Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Myslím si, že tento způsob lovu je i od toho, že si můžeme lovit, kde chceme. Takže jít v takové hromadě lovit na cizí území by bylo moc okaté," dodala k tomu. To jí samotné přišlo snad i dostatečný důvod, proč tomu tak je. Přeci jen i sehnat všechny, kteří páchají chaos kdekoliv po ostrovech... Strašný úkol. Jistě ani na tohle setkání se nedostavili všichni. Ale kdo je, aby soudil. V tlapách to stejně mají ti ještě vyšší bratři, takže ona se nemusí bát, že by se jí něco stalo za nesplněnou povinnost. Ona je rozhodně počítat nehodlá a ani nebude. "Je docela škoda, že nebudou mít nějakou možnost se úplně vyřádit, ale tak na naší straně je to, že kdykoliv nás může přepadnou cizí smečka a my je klidně můžeme nechat zajat nebo obětovat." Navrhla. To bude horší jak smrt a o hladový krk méně to bude. A jejich matkám to dá nějakou tu naději, že tam někde třeba ještě stále i žijí. Pak už je to jen na nich, jak s nimi budou spolupracovat. Když už u toho byla, mohla by i ona zase podniknout něco takového a někoho se ujmout. Jen musí najít nějakou vhodnou kořist. "Pojďme tedy do toho lesa, třeba budeme mít štěstí, pokud ne... Tak prostě nebudeme." Jo, znělo to velmi inteligentně. Ale pokud se něco nepovede, tak co s tím ona udělá. Neumí nijak zvířata přivolávat, jedině by je nějak nalákala na nějakou čerstvou trávu a nějakou jinou bylinku.

>>> Les u Mostu

Ten jeho nápad se jí postupně více a více zalíbil. A podle jeho hlasu, taky by se na to rád i Callid podíval. Takže jo, klidně by se to mohlo zkusit navrhnout. Ale raději s Milostí než s Usměvavou. Nebo to udělat na černo! To byla taky možnost. "V tom počtu a s jejich mámou asi nebudou nikdy," uchechtla se i ona. Oba tu spolu takhle hezky drbali. Mohl se tu kdykoliv někdo z nich objevit, ale to ji nijak nestresovalo. Říkat si může cokoliv a kde chce. "Tak to jsem zvědavá, kdo by vyhrál tady u nás. Ale starší vlčata bych už vynechala, ti tu mají tu arénu." O které stále ani neví, kde ji najde, ale byli tam snad už všichni kromě ní. Ikonické. Ale jí to nevadilo, příště si to tam rozdá se svou dlouholetou sokyní a na to hlavně myslí. "Kudy bychom tak šli? Nevím, kde bychom mohli jít lovit, myslíš, že by se všechno šlo schovat do lesa?" Zeptala se ho. Klidně by se posunula i dále, ale nemá ani tušení, kde by mohla najít ještě něco. Zvířata se skoro všechna jsou rozumně schovat někde... Tak jen dumala nad tím, zda ti zajíci nebudou někde v podzemí. Tam by se jim šlo docela blbě lovit. "Každopádně, i když jsi lovec. U nás se skoro nikdo nedělí. Všechno je vše a zároveň všechno tvoje je jen tvoje. Co si zkrátka najdeš, už ti třeba i zůstane. Nikdy jsme nelovili jako smečka třeba dohromady."

