Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Xander, Cinder, Sierra

Jen co se Astrid přihrnula ke dvojici tak, co nejrychleji vůbec zvládla, oba vlci přivítali béžovou s pouhou zprávou, že ji rádi vidí, načež Astrid pokývla a snažila se nabrat dech zpět, avšak na mnohé nečekala, neboť se musela co nejdříve podívat na vážnost poranění, které Cinder strpěla… Jistě se načekala až až.
„Taky vás oba ráda vidím.“ po chvíli jim přec jen odpověděla, než se jí do oušek dostalo pořádného vysvětlení od hnědavé vlčice, které jí však rozhodně nepotěšilo. Ano, skutečně se dostala do sporu s nějakou prašivou tulačkou, což si sebou odnesl dost nepěkné následky v podobě ran a odřenin na celém těle... štěstí ji zachránilo mnohem více, než by čekala. Přiblížila se k vlčici, aby si prohlédla její kožíšek, zatímco ji Xander začal popisovat jaké zranění jeho partnerce zůstalo, což béžová v danou chvíli rozhodně ocenila - její pohled tak směřoval k zadní nožce, která to schytala nejvíce. „Děkuju ti Xandere. Pokusím se ji pomoci co nejlépe to půjde.“ věnovala mu krátký úsměv s vděčností za informace, které léčitelce poskytl.
To však ani béžová nestihla nic vyklopit ze své tlamičky, už jí zmizel hnědavý vlk z dohledu, prý za účel prozkoumat území a najít vlčici…. nic mu k tomu neřekla, bylo to jeho rozhodnutí – s tím se tak opřela vedle Cinder, snažíce se, aby přenesla alespoň trochu její váhy na ní, aby nezatěžovala svoji nožku. „Aspoň si dala té tulačce co pro to.“ s nepatrným úšklebkem si dovolila zamrmlat pod čumáček, ač asi nejspíše nic takového neměla říkat… A nebo taky ano.
Už měli namířeno do ruin, než ji poskočilo srdéčko z hlasu, který se za nimi ozval – nakonec se ukázalo, že šlo o Sierru, která se přec jen ukázala. Kde byla celou tu dobu? „Sierro- “ oslovila ji, stále po boku Cinder „Cinder je zraněná, má hlubokou ránu na noze a je potlučená. Musíme ji odvést do úkrytu.“ řekla ve stručnosti, než se cesty všech tří vlčic vydaly až do vnitra ruin.

//Úkryt Alatey

Čím blíže se přibližovala k východu z ruin, tím více ji hlas v hlavě říkal, aby přidala do kroku, než bude na vše pozdě – stále si však nechala svoji naději v to, že ještě stále nebylo všemu konec. Co když Sierra byla dávno u dvojice vlků a vše již bylo v naprostém pořádku? Avšak, u ní vlk nikdy pořádně nevěděl – přes její temný kožíšek se vlčice lehko ztrácela z dohledu, a tak ani sama nedokázala říci, kde mohla být nyní. Že by se snad vytratila nadobro, ostatně jako Mercer?... To snad nikoliv. Nemohla tu práci léčitelky dělat jen ona sama, z toho by se jí až hlava zamotala! Nakonec tak pokračovala dále, nemaje v plánu se ani pro tentokrát zastavovat pro bylinky, které by mohla použít, hlavní bylo zjistit, zda vůbec její pomoci bylo potřeba.
Jen co vyšla z východu, ani se nemusela nijak více snažit, aby Cinder našla – trochu dále od ní viděla nešťastný páreček, který měl právě namířeno směrem k úkrytu… a s tím i viděla Cinder, která se o svého milovaného druha opírala. Jenže to bylo všechno, po léčitelce s tmavým kožíškem ani památky. I proto se rozeběhla, vstříc těm dvou, aby se jim dostalo náležité pomoci, na kterou celou tu dobu tak vyčkávali… proč asi? „Xandere, Cinder!“ oslovila dvojici vlků již z dálky, než k nim konečně doběhla. „Co se stalo?“

