Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všecičko, co se motalo kolem tématu magie, bylo pro Astrid jako otevřít novou bránu k neznámu, do které si snad až přála vstoupit a prozkoumat ji. Nebyla takovým znalcem v těchto věcech, ačkoliv sama jednu magii v sobě měla - pravdou bylo ale, že ji takřka skoro vůbec poslední dobou nepoužívala. I o to více jí zaujalo, když Dante rozvedl, co ta Svatyně byla vůbec zač - ruina obývaná jakýmsi starým vlkem, díky kterému mohli ostatní vlci mohli dojít až k samé dokonalosti. Zvláštní. A prý to nebylo všechno - po místních ostrovech se prý potuloval další jiný vlk, co byl snad tím největším znalcem všech magických věcí, neboť dokonce i díky němu mohli mít ostatní další magie... nejspíš. Znělo to vskutku lákavě, ale i přes to všechno se nemohla zbavit pocitu, že k takovýmto věcem by neměla přikládat velkou část své důvěry, a měla by zanechat své prozíravosti alespoň do doby, než s těmi zvláštními vlky téže jednoho dne setká.
Dále se Dante zmiňoval o své magii – tedy, konkrétně to byly magie ve skutečnosti dvě… však když se zmínil Stříbný již o svém vzdušném elementu, objevilo se v ní náhle překvapení, které ale nedávala najevo a místo toho poslouchala dále, kdy se krátce mluvil o iluzi. ,,Co máš v plánu-‘‘ optala se ho nejistě, netušíce, co by dále čekat od něj měla – to však vlčicí náhle projel zvláštní pocit neskutečného štěstí. S ničím takovým nepočítala, proto jen omámeně stála na místě, však se po pár vteřinách se konečně vrátila zpátky do reality s tím, že věnovala vlkovi zmatený pohled. I bez ukázky to šlo.
,,Upřímně… moc dobře ani ne. Taky mám magii vzduchu jako ty, moc často jí ale nepoužívám.“ Vlastně skoro vůbec. vyřkla raději jen pro sebe, i když na to vskutku něco bylo – nebylo pro ni takovým zvykem, aby magie jen tak používala, což mohl býti i na škodu. Bylo zvláštním, že ačkoliv na těchto ostrovech už pobývala nějakou dobu, i tak se měla ještě co učit. Přec jen, kdo ví, jaká všechna tajemství Mois skrýval.
,,Zas tak růžovoučký život nemám.“ uchechtla se, poté ale nasadila mlčenlivou tvář, přemýšlejíce o své minulosti v dobách, kdy žila ve své rodné smečce. Aby pravdu řekla, skutečnost byla trošku jiná, než o jaké jí Dante povídal. Žel, bylo tomu tak a i s tím nic ona nenadělala, ačkoliv si i ona přála mít své milující sourozence, se kterýma by měla dobré vztahy. Inu, osud to chtěl jinak. ,,Mám jen jednoho bratra, s tím jsem ale nikdy neměla pořádně dobrý vztah neměla. Vlastně naopak. Takže ne, rádi bychom se určitě neviděli.“ pravila s jakousi lítostí z toho, že v její rodině v její rodině nebývalo mnoho zlatých duší. Ještě, že tu Derek není.