Callid si viditelně své jídlo užíval. Ale už od pohledu mi asi taky docela vadilo to, že je kromě mokré srsti, také stále docela nenasycený. Je to vlk jako hora a koroptvička je maličkatá. Musel ji slupnout skoro jako malinu, jen malinkatý zákusek. Zbytek kořisti jim utekl, jak jinak. Nenechají se dobrovolně zbavit svého života. Takže se ještě v dáli ozvalo trochu zatokání, když zmizelo hejno jich z dohledu. "Viditelně problém s vlčaty mám možná jen já." Usmála se na něj. Heh, opravdu asi měla i pravdu. "Jo, mohlo by se uskutečnit nějaké klání a omezit jejich počet, ale jejich rodiče by to velmi těžce nesli, že jejich ratolesti budou sloužit jen k pobavení publika." Ano, jí samotné by asi vadilo, kdyby musela i její dvě jediná vlčata bojovat proti sobě. Vždyť by to ani nebylo vyrovnané. Nejen pohlavím, ale i povahou. Každý byl jiný a rozdílný. Pobrečela by to celé. A nyní by měla udělat něco takového své sokyni? Ale jo, ji to lákalo to schválně udělat jen jí a další roky se tomu už zase vyhnout. Tolik hladových krků... Vždyť mohou lovit do konce života a stále bude někdo hladový. "Můžeme klidně do zásoby, ale preferuji se o jídlo nedělit." Řekla a zbystřila. "Myslíš, tě ještě nějací zajíci by byli tady, nebo to úplně všechno už zmizelo po skřeku těch drobných opeřenců?" Položila mu otázku. Schválně, jak se rozhodne on.

Když souhlasil, že mokrý kožich snese, vyrazila kupředu a doufala, že i on se přidá. Po několika krocích se začala svižně plazit mokrou trávou až k místu, kde takhle kořist v hejnu vyčkávala. Jednoduchým skokem si skočila pro jednu z nich a radostně si ji šoupla hnedka do tlamy. Měla všude peří, ale to jí bylo jedno. V zubech držela alespoň trošku masa. Ohlédla se po Callidovi. Když ptákovi poté konečně prokousla trochu těla, pustila ho k zemi, aby měla možnost znovu mluvit. U lovu se totiž musí mlčet a ne si jídlo vyplašit. "S Usměvavou jsem se o tom nebavila, raději." Chápala, že on, když by něco začal namítat proti ní, tak je to obrovsky zbytečné. Nikdo by jej nebral vážně a Usměvavá by z toho stejně měla jen velkou legraci. "Callide, tvá rodná smečka zní jako něco, co by se tu občas hodilo taky." Uchechtla se. Nebylo by od věci občas čistku potomků Chaosu, hlavně, když tak často mizí někde spolu se svými rodiči. Škoda, že její dcerka nežije a nemá možnost nějak lépe ozvat. Hodila by se tu a hezky by zapadla. Byl by tu konečně někdo normální. Potom si už jen vychutnala svou svačinku. "Stejně bych šla ještě ulovit něco," navrhla.

<<< Les u Mostu

Očividně ho více zajímala diskuze o jejich bývalých alfách. Tak klidně, jako nejstarší člen má plno, co říct o nich. Zažila je totiž všechny a bez rozdílů si vytvořila vztah a názor na všechny. Někoho měla ráda méně a někoho více, tak už to bývá. "Jednou se prostě nějak ztratili. Prvně Černý, poté Usměvavá. Ta se však pak vrátila, když zmizel i Letec. S Milostí jsme dlouho Usměvavou hledali než se pak jednou vrátila prostě sama od sebe a převzala všechno zpět, jako by vůbec neuběhlo několik let." Zpětně to byla vážně velká jízda. To období s Letcem, Elricem a jinými. Chybí jí zase její přátelé, které v nich našla. Ráda by se někdy vrátila zpět do těch časů. Jen to už úplně nejde. "Usměvavou jsem s Milostí i Letcem hledala strašně dlouho a až se najde, stejně mě nenávidí." Život s ní je prostě těžký a nechápe, jak po tom všem je stále taková. "Už nevím, jak ji více usmířit. Nyní proti mě poštvala i mého syna a svou kupu dětí," povzdechla si. Nyní prostě je Usměvavá ve značné početní výhodě, včetně toho jejího partnera, kterého si taky pěkně obmotala okolo sebe a skáče, jak píská. A Kurážná je sama. "Takže jsi se pak ubránil a za oko ho raději zabil?" Hádala. Zajímalo ji to. I ona kdysi mohla přijít o jedno ze svých očí. Takže by ráda věděla, co všechno je v takové hře. A taky jak moc to bolí. Při příchodu na louku však raději ještě zavětřila, než aby ho nějak více naštvala. Původně šli prozkoumávat okolí a ulovit něco, ne si tady říkat životní příběhy a trápení. "Kousek od nás tu budou nějaké koroptve, ty bychom klidně si mohli dát?" Zeptala se ho a hodila pohled směrem, kde jejich pach setrvával. Trochu ji u toho obtěžoval přítomný déšť, ale to chvíli vydrží. "Mokrý kožich neva?"