Ještě nějakou chvíli pobyli na svém místečku, schoulení u sebe, jako kdyby snad neexistovalo nic na světě, co by jejich příjemnou atmosféru mohlo pokazit … to však Astrid nakonec zaslechla pár hlasů nedaleko nich, značící, že jejich klid dovršil svého konce. I proto měla možnost užít poslední počechrání její huňatého kožíšku od Einara, než se zrzavý posadil. Byl čas se opět vrátit do reality, již jako vůdce a léčitelka, řešící prosté smečkové záležitosti. Jako tomu bývalo vždycky.
„Ah jistě, Doubravka. Ano, přijala členství do smečky poměrně nadšeně, řekla bych.“ oznámila s mírným pousmáním, stále ležíce na svém bříšku. Tolik štěstí v sobě držela, až to bylo k podivení.. Kde ho vůbec brala? V tom ale Einar prozradil jméno další vlčice, kterou ke změně přijal. Narazil na ni snad na tom severu, že už ji stihl přijmout? Nicméně dle popisu bylo jasné, že ji nebude tolik těžké poznat, až se s ní setká.
„Cinder je zraněná?“ polekaně zopakovala. Už jen při zmíňce toho, že ji někdo poranil, v ní narostla potřeba vyskočit na všechny nožky a s naježeným ocáskem se po zdejší vlčici podívat - Kdo by však napadnul vlčici (a ještě ke všemu BŘEZÍ) jen tak? Prý ale měla být k ní poslána Sierra, a tak doufala, že se již o ní bylo postaráno. „Dobře, půjdu se pak na ní podívat, alespoň pro jistotu.“ Ale nejdříve maličký odpočinek… Jen, co Einar jí věnoval ta slova a následný úsměv, oplatila ho nazpět. Věděla, že se s nynějším stavem musela být na sebe opatrnější omnoho více, než tomu bylo doposud.
A to bylo vše – jen co tak odešel od ní pryč, zůstala v maličké komůrce již osamocena. Ještě chvíli odpočívala, přemýšlíce nad tím vším co se událo se na její tváři objevil miloučký úsměv. Svůj čumáček poté směřovala ke břichu… Doufala, že to vyjde. Že jednoho dne přivede na svět malé drobečky, budoucnost téhle smečky. Jak krásná to představa.
Nezůstala však ležet dlouho, nakonec přeci jen protáhla své tělíčko, než směřovala své kroky z úkrytu směrem ke zraněné Cinder.

//Alateyská smečka

Jen co Astrid jeho návrh přijala, náhle se v zrzavém objevila nová jiskra, která ho donutila pozvednout jeho zrak směrem k ní. Ano, souhlasila. Nemusela, ale učinila tak. Na nic tak nečekal, a přiblížil se k ní tak, aby se jejich čumáčky dotkly, než pokračoval ke tvářičce a směrem k jejímu huňatému krku a... v tom měla Astrid další otázku.
Jen co jí dořekl ta slova, její koutky se pozvedly do mírného úsměvu, který značil, že jeho odpověď ho potěšila. S tebou Alatey začala být smečkou. Bylo zvláštní si uvědomit, že byla ve smečce od samého založení – jistě nikdy nezapomene na ty první dny, kdy tu byla jen s Einarem a Dantem, který se však nakonec zmizel z povrchu zemského... Ten se tu již více neukáže. Více otázek však už neměla, a tak nebylo na co čekat.
Nechala Einara čistit její béžový kožíšek, přesně jako předtím – z tvářičky se přesunul ke krku a pak dále. Byť jí to přišlo zezačátku zvláštní, oný kouzelný pocit na ni přec jen po chvíli přišel a tak se k němu přítulila o něco více, pomalu a opatrně, než mu občasně věnovala něžné olíznutí za oušky či na krku, aby ho do stejného kouzla také přivedla. Teď to bylo ale hlavně na Einarovi, a tak nechala jeho instinkty pracovat. A tak, co se po chvíli pokračoval dále, než se jen přesunul za ní, se jejich těla spojila v jedno.
Jak vše skončilo, opět si lehla na kamenitou zem – bolelo ji celé tělo a tváře měla rozpálené, a tak bylo třeba si odpočinout. Bylo po všem. Už více ho nepozná tolik jako dnešní den, a tak si musela zdejší chvíli co nejvíce užít. Nakonec ho však nechala, aby se dále starala o její srst, na jejích rudých tvářích pohrával maličký úsměv. Byla spokojená.

