Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jak ale zjistila, o léčitelství nevěděla Rannei vůbec nic. Nu což, nevadí, aspoň mladou vlčku něčemu novému přiučí! Pokud ovšem o to bude i nadále jevit zájem, jako tomu bylo dosud - aspoň v takovém přesvědčení Astrid nyní žila.
„Dá se to tak říct.“ odpověděla krátce a při zmínce Cinder odvrátila pohled na jinou stranu. Jen těžko si uvědomovala, že už nikdy více ji neuvidí, už nikdy více s ní nebude moci pohovořit o čemkoliv, co by jí zrovna trápilo - byl takový scénář u ní vůbec možný? Možná, kdybych jí aspoň jednou za celý ten čas svěřila... „Není to ale jen o tom ošetřovat zraněné, léčitelství je důležitý a pro smečku dost podstatný obor. Musíš umět zachovat klid ve vážných situacích, být trpělivá, pamatovat si velké množství rostlin a znát jejich účinky...“ bylo toho opravdu hodně, až se musela ujistit, zda vlče dává skutečný pozor. A i kdyby ne, zaujmout ji chtěla, a tak použila magii a před sebou vykouzlila pár květů heřmánku. Jak se jí asi zalíbí, najde v ní tu krásu, kterou viděla i ona? „A až nastane ten správný čas, i ty si jednou vybereš, co budeš pro smečku dělat.“ jemně se pousmála.

Povšimla si, s jakou hrdostí k ní mladičká vlčice došla. Rázný krok, pozvedlá brada, sebejistý výraz ve tváři - to vše se mohlo od alateyské princezny očekávat. Kromě toho se ale dočkala i jistého povzdechnutí, jako kdyby ji snad něco trápilo. A co když ano, byl tohle snad skutečný důvod k jejímu příchodu? Našpicovala ouška.
„Rozšířit si známosti u ostatních členů je potřeba, to máš pravdu.“ o tom ostatně věděla Astrid své. Okamžitě si vybavila Einarova slova pronesená na posledním srazu: správná delta by měla znát většinu členů ze smečky. Jen těžko jí mohlo být cizí vědomí, kolik úsilí bylo třeba vložit do toho, aby tento úkol splnila... i když, kromě Jainy, s níž zvládla pronést více než dvě věty, mohla být alespoň ráda za to, že se už více neutápěla v tom kdysi nekonečném žalu. Jak potupné, jen si na to vzpomněla! Stejně tak jí zaujala slova ohledně pocitu samoty, nijak se k nim ale neměla v plánu vyjadřovat.
„Není třeba ji hledat, moc ráda tě poznám,“ z tváře jí neunikl drobný úškrn. „Já se jmenuju Astrid a už dlouhá léta tady sloužím jako léčitelka. Víš, co všechno taková práce obnáší?“ započala tedy s tím, co se stalo její hlavní náplní, tedy se seznamováním. Kolik jim toho Stina o smečce a jejím fungování povyprávěla? To se nyní ukáže.

Netrvalo příliš dlouho, zničehonic se Astrid dostalo skvělé příležitosti, jak poznat další z řad členů smečky - okamžitě tedy její pohled spočinul na mladičké vlčici, která za ní přiťapkala i s jakýmsi hrdým pohledem ve tváři. „Buď zdráva.“ pozdravila a jako vždy (nebo spíše posledních pár měsíců, kdy se její psychický stav konečně nedržel jen na bodě mrazu) pozvedla jemně koutky, dávaje tak najevo, že za novou společnost byla ráda. Ještě chvíli ponechala tlamu v úplné tichosti, prohlížeje si krátce huňatý kožíšek vlčky pochopila, že šlo o jedno z vlčat Stiny. Kdy stihli tak rychle vyrůst, pomyslela si, stejně jako tehdy u svých vlastních dětí - stačilo jen drobounké mrknutí oka a už z maličkých nevinných kuliček vyrostli v mladé a silné jedince. Ne vždy se všichni z nich takového scénáře dočkali, ostatně, i s tím měla Astrid vlastní a nepříliš pěkné zkušenosti.
„Copak tě ke mně přivádí, snad zvědavost? Nebo je něco, s čím bych ti mohla pomoci?“ nechala jí prostor se vyjádřit, zcela upřímně zvědava, copak asi Rannei přimělo k tomu zvednout své tlapky a postarší vlčici náhle oslovit.