Stále si na tváři nechávala ten svůj nepříjemný výraz, zjišťujíce, že Dante nehodlal od ní jen tak odejít, byť právě naopak. Měl snad v plánu jí opět nepříjemně škádlit, jako tomu bylo na začátku? Astrid na nic takového rozhodně zvědavá nebyla, překvapivě se ale rozhodla ho od sebe ještě neodhánět. I když... vždycky k tomu mohlo dojít.
Pohlédla na něj, když se zmínil o bratrovi Einara - co k němu však říci? Sama Béžová ho nepoznala tak dobře, netrávila s ním totiž tolik času, aby mohla povědět svůj názor na něj jiným vlkům, kteří o něm netušili zhola nic, jak tady Dante, neboť měla pocit, že na tom byla stejně. ,,Vidar? No, ještě jsem ho tolik nepoznala, ale podle toho co vím, není narozdíl od Einara dvakrát nejsdílnější, spíše si hleděl svého." přiznala se, netušíce, co si o něm myslet. Jeho přítomnost ji nijak zvláště nevadila, to rozhodně ne, třeba to mohl být i fajn vlk - však, právě u něho měla pocit, jako vy jí byl... cizí. Pravdou bylo, že co se týče poznávání ostatních členů Alateyské smečky, nebyla na tom Astrid o moc lépe, jak zde přítomný Dante, což rozhodně bylo načase konečně změnit.
,,To zas ano, vypadal celkem schopně." okomentovala poněkud krátce, nemaje co dále k tomuto tématu říci - přec jen, bylo pouze a jen na Alfě, aby tyto záležitosti řešil. Ona tu Alfou nebyla.
Všimla si starostlivého tónů u vlka, když se zmiňoval o Einarovo rodině - vskutku, nejspíše s nima neměl tak pohádkový vztah jako třeba jiní vlci. Ostatně, to platilo i pro Astrid. Vždy totiž, když si vzpomněla na svého bratra, měla pocit, jako kdyby se kolem ní prohnaly ty nejhorší vzpomínky, co kdy za svůj život mohla zažít. Nikdy s ním neměla pořádně vřelý vztah, kdy by mu mohla s klidem říci, že by ho měla ráda. Nikdy tomu tak nebylo.
Raději se ale z těchto témat vrátila zpět do reality. Na jeho slova jen krátce zavrtěla hlavou, tyto ruiny neměla totiž úplně prozkoumané, jak se by se mohlo na první pohled zdát. Navíc, z takových zvláštních míst měla i jakýsi respekt, nevěděla totiž, co vše za nástrahy kromě husté mlhy, která ji vždy u východu při úkrytu přivítala. ,,To bych ti neradila." věnovala krátký úšklebek vlkovi. To bych tě pak vzala sebou dolů, to se rozhodně neboj.
Jakmile se rozmluvil ohledně jezírka, věnovala mu svoji pozornost - o ničem takovém předtím nikdy neslyšela, byla to tedy pro ni nová, a snad i užitečná informace.
,,Ve svatyni? Ne, o ničem takovém jsem předtím neslyšela." pronesla s jasným zamyšlením a zároveň zmařením, které se v ní náhle objevilo. Vskutku pořádně ani netušila, o čem ten vlk tak pořádně mohl mluviti, svatyně pro ni byla něčím novým, neobjeveným... ,,Je něco, co bych o té tvé svatyni ještě měla vědět?" Pokývle stroze, poslouchajíce dále všechno, co Dante v těch zvláštním místech zažil. Rozhodně jí povídání o jezírku zaujalo, nic takového totiž nikdy nezažila - nebyla žádným velikým medikem, který by znal naprosto vše o léčitelství, i ona se totiž učila od jiných.
,,Jakou ovládáš magii vlastně? Jen ty motýlky?" rozvedla řeč dále s menším zazubením, mluvíce o tématu, na který jen tak častokrát nenarazila. I ona sama byla poměrně neznalá co se těchto věcí týkalo, moc často totiž na ně v diskuzích nenarazila a každá zkušenost se jí hodila. Mois bylo totiž místo, kde magie dosáhla kamkoliv.

