Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Můj kritický pohled jasně mluvil o tom, že sice Aly věřím, ale danou vlčici rozhodně nepovažuji za bohyni. Nějak jsem netušila, proč by bohové měli mít podobu vlka, když na světě pobíhalo mnoho různých jiných tvorů. Spousta vlků mi to vyvracela tak, že maj jistě své a ty zas nevidíme my... Ale mně to přišlo dost divné. Přeci jen matka země byla vidět všude kolem nás. Byla všudypřítomná a odevšad na nás dýchala s každičkým zafoukáním větru a podobně.
Pak zmínila krom Iris ještě nějakého Nera. Ten příběh mi byl ještě více nesympatičtější než ten o Iris. Trochu se ošiju. Avšak pro jistotu nezmiňuji, co si o nich myslím a že podle mě nemohou být bohové.
"Dobře, děkuji za informace." řeknu nakonec ze slušnosti a protože jsme měli přeci namířeno do svatyně, zamířím tím směrem. K tomuto tématu jsem neměla moc co říct, nechtěla jsem ranit víru Aly a rozhodně jsem se odmítala vzdát té své.

-> Mlžná džungle

Má možnost ji nejspíše nenapadla a tak o ni vlčice chvíli přemýšlela. Nechala jsem ji, sama jsem se divila, proč by to někdo dělal. Na její finální slova jen pokývu hlavou. Alyanna měla pravdu. Jediný, kdo věděl, co se stalo zmizel beze stopy a druhý byl mrtvý. Vlčice však pokračovala v myšlenkách dál a já jejím slovům dám opět za pravdu pokýváním hlavy.
Pak ale zmíní bohy a já na ni tázavě pohlédnu. "Bohové na ostrovech?" zeptám se. Na bohy jsem zásadně nevěřila. Jediným mým bohem byla matička země, která dala život všemu co na téhle planetě bylo... co stálo, chodilo, dýchalo nebo i všechno, co bylo neživé. Byla to právě matka země, která tohle tvořila a zároveň i brala. To ona nastolovala rovnováhu mezi životem a smrtí. Všechno ostatní o bozích a všechny ostatní bohy jsem brala spíše za báchorky, nebo za neobyčejně mocné vlky, ale rozhodně pro mě nebyli bohové.

Poslouchala jsem další slova Alyanny a pak zvednu hlavu ke korunám stromů a lehce přivřu oči. Přemýšlela jsem nad tím, proč by to někdo dělal. Smečka musela mít nějaké nepřátele, nebo alespoň jednoho nepřítele. Co vedlo alfu, aby se nechala vylákat z území? Proč nezavyla o pomoc? I když vlk podle všeho musel vládnout silnou magií, po boji musel být vyčerpaný. Boj nemohl být daleko od jejich území smečky.
Nakonec se nadechnu, abych odpověděla. "Možná si přála alfa, aby jste ji našli na vašem území... Nemyslím si, že v posunu těla k vám hrála potřeba daného vlka či vlků vám ukázat, co dokázali... Odnesením těla hodně riskovali objevení i přes magii. Nejspíše to byl počin z úcty k danému souboji." řeknu nakonec. Přeci jen, kdyby to byl obyčejný vrah, tak by si s tím takhle moc práce nedal. Už jenom proto, že nechání těla alfy na místě souboje by pro něj hrálo daleko lépe z pohledu času. Nemusel by si dávat práci s tou magií. A déšť? Ten byl nejspíše jen skutečně náhoda, se kterou nikdo nemohl počítat.

