Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jaina se k jejím slovům vyjádřila spíše drobnější poznámkou, a tak bledá vlčka mlčky kývla a brala tuto konverzaci za ukončenou... tedy, alespoň prozatím. Jistě nebylo na škodu se s ní dát více do řeči i v budoucnu a zjistit tak třeba i více o rodině, do níž zrzavá vlčice patřila.
To už se ale k nim blížila postava obrovského, majestátního vlka s křídly. Astrid v tu chvíli polil zvláštně úzkostný pocit - ještě stále si nezvykla na peří, zdobící jeho ohnivá, ještě nedávno holá záda. Pevným pohled zabodla do jeho očí, a tiše vyčkávala, co z něho vzejde. Možná zlost? Zklamání? Útěchu?
Když zmínil Noaha, spadl jí pohled k zemi, zatímco pomalu vydechla teplý proud vzduchu. Ovšem, že ji taková ztráta výrazně zasáhla, kohopak taky ne? Bylo pro ni těžké se smířit s tím, že její syn už dávno odešel z tohoto světa , ale přeci jen se to podařilo. Netušila však, že o to více byl náročný její návrat do starých kolejí. „Rozumím.“ vyšlo z ní tiše.
Na další slova však už více nereagovala. Nebyla to totiž zlost, co se v ní proháněla, když jeho nový vrh viděla. Jak by také mohla? I přes doufala v nějaké vysvětlení takové situace. Proč se takovou důležitou novinu musela dozvídat až ve chvíli, kdy nastala? Měla bych si promluvit se Stinou.

//Alatey

K Einarovo otázce zavrtěla krátce hlavou na znak záporu. Když se nad tím pozastavila, uteklo od narození jejích dětí více času, než sama by asi chtěla připustit. Vždyť tomu nebylo ani tak dávno, co musela být ke svým dětem dennodenně připoutaná, ne? Kdy byli pouhé malé kuličky plné tolik typické dětské nevinnosti. Snad jako kdyby svět kolem ní plynul neustále kupředu a s ním se měnili životy vlků kolem, zatímco ona pouze stála jednom a tom samém místě... tak se nyní cítila.
V tom se Taiclara i s Vidarem zvedli, aby společnými silami přispěli do zásob horské smečky. „Přeji hodně štěstí.“ pravila směrem ke dvojici, věnujíc své dceři navíc menší úsměv na rozloučenou. Netušíc, co by měla nadále očekávat, si její pozornost získala vlčka s kožichem mírně rezavým, jako měl Einar, ale i s nádechem bílých barev. A bylo to tady, opět návrat k minulosti. „Už to budou čtyři zimy, co jsem se poprvé ocitla na ostrovech... dlouhá to doba, vskutku. Pak jsem měla tu čest potkat Einara, který Alatey právě zakládal, a nabídl mi v ní místo. A tak jsem zůstala.“ vysvětlila Jaině stručně.
Jenže to se ozval opět Einar, a tak se musela nad svou odpovědí zamyslet. „Měla jsem v plánu doplnit zásoby léčiv, něco mi v tom však zabránilo.“ odpověděla. Svých aktuálních nedostatků si byla vědoma, a pociťovala nad sebou ohromné zklamání, i přesto si nedovolila takové pocity projevovat navenek. „Ale vidím, že ty ses činil náramně.“ s těmito slovy pohlédla na Arneho.

//Alatey

S tichým krokem následovala méně početnou skupinku alateyčanů s trochu větší vzdáleností od nich. Nezrychlovala, avšak ani nezpomalovala, šla si jednoduše svým vlastním tempem s čumákem a pohledem upřeným kupředu. Doufala, že se jí dostane příležitost promluvit si i s Einarem o posledních novinkách ve smečce (stejně jako o těch vlčatech), zatím se k tomu ale nijak výrazně nehrnula. Jistě měl sám Einar důvod k tomu tuto skupinku svolat, neměla tedy v úmyslu jeho setkání nijak narušovat.
Čím dál jasnější štiplavý pach soli napovídal, že se blížila jezeru, kde se naposledy více zdržovala už před dlouhou dobou. Na nic tedy nečekala a došla k ostatním přítomným, kde si nahned přisedla ke své dceři a sledovala zdejší scénu jako tichý a zcela nenápadný pozorovatel.