Dále toho Krémová moc nenamluvila a spíše místo toho naslouchala slůvkům ostatních vlků přítomných na těchto místech, nechtěla se jen tak uzavírat před celým světem, proto raději dávala pozor na to, co říkali ostatní, než aby se soustředila na své myšlenky. Navíc, mísilo se v ní až moc pocitů – možná až takových, co nedávala velice ráda jen tak najevo ostatním – a frustrovalo jí, když se ztratila ve své vlastní hlavě. Bylo to, jako kdyby kolem sebe milion nejrůznějších hlasů, a každý jí říkal něco úplně jiného. Někdy prostě bylo lepší je ignorovat, a věnovat celou svoji pozornost tomu, co měla před sebou.
Poté se chopil slova Dante, který začal převypravovat celý jeho příběh od té doby, co pobýval na těchto ostrovech, načež Astrid seděla vedle bílého vlka s jasným zaujetím. Přec jen to byla už nějaká doby od té první chvíle, kdy na něj hodila poprvé svůj nepříjemný výraz s naznačením, že se s ní nehodlá kamarádíčkovat, i tak ale o něm nevěděl zhola nic – třeba i to, jestli má takhle pitomej mozek už od narození. Novým zjištěním ale pro ní bylo, že zde Šedý byl s Einarem už od samého počátku, ještě při vzniku této smečky, která se stala jejím domovem. Vskutku nečekala to, sic věděla o té skutečnosti, že Alatey nebyl žádným prastarým společenstvím. Třeba by ještě mohl o něčem povyprávět… někdy. Dantemu si dovolila darovat menší úkrn nad jeho slovy, popisující Béžovou – pěkná, ale drzá. Zajímavý výběr slov. Těžko říci, či by vybrala ona něco takového, spíše jí ale bylo milejší popsat ho jako… hloupého a neohleduplného.
,,Od té doby přišlo pár nových vlků. Prvně myslím že Vidar, jakožto bratr Alfy, a pak se objevili dva další vlci. Sierra, ta společně se mnou je léčitelkou Alatey. A s ní přišel i Mercer, takový vlk s jizvami přes oko. Sice nás není mnoho, věřím ale, že jednoho dne se to změní.“ pronesla ke všem společníkům, informujíce tak o všech ostatních členech. O Xanderovi je prozatím nehodlala mluvit, vzhledem k tomu, že ani nebyl ještě pořádně skutečným členem. Třeba si to rozmyslel a šel jinam. To byla možnost, která se vlčici zdála jako ta nepravděpodobnější, ačkoliv to její duši upřímně zaplavilo mírnou lítostí.
Postupem času jim přestalo přát i počasí, neboť obloha se dosti viditelně zatáhla což značilo, že měla již přijít bouřka. Dokonce se na obloze začaly objevovat blesky a tím tvořily děsuplnou scenérii, před kterou by se jistě schoval každý vlk – štěstím ale bylo, že tato skupinka již někde ukrytá byla. Nad návrhem vlka nijak neprotestovala, ani se ale k němu nijak pořádně nevyjadřovala – pouze se jen zvedla ze země a následovala s němou tváří ostatní vlky, jak jdou do jiné místnosti. V tu samou dobu ale k ní přiblížil Dante, očividně chtějíce navázat soukromější konverzaci. Z tlamy se jí dostalo poraženeckého povzdechu, ačkoliv si nepříjemného pohledu rozhodně neodpustila. ,,To vidím.“ okomentovala jeho smutňoučký hlásek, který jistě žadonil po její chuti opět škádlit Danteho, jen proto, aby to mohl s výsměvnou tvářičkou vrátit zpět – ona tu ale nebyla nyní od toho, aby mu jeho přání. Však probůh, uvědomoval si ten blbec, že tu pořád ještě nejsou sami? Nejspíše ne. ,,Einar? Ten byl v pořádku… asi. Moc často jsem ho teď nevídala.“ mírně potichu se mu svěřila, věnujíce mu nejistý pohled. Ohledně si nebyla moc jistá, co si o něm nyní měla myslet – nebo spíše, co si on musel myslet o ní. Byl to poslední vlk, se kterým chtěla trávit v těchto chvílích svůj čas, pochybně totiž musel mít hlavou plnou smíšených pocitů… a Astrid na tom byla podobně. ,,Léčivé jezírko?“ dodala jen, netušíce, co si o tom myslet – nepraštil se snad do hlavy? Inu, i to bylo možné, co když to ale byla pravda? V tom případě by s ním nejspíše měla někdy promluvit, otázkou bylo, či by o něm věděl něco více… snad.

I přes tu skutečnost, že Danteho příběh o tom, jak se mu podařilo zmizet někam do neznámých míst nebyl pro Astrid ničím zajímavým, jak si původně mohla myslet, věnovala mu alespoň kratičký pohled, ukazujíce tak, že si získal nějakou tu její pozornost. Při další rýpavé poznámce, kterou pronesl bez jakéhokoliv studu, toho ale začala postupně litovat, neboť se jí dostalo menšího drcnutí, které jí nikterak rozhodně nepotěšilo. Ach, ten hlupák! Dělal si z ní nad blázny? I proto za tlumeného, snad až naštvaného zavrčení, couvla od něj pár kroků dozadu, aby se mu nemusela dívat neustále do tváře tak, aby měla hlavu stále zvednutou do výšin – a vůbec, kdo by mu chtěl dívat do toho ksichtu? Na tváři si stále nechávala zamračení nad chováním Danteho, který i přes dva další vlky, ještě ke všemu dosti cizí, choval naprosto nevhodně, jako kdyby žádnou slušnost neznal. Smutná to pravda. Vé v těch chvílích ani pořádně nevnímala, i z toho důvodu to i vypadalo, jako kdyby pro tuto slečinku měla připravené vskutku zajímavé drama – ba i lepší, jak to, které se jim naskytlo již předtím na území Alateyské smečky, Astrid tu ale nechtěla být ale jen tak pro smích ostatním (na to ale bylo možná už trošičku pozdě).
Dále už zachovala jen mlčenlivost do doby, než se ozval bělavý vlk, který již od pohledu působil klidněji, narozdíl od některých i vypadal, že je v něm skrýval nějaký rozum. ,,Je to asi tak. A ta vlčice, co byla předtím se mnou, také pochází z jejich rodiny. Možná proto Einar chtěl, ať odejdeme.“ doplnila poté ještě Razerovo slova, věnujíce mu krátký pohled, zároveň tak ale odpověděla Dantemu na jeho otázku ohledně rodiny Alfy. Samozřejmě, nebyla si vědoma všech informací ohledně Iiny již jen kvůli tomu, že ji poznala jen kratičkou chvíli. Dle toho, co jí ale za jejich setkání pověděla usoudila, že opravdu se jednalo o Einarovo příbuznou. U které nebyl dobrý nápad ji vodit na území Alatey, jak se nakonec ukázalo.