"Ano, je tady. Dokonce byl tam nahoře. Ale asi jsi si ho nevšimnul, vypadá trochu jako písek a má černé oči." Popsala svého syna prvně. On s ní však už jako s mámou skončil. Tak to i řekl jí do očí. Nezajímal se o ni. "Ano, původně byli čtyři. Ještě Letec, ten měl křídla a byl moc vysoký. Dokázal na zádech nosit i dospělé vlky. A ten čtvrtý se jmenoval Černý, i když moc černý nebyl." Vysvětlila mu zbytek vedoucích a zakladatelů společenství. Škoda, že ani jednoho z nich dlouho neviděla. Oba měli nějaký ten potenciál. A o ní si mysleli, že k ničemu moc prvně nebude. Nevadí, že se ty karty trochu otočily. Tím zajímavější to bude! "Usměvavá mě opravdu chtěla vypíchnout oko vždycky a stále možná i chce. Nemáme se moc v lásce." Pousmála se. Klidně by s ní zakopala tuhle vtipně válečnou sekeru. Ale prostě z její strany nenávist jen rostla. "Usměvavá je taková trochu jiná, ale svá. Občas si pozmění pravidla, jak chce, aby jí vše vyhovovalo. Je ji potřeba občas ignorovat." Řekla ještě o ní. "Ale, co jsem tak vypozorovala, tak se spíše takto chová k vlčicím a vlky má na háku." Takže měl Callid značnou výhodu oproti ní. Usmívala se. Hezky se s ním povídalo. "Takže jdeme na zajíce, jo? Tím pádem za mnou!" Poklusem se dala dopředu směrem na louku. Kde snad už nyní uhasí ten hlad. "Copak o sobě mě prozradíš z minulosti? Jak jsi ty přišel o to oko?" Zeptala se ho. Všimla si, že je jen jednooký, ale vidí docela dobře.

>>> Luka

Tenhle vlk je vlastně docela velký sympaťák, je klidný, má to v hlavě srovnané. Docela neseděl k myšlenkám Chaosu. Ale totéž si musel snad myslet i on ohledně ní. Přeci jen tato vlčice vypadá velmi... bezpečně. Přesto již několik vlků zabila, protože musela. Jiná cesta nevedla. "Jasný, chápu to, jak to myslíš." Řekla. Přímo věděla, kam tím míří. "Usměvavé do hlavy teď lezou hormony, znám to. Chvíli si bude myslet, že její děti jsou ty nejlepší. Dokud se na ni nevykašlou jako ten můj." Musela k tomu dodat. Callida to však jistě nezajímalo, nějaké stupidní vlčicí kecy. To není nic zajímavého snad pro kohokoliv jiného než nějakou jinou drbnu. Jistě by ho pokračování ohledně tohohle tématu nezajímalo a spíše otravovalo. "Mě přijmuli kdysi všechny čtyři alfy, dvě z nich jsou stále nezvěstné a asi i mrtvé." Vysvětlila mu, jak to měla ona. "Podle všeho jsem prvním členem vůbec a Usměvavá mě chtěla hnedka zabít nebo minimálně mi vypíchnout oko," posteskla si trochu. Měla to chudinka s ní od začátku těžké. Ale vždycky to chtěla napravit. Sama se Scarem se ji vydali hledat, když se ztratila i ona. Ale stejně nakonec je ona ta nejhorší. Škoda. "Bety a vyšší mají přezdívky, neznáme svá pravá jména. To své jsem neslyšela roky rokoucí, vždy jsem tu pro všechny jen Kurážná." Odpověděla mu na jeho dotaz. Jistě, muselo to být matoucí pro nováčka, jeden se jmenuje takto a druhý úplně jinak. "V tomhle lesíku spíše najdeme nějaké srnky či jeleny, ale nerada je lovím." Pousmála se a hodila pohled vzhůru na ty své parůžky. Brala jeleny jako něco jí moc blízkého. "Kousek za lesem je louka, tam jsou i jen zajíci či něco menšího, ale klidně si ty vyber. Pomohu ti ulovit cokoliv." Nabídla se. Schopná na to je dostatečně, síla jí ještě velmi slouží.

