Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Valentýn - 7

Byla to zvláštní, leč dosti přitažlivá myšlenka, kterou béžová léčitelka nenechala jen tak být. Podobně jako Setekh'oe raději smýšlela nad životem takový, jaký byl, snad i proto se takový propojený osud zdál být pouhým bláznovstvím, nad kterým nebylo třeba ani uvažovat, což ale neplatilo pro tento (tolik zvláštní a zároveň kouzelný) den. Teď bylo všechno naprosto jinak. A hlavně poté, co následovalo dále.
Její dotek přivolal zvláštní pocit, který očividně dostal i do svých spárů i Setekha. Toho na pohled temného vlka s ještě chladnějším výrazem v tváři, říkajíc, že rozhodně jen tak nevěřil nikomu a ničemu. A přesně tento Setek'hoe ji daroval gesto, o němž nikdy nesnila, dokonce ani v těch nejdivočejších snech. Objal ji.
Mohla to očekávat, zvláště poté, co s fyzickými doteky začala jako první, jenže se tak nestalo. Místo toho jen překvapeně vyrhkla a nechala se vtáhnout do jeho vřelého objetí, když ponechal svojí hlavu u jejího huňatého krku. S tím v ní prošel nový nával horka a především rychlý tlukot srdce, který snad až mohl zaslechnout její přítel. Tedy, přítel - kým vlastně po tom všem pro ní byl? Možná její milý? Ano, přesně tak to cítila. Můj milý Setekh.
Kvůli suchu v krku se neodhodlala ze sebe vypustit ani slůvko, i proto jen se slzami v očích se podmanila jeho objetí a zavrtala hlavu do jeho žíhané srsti. Bylo to štěstí, které naplnilo její srdce - a moment, na který i přes růžové třpytečky v jejím nose jen tak nezapomene. Teď už byla jen jeho.

Valentýn - 6

Bylo jí tak dobře, když náhle nemusela svoji mysl zahltit těmi nepříjemnými myšlenkami, díky kterým v sobě nenalezla lítosti, jako třeba během té debaty o Setekhově minulosti, kdy z ní sršela nejistota, kterou nedokázala jenom tak skrývat. Bylo to podivné, ale nemohla s tímž vůbec nic dělat – emoce pro ni znamenaly více, než kdykoliv předtím, a tak se jimi řídila.
„Náhody?“ zopakovala po něm, na jednu chvíli netušíce, co za jeho zamyšlenou tváří mohlo tak asi dít. Mělo to snad cosi společného s tímto setkáním? Byl to snad osud, co ty dva spojil (tak netypickým způsobem) k sobě? Byli si snad souzeni? To snad… „Nevím. Myslíš si, že by tohle všechno mohlo být propojené? Že tu nejsme spolu jen tak?“ smýšlela si nahlas, netušíce, jak k osudu vůbec měla přihlížet. Nebyl to pro ni tolik důležitý faktor, hlavní pro ni bylo, že tu byl s ní, otázky jakové za tím už nevyhledávala. Je tu a vždy bude.
„Tak vidíš!“ pravila ni její charakter až moc zvesela. Ač to věděla moc dobře, svým způsobem ji tato jediná věta zahřála na srdéčku, až zamávala svým ocáskem. Že to řekl sám od sebe, dokonce až výrazem tak zaskočený, jako kdyby se o ni bál. Strach bylo však to poslední, co by ji dokázalo ovládnout, i proto pozvedla svoji drobnou tlapku do vzduchu a opatrně ji přiložila na tu Setekhovu. Pomaličku a polehoučku, možná i proto jí samotnou při doteku projelo náhlé překvapivé mravenčení, packu ale nechala položenou. Dokonce ani tolik nehleděla na to, proč něco takového učinila. Konečně ucítila ten pocit, že někomu skutečně patří. „Jsi dobrý vlk, Setekh'oe. A za to tě mám ráda.“