Měla chuť se znechuceně zašklebit, nad tím, jaké přezdívky se jí od Šedého dostalo, však dokázala se ovládnout natolik, aby se své tváři vyčarovala jen nespokojené zamračení, ukazujíce tak, že za jeho společnost nebyla ráda. A kdo by vůbec byl? Maximálně tak vlčice, která u takových samců hleděla nejen na vzhled. Štěstím bylo, že Astrid taková nebyla, ta se především dívala na to, jestli vůbec dotyčný měl něco hlavě - a Dante byl jeden z těch, u kterých měla za to, že tomu tak nebylo.
Nakonec se přeci jen dostal na zem, očividně ho i zaujalo, že Astrid zde nebyla jedinou, co se na Danteho přišla podívat. Nic k tomu neříkala, jen ho s nepříjemným výrazem občasně propalovala pohledem, jako kdyby mu tím chtěla říci všecičko, co si o něm myslí. Kde vůbec sakra byl celou tu dobu? Přišlo ji zvláštní, že se najednou zničehonic objevil po tom, co se podobně i vypařil na nějaký ten čas.
Inu, poté, co si pořádně prohlédl vlka s bílým kožíškem a druhou, o dosti tmavou vlčici, přišla na řadu i Astrid.
,,Jistě, se pár věcí od tvého zmizení změnilo, nebudu ti lhát. Ale spíše ty mi řekni, kdepak jsi byl celou tu dobu, no? Za nějakou vlčicí jsi šel?" vyřkla, dávajíce si záležet především na vytknutí poslední věty, to by ale nebyl on, kdyby Astrid nepřekvapil něčím, zajímavým. Na čumáčku posetém šrámy jí přistál maličký, na pohled pozoruhodný motýlek, očividně vytvořený právě zde společníkem, který se tu výškou nad ní tyčil. S překvapeným, ba i zařazeným pohledem zavrtěla hlavou, aby tak motýla zahnala. ,,Dej to pryč." podrážděně vyřkla, rozhodně nebyla nyní zvědavá na tyhle zvláštní kouzla... či co to bylo. Nejspíše si s ní Dante chtěl pohrát, a to i přes to, že na ně zírali ještě dva další, ještě stále tak trochu cizí vlci. Však, Astrid to viděla jinak.