<<< Na Vyhlídce

Callid ji následoval. Že byl tady nový jí nevadilo, alespoň pozná nového člena a trochu ho tu provede po okolí. A třeba si najde nějakého nového kamaráda. O skoro všechny již dávno přišla a její staří známí ji již vyměnili asi za lepší kus. I tak jí to bylo jedno a vedla vlka směrem od skupiny vlků, které opouštěli. "Pokdu chceš hnedka dělat chaos, tak tě jen upozorním." Řekla hnedka. "Mělo by platit, že společenství je svaté a nesmíš ublížit ani jednomu z tvých bratrů, nebude-li on prvním. To si zapamatuj," dovysvětlila. Jistě to musel slyšet i tenkrát, když jej někdo přijímal. Tak se rovnou chtěla i na to zeptat. "Kdopak tě vůbec přijmul do Společenství? Nějaká beta nebo samotné alfy?" Mohla hádat, ale už se v tom množství vlků ztrácela. Nevěděla, kdo má nyní hodnost bety, že může přijímat nové členy a kdo zase ne. Znala jen ty, u kterých byla nebo se o tom i dozvěděla, a pak ještě sebe znala. Jistě pak musel povýšit partner Usměvavé, jinak by vlčice jejích kvalit nevletěla na něco takového s nižším postavením. Každopádně u zbytku to bylo jen hrání tipovací hry a třeba by se někdy i trefila. "Copak bys rád k jídlu tedy?" Zavětřila, nic moc v tomhle lese nebylo, pravidelně chodila na lovy spíše na tu velkou louku kousek za lesem. Ale občas se nějaká zvěř zatoulá i sem. Jen nyní to tak nevypadalo. Sama už měla i dosti hlad a občas se ozval i její žaludek, ulovit si něco k jídlu chtěla už při cestě než narazila na setkání. Jen nyní ve dvou by se dalo ulovit i třeba něco většího než jen zajíce či veverku.

Nad odmítnutím i od dalšího člena bratrstva se ani moc nepozastovala. Mladší generace si z ní nyní dělají jen dobrý den. Každopádně plno kytek před ní ještě nechala. Třeba si je natrhá někdo jiný. Radost ještě udělají a posloužit mohou komukoliv. Malá bílá vlčice by se mohla jen trochu zamyslet, zda opravdu bylo nutné skákat a násilně trhat něco někomu, bez zeptání. Ale třeba se poučila. Kdyby u toho jen neměla tak vystresovanou matku, asi by se jí pověnovala i více. Nemyslela to agresivně, to vůbec! Spíš takhle i, kdyby prohodila o slovo navíc, asi by měla na krku přímo ji a bránila by si své dítě. Na rozloučenou se podívala i na Noira, který už odcházel také. Nedivila se. Ta vlčata atmosféru absolutně ničí.
"Co víš, třeba jim to vydrží i do dospělosti," usmála se k němu. Představa, že vyrostlé vlče ještě stále někomu kouše do ocasu je velice vtipná. I jejich máma by se smála, ona to dělá totiž velice ráda. Tak snad její potomci zdědili lepší smysl pro humor než ona, co se směje a vytočí ji absolutně cokoliv. Hormony, bylo jí to jasné. Ale ona se chovala tak podobně vždycky. "Běžně na moc bratrů nenarazíš, jsou různě po ostrovech a páchají chaos," dodala k tomu. Přeci se na to i sám ptal, tak ať má nějakou rozumnou odpověď. Ráda nováčkům ukazovala, jak to tady u nich vlastně funguje. Pokud se nováčci nechovali tedy neagresivně. Ona potřebná pomoc od ní není, ale vždycky se to hodí, když se objeví v novém kolektivu. Tento vlk zajímavý, až moc klidný. Jak se tu vůbec on vzal? Ale tu stejnou otázku mohl mít i on na ni. Přeci jen nevypadá nijak drsně, spíše úplný opak. Ty růžové kytky a tak... "Tak můžeme jít, tady kousek od nás je les. Klidně tam najdeme něco k jídlu." Navrhla a už se dala směrem, kde to znala. Snad se Callid nebojí výšek, jejich cestu totiž jistě zkříží most mezi ostrovy.

