Příspěvky uživatele

Posadila jsem se a máchla ocasem ze strany na stranu. Souhlasila jsem s Athai, mě tahle situace také příliš zábavná nepřipadala. Navíc se tu teď potuloval ještě jeden další vlk. prozradil mi to jeho pach, který k nám zavál vítr. Moc se mi to nelíbilo. Tahle vlčice nám přece pokukovala po jídle a i když tvrdila, že nám ho nechce ukrást, mohla lhát. A mohla tu mít nějaké komplice. Ale když jsem si všimla, že jí se cizí pach také moc nelíbí, už mi to nepřišlo tak pravděpodobné. Ale možná... možná je tak napjatá, protože se připravuje na útok. Pomyslela jsem si. byl čas se z téhle nepříjemné situace nějak dostat. Navíc už jsem se chtěla pustit do ulovené srnky, která nám ležela za zády. neměla jsem příliš velký hlad, ale to, že jsem cítila jídlo a musela čekat, mě zrovna nebavilo. "Cítili jsme tě, akorát není dobré se při lovu rozptylovat." odpověděla jsem Sarah. "Ale jednu věc jsi trefila, máme hlad. Možná... možná bys udělala líp, kdyby jsi odešla." Přišlo mi to jako nejlepší řešení celé té situace. Nezdálo se totiž, že by se naše vztahy měly nějak zlepšit. My by jsme se pak mohli v klidu najíst, tedy pokud by nepřišel ten další vlk, a ona by tím mohla dokázat, že mluví pravdu. Tedy částečně. Podívala jsem se po Trionovi a Athai, nechtěla jsem tu vlčici vyloženě vyhánět, ale necítila jsem se v její společnosti dobře a oni, jak se zdálo, také ne.

Já nejdřív netušila co s tím, ale pak jsem to měla celkem rychle :)

Nic dalšího už jsem neříkala. Rozhovory nebyly zrovna moje silná stránka a tak mi připadalo lepší nechat mluvit ostatní. Když se rozesmála, neklidně jsem přešlápla. Co je tu k smíchu? Nelíbilo se mi to. A měla jsem pocit, že Athai vedle mě taky ne. Což pro ni byl malý plus. Začínala jsem si myslet, že Athai a já bychom mohly být poměrně dobré kamarádky. A začínala jsem jí věřit. Trion měl nejspíš pravdu v tom, že když jí věří on, mohla bych jí věřit taky. Chovala se... správně. Proč teď přemýšlím o Athai, když tu máme tu cizí? Pomyslela jsem si nespokojeně.

ok, díky :)

Takže jak jednu prošvihneš, končíš?

Popošla jsem pár kroků dopředu a zaujatě si Sarah prohlížela. "ne, nejsme smečka, ale nějaká tu poblíž bude určitě. Možná i víc." Odpověděla jsem neutrálním tónem. Ale přemýšlela jsem o něčem jiném. Je opravdu možné, aby byla milá jen kvůli jídlu? Předtím vypadala tak... nepříjemně a povýšeně... Ani by mi tak nevadilo, kdyby měla opravdu hlad a chtěla naši srnu, ale pak bych snad i víc brala možnost, že by prostě přišla a pokusila se si ji vzít. Nenechala bych ji to udělat, samozřejmě, a Trion s Athai nejspíš také ne, ale jestli se kvůli jídlu přetvařovala, pak sice byla chytrá a věděla, že by nás tři nepřeprala, ale u mě si tím získala další mínusový bod. Ale nechtěla jsem ji odsuzovat tak brzy a navíc za něco, co bylo dost možná jen můj výmysl. Uvidíme, co jsi zač.

A když jsem prošvihla jednu stopu, je možné se pak připojit třeba... u čtvrté nebo později?

Zůstávala jsem skrytá za Athai a teď už i za Trionem. Kdyby se to zvrhlo v bitku, rozhodně bych jen tak nepostávala stranou a zapojila se, i když boj byl to poslední, co jsem volila. Ale ta vlčice nevypadala, že by nás chtěla napadnout. Vlastně... když na ni Athai promluvila, zdálo se mi, že se začala chovat... jinak. A vlastně i líp. Ovšem svůj názor na ni jsem nehodlala jen tak změnit. Oplatila jsem Athai úsměv a zaposlouchala se do toho, co cizí vlčice... Sarah říkala. Kde jsi? To já bych taky ráda věděla. nevím, jak se to tu jmenuje, ale jsou tu vlci, takže to nemůže být špatné místo. není to špatné místo. Mávla jsem ocasem, ale nic jsem neříkala. nechtělo se mi na potkání vykládat své jméno a podobné věci, byla jsem v tomhle ohledu dost nedůvěřivá a opatrná. A taky jsem si všimla, že Sarah pokukovala po naší srně. Možná se snaží chovat mile z nějakého konkrétního důvodu... možná nám chce ukrást jídlo... a možná mě zase napadají nesmysly. Zavrtěla jsem si pro sebe hlavou a čekala, co udělají ostatní.