//Alatey

Celou tu dobu myslela jen na jednoho z těch všech, kteří stáli na území Alateyské smečky a byli součástí toho všeho, co se tam odehrávalo... a to na Iinu. Neměla tušení, co všechno se v její hlavě, však dle toho, jaký výraz se ve tváři vlčice ocitl, když spatřila Einara a Vidara, s nima nejspíše neměla nejvřelejší vztahy, jak by si mohl každý původně myslet. A to včetně Astrid. Chvílemi to i vypadalo, jako kdyby ze zrzavé vlčice naprostá zděšenost vyzařovala, jako kdyby ona sama nevěděla, co by dělat měla. A ačkoliv věc Astrid to nebyla a bylo v tomto případě mnohem lepší se jim neplést do cesty, upřímně si přála Iinu znovu vidět... i přesto, že by jí nejspíše nedokázala hned nic říci. Rozhodně ne po tom, co ji dostala do míst, kde na ni čekalo něco takového.
Celou dobu, co šla v popředí, měla hlavu sklopenou spíše k zemi, což se změnilo ve chvíli, když trojice vešla kamenným obloukem až do samého srdce Alateyské smečky. Zvedla hlavu do výšin, stále přemýšlejíce nad tím, co se před nějakou chvílí stalo. Nakonec se ale z ní dostalo malého povzdechu, očividně nemaje náladu k nějakému vybavování. Co navíc tak asi řekla? Nebyla vskutku tím, kdo by rád začínal konverzace, místo toho jí bylo mnohem bližší zachovat němou tvář.
,,Inu, vítejte Vé a Razere, tohle místo jsou ruiny - srdce celé Alatey." vyřkla jen, zároveň tak nechala k tomu, aby si oba vlci prohlédli pohled na tento úkryt. Sama si pamatovala ještě ten osudný den, kdy se do těchto míst podívala úplně poprvé - stála tu, v úžasu, neb se jí naskytl pohled na něco, co ještě nikdy předtím ve svém životě neviděla. Rozhodla se ale nakonec jít dále, až došla do velkého, prostorného sálu, obklopen stromy a lišejníky. Tam si i všimla šedého povědomého kožichu, ležícího u jednoho ze stromů - takže Dante. Vskutku, neviděla tuhle existenci tak ráda zpátky, čekala totiž, že se jí akorát dostane nepříjemných poznámek. Jako vždycky.
,,Zdá se že ještě žiješ. Zajímavé." pronesla do ticha směrem k šedému, aby tak upoutala jeho pozornost, zároveň ale byla zvědavá, co za řeči tenhle chudák ze sebe dostane.

Stála na místě jako přikovaná s němou tváří, netušíce, co by měla vlastně říci dále. I když... ona nemusela vlastně ze sebe tahat jakékoliv slova, stačilo jen použít oči, aby se téže stála součástí tohoto příběhu, ačkoliv to sama tak moc nechtěla. Bylo zde více vlků než vy si ona přála, mezi nima se dokonce skrývali i neznámé tváře - jedna tmavší a jedna světlejší vlčice, s dalším, skoro až bělavým vlkem. Byla si rozhodně jista skutečností, že je v životě předtím ona sama neviděla. Však i tak, dělo se toho více, než by mělo. A to jí šlo proti srsti.
Dovolila si pokývnout hlavou směrem ke světlé, která z nějakého důvodu ještě předtím udělala to samé - těžko říci, proč tomu tak bylo, možná šlo jen o čirou slušnost. Než se ale nadála, její pozornost strhlo jakési vytí, ozývající se někde dále. Možná to mohl být jeden z členů smečky? Vidar to jistě být nemohl, pak věděla o jednom dalším vlkovi, Mercerovi, toho tu ale tolikrát zase nevídala. Že by to byl Dante? Rozhodně i to bylo možnost, ačkoliv novina, že je tento šedák zpět, by jí jístě nepozvedla koutky do jasného úsměvu. Spíše naopak.
Ačkoliv zvědavost jí pohltila, musela svůj pohled otočit zpět na zrzavého, který jí zmínil. Sic na tváři měla kamenný pohled, bez jakýchkoliv emocí, ve skutečnosti se v ní mísilo těchto pocitů spousta. Jen nic takového nechtěla dávat najevo. ,,Dobrá." pravila jen, věnujíc pohled prvně Iině, která se zdála býti na tom jako jedna z těch, co byli v této situaci na tom nejhůře. Bohužel, moc dlouhou se u ní nezdržela, a bez jediného slůvka se vydala směrem k úkrytu s hlavou plnou smíšených pocitů.

