Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Malá vlčice začala pomalu růst. A tak na ni přicházela únava. Ani nedoběhla k té vlčici a musela přejít do kroku. Únavou také vyplazila jazyk a snažila si trochu ochladit metabolismus.
"Ja te dostranu!" Křikla s vyplazeným jazykem a přišla až za ní. Energii jí to sice nevrátilo, ale měla mnohem lepší pocit.
Až byla na na dosah té hnědé vlčice, vyskočila jí do tváře a tlapkama ji obejmula. Nepouštěla se za žádnou cenu, dokonce se pojistila zasunutím drápků jí do srsti. Do dásní se jí znovu začaly protlačovat zuby, takže musela začít něco kousat, aby si ulevila od bolesti. A její volba padla právě na její ucho.
To sevřela a začala ožužlávat a pokousávat. Ucho si tak přehodila na všechny možné strany v tlamičce a potom začala se více zakusovat. Ne z bolesti, ale ze zábavy. Její mimické svaly ukázaly na jedno - úsměv.

Nepřestávala v demolici ledové klece. "Pomoč!" Křičela na ostatní v kleci, aby ji pomohli. Chvíli na to začne jedna z těch velkých a zjích vlčic pomluvit. "Necu si hráť!" Křikla hlasitě. Její hlásek byl velmi nepříjemný, když křičela.
Ona si vlastně, ale chtěla hrát. Jenom po svém. Zase by si chtěla hrát na hru: Kde jsem?Tady jsem... A to mě nebaví! Pomyslela si. Kousání zrychlovala a snažila se udělat větší stisk. Mříž, kterou okousávala, byla snad nějaká z nerozkousnutelného materiálu a stále jí nešla rozkousnout.
Po chvilce se unavila. Musela nabrat zase sílu, kterou vypotřebovala na kousání ledu. Sedla si a sledovala celé divadlo. Nikoho z nich neznala, nevadilo jí to. I tak fandila vlčatům, aby byla i ona volná. Několikrát se jí i na obličeji rýsoval optimistický úsměv. Její smích byl však úplně dětinský a smála se úplně všemu, co by někomu spíše připadalo trapné.
Až si odpočinula, napodobila vlče s hnědým kožíškem a se zelenýma očičkama. Jen s ním, že si pomohla trochou magie. Snažila se ze země vyčarovat nějaký pevný kořen, po kterém by vylezla nebo vyskočila. Sebralo jí to mnoho energie, ale povedlo se. Malý kořínek se objevil mezi jejíma nohama. Zbytek vlčat ho mohlo také využít.
Vylezla na nejvyšší bod kořene a odrazila se do výšky. Přeskočila tak ledovou věc a rozeběhla se po vlčici s Hnědým kožichem. "Ti si zjá!" Pokřikovala do běhu a několikrát slabě zavrčela na znamení síly. "Já su silňá! Já te porzadím!"

Já budu bohatá :D

Všechno na můj jediný charakter - Ayshi
Tlapku do Iluze.

Netrvalo dlouho a druhé vlče jí oplatilo cucání, ale lízáním očička. To se Ayshi vůbec nelíbilo. "Necl me!" Křikla a zase zakašlala. Vylezla z pod vlka a stále se zajímala o jeho oháňku. Vyvrhla zbytek chlupů. Byly ještě mokřejší a ještě více nechutnější než ty předchozí. Tentokrát, ale zamířily na zem a netrefily hnědého vlka. Po dopadu chuchvalce vyplazila jazyk, kterým se začala olizovat kolem tlamičky.
A hned uviděla divnou vlčici, která si ji vzala na záda. To se jí ještě více nelíbilo a začala ji kousat do kohoutku. Taky do ní různě škrábala. Chtěla totiž dolů a po svých malinkých nožičkách. Avšak se bála téhle výšku tak moc, že se bála z jejich zad seskočit.
Když si jí vlčice dlouho nevšímala, začala silně kňučet a poštěkávat. "Cu djů!" Opakovala to několikrát než ji pustila. Usmála se s úmyslem, že se bude moci konečně projít. Jenže to nevěděla co ji čeká. Vlčice, co ji sem přinesla ji dala do ledové klece.
"Á necu! Si zjá!" Křičela každou možnou chvilku a snažila se klec rozkousnout. Aby pokousala tu zjou vlči.