A pak nastalo ticho – hrobové, postupem času však začalo být trapné jak pro Einara, tak i pro Astrid. Dokonce i svým pohledem zrzavý uhnul od tváře léčitelky, hlavně jen aby se nemusel na ní dívat. Bylo zřejmé, že něco měl na srdci, avšak slova se mu hledala poměrně těžko. Styděl se snad?? Ten velký, odvážný vůdce horské smečky, na jehož tváři se nedalo zřít nic jiného než chladná maska? Inu, tohle bylo něco jiného, alespoň Astrid to tak viděla.
Jen co si vyslechla jeho návrh, dala najevo své překvapení kratičkou mimikou ve tváři, než její pohled sjel k zemi. Tohle… tohle upřímně nečekala. Emoce však rychle vystřídala hlava, která se začínala plnit nejistými otázkami, které se v ní tvořily. Spojení linií bez jakéhokoliv závazku? Jak sám zrzavý pravil, nebylo to tak zcela běžné – i vlčice se častěji setkávala s tím, že nový život vznikal tím, že se dva vlci měli rádi… tak se to vždy povídalo mladičkým vlčatům. Ale tohle bylo jiné. Jenže proč já? Čím jsem si to zasloužila? Einar si mohl jít k jakékoliv jiné vlčici, ale vybral si zrovna ji.
„Tohle je… nezvyklá nabídka,“ dostala ze sebe po chvíli po ticha. Teď to byla právě drobná vlčice, které se těžko hledalo jakéhokoliv slova. Byla vlčata něco, po čem vůbec toužila? Ale byl to Einar, který ji požádal, nikdo jiný. Kdyby chtěla, nahned by ho odmítla… jenže něco v nitru jí říkalo, že nemohla.
„Ale myslím… myslím, že to není špatný nápad – vůbec, bylo by krásné zažít pro jednou být rodičem, vychovávat je. A pokud by sis to tak přál, přistoupím k tomu.“ s odvahou a postupnou jistotou mu nakonec pověděla, než zvedla své tělo tak, aby si sedla a zároveň hleděla Einarovi do těch ohnivých očí. „Ale pověz, proč já? Proč zrovna já bych se měla stát matkou tvých dětí?“ po chvilce uvažování se přec jen zeptala.

To, že Einar nepoznal nic podobné porozumění k citům ostatním, vlčici pořádně nedošlo, možná i proto jí prvně přišla zvláštní jeho reakce. Ve zdejší věci ohledně partnerství ji přišlo, že to viděl Einar až moc černě – skutečně si myslel, že si nikdy nenajde tu pravou? Do hlavy mu však neviděla a tak nemohla vidět to, jakým způsobem myslel. To však náhle zaslechla maličkou zmínku o jeho domovině – bylo zvláštním pro ni zaslechnout, že to byly právě city, které v jeho rodné smečce byly považované za něco špatného. Za něco, co činilo z vlka slabocha. Kam se to narodil?
Jen co se zmínil o tom, že by si mohl nalézt vlčici, se kterou by vychovával své mladé, nic mu k tomu nepověděla. Pokud si to tak skutečně přál, ať to měl mít, bylo to jeho rozhodnutí – to už však Einar přišel s něčím, s čím vlčice rozhodně nepočítala. Sledovala ho, sledovala i ve chvíli, kdy se mírně nadzvedl, zatímco v jejích očkách se nacházelo zmatení... K čemu se to chystal? Jen co z něj vyšlo oslovení a následně i otázka, zdali po svém boku někoho již nemá, do hlavy se jí zničehonic dostal obraz dvou vlků: Danteho, kterého už velmi dlouho neviděla (a již nejspíše nikdy neuvidí) a toho temného vlka s černavým kožichem, Setekha... avšak ani jeden pro ni nebyl více, než pouhým přítelem. Přišlo jí, jako kdyby věděla, kam tímto mířil, ale i tak měla v hlavě mnoho otázek a málo odpovědí. „No… ano, jsem.“ tiše, avšak stručně odpověděla, zatímco se očích odrážela nejistota, která v ní narostla. Nechtěla říkat nic, dokud se Einar nerozhodne se ujmout slova.