>>> Les u Mostu

Noir > Callid

Jistě, že někdo podobně starý jako její vlče se spolu dokonale mohli bavit. Nebránila mu tedy v ničem. Jen ať ví všechno, co jen mu dokáže říct. Stále to však nedokázala nějak lépe snést, pomyšlení na to, že už nikdy neuvidí svou malou ji trápilo. No, naučit se s tím žít musela. Noirovi se tedy ještě pověnovala. Pousmála se, když řekl tu přezdívku. Nikdy o tom neslyšela, ale to jen ukazovalo to, že vyrostli spolu a měli spolu krásný vztah. "Děkuji, je to těžké se s tím smířit, ale už se to stalo a nemohu to nijak změnit." Řekla mu. Kdyby jen mohla oživit ji pomocí nějakého kouzla, co uměla. Ale nic takového nedokázala. Jedině si v hlavě vytvářet stále živé vzpomínky na ni, předstírat, že tam stále je. I když není. "Ano, když tak se poté znovu potkáme a zavedu tě tam." Slíbila mu. Moc ráda by to místečku, kde se nacházela poté lépe upravila. Jen nechtěla, aby bylo zase nápadné a někdo s nekalými úmysly ji zneuctil památku. "Bohužel, né každé vlče má plnou pozornost a možnost, aby se jim plně věnovali rodiče, aby si nemuselo vybíjet to na cizích. Ale asi je na ni takto matka hrdá," odvětila mu na to. Přeci jen se někdo nakonec shodnul, že ten černobílý prcek moc výchovných rad nedostal. Ayshi však není zlá, jen si ráda potrpí, aby měla svůj klid a osobní prostor. A to je snad základ ve výchově.
Pak už se věnovala tomu druhému. Představil se jí jako Callid. Bylo to zvláštní jméno a ještě ho nikde tady nevadila. Asi tu byl opravdu nějaký nový. To však nevadí, pořád je více schopný než ta vlčata a chaos jde dělat bez ohledu na věk. "Ta vlčata až se trochu vychovají a vyrostou, tak už příjemnou třeba budou." Řekla mu. Momentálně s ním plně souhlasila a pomalu jí přetékal pohár trpělivosti. Hřebíčkem do rakve k tomu byla jejich naštvaná matka, která vždycky s ní měla problém. Od začátku jí chtěla vypíchnout oko, k tomu se však nedostala. Že je tu živo, tak to je jenom nyní. "Živo tu občas bývá, ale nyní je to ohledně té arény, co jsem tak slyšela. Za chvíli se to tady zase vyprázdní," vysvětlila. Nemá ráda takhle zbytečné uskupení, když o nic nyní nejde. "Jsi nový, ne?" Hádala, nikdo ho přeci dosud neviděla. "Mohu ti klidně ukázat okolí," nabídla se.

