Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vé, Sierra, Xander, Cinder

Pořád stála na svém místě, čekajíce, jak se dvojice vlků vyjádří, než se slova opět chopil Xander, který dal jasně najevo, že nemá s její společnosti jakýkoliv problém. Za jeho slova byla opravdu ráda, což dala najevo především milým úsměvem, který mu oplatila nazpět, než se dál hnědavý vlk do představování obou vlčic, které ještě předtím obě ani jednou neviděli. ,,Takže tedy Cinder." pravila prvně, věnujíce jí zkoumavý pohled - vskutku musela uznat, že jako milostný pár jim to vskutku spolu slušelo. ,,Ráda tě poznávám, jsem Astrid." pravila s jasným klidem, nechtěla jít na ní zase tak rychle - za tu maličkou chvilku si totiž dokázala povšimnout toho, že vlčice nejspíše byla spíše tižší, nesmělé povahy. I tak ale doufala v to, že i ona se dokáže nějakým způsobem představit a ne jen tak stát na místě. Přeci jen, i ona měla zájem o to se přidat do smečky, ne?
Než si ale vůbec s jejím skoro přítelem dokázala Astrid povědět více než jen miloučká slůvka, mezi vlky se objevily jakési zvláštní ohnivé kuličky, které by nejednoho vlka překvapily tím, jak se tu vůbec mohli jen tak vytvořit - béžové ale došlo, že šlo o výtvor Einara, i proto když ho vyhledala pohledem, usedla si na místo, vyčkávajíce tak na moment, kdy započne ke všem promlouvat - ráno se totiž začalo pomalu blížit, a s ním i očekávaný lov.
Ihned jakmile zrzavý vlk promluvil, započal s rozdělováním všech přítomných - při zmíňce, že Astrid povede jednu z nich, se nejbližší kulička u ní na krátkou dobu zvětšila, přičemž vlčice jí věnovala kratičký pohled. Takže ona měla povést jednu skupinu... Jakmile dokončil vše, co měl mířené směrem k ní, pokývla jednoduše hlavou na srozuměnou. Netrvalo ani dlouho, a Xander opět promluvil, že by i on společně s Cinder měl v plánu přidat se k ní. Že by oni dva? Vypadali hlavně jako schopní lovci... Nakonec ale nic nenamítala, a jednoduše k nim přikývla. ,,Dobrá tedy, můžete se přidat." pravila jednoduše, i ona byla za tuto skutečnost poněkud ráda - nějaký vlk by se k nim jistě hodil. Dále tedy jen vyčkávala na to, než se setká s dalšími vlčicemi, které měly k nim dorazit - a to Vé a Sierru, které se snažila pohledem vyhledat.

//Alateyská smečka

V úkrytu byla téměř ihned, navíc se svižným krokem v jejích nožkách nešlo jistě o nijak velmi zdlouhavou cestu – když se tedy zastavila u vstupu, rozhlédla se kolem sebe, aby tak mohla pořádně zjistit, jaká společnost tu pro ni byla připravena. Kromě známých vlků patřících do smečky, kde konečně zastihla i Mercera se Sierrou, si především všímala mnoha pro ní naprosto cizích tváří – a při takové skutečnosti měla akorát chuť se otočit zpátky a zůstat venku u toho deště. Věděla však, že to nebylo tím správným řešením, i proto se pomalu vydávala mezi vlky, snažíce se najít především Xandera, který by jí tak mohl povědět, co vše se tu vlastně odehrálo.
Vlků zde bylo opravdu mnoho – pohledem tak třeba zavadila o Hanku, poněkud zajímavě zbarvenou vlčici (tedy alespoň pro ní, neboť jí poměrně dost připomínala její rodnou smečku), při které se jen dostala k malému, opravdu maličkému úsměvu, než se vydala opět dále. Třeba si najdu na ní čas pak. Než ale stihla prohledat celé ruiny, v tmavším koutu přeci si všimla jakéhosi vlka s obrovskou hřívou na hlavě a oranžově zbarvenými očkami, ve kterých tančily rozjasněné plamínky… ,,Xandere!“ upozornila na sebe mírně, majíce na tváři upřímný výraz, co jasně dával najevo, že byla jeho přítomnost opravdu vděčná. Než se ale stihla rozpovídat, její bledě modré oči vyhledaly další tělo patřící nějaké další vlčici, natisklé na to Xanderovo. Předpokládala tak, že nejspíše muselo jít o nějakou jeho milovanou, či někoho pro něj velice blízkého. Ale nezmiňoval se o tom, že by měl nějakou drahou polovičku… Zastavila tedy na místě, pozorujíce tak šťastný pár, který očividně měl nyní čas spíše jen pro sebe. ,,Omlouvám se, pokud přicházím nějak nevhod.“ pronesla jen, přemýšlejíce, či náhodou nebylo prostě lepší odejít od nich pryč.