Jen co mu věnovala otázku nazpět, Einar se rozpovídal – tentokrát o něco více, než tomu bývalo předtím. Mluvil o rodině – o svém doposud nenarozeném synovi, který měl jednoho dne nastoupit na jeho místo jakožto nový vůdce, jako někdo, kdo bude pokračovat ve stopách tohoto zrzavého vlka. Přijme jeho jméno, rozšíří řady smečky, bude putovat po světě, taková mohla být budoucnost Alatey. Nevěděl, jestli to tak chtěl, ale věděl, že to tak muselo být… a jako Alfa, ten nejvýše postavený ve smečce se svěřoval prosté a obyčejné léčitelce. Ač nikdy předtím Astrid nebývala na zrovna vysoké pozici, rozuměla této zodpovědnosti, kterou musel vlk přijmout. Pokud chtěl, aby Alatey jako smečka pokračovala dále, musel tu být někdo, kdo tohle žezlo převezme… Ach, jak těžké muselo být Alfou.
Nechala svoji tlamičku prozatím zavřenou, zatímco přemýšlela nad tím vším, s čím se ji Einar svěřil. Pro leckteré vlky tahle představa mohla být zvláštní… nevznikal náhodou život tím, že vlci jsou zasažení planoucí láskou? Astrid nikdy neměla proč být v tomto pocitu potopená, jednoduše byla smířená s tím, že ona partnera mít nikdy nebude.
„Každý z nás vyrůstal jinde, je logické že někomu to bude připadat zvláštní.“ dodala k jeho slovům krátce. Brala lásku jako něco pro neprozkoumané… na pohled vypadala tak překrásně, tak čistě, ale jistě musela skrývat i jinou stránku. „Já hlavně věřím, že partnerství by mělo být založené na důvěře a pochopení, nikoliv na slepém následování tvého srdce. Láska jako taková je…celkem dost zvláštní.“ pověděla mu po chvíli přemýšlení. Neznělo to divně? Sama tenhle pocit nepoznala úplně nejlépe, a tak se mu nedokázala tolik rozpovídala. Byla vlčicí jež se řídila hlavou, nikoliv srdcem… Bylo to špatně?

Dlouho se z Einara neozvalo nic, byť jen jedna malá hláska… uvažoval nad tím, co říci. Béžová si toho náhlého ticha mezi Nina všimla, nic však k tomu nepovídala… co by tak asi měla říci? A tak, se stále zavřenými očky jen vnímala to příjemné teplo na zádech, a zároveň i klidné nádechy a výdechy, které z vlka vycházely. Odpovědi se přec jen dočkala, s tím však pocítila náhlý odchod tepla, což ji donutilo konečně rozlepit svá modravá očka a přes to šero vyhledat tvář Einara.
Otázka, která z něho náhle vypadla, v ní vyvovala zaražení. Co by po mne zbylo? Proč bych měla zmizet? Děje se snad něco? Místo odpovědi se tak Einar akorát tichého výrazu, který mnohé nevypovídal. Astrid se však dočkala dalších slov, nad kterými se musela pořádně zapřemýšlet. „Jaký by byl můj odkaz? Ráda bych předala své léčitelské zkušenosti ale i všechno, co se během vzniku smečky stalo. A hlavně aby se nezapomnělo na to, čím Alatey je.“ odpověděla nakonec, ač v jejím hlase byl znatelný nejistý hlas, nevěděla, jakým způsobem zdejší téma zamýšlel. Každý ho mohl mít jinak – jeden si založí rodinu a tu vychová jejich potomky k tomu, aby pokračovali v linii dále, někdo si přál, aby se o něm povídaly nejrůznější legendy, které by se vyprávěly dále. „Co bys chtěl za sebou zanechat ty?“ optala se ho naoplátku, věnujíce mu pohled do očí. Chtěla, aby se o tom trochu více rozpovídal, aby sám řekl, jak tohle myslel.