Vlků bylo na území mnoho, i přesto si její pozornost získala nejvíce Stina i s jejím potomstvem, o kterém doposud neměla ani nejmenší ponětí. „Zdravím i tebe, Stino.“ oslovila ji nazpět a začala si ihned prohlížet její potomky. Někteří z nich získali tmavý kožíšek po matce a masku, tolik typickou pro jejich rod. Ale ta zrzavá... pořádně se zadívala na konkrétní vlče, které svým vzhledem na chlup připomínalo Einara v menší verzi. „Ach ahoj.“ pozdravila vlídně a s úsměvem, aby tak zakryla překvapení, které v sobě náhle pociťovala. Opět stačil jeden o trochu delší spánek a opět se zdálo vše být zcela jiné, než doposud, a to ji děsilo. Co všechno jsem za tu dobu zameškala?
To už si ale její pozornost získala její jediná dcera, která jí zůstala. „Taiclaro! Tak ráda tě vidím.“ Mávla oháňkou, projevujíc tentokrát skutečnou radost, co se nesnažila nijak skrývat. Byla moc ráda, že ji viděla jak živou, tak hlavně zdravou, což se o jejích sourozencích moc říci nedalo - a i přesto na jednoho z nich přišla řeč. „Adu? Ne, tu jsem nikde neviděla.“ Už uběhlo několik úplňků od toho, kdy naposledy jí spatřila.
To už ale spatřila i samotného Einara, který své kroky vedl kamsi jinam, společně s jedním z vlčat a několika dalšími vlky. Netušila, o co šlo, náhlá zvědavost a zároveň touha promluvit si s ním ji přiměhla opět pohnout své packy a jít za ním.

//Slané jezero

//Nížina hojnosti

Provinilost ze skutečnosti, že se jí opět podařilo dostat do jednoho z těch dlouhých a tvrdých spánků se zvětšovala, čím blíže byla svému domovu. Jak dlouho mohla na tom místě pobývat? Pár měsíců? I během nich se mohlo ve smečce mnohé přihodit a případně i změnit (a nebo taky ne!), a ona místo toho, aby plnila své povinnosti, si jen tak pospávala a užívala si slunečních paprsků, jako kdyby o nic nešlo. Žila si svůj vlastní život v nitru své hlavy, zatímco jí měla ve smečce své dcery. Co jim tak asi řekne? Musela se vrátit domů, a to hned.
Cesta k avaru se zkracovala natolik, až dosáhla svého konce, jen co se brzy ocitla v samotném území smečky. To vypadalo zcela stejně, jako vždycky, co se vracela domů, i tak pocítila ve svém srdci pocit štěstí a okouzlení, jako kdyby se zde octla poprvé. Původně se chtěla dostat i hlouběji, skrze chladný tunel až k do úkrytu, aby mohla zkontrolovat léčitelský koutek a případné zásoby, to už ji ale zaujal pohled shromáždění, které se v její blízkosti odehrávalo. Že by se konal další sraz? Dost pravděpodobně. Na nic tedy nečekala a rychlým krokem ke skupince vlků došla.

Tak těžké se zdálo opět otevřít svá víčka do jednoho z letních dnů, konkrétněji tedy ne ještě tolik teplého rána. Vše kolem sálo zcela klidnou atmosférou, jako kdyby příroda pospávala společně s vlčicí, jen lehký vánek si pohrával s krémovou, drobně rozcuchanou srstí. Ach, jak krásný pocit to jest. Ten klid na duši, kdy se čas kolem ní zastavil a ona si mohla užívat dalšího kouzelného snu, co jí tolik omámil. Jenomže jak čas postupoval, i ona se pomalu z tohoto snu probudila, až nakonec skutečně otevřela svá víčka do opuštěné pláně.
Líně se zvedla ze země a pořádně se oklepala, snažíce si to rovzpomenout na ty nejčerstvější vzpomínky. Pamatovala si, že se zde střetla s jakousi početnou skupinkou více vlků, dokonce i s pár z nich si stihla promluvit. Jenomže čas šel dál, a po nikom z nich nezbylo již ani památky. A co smečka, co je s ní? Nu, pouhým přemítaním nad životem na pravdu přijde asi těžko, a tak jí nezbylo nic jiného, než se opět dát do kroku, aby se vydala hledat aspoň jednoho pro ní podvědomého vlka, ideálně patřící k jejímu domovu - a tak učinila.