<< Zauberwald

Kurážná si užívala letu. Bylo to úplně něco jiného než ty lety předchozí, které končily pádem nebo spíše hozením na zem. Vítr ji příjemně ochlazoval a pročesával srst. Nasávala čerstvý vzduch a nové pachy. Přivřela oči... jen na chviličku... aby si to plně užila... A najednou cítí náraz. A pocit jako by padala. "Ha, super vtip, Letče..." začala se usmívat a pomalu otevřela oči, když ji nechytil.
Když otevřela oči, viděla, že opravdu padá a Letce to taky odnášelo někde pryč. "Letče! Angele!" Křikla několikrát po sobě ani jí nedošlo, že by na něho neměla volat Angel, ale Letec.
Chvilku ho viděla a potom už narazila do něčeho. Začala se rychle točit. Pocítila, že je to nějaký kopec nebo nějaký vyšší bod. Nohy a zbytek těla, jako by ji neposlouchaly. Jako by nebyly její. "Letče!" Zavolala ještě jednou až do něčeho tvrdšího narazila. Její hlas byl však jiný. Více písklavý než harmonický. Taky neviděla pořádně vysoko. Podívala se tedy pod sebe, zda někde nezahučela. Ale okamžitě uviděla své malinké tlapky. Cože? Udivila se a rozhlédla se kolem sebe.
Stál tam docela zvláštní vlk. Usmála se a cosi zažvatlala. Několikrát se olízla kolem tlamičky a polochůzí se doplazila blíže k němu a začala ho okusovat. Začaly jí totiž bolet dásně. Potom začala žužlat pár chloupků, které byly mnohem příjemnější.
Začala z nich trochu kašlat, protože si je rvala do tlamičky až moc dovnitř. Zaslintala a vyplivla jen půlku chlupů, co měla v tlamě, zbytek spolkla.
Následně si lehla pod toho vlka a čekala, zavřela očka. Potichu se otočila a do tlamičky strčila ocas toho vlka.

Opravdu dále hádala, ale to co následoval, vůbec nečekala. Nejprve se lekla Milosti, když se sehnul. Když se přiblížil k ní a začal jí cosi škrábat po stehně, podívala se na něj a sledovala ho než to dokončil. Trochu to štípalo, ale nic, co by ji zlomilo.
Až bylo dílo dokonáno, chtěla ho vidět. Ale jak se snažil, tak se snažila, pohlédnout si mezi nohy nedokázala. Možná časem...
"Dobře," promluvila a dala se do pohybu za Letcem. Zamávala ocasem Milosti. Letec byl plný energie a Kurážná mu pořádně nestačila, zvláště jí stále noha trochu štípala a velký pohyb jí byl dosti nepříjemný.
Když řekl své pravé jméno, docela ho to vystihovalo. Křídla jako anděl měl, ale Letec taky docela ušlo. Najednou se Letec choval úplně jinak, nejdříve by ji nejraději zabil a teď? Usmívá se na ni a řekne jí dokonce své pravé jméno. "Moje jméno znáš..." Řekla chvilku po tom jeho jméně. Potom se rozeběhl.
Trochu zrychlí, ale není to úplně běh. "Jak jako vzteklina?" Pousmála se. "Možná časem za to shazování," dodala.
Sotva to dořekla, vzal jí do tlapek a znovu pustil. Tentokrát, ale chytil. Důvěra v něj trochu vzrostla, hlavně díky smíchu, který následoval. Taky se pousmála.
Ještě více se zasmála, když fakt pokračoval v letu a dokonce jí přivítal na palubě. "Držím se," řekla a pohodlně se usadila. Dávala pozor, aby náhodou při zrychlení nesklouzla z jeho zad nebo mu nekomplikovala pohyb křídly.