Dlouhou dobu šedavý nic nenamítal a dokonce i byl kupodivu schopen na nějakou dobu zavřít tlamu, očividně nemaje co dalšího říci směrem k ní, proto jen pozoroval veškeré dění okolo sebe – byl to zvláštní pocit, nepřetahovat se s Dantem o zbytečné řečičky a místo toho si užívat klidu, který se jim naskytl, a kterého chtěla Astrid alespoň na malou chvíli využít. Ležela tedy stále na svém místě, dívajíce se vpřed na upršené počasí, které nejspíše nemělo v plánu jen tak přestat. Jen kdyby nepadaly ty šílené kapky takhle věčně…
Všimla si, že Einar si to opět kráčel k nim, proto opět opustila svůj vlastní svět plný jejích vlastních myšlenek a soustředila se na slova zrzavého. ,,Asi bych to tak taky udělala.“ pravila spíše zamyšleně, nakonec si ale dovolila menšího pokývnutí, aby tak dala Einarovi za pravdu. Nemusela mít v tomto lovu zas tak přílišně velkou roli – a přec jen, nebyla žádným pořádným lovce s velkou sílou, pohybovala se spíše v jiném oboru.
Po nějaké té době nakonec i béžová vlčice vstala z chladného místa, majíce namířeno k úkrytu s jediným cílem – najít nějakou pro ni známou tvář, ke kterou by se tak mohla dát do řeči. V tuto chvíli se jako nejlepší možnost zdálo najít hnědý kožíšek patřící Xanderovi, jenž měl téže v těchto ruinách pobývat… teď jen zjistit, jestli tomu tak určitě bylo. ,,Hlavně se tu neválej dlouho.“ s těmito slovy se tedy nakonec otočila pryč, vstříc všem těm novým tvářím… které upřímně ani tolik nechtěla vidět.

//Úkryt

,,Příživníků?" po slovech Danteho se na tváři Béžové objevilo mírně zamračení, neboť očividně byly obrázky obou vlků ohledně tmavé princezničky zcela rozdílné - Astrid ji neviděla jako jen pouhou vlčici, co by využívala svoji zlatou tvářičku ke svému prospěchu - chtěla v ní vidět i jinou vlčici, než jak působila na venek. Pravda, možná i opravdu byla takovou, jakou ji Dante popisoval, však, co když tomu nebyla pravda? Třeba se za maskou té princezničky opravdu ukrývala milá duše... jak moc naivní představa tohle ale byla?
,,No jistěže, ty máš co říkat. Einar totiž vůbec nehledí na to, co má vlčice v hlavě, že?" pronesla s jistou ironií, která se v jejím hlase ukrývala, mezitím si u toho ale i dojídala králíka.
Ke slovům ohledně svatyně jen krátce přikývla, nepřišlo jí to jako špatný nápad, neboť přec jen bylo dobré načerpat nějaké ty síly na zimu... a ačkoliv tomu všemu ohledně svatyně nerozuměla tolik, jak by si jistě přála, bylo dobré to minimálně promyslet. ,,Normální... Jak se vlastně jmenuje?" podívala se na Stříbrného s kapkou zvědavosti, i když si toho nedokázala tolik představit pod pojmem normální... v chování snad? To se již ale opět k nim přibližoval opět Einar, s očividně mnohem lepší náladou, jak předtím.
,,To máš pravdu, dnes je tu opravdu rušno." pravila klidně, než se doslechla dvou dalších jmen, které Einar pravil - Cinder a Xander. První jí toho moc neříkalo, však při druhém jméně se jí vybavil hnědý kožich s hustou, leč zvláštní srstí na hlavě - tak opravdu tu byl. ,,Ano, Xandera už znám." přikývla, doufajíce, že se s ní a tou vlčicí nesoucí jméno Cinder potká. Třeba bychom si i dokázali něco povědět.
,,Zajímalo by mě, kdo ta Cinder asi bude." pověděla směrem k Dantemu, když se Zrzavý vrátil zpět do úkrytu.