//Alatey

//Hraniční pohoří

K tomu, že se očividně dostala na správné místo, jí navedl pohled na hromádku shromažďujících se vlků společně se silnou sladkou vůní, co se rozléhala už do dálky. Mlčky se tedy k nim přiblížila, věnujíce pozornost především jedné z vlčic s výrazným kožíškem, kterou zastihla, jak povídá někomu jinému právě o Váčkovce. „Pochází z jiného světa? To je zvláštní.“ ozvala se jí, očima ale zůstala přikovaná u rostliny. A vskutku, svým vzhledem působila dost odlišně a brala si svoji pozornost již na první pohled - to se u Plazivci, který na pohled nepůsobil přespříliš zajímavě, říci nedalo. Další odlišností bylo to, že se nejednalo o léčivku, zároveň ale nebyla jedovatá, i když tak možná mohla působit. Vskutku zajímavé.
To už se však pohled stočila zpět na neznámou vlčku, aby zachovala své způsoby a také se jí představila, stejně jako vlkovi naproti ní. Zdálo se jí to, nebo ho snad zahlédla ve smečce? Kvůli všemu tomu množství ruchu během smečkového setkání (a vlastně i chaosu v její hlavě) se nestihla zorientovat v tom, kdo všechno se v té době v úkrytu nacházel. „Mimochodem, mé jméno je Astrid, těší mě. Snad nevadí, že jsem se k vám tak přihnala, jen jsem chtěla zjistit potřebné informace o Váčkovce.“ A ty také dostala, což jí stačilo. Neměla tedy žádný problém se otočit a vrátit se zpět, odkud přišla, případně však byla otevřená se s nima pobavit a poznat tak opět někoho doposud pro ni neznámého.

//Úkryt Alatey

Pomalým krokem kráčela směrem za Shine a ostatními, kteří se téže rozhodli poznat další rostlinu ze zdejší flóry. Váčkovka duhová. Jak jen zajímavý to název, co si pod ním měla krémová asi tak představit? Měla snad její barevnost nějaký veliký význam? Otázek měla dost, na odpověď k nim se ale musela vydat mimo smečku o kousek dále až místu, kde se skupinka měla nacházet.
Odstupem času se s přibývající kroky ohlédla i pod sebe, zjišťujíce, že první sněženky už stihly vykouknout ven. Ovšem, období mrazivých časů se dávno stalo minulostí a místo než přicházelo jaro. To pro ní znamenalo čas, kdy se příroda kolem ní probouzela z dlouhého spánku a nehleděla na to, co se dělo předtím. Už jí nezajímalo, kdy začaly padat první podzimní listy, či kdy jí obklopovalo sněhové řádění... bylo to jako otočit stránku na novou kapitolu života. Takové myšlenky se ráda držela i Astrid, tentokrát tak učinit nedokázala - zima jí přinesla rám na duši, který se jen tak těžko zahojí. A ani pohled na rozkvetlou louku by jí s tím nijak nepomohl.

//Nížina hojnosti

Léčitelský koutek (hlavně Shine, Dorya)
Když se Astrid dostala k léčitelskému koutku, rozhlédla se po veškerém dění. Kromě skoro všech léčitelek (snad až na Sierru - kde ta se zase toulá?) se hlavním středem pozornosti stala i nová vlčice. A taky byla... zvláštně zabarvená. Tak jako když s příchodem prvních jarních paprsků se ze země vynořily květy fialek. Má snad tohle na svědomí Wu? Sledovala, jak cizinka odpočívala schoulená v klubíčku, očividně tak bylo o všechny dosavadní problémy postaráno.
V tom se však její očka přesunula k Shine, která začala s výkladem o Hadím těle. S tím se už krémová vlčice setkala, a tak neměla proč se tolik její slova tolik soustředit, což se změnilo ve chvíli, kdy zmínila její jméno. Ah tak přeci jen měla s čím se podělit! Pečlivě si prohlížela nově vykouzlenou rostlinku, která svým vzhledem nijak nevynikala, to se nedalo říci o účincích. Tak ten se jistě bude hodit. „Takže Plazivec lékařský tedy, dobře. Moc ti děkuji Shine.“ usmála se. Pohled vrátila zpět na ležící vlčici, u které již předtím zaregistrovala, že se stala jednou z Omeg... takže tedy nový člen smečky. A tudíž i někdo, o koho se postarat tak, aby byl zdravotně v pořádku - přesně tak, jak měla v opisu své práce.
I přesto, že původně měla v plánu zůstat v úkrytu a držet se své dcery, volání Shine ji donutilo se zvednout a následovat její kroky. Doufala však, že Taiclaru brzy zastihne, aby si s ní pořádně promluvila o všem, co vše se jí za poslední dobu přihodilo.

