Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Bašta

A od zaražení na místě se dostala až po nějaké době. Asi se jí zalíbilo se občas jen tak zarazil, sledovat a přemýšlet. Navíc, co jiného nyní tak dělat? Buď pobíhat do všech koutů nebo pomalu a pořádně projít každým houštím. Ale ona se nevzdá a najde ho! Nají ho totiž musí. Nemohl se jen tak vypařit jako nějaká pouhá pára, to prostě není možné. Je to vlk a ne nějaký plyn. Prostě jen tak nezmizí bez něčího povšimnutí. Měla by se konečně zeptat nějakých pocestných nebo někoho najít, kdo by jí pomohl. Nebo jí dal od něj alespoň info, jak se její syneček má. Jakmile jí tohle padlo do mysli, narazila na známý pach. Favori. Promluvila si pro sebe a rozhlédla se. Samozřejmě, že vyrazila za ním. Třeba jí nějak pomůže nebo on bude něco potřebovat. Alespoň přijde na jiné myšlenky. "Ahoj Favori," pozdravila ho a napřímila se, aby vypadala jako na nějaké výstavě. Hezky se ukázat, když tu není sám je velice důležité. Někteří dávají na první pohled všechno. Tak ať tento v tomto zobrazena jako ta nejlepší. "Já jsem Kurážná," představila se jeho součastné společnici. A neřekla na to ani slovo, ať se baví s kým chce, tahle vlčice stejně vypadala nevinně, jen aby neprozradil něco o smečce. Ale docela pochybovala, že za tu dobu vůbec něco pochytil nebo někoho potkal.

<<< Tichá zátoka (přes Zubří pláň)

Přišlo jí, jako by zde skutečně už někdy byla. Dávno možná ano. Že by během výletu s Ressem? Jak jí jen ten jednoušák chyběl. Byl by jí skutečně dobrým přítelem nebo to jen předstíral? A co vše měl společného s rodiči Aze? Měla tolik otázek, hlavně, aby někdo nepoznal ji nebo z ní psch Aze. Ale docela o tom pochybovala, dlouho svého nejstaršího syna neviděla, kdyby z ní byl cítit, bylo by to velice zvláštní. Nyní by její pach byl čistý , možná jen lehce načichnutý vzduchem a mořskou vodou, ale nikým jiným. Možná se jí snížilo riziko, ale být cítit vícero vlky má něco do sebe. Nikdo neví, kdo z nich tam skutečně je. Pozastavila se jen na chvilčku, aby se porozhlédla. Jestli ji zrak a vzpomínky nelžou, opravdu se to místo změnila a ona tu byla. Ale to bude i tak několik let zpět. Poslední dobou jako by se pohybovala stála na podobných místech. Bude potřeba udělat se smečkou průzkum. Poznamenala si do fiktivního deníčku. Projít si okolí znělo fajn, to by mohl zvládnout skoro každý.

>>> Zlaťák

<<< Průliv (přes Začarovaný les)

A další zastávkou se jí stala nějaká zátoka. Kdyby před malou chvílí nepila, určitě by se rozhodla raději popít zde. Voda tu vypadala mnohem lépe a taky byla klidnější. Ta vodní hladina, co ochutnala před nějakou dobou, neustále poskokavala do stran a užívala si svobody. Ale tady. Tady to mělo vše svůj řád a pravidla. Dokonalé, jak schopná je příroda schopná i tohohle. Ale z dojmu, že je tu dobrá voda rychle odešla, když si jen lehce přičichla. Tolik soli si snad ani nedokázala představit a ještě to mít na svém kožíšku a kůži. Rychle se z té myšlenky oklepala a raději uháněla jako mašinka dál.Jen tak sama. Ale s úmyslem najít znovu svého syna. Jediný kdo jí zbyl. Doufala, že bude mít alespoň něj. Už jí bylo jedno, že nebyla jemu tak dobrá matka jakou byla pro Azraela, který ji opustil, stejně jako mnoho jiných. Pokud jí to on dokáže odpustit. Snad...