Odpověď Alyanny na povinnosti byla trochu vyhýbavá, i když sdělila dost. Velice ji záleželo na smečce a tím v mých očích nabyla tak nějak jisté úcty. Málokterý mladý vlk si uvědomoval, co znamená být součástí smečky. Pak však zmínila, že se ve smečce něco stalo a já tázavě lehce naklopím hlavu na stranu.
Nemusela jsem Aly ani nijak pobízet, evidentně ji to velmi tížilo. Když zmíní, co se stalo, prudce sebou škubnu a zadívám se jí do očí. 'Vražda alfy?! Tady na ostrovech, kde byl věčný klid?' pomyslím si a sleduji vlčici. Ta mluví dál o tom, že, že nikdo netuší, kdo a jak to provedl. Co mě však zarazilo víc, bylo to, jak to vlčice říkala. Velmi ji to tížilo a já tak nějak vytušila, že pro ni byla alfa něco víc než jen pouhou alfou. Pohled mi trochu zjihne. "To mě moc mrzí... smečka vždy potřebuje velmi silné vlky, když zemře nějaká alfa... a pokud byla zavražděna... jak je to vůbec možné? Nemáte dostatečné hlídače na hranici území?" zeptám se. Bylo pro mě těžké si představit, že by se v rodné smečce něco podobného vůbec mohlo stát. V mém hlasu je výtka, ale je vidět, že neni mířená proti Alyanně ale fungování jejich smečky.

<- Most
Kvůli mostu jsme musely trochu zpomalit tempo. Bylo to místo, přes které se opravdu nedalo bezhlavě přeběhnout. Tedy alespoň vlk se zdravým rozumem by to nikdy neudělal. Alyanna se mi navíc svěřila s problémy se sourozenci, tak jsem se pustila ani ne tak do poučování, jako spíše do vyprávění. Nechtěla jsem mladou vlčici poučovat a bylo to na mě a i z tónu vidět. Byly to rady do života, které si však mohla převzít jak chtěla. Sama jsem věděla, že její mladá horká krev to stejně pochopí nejvíce až bude starší. A o to také šlo. V tom byl přeci svět vskutku krásný. Každý si musel projít svým a o své zkušenosti se podělit. Avšak druhý vlk si stejně musel zažít vždy něco podobného, aby mohl pochopit a slova si k srdci vzít více.
Alyanna nakonec má slova vzala dobře a když jsme přešly mot, vklouznu do lesa za ním. Tenhle les jsem měla a neměla ráda. Zde jsme si oficiálně řekli, že jsme svoji už po odeznění toho tehdejšího kouzla s Xanderem a zde jsme se rozešli, aby Xander našel smečku. Na to probuzení o samotě jsem nerada vzpomínala... zas jsem byla ráda za ten pocit pak shledání blízko tohoto místa.
Myšlenkami se velice rychle vrátím zpět k vlčici za mnou a pohlédnu na ní. Vrátím se k její poznámce o povinnostech. "Povinnosti?" zeptám se jen a hledím na ní vědoucíma teď už mírnýma očima. Podle všeho ji to dost tížilo a i když jsem ji předtím říkala, že by neměla vše sdělovat na potkání, tak cesta přeci jen byla delší a když už jsem jí cestu ukazovala... proč se vlastně nesblížit? Navíc jsem k téhle vlčici měla snad až pocit povinnosti coby starší sestry? Nebo jen starší vlčice, která už touží po vlčatech, tak má potřebu předat zkušenosti?

← Hraniční pohoří (přes Temný les)