Scar > Allavanté > Faust > Noir > Callid

Přišel do toho celého děje i Milost, na něj se Kurážná pouze pousmála. I on sám neměl úplně náladu si více povídat, takže ho nijak více neotravovala a dál se oba věnovali to mu svému. Zajímavější to vypadalo zase s tou Usměvavou. Ty dvě se prostě nikdy neměly nijak v lásce, ani se nedokázaly snad tolerovat. Neustále to mezi nimi vřelo. Kdyby jen věděla, co se nahledala, aby ji našla a pomohla tím Milosti... Ale minulost už nehrála roli, když tu najednou začala obviňovat ji, že se nepostarala o své děti. Naštvalo ji to, ale nechtěla jí nic víc odseknout. Neměla náladu na její žabomyší hádky, které ani nemají smysl. "Nelíbí se mi, že tu může ublížit někomu z bratrstva, to moje děti nedělají." Řekla jí a otočila se zády zase od ní. Zajímala se spíše o to vlče, kterému chtěla pomoci. Jen si málokdo vůbec uvědomuje, že zde jdou vychovat milované a s respektem k ostatním ve společenství. K cizím, ať se chovají klidně nepřátelsky. Ale tohle se jí opravdu nelíbilo, že by měla trpět něco takového od vlčete, jen protože je mladé. Kdyby náhodou chtěla, stejně se o ta vlčata zase bude moci postarat a trochu je víc naučit, jak to dělala ráda s cizími vlčaty dosud. Ezrael je tomu hezký příkladem, že Kurážná umí vychovat vlčata. Neměla však náladu na to se s ní více hádat, ona tu měla větší zastání od svého partnera a otce vlčat, možná i od Milosti. Ona nikoho takového neměla. Věděla však, že jen takové pouhé spoutání kořínky jí opravdu neublíží a ani by nedokázala ublížit vlčeti, natož nějakému ze společenství. To tady nově ukazují jen ta vlčata od ní, že si to mohou dovolit. Nebyla nijak zraněná, to by si nedovolila.
Faust, její jediné žijící dítě ji velice ranil u srdce tím, co řekl. Nechápala, kde se v něm objevila ta zlost, když ona se snažila jen zachránit své druhé dítě a on na ni úplně zapomněl. Na vše, co si prožili. Cítila se jako naprosto navíc, když i její vlastní dítě ji nechce vidět. Neřekla mu ani půl slova, když tolik vyvrátil všechno, co pro něj udělala. Nevážil si ji, takže ona hluboce sice brečí nad tím, že její vlče vyrostlo v něco takového. Na druhou stranu asi ho nechá být a už se po něm shánět nikdy nebude, když o svou rodinu nestojí.
Ohledně její dcery se jí zeptal Noir, syn Letce. Otočila se k němu a trochu se vzdálila od Amygdaly a její rodinky. Co se jí stalo? No, je to docela těžké na pochopení. "Našla jsem její tělíčko na břehu," začala. Po marném hledání se musela prostě velice těžce smířit, že se už nikdy nevrátí. A nic ji už nevrátí. Její dcera, jediná... Už nikdy nebude. "Asi se utopila nebo někdo jiný ji tam shodil, ale po dlouhém hledání jsem ji tedy našla a pochovala." Řekla mu. Věděla, že on bude takový klidný a vezme to tak, jak se to stalo. Nebude z toho nic vytahovat jiným, kteří ani nemohou vědět, co těžkého to pro matku je přijít o dítě, ještě jedinou dceru. Ale Usměvavá si z toho dělá jen legraci a ona se jen trápí. "Klidně ti pak ukážu, kde to bylo." Nabídla mu, ale nechtěla ho více otravovat, měl toho jistě i sám dost, co dělat.
Naopak, někdo, kdo asi neměl, co dělat. Tak se objevil někdo nový. Hnědý vlk, kterého neznala. Ale zaujal ji, protože viditelně měl také problémy s vlčaty od Usměvavé. Přišla i za ním. "Zase otravují?" Zeptala se ho. Pousmála se na něj jen. Asi byl nový a nezkušený. "Jsem Kurážná, kdopak jsi ty?" Zeptala se ho, přeci jen nyní její syn svou matku nikdy už nechce vidět, tak ona na něj taky už úplně kašle a jde si najít alespoň nějakého nového kamaráda.

Zdravím!

Podmínky třeba i splňuji a ráda bych se nakopla při hraní další postavy. Půl roku už tu jsem (2018 je strašně dlouhoo) příspěvků mám okolo 300, takže těch 70 tam také určitě bude. Proto chci tedy požádat o druhý charakter. Představu o něm mám, případně bych kontaktovala a vzala si něčího sourozence, každopádně chci nějakou novou a mladší krev, která by měla ještě kam se upřít a změnit. Prý je dobrá mladá nová krev, ale já už jsem starší hráč a nezastaví mě ani povodeň.

Všem ostatním přeju hodně štěstí! <3

Schváleno

// Noir > Allavanté + Faust > Amygdala

Kousek od ní se jeden vlk ozval ohledně dotazu na její dceru. Prohlédla si ho. Letcovo dítě... Věděla hnedka, pamatovala si ho jako malé dítě a několikrát o něm slyšela, ale jméno si nyní nebyla schopná vybavit. "Ano, Anemon je má dcera." Řekla. Hledala ji už dost velkou dobu, už se smířila s tím, že její tělíčko a duše mezi žijícími prostě není. "Už nežije," dodala k tomu. Nezabila ji ona, ale ať si to klidně ostatní myslí. Je jí to úplně fuk, jaký pocit z toho mají. Ona přišla o jedinou dceru a byla z toho nejvíce smutná než kdokoliv jiný zde. Bylo jí to líto, že zde nemohla více vyrůstat a poznávat krásy. Nyní se však už má lépe.
Její přítomnost zde byla pravděpodobně ceněná. Měli o ni vlci okolo zájem. Samozřejmě skoro každý úplně jiný. Nikdo ji nepřivítal s radostí. Byla tak trochu odhozena, jako by nestálo ani za zmínění, že i ona je beta a jejich sestrou. Ale jinou reakci třeba u Usměvavá ani nečekala. Řekla jí tedy něco o té aréně, trochu slabé info a s přednosem, jako by jí to bylo zase velice lhostejné. "Tak když už není nikdo, je to škoda. Ráda bych ti ukázala, že i já stále mám plno síly na to někoho porazit," odeskla jí trochu. Pohrávala si s hlasem, aby to prvně znělo, že ji velmi mrzí, že už není žádný možný protivník. Vyzvala by totiž i klidně ji. Faust mezitím stále mlčel a slyšela spíše mluvení všech okolo. Cosi si šuškali, slyšela něco i o své přezdívce, ale jinak se k tomu moc nevyjadřovala. Možná si z ní utahovali, že vypadá nevinně. Jen to být na ní a pomocí magie by změnili svůj názor. Není totiž od věci vlastnit tolik velmi důležitých věciček hned na hlavě či okolo krku. Kde se ukrývala její velká hůl. Pravděpodobně její syn oněměl z toho, co všechno nyní řekla. Nebo ji ani nepoznával.
Mezitím, co si tak dumala, tak jí na zádech přistálo neznámé vlče. To vlče prvně jen očichávalo a sledovalo, co na hlavě má. Jistě, takové parohy jsou opravdu zvláštní úkaz pro všechny. Takže to chápala. Ale nechápala, proč na ni skočilo. Trochu se jí podlomily nohy z té síly a uleknutí. Nečekala nic takového. Takže jen trochu klopýtla, ale brzo už zase stála na nohou. Ohlédla se, o jaké vlče šlo a sledovala ho, kam uteklo. Bylo bílé, s trochou černé barvy okolo očí. Ale nejdůležitější nebyl tak vzhled jako jeho drzost. Neřekla totiž ani půl slova. Proto si to vydala vyřídit přímo s ní. Přišla k druhé vlčici, kde začala mluvit cosi o květině. Něco jí říkalo, že je pravděpodobně potomkem Usměvavé, když tohle bylo jediné vlče a jí břicho už skoro mizelo. "Možná by tě měla tvá matka lépe vychovat," řekla jí. Aby to stálo za to, okolo tlapek jí nechala vyrůst trochu silné kořínky. Nic šíleného a smrtelného. Ale minimálně na chvíli by ji to mělo podržet na místě. "Kdyby sis řekla, kytek bych ti vyčarovala, co bys jen chtěla." Pohodila si hlavou. Ať si nemyslí, že jí všechno projde. Je sestra stejně jako zbytek vlků zde. Nesmí si dovolovat něco takového na další sestru, která je ještě k tomu i starší. Otočila se na její mámu a z rostlinného držení ji pustila a zahladila po sobě stopy, že by cokoliv zde vyrostlo. "Kolik bys jich tedy ještě ráda?" Zeptala se a pod jejími nohami nechala vyrůst pár sedmikrásek. Aby ukázala, že sice je mocná, ale nechce neustále jen ubližovat. Obzvláště vlčatům to dělá hodně nerada.