>>> Bašta (přes Zubří pláň)

<<< Oblouky bohů (přes Mlžné pláně)

A bloudila dále. Až dobloudila ke břehu nějaké hodně velké vodní plochy. Prví věc, co vás při spatření vody napadne je, se napít. A to taky udělala. Jak dlouho vlastně nepila ani nevěděla, doufala jen, že nezačně dříve nebo později nějak blouznit, to by bylo docela nemilé. Stejně jako, kdyby se ztratila. Obojí by vůbec nebylo nijak dobré ani pro ni a ani pro smečku. Vlastně ona už nějakou dlouho dobu mluví hlavně jen a jen o smečce. Že by se jí stala milejší smečka před ní samotnou? Proč udělala tolik věcí kvůli pouhému společenství vlků, kde ji vlastně ani nikdo pořádně nekryje. Nebýt Letce, vlastně doteď stále sklání v dešti hlavu někde v nějaké díře. Nyní má sucho, teplo, bezpečí. A i tak vlastně nic nejde podle jejího plánu. Vše jako by se jí vymykalo. Všechny její romance, děti, smečka. Nic vlastně není tak pohádkové, jako by se zdálo. Ale není třeba se vzdávat. Pohlédla tedy směle dopředu. Do očí jí padl ostrůvek, který nebyl až tak daleko. Že by riskla se k němu dostat? Vždyť to je opravdu jen kousek, to by asi i doplavala. Navíc její magie vody by jí jistě nenechala utonout. Váhala, ale rozhodla se, že tohle raději nechá na nějaký lepší čas a nejlépe v něčí společnosti. Sice bude trapný, kdyby musela přes bodu táhnout nejen sebe, ale ještě i někoho, co bude cákat vodu všude okolo a ještě ji omylem stáhne pod vodu, ale zároveň by jí někdo mohl pomoci, kdyby tam byli nějací hodně otravní vlci. Přece ej to jen taková menší vlčice, ještě by se jí něco stalo. Odpochodovala pryč, raději se bude přece jen držet pevniny.

>>> Tichá zátoka (přes Začarovaný les)

<<< Mlžné pláně

Dorazila až k nějakému hodně zajímavému úseku. Pozastavila se opodál od něj. Na první pohled to tedy vypadalo hodně šíleně a divně. Prohlédla si každý útvar, co se tyčil k nebesům, zda jí nic nehrozí. Když se opravdu ujistila, že to stojí na zemi pevně a nikde se to nepohybuje. Hlava se jí zaplavila myšlenkami o tom, u čeho stojí. Většinou to byly pochybnosti o tom, zda to opravdu na ni nespadne, takže se při rozchodu stejně od toho držela dále. Kdoví, zda se náhodou někdo neobjeví v křoví a jen tak do toho nekopne. A to by nebylo vůbec milé. Takové hodně nemilé by to bylo. Raději se ani nedívala, co na nich je, stejně by to nepochopila a ani by to nepřečetla. Ne, že nebyla dostatečně na to chytrá, ale vlci prostě číst neumí. Kde by se to naučili. A ani si nebyla jistá, da to vůbec je nějaké písmo a ne jen nějaké hodně špatné kresby od nějakého nadějného kreslíře. A ani se nepodepsal, jaká to smůla. Mohla mu za tento um donést alespoň kytičku a nebo kus šutru z toho.

>>> Průliv (přes Mlžné pláně)

<<< Modrák (přes Začarovaný les)

Kupředu. Tak by zněl rozkaz, kterým se nyní Ayshi řídila. Bez ohledu na počasí, či čas. Pokračovala v cestě. Nebála se. Proč měla. I když měla v nitru sebe velký strach a malou dušičku, neklepala se. Proč by se měla paní Chaosu bát. Zbytečně by ukázala nějakou slabinu její smečky. Prostě by to nebylo rovna dokonalé a reprezentativní. Navíc, tohle míso dost dobře znala, tak pročpak by se bála. To by na ni opravdu musel spadnout nějaký strom či ji někdo pronásledovat. Ale to by zase za pomocí magie vyřešila. Docela byla ráda, že je natolik dobrá, že si vlastně na ni nemá, kdo dovolit. Vše vyřeší jen máchnutí tlapou a nebo jednoduchým ochutnáním lístku. Ochrana to je stoprocentní, i když netradiční. Kdo totiž někdy viděl, tak inteligentní vlčici, co si místo boje pomáhá vším jiným. A v tom ji i docela napadlo, že by toho mohla někdy později využít při dalším sekáním s tím otravným Daénem. Nějak tu novou alfu něčemu přiučit. Hlavně to, že Daén je prokletá smečka a vést ji je vysoce nebezpečné, hlavně, když po vás jde opravdu nejsilnější a nejschopnější vlci a vlčice po celých ostrovech.

>>> Oblouky bohů

Očividně opravdu byla na úplně jiném intelektuálním levelu a nechápala je. Neměla postupem času ani sílu se k nim nějak vyjadřovat a prostě jen sledovala, přikyvovala. Mrzelo ji, že takové štěstí mají zrovna tihle méně chytří vlci a zároveň vlče přišlo o život, kdyby jen přece přišla dříve, mohla jim ho ještě zachránit a vzít pod svá ochranná křídla. Nebo v jejím podání pod ochrannými rohy. Jak skvělé je nyní míti. Rozhodla se proto odejít. Přece by jen pobýt déle v jejich společnosti, tak by se vrátila do společenství s gumou a pavučinami místo mozku. Otočila se tedy na patě. Zamávala by i na rozloučenou, ale ti dva už byli jinak zaujati. Popřála jim tedy alespoň v myšlence hodně štěstí s výchovou. Těch vlčat docela litovala, ale tak i později na ně může narazit a nějak jim pomoci. Tetička Ayshi své děti přece vždy své děti najde. Bez pochyb. Jen ten její Faust by se mohl konečně zase objevit. Jejího srdce šampion. Snad je jen v pořádku... Pomyslela si a musela v to opravdu doufat. Ona ho opravdu už, co nejrychleji musí najít.

>>> Mlžné pláně (přes Začarovaný les)

"Mohl." Moc dobře teda anatomii vlčího těla neznala, ale asi se jen narodilo mrtvé a nebo zemřelo chvíli po tom. Jestli za to může její žaludek, by mohla jen spekulovat. Ale v to moc nevěřila. Jak by mohl žaludek zabít vlče? To je přeci nesmysl. Ti dva jsou divní už od pohledy sami od sebe. Ať už jen tím, že vlčata nazývají malými vlky, tak raději držela jazyk za zuby a jen sledovala. "Pokud neumíš nějaká kouzla nebo tak, tak toho Neidella už nezachráníš." Ohlédla se po vlčici. Třeba budu něco umět. Jistě to však bude pozdě. Měli se po něm shánět již dříve. Pohledem sjela i zbytek vlčat. To jedno vypadalo nejčileji a očividně se po ní i dívalo. Usmála se na něj a zase se podívala na jeho rodiče. "Proč má pach jako staré maso? Protože jím je." Pronesla trochu smutně. Úmrtí vlčete je nemilá věc, snad ji nikdy nepotká. To by ona nezvládla. "A nebo nějaké bylinky by mu mohly pomoci. Ty já však moc dobře neznám. A možná i na ně bude pozdě." Přičichla k vlčeti. Moc dobře to s ním teda nevypadalo. Budou toho muset hodně udělat, aby měli i jen trochu šanci mu pomoci.

Mám 91 bodů, všechny využiji na Ayshi.

50 bodů - 25% (1% do Rychlosti, 22% do Vytrvalosti a 2% do Schopnosti lovu)
40 bodů - tlapka do Aury
1 bod - 1 KŠM

Ti dva byli asi taky trochu rozbití. Malí vlci? Vždyť to jsou vlčata a očividně jejich. Asi jim to bude muset nějak ujasnit, když byli tak trochu roztěkaní více než Azrael, když k ní přišel. První věc, čeho si oni na ní všimli byli její parohy, ještě, aby ne. Je s nimi velice nápadná a kdo si toho nikdy nevšiml, jako by nebyl. "Malí vlci jsou vlčata. Takže máme pravdu všichni." Promluvila k oběma. "Kde jsem je vzala? Dar od bohyně." Vysvětlila a podívala se na své čelo. Jaký to nádherný úkaz, prostě už za tu dobu to brala jako část sebe jako je třeba ocas, nijak to nevnímala. "A není mrtvé?" Zeptala se vlčice s modrým čumákem. Nijak se jí nepředstavili, takže je bude muset jen nějak oslovovat ona a on. "Ve srnku se teda neměním," řekla zase samci a přiblížila se k mrtvému vlčeti. Prohlédla si ho. Sledovala, zda opravdu není nějak zraněný a nebo jen dýchá. Nedýchal. Ignorovala mluvení toho samce o tom, že jsou skuteční, samozřejmě, že to myslela úplně jinak, ale on to asi nepochopil a nebo si jen z ní dělal dobrý den. "Nevím, je takhle opravdu od začátku?" Zeptala se Deimose, který už tvrdil, že byl takhle vždycky. "Mám takovou obavu, že ho nezachráníme." Řekla, sjela pohledem všechny. Zatím, co se snažila nějak vlče oživit. "Jak jsou na tom ostatní? A ten zajíc se jim líbit takhle malým nebude. Pokud to teda není pro vás všechny dohromady." Informovala je. Teď si bude hrát na matku roku, až už má po srandě a jen musí hledat svého Fausta. První však zachrání život těmto, to by možná i dopadlo, kdyby nezasáhla.

<<< Hraniční pohoří (přes Kvetoucí louku)

Sešla tedy z hor na nějakou louku. Bylo zde najednou mnohem více místa, kam se jen mohla podívat. Vůli neztrácela, najde ho a už ho nepustí z očí. Svého milovaného, jediného a jen a jen jejího. Rozhlížela se do každého koutu. Nyní už nechtěla řvát jako tam vysoko, tady se opravdu stačilo jen dobře podívat. Její vlče však nikde. Bude muset pokračovat někde dál. Než se však někde rozhodla se vydat někde úplně jinde, povšimla si několika vlků u vyššího a zajímavě zbarveného stromu, přišla k nim blíže. Nechtěla být tolik nápadná, takže v okamžiku, kdy se nikdo nedíval, nechala oko sebe trochu povyrůst porost, aby se zamaskovala. Kdyby byla zelená, měla by to jednodušší, ale takhle jí to vyhovovalo. Jen se zamaskovala pomocí magie a nikdo nic nepozná. Třeba budou ti dva mluvit o něčem důležitém. Ale nerozuměla jim ani kus slova. Buď byla hloupá ona nebo oni. Na jaké to vlky narazila, neměla ani tušení, ale rozhodně moc normální nebyli. A potom si toho všimla. Ti dva vlci teď u sebe mají nějaká malé vlčátka. Jaká to náhoda, že hledá vlče, ale najde nějaké cizí. Nehodlala se nějak dlouho zdržovat, ale přesto jí to nedalo, sledovala je. Chovali se nějak hodně divně, jako by to prostě ani neuměli. To se jí teda vůbec, ale vůbec nelíbilo, když u sebe ještě měli vlčata. Přišla tedy ještě blíže, nyní už plně odhalená, porost za ní zase nechala padnout dolů. Pousmála se a prohlédla si všechny v plné kráse. "Zdravím," pozdravila je. Alespoň si s nimi povykládá, třeba něco budou vědět nebo něco viděli. Třeba tu prošli. Budou se hodit. "Nepotřebujete nějak s těmi vlčaty pomoci? Nějak se mi nezdají." Řekla. Skutečně všechna vypadalo trochu zajímavě. Budou potřebovat pomoci. A ona nějaké zkušenosti s vlčaty už měla, proč by jim nějak nepomohla, když oni potom mohou jí. Možná to bylo trochu podle pravidel smečky, ale ti dva jsou tak zmatení, že její tolik líto těch vlčat.

<<< Most (přes Temný les)

Postupně takto dorazila až do hor. Nebylo zde nic zajímavého pro její oči, ani jídlo a ani Faust nebo někdo ze smečky, na kterého by se mohla obrátit s žádostí o pomoc. Sice to moc často nedělala, ale jak často i hledala svého syna. Mockrát ne, vždycky se jí Azrael vrátil, proč to takhle neudělal i Faust. A nebo za to mohla ona? Nechtěla být tou nejhorší matkou pod sluncem, chtěla, aby ji její děti měli rádi jako právě třeba Azrael, který ji však musel také opustit. Tedy o tom se nikdo nesmí dozvědět, ale co za lži si bude muset nyní vymyslet, aby ho přestala její smečka pronásledovat. Že zemřel? Že ho zabila? Obojí jí byla moc smutné, možná i smutnější než oznámit zmizení Anemon, tu totiž málokdo ze smečky asi i pozná. Ale mám Ayshi ji pozná. Jaká matka by nikdy nepoznala své děti? Narovnala se na docela vysoké plošině, rozhlédla se, zda tu není opravdu ještě nějaký vlk. "Fauste?" Zavolala. Ovšem, jak čekala, ozvala se jí jen lehká ozvěna. Nebyl tu. Bude muset jít dál a znovu hledat. Zavětřila, zda ho neucítí, ale to bylo marné, takhle v horách je pach všeho jiného než jen vlků. Rozešla se teda směrem dále. Bude hledat, dokud nenajde.

>>> Modrák (přes Kvetoucí louku)

<<< Luka (přes Les u Mostu)

Jen, co opustila společnost té trojice, měla, co dělat, aby urovnala myšlenky. Jejich myšlenky na to, jak strašně nepotřebují rodiče v ní začali evokovat její mateřské instinkty, jak se mají její vlčata. Věděla, že Anemon je někde ztracená, ale Faust přece nemůže být také. A takhle vnitřně rozpolcená dlouho nebyla. Navíc nemůže takto v úplně nedobrých myšlenkách projít přes křehkých most, který se může občas i nějak prohnout a ona si toho třeba nevšimne. Nestálo by to za to se topit v nekonečné vodě, kde by jí nikdo nemohl pomoci. Zastavila se před mostem. Musela si naplánovat, co udělat nejdříve. Rozhodla se najít svého syna. Nemohl jen tak zmizet jako zrnko písku v poušti. Byl to její syn, kam mohl jen zmizet? Najednou ji nezajímal nějaký Enzou nebo Favori nebo zbytek smečky. Měla tolik smečkových povinností, že se doslova vykašlala na svého asi současně jediného potomka. To opravdu nemohla. Do tváře se jí lehce vryly slzy. "Fauste, já tě najdu!" Prohlásila hrdě, plně rozhodnutá. Nyní bude kašlat na to, že někdo bude chtít něco od ní, ona potřebuje první najít svého syna, potom zbytek. Nadechla se zhluboka a vyrazila na další ostrov. Plně doufající, že ho najde.

>>> Hraniční pohoří (přes Temný les)

Oba asi trochu pochybovali, ale snažili se z Ayshi dostat více a více informací o Letci. Nechtěla nijak lhát, to není její parketa, ale nevěděla, jak více je přimět k tomu, aby to konečně pochopili, že toho mají tolik společného, že to prostě pravda musí být. Takže si tedy vyslechla Cor i Noira, než něco řekla. Cor byla taková celá nevěřící a Noir byl takový trochu uspěchaný a nechal se od ní vždycky zase zlákat zpátky. Ona jim to však chtěla jen říci, aby měla klidné spaní a zase mohla pokračovat v tom, co dělala doteď. "Vidíš, tolik podobností máte spolu, neříkej, že to není náhoda." Promluvila k Noirovi. Ten nad tím tak trochu dumal. "Určitě je však dobrá zpráva, že jste v pořádku, i když se na vás vykašlali a nechali vás napospas osudu." Promluvila k obě, co vystřídala pohled na Cor. Ta už s tím byla smířená, takže jí ani nijak neodpověděla. Jak by asi bylo jí, kdyby o ní tvrdili její děti, že je mrtvá, že se o ně nezajímala? Zajímavá představa, ale nijak diskuzi tímto směrem nevedla. "Tak kromě toho, že jsme válčili s Daénem a o ničem moc důležitém nevím, většinou to jen tak, že třeba někdo někoho přidal a nebo něco našel, ale to moc nestojí za řeč." Odpověděla Noirovi.
"Tak to mám tedy na čem ještě pracovat, než se setkám s jejich alfou ještě jednou. Sice trénink nepodcením, ale určitě pokud se připravíme všichni důkladně, nemají šanci." Pousmála se k Dail. Tato vlčice se určitě bude hodit, pokud s nimi stále nemá nějaký vztah. A informace od ní se hodit budou. Nyní bude potřebovat najít, co nejrychleji někoho dalšího ze smečky a nebo svou rodinu. A až potom začít cvičit. Než i jejich alfa nějak nabere sílu, budou muset využít momentu překvapení, kdy je prostě na jejich území nikdo nebude čekat. "Tak já tedy půjdu, šiřte Chaos dále!" Pověděla jim a šla.

>>> Most (přes Les u Mostu)

Postupem času jí už vlastně i bylo jedno, že nešla lovit, s tolika vlky to prostě ani nejde. Navíc, pokud s nimi ještě má mluvit, jen si plaší zvěř. A to jí teda nakonec ani nevadilo. Asi omrkne, zda někde v úkrytu ještě nemá nějaké zásoby. Třeba tam bude i něco slušného. Ukončila tedy lov, protože to prostě nešlo. Nyní ne, třeba jindy. Zatím jí žaludek kotrmelce nehází, takže měla i nějakou tu jistotu, že ještě žije a hlad ji sužuje jen trochu. Nic, co by ještě chvíli nepřežila. "Tak jako to vám vůbec žádný z rodičů nechybí?" Zeptala se těch dvou. To přece není možný, aby vlk zapomněl na svou rodinu a vlastně mu byla ukradená. Ona sama už se musela smířit, že už zbytek rodiny nikdy neuvidí, ale to už tím, že jí rodiče již jistě nežijí. A nějak je vrátit nebude. Ale měla vlastní rodinu - děti, tedy vlastně dítě a smečku. Nikoho jiného. Docela smůla, ale ona už byla dostatečně rozumná, aby jí nikdo nechyběl a vše si zvládla sama. "Určitě, se podívej, jak jste si podobní. Neříkej, že sám v tom nevidíš alespoň nějakou podobnost. Já jsem taky sourozencům minimálně podobná, ale jsme sourozenci." Promluvila k Noirovi, který měl asi lehké pochybnosti. "Asi to je dobrý nápad, jen co potkám zbytek smečky, budu to s nimi muset probrat." Dodala ještě ke svému nápadu. Ten byl prostě skvělý! A proč? Jelikož byl její! Teď však jeho dotaz, kde vzal křídla. "To tedy nevím, ale proto se mu říkalo Letec. Byl obrovský a ještě větší křídla. Já jsem se mu tam v pohodě vlezla a ještě by mohl i někdo se mnou, jak veliký prostě byl." Popsala ho. třeba jen budou docela smutní, že ho nepoznali. Ale za to oni nemohou, za to jejich rodiče. Asi by nerada potkala jejich matku, ale dobrá, třeba asi i ona zmizela jako on. "Vaše mám třeba může být bílá, potom by se to namíchalo. Máte přece podobnou černou srst, máte podobné názory a ještě jste se nějak oba objevili ve smečce. No není to zvláštní, že byste nebyli nějak příbuzní?" Poohlédla s k nevěřící Cor. I ta měla pochybnosti, ale těch je třeba se zbavit a zůstat jen u znalostí. A potom její pohled patřil k Dail. "Uvidíme, zda se ničeho nebojí, když nás ještě nepoznala v celé své kráse. Až nás někdy spatří, bude se bát i potom vyjít z nory, pokud bude vůbec mít se jak pohybovat." Pousmála se. Ano, tyhle informace byli velice důležité a budou se opravdu hodit. A navíc, pokud jsou kousek od toho místa, kde se bojovalo, nemá pochybnosti, že na ně brzy narazí. "Je fajn, že už jsi u nás. Tady se ti bude více líbit, slibuji." A ona sliby plní. Vždycky. "Nevím, zda nebylo docela hloupé takhle k nám přijít. Takže asi půjdu, pokud ještě nemáte něco. Abyste měli zase klid pro sebe, když vám to takhle spolu jde." Trochu se musela omluvit. A asi vyrazí hledat Fausta, Enzoua a nebo Favoriho. Možností, co dělat má mnoho. Pokud jí tedy nepřinesou další otázku, tu jim ráda zodpoví.