Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Obrázek nakreslí Xander co nejdříve

Majitelé: Cinder a Xander
Kdo zde může být: Zatím nikdo
Přístup mají: pouze pozvaní
Místo na mapě: na území Alateyské smečky


Popis: Popis: Jedná se o jeskyňku schovanou kousek nad zemí. Normální pozorovatel by si ji jen tak nevšiml, ale když jeden přijde blíže, objeví se kamenitá pěšinka, která vás zavede na římsu před úkrytem. Cestou navíc potkáte osvěžující pramínek čiré ledové vody. Nemožno si také díky vlhkosti zvenku nevšimnout všemožné mechy a kapradiny rostoucí na skále. Když se vlk dostane na římsu, vyskytne se mu výhled na nedalekou říčku a za ní jehličnatý les, tajgu.
Ačkoliv se díky pramínku zdá, že bude vlhko i uvnitř, jen opak je pravdou. Jeskyně není nijak veliká, ale je poměrně útulná, dost vysoká, aby i velký vlk v ní mohl stát narovnaně a je v ní vskutku sucho.
Skládá se ze tří „místnůstek“. Nevětší je chodba hned za vchodem. Je prostorná a přehledná, vede do dvou bočních již menších místnůstek.
Větší boční místnůstka je ideální klidné místo pro spánek a odpočinek. Vešli by se sem v klidu i 4 vlci, kdyby se zde stočili, avšak, kdo by je zval?
Druhá boční místnůstka je již o něco menší, ale i tak se sem vejdou v klidu 3 dospělí vlci. Nejspíše bude sloužit pro přespávání hostů.

Platí Cinder

Schváleno

Jen se usměji. Xander byl oproti mně ve spoustě věcech tak trochu občas... jako malé vlče. Hravý a otevřený a já ho za to milovala. V soukromí jsem taková navíc uměla být také a on to moc dobře věděl.
Z jeho slov o fujavici a celkově z jeho výrazů jsem byla vskutku pobavená, ale... v jednom měl pravdu. Jehličnatý les vskutku krásně voněl. Sice jsem pocházela spíše z víc smíšeného lesa, ale v chladnějších oblastech také přecházel v jehličnany. Mírně si povzdechnu. Tak nějak jsem si vzpomněla na sourozence a přemýšlela jsem, kde je jim konec. Vrátili se do domoviny? Já se odsud již asi nedostanu... Pohlédnu při těch myšlenkách na Xandera a je mi jasné, že už odtud ani nechci.

ZÁPIS RCHLOHRY - 7 herních postů

Cinder se se svým partnerem po odpočinku po lovu vydala na procházku, která se však záhy změnila. V mysli vlčice totiž bylo zakotvené něco, co pro ni byl důvod stát se členkou smečky - vlčata. To však s sebou neslo najít úkryt. Smečkový byl sice pěkný, ale otevřená nebezpečná prostranství nebyla úplně vhodná pro zvědavé mrňouse, hlavně pokud budou zvědavá a aktivní po Xanderovi.
O úkrytu přemýšleli již dříve a tak nebylo těžké, aby Cindr dovedla svou lásku na myšlenku, že by mohli úkryt najít právě poblíž lesa, nebo na přelomu hor a lesa. Přeci jen tu byla poblíž voda, les byl důležitý pro ni a zároveň jeskyně byla nejideálnějším úkrytem pro ně dva a případné nové obyvatele, pokud se k nim někdy se svolením alfy dostanou.
Cinder začala směřovat Xandera i právě k vlčatům a pobaveně sledovala, jak moc to jejímu partnerovi nedochází. Když mu však došlo, byl do hledání úkrytu zapálenější než kdy dřív.
Úkryt se jim nakonec najít povedlo. Byl skvělý a Xander měl mnoho nápadů na zlepšení. Cinder taky s nějakými přispěla a společně začali jejích oázu klidu zvelebovat.

Slunce venku ani nebylo vidět, ale rozhodně se do mě občas opřel ostrý poryv ledového větru a soudě dle rychlého pohybu mraků na obloze se dalo soudit, že na otevřených prostranstvích bude s tímhle větrem dost nehezky. Tady se vítr alespoň lámal o hřebeny skal, ale zas ty poryvy příjemné také nebyly. Rozhodně to nebylo nejbezpečnější místo pro malá vlčata...
Celkově od chvíle, co jsme byli oficiálně přijati do smečky jsem na vlčata myslela stále víc a víc. Už jenom proto, že jsme se o nich jednou s Xanderem bavili a pro mě to byl tak nějak i důvod přistoupit k tomu,, abych se stala součástí nějaké smečky. Přeci jen jsem měla v rodné domovině celkem vysoké postavení a nějak pro mě bylo těžké začít někoho víc poslouchat. Při lovu na mě však udělala dojem právě Astrid. Byla mi vcelku dost sympatická, dobře věděla co dělá a rozhodně byla jedním z vlků, kteří si dovedli vydobýt mou úctu rozumem a uměním velet. Narozdíl od té namyšlené princezny, co nakonec dle mého úsudku byla téměř k ničemu.
Ze zamyšlení mě nakonec vytrhl Xander olíznutím. Usměji se na něj a na oplátku se něj otřu. To, že neuvidíme slunce nezkazilo náladu ani jednomu z nás a bylo to dobře. Když naznačil směr, přimhouřím oči a kývnu. Byl tím směrem jehličnatý les. "Řekla bych, že tam bude líp... kord v tomhle větru." usměji se. Navíc to bylo stále na území a ten směr se mi líbil. Co když by se našla příležitost najít vlastní soukromý úkryt? Bok po boku s Xanderem se tedy vydám směrem k Tajze.

Xander

"Dobré ráno... možná spíš už poledne... řekla bych, že jsme spali poměrně dlouho." zamumlám svému hnědému partnerovi do srsti. Nechtělo se mi vstávat, stále jsem byla bolavá po tom všem, co jsme zažili, ale rozhodně jsem byla odpočinutá.
Zvedat se od Xandera se mi skutečně nechtělo, ale což, musela jsem. S mírným nespokojeným zafuněním z něj zvednu hlavu a s protažením se pomalu zvednu. Cítila jsem, jak se bolavé svaly napínají a zároveň uvolňují, když se oklepu. Pohlédnu na svého partnera a usměji se. "Prohlídka pořádně okolí zní velmi dobře... akorát ten východ asi už neuvidíme." usměji se na něj a zastříhám ušima. Pohlédnu ven a pak zpět na Xandera, když vidím že u vstal, pomalu se vydám ven a rozhlédnu se. přemýšlela jsem, jakým směrem se to vlastně vydáme.

Xander

Za pomoci Xandera a (snad) i ostatních jsme dostali soba konečně do úkrytu, kde naštěstí byl konec naší cesty. Nelíbilo se mi úplně tu zůstávat přes noc. ano, bylo to velmi zajímavé a hezké místo, ale... bylo na mě až příliš záhadné. Má únava však přehlušila veškeré tyto obavy a tak jsem nakonec souhlasila s Xanderem, že se vyspíme zde. Společně najdeme nejútulnější místo a tam se ke svému partnerovi přitisknu a netrvá dlouho a usnu.
Spánek jsem měla opravdu hluboký a dlouhý vzhledem k vydané energii na lovu. Nebylo se čemu divit. Spánek potřeboval po nějaké době každý a po smečkovém lovu v tomhle měřítku by měl být vyčerpán každý, kdo do toho dal skutečně všechno. Spím poklidně i díky tomu, že se po boku Xandera cítím tak nějak v bezpečí.
Když se se zívnutí probudím, zamrkám do tmy úkrytu a podívám se na ležícího Xandera vedle mě. Mírně se pousměji a hlavu si zabořím do jeho srsti na krku.

Xander

Ingrid zmizel zvláštním způsobem. Jen lehce zastříhám ušisky, ale už se ničemu nedivím. Na těhlech ostrovech bylo až moc záhad. V jediné, co jsem doufala, bylo to, že bude mladý vlček v pořádku. Pomohu tedy Xanderovi s taháním kořisti, když tu konečně se objeví Einar. Jeho proslovem jsme byli všichni přijati do smečky. Jen se podívám něžně na svého partnera a popojdu k němu a otřu se o něj. "Tak jsme to dokázali." zašeptám unaveně a čumák si na chvíli zabořím do jeho srsti. Nervozita zmizela. Už jsme byli členové smečky a to bylo to důležité.
Zhluboka se nadechnu a rozhlédnu se po okolí plné vlků ze smečky. Asi nás tímhle lovem přibylo celkem dost. Pohlédnu Xanderovi do očí a mírně se usměji. "Já... jsem unavená, asi bychom se měli lépe začlenit do smečky, ale... ráda bych tě měla také pro sebe... Co najít nějaké klidnější místo?" šeptnu tiše a možná i trochu prosebně. Potřebovala jsem si odpočinout. Přeci jen jsme naháněli stádo a pak pomáhali s ulovením jedné kořisti. Pak jsme dlouho čekali v nervozitě na to, jestli tedy budeme součástí smečky nebo ne. Teď však přišla ta jistota a s ní na mě padla celá tíha únavy.

Xander, Ingrid, Mercer

Mladý vlček odpověděl, že je v pořádku a já na to s úsměvem kývnu. Byl vyčerpaný, ale to my všichni. Navíc se k nám ještě přidal i Xander a pak došel další vlk. Matně jsem si vzpomínala, že ho Einar nazval Mercerem. Za pomoci naší a jejich skupinky se nám povedlo strhnout dva sobi, což byl hodně velký úsměv, ale rozhodně jsme si teď zasloužili odpočinek. I kdyby skupinky potřebovaly pomoci, akorát bychom se jim pletli únavou pod nohy a ještě by se mohlo někomu něco stát.
Na mé pokárání se představí i Ingrid a i soudě dle jeho výrazu je vidět, že spíše jen ze zvědavosti zapomněl. "Také mě těší, Ingride." řeknu s úsměvem a lehce se otřu o Xandera. Byla jsem unavená a momentálně jsem si v hloubi duše přála najít klidné místečko, přivinout se k němu a usnout. Nebylo se čemu ani divit. Den byl vskutku náročný a teď se posunul ke svému konci. Byl už večer.
Už zbývalo jen dotáhnout dvě mrtvá těla do úkrytu a pak mohla nastat chvíle odpočinku. Jen poslouchám nabídku Xandera a pak pokývu hlavou. "Odtáhnutí zní lépe, přeci jen porcování by zabralo další čas a vyčerpalo další sílu... když se rozdělíme, tak bychom oba soby měli dotáhnout do úkrytu v pořádku." řeknu zamyšleně a pro jistotu si přeměřuji dvě mrtvé kořisti.

Post Cinder
Převážně tedy už jen Ingrid a Xander

Možná mou pomoc téměř nepotřebovali ale i tak se snad má pomoc hodila. Mladý vlk se náhle vrhl na soba tak, že mu vrazil do boku a šedý soba dodělal. Chvíli zůstanu stát na místě a sleduji, jestli je zvíře skutečně mrtvé a že ten šedivý vlk je v pořádku. Pohled pak hned ale stočím k mladému vlkovi, který při svém skočení do boku soba skončil na zemi. Naštěstí se ale zvedal a evidentně byl podle postavení v pořádku.
Pohledem se zaměřím i na Xandera, který se rozhodl také více pomoci a já si všimla jeho využití magie. Jen se jeho směrem usměji. To se ke mně však vydal už mladý vlček. Jen se ještě rychle rozhlédnu po ostatních. I kdyby však potřebovali pomoci, asi bych jim už k ničemu nebyla. Stěží se mi vedlo klidnit svůj tep a netřást se únavou svalů. Běželi jsme přes několikero území a pak hnali stádo zpět sem do smečky a ještě jsem se snažila pomoci s tímhle sobem. Zhluboka se nadechnu a vydechnu a s mírným úsměvem se podívám na unaveného mladého vlčka, co si to ke mně přištráduje.
"Není zač, jsi v pořádku?" řeknu a prohlédnu si vlčka aby nemohl kdyžtak zapírat. K mé spokojenosti však vypadal sice vyčerpaně, ale v pořádku. Když se hned začne vyprávět, musím se usmát. "U jednoho obchodníka... jmenuje se Wu a má spoustu věciček... a taky může vyčarovat znaky různých barev podle tvého přání... mimochodem, jsem Cinder a ty?" poslední větou mladému vlčkovi trochu připomínám slušné vychování se představit.