Podle výrazu jejího syna, nebo vlka, který mu jako z oka vypadl, nebyla úplně vítaným hostem. Což o to, Usměvavá zase nasadila tu svoji nepříjemnou náladu. Vždycky byla taková, očividně nikdy nedokázala snést pozornost i jiných vlčic, protože na Kurážnou byla takto hnusná vždycky. Usmívala se jako šílenec a vše ostatní jí bylo úplně jedno. Věděla, že vždycky byla taková divná. Možná nechápala, jak to s ní ve vedení Milost a zbytek zvládají. Ale taky by to vysvětlovalo zmizení tolika dalších vlků ze smečky, po kterých se slehla země. Takový Letec by jí hezky ukázal, že by se měla chovat slušněji před svou sestrou. Stále však se jí v hlavě opakovala slova, co jí Faust nyní řekl. "Co mám udělat, až vyrostu?" Zeptala se. Přišlo jí, že už moc nevyroste na svůj věk a její parohy už ani o centimetr navíc také ne. Možná se zarazil velice tiše a nevěděl, co více může říct a co ne. "Asi moc nevyrostu už," odpověděla mu. Ale třeba mu nyní ztratila úplně nit. Otočila se na Usměvavou. "O aréně jsem už slyšela od Milosti, ale neřekl mi nic víc o ní. Dostanu tedy nějaké info alespoň od tebe?" Zeptala se jí a doufala, že i její nikdy nekončící nepříjemnost jí třeba opustí a zjistí, něco nového a zajímavého. "Bojovat bych klidně pak do ní i šla, ale chci znát pravidla. Nechci se bezhlavě do něčeho upsat."

<<< Luka (přes Les u Mostu)

Pach následovala až na vysoký kopec, který se tyčil nad jezerem. Znala to tu, přeci se nemůže ani o kousek ztratit. Spíš ji zajímalo, co se stalo, že se i zde přesunulo tolik Chaosanů. Poznávala pachy několika vlků - jistá si byla, že zde bude i její syn, Usměvavá a ten návštěvník z úkrytu. Toho sem asi i nějak omylem vyhnala. No, bude nejvhodnější se mu poté i omluvit, aby nedělala zle i někomu dalšímu než sobě. Když už konečně dorazila, vlky se to tu opravdu, podle očekávání, plnilo. Skoro jako při tom jezeře. Prohlédla si účastníky. Jednotlivě, trochu tiše. Ale než se ještě do všech zahleděla, pozdravila je. "Zdravím, společenstvo." Úsměv věnovala nejprve té nejznámější a nejvýše postavené - Usměvavé. Byla to dobrá náhoda, zrovna na ni se usmát, ale už to udělala a stalo se to. "Prvně se trochu omlouvám, že jsem dorazila pozdě. Pokud jsem stále zvaná mezi vás," vysvětlila, proč se doplahočila až nyní. Její oči nejvíce sice zůstaly stát na Usměvavé, ale tikaly jí na vlčky okolo ní. "Jsem Kurážná," představila se, bylo tu plno nových tváří, se kterými se nesetkala ještě nikdy. Ale bylo tu i vlče od Letce. Znala ji, nebo určitě by se měly obě znát i navzájem. To je však jen zlomek z těch všech, co tu stáli a něco plánovali. Proto se tak trochu drze zeptala, nemohla se trochu udržet. "Copak tady probíráte?" Potom už jen chvíli poslouchala všechny okolo. Když přišla už takto pozdě, ani neslyšela žádnou zmínku o sobě. Takže si nyní museli připadat hloupě. Jeden vlk jí voněl podivně. Skoro podobně jako její syn, ale měl jinou barvu. Copak se mu stalo? Přemýšlela a opravdu jí to přišlo, že je to on. Jen... Jako vlče byl úplně jiný. To malé klubíčko, co přivedla na svět, nejen, že bylo o tolik menší, ale neměl tolik fleků... Váhala, zda to skutečně je on. Ale měl stejné oči a tvář... Pach jí taky snad nikdy nelhal. "Fauste, ty jsi vyrostl!" Zavolala překvapeně k němu.