//Hraniční pohoří

Razer, Třezalka, Stina
Netrvalo dlouho, než si ji někdo z přítomných členů brzičko všiml a dokázal ji odpovědět na vše, co jí do té doby bylo zcela neznámé - v tomto případě šlo hlavně o Razera a Třezalku. Člen smečky a přivedl cizího vlka až do úkrytu? Jaká nehoráznost! Ač vlčici méno příliš nenapovědělo, jako by asi mohlo, po této zprávě cítila jisté opovržení nad tím, si nebo takového vůbec dovolil. V tom se podívala na šedavou vlčku, co jí pověděla další podstatné informace. „Takže hořel, říkáš...“ zopakovala jen. V tom jí hlava přiměla vzpomínku na onen incident s Vé, co se stal během jednoho z předešlých smečkových setkání. Nerada na to vzpomínala. I přes čekání ale přec jen vešla do jeskyně, když dostala tu možnost. Na malou chvíli ponechala pozornost ohnivým očím patřící Stině, co jí chvíli sledovala, načež Astrid unáhleně strhla pohled jinam. Možná se mýlila, bylo to tak kvůli Noahovi? Bylo snad možné, se ta novina roznesla do ouška více (pokud ne rovnou všech) členů smečky? Ach, přesně takovým situacím se chtěla nyní vyhnout.

Taiclara
Moc dlouho se ale nestihla rozhlédnout po zdejším dění, béžová srst se brzy kapesníčkem pro její drahou dcerku, co na Astrid sypala jednu věc za druhou - prvně zmínila Adu, která tu s ní nebyla, poté se jí svěřila i o Noahovi. Takže o tom ví. „Já vím, Taiclaro. Moc mě to mrzí, opravdu moc.“ s bolestí ji pravila, a konejšivě si ji přitáhla do objetí. Ač Clara neskutečně vyrostla, stále svým jednáním působila jako malé nevyvinuté vlče. To jen to jí utvrzovalo v tom, rozhodnutí ukázat se zde bylo správné. Nad její poslední větou se však pozastavila, snažíce se svým pohledem vyhledat tentokrát údajně okřídleného Einara. A skutečně bylo tomu tak. To vážně? Tak to tedy nečekala.

Shine, Taiclara, léčitelský koutek
Během jejího zkoumání zdejší prostoru jí neunikla ani Shine, co jí pokývla hlavou, očividně značící, ať se přijde podívat k tomu, co se práce teď děje v jedné ze skupinek, kde se očividně nacházelo několik léčitelek. Kývnutí jí tedy opět vrátila tmavé vlčici nazpět, než se podívala zpět po Taiclaře. Nebyla na tom dobře... a kdo by téže byl? I přesto se rozhodla vrátit do své vlastní role a jít zjistit, zda mohla nějakým způsobem pomoct i ona. „Potom si spolu promluvíme, dobře?“ pravila ještě své dceři a bez dalšího vyčkávání se vyrazila podívat za tím, co se dělo u léčitelek.

//Mlžné pláně

Vidar, Stina, Třezalka

S každým přibývajícím krokem, kdy se krajina kolem ní zdála být mnohem důvěrnější, přicházela s původně ohromným šokem i mírná nervozita, která ne a ne zmizet. Jak budou ostatní reagovat, až Astrid uvidí? A co pak Ada s Taiclarou, veděly ty snad, co se Noahovi přihodilo? Právě ony dvě však staly jedním z hlavních důvodů, proč se na dnešní schůzi odhodlala ukázat místo toho, aby se kromě truchlení i nervově hroutila, jako před chvílí. Chtěla tu být pro něj tak, jak si zasloužili. A navíc, přec jen jim slíbila, že se brzy domu vrátí.
A tak se konečně dostala tam, kde měla být už dávno předtím, než začala celá akce. Plná očekávání se vydala tolik známým tunelem, směřujíce své kroky do srdce celého avaru, když v tom si všimla toho, že už u vchodu se nacházelo několik vlků. Proč ale jen? Tento fakt jí do hlavy několik otázek, na něž si přála znát odpověď, proto dorazila ke skupince vlků u vchodu do úkrytu, především pak hodila pohled na mladou Třezalku, která se nemohla dostat ani dovnitř. „Zdravím, co se tam děje?“ ozvala se.