Valentýn - 5

Za normálního stavu by snad ani takovou výpravu do písečných pouští nenavrhla, sama si již s nimi na těchto zrádných ostrovech zažila více než dost, tedy alespoň to si myslila. Vlastně na myšlenkou s pouští si stále pamatovala na tu veselou vlčí tulačkou s růžovým kožíškem, co svojí výškou na tom byla hodně podobně jako taková Sierra. Kdepak té malé byl konec? Nyní tu ale byla jen a pouze pro Setekha, se kterým hodlala trávit co nejvíce času to šlo, a tak by s ním i do takových neznámých míst možná i vyrazila. Ale jenom a pouze s ním, rozpálené slunce a písek nerada nevyhledávala naprosto samotná.
To už její myšlenky přešly pouze a jen k jeho tváři, která se stočila do výrazu, jakého u něj ještě nikdy nezporovala. Byl jiný, možná mohla říci až dojatý, pokud se to tak vůbec dalo popsat. Bylo to snad dojetí? Nebyla u něj zvyklá na výraznější projevování emocí, i přesto pohled žíhaného vlka ji pohladil po srdci, i proto mu věnovala vřelý a především poblouzněný úsměv - takový, jako ještě nikomu jinému. Zasloužil si vyslyšet, jaký pro ni byl, nebo alespoň pro ten drobný kousek duše, co byl zaslepený tím zvláštním pocitem zvaným láskou.
„Protože to tak je.“ pravila si své, maje zdejší myšlenku již za prostý fakt, s nímž její už tak zamotaná hlava nemohla nic dělat. A vlastně, i bez žádných magií by o jeho dobrotě vůbec nepochybovala, jen by se nejspíše neodhodlala vyjádřit to, co cítila... nebo až za skutečně dlouhou dobu.
„A vlastně, proč by to tak nemohlo být? Nikdy jsi mi neudělal nic zlého.“ namítala mu zpětně.

Valentýn - 4

Možná právě její původ v horách (a především i jistý způsob vychování, kterého se jí za mlada dostalo) mohl za to, že na své tváři vždy dokázala ponechat jistý klid, a to i v těch více nepříjemných situacích - to však neplatilo pro dnešní s setkání se Setekhem. Ač řeč tmavého vlka ji dokázala fascinovat díky tomu, jak dokázal být k ní otevřený a upřímný, na druhou stranu se tak ukazovalo, jak dvojice tato vlků byla naprosto rozdílná a ona netušila, jak se nyní měla zachovat. Co když řeknu něco špatně? Nebo něco, co není pravda? Nebude naštvaný? Ač tedy prozatím se neukazovalo, že by Setekh'oe dokázal cítít nějakou výraznou emoci, snad jen kromě zalíbení v béžové vlčici.
Jen co se zmínil o obraze jí samotné, podívala se mu přímo do tváře. Vítr, ten ovládám. Patřím snad taky do pouště? Nikdy o svém vzdušném elementu nesmýšlela jako o něčem, co by měla řadit je svému domovu... navíc, když šlo o vzduch. Nyní však nedokázala nijak protestovat nebo již jen poznamenat byť jen slůvko proti němu a místo toho se opět utápěla v té rudé barvě, co jí byla tak cizí. „S tebou bych se do těch pouští možná i podívala.“ ušklíbla se. Možná bylo zkrátka nemožné, aby se staly jejím domovem, to však neznamenalo, že je nemohla prozkoumat na vlastní oči. A v takovém případě by se společnost pouštního znalce jistě náramně hodila. Hlavně, abych s ním zůstala.
„Satekhm,“ zopakovala si po jeho upřesnění, snažíce se rozluštit oné další jméno, opět tak netypické pro její kraje. Bylo zvláštní slýchávat, kolik zvláštního sebou odlišná místa nesla. To stále nezměnilo nic na tom, že Astrid ho nechtěla brát jako potomka někoho, kdo byl ukazem jakéhosi zla. „Ale duch neduch, ty sám jsi dobrým vlkem. To vím více než dobře.“