prosím dvě tlapičky do elementu vzduchu a jednu tlapičku do magie Lumen :)

Pustila jsem srnku ještě dřív, než dopadla na zem, aby náhodou nespadla na mě. neurychlovala jsem její smrt tak jako Athai, že bych se do ní ještě zakousla. A navíc už byla mrtvá. jeden problém vyřešen. Zadívala jsem se na tu cizí vlčici, která mi byla už od pohledu nesympatická. nelíbil se mi její výraz. Tvářila se, jako... jako by byla něco víc, než my. Kdyby se neušklíbala, možná bych ji i přátelsky pozdravila... tedy, opravdu možná s mým přístupem k cizím, ale takhle? Oplatila jsem jí pohled do očí, ale uhnula dřív, než by to znamenalo výzvu k boji. Olízla jsem si zkrvavený čenich a pomalu, aniž bych dala najevo to, že bych nejradši utekla, jsem se k ní otočila zády a postavila se za Athai.
Až když jsem stála za ní, opět čelem k té cizí, jsem si uvědomila, že jsem těch pár kroků zadržovala dech. Pomalu jsem vydechla. Proč tu pořád narážím na cizí vlky? vypadalo to tu opuštěnější, když jsem přišla.

Pro sebe jsem si zavrčela, když jsem uviděla tu cizí vlčici, ale nijak jsem si jí nevšímala. Soustředila jsem se na lov. Využila jsem toho, že Athai útočila na srnku z jedné strany a mírně jsem změnila směr. Srnka už neběžela příliš rychle. Odrazila jsem se a vyskočila jí na hřbet ve snaze ji strhnout na zem. Kořist, která neběží se dá snáze ulovit. Ale můj záměr se mi příliš nepodařil. Dostala jsem kopytem do hrudi a radši jsem se pustila.
Tak znova. Jsme na ni tři, nemůže nám utéct. Znovu jsem se rozběhla a vyskočila jí na hřbet. pevně jsem se zakousla a pak jednoduše zůstala viset. Ono taky takové padesáti a více kilové závaží udělá svoje, pokud vám visí na hřbetě.

Vítr ke mě přivál pach dvou cizích vlků. Málem jsem zavrčela, ale včas jsem si stačila připomenout, že něco takového by mohlo vyplašit kořist. Podívala jsem se na Athai a pak na Triona. Doufala jsem jen, že ti vlci nevaplaší naši kořist.
Athai vyběhla. Rozběhla jsem se skoro okamžitě po ní, ale hlídala jsem si, abych běžela za ní. Kdybych ji předběhla, srnka by nám mohla utéct, ale takhle jsme ji obklíčili ze tří směrů. Rozhodla jsem se se plně soustředit na lov a nevšímat si pachů těch dvou cizích vlků. Nejspíš stejně zase odejdou a nás si třeba ani nevšimnou. Třeba.

Souhlasně jsem přikývla a znovu zkontrolovala vítr. Pořád vál správně. Kdyby ne, nebyla jsem si jistá, jestli by byl čas s tím něco udělat a jestli bych to vůbec dokázala, ale nebylo nutné to zjišťovat. "Tak jo." Potichounku jsem se začala plížit za srnkou ve směru, který mi Athai přidělila. nevadilo mi, že mi říká co dělat, ráda jsem zjišťovala, jaké strategie lovu mají ostatní vlci a nijak jsem netoužila po tom, vést tenhle lov. Zdálo se, že ví co dělá a má v tom víc zkušeností.
Dávala jsem si pozor, abych zůstávala schovaná a mimo dohled jakékoli ze srnek. I jedna by mohla varovat všechny ostatní. nechtěla jsem, aby nám naše vyhlédnutá kořist utekla kvůli nějakému mému neopatrnému pohybu.

---> Kvetoucí louka
Následovala jsem Athai a brzy mě ze všech stran obklopil pach srnek. Muselo tu být někdo poblíž poměrně velké stádo. A opravdu, bylo. Potichu jsem došla až k Athai. Zkontrolovala jsem vítr, který naštěstí vál směrem k nám, takže nás nemohly ucítit. "Kterou ulovíme?" Optala jsem se šeptem. Chtělo by to najít nějakou menší a slabší... Pomyslela jsem si a pohledem přejížděla po jednotlivých srnkách. Jedna stála dál od ostatních, což se mohlo hodit, ale byla dost velká.

"já jsem také pro, začínám mít docela hlad." Souhlasila jsem vesele a klusem se rozběhla za Athai. Po pár krocích jsem ale zastavila a ohlédla se na Triona. Byla to pobídka, aby nás následoval. Pak jsem se opět rozběhla. Už dlouho jsem nelovila s někým, lákalo mě to zkusit a navíc to byla dobrá příležitost, jak se lépe seznámit. A navíc jsem měla takový pocit, že už něco lovili, než jsem přišla. Stále jsem si od Athai udržovala odstup, ale už jsem se jí nebála. Nakonec, pokud jí Trion věřil, jak říkal, nemohla být špatná, ne?
--> Common forest