//Červená louka

Rychlé tempo jejího kroku se drželo po celou dobu cesty směrem k horám, nemaje v plánu ho prozatím měnit. To se ale nedalo říci o tváři, na které se ještě pár nešťastných slziček objevilo, prvotní zděšení ale začalo pomalu ale jistě mizet. Stále neskutečně truchlila a držela v sobě všechen ten náhle nashromážděný smutek, nechtěla to ale dávat najevo každému na první pohled tak, jako předtím Einarovi. Musela být silná. Teď nebo nikdy.
Skutečnost, že procházela zamlženou krajinou, tak jako předtím, co tu zřela zrzavý kožich Alfy, ji utvrzovala v tom, že šla správným směrem. Ještě že tak, teď neměla prostor k tomu bloudit krajinami kamsi do neznáma, musela se vrátit tam, odkud přišla. Co všechno se asi stihlo na smečkové schůzi během její nepřítomnosti probrat? Dostal se Einar snad… k němu? Nu, to mohla zjistit jedině tak, že se nebude ohlížet zpět a bude pokračovat ve své cestě dále, než se dostane do úkrytu.

//Úkryt Alatey

Slyšela jeho slova a cítila čumák projíždějící hebkou krémovou srstí, ani k jednomu ale nedokázala nijak zareagovat. Vytřeštěné oči stále hleděly do země, snažíce se zadržet jakoukoliv slzu, co by ji opět mohla palčivě bodat do tváře. Srovnat se s tím faktem, že její syn byl mrtvý, byl pro ní poněkud těžký úkol. Vždyť byl celý po svém otci, plný síly severských vlků, pročpak mu tedy bylo dáno osudem odejít z tohoto světa tak brzy?
Trvalo jí chvíli, než byla vůbec schopná vnímat zpátky realitu. Dokonce ani volání místního vlka ji nepřimělo natočit svá ouška a otočit se za ním. Nakonec se ale tak přeci jen stalo - vstala a ohlédla se za sebe. Nikde nezahlédla ani živáčka. Co se za tu dobu asi mohlo stát? Ah, ovšem, smečková schůze. Její následující kroky by tedy měly mířit směrem domů, tak, jak slíbila. Byla však schopná kráčet za ostatními s vědomím, že musela skrývat svoji čerstvou bolest na srdci za svojí věčně klidnou maskou, s níž se běžně prezentovala každému, na koho jen narazila? Einar však měl pravdu, nemohla se soustředit jen ta to, co už nebyla schopna vzít zpátky, bylo na místě více než jindy hledět vpřed.. Pokud měla držet se svojí rodinou pohromadě, nyní k tomu byla ta nejlepší chvíle. Seber se, dcery na tebe čekají doma. Na nic tedy nečekala a přes portál se vydala směrem domů.

//Mlžné pláně

Jméno vlka: Astrid
Počet postů: 4
Postavení: Delta
Povýšení: -
Funkce: Léčitelka
Aktivita pro smečku: Naučila se rostlinu, získala trauma
Krátké shrnutí (i rychlohry): Probudila se po dlouhé době do zimy na území Alatey, kde zjistila, že ztracená Taiclara dorazila v pořádku domů. Šla se projít mimo území smečky, až došla skrze portál na červenou louku. Zde byla od Konvalinky poučena o Rumněnce a od Einara se doslechla o smrti jejich syna.
Smečková minihra: -