Tlamu ponechala poté zavřenou, poslouchajíce vše, co měl Stříbrný na duši, neboť její její hlavou se náhle proháněly především pocity zmatení. Pořádně ani netušila, či náhodou nepřišla o něco zásadního, či jestli se vlkům nepřihodilo něco, o čem by měla vědět i ona. Však, dle slov Danteho se jednalo o pouhé poutníky, kteří náhodou narazili na tato území - bylo tomu ale tak? Bylo jich opravdu více, než by sama čekala - a proto bylo jasné, že by bylo dobré se co nejdříve vrátit zpět k ostatním, aby se tak mohla podívat každému do tváře. Kdo ví, třeba se mezi nima mohli najít i tací, na které již v minulosti mohla narazit... měla totiž pocit, jako kdyby mezi tou skupinkou zastihla i tmavý, do hněda zbarvený kožich, patřící právě Xanderovi, který právě o tyto krajiny projevil zájem.
,,Děkuju Dante." poděkovala krátce ve chvíli, kdy si všimla mrtvé kořisti, kterou jí vlk daroval - i ona si tedy lehla na pevnou zem a s nepatrným vděkem se pustila do králíka.
Poznámku ohledně lovu zaregistrovala, nereagovala na ní však jen tím, že krátce přikývla. Jediné, co v teď mohla doufat bylo to, aby nedošlo k žádnému vážnému zranění, neboť i to mohlo hrozit s vysokým počtem vlků.
Než ale stihla něco dalšího povědět, venku si všimla jakéhosi králíka poskakujícího venku, a to i přesto, že venku stále neskutečně pršelo... aha, Dante. Stále si nezvykla na to, jakou magií byl obdarován, i přesto všechno se z ní nevydal byť jen zaražený hlásek. Další jeho slova ale jen potvrzovala, že králík byl jen výplodem vlkovo fantazie. Podívala se na Danteho, zároveň i přemýšlela nad tím, co by tak o Vé povyprávět mohla - obrázek na ní udělaný měla, jenže ten byl rozhodně rozdílný od toho, jaký názor měl na tmavou vlčici.
,,Na vyhazování do jámy si ještě můžeš počkat, to ti říkám rovnou. Ale i když prý nevyniká v ničem konkrétním, kromě tedy jejího hérectví, možná by mohla být věrnou a nápomocnu členkou. Uvidím ale ještě, jak rozhodne Einar."

//Úkryt

Trvalo nějakou dobu, než se Béžová dostala až k samotnému východu směřujícím dále do rozlehlého území Alatey - hlavně když za sebou měla další vlčici, kterou musela po očku občasně sledovat, ujišťujíce se tak, že nešlápla na kdejaký kamínek co se jí mohl vtrhnout se cesty a oba tak mohla spadnou do temné propasti. Naštěstí tomu tak nebylo, i proto se nakonec pomaličku dostávala tam, kam potřebovala. To však neznamenalo, že by se její nejistota rázem vytratila - se skutečností, že byla jejímu cíli blízko, měla čím dál více pocit, jako kdyby cítila další, pro ní dosti neznámé pachy. Zatoulal se snad nějaký tulák pro bouřce až ke smečce? Ne, tohle nebyl jen jeden vlk...
Vyšla po chladných kamenitých schodem, než si konečně mohla povšimnout dalších vlků, vstupujících do úkrytu. Nebylo jich ale rozhodně málo... ba naopak, bylo jich až moc. Alespoň tedy na ní. Taková skutečnost jí poněkud rozhodila, nevzpomínala si totiž, že by jich předtím bylo... tolik. Než si stihla ale položit další otázky, rozpoznala pach alespoň jednoho vlka, kterého jistě poznávala, a to Danteho.
Za normálních okolností by se jistě pozeptala vlků, z jakého důvodu si zamířili právě do hor, však teď jí přišlo lepší si prvně vyslechnout právě Stříbrného.
,,Půjdu za Dantem, ať mi alespoň někdo vysvětlí, co se tu sakra děje. Mezitím asi zůstaň tady - třeba tu i nějakého prince potkáš." věnovala Vé ještě kratičký pohled, než se poté ztratila v houfu nejrůznějších vlků, než se jí konečně podařilo dostat se pryč.
,,Kde se vzalo sakra tolik vlků?" ozvala se, všímaje si šedého kožichu, který mezitím polehával na místě a díval se na déšť, který jistě neměl v plánu ještě přestat. A že těch vlků bylo...