Jistě se mohla nyní pořádně probudit a konečně se vrátit zpět do reality - Einar byl zpátky, ostatní vlci ze smečky jsou zpátky, bylo třeba vstávat. Třeba tak mohli potřebovat pomocnou tlapku léčitelky, která by se jim jistotně hodila... ale Astrid teď nemohla. Nepřála si rušit zdejší chvilku, ať by trvala sebevíc dlouho - potřebovala si odpočinout z těch všech očí, které celou tu dobu sledovaly její tvář. Teď tu byla jen ona... jen ona a Einar.
„To je v pořádku.“ tiše odpověděla. Vlastně pro ní ani nešlo o žádné nepříjemné probuzení, kdy by musela s bolavou hlavou nahned vstát a opět zase žít. Teď nikoliv.
„Jsem ráda že tu jsi.“ tentokrát to nebyly žádné otázky, které by Astrid mohly po dlouhé odmlce vypadnout. Chtěla jen dát najevo, že byla za jeho společnost ráda... v takové chvíli byla snad až škoda slov. Vlastně ani teď neměla co mnohé říci, a to i přesto, že za poslední dobu se nenašlo mnoho chvílí, kdy by si s ním mohla pořádně promluvit... jako s blízkým přítelem. Tedy, mohla ho tak označovat? Ač ho poznala dlouho, pod jeho chladnou masku se nikdy pořádně nedostala. Nevěděla toho tolik o jeho minulosti, o tom jeho pocitech, jako kdyby byl prostě a jednoduše pouhou Alfou, se kterou mluvila jen tehdy, když musela. Ale důvěra k němu byla mnohem větší, než se na pohled zdála.

Klid - jak příjemný to byl pocit, opět se zastavit v čase a ponechat svoji mysl, aby vytvářela nejrůznější sny a vracela vzpomínky, na které by nechtěla jen zapomenout. Myslela na mnohé - na svoji rodinu, na vlky, které během svých cest na těchto ostrovech potkala i na Alateyské vlky, které v průběhu dob poznala. Byla to dlouhá cesta, která jistě neměla v blízkých dobách svého konce... stalo se toho hodně, a v budoucnu se toho hodně stane. Stačilo tak jen pokračovat ve své cestě dále, stále po boku své smečky, do které patřila.
Ani pořádně netušila, jak dlouho mohla spát (kolik toho času vůbec stihlo uběhnout?) a ze spánku ji nakonec probudila přítomnost jiného vlka, který ležel přitulený u ní... a ani nemusela zvedat hlavu aby zjistila, o koho se jednalo. „Einare...“ zamumlala rozespale, nechávaje svá očka ještě stále trochu zavřená. Teplo z jeho huňatého kožichu jí bylo tuze příjemné... jako kdyby si náhle tak vzpomněla na to, když se tahle smečka skládala jen z ní, Einara a Danteho... to bývaly dobré časy, na které béžová opravdu ráda vzpomínala.