//Úkryt

Postovaná - 5

//Nížina hojnosti

Čím více času s touto vlčicí trávila, tím více měla počít, jako kdyby se nervozita kolem nich ztrácela. Dokonce i menšího pousmání u zrzavé si měla možnost povšimnout - i to jí vskutku potěšilo, vždy totiž bylo lepší, když na místě panovala uvolněná atmosféra, než aby se někdo z nich držel na těchto místech bez toho, aniž by si zde vůbec přáli být. Nehleděla jen na vzhled daného vlka, vždy si raději s trpělivostí vyčkala na to než se ukáže, jaký jedinec ve skutečnosti je - a naštěstí, tu šlo o milou, nesmělou cizinku, která se zde jednoduše zatoulala - alespoň takto působila.
Bylo pravdou, že Iina toho neměla moc co na oplátku nabídnout... tedy minimálně co se věcí týkalo. Ty však Astrid nechtěla, nepotřebovala, aby jí někdo nosil kytičky s tím, jak moc je za její existenci vděčný. V tomhle ohledu byla mnohem raději, když se používalo slov, což naštěstí zrzavá učinila. Prý zná byliny... ačkoliv netušila, jak moc dobrá v tomto oboru byla, musela jí nechat jednu věc - vskutku, uměla zaujmout.
Věnovala společnici pohled, jakmile se zmínila o hvězdách, přemýšlejíce nad tím, jakou vlastně pro ni měli hodnotu. Věděla, že tu s ní byly celý život, nebylo to ale rozhodně tak, že by v nich hledala svůj osud.
,,Tak hvězdy říkáš? U nás doma se říkávalo že to jsou naši předkové... ti největší, co kdy byli." odpověděla ji, věnujíce pohled ke hvězdám se zmínila i o své rodině. Upřímně, nebylo to tak, že by si myslela to samé, co oni, bylo zvláštní a přitom zajímavé si pomyslet, že tam nahoře by mohla být její... bývalá rodina. Dále ale už jen mlčky sledovala tu scenérii, zatímco poslouchala Iinu, která jí mezitím vyprávěla o všemožných souhvězdích. Tak krásný pohled to byl... a přitom ani netušili, co je dále čekalo.
Jakmile se konečně po dlouhé cestě dostali až do smečky, šla po pachu Einara, který se blížil. V tu se zarazila, zvedajíce hlavu do výšin s nepříjemným vyřazen ve tváři - cítila totiž i neznámé pachy. První, co ji napadlo, bylo že šlo o další možné zájemce, co se chtěli přidat, však nemohla to potvrdit jistě. ,, Půjdeme dále, tam potkáš členy smečky... té Alateyské, o které jsem mluvila." rozhodla se nakonec, přičemž pokračovala dále.
,,Eina-" ani nedomluvila, povšimla si zrzavého vlka se světlou, pro ni absolutně neznámou vlčicí, proto raději zůstala být ticho, nerozuměla totiž tomu, co se nyní dělo.

Postovaná - 4

Nechávajíce zrzavou vlčici snít ve svých myšlenkách pohlédla s němou tváří do krajiny, na kterou se ráda vracela - bylo vskutku zvláštním si uvědomovat tu skutečnost, že už to byla nějaká doba od toho, co se v tomto pohoří objevila poprvé, a dokonce se samotným alfou jejího nynějšího domova. Zdálo se to být jako maličká chvilka, však utíkalo to rychleji, než by si ona vůbec přála. A ačkoliv ona sama měla nějaké předsudky, díky kterým neuvažovala prvně nad připojením se do nějaké z těchto vlčích společností, nelitovala toho, že se Alatey stal jejím místem, kam se mohla s klidem v duši vracet zpět.
Zbystřila, jakmile se z této společnice dostalo dalších formalit, tentokrát ale nešlo o nic zbytečného, jak si mohla původně myslet - za normálních okolností nedávala jménům přílišnou pozornost, však pro tentokrát se na její tváři po dlouhé době kamenné masky vykouzlil překvapený, ba i zaražený výraz. Iina Fiske... kde to sakra slyšela? Nakonec si přec jen vzpomněla - takhle se představoval i Einar. Jako Einar Fiske. Který tu navíc měl bratra. Takže třeba mohlo jít o nějakého příbuzného... mohla to být pravda? Nedokázala si být tolik jistá, i když zde byla fakta, která té věci nasvědčovala, rozhodně ji to ale přidalo na zvědavosti.
Naslouchala dále, neboť i další věty v ní vzbudily spousty, prozatím nezodpovězených otázek. Takže Alate... zajímavé. Již měla dokonce v plánu vlčici odpovědět na její dlouho řeč, však v to jí přerušilo náhlé vytí, mířící nejspíše k ní. Zavětřila, aby se ujistila, že šlo o vlky, které jí padly na mysl - a vskutku, cítila Einara s ještě dalším vlkem, předpokládala však, že se jednalo o jeho bratra Vidara. Kývla krátce hlavou směrem k vlčici, když se jí ptala na otázku, dále ale nehodlala jen tak mlčet, ačkoliv se v ní probudil mírný pocit vděčnosti, když se snažila dát najevo, že krémová mohla kdykoliv odejít. Jako kdyby tak zapomněla na to, s čím přišla původně. Astrid ji ale nebrala jen jako bezvýznamnou věc, která by jí zničehonic překážela v cestě, s čímž by ji od sebe odkopla jako maličký kamínek a nechala ji v zapomnění - místo toho se rozhodla ji vtáhnout sebou do příběhu.
,,To je v pořádku. Ale tak - nechtěla bys jít se mnou? Myslím, že vadit to nikomu nebude." pronesla směrem k vlčici, nedala jí ale tolik na výběr, neboť sama Astrid se rozhodla jít pomalu směrem ke dvojici vlků, aby tak zjistila, co potřebovali. A bylo již na Iině, jestli se k ní přidá.