Její touze projít všechny ostrovy se pousměji. "Však na máš ještě hromadu času... Toho bych se nebála, že bys je neprošla." řeknu ji s úsměvem a vzpomenu si na ten ovocný lesík, kde jsme se vlastně dali dohromady s Xanderem. Sice to bylo pod vlivem nějakého kouzla, ale... vlastně nám tehdy už ani pomáhat nemuselo. Vše akorát uspíšilo a já si začala uvědomovat, že to možná bylo dobře. Nebyla jsem nejmladší, Xander byl o jednu zimu mladší a já... vlčata jsem chtěla. Doufala jsem, že k tomu dospěje právě i můj partner a ideálně co nejdříve.
Z hor sejdeme níž a projdeme ošklivým temným mrtvým lesem až k mostu. Během té cesty se mi Alyanna svěří o sourozencích. Možná i proto na víl zastavím před mostem a podívám se na ni. Můj ledový výraz již plně roztál a zjihl. "Kdyby mezi sourozenci nebyli rozdíly, byla by to obrovská nuda." řeknu s úsměvem. "Ale rozhodně není úplně dobré je zanedbávat. Kord pokud jak mi říkáš, se dobře neznáte. Měla by sis s nimi někdy promluvit. Možná jim i vysvětlit, proč tě tak dobře nezají, cos viděla ve světě... My trávili každou chvíli spolu. Já byla ta odměřená, nejstarší a přesto ti dva mě nenechali v klidu na pokoji. Tehdy jsem občas za ty průšvihy na ně byla naštvaná, ale dnes? Ani nevíš, jak ráda bych je zas viděla. Čím je vlk starší, tím lépe chápe a rozumí. Lépe se tak promlouvá... ale pokud nemáš se sourozenci úplně nejlepší vztah, přeci jen jsi už dospělá a bylo by dobré za nimi zajít co nejdříve. Mladý dospělý ještě umí pochopit, ale zas čím starší bude, tím se ti budou všichni vzdalovat mílovými kroky. Rodina je velmi důležitá... a podle mě jsou sourozenci to nejdůležitější. Pokud máš tu možnost je mít všechny na jednom místě a ne kdesi ve světě, jsou to jediní vlci, kteří za tebe položí bez zaváhání život. Jediní. Ani partner, sebelepší, ti nemůže nahradit sourozeneckou lásku. Stejně ale tak žádný sourozenec nemůže nahradit partnera." řeknu a sleduji vlčici. Teprve až když vidím, že se k ní do hlavy dostala všechna slova se sebejistým krokem vydám přes most.

→ Les u mostu

← Začarovaný les (přes Kvetoucí louku)

Celkově jsem nebyla nijak upovídaný vlk, spíše naopak. Byla jsem takový ten tichý ledový rádce, naslouchač, který poslouchá ostatní a pak je počastuje přímou a prostou radou. Bylo pro mě samozřejmé, že jsem Alyanně na všechno neodpovídala, když vlastně nebylo na co. Jen jsem mlčela a spojovala si věci do souvislostí. Na jednu stranu tahle má vlastnost mohla být pro někoho příliš nebezpečná. Přeci jen v tichosti si vlk domýšlel o dost rychleji a mohla jsem mít tak v určitých situacích i velkou vědomostní převahu.
Alyannu jsem se nesnažila však nějak pokořit nebo překonat či tak něco. Proto, když sdělila, že by potřebovala najít Svatyni, neváhala jsem a rozhodla jsem se ji ukázat cestu. Vydám se tedy směrem k mostu. Vlčice pak má záhadný důvod bránit se, že by ji našla. Jen se na ní ohlédnu a usměji se. "Nemusíš se obhajovat." dál však kráčím mlčky do její další otázky.
"Ostrovy jsou krásné... ale občas mi chybí rodná smečka a mí sourozenci." řeknu nakonec i když to znamenalo prozradit víc, než bylo u mě zvykem.

→ Most (přes Temný les)

Podle dalších slov vlčice o ochraně smečky jsem mírně kývla. Co se týče potřeby zesílit, nějak mi to připomnělo, že jsem již dlouho nebyla ve svatyni a možná by stálo za to se tam někdy stavit. Každopádně mi to prozradilo i to, že Alyanna musela být buď ochránce nebo možná bojovník smečky. Dobře si ji znovu prohlédnu a lehce přimhouřím své pronikavé oči. Přišla mi na to až příliš mladičká, ale asi to tak u nich ve smečce chodilo. Vlastně když jsem nad tím tak přemýšlela, netušila jsem, jak to chodilo v naší smečce. Nechala jsem to tudíž nakonec plavat a odpověděla jsem ji na otázku, jak dlouho tu jsem.
Alyanna můj příchod na tyhle ostrovy začala rozebírat víc, ale zaujala mě jiná věc, ona se tu již narodila. Takže to byl asi první vlk, kterého jsem potkala a je vlastně čistě místní. Nechala jsem jí polemizovat nad tím, jestli je dobře, že tu dost vlků skončilo a jak, nebo ne a mlčky jsem ji pozorovala. Čekala jsem, co tedy po mně bude chtít...
Ačkoliv jsem se mohla stále zdát poměrně ledové, mé oči a můj pohled pookřály a přeci jen se mi na tváři objevil menší úsměv. Byla hrozně užvaněná a spíš než že by to bylo otravné, z nějakého důvodu mi připomněla Xandera. Alyanna se nakonec přeci jen odhodlala k tomu, aby mi sdělila své přání. Potřebovala najít svatyni. Jen se usměji a kývnu hlavou. "Vím, kde je svatyně. Tak pojď." řeknu a pomalu se zvednu. Tím ji dám dost času, aby se ke mně připojila a vydám se směrem k mostu. Byla tu ještě možnost portálu, ale ta mi připadala delší a navíc jsem ten portál zas tolik nemusela. To možná radši skončím někde na dně moře pod mostem než někde zaseklá mezi světy uprostřed portálu a nebudu moci ani tam a ani zpět.