I přes vážnost, kterou si Doubravka rozhodla na maličkou chvíli ponechat, nakonec stejně po chvíli bylo možné si všimnout jasného úsměvu na tvářičce... a zároveň i ocásku švihajícího ze strany na stranu, který značil nadšení, které se v ní hromadilo. Nakonec tak uvolnila i svoji tvář Astrid, která si dovolila pořádně se usmát, i ona sama měla dobrý pocit z toho, že mohla do jejich smečky přivítat nového člena... a kdo ví, třeba se osvědčí a zůstane tu dlouho. Doufala v to. „Tak vítej v Alatey, Doubravko.“ pravila ji přívětivě. „Můžeš jít, Hanka by snad měla být s Xanderem venku, tak se můžeš po nich podívat.“ pravila jí, čímž jí dala najevo, že zdejší rozhovor může považovat za ukončený, tedy pokud neměla co více rozebrat.
A tak se Astrid dočkala konečně toho, na co tak trpělivě vyčkávala - jen co se pomalu zvedla ze země, věnovala pohled jednomu maličkému koutu, kde se rozhodla si dopřát alespoň trochu toho klidu, než si pořádně zívla. Tolik únavy na ni náhle padlo, že neměla ani síly přemýšlet nad tím, co všechno se během posledních dní přihodilo... Bylo toho dost. i proto se stočila do klubíčka a po chvíli klidného oddechování konečně usnula.

Žádost o čtvrtý (dospělý) charakter

Tak aspoň to jdu zkusit - ráda bych poprosila o další slot, nejspíše poslední na nějakou dobu. Co se týče postů, jsem si vědoma toho, že je nesplňuju, nicméně teď se mi konečně podařilo konečně zase rozepsat a zatím si držím i nějaké tempo, takže si myslím, že bych je mohla zvládnout dopsat (a snad i u Mirach, ikdyž u té budu muset hodně máknout). Pochopím však určitě, když můj návrh bude zamítnut.

Podmínky:
- rok a půl na MG - skoro 2 roky
- Astrid - 160/200 - vzhledem k následujícím akcím ve smečce bych to mohla snad dohnat
- Mirach - 27/100 - stydím se velice..
Theron - 15/35 - většina postů nasbíraná za poslední měsíc, dobře se mi s ním píše takže posty doženu
- za poslední měsíc a půl jsem napsala cca 35 postů

A co se plánů s další postavou týče, to vím už teď zcela jasně - jako další postavu bych ráda přispěla do rodiny Hanky a Doubravky (a třeba ho i jednou dotáhnu do Alatey, mrk mrk).
Děkuju alespoň za zvážení!

Podmínka do konce září.
EDIT 30. 9. - Schváleno.

K jejím slovům o tom, že béžovou vlčku ráda zavede k rostlině, nakonec jen s jasnou vděčností přikrývla hlavičkou - bylo milé vidět, jakým způsobem se i ostatní kolem ní zajímali o zdejší flóru, která byla poměrně rozlehlá.
Ač její očka občasně spadla (dostane se vůbec někdy k tomu spánku?), poslouchala vsecičko, co jí Doubravka pověděla ohledně slov k důvěře a loajalitě ke smečce. Tím si tak potvrdila její domněnku o tom, že Hanka vskutku byla její příbuznou, na což tak věnovala maličký úsměv. Ač Hanku nepoznala nejlépe (což byla velká škoda, jistě by se s ní mohla dát opět do řeči!), názor k ní si chovala dobrý, možná i díky tomu měla z Doubravky lepší pocit - měla proč tu zůstat, měla tu někoho ze své právé rodiny, kterou již poznala.
Následovala dlouhá odmlka. Přemýšlela, otázek již však dost na to, aby konečně přešla k tomu hlavnímu, k tomu, na co celou tu dobu Doubravka čekala. ,,Dobře tedy. Už nemám více důvod tě zdržovat, a proto se tě tedy ptám: Chceš se přidat do Alateyské smečky, do naší rodiny, jakožto nová členka? Budeš při nás stát a dokážeš nám že si zasloužíš tohle místo? Je to jen na tobě.“ optala se jí, ve své tváři si ponechala vážnost, které vlčici dávala najevo, že to nebylo jen tak, i přesto že bylo zjevné, jaká bude následovat odpověď.