//Mlžné pláně

Nový svět. Bylo to snad tak, zjevila se snad na zcela novém světě? Teď si nebyla vůbec ničím jistá. Párkrát zamrkala víčky a nejistě se rozhlédla kolem sebe, všude se ale jen rozléhala široká pláň pokrytá stejně nekonečným sněhem. Možná se snad nacházela jiné části zdejších ostrovů?
Pokud ji ale zrak nešálil, rudý kožich Alfy se zjevil i na tomto místě. „Einare?“ ozvala se mu, nečekaje na nic se vydala i přes nemile studený terén ladným krokem zjistit, copak zde asi horský Alfa chtěl. Dle jeho slov, které už stihla s každým dalším krůčkem rozpoznávat o mnoho lépe zjistila, že zde nebyl sám, hned před ním se krčelo tělíčko vyhublé tmavé vlčice. Není to jedna z dcer Shine? Ale která jen... ach ta jména! A že měla co nového zjistit - s drobným překvapením vykulila očka, jen co se jí podařilo zaslechnout tu novinu o jedné z alateyských členek. Hanka a na Betu? Opravdu? Co ho vedlo k tomu učinit takové velké rozhodnutí? To jí jsou ale noviny.
„Zdravím vás.“ pozdravila oba dva přítomné vlky a už je chtěla zásobovat nejrůznější otázkami, to už se ale slova chytila Konvalinka, snažíce se zjistit podrobné detaily o tom, jak na tom vůbec Astrid v posledních dnech byla. „Taky tě ráda vidím, už je dlouho, co jsem tě naposledy v Alatey spatřila.“ zhodnotila zpětně, co se zamyslela nad svou minulostí, držíce si alespoň drobný úsměv na tváři a pokývnutí na projev slušnosti. „Moc jsem toho teď nezažila, vlastně jsem se po dlouhé době probudila do této podivné zimy.“ zamyslela, nemaje se tolik s čím jí svěřit, co se týkalo jejího životního příběhu, který se na pár měsíců zcela pozastavil. Naposledy si jen skutečně vzpomínala na tu nešťastnou příhodu, kdy musela v doprovodu Vločky a jejích dětí hledat svojí tehdy ztracenou dcerku Taiclaru. Ještě že ta je v pořádku! A taky už pořádně velká, co si stihla stihnout ve chvíli, kdy se loučila i s její druhou dcerou. Jak se to jen tak rychle stalo? V tom jí myšlenky z neznámého důvody zaběhly k pouštnímu vlkovi Setekhovi, toho potkala vlastně už docela dávno, jak tak zpětně nad tím přemýšlela. Ten jistě musel aktuální roční období snášet stejně, jako kdyby ona pokládala tlapky rozpáleném písku a nechala tak na sebe působit tu nechutně dusivou atmosféru, kterou poušť pro ní vytvářela. A nebo se snad uchýlil k zimnímu spánku? „Ale co ty s tím kožichem? Jsi a kost a kůže, v takovém stavu tu zimu jen tak lehce nepřežiješ.“ neodpustila si jako správná léčitelka i zhodnotit i tělesný stav její členky a následně se i zamračila, aby dala najevo, že se jí takový pohled vůbec nelíbil. Vlastně se i divila, jak v takových velkých mrazech dokázala vůbec fungovat. Mohla za to snad ta živoucí energie, co z ní tak vyzařovala? Jak zvláštní to byl pohled na tak zubožené tělo někoho tak mladého.
Zpozornila však, když se zpoza její křehké packy objevila jakási křehká a na pohled nevinná rostlinka, o které začala vlčka básnit, jako kdyby šlo o naprostý zázrak. Jen ať o něm ví všichni vlci z těchto ostrovů, klidně rovnou i celý svět! „Takže Rumněnka vlčí, povídáš,“ zamumlala si spíše pro sebe a čumáčkem se blíže sehla ke studenému zemi, kde se léčivka nacházela. Svým vzhledem a zbarvením nápadně připomínala dost rozšířené vlčí máky, i přesto se zdála být květinka v čemsi odlišná. Jak to jen říci… povadlá. Možná i skoro mrtvá. Stejně jako Konvalinka, co se jí tak hrozně snažila zuby drápy držet a ochraňovat ji, jako kdyby na ní závisel celičký její život. Jak absurdní.