//Alatey

Postovaná - 3

Vskutku, Astrid nebyla tou vlčicí, která by obdarovávala všechny vlky kolem sebe srdečnými úsměvy s tím, že by se snažila udělat vše pro to, aby byla vlčice co nejvíce spokojená – takhle to u ní nefungovalo. Ostatní se museli snažit pro to, aby si získali Astridinu loajalitu, což se mohlo zdát na první pohled nemožné, však nebylo tomu tak. Někteří dokonce v této vlčici dokázali probudit lásku, pocit, který byl pro ní dlouhou dobu něčím, na co nechtěla ani pomyslet – už teď se zde ale našli jedinci, na které si Astrid ráda nechávala ve svých vzpomínkách.
Nevěděla, či slova, která společnice pronesla ze své tlamy byla řečena vážně, s nějakou tou vděčností ukrytou v hloubi její duše a nebo šlo jen o planá slova, věděla totiž, že ne každý myslel svá slůvka vždy vážně, však rozhodla se s mlčenlivostí pouze jen pokývnout hlavou. I ona častokrát upřednostňovala slušnost a vychování před drzostí, to však neznamenalo, že by se dokázala celé dny přetvařovat – nenahlížela na svět růžovými brýlemi, místo toho sledovala svět takový, jaký byl ve skutečnosti, i proto se častokrát v jejím hlase objevovala upřímnost.
,,Iina...“ zamumlala si pro sebe, opakujíce si tak jméno vlčice, které jí přišlo vslutku… zajímavé. Nešlo o ledajaké jméno, co by měl každý druhý vlk, na kterého narazila, tohle bylo jiné. ,,Těší mě, Iino. Já jsem Astrid… Astrid z Alateyské smečky.“

Jméno vlka: Astrid
Počet postů: 5
Postavení: kappa
Povýšení: /
Funkce: léčitelka
Aktivita pro smečku: rozšířila povědomí o Alatey (Aphrodite)
Krátké shrnutí: Pověděla Einarovi o Xanderovi, poté se od dvojice vlků (Einar a Vidar) oddělila a při své cestě narazila na neznámou vlčici, která se představila jako Iina. (ještě potkala Rhodie, které pověděla o smečce - rychlohra, žel nezapsáno)

Postovaná - 2
Neočekávajíce, že by cizí vlčice mohla být až tak rozhozená z grimasy Astrid, které jistě nepůsobila na první pohled velmi příjemně, nechala jen svoji tlamu zavřenou, netušíce, co by dál měla povědět. Nejspíše ale v její hlavě kolovalo spousty myšlenek, ostatně jako u krémové vlčice – z její společnosti si prozatím nebyla tolik jistá, nejspíše kvůli tomu, jaké ticho plné nejistoty se náhle mezi vlčicemi octlo – i tak byla trpělivá, a i přesto všechno si vyčkávala, jestli byla cizinka ochotna započít nějak jejich konverzaci. A inu, přec se jen dočkala, neboť se náhle ze zrzečky ozvala jakási otázka, mířící k tomu, že nepřišla jen tak bezhlavě, protože chtěla potkat nové známosti – spíše přišla, protože musela. ,,Vskutku, lhala bych, kdybych řekla, že ne.“ věnovala vlčici drobné pokývnutí, nebyla tu od toho, aby jí nějak utěšovala a přikreslovala realitu podle vlastní fantazie, jen aby jí dodala pocit, že teď je vše již v pořádku, však dokázala umět podpořit, pokud to jen trochu šlo. Jakmile se však Iina zmínila o tom, že není tím nejlepším lovcem, Astrid docvaklo, proč se tu vlastně ukázala – však to se dalo čekat, vzhledem k tomu, jak vypadala, jistě tedy nemohla být součástí nějaké smečky.
Už už jí chtěla dát svojí odpověď, však náhle ze zrzavé vyšlo něco, při čem nečekala, že se od ní bude vyžadovat ihned – a to přístřešek, nějaké místo, kde by mohla být v pocitu bezpečí. Upřímně, Astrid celkem zajímalo, jak dlouho mohla být tato vlčka tulačkou bez domova, neboť se zdála být dosti zoufalá. Takových vlčic byla snad i škoda aby svůj život prožili jen ve strachu z toho, jestli vůbec přežijí další den, alespoň Astrid to tak viděla.
,,Máš odvahu, to se mi líbí.“ nebála se poznamenat, přičemž konečně poprvé vykouzlila úsměv na tváři – byť mírný, i tak tam byl. ,,Nicméně něco bych ti mohla najít k snědku. A místo... o nějakém bych věděla.“