>> Poušť

Poprosila bych o odznáčky: Smečka a Povýšení
2 tlapky do Země :)

přidáno

Letec vypadal trochu vyděšen, ale brzy vypadal jako by Ayshi vypadala jako ten největší zabiják. Možná je jen špatně pochopila... Každopádně to úmrtí byla z části nehoda. Nemohla vědět, že se bouchne do hlavu. Z části si za to mohla sama.
Nevypadalo to však, že by to ty dva nějak nahněvalo. Najednou byli úplně jiní. Ayshi se otočila zádi v tělu Šedé a v myšlenkách jí popřála dobrý odchod. Ještě jí trochu slzeli oči, ale nebylo to lítostí spíše stále tím prachem, který pomalu ustával.
Při Letcových slovech se podívala na sebe. Moc špinavá nebyla, ale trochu vody by jí neuškodilo. "Klidně," promluví jednoduše.
A jméno Kurážná? To se jí líbilo, jen bude chvilku trvat než si na to zvykne. "Líbí se mi, Letče," řekla a kývla. Vyběhla pomalu po kořenu nahoru až za ním.
Až byla nahoře, teprve si všimla Zebráka. Teď už jen Milost. "Děkuji," řekla. "Jsem od narození připravena," dodá. Vůbec neví, co by ji mohlo čekat. Pouť na nějaké místo? Přinesení něčeho? Přemýšlela i nad ostatními věcmi, co by jí mohli čekat.

Ayshi se pousměje nad tím, že i Letec se zranil a to určitě nebylo schválně. Jeden strom by stačil... Promluví a mrkne.
V tom stejném okamžiku ji chytí za nohu Šedé. "Ty jdi už!" Okřikne ji a sekne po ní tlapou. "Neštvi mě nebo uvidíš!" Sekla ocasem a zavrčela na ni. Udělej to, co nejrychleji nebo po ní skočím po hlavě... Řekla Okřídlenému v myšlenkách a naklonila se nad díru. "Ale, ale... Slečinka se snaží dostat nahoru?" Použila ironii, tak jako Letec před chvilkou na ní.
Čas ubíhal a Letec nic nedělal. Takže se Ayshi plně rozhodla po ní skočit. Třeba se trefí na ni a bude mít snadnější práci. Odrazila se tedy od břehu a po hlavě letěla dolů. Natáhla za pádu ještě přední packy, aby utlumila náraz.
Sice se netrefila na hlavu, jak chtěla, ale i dopad vlka z výše musí zabolet tu vlčici, i třeba že to bylo na její tlapku. "Oooo!" Vykřikla jako jedinou věc. Následně do ní strčila, Šedé dopadla na zem.
Při dopadu se kolem dvou vlčic zvedl prach, kterého nebylo však tolik, aby některé z nich zkomplikoval vidění. I přesto začaly obě trochu slzit. Šedá vlčice se na obranu zakousla do krku Ayshi. Ta sice zasyčela bolestí, ale stále pokračovala v držení Šedé u země a k tomu jí kousanec jí opětovala. Šedá jen otevřela svou tlamu a snažila se chytnout Ayshi za krk.
Na Ayshině straně stála štěstěna a před tesáky odskočila do boku, stále držela Šedou. A jak odskakovala, tak s ní švihla o zem. Trefila se přímo do hlavy.
Šedá zmalátněla a z posledních sil se snažila uhodit tlapou svou protivnici. Než se trefila, tak si stihla Ayshi do tlapkou kousnout. Šedá odskočila bolestí dozadu a skrčila se. "Nebojí se nám tu někdo?" Tázala se ironicky Ayshi a ještě jednou na ni skočila. Šedá se už nebránila a její energie se sílou utíkaly pryč. Její konec se blížil.
Její oční víčka se pomalu zavíraly a dech se zeslaboval, až plně vymizel. Bylo po všem Ayshi vyhrála. Zvedla se zase zpátky na všechny čtyři a chvilku hluboce oddychovala. Zabila jsem nevinnou? Pomyslela si a pohledem hledala Letce.