Ohlédla se za sebe, když zaslechla své jméno. Nebylo třeba ani slůvka, s okamžitou reakcí se vydala po stopách svého vůdce. Kroky je zavedly až na samotný okraj louky, kde se s pískem dělila i nekonečná, v těchto dobách jistě i nepříjemně chladná voda. Co by tak asi mohl chtít? Inu, už to bylo docela dlouho, co se společně dostali do nějaké řeči, ať se týkala smečkových záležitostí, nebo šlo o nevinnou konverzaci dlouholetých přátel. Nakonec se i na žádost Einara jednoduše posadila, nemaje se k tomu začít mluvit do toho klidného ticha, místo toho čekala, co z vlka vypadne. Brzy si i povšimla, že se ani nesnažil navázat jakýkoliv oční kontakt… jako kdyby ani nechtěl. Něco tu nehraje. „Co se děje?“ promluvila opatrně a mírně stáhla ouška.
A pak to přišlo - bedlivě poslouchala každičké jeho slovo a snažila se postupně poskládat do sebe všechny ty kousky v jednotný a srozumitelný celek. Zrzavá ve sněhu. Naposledy, co se tlapkami dotýkala avarského území, aby se po takové době podívala i do světa, se loučila pouze jen s Adou, druhou dceru Taiclaru očkem zahlédla jen okrajově, ale viděla její nahnědlý kožíšek. Věděla, že žije. A Noah? Po něm nezbylo ani jediné stopy. Cožpak se nešel podívat za svojí ztracenou sestřičkou? Jistě jí už musel očekávat, vždyť byla tak dlouho pryč. Co když se nechal unést dětskou radostí a zamířil přímo k ní, jen aby zjistil, kolik dobrodružství stihla se svým tatínkem zažít? A ono ne, krémová jen pocítila, jak tep jejího srdce zrychloval a ona nedokázala v sobě úsilí nabrat druhého dechu… Noah byl mrtev.
Neměla slov. A vůbec, co by mu tak asi měla v této chvíli říci? Noah, jediný, a tolik vymodlený a takřka dokonalý syn představující budoucnost jeho rodu, už nebyl více mezi živými. Jak strašné bylo si uvědomit, že už více ho neuvidí hledět na svět svýma očima v doprovodu s těmi živoucími jiskřičkami, značící, že z něho jednou vyroste velký silný vlk, který ochrání své nejbližší. Jistě, taková měla být budoucnost Noaha. Jenže místo toho se musela dozvědět, že zemřel. Jak na to asi budou reagovat jeho sestřičky? A vůbec, věděly o tom?
Vlastně ani sama netušila, jaká reakce byla v nynější chvíli správná. I přes ty nejhorší chvíle, kdy se mohla se s končícím životem vlka setkat kupříkladu během léčení nemocí, se tak nikdy nestalo. Bylo to štěstí, se kterým žila vědomě dost dlouho, což si ale přineslo svojí daň. Věděla, že se smrtí se mohla setkat kdykoliv, že by se tak stalo ale poprvé u jejích vlastních milovaných dětí, to ji nenapadlo ani v těch nejšílenějších snech. Prvně to byla Anja, jež se do tohoto světa narodila bez toho, aniž by otevřela svá kukadla a tak do něj mohla někdy nahlédnout. A jak dlouho ji trvalo se s takovým faktem smířit! A očividně myšlenka, že by se přeci jen i po takové tragédii už mohlo ostatním v životě dařit dobře, stala nakonec jen naivním hláskem v hlavě, který se snažil ukonejšit tu neskutečnou bolest.
Podívala se do země. Její obyčejně klidnou masku zdobila vyděšená tvář vlčice, která se potkala tváří v tvář se smrtí. Nebyl to scénář, s nímž by se setkávala tak často, o to více, když šlo o její vlastní rodinu. V šoku z toho všeho začala cítit, jak po horkých tvářích steklo několik slz… i přesto se snažila tomuto tlaku čelit vpřed a snažila se držet tak, aby se před Einarem nezhroutila. „Já-“ odvážila se ze sebe dostat přiškrceným hlasem, nakonec však stejně rychle zavřela tlamičku, jako ji otevřela. Měla bych o tom mluvit? Bezpochyby ano, ale Astrid by to nyní nedokázala. Cítila, že kdyby se o tom romluvila, emoce by si jí lapily do spárů a mezi nekonečnými vzlyky by jen těžko hledala ta správná slova. „Myslím, že je na čase se vrátit domů.“

//Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud)