři: „Vaříš tu problémy z vody, Stino, a voda je má doména. Právě si mě osočila z věcí, co nikdy neopustily mou tlamu,“ pokrčila lhostejně rameny, „asi by tě o ten jazyk měl někdo brzo připravit, abys ostatním neublížila ty sama.“ Komu by se taky líbilo trávit čas s takovou náladovou hubou, co nevěděla, co povídá? Asi by Einarovi měla udělat přednášku o tom, co je to vybraná společnost a jak se do ní dostat. Astra pocítila, jak se jí kdesi v hrudi něco zvedlo ke vzdoru: ať už proti tomu, co sama právě řekla, či proti tomu, co na ní plivla její společnice.
Chudák se třásla jako osika! Nedejbože má nějakou ošklivou, dosud neprojevenou nemoc, co ji na onen svět tu a tady pošle? Nu, když ne ta, tak by se o to snad mohla postarat ona sama. Astra se musela kousnout do jazyka, aby si náhodou ne nabrala větší sousto, než zvládla spolykat. Už tak toho řekla dost - teď záleželo na tom, jestli ustojí cokoliv, co na ni její protějšek vytáhne.
Samozřejmě, že nemínila svou dávnou kamarádku zabít (narozdíl od ní, huh?), ale nechat po sobě submisivně šlapat, to by se radši hanbou propadla do země. A tak se připravila na to, kdo z nich první po té druhé vystartuje: sama nikdy nebyla dobrá ani ve slovech, ani v boji, ale když šlo o její čest...

<< Rokle

Ticho, do kterého se na chvíli ponořili, bylo pro Astru téměř uvolňující. Povolila zatlou čelist, ve které jí občas špatně zvoleným krokem luplo a ačkoliv ramena v sobě stále nesla očividné napětí, už se po své společnici nedívala s tím, co kdysi bězně projevovala v Severských smečkách. ....Nedívala se na ni totižto vůbec.
Možná, že to z její strany bylo jednoduše o cosi pookřálejší gesto. Možná.
Slunce se pomalu chýlilo za horizont tak, jako zjevně i jejich prvnotní rozbroje - ať už byly obojstranné, či nikoliv -, a z nebes se k nim ostýchavě snášely první vločky tohoto večera. Pach vody všude naokolo v ní způsoboval téměř nevolnost: zhola okatě si odvykla na tento konstatní prvek, co v Tundře z pozadí nikdy nezmizel. Hm. Ve smečce si na to budu muset zvyknout. Žil vůbec Einar v místech se sněhem? Třeba na ostrovech pookřál, a zalíbilo se mu něco mnohem teplejšího.
Jakmile vlčice promluvila („Tak to má být,“ hmkla nad jejich partnerstvím), povytočila za ní vlastní hlavu a vstanula tváří v tvář vlčici, co se už od začátku jejich kovnerzace chovala prazvláštně - jakoby v ní bojovaly dva tábory, co se ne a ne rozhodnout.
Oheň vodu jen těžko spálí.
„Proč pak?“ zeptala se, krčíce své obočí, „vyříkejme si to teď.“ S něčím otálet, moc to v hlavě omílat dokola a dokola - to by si černobílá ještě mohla rozmyslet, a Astra by se k tomu tak nikdy nedostala. Bála se snad, že by ji mohla pocuchat? Měla ji za barbara? Aby jí brzo nějakého neukázala, pakliže bude stále mluvit v kruzích a otazníčcích, jak se tu očividně naučila.
Musela se přít s vlastním jazykem, aby na úkor chudáka Stiny nevypustila z tlamy nějakou sarkastickou, kousavou poznámku - ovládla se, a s mlčejícím výrazem si zmohla pouze vydechnout. S touhle citlivkou si jeden musí dávat pořádný pozor na každičký nádech. „Nu,“ mlaskla, „to se dá očekávat, když si jeden vyrůstá v takovém přepychu, jako místní.“ To byly teprv pořádné, zakonzervované předsudky! Mielei ji žel přesvědčila o tom, že místní populace nebude dvakrát tak moudrá - a to doma vždycky plynulo z toho, že vlk má až moc. „Kdyby si prošli tím, čím my, prospělo by jim to. Nedávno jsem potkala vlčici, co mi hlásala volnou lásku mezi smečkou a tulákem. Dovedeš si představit, jak submisivní musí její otec být? Otřesné. Měl by ji opravit.“

>> Luka (přes Severní hory)