Pomohl jsi mi dosti, promluvila v mysli. Podívala se znovu na oblohu a očima ho hledala. Díky... Následně se otočila zase k díře, kde vlčice už začala škemrat. Tak jak očekávala. "Nepomohu, ještě bych tam spadla i já," řekla a packou ze sebe shodila prach na rameni. Kňučení se zvyšovalo a teď jí vlčice spíše připomínala vlče, které se ztratilo od maminky a má hlad. Děsná představa.
Sedla si zase na okraj díry a sledovala ji. Snažila se, o tom žádná, ale díru udělal Letec fakt výbornou. Ještě, že jsem tam fakt nespadla... Ulevila si ještě jednou. Ale jak se za ní dostanu? Teprve teď si uvědomila, že to nebude jen tak lehké.
Zvedla se na všechny čtyři. A poobcházela okraje díry, zda to někdy může sejít a zase vyjít. Protože by se nahoru dostala jen za pomoci těch dvou. A žádat je? Co když ji nezabije a ona zabije ji?
Něco ji napadlo. Co kdybych shodila za ní nějaký kmen stromu, sešla po něm dolů a potom nahoru? A nápad byl na světě.
Hned začala hledat něco ideálního a odpovídající její představě. Ale všechny stromy pevně stály a žádný spadlý neviděla. Podívala se na díru. "Už ti jdu pomoci..." Lhala však a ještě ji znemožnila vylézt. Hodila dolů pár drobných kamínků, které Šedou trefily. "Ooo, promiň. Já nerada." Řekla ironicky a pousmála se. Pokračovala v hledání něčeho, co by jí pomohlo.

Děkuji za skvělou akci, škoda jen, že jsou se Sam málo spolupracovala, a proto jsme na sebe čekaly dost dlouhou dobu.

Poprosila bych procenta do Obratnosti c: A slevu přičíst

Ayshi šla loudavým krokem za ním. Přemýšlela, jak to neudělat okamžitě. Ale co mám vlastně udělat? Shodit ji někam, zranit. Nebo jednoduše zabít? Pomyslela, když dlouho přemýšlela na typem. A dokonce ani nemusela dlouho přemýšlet. Uslyšela zvuk křídel, takové jaké má Letec. Pohlédla tedy nad sebe, jestli to je opravdu on.
A také že to byl on. Proč mi pomáháš? Zeptala se a doufala, že jí přečte mysl. Nemohla by to říci nahlas. Při sledování letícího Letce dále pokračovala. Když v tom okamžiku uslyšela ránu. Okamžitě se podívala před sebe.
Měla štěstí, že se otočila ihned, jinak by byla také v té díře. Stála přesně na hraně. Díra byla docela hluboká a kdyby tam spadla, určitě by jí to trvalo dosti dlouho, než by se vyškrábala nahoru. Jenže, co kdyby ta Šedá vylezla rychleji a utekla jí? To by byl konec plánu a ti dva by se po ní vrhli a slupli ji jako malinu. Zavrtěla hlavou a shlédla do díry.
V díře byla Šedá vlčice, která byla velmi překvapená, na jakém místě to skončila. Neustále zvedla hlavu a snažila se dostat sem i Ayshi, aby jí zachránila. "Měla jsem to, ale štěstí..." Řekla a provokativně si sedla na břeh. Schválně jí dolů shodila ocasem ještě trochu hlíny, ze svého okolí, aby ještě špatně viděla. "Drahá, dívej se pod nohy..." Napomenula ji. Hrála si přitom na nějakou velmi chytrou vlčicí, kterou však už z části byla. Mrkla.
"Pomohla bych ti, ale jsem na to malá, budeš si muset pomoci sama," poradila jí. "A víš, co? Já se mezitím půjdu podívat na toho zajíce, který je taky rychlejší a vnímavější než ty." Řekla provokativně a ponížila jí tak určitě. Zvedla se odešla dál.
Chvilku čekala. Poslouchala, zda nebude kňučet nebo křičet o pomoc. Chtěla ji chvilku ještě potrápit.