Valentýn - 3

V tichu, které brzy nastalo, viděla Astrid možnost si užívat jeho blízkosti bez toho, aniž by byla rušena jakýmkoliv doprovodem slov, na které se nyní ani tolik nedokázala soustředit. Stejně pro ni byla přednější společnost Setekha, jenž svým temným zjevením a snad i tím tolik exotickým pachem představoval něco zvláštního. Tak kouzelného. Byl někým, koho si přála být sobě nablízku, což dávala jasně najevo i svými signály, jako byl kupříkladu její široký úsměv, co nezvykle zdobil její tvář. A to i přesto, že jí byl tak neskutečně odlišný snad ve všem, co se jen dalo.
A takový úsměv se dostavil hlavně ve chvíli, kdy se zmínil nad barvou jejích očí, jako kdyby snad mělo jít o lichotku. A co když ano? Nikdy svůj kožíšek a ani své oči nebrala jako výrazný prvek její maličkosti, nikdy nebyl něčím, co by uznala jako vhodné jako za pochvalu. Vlastně ani nebyl ničím tolik výjimečný. A podobně to brala u jejích očí. Ale Setekh'oe... ten byl jiný. Už od prvního pohledu se zdál být výjimečný.
Jak si usmyslel tmavý správně, následující poznámka Astrid docela překvapila, což se podepsalo v její tváři. Zlý duch? Něco takového slyšela prvně. Jednalo se o poměrně neočekávané zjištění, a to především poté, co jí tehdy Einar pověděl o tom, jakým způsobem byl pro oheň důležitý. Již jen to značilo, že jiný kraj znamenal i jiný pohled na svět, což platilo i pro Astrid, pro kterou kupříkladu takový ohnivý element byl stále dost neznámý. Ale že by byl oheň znamení něčeho zlého? Možná, že se na to ptát ani neměla. „To... jsem netušila.“ odvrátila zrak od něj, netušíce prvně, jak na něco takového reagovat. Pod vlivem onoho okouzlení se jí přemýšlelo poměrně stěží, a to pak pokud se jednalo o tak citlivé téma jako minulost. „Já... naopak jsem slýchala o tom, jak oheň umí být důležitý, a to pak hlavně, když žiješ v místech, jako jsou hory, “ dostala ze sebe nakonec, neobvykle i hlasem plné nejistoty. „možná oheň neznamená znamení zla.“

Valentýn - 2

Jen co na Setekha omámeně hleděla, přišla si najednou tak nějak jinak, zvláštně. A snad možná i šťastněji, jak nikdy předtím. Jako kdyby najednou všechny její trable, co tak nepříjemně sžíraly její mysl, pomizely a ona se tak mohla obklopit jeho společností, která mu v téhle chvíli byla nejdražší věcí, co mohla pro svoji spokojenou dušičku získat. Ach, jak dobře ji najednou bylo!
Z myšlenek ji (pouze částečně) vytrhl hlas Setekha, čímže nejspíše chtěl vrátit zpátky k předchozí konverzaci a dožadoval se tak své odpovědi. O čem to... ah jistě! Ještě by málem zapomněla na to, že mu nestihla dopovědět o té pouštní smečce, o kterou se tak zajímal! Jenže jak by ho mohla správně a trefně popsat? Možná- „Nepředvídatelný.“ hlesla tiše. Našla snad ten správný výraz? To nevěděla, v nynější chvíli s tím však hlavu lámat nijak výrazně nehodlala a namísto toho svůj zrak ponechala u tváře Setekha, snad možná i o drobánek blíže, než by si za normálních okolností dovolila. I kdyby sebevíc chtěla, zaslepení zcela jasně vyhrávalo nad zdravým rozumem a hlas v její mysli ji přesvědčoval, aby šla k ještě ještě blíž. A pak blíž a ještě blíž a...
„Měli všichni všichni ve vaší domovině takové oči jako ty?“ dostala ze sebe zničehonic. Vskutku, i mimo zdejší okouzlení musela uznat, že takové oči, kterými na ni tak zaujatě hleděl Setekh'oe, nikdo jiný neměl. A to ani ve chvíli, kdy do nich vešly žhavé jisřičky, jako kdyby se v nich probudil nový život – takový, jaký ještě tolik nepoznala.

Jméno vlka: Theron
Počet postů: 6
Postavení: Sigma
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: Účast na smečkovém srazu
Krátké shrnutí (i rychlohry): Společně s Aileen a Arakanem se dostali konečně domů, ke Zlatému lesu, kde se od nich tulák odpojil. Nakonec se tak dostal k právě se odehrávajícímu srazu, kde se po skutečně dlouhé době setkal se svojí rodinou.