Nedalo se říci, že by její říše plná nespočetně různých snů byla přímo snad až pohádková, však zcela jistě se všechny příběhy odehrávající se v hlavě Béžové nedosáhly ani na paty té pravé realitě, co ji čekala tam venku, z východu z těchto ruin - však, nač teď řešit něco takového? Konečně se jí naskytla možnost pořádného odpočinku, proto se ji rozhodla pořádně chytnout... hlavně aby se pak ostatní nedivili, že se na jejích tvářičkách objevovaly jasné známky nespavosti, jako například takové unavené oči, na pohled toužící po chvíli nerušeného ticha.
Oči pořádně opět otevřela až za pozdních hodin, zjišťujíce tak, že rámus v podobě bouřek začal konečně utichat - to ale neznamenalo, že by se i déšť mohl vytratit z jejich území. Počítala s tím, přeci jen se nad území Alatey hnala na pohled odrazující scenérie, která se Astrid spíše příčila, než aby si užívala výhledu. To už byla vděčnější za takovou noční oblohu plnou zářících hvězd.
Rozespale otevřela očka zbarvená do modrých barev s chutí opět je zavřít a ponořit se do vlastního světa, jenže věděla, že tomu tak být věčně nemohlo - nesháněl se vůbec po ní někdo? Očividně tomu ale tak nebylo, ostatní členi smečky totiž věděli, kde se Astrid nachází - tedy, minimálně Dante s Einarem.
Vstala nakonec, aby protáhla své ztuhlé tělo, očkem se poté podívala po své společnici, která ještě s jasným klidem ještě stále ležela na svém místě a spala. Jenže Astrid ji tu nechtěla nechávat samotnou a přišlo ji vhod vzít Vé po cestách do ruin sebou, aby se pak neprobudila samotná.
,,Vstávej Vé." pravila, když se k ní sklonila, aby ji alespoň nějak upozornila na to, že se blížil konec všemu snění - nezůstávala ale na místě přílišně dlouhou dobu a ve chvíli, kdy si byla jistá tím, že vlčice byla konečně alespoň nějak probuzena, odtáhla se pryč, majíce namířeno směr pryč z východu. Nešla ale nijak rychle, v nožkách si nechávala pomalé tempo, aby ji Vé dostihla - to se ale změnilo ve chvíli, kdy jí do nosu udeřily pachy dalších neznámých vlků. Co se to tam dělo? Na nich tedy nečekala a vydala se směr k východu, dostávající se tak konečně k situaci, která venku nastala... a že to vskutku nečekala.