Těch dvou si už vůbec nevšímala. Však uvidíte... Pomyslela si a v tom okamžiku na ni vykoukla ta vlčice. Ayshi si jí vůbec nevšimla. A šedá začala mluvit.
"No, ty mě také." Řekla udiveně. "Právě jsem lovila zajíce a on sem vběhnul, vyplašila jsi mi ho a já jsem hladná." Promluvila a oblízla se. Aby věřila, že dlouho nejedla nějakou potravu.
"Omlouvám se." Řekla Šedá. "Ráda ti pomohu najít dalšího." Nabídla pomoc.
Ayshi se jen rozkoukala. Nevýrazně nasála vzduch z okolí, zda tu vůbec nějaký zajíc byl. Nic. Jí to nepříjde divné, že tu není žádný jeho pach? Udivila se, ale kývla.
Šedá se rozhlédla. "Viděla jsem nějaké táhle, půjdeme tam?" Zeptala se Ayshi a vyrazila, ani nepočkala na její reakci. "A mimochodem, jak se jmenuješ?" Položila další otázku Ayshi, která ji pomalu následovala. Při chůzi plánovala jak to udělá...

Pozorně začala poslouchat, když trochu změnili názor. Zebrákovi poslední slova ji trochu naštvala, avšak se snažila to nedát najevo a uklidnit se. "To snadné není nikde... Pokud se někdo nenarodí do smečky..." Řekla na Letcova slova. Hm... díky... Odpověděla si v myšlenkách, už odhalila, že Letec umí číst myšlenky... Nebo alespoň skrze nich komunikovat.
"Klidně," broukla. Letcova slova mířící na Zebráka zase nevnímala. Opravdu nejsem malá!
Jeho další slova brala spíše jako rozkaz, takže kývla. Zavětřila, aby věděla, kde přesně má tu vlčici hledat. Našla její pach. To už ale došel Letec a plácnul jí přes zadek. Co je, vždyť už jdu... Řekla mrzutě a seskočila ze sítě na zem.
Při té nejlepší příležitosti skočila do křoví. Začala se plazit po pachu za ní. Nemohla by tušit, že je za ní. Když se přiblížila na pár metrů. Zastavila a mrkla na ni. Nijak zvláště se nepohybovala, ještě by mohla nějak na sebe upozornit.

Nechápala o čem to mluví. "Jako přezdívku může mít i kdejaký vlk. Nevěděla jsem, že nejste rodina, jak jsem si myslela..." Promluvila na Zebráka. Pohled upřela na okřídleného. Ten vůbec nevypadal jako nějaký zabiják, spíše jako výbušný... zabiják... Nasadila neutrální výraz. A ten Černý? Ten se taky moc neukázal jako nějaký ultimátní zloun...
Letcova myšlenka ji docela rozhodila. On čte myšlenky? Mírně se vyděsila, ale nedávala to najevo. Jenže já nejsem vlče! Štěkla si v myšlenkách a doufala, že to slyšel. Jsem sice možná slabá, ale ne bezcenná... Dodala. Pohlédla do země, pod sebe. Přímo až dolů. Strachem najednou smrštila ocas mezi své zadní nohy a mírně se jí zatočila hlava. "Já nejsem padavka!" Zvýšila hlas na Okřídleného. Zvedla zase hlavu. Ocas vrátila do počáteční polohy.
Řeči o ní mezi těma dvěma ignorovala. Nemusela slyšet, jak o ní mluví. To už věděla dopředu, že nijak dobře to rozhodně nebude. "Pokud chcete ukázat, že nejsem padavka, klidně..."