Jejich verbální i neverbální konverzace očividně nesla podtón, kterému se bělavá vlčice se značnými problémy snažila porozumět.
„Ne,“ pronesla zkrátka, nemaje více slov, které by mohla použít. Když jeden nemluvil o sobě, často to toho druhého vzburcovalo k nějaké reakci - jenže jakmile přišla nabídka lovu, Astra věděla, že jí musí přece něčím zplatit. Potichu vydechla, nenechávaje ve svém gestu žándých sugestivních stop: „Byla to cizí magie.“
A pak Stina vyšla. Ani nevěděla proč, ale něco na ni ji nepříjemně zatlačilo, cosi se v ní pohlo, a ona byla rázem vzburcována k němé reakci právě za zády černavé vlčice. Zuby jí zajely jeden do druhého, přesně v řadě - bez větších problémů nedlouho poté vlčici dohnala, aby šly vedle sebe. Teď si totiž na území nikoho byly rovné: až by se snad milosrdností štěstěny dostaly až na území smečky, mileráda zapadne do své škatule.
Přely se v ní dva světy a ona nevěděla, ke kterému by se měla přiklonit. Mít své pevné místo, povinnosti a nalinkovaný sešit plný poznámek, jak se chovat k těm, co jsou výš a níž - na druhé straně mince samotářství a jeho svérázný pocit sebevědomí.
Kéž najde v Alateyské smečce odpovědi.
Obličej se jí stáhl do mírného zamračení - svůj jazyk však držela za zuby. Kompromis, no nebyla to skvělá věc? Může si jí být rovná, jak chce, ale nesmí říkat, co myslí. Takové rozpravy jsou totiž už určené ouškům, kterým se důvěruje: které se na oplátku pohnou, pozdraví. „A vy?“ rce, rozhodujíc se pro smírnější verzi toho, co si hrálo s jejím jazýčkem. Navenek to však nedala nikterak znát - Stina už tak nesla nad Astrou větší kontrolu, než by jí bylo komfortní.

>> Ostříží zrak

Na konci dne však Astra neměla empatii, a tak Stinu a její náhlou změnu prošla bez sebemenší reakce - anebo ne? Zjevně by se dalo říct, že byla ráda, když se s ní konečně mohla pobavit tak, jako za starých časů. Za Astřiných podmínek.
„Vskutku,“ odpověděla stroze. Gesto, jež už mockrát za život viděla na těch nejrůznějších vlcích, za sebou dozajista něco skrývalo - protentokrát však Astra nepatřila do žádné smečky a Stina už vůbec nebyla vlkem, kterého v této situaci musela poslouchat. v Severních smečkách byla jejich hierarchie pro vlčici svatou rutinou, již oddaně následovala jako když včela zacítí sladké - v tuto chvíli, na tomto místě, si však byly rovny.
Obě tu byly doma: obě jedna druhé taktéž kdysi domovem bývaly. A přesto se Astra cítila, jak kdyby se své minulosti o kus víc vzdálila. Vidět Stinu s úsměvem na pyscích, zas a znovu tu karikaturu porovnávat s tím, co jí onehdá byl jako svatý obrázek...
Změny byly těžké: těžší, než dokázala přijmout.
„Nu dobrá,“ hmkla, neodlepujíce svůj pohled od rudých očí Stiny (jen chorobomyslný by vlkovi, byť jen z domova, dal příležitost bloudit očima tam, kde nemá), „a Einar. Je doposud živ v jejím čele?“ Tolik slovíčkaření! Až jí z toho pomalu bolel jazyk.

Ledovým pohledem si projela každičký chloupek na těle důvěrně známé vlčici, kterou už celá ta léta neviděla. Co se změnilo, a co bylo nového? Stina se, zdálo se, měla napříč roky strávenými mimo jejich domov zjevně dobře. Usoudila, že se musela někde spokojeně zabydlet, protože na ní neviděla jakkýkoliv náznak bídy a mizérie, které byly pro vlky tuláckého bylo naprosto běžné. Krátce se nad sebou dokonce i zastyděla, jak oproti jí vážené vlčici musela vypadat - na vlastní žebra by mohla zanotovat, dozajista tu a tam olepena sněhem...
Krabi poustevníčci občas museli vyměňovat své ulity - škoda, že ta Astřina jí byla tak pohodlná. Vybočit z rutiny znamenalo poškodit zavedený systém, který ji doposud udržoval při životě.
Vlčí pudy zachovat vlastní krk občas vítězily nad rozumem. Tvrdý to survivalista.
Možná, že právě proto vlčici přes oči přeběhl stín minulosti - úsměv, který jí černavá vlčice věnovala, na Astřiném obličeni vyvolal nevýslovně nepříjemný výraz. Zapomněla snad na přísluší, ku kterému Astra stále ještě patřila? Zahodila svou vlastní budoucnost, aby do popředí posunula své vlastní zájmy?
Jak hloupé uměly vlčice být, aniž by chtěly.
Hloupost však nebylo něco, co si vlčice jejich krve měly co dovolovat: proto, ač s velkým sebezapřením, dala na své instintky a usmyslila si, že Stina byla pouze poblouzněna náhlým střetem se svou historií. „Stino,“ začala tedy znovu, hlas v perfektní rovině, „daří se ti. Od jednoho z tuláků jsem slyšela slovo od nás - Alatey. Víš o něm něco?“ Einar, jeho smečka - bylo toho tolik, co mohla říct, a přesto v jakési solidaritě uznala, že bude lepší prvně vyzkoušet ono slovo na jejím jazýčku. Pochybovala, že by její bratr založil smečku bez pevného sloupu po jeho boku, co by mu zajistil budoucnost celičkého společenstva: pokud to nebyla Stina, nechtěla to být ona, kdo by jí to řekl.
Bože chraň - s tím úsměvem by se ještě mohlo stát, že by se jí tu rozbrečela. Ugh.

<< Červená louka přes Nejvyšší horu

Zprvu si říkala, že by si v oné prazvláštní pustině mohla zkusit něco ulovit - pak se jí však do čumáčku dostal prazvláštní pach, co musel nepochybně souviset s její magií, a Astra mu přirozeně neodolala. Takových pachů za celičký svůj život neměla tu šanci poznat, a tak byla náramně zvědavá, co se nachází na jejím konci. Magické, znečištěné moře? Říčka, u které zpívají kouzelné víly?
Vlci se museli všem nepřízním osudu stavit čelem a nenechat se nikdy svrhnout na zem - a pokud by se tam přece jen jednou objevili, měli by se okamžitě zvednout. V Severních smečkách vždycky vlkovi stačil jeden jediný přešlap, aby si nesl stigmata mizerného a krutého osudu do konce svých dní - a to ještě mohl být rád, když byl rád.
Nevědomně si jazýčkem přejela po jizvě, která se jí zařezala do tlamy. Štěstí přeje připraveným. Byl to čestný boj.
V jejím následném prostupu už pak věci byly lehké, neb se vzdala řídit vlastníma očima - čumák a její cit pro vodu Astře vždycky sloužil mnohem lépe. Možná, že v tom byla jediná výhoda její potupné magie? Vždycky po boku měla němého společníka, a ve světě by se s ní těžko ztratila.
V Tundře jí pach vody způsoboval svou rozsáhlou přítomností migrény.
Pach, který byl zprvu tak silný, jakoby se náhle rozplynul do každéko kouta místní Rokle. Byl to snad jakýsi hloupý kanadský žertík podzemních toků, nebo se jednalo o strategicky ovládaný tok? To, či ono - její pozornost byla stejně brzo nato ochromena holým překvapením nad dalším z pachů, který byl vedle magické vody cítit. Domovina.
Hlavou jí prolétlo mnoho vzpomínek, tělem plujíce jakýsi pocit sounáležitosti - tvář však jako u každého 'odtud ' zůstala beze stop. „Stina ze Severních smeček,“ ozvala se, co si byly obě vlčice nablízku - své slova doprovázela gestem úcty, klaníce svou hlavu vlčici. Jaké to překvapení.