//Alateyská smečka

Ačkoliv se názory obou vlčic zcela jasně rozcházely, Vé si nedala říct a její tlamička se i tak musela opětovně ozvat. Znala vůbec něco jako empatii? Říkalo jí to slovo něco, aspoň nějaký menší výraz, či tak? Někdy to tak totiž upřímně nevypadalo. ,,Máme mezi sebou zvláštní vztah, to možná ano, ale... ale rozhodně bych to nenazývala tím, co ty máš na mysli." odpověděla s konečným rozhodnutím, nemaje náladu se nesmyslně hádat dál - jednoduše ztichla, aby si mohla srovnat myšlenky ve své hlavě. Nechtěla nahlížet na její vztah mezi ní a Dantem snad až jako... ne, neměla ho ráda. Vůbec. Láska byla slepá, neviděla kdejaké nástrahy, co by vlk s chladnou hlavou plnou rozumu jistě postřehl. Nechtěla to tak vidět.
,,...vskutku, s námi se rozhodně nudit, nebudeš, ale to už si ostatně zjistila sama, no ne?" poznamenala s mírným úsměvem na tváři. Co by to bylo za smečku, kdyby se na jejich území neobjevilo něco, co by přitáhlo pozornost všech přítomných? Jenže nyní měla pocit, jako kdyby těch vlků bylo snad až moc... to však netušila, co na ní čekalo venku, a že mezi těmi tvářemi se nacházeli pro ni dosti známí vlci.
,,Nevím, v čem byl problém, možná šlo o nějaké nedorozumění? Ale možná taky ne." to již ale vážně pouze přemýšlela nahlas, zjišťujíce tak, která varianta mohla být tou správnou, protože ona sama nevěděla, kde se skrývala pravda. K Véině radě ohledně princezničkování prozatím jen pokývla hlavou - přišlo jí to logické, neboť nebylo dobré nahlížet jen na to, jak vlci vypadají, hlavní bylo, jací byli uvnitř. I když pravda, i onen vzhled byl jaksi důležitý pro zapůsobení na ostatní - a ačkoliv nehleděla jen na něj i ona si občasně dala záležet na tom, jak vypadala. A třeba takové květiny na vyzdobení nejideálnější!
,,I já jsem ráda za tak milou společnost." pravila, ještě stále majíce svá bledě modrá očka otevřená, ačkoliv se k ní pomalu dostávalo únavy - byla už snad noc? Pravdou bylo, že jak se tu dostala do řeči společně s Vé, najednou pro ní svět tam venku nebyl žádnou prioritou, i proto úplně pozapomněla na to, jaký teď byl čas.
,,Myslím, že se načase si odpočinout." doplnila krátce i přesto, že věděla, že zde nebyla úplně od toho, aby se tu válela a užívala si toho, že zde mohla být sama se společností další vlčice - tedy, bez vlka - však proč ne? Takovýchto dnů se jí mnohdy nedostávalo, hlavně, když ti byl vlk na každém kroku... proto jen v klidu položila hlavu na tlapky, přičemž ještě chvílemi přemýšlela nad tím, co všechno se za poslední dobu událo. ,,Dobrou noc, Vé." šeptla nakonec, než se konečně dostala do jiné říše, kde ji mohl čekat klid... takový, jaký teď potřebovala.

Pozdvihla obočí s jasnou pochybností ohledně jejího tvrzení, zároveň ale byla zaskočena tím, jaké Vé dokázala mít zvláštní narážky… věděla vůbec občas, o čem to vůbec mluví? Jak tak viděla, občas se jednoduše našli jedinci, kteří svůj hlásek dokázali používat věčnost, někdy i bez ohledu na to, co si o nich ostatní pomyslí.. tak na ni Astrid prozatím působila. ,,Prosím? Kdyby mohl, tak mě do té propasti hodí, určitě.“ pověděla poněkud neklidně, mezitím uhnula pohled někam do dáli, aby se její tvář nemusela setkat s tou její. Bylo očividné, že taková diskuze jí nebyla vskutku příjemná, a to především když došlo na témata týkající se jejího soukromí. A mezi ně patřila i láska. Byl to pro ni ještě stále nepoznaný pocit, který byl nejeden vlk měl ihned přání poznat co nejlépe, jenže to u Béžové neplatilo – místo toho se lásky stranila, ačkoliv to s jejím kožíškem bylo někdy těžké.
,,Ty sis vážně myslela, že Vidar je Einar? Inu, tak trochu jinak to je.“ pověděla již trochu více uvolněně, s jasným klidem na duši, který se v ní naštěstí po nějaké chvíli klidu octl. Nemínila řešit věci pro ní teď nepodstatné, místo toho nyní chtěla dát přednost jiná témata, hlavně, když zde měla i společnost, se kterou bylo dobré se sblížit… alespoň nějak trochu. Hlavně tedy, pokud mělo jít o možná budoucí členku Alateyské smečky, v tom případě bylo dobré navázat dobré vztahy. ,,Koukám, že Einar má své způsoby, jak si získat princezny… a uvidíš, třeba si i tebe jednou chytne!“
Dále jen naslouchala jejímu osobitému hlásku, který jako kdyby začal opětovně snít nad tím, jaký tak mohl být smečkový život zde, v horách. Že by snad tak pohádkový, jak si mohl každý myslet? ,,Musím uznat, že tvé herectví je na tom opravdu velmi dobře.“ dovolila si menší pochvaly směrem k vlčici, uznávajíce, že něco se v ní přec jen skrývat muselo… třeba by tak mohla nalákat další samce na území! Nad touto myšlenkou se pousmála, však jen krátce, neboť měla pocit, jako kdyby na ni začala přicházet pomaličku únava… neodpustila si tak náhlého přivření víček, které netrvalo jen více než pár vteřin, dále se snažila udržet svoji soustředěnost. I když možnost spánku se jí zamlouvala mnohem více, především, když se venku odehrávala taková nepříjemná scenérie v podobě bouřek a deště.

Mírně překvapeně pozvedla obočí, neočekávajíce tu skutečnost, že by ji Vé mohla zařadit k těm, kteří se velmi blížili k přesnému významu princezen… a že by jí byl tento svět až tolik blízký? Nikdy nad tím takto nepřemýšlela – i když inu pravda, nemálo vlků jí byla schopna pochválit její na pohled pěkný kožíšek, včetně ní. Tedy ne však, že by vzhled byl její naprostou prioritou, někdy ale byly dny, kdy chtěla vypadat dobře i ona samotná. V tu chvíli, kdy se jí dostalo menší poznámky, se právě na svoji béžovou srst podívala, přemýšlejíce nad tím, jakou cenu mělo zjistit něco více o takových princezničkách – měla pocit, jako kdyby spíše o nich netušila zhola nic. Mohla jí tedy vůbec chtít, a především… chtěla jí vůbec být?
,,Inu, pravda, ten vlk mnohdy nezná vychování…“ popřemýšlela nahlas, i tak se raději nedostávala k myšlenkám, co se Danteho týkalo. Byl to vlk dosti zvláštní, to musela rozhodně uznat i ona, ale těžko říci, či by ho nyní označila jakožto hlupáka, co nikdy nic nedokázal. Možná měl v sobě minulost, kterou zakrýval svým chováním, kterým by odradil vskutku dost vlčic… tohle ale byly řeči, ke kterýma se Astrid s Dantem prozatím nedostala.
,,Kdo si vůbec myslíš, že je naší Alfou?“ uchechtla se, zvědavě čekajíce, než se dočká odpovědi od tmavší vlčice. Zároveň se ale v ní objevilo mírné zmatení, nebyla totiž na místě území s Iinou celou dobu a ne tak znala celou situaci úplně dopodrobna, nejspíše ale mohlo dojít k nedorozumění – ale kdo ví, třeba taky ne. ,,Nevím, co ti dva na tebe a Alyannu zkoušeli, každopádně vůdcem naší smečky je ten tmavší, to je Einar.“ objasnila jen krátce, sama tak vyčkávala na to, jak na to Vé vůbec zareaguje.
,,Jinak, je něco v čem vynikáš? Tedy kromě toho, že se vyznáš v princeznách.“ nadhodila dále. Bylo dobré vědět, či bylo nějaké zaměření, ve kterém by tato vlčice mohla být nějakým způsobem dobrá a díky tomu se v něm mohla rozvíjet, ačkoliv jí nenapadalo, co tak mohlo tím zaměřením být – třeba se ale něco mohlo najít.

Vskutku, byla by jistě slepou, kdyby si nevšimla, že se v tmavé vlčici ukrývala jistá upřímnost, kterou se nebála dávat najevo i ven. Astrid si nestěžovala, to vskutku ne, však kousek ohleduplnosti byl jistě zcela na místě, a Krémová si nebyla jistá tím, či jestli náhodou i tato princeznička tímto pocitem téže neoplývala - ale, nějakého toho vychování by snad mít měla, či snad ne? Netušila, jaké takové princezny byly - jestli šlo o vychované dámy s elegancí, která z nich přímo sršela, nebo jestli nešlo náhodou jen o vlčice s nosánkem nahoru. I když pravda, Astrid by spíše uvítala tu první možnost.
,,Inu, a vlastně víš, že ne? Svět princezen je pro mně poněkud neznámý, ještě nikdo mi o něm nepověděl. Asi budeš první, řekla bych." neodpustila si menšího zazubení, i tak ale dále poslouchala všechna její slůvka která směřovala směrem ke smečce, aby tak mohla zjistit další informace. Domnívala se, že že se nemohla dočkat nějaké ochoty - jenže tohle vše byly jen myšlenky nad kterými mohla přemýšlet věčnost, i tak by se nemusela dopátrat k té pravé skutečnosti. Kdo ví, kde mohla ležet ta skutečná realita.
,,Pravda, Alatey může být tvým pravým domovem, místem, kam se budeš moci kdykoliv vrátit... není to ale jen tak. Zakládáme si na důvěře, to znamená mít loajalitu i k ostatním členům. I když to s některými může být těžké." Jako například se Stříbrným. Chtěla vědět, co si o tom Vé myslí, a jestli by byla schopna k takovému kroku podstoupit - to vše záviselo na ní a na tom, jak moc se dokáže rozmluvit před jejím zrakem. A čím více by mohla Béžová vědět, tím lépe k tomu, aby vůbec dokázala učinit nějaké rozhodnutí. Přec jen, nemohla jen tak dojít později za Einarem s prázdnou.