-> Hraniční pohoří (přes kvetoucí louku)

Při jejím trvání na tom, že mě počastuje titulem "z Alatey" mám co dělat, abych neprotočila očima. A tak si jen povzdychnu a pokývu hlavou. "Dobrá Alyanno, moc mě těší, ale mám ještě jednu radu... nikdy nezačínej s tím, odkud jsi. Místo prozradí možná i více, než jméno. Možná mám pach Alatey, ale také jsou jistě magie, které dokáží ošálit smysly... Jistě i vaše smečka má pár nepřátel. Mohl by toho zneužít." řeknu a pohlédnu na ni tentokrát s jistou jemností v očích. Skutečně jsem to s ní myslela dobře. Občas i velmi dobrý instinkt mohl zklamat.
Nakonec jsem se tedy i zastavila, abych si vyslechla, co Alyanna chce. Nějak jsem měla potřebu ji kdyžtak poradit a pomoci. 'Prokletý milovaný Xandere... ani nevíš, jak moc jsi mě změnil.' pomyslím si. Přeci jen nebýt jeho, momentálně bych tuhle vlčici nechala být a totálně ji ignorovala. Možná bych se po ní i ohnala, kdyby nedala pokoj.
Po její otázce se mi na tváři přeci jen objeví mírný úsměv. "Ne tak silná, jak bych chtěla, ale ano... budou to skoro už 2 zimy, co tu pobíhám." řeknu a mé oči ji sledují. Jistě se chtěla na něco zeptat, nebo možná něco ukázat?

Vlčice nebyla vlezlá, spíše mi přišla až moc sebejistá a to, jak mladá byla. Byla rozhodně mladší než já, dokonce bych i tipovala, že teprve nedávno dosáhla plné dospělosti, se vším všudy. Tělo dospělého vlka mívají vlčata už po jednom roku života, avšak zkušenosti a vše ostatní dobírají až do věku tří, u některých i čtyř, let.
Po mé radě jsem se vydala pomalu dál, avšak vlčice byla neodbytná a dál se se mnou hodlala bavit. Zastavím se tedy a pohlédnu na ni. Poslouchám její slova a musím se lehce pousmát. Ani netušila, kolik jizev se skrývalo pod mou srstí a kolik rvanic jsem měla za sebou. Ano, rozhodně jsem byla spíše ten typ, který zneužije nějaké situace než ž by zaútočil přímo, ale zas když mi občas, když jsem byla mladší, hráblo v hlavě kvůli mé ohnivé povaze, kterou jsem se naučila tak těžce ovládat... Rozhodně jsem byla bojovník.
"To ano, ale už i jen kvůli tomu by ses měla držet v bezpečnější vzdálenosti od neznámých. Viděla jsem spoustu vlků, kteří se tvářili mile, hlas měli medový a ve finále když ses přiblížila, po tobě náhle vystartovali." řeknu a pohodím ocasem. Možná se i trochu uvolním a přeci jen nechám trochu roztát ten led, kterým jsem obalila svou mysl a srdce.
"Jsem Cinder." odpovím místo odpovědi na otázku o smečce. Nějak jsem nechtěla úplně šířit, kdo vlastně přesně jsem a odkud přesně jsem. Jméno bylo o dost univerzálnější, než smečka, která znamenala určité místo výskytu. Vlčice se sice nepředstavila, ale hrdě dodala, že ona je ze Zlaté smečky. Ano, o té jsme Xanderem věděli a nebýt tolik vlků v jednom lese, možná jsme tehdy skončili i tam.
Nakonec si přeci jen sednu a dám tím najevo, že ji tedy nikam nezdrhnu a nakloním hlavu lehce na stranu, v mírné pobídce, aby řekla, proč mě vlastně pozdravila a proč se mnou tak moc chce mluvit.

