Příspěvky uživatele

<< Mělká pláž

Odpudivé, mazlavé bahno, pach jakýchsi zdechlin a a výpary, se kterými rozhodně nechtěla přijít do styku. Co by to z ní udělalo, fetku? V noci jistě muselo být aktivních hned několik predátorů, co by po zimě neváhali vlčici rozcupovat na neidentifikovatelné cáry - a tak se Astra držela na pomezí bažin a pláže, postupem času si všímaje příjemné jarní travičky. Polarita, jakou na těchto ostrovech nacházela, ji udivovala. Jakoby místní příroda nevěděla, čím být. Tohle jí přirozeně nedělalo dobře, neb jí přišlo, že se to příčí obvyklé, normálníjednolitosti všeho, co na světě je.
Držet se nedaleko bažin ale taky nebyla pranic velká výhra, protože to značně limitovalo její možnosti ku skrýši. Kdyby se něco stalo - snad se vrátil ten, co mne tu zanechal...
Srst na zátylku se jí ježila a špičatěla s každým krokem, který v rámci neznáma podnikala. Nerada viděla něco nového, neb nové věci jí vyváděly ze zajetých řádů: ty existovaly, aby se dodržovaly. Tím, že se náhle objevila na nějaké pláži, porušila už několik osobních, pevně stanovaných zásad, s nimiž doposud v Severních smečkách přežívala. Co pro ni znamená se od nich odpustit? Alespoň je jaro - celý rok přece mnou. Jistě brzy najdu cestu nazpátek. Tam mi bude dobře; doma je nejlíp.
Představa, že odsud nedosáhne na děti některých svých zmizelých sourozenců, ji patrně znepokojovala. O to radši byla, že k jejím vlastním prozatím nedošlo - nedopustila by, aby cizí huba rozkazovala jejím potomkům držet krok. To byla její práce.

Nešikovně rozlepila oči do poklidné noci, která už od pohledu byla až moc světlavá na to, aby byla doma. Viděla rozmazaně - a to ještě ale nebylo nic s těmi zvláštně otravnými pachy, které se jí zanedlouho poté dostaly do čumáčku. Co to...? Zmateně se rozhlédla po nejbližším okolí, které jejím očím až tak nevadilo a s pomalu nastupujícím zmatkem si uvědomila, že tohle zjevně nebude nějaký kraj poblíž její domoviny. Byla jsem unesena?
Nesmysl. Anebo se nějaký samec snad rozhodl, že...?
S pomalým, nepříliš veselým pohybem se jala od hlavy k patě prohlédnout - nezdálo se jí, že by se po jejím těle objevily jakékoliv známky boje, nedejbože pak cizího pachu, nebo... Možná by ale bylo lepší, kdyby tomu tak bylo; takhle neměla Astra sebemenší ponětí, co se vlastně stalo, anebo se stále dělo. Byla u moře (jak jsem se dostala k moři?), bylo jí teplo (proč mi je teplo?) a v okolí necítila žádného vlka, kterého by dokázala s pevnou rozhodností identifikovat (kam se všichni poděli?). Očividně tak nemohla být nikde kolem smečky - nebo snad zrovna v domovském kraji.
Jako po kocovině si snažila vzpomenout si, co se včera dělo a unaveně se stavěla na vlastní tlapky, aby ze sebe alespoň trochu setřásla ospalost (a ospalky). Třeba jí menší procházka pomůže v tom, že si vzpomene? Kdyby jí jen ty kosti a všechny možné klouby netrápili, určitě by jí to šlo líp.
Každým krůčkem si tak nespokojeně mručela a hleděla do svého okolí s patrně vykulenýma očima. Je tohle posmrtný život? ...Nesmysl. Ale když tu není ani živáčka a jen pár mizivých pachů... Nespokojeně nad tou myšlenkou přimhouřila oči a raději se postarala o to, aby se co nejdříve dostala z pláže. Labužnicky by se na ní rozvalovala, kdyby na to přišlo; sama si ale nechtěla takového luxusu dovolit, neb věděla, že to by jí zase tuze dlouho trvalo se odtud vyhrabat.

>> Bažiny

<< Za sedmero horami a sedmero řekami

Zdlouhavý, roztřepený nádech - a hned ho následoval výdech, s nímž však cosi v plicích Astry zachrastilo. Nepravidelnost, ve kterých se takhle při měsíčku hrudník vlčice zvedal, by nejednoho vlčího doktora vyvedl z míry, ne-li jej přinutil na ní udělat nemorální pokusy, které by nesměly zřít světlo světa. Určitě by ji připoutal na lůžko a narval do ní tolik odporně hořkých a podezřele smrdících bylin, až by... Až by pošla jen z toho, že by je druhého dne viděla.
Zarytý strach z léčitelů, který si vydobyla už snad jako malé vlče, ji teď naštěstí netrápil - ne, v jejích snech viděla patrně jiné věci. Domov...
Doma nebylo v těchto měsících tak teplo, jako tomu bylo právě tady. Sluníčkem vyhřátý písek ji v srsti nepříjemně šimral, měsíční svit narážel do místy se třesoucích víček a všudypřítomný klid, který se po pláži rozléhal, očividně děsil její mysl. Občas ze svého snění silou kopla a rozhrnula pod sebou zrnkovitý povrch - jindy odmítavě, tichounce zavrčela a narušila všudypřítomný mír.
Takhle nedůstojně si svůj příchod na ostrovy rozhodně nepředstavovala. Vlastně si neměla co představovat, protože existence Mois Grisu jí značně unikala - vždyť ještě před chvílí se Astra odebrala ke spánku po boku zbytku svých sourozenců, co ve smečkách zůstali.
Ale teď? Kdoví, kam jí ten severní vítr odvál.
A tak se jako podivný kámen (s občasnými energickými výboji) oddávala příjemnému šumu moře, novému, dosud nepoznanému pachu okolí a všemu tomu, čemu jen sotva mohla rozumět. Udělala by nejlépe, kdyby se tou svou zvláštní magií dostala nazpátek; jistě mezi těly ostatních musí chybět.
Jenže z ostrovů cesta neexistovala.