Ačkoliv si všimla jasného povzdechu ze zrzavého, k jeho slovům se dál přílišně nevyjadřovala – neměla mu jednoduše co říct. I když se zmínil o své sestře, která se nyní pohybovala na jeho území, uhnula pohledem pryč, aby se tak Einarovi nedívala do tváře, netušíce, co si o tom myslet měla. I když… ona si o tom nechtěla již nic myslet. Neměla náladu v těchto chvílích řešit něco, co bylo záležitostí především Einara… a pokud ji nechtěl teď vidět, tak ať.
Jakmile Einar odešel svým směrem pryč z ruin kamsi dále do území, měla pocit, jako kdyby snad celá ta napjatá atmosféra kolem nimi zmizela, a tím ji tak konečně spadl kámen ze srdce – ustaranou tvář si ale na tváři rozhodla ponechat. Najednou to bylo tolik myšlenek, které se honily její hlavou, jediné, co si ale teď přála udělat, bylo všechny je prostě je zahodit kamsi do dáli a neřešit věci, které pro ni nebyly podstatné. Kdo by přec jen chtěl mít nasazenou masku, kde chladná tvář byla samozřejmostí s tím, že by se mu mezitím v hlavě odehrával chaos?
,,Neříkej mi tak.“ poznamenala Šedému nepříjemným tónem, ačkoliv se jí ve tváři mihl jakýsi nepatrný úšklebek – jak zajímavé, kolik přezdívek si pro ni dokázal vymyslet. Co by tak mohl vymyslet příště? Raději se ani nesnažila odhadovat nějaká konkrétní jména, bylo ji ale jasné, že po vyřčení by se Dantemu dostalo opět jen třeba takové protočení očima. Jako vždy. Věděla ale zároveň, že byl nejvyšší čas se vrátit ke dvojici, kterou do těchto míst doprovázela i přítomnost právě zde béžové vlčice. Jenže když se vrátila do místnosti, kde se nacházelo pár kožešin a u nich i tmavší vlčice, povšimla si té skutečnosti, že bělavý vlk zmizel někam pryč. Přišlo ji to upřímně dosti zvláštní, však nedávala tomu prozatím přílišnou pozornost a doufala, že Razera ještě později zastihne. Teď bylo celkem pozdě na to, aby se po něm sháněla, navíc, v takovém počasí opravdu nemínila marnit čas hledáním po horách. ,,Zdravím, Vé.“ pozdravila Astrid s jasnou slušností směřující ke společnici poté, co Dante ze sebe spustil ty své řeči… jak jinak. Nakonec se tedy posadila na jednu z kožešin, majíce stále pohled upřený na tmavou. Zcela přímně si stále nebyla tolik jista tím, jakým způsobem by měla Vé prověřit tak, aby si byla skutečně jistá s tím, že mohla býti prospěšná smečce, vzhledem k tomu, jaké počasí řádilo tam venku, ale tušila, že musela na to jít přes v tomto případě přes otázky.
,,Vé, proč máš vůbec zájem jít do Alatey?“ optala se s kapkou zvědavosti, už jen kvůli tomu, že o ní nevěděla zhola nic – jen to, že měla tak zvláštní krátké jméno a že o sobě trvdila, že je princezna. Neměla v plánu z ní přímo vytahovat informace tím, že by jí vyslýchala, spíše se chtěla dostat v klidu s ní do řeči, aby tak dle toho mohla usoudit, co s vlčicí dále – tedy, alespoň doufala v to, že se dostane k nějakému rozhodnutí.
Všimla si i té skutečnosti, že Stříbrný nebyl nejspíše schopen zůstat na jednom místě dlouhou dobu, proto když se rozhodl odejít z místnosti pryč se slovy, že má v plánu vyjít na menší lov, pokývla hlavou, dále se ale soustředila opět na společnici. I tak... možná bych mu pak měla poděkovat.