Valentýn - 1

S postupem času se pro Astrid stal obraz Setekha o nebo zřetelnější než během té noční bouře, kdy mohla zahlédnout pouze dvě, pro některé na pohled snad až děsivé rudé oči. Však nyní, kdy světlo přišlo ke světu, jako by se po té sněhové kalamitě slehla zem a příroda kolem nich se konečně uklidnila - snad jen takový mráz pozůstal stejně chladný. Zdejší ráno se tak stalo jasným signálem, že se mohla pomalu vrátit na cestu domů, ke své smečce, jak si říkala při příchodu na neznámou zátoku. Vlastně, nemohla... nechtěla. Ne teď.
Podívala se na tmavého vlka, když svojí řečí prozradil alespoň maličký střípek ze své minulosti, o němž Astrid doposud netušila. Také měl svůj vlastní domov, projelo jí hlavou, jenže to se o něm rozhodl nadále zmínit s tím, že takové místo mu v srdci nezůstalo cizí. „Nevím o tom, že by tyhle ostrovy měly nějakou cestu pryč.“ upřímně pronesla, netušíce, zda by mu v takovém ohledu mohla pomoci. A navíc mu nechtěla dávat falešnou naděj v něco, co se očividně nemohlo vyplnit. Nebo ano? „Já bych se mimo ostrovy vrátit už nechtěla, nemám vlastně ani proč.“ na oplátku se mu nepatrně zmínila o svém vztahu ke svému dřívějšímu domovu, který už více jejím domovem ani nebyl. A to již velice dlouhou dobu.
Nad zmínkou ohledně Namarey se musela drobně pousmát, především pak při vzpomínce na to, co všechno se o jejich hlavním Alfovi doslechla. Jistě to musela být společnost, na kterou by jen tak nezapomenula, tím si byla jistá. A vůbec, co ta plánovaná výprava? „Nevím o ní mnoho. Něco jsem se však doslechla o jejich vůdci, prý je-“ s tím se ji zmocnil nepříjemný kašel díky zašimrání v čumáčku, které zničehonic přišlo. Když však pominul, párkrát zmateně zamrkala a podívala se po Setekhovi… a tou chvíli se něco změnilo. Ta podivná lehkost ji ovinula natolik, že se její celý svět najednou zastavil a ona nedokázala vnímat nic jiného, než jeho doslova okouzlující přítomnost.

Podobně jako Setekh, i ona se snažila jistým způsobem pochopit, co pro něj znamenaly zdejší ostrovy. Nebyl tu snad spokojený? Hledal něco jiného, než zkoumání nového světa, který se mohl stát jeho novou šancí na život? Astrid se takovému způsobu myšlení poddala, což sebou přineslo i výsledek v podobě jejího nového domova, ve kterém byla spokojená a přinášel ji více, než její bývalá smečka, která tak pro ni už více neexistovala. Co ta jí vůbec do života přinesla, kromě dobrých znalostí v bylinkách?
Její nejisté nic zopakoval, čím tak dal prostor na krátké, místy až nepříjemné ti ticho, ze kterého Astrid nevěděla jak ven. Musela uznat, že i přes tu dobu co ho stihla poznat, se stále jevil jako temná záhada, co si držela všechny své nejskrytější tajemství pro sebe. A i přesto cítila Astrid jistou potřebu mu pomoci... a mohla vůbec nějak? Snad ano.To už se ale Setekh vynasnažil o zlepšení této nejisté nálady v podobě úsměvu, který nasadil do své tváře. „Asi ano.“ pípla nejistě, i přesto na tmavého vlka po chvíli drobně pousmála. Nechtěla slyšet, že se měl hůře, ač tomu tak očividně bylo.
To už jí ale Set položil otázku, směřující k tomu, jaký byl důvod jejího členství v Alatey. Jak to tak vypadalo, nebyl zrovna dvakrát smečkovým typem, čímž byl o to více od béžové vlčice odlišný... měli ti dva vůbec nebo společného? „Byla teprve na svém počátku, když jsem se do ní přidala. Nakonec se ukázalo, že se stalo pro mě místem, kam se chci vracet, které chci nazývat svým domovem. Kde mám ty nejbližší.“ dala mu poměrně jednoduchou leč logickou odpověď. Alespoň tedy pro ni byla pochopitelná. „Měl jsi ty někdy takové místo?“ opatrně se ho zeptala, netušíce, jak by se on mohl postavit ke své minulosti.

To že oba vlci byli svým způsobem více než odlišní, se dalo vypozorovat již od prvního pohledu, když by jiný na zdejší dvojici pohlédl. Jeden z vlků měl kožich tmavý jak noc, druhá se mohla pyšnit skoro až běloučkým (a především huňatým) kožíškem, který nešel přehlédnout ani v té největší tmě. Však nejen jejich výzor byl jeden z faktorů, proč se od sebe tolik odlišovali, neb každý z nich si žil svým vlastním způsobem života - jeden v horách, druhý v písečných pouštích. Jaký byl pak důvod jejich vztahu, když byli od sebe odlišní? Proč se spolu dokázali dostat do řeči (ač tedy jim to trvalo skutečně dlouho)? Takový rozdíl v jejich životech dal najevo i takový Setekh, když ji odpověděl pouhou neutrální odpovědí, které neměla Astrid co více říci, i proto jen drobně přikývla. Jen co se tak zamyslila nad svým domovem, její hlava jí začala drobně říkat, že by měla své tlapky namířit k horám co nejdříve to půjde, že by nebyl nejlepší nápad se zde zdržovat více, než by bylo potřeba. A navíc, musela se věnovat i svým dětem, nemusela všechnu práci nechávat na Einarovi. Jak se vůbec mají?
Podobně krátkou odpověď zvolil i nadále, k čemuž se musela Astrid drobně podivit. Vskutku, zrovna tyto ostrovy byly místem, kde nebylo tolik těžké narazit na zvláštní jevy podobné nejrůznějším magiím či místům, které působily nadmíru zvláštně... snad až nadpozemsky.
„Nic?“ zopakovala po něm s drobnou nejistotou, která se v ní náhle objevila. Nevěděla, co na to měla říci. Kde byl pak celou tu dobu, pokud tomu tak bylo?