<< Sněžné tesáky přes portál

Tak to byla ta nejnepříjemnější zkušenost, jakou Astra na ostrovech kdy měla. Mohla být ráda, že tuhle nepříjemnou zkušenost průchodu mezi dvěma ostrovy přežila bez jakékoliv úhony na vlastním zdraví a s jakousi grácií. Bylo by potupné, kdyby ji při jejím 'poprvé' někdo viděl celou nepřipravenou, nedejbože ji ihned po její zkušenosti nabídl pomocnou tlapku.
V hlavě se vlčici rozezněla kousavá, sarkastická mimika místních obyvatel. "Jé, ty musíš mít velké bebí. To bylo úplně poprvé, viď, Astřičko? To nevadí, já ti to pofoukám a bude to dobré!" Blegh, už jen při té představě sebou musela ošít, obličej celý zkroucený nad vším tím zbytečným cukrem. Doposud neporozuměla, proč si tuláci tak pomáhali - dojednoho si byli rivaly pro místa ve smečkách, nebo například i takovou potravu.
Bylo až moc vlků, co nosili vlastní srdéčka na zlatém podnose každému přímo pod čumák: maminky je zjevně nenaučily o tom, jak to v opravdovém světě chodí. V čem jich jejich rodiny a komunity pozapomněly vychovat, tam Astra mohla najít nespočet benefitů.
Ne každý má právo na to žít.
Se zadumaným výrazem se procházela nemastnou-neslanou krajinou, zatímco byla ošlehávána větrem ze všech stran a pod tlapkami jí občas zakřupal postarší sníh. Bylo jen štěstí, že na něj slunce nemělo převeliký vliv - kdyby roztál, bylo by tu z toho kluziště, na kterém by se mohla pořádně pocuchat, a se zlomenou tlapou by jí těžko někdo klasifikoval jako vhodnou členku jejich smečky.

>> Rokle přes Nejvyšší horu

<< Mlžné pláně

Vzduch, který ji při výšlapu směrem vzhůru šimral v čumáčku, nabíral na o cosi ledovějším rázu. Mlhavé pláně (velmi ráda) nechala úplně za sebou, kdesi daleko v údolíčku: už jakýsi ten čas na nich pobývala, a aby se jí oči nezačaly různorodě kazit, bylo nejlepší se někam podívat.
Jak ostudné to bylo, přiznat si, že za čas na ostrovech pranic cestovala - že se jako krab poustevník jala schovat na vlky málo frekventovaném místě, a tam až doteď pobývala. Nebylo to územíčko, co by se dalo popsat extravagantními slovy: jeho návštěvnost vyplývala z jeho prostosti, ne-li ošklivosti.
Estetický výzor Astře v hodnotách života nikterak nepřidával.
Procházka přes zamrzlé špičky černobílé vlčici nejedním koutkem připomněly Severní smečky, ve kterých už jakýsi ten čas chyběla. Z hrdla se jí vydral tichý povzdech. Nemyslila si, že by se dokázala do své domoviny vrátit - ačkoliv svou mysl udržovala v obdobě rutiny, která jí matně připomínala tu v Tundře, věci se za ten ubytý čas určitě musely změnit. Do jakých podmínek by se byla vrátila? Našlo by se místo pro další z tuctu, co se dala nahradit?
Uživila by se - vybojovala by se na úctyhodnou pozici, aby udělala alespoň svým rodičům čest. Žijí ještě?
Nenašla odpovědi, se kterou by byla spokojena.
Zničehonic se nablízko její cestě zdálo cosi zablyštit v zimním slunku. Oh, ano - to dozajista musí být nitky magie, které byly dle ostatních údajně proťaty vším živým na místních ostrovech. Snažila se netvářit jako vlče, co bylo hozené do ledové vody: vidět avšak, jak ta zvláštní mlhovina nabírá charakteru vody, bylo opravdu prapodivné.

>> Červená louka

[ >> Zubří pláň ]

Mois Gris. Kde by nejlépe (anebo nejpřesněji?) dalo začít, když jeden právě na tyto ostrovy pomyslí? Kdyby takové rozhodnutí stálo na Astře, dozajista by se v prvé řadě ozvala s tím, že místní zimy nebyly dost chladné.
Jakýsi měsíc na místním vzduchu už se jí pomalu vrýval do tváře i tlapek, co započala snahy o aklimatizaci a vůbec 'nový život' v místním údolí. Prosperovala, ne-li vynikala ve svém novodobém samotářství, učila se a přejímala zvyky. Zprvu žila v mizérii a bídně, jak už to nováčci na ostrovech mívají, a postupem času si dokázala vypracovat poměrně solidní živobytí a detailní systém, který zajišťoval její každodenní přežití.
Minimalista, kterým už odpradávna byla, si nemohl přát víc.
S hlubokým výdechem se jí od tlamy zvedla pára. Dnešní ráno mělo být produktivní, a tak ve svém odpočinku nechtěla otálet - svaly byly po jejím lenivém spánku až příliš ztuhlé, a ona je potřebovala pořádně rozpohybovat. A přesto není dost chladno. Ale kdy na ni naposledy bylo? S mrzutým zamračením si vzpomněla na Tundru a její příjemný, štiplavý pach ledu a rázem pocítila, jakou cizí bytostní na místních ostrovech byla.

>> Sněžné tesáky