Postovaná - 1
Ačkoliv déšť, který se náhle naskytl po celém území a dopadal na její srst nebyl tou nejpříjemnější věcí, i tak si samoty užívala velmi náramně – po dlouhé době měla pocit, že není pro ní přednější myslet jen na věci například ohledně smečky, kterých jí přišlo až přespříliš mnoho. Věděla, že takových momentů nedostane ve svém životě již tolik, kolik by si jistě ona přála, i proto se nesnažila nijak přemýšlet nad vším možným, chtěla tu být jen sama pro sebe. Bylo to snad, jako kdyby chtěla odehnat všechny vlky, které za tu dobu co byla na Moisu potkala od sebe, aby se jim už nikdy nemohla podívat do jejich tváří – inu, realita byla trochu jiná, však na takovouto skutečnost teď nehleděla. Přišlo ji zbytečným běhat po těchto ostrovech, aby na ně opět narazila, a mohla se zachumlat k nim do kožíšku – ačkoliv, pravda, ten pocit se jí v hloubi srdce velice zamlouval.
Zvedla se lehce ze země tak, aby si sedla, dívajíce se na oblohu, všimla si slunečních paprsků, trhající temný dešťový mrak, který pomalu odcházel pryč. S tím si ale všimla, že k ní pomalu došla jakási neznámá vlčice, i proto její lehký úsměv povadl, a zmizel někam pryč, přičemž se v ní náhle objevil pocit nespokojenosti. Nechtěla být na cizinku nepříjemná, to ani v nejmenším neměla v plánu, i ta její společnost pro ní byla menším překvapením. Ale i tak, kdo ví, co za vlčici to mohlo býti.
,,I já zdravím.“ vyřkla bez jakékoliv známky radosti, pouze jen z čiré slušnosti, kterou jistě měla a nebála se ji použít před každým. I tak v jí v něčem dokázala očarovat – šlo o její vzhled, který byl vskutku velmi zajímavý a který si dokázal vzít Astridinu pozornost, i když si to nechtěla přiznat nahlas. Navíc, nestávalo se jí běžně, že by potkávala během jejích cest potkávala vlky s chybějící končetinou, proto si neodpustila krátký, leč zaujatý pohled k jejím nožkám. Dále se nijak nevyjadřovala, nechávajíce vlčici promluvit, s očekáváním, že pokud k ní došla, nejspíše mohla mít něco na srdci.

poprosím všechny odměny na astrid, děkuju moc!


Zapsáno

//Hraniční pohoří

Opět se nacházela na již pro ni známém území - netušila, co ji přivedlo právě sem, rozhodla se však prozatím nechodit dále - bylo tu ticho a klid, tedy to, co bylo pro vlčici ještě před chvílí jen pouhým přáním - a to jen stačilo jít trochu dále. S němou tváří se pro svou vlastní jistotu ještě porozhlédla po širokém území, hledajíce tak nějakou známku vlčí duše, která jen měla v plánu se po těchto nížinách procházet. Jenže čím více se snažila zjistit, či náhodou zde není nějaký cizinec,tím více měla počít, že je na těchto místech úplně samotná. Ah, jaké štěstí! Pozvedla své koutky do úsměvu a s jasnou spokojeností si ulehla do travnaté země, poklidně si užívajíc dnešní sluneční den, který se jí naskytl. Jak zlatý to pocit to pro ní byl - být jen sama se sebou, bez nikoho kdo by narušoval její přítomnost. Teď už nemyslela na nic, na nikoho, ani dokonce na Einara. Právě teď byla konečně šťastná.