Už jen tím jak Astrid projevila svůj zájem o zdejší rostlinku, nejspíše v Doubravce vyvolala nadšení, které se odrazilo v její tvářičce. Více než na její tvář se však Astrid soustředila na informace, které jí drobounká vlčice sdělila - nejdůležitější že všeho pro ni byla informace o kořínku, který byl léčivý. „To je opravdu dobré vědět, děkuju ti.“ vděčně ji pokývla. Co se bylin týkalo, každá vědomost jí pomáhala v tom se ve zdejších rostlinách orientovat trochu více - co když třeba tu je více takových zvláštních bylin?
„To nevadí, vlastně bych se na obhlídku hranic taky přidala, ráda bych se na ni podívala.“ odpověděla ji. Navíc, bylo dobré se opět podívat po nějakých bylinkách - od doby co zmizela se jí nenaskytla možnost se na nějaké podívat.
To už se ale vlčice ozvala s tím, že by nynější zkoušku chtěla ukončit o něco dříve, než bylo v plánu - na což Astrid nesouhlasně zavrtěla hlavou. Když už za ní přišla, neviděla důvod odkládát tyto smečkové formality na později... ač musela uznat že spánek by se jí opravdu hodil a kdyby mohla, nahned by zavřela svá očka. Tak moc se toho přihodilo, že bylo na místě se stočit do klubíčka a oddechnout si. Ale ještě tu měla Doubravku.
„V pořádku, opravdu. Myslím že bude lepší nejdříve vyřešit tebe, na spánek pak bude čas.“ dala jí najevo, že mohou pokračovat bez dalších potíží dále. Čím dříve budou mít zdejší formality za sebou, tím lépe. „Inu, pokud se budeš chtít přidat, bude od tebe požadována loajalita - a to nejen k naší alfě. Alatey je jako rodina, důvěra jednoho v druhého je u nás důležitá.“ obeznámila ji dále s tím, čím se řídila již od té doby, co do této smečky vstoupila. Nebýt Einara a ostatních, těžko říci, co by s ní bylo právě teď... ale měla svoji rodinu, naštěstí.

Ač svoji pozornost věnovala především nové vlčici, poočku sledovala i Hanku, která se od nich nenápadně odplížila, než se dala do řeči s Xanderem a Cinder - od té chvíle tak její očka jen sledovala tvář cizinky, na kterém se rozléhal milý úsměv. Jako kdyby v ní viděla skutečně Hanku... nebyla to snad její sestra?
Poslouchala její slova, ze kterých vycházela jistá upřímnost a otevřenost, která jí zaujala - a i dokonce mávání jejího ocásku dávalo dosti najevo, že se ve zdejší společnosti ostatních vlků cítila dobře. Jako kdyby snad skutečně toužila po zdejším domově a být jeho součástí... a třeba se tak i mohlo stát. O to více však zbystřila ve chvíli, kdy se Doubravka zmínila o jakémsi daru - tedy, konkrétně rostlině, která rostla nedaleko hranic, o které ke štěstí mladé vlčice zaslechla Astrid zcela prvně. Béžovou vlčici to i proto nenechalo chladnou - vykouzlila ji mírný úsměv, že kterého bylo zřejmé, že zdejší zprávu o rostlině léčitelka uvítá.
„Zajímavé, o ní jsem ani nezaslechla.“ pověděla zcela upřímně - i jako léčitelka se občasně měla co učit, a to především když se jednalo o flóru zdejších ostrovů, kterou neznala až tak dopodrobna (to aby konečně opět potkala Atrease!). „Řekni mi něco o ní.“ pokynula ji, čekajíce, copak nového se o zdejší rostlince asi dozví. Ať už by to bylo cokoliv, Doubravka si pozornost Astrid na tu chvíli uměla získat.