Jméno vlka: Astrid
Počet postů: 10
Postavení: delta i guess?
Povýšení: z kappy na deltu (neodehrané)
Funkce: léčitelka
Aktivita pro smečku: rozšířila povědomí o Alatey (Iina)
Krátké shrnutí (i rychlohry): Přivedla Iinu na území smečky s tím, že pak odešla do úkrytu společně s Razerem a Vé, kde potkala Danteho a dala s ním pokec ohledně nových věcí, které se staly od jeho zmizení. Byla od vlka informována ohledně pana Wu a Svatyni.

Zdravíčko! Po dlouhé době čekání (neboť minule jsem se ani nesnažila se přihlásit rip) se hlásím o svůj druhý charakter - konkrétně tedy Zinkovu dceru, Mirach. Posty nasbírané mám (nějakých 80 ze 70 to určitě bude) a na Moisu budu existovat už skoro rok, takže podmínky splňuju. Aktivní jsem taky myslím dost, ačkoliv teď jsem na tom nebyla nejlíp (asi 13 postů za měsíc a půl), ale já zamakám, určitě!
Budu moc ráda za zvážení.

"Zamítnuto, ale máš měsíc na prokázání aktivity.

Dostávala se s šedým vlkem dál do řeči, než si všimla jisté přítomnosti další postavy – zrzavý kožich patřící Einarovi byl poznat již na míle daleko. Pravdou bylo, že tento vlk byl posledním, kterého by v těchto chvílích chtěla vidět, však když si dovolil ji oslovit, bez jakýchkoliv protestů mu věnovala prázdný pohled. Co tak asi mohl chtít? Zaposlouchala se do jeho slov, čekajíce, že nepůjde o žádné miloučké řečičky, ale právě spíše naopak. Však divila se? Kvůli ní se na území smečky potulovala další vlčice… místo toho se dočkala ale něčeho jiného. Překvapení se ve vlčici dostalo až poté, co vyřkl těch pár vět, ačkoliv to venku nedávala nijak pořádně najevo. Věřím, že to zvládneš. Je na čase, aby tu byl nějaký můj zástupce. Nakonec jen kývla hlavou na srozuměnou, a i když ještě stále tvář upřenou ke dvěma vlkům, v její hlavě se začaly tvořit nejrůznější otázky, týkající se toho, co právě pronesl.
Další úkoly vedly k tomu, aby se dále podívala i za Mercerem a Sierrou, kteří měli téže vyrazit na plánovaný lov. Pravdou bylo, že ty dva už nějakou dobu nezastihla a zajímalo jí, kde se tak mohli potulovat. Vlastně ty dva ještě tak dobře nepoznala, což bylo dobré někdy konečně změnit – hlavně tedy tu Sierru, když už šlo o další léčitelku. Dále se vlk zmínil i o Iině. Bylo dobré, nakonec na tomto území i ona mohla zůstat, což Astrid nechalo klidnou. Dále i prozradil, že opravdu šlo o členku jeho rodiny – dokonce i sestru, jak pochopila. K další poznámce se rozhodla nijak nevyjadřovat, bylo věcí Einara, jaký měl vztah s jeho blízkými, i ta to bylo vskutku zvláštní. Aspoň pro ni.
,,Ne, taky ne.“ pověděla krátce, však bez známky nepříjemného tónu v hlase. Dále se podívala na Danteho, který očividně z tohoto setkání nebyl nijak nadšený, díky čemuž na něj přišla špatná nálada. I ona upřímně moc netušila, co si o měla pomyslet, pochopila však jen, že Einar ji daroval kousek své důvěry k tomu, aby se mohla Astrid stát lepším členem smečky. A ona doufala, že ho nezklame.