Za pomocí Sierry, která přiběhla bledé vlčici s okamžitou pomocí, za byla více než ráda, se Astrid přeci jen podařilo dostat zranění pod kontrolu, a ta nejzávažnější z nich i ošetřit. Ještě že tak, aspoň ty nejhorší scénáře nebyly naplněny, jako tomu bylo v předchozím případě, to by bylo neštěstí, a to smečka po tak krušných časech přeci nepotřebovala! I když, ovšem, by bylo pro všechny zúčastněné mnohem lepší, aby k žádné prolité krvi nedošlo. A chudák Máta by nezískala tu ošklivou ránu na noze. Nu, škoda jen, ale osudu zabránit přeci nemohla.
Když bylo vše dokonáno, ujistila se, že nikdo žádný z ostatních v úkrytu nepotřebuje od ní pomoc, než u ona sama usoudila, že je vše v pořádku, odešla od léčitelského koutku kamsi do ústraní, s cílem srovnat si nahromaděné myšlenky v hlavě a vyčistit si stále trochu zakrvácený kožíšek - přeci se takhle nemůže věčně vystavovat společnosti, musela jako správná delta taky nějak vypadat!

Jméno vlka: Astrid
Počet postů: 3
Postavení: Delta
Povýšení: -
Funkce: Léčitelka
Aktivita pro smečku: Účastnila se smečkového srazu a pohřbu Cinder, výpomoc u pohřbu, poznávala členy smečky (Jaina)
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Po srazu se účastnila pohřbu Cinder, kde za pomocí magie pomohla uzavřít hrob. Následně se za ní vydala Jaina, se kterou se Astrid blíže seznamovala.
Smečková minihra: -

× Zkontroluj svůj/smečkový úkryt (1b)
× Ošetři/nech si ošetřit vážné zranění související s potopami (3b)
× Ujisti se, že je člen tvé smečky v bezpečí (2b)

Neváhala ani minutu, vešla do tunelu a zrychlila svůj krok, aby zjistila, zda je vše v pořádku. Kdyby ale bylo, z jakého důvodu by tu nejistotu mysl žralo takové nutkání něco udělat? Jakmile se ocitla na místě, nestačila se ani divit, s jakým děsivým zjevením se musela tentokrát setkat. Jeden rezavý okřídlený vlk a dvě vlčice šedých barev zbarvené vlčice, všichni do jednoho zničení a promočení srkz na skrz. A nejenom to, i čerstvá stopa rudé krve se zde linula. „Einare!“ štěkla a okamžitě k němu přiběhla, aby začala aspoň s první pomocí. Copak se stalo tentokrát? Otázek měla v hlavě mnoho, nyní však nebyl čas na to, aby se kohokoliv z vlků ustanovičně vyptávala na detaily. Ne pokud nechtěla, aby další alateyské členy potkal jakkoliv hrůzný osud. „Sierro, Fialko, potřebuji pomoc! Jsou tu zranění!“ zvolala do téměř prázdného prostoru a zadoufala, že někdo další její volání vyslyší a přispěchá na pomoc. A to hned.
Jakmile se její pokus co nejlépe zastavit krvácení u Einara povedl, vydala se po stopách další zraněné vlčice, konkrétně tedy Máty. U té věnovala hlavní pozornost především otevřené ráně na zadní noze, u níž také musela zastavit krvácení, a tak za pomocí magie vytvořila další pavučiny. To nic, už jsem tady, utěšovala se poklidně, s prací však ani na vteřinu nepolevila.
Když už i ta nejhorší zranění měla pod kontrolou, věnovala pohled své bývalé učednici. „A jak jsi na tom ty, bolí tě něco?“ během této otázky si po očku všimla i dvojici hnědých vlků. Potřebovali snad také lékařskou pomoc?

I přes veškerou snahu zjistit, co nového se v okolí smečky děje, její plán došel k dost rychlému konci, jen co zjistila, jak moc bylo nyní nebezpečné kráčet mimo území hor. Nu což, nedá se nic dělat, pokud nechtěla zbytečně riskovat svůj život, musela se vrátit zpět. A tak i učinila.
Co nejrychleji doťapkala k vlčici, než si všimla, že k jejich společnosti se přidal další z členů Alatey, konkrétněji potomka jí tentokrát známé Shine. Jak ta si vede v tak hrozivém počasí? Snad se jí nic nestalo. „Ah, zdravím, chceš se k nám přidat?“ pravila, načež zůstala v zamyšlení nad tím, jakým jménem byl daný vlk obdarován. Tedy, měla jistotu v tom, že šlo o jméno původem z názvu jisté byliny, ale o jakou konkrétní se jednalo? Tolik jich měla na výběr!
S veškerou přívětivostí a sympatiím (které pociťovala především k zrzavé vlčici) by zajisté ráda zůstala ve snaze poznat blíže zdejší členy, kdyby jí vítr nezanesl jisté zvuky, nesoucí se z úkrytu. Co to je? zdálo se jí to snad? Skutečnost byla taková, že by se ani nedivila, kdyby skutečně ano, i ten nejmenší střípek svědomí ji však nutil pohnout se z místa dál a zjistit, zda se skutečně neděje něco, o čem by měla vědět. Jistota je to, co nyní potřebovala ze všeho nejvíce. „Radši půjdu zkontrolovat úkryt.“ oznámila a vydala se vstříc ruinám.

//Úkryt Alatey

//Alatey

× Zamiř do bezpečí (1b)

Kráčela společně po boku zrzky až za hranice smečky, ve snaze získat přehled o možném nebezpečí tohoto nekonečného deště měla v plánu projít území blízká horám. A jak na tom teď budou místa, v jejichž blízkosti se nachází vodní zdroj? I to byla jedna z věcí v pomyslném seznamu, kterou měla v plánu zjistit.
Jenomže mnoho štěstí při své cestě po tajze nezískala, jak se totiž zdálo, dříve zcela obyčejná půda, bez které by prošla úplně jednoduše, se nyní proměnila v dost nepříjemný bahnitý terén, u kterého byla nucela věnovat všechnu pozornost na to, kam vůbec pokládá tlapky. Našlapovala opravdu pomalu, snad až s jistou nechutí a také s hlasem v hlavě, jako kdyby jí šeptal do čeho ses to pustila tentokrát. Vskutku, jejich časování nebylo zrovna nejšťastnější. „Tohle nevypadá vůbec dobře, musíme se vrátit zpět.“ pravila nervózně. Pokud nechtěla riskovat život vlastní a i ten Jainin, což rozhodně neměla v úmyslu, musela se co nejdříve dostat pryč.

//Alatey

Smrt rozhodně nebyla příjemnou záležitostí ke zpracování, o tom ostatně už dávno věděla Astrid své. Ovšem, Cinder si odnesla i obrovské neštěstí v tom, jakým způsobem byla usmrcena. Dva na jednoho, jak ubohé. Jací vlci by byli schopni něco takového dopustit? Škoda jen, že i přes hrdinství, které dlouholetá členka prokázala při obraně své smečky a rodiny, se jí nedostalo spravedlivého konce.
Ke slovům Jainy krátce přikývla, věnujíce pohled po zdejším území se snažila přijít na to, kam až by mohli dojít, pokud si nechtěli s počasím zahrávat příliš dlouho. „To zní dobře, v tom případě můžeme projít tajgu, třeba se štěstí přikloní na naší stranu a něco najdeme.“ podělila se se svými myšlenkovými pochody, vzhledem k počasí však už nyní přidala více do kroku, aby se dostala i s Jainou na určené místo co nejdříve. Čím dříve budou zpátky doma a hlavně v bezpečí, tím lépe pro ně. „Měla jsi vůbec možnost tady na ostrovech poznat sever?“ zeptala, aby jim nestála konverzace.

//Tajga

I přes kapky bubnující čím dál více do bledé srsti se stále nehodlala zvednout z místa, a tak jí pohled neustále visel na rozkvetlém stromu, který vlivem magie vyrostl. Jak neobvyklý a zároveň krásný to je zjev to byl... a také plný vzpomínek na Cinder, samozřejmě. Bude se vůbec u něj někdy zdržovat, když si jím bude muset už navždy připomínat její tolik nešťastnou smrt?
V tom se ale u ní zjevila světle zrzavá vlčice s otázkou, která Astrid vskutku potěšila. „Už mi bylo lépe, ale i tak děkuju za optání.“ netvářila se přímo zdrceně, vlastně ani tak nechtěla působit, vzhledem k tomu, kolik bolesti si v předešlých měsících prožila, i tak si Jaina mohla povšimnout očividného posmutnělého úsměvu.
„Až je těžké tomu uvěřit, že by toho někdo byl schopen.“ Ale byl, a Cindeřino tělo je toho jasným důkazem. Také si povzdechla, náhle si však zvedla ze země s myšlenkou pohnout dál - a to jak ze vzpomínek na mrtvou, tak i z tohoto místa. „Počasí se každou chvílí zhoršuje, asi by nebylo od věci tedy smečce pomoci, co myslíš?“ zeptala se jí. Jako léčitelka se určitě mohla spíše angažovat se v léčitelském koutku, nicméně zde měla další posilu a zároveň novou členku Alatey, a vzhledem k jejímu úkolu nebylo na škodu jí blíže poznat. Avšak jaký způsob pomoci by měly vlčice zvolit? Toť otázka.