Jen co se začala béžová vlčice zajímat o život staré tváře (a jak jinak, když ho neviděla dobrý rok, rozhodně i více než to), dostalo se jí odpovědi - krátké, leč poměrně jasné. Tedy, jasná jistě byla, však Astrid se o přesto začala v hlavě tvořit drobounká otázka ohledně toho, jak zdejší odpověď mohla být přesně myšlena. Toulal se snad celou tu dobu po ostrovech? A naprosto samotný? Doufala v mírné rozvedení odpovědi, však ponechala to jen na jeho rozhodnutí.
Po položení stejné otázky však začala reagovat ona: „Usadila jsem se v blízkých horách v Alateyské smečce, ty se staly mým trvalým domovem. A od té doby se stalo mnoho věcí, jen co je pravda.“ pravila mu, než se zamyslela nás svým vlastním příběhem a pár záblesků, které se pro ni staly nejpodstatnější. A že jich jistě bylo, rozhodně více než dost. Vlastně už za poslední měsíce se přihodilo několik pro ni náročných událostí - prvně narození jejích potomků, později i ten smečkový sraz. Bylo toho nyní na ni bylo již tak až až, což se v jisté míře odrazilo i v její tváři, která v sobě nesla známky nepříjemné únavy a drobných kruhů pod očima. Alespoň lépe pro Setekha, že mnoho světla nezářilo a on ji nemusel takto vidět.
„Ale vůbec, narazil jsi na během svých cest na něco zajímavého? Na nějaká místa, či vlky.“ optala se se stálým zájmem, snad i kvůli tomu, aby ho dovedla nějakým způsobem rozmluvit. A nebo snad jen kvůli tomu, že nechtěla tolik mluvit o tom, kolik toho jí nyní trápilo. Na to teď nebyl čas.

Rozhodla se po písčitém povrchu kráčet dále, leč postupem času o něco pomaleji, jako kdyby si každičký svůj krůček uvědomovala. Smysly přitom nechala stále nastražené, neb se zdejší společností ještě neměla tu možnost setkat se tváří v tvář a tak nemohla zjistit, kdo skutečně se za temnotou skrýval. Čím blíže se však k němu přibližovala, tím více ji pach připomínal, že zdejšího vlka již někdy v minulosti musela potkat. Ne, to nebyl ledajaký cizák.
Zprvu se za jejími slovy neozvala žádná reakce, té však nebyla ani třeba, jak se nakonec ukázalo. Jen co se dostala do větší blízkosti, před ní se zjevily rudé oči, které svojí jiskrou mohly působit snad až děsivě... Astrid však po chvíli sledování poznala, kdo se za nimi skrýval.
„Setekh'oe?“ pravila do ticha, očividně překvapena tím, po jak dlouhé době s ním měla tu řeč... za poměrně zajímavých okolností, jak již u těchto dvou bývalo zvykem. „Setekhu! Moc ráda tě vidím.“ usmála se na něj, zatímco nechala svůj ocásek rozpohybovat na znak radosti, která se v ní probudila. Byla to radost upřímná, taková, kterou nedávala jen tak všem najevo. A navíc, setkání s tímto vlkem po takové době rozhodně nečekala, ještě po takovém časovém intervalu, kdy by si jeden snad pomyslel, že se jen stěží mohou ještě někdy uvidět. Však, na zdejších ostrovech bylo možné všecičko, co by vlka mohlo napadnout.
„I já jsem ráda, opravdu. Kde jsi vlastně byl celou tu dobu?“ optala se ho náhle s jistou zvědavostí, kterou dala najevo.