Orientaci v lese jsem měla výbornou, takže zamířit zpět směrem k horám mi nedělalo žádný problém. Protože jsem však nikam nepospíchala, cestu zpět jsem brala takovou okružní vycházkou lesem. Přeci jen se mi tenhle les zdál záhadně kouzelný.
Čím více jsem s tak procházela, tím více jsem přemýšlela o smečce, postavení, mé síle a všem ostatním. Potřebovala jsem zesílit. S Xanderem jsme se konečně usadili a já tak nějak doufala, že se třeba pomalu rozhoupáme i k vlčatům. Na to jsem ale potřebovala být silná, abych dokázala ochránit rodinu.
Díky zamyšlení bych málem byla natolik nepozorná, že bych si nevšimla, že je někdo poblíž. Můj vytříbený instinkt mě však stihl varovat včas, když se pach, který jsem vnímala jen v podvědomí, začal přibližovat. Jen chůzi ještě zpomalím a rozhlédnu se. Možná trochu nenápadně, ale prostě tak, aby si kdyžtak případný útočník myslel, že má stále moment překvapení... Zpoza stromů si to však vykráčela vlčice. Zastavím se úplně a pohlédnu na ní. Vypadala až příliš sebejistě, ne pyšně, ale i tak by si měla dávat pozor, s kým se rozhodně mluvit. Nakloním lehce hlavu na stranu a mé oranžové pronikavé oči ji pozorují. Nechám ji se k sobě přiblížit a teprve až pak na ni kývnu na pozdrav.
"Zdravím." řeknu a prohlédnu si vlčici. Musela být opravdu mladá, protože jinak by ji zkušenost zavelela přeci jen si držet trochu odstup. Odvrátím od ní pohled a pomalu se rozejdu dál svou cestou. "Měla bys být příště ostražitější, ke komu chodíš takhle blízko... ne všichni vlci ti na pozdrav odpoví také pozdravem."
Byla to neznámá vlčice, možná i proto jsem se chovala tak chladně. Nebyla jsem ani povýšená, nic, jen velmi obezřetná a ledová. Taková, jaká jsem bývala v době, kdy jsem měla převzít post rodičů... taková, jaká bych byla, kdybych nepoznala Xandera a nenaučila se známějším vlkům troch více otevírat.

← Oáza klid (přes Tajgu)

Bylo nádherně. Zhluboka se nadechnu, když vejdu do jehličnatého lesa, který se rozprostíral před naším úkrytem. Bylo tak krás, že jsem přestala jakkoliv váhat a pustila jsem se do mírného poklusu. Les se brzy změnil na ten podivný barevný a hluboký les. Moc se nám s Xanderem tehdy líbil, ale nebyla tu na tomto území žádná smečka, která by nám poskytovala útočiště. Přeci jen jsme byli s Xanderem oba smečkový typ a ani já bych si úplně nebyla jistá, kdybychom někdy měli vlčata, že bychom jim jak tuláci mohli poskytnout dostatečné bezpečí.
Když jsem nad tím tak přemýšlela došlo mi, že jsem se možná měla vydat spíše na území smečky. Přeci jen by bylo dobré se více seznámit s tamními vlky, ale... Bylo pro mne docela těžké koukat na smečku. Připomínalo i to rodnou domovinu, mé sourozence a mé rodiče. Chyběly mi i výsady bety. K tomu se však dá vždycky nějak dohrabat. Stačilo se podílet na smečkových aktivitách a přesvědčit alfu, že si zasloužím být více než jen obyčejným členem. Lehce přimhouřím oči, byla to pro mě celkem výzva.
A s těmito myšlenkami se pomalu stočím zpět směrem k Hraničním pohoří.