//Úkryt

Tiše našlapovala a již z dálky pozorovala tu celou smečku vlků, kteří seděli u hrobu a se zármutkem sledovali mrtvé tělo Cinder. A co více, dokonce si dali i tu práci, aby její tělo pokryli nadílkou nejrůznějších květin a věnovali jí poslední slůvka na rozloučenou. Jako kdyby tu přeci jen Cinder mezi všema byla a s jejím tolik hřejivým úsměvem, nesoucím téměř vždy ve tváři, to všechno bedlivě poslouchala. Jako kouzelná to představa, že? A přeci jen tolik smutná, jen co bylo možno zahlédnout těch mnoha zdrcených pohledů. Pohled na ně jí ostře bodal do srdce a připomínal jí ty časy, kdy se ona sama musela loučit se svým synem... Noah. Ani svůj vlastní pohřeb nedostal.
Nakonec však se i ona rozhodla přiložit tlapku k dílu a ve chvíli, kdy Einar zavelel za účelem uzavřít její hrob, zaměřila svoji veškerou energii a použila magii země. Sic její magie měla minimální sílu a rozhodně tak nebyla schopna hýbat s celou půdou, aspoň za těch pár kořínků jí to stálo.

Mohla se snažit sebevíc, pomoci Cinder stejně nedokázala. Tmavě hnědý kožíšek vlčice byl prosáklý rudou barvou a její hrudník se zvedal dost ztěžka, až nakonec přišel onen moment, kdy se přestal zvedat úplně. A bylo po ní. Její prázdný výraz a mrtvé oči v dulkách mluvily za vše.
Na moment uhnula pohledem kamsi do země a pomalu zavírala svá víčka - kromě tmy a bolesti se jí do oušek dostával zoufalý pláč jejích potomků, kteří právě ztratili matku, jednu z nejbližších bytostí v jejich tolik mladém životě. Chtěla něco učinit, být tu aspoň na moment pro ně, tělo ale odmítalo se jakkoliv pohnout a poslechnout příkazy v její hlavy. Cítila nad nima lítost, vždyť sama si podobným žalem procházela. Odešla jsi příliš brzy Cinder, stále tě potřebují.
Okolního světa si přestala všímat natolik, až zcela zapomněla se jakkoliv zapojovat do smečkového dění, pouze jen tak seděla, skrze víčka se snažila potlačovat své slzy a prostě jen byla. A zpět do starých kolejí - minulost se jí zjevovala ve vzpomínkach více, než kdy jindy. Ty časy, kdy se hnědá teprve přidávala do smečky, kdy se stala po boku Xandera, kdy přivedla na svět své potomstvo. Tolik toho dokázala.
Jenže to přílišné ticho přeci jen vyrušilo tok jejích myšlenek. Zmateně otevřela víčka a rozhlédla se, smečka ale nikde. Že by nastalo poslední rozloučení? Astrid neviděla důvod proč prolévat slzy na veřejnosti, takové záležitosti si vždy nechávala pouze pro sebe, na druhou stranu mohla projevit svojí přítomností projevit soustrast všem pozůstalým... a hlavně Xanderovi, kterého si neskutečně cenila. A tak se i ona zvedla pomalu ze země a vyrazila za ostatními.

//Alatey

Taiclara
Hned si sedla ke své dceři a už se jí dostalo otázky, na kterou nechtěla odpovídat. No jistě, kde vůbec byla Ada? Připravil si na ní osud ten stejný, bezcitný konec, jako jejímu jedinému synovi? Noah... snad alespoň ten se má lépe. Zpět ale k Taiclaře, v těchto chvílich rozhodně nebyl čas se utápět v minulosti, ani o to už nestála. „Ne, neviděla.“ špitla jen nazpět a věnovala svůj pohled zpět na hlavní dějství.