//Kvetoucí louka

Sněhové vločky ještě stále nepřestávaly padat z tmavé oblohy, to však Astrid nezastavilo k tomu, aby se posunula kamsi dále - i proto se poměrně brzy dostala až k jakési zátoce, u níž se počasí nezdálo býti tak neklidné, dokonce i samotný vítr se o trochu více uklidnil, což bylo jistě dobré znamení. Přec jen, kdo by si nyní přál se navěky ztratit v hlubinách této sněhové noci? Astrid o to jistě nestála.
I proto se nakonec rozhodla ponechat své tlapky na písčitém povrchu, maje v plánu zde přečkat zdejší noc, sic možná nedobrovolně, jinou možnost nyní neměla. V hlavě měla však jediné, a to mírné obavy z toho, kdy řádění zimního období pomine. A možná i drobnost zlost k sobě, že se rozhodla vyjít mimo její domov. Tam by alespoň neměla risk toho, že by mohla vymrznout.
Již měla v plánu sebou trhnout na zem, do čumáčku se jí kromě silné pachuti moře dostal brzy i lehký náznak vlčí společnosti... Nebo se mi to snad zdá? Rozhlédla se kolem sebe, to ji však v ničem pomohlo, neb skrze černou noc jen zatěžko viděla pořádně do dáli. I díky tomu v ní narostla mírná nejistota z toho, s kým tak mohla asi čest. Jeden nikdy netušil, kdo se mohl skrývat za zdejší tmou, a především na takovém opuštěném místě.
„Zdravím, je tu někdo?“ snažila se na sebe upozornit, zároveň však hleděla kolem sebe, aby zachytila alespoň nějaký náznak vlčího kožichu, ač nejspíše marně. „Doufám, že neruším, pouze jen-“ náhle musela pozastavit svůj hlas. Vždyť ten pach, jako kdybych ho už poznala. Nebo ne?

//Hraniční pohoří

Jen co se terén konečně pozměnil v klidný a stabilní a hory zmizely za jejím obzorem, béžová vlčice se dostala do louky, která jí byla tak známá. I díky tomu si mohla uvědomit, jak dlouho se zde nestihla podívat a kolik se toho od poslední návštěvy tohoto území přihodilo... vlastně mnoho věcí, co na to tak pomyslela. A s časem se měnilo i roční období, díky kterému se pro Astrid stala louka pouhou bílou plochou, čímž ztrácela na své obvyklé barevnosti, jak tomu vždycky bývalo. Možná právě i proto se Astrid tolik zastavovala, neb neměla proč. Tohle území bylo stejně smutné a ponuré, jako její životní období, kterým si procházela.
Jenže čím více času uběhlo, o to více měla důvod více přidat do kroku, možná snad více, než by sama mohla předpokládat. Vítr každou chvíli začal foukat silněji a přinášel sebou sněhové vločky, které se draly béžové vlčici přímo do kožíšku. Navíc, celý pohled na louku ji ztmavl do černočerné tmy, i díky tomu jen stěží šlo vidět do dálky, což se jí vůbec nelíbilo. Tohle není dobré, tohle není vůbec dobré. Z jejího usouzení se ani na vteřinku, musela pokračovat dále a nalézt lepší místo, kde zůstane. Nakonec se rozklusala přes louku dále, snažící se dostat někam dále, kde nebude tak bouřlivé počasí. Možná že skutečně měla zůstat doma, v teple.

//Tichá zátoka

//Alatey

Hraniční pohoří často nebývalo místem, kde by se Astrid zdržovala nějak přílišně dlouho, což platilo i pro dnešní den. Vlastně naopak, zdejší území se pro ní stávalo především menší překážkou k tomu, aby se mohla přes něj dostat na louku, ve které trávila svůj čas mileráda... a mnohem raději i v doprovodu nejrůznějších květin a bylin, které voněly na míle daleko v teplých dnech. Na to si však k její smůle musela ještě vyčkat, neb mrazivé počasí očividně nezmínilo jenom tak zmizet. Aby ještě nenapadlo více sněhu než by bylo zdrávo, to by ještě dopadlo.
Pomaličku našlapovala po nerovném povrchu, snažíce se dbát na svoji opatrnost, což se nakonec podařilo i bez sebevětšího zadumání, které by ji vyvedlo z pozornosti. A ještě že tak, přec jen se do smečky musela vrátit celá a v pořádku, nesměla byť jen pomyslet na to, že by se mohlo přihodit něco, s čím by nepočítala. Něco špatného. Už jen hlavně kvůli malým vlčatům... ne, na tohle teď nemysli. Všechno bude v pořádku.

//Kvetoucí louka