(135)

Chvíli jsem čekala, jestli se Xander vrátí. Vlastně uplynulo možná i pár dnů, co jsem se schovávala v úkrytu a občas vyšla si něco malého ulovit nebo se napít. Můj partner se však nevracel. Věděla jsem, že mě jistě neopustil a vždy, určitě zas jen někam potřeboval jít a zaseskl se i díky jeho upovídanosti. Při té představě jsem se musela pousmát. Chyběl mi. Celkově mi možná opět začala chybět něčí přítomnost a tak jsem se rozhodla zase na chvíli vyjít ven.
Zvednu se a protáhnu a pomalu vyjdu z úkrytu. Jediné, v co jsem opravdu doufala bylo to, abychom se s Xanderem opět neodloučili na příliš dlouho, jako to bylo tehdy po tom, co jsme si řekli, že je nám spolu dobře. Přeci jen... nechtělo se mi ho už hledat po celém světě.
Pak si ale uvědomím, že teď jsme ve smečce, máme i vlastí úkryt.. a na jednom z těch míst ho vždy určitě najdu, nebo najdu někoho, kdo o něm alespoň zaslechl. I to mi dodá trochu světla do mých myšlenek a já se vydám kamsi za čumákem.

→ Začarovaný les (přes tajgu)

(134)

Vylepšování úkrytu bylo rozhodně po chvíli únavné. Magie nám oběma brala energii, ale radost z myšlenek na něco jiného mě i tak hnala do další práce.
Netrvalo to však úplně dlouho a už jsme byli oba skutečně unavení.
Lehce se oklepu a pohlédnu na svého partnera, který na mne promluvil. Na jeho slova jen kývnu a rozhlédnu se. "Ani se nedivím, že jsme unavení... vždyť podívej, máme téměř hotovo." usměji se a otřu se o něj. Pak vejdu do místnůstky, kterou jsme si vybrali pro nás a tam se schoulím do klubíčka a nechám Xandera si ke mně lehnout. Po chvíli se mi únavou zavřou oči a spánek mě unese kamsi daleko.

Když se probudím, byla jsem sama. Xander se vydal někam pryč. Trochu mě to zamrzelo, ale chápala jsem to. Spala jsem dlouho a co víc, přeci jen jsem chtěla nějaký čas pro sebe.

Oba byli tolik nadšení z doupěte, že ji to vrátilo myšlenkami zpět. Stále však nebyla úplně tak duchem přítomna jak by se jí líbilo. Bylo toho moc a nějak jsem již chtěla mít klid. Možná i proto se na svého partnera jen lehce usměji, když vyzvídá nad mými myšlenkami, ale jinak nic neříkám. Xander se dál neptal, což pro mě bylo dobře. Chtěla jsem myslet na budoucnost s ním a ne o minulosti.
Když do mě drcne, usměji se víc a drcnutí mu oplatím lehkým šťouchnutím.
"Uděláme to společně." usměji se a na něj a vejdu spolu s ním do nového doupěte, které začneme společnými silami zvelebovat. Rozhodně to pro mě bude oázou klidu.
Přeci jen jsem byla dost samotářská oproti Xanderovi, potřebovala jsem místo, kde budu na chvíli schovaná před světem. I díky vzpomínkám na minulost jsem si uvědomila, jak moc mě tenhle hnědý vlk změnil. Zajímalo mě, jestli ještě někdy dokážu být chladná dcera bety, jakou jsem bývala. Inu, pokud budeme chtít ve smečce zůstat, rozhodně se nebudu chtít smířit s obyčejnými posty... tak bude možná dobře, když si své vůdčí dovednosti občas připomenu.

→ úkryt - Oáza klidu