Einar
Poslouchala bedlivě slova okřídleného vlka, směřující právě ke své bývalé učednici, která obstála v jeho zkoušce na výbornou a právem si tak zasloužila postavení delty. A nejen to, dokonce i pozici hlavní léčitelky Alateyské smečky. Ač na své tváři nedala nic znát, po této novině pocítila jisté překvapení. Nu, divit se jeho rozhodnutí skutečně nemohla, musela nést následky takové, jaké si jen zasloužila. A jaképak štěstí smečka měla, když v její nepřítomnosti nedošlo k žádným vážnějším zdravotním potížím, že? Jenomže, ke zmíněné dlouhodobé nepřítomnosti nemělo ani vůbec dojít, a o to více ji tato skutečnost dopálila.
To už ale poslouchala další jeho slova. Takže tedy poznat ostatní členy smečky? Dobrá tedy, jak si přeješ. Ač se z mnohým pohledů nemuselo jednat o nic náročného, vzhledem k Astridině tendenci uzavírat se před okolním světem musela nabrat zpět trochu odvahy, aby se svého úkolu zhostila tak, co nejlépe je dokáže. Jak dlouho jí ale nově získaná motivace vydrží?

Taiclara, Léčitelský koutek - Cinder drama
Jako další na řadě přišla možnost sám vystoupit a dát tak sám projevit zájem o post delty. Sledovala celou situaci v poklidu, zbystřila ale o to více, když se Clara také rozhodla vystoupit z davu. A vskutku, povýšení se jí dostalo, ač tedy ne asi tak, jak si původně představovala. Ale stalo se tak. Usmála se na hnědou vlčku, měla velkou radost z toho, jak se jí poslední dobou dařilo. „Ani nevíš, jak moc.“ pravila potěšeně a čumáčkem počechrala srst na hlavě, když si k ní opět přisedla. Věřila, že zadaný úkol náležitě splní a prokáže tak, že si takové postavení zaslouží. Ach, už mi roste do krásy.
Milá atmosféra se ale náhle proměnila v zcela odlišnou, takovou, jakou už dlouho nezažila. A náhle to také ucítila... pach krve. Trhla hlavou a ihned od dcerky odskočila, aby zaujala práci léčitelky a zamířila směr koutek. Opět.
A ten zjev, ten vidět skutečně nechtěla. Cinder, dlouholetá členka smečky a jedna z vlčic, které měla Astrid skutečně ráda, nyní ležela na zemi a s každou další vteřinou bojovala o svůj vlastní život. Astrid tedy na nic nečekala a začala ostatním vypomáhat se záchranou vlčice.

Léčitelský koutek, Taiclara, Vidar

//Alatey

Dorazila do úkrytu bez větších problémů, i přesto se jí zpoždění nevyhnulo - když měla možnost poprvé nahlédnout na dění okolo ní, nahned jí došlo, že sraz už dávno byl ve svém procesu a ona tak dorazila na místo pozdě. Opět. Došla blíže ke smečce, to už si ale její pozornost získal jí už tolik známý léčitelský koutek, kde zahlédla dvojici ve složení Šalvěj a ta fialová vlčice, jejíž jméno jí bylo dosud neznámé. Doběhla tedy za vlčicemi a prohlížela si celé dění, a s ním i přítomného pacienta. Není to... Arryn? „Kdyby se mu přitížilo, jsem k dispozici ti pomoci.“ řekla směrem k Šalvěji, i když nepředpokládala, že to bude potřeba. Rozhodla se tedy do práce jí nezasahovat a spíše se věnovat tomu, jaké novinky přinesou další Einarova vyslovená slova. Vydala se tedy sebevědomým krokem směrem za Taiclarou, věnujíc jí i Vidarovi drobný úsměv si vedle své dcery přisedla a hleděla na svého Alfu.

//Slané jezero

Jenže to už rodinná skupinka odešla směr úkryt Alatey, tedy až na Astrid, která se rozhodla ještě chvíli posedět na místě a popřemýšlet nad tím, co by měla učinit pro to, aby navrátila svoji reputaci vysoko postavené a vážené léčitelky zpět. Musíme se zaměřit na budoucnost, ne na minulost, zněla jí v hlavě ta slova, jimiž se snažila utišit nepříjemné pocity ohledně ztráty svého syna. Einar měl pravdu, musela se konečně pohnout z jednoho místa, smečka ji potřebovala... a ona potřebovala zase je. Všechny do jednoho.
Oklepala tedy ze sebe veškeré chmury a strasti, nesoucí v sobě tak dlouho, až jí to začalo lézt na mozek, a rychlým tempem se odebrala jí již známou cestou do hlubin kamenných ruin.

//Úkryt Alatey