ASTROPAL + Dante a Ingrid

Všimnu si, jak dva vlci mají problém se sobem. Jen se rozhlédnu. Astri vypadala v pohodě, Vé jako princezna, co se zapomněla učesat když vstala po 10 dnech spánku. Vše probíhalo po naší stránce už v pořádku. Vidím, jak se Xander náhle trhnul aby pomohl tomu mladičkému vlku co dostal kopytem. Naštěstí ale vypadal v pohodě. Jen se opět rozhlédnu a všimnu si ohně, který Xander vyčaroval, aby tím zakryl své opuštěné místo.
"Jdu jim pomoci." houknu na Astrid i směrem k Vé a se zavrčením přeběhnu na druhou stranu naší bariéry proti útěku sobů. Vrčení bylo na to, abych případně odradila nějakého soba před myšlenkou útěku. Věřila jsem, že mé místo pohlídajíí ty dvě. Alespoň jsem doufala, že se princeznička v šedém kožichu uráčí hlídat.
Doběhnu až ke Xanderovi, který se už staral o vlčka. Ten se zvednul a zaslechla jsem jen něco o pomoci. Vlček se pak rozběhl za šedivým vlkem a naháněli soba. Kousáním se ho snažili nějak zpomalit a vyčerpat. Podívám se na Xandera a kývnu. Pokud jsme tohohle soba chtěli ulovit, bylo potřeba se k nim přidat. Přimhouřím oči a sleduji jak nahání soba. Pak se pomalu roběhnu tak, abych donutila soba se otočit, takže by ti dva měli šanci se do něj lépe zakousnout.

ASTROPAL

← Ledové pláně

Samozřejmě Vé měla opět blbé poznámky a já se musela jen potutelně usmát, když jsem viděla výraz Xandera, který jasně dokazoval to, že si myslí to samé co já. Stádo sobů se nám povedlo překvapit a kupodivu se nám povedlo ho ve čtyřech i dobře nasměrovat hned napoprvé. Byla jsem za to ráda a byla jsem na to pyšná, když jsme společnými silami hnali stádo na území. Když Astrid začala výt na znamení blížící se naší skupinky, samozřejmě že jsem se přidala. Cítila jsem adrenalin v žilách. Už dlouho jsem nezažila smečkový lov. Pohled mi na chvíli ulpí i na Vé, které vytí evidentně přišlo pod její úroveň. Jen protočím oči a tak nějak tiše doufám, že tahle vlčice jen tak vysoké postavení fakt nedostane. Trpěli by všichni vlci, co by byli pod ní. Neuměla se chovat dobře snad k nikomu jinému, než k sobě samé... a možná ještě k vlčicím, u kterých měla pocit, že jsou na stejné úrovni. Třeba Astrid evidentně celkem brala, i když ta alespoň skutečně uměla velet a rozhodně se zajímala i o druhé a ne jen o sebe.
Pohlédnu tak zpět na Astrid, která si prohlížela jestli je naše skupinka v pořádku. Při jejím pohledu na mě ji věnuji lehký úsměv. Tohle byla vlčice, která si zasloužila vysoké postavení.
Mé oči se pak zaměří na stádo. To, že jsme dohnali stádo na smluvené místo ještě neznamenalo, že máme vyhnáno. Už jenom proto, že až se na stádo vyřítí zbytek vlků, stádo se může obrátit... a jediný, kdo by mu stál v cestě jsme vlastně my. Jen se postavím do střehu a lehce pohlédnu i na Xandera, který měl evidentně stejný plán jako já. Hlídat stádo a možná někomu pomoci i s lovením.

← Hraniční pohoří (přes Tundru)

ASTROPAL

Vé se mi narozdíl od Astrid nezamlouvala už od samého začátku. Snažila jsem se sice nemít na ní nějaké předsudky ale její povrchní a egoistické chování bylo na můj vkus moc. Na to, že nevypadala nijak vysoce postavená... nebo že by se narodila někomu vysoce postavenému, se chovala až moc arogantně. Lehce se ušklíbnu při představě, co by s ní udělal asi Taylor. Ani já jsem jeho ledové arogantní vystupování nemusela, ale tahle vlčice by si to zasloužila. Už jenom proto, že on oproti ní tu ušlechtilou krev měl už na první pohled.
S těmihle myšlenkami se uklidním a v podstatě si všímám už jenom Astrid. Věřila jsem Xanderovi. Věřila jsem, že by si od toho šedivého pidižvíka nenechal nic líbit a už vůbec by se jí nenechal sbalit. Spokojeně se usměji i ve chvíli, kdy slyším, jak si vzala osobně větu od Xandera a on ji vlastně skoro suše odvětil, že v tom nic hledat neměla. Jen hrdě zvednu hlavu a jdu dál rychle za Astrid.
Když se konečně dostaneme na pláně, rozhlédnu se a také zahlédnu stádo. Sleduji Xandera jak přišel blíž a také kývnu. "Pokud se nám povede ho dobře nasměrovat a zbytek skupin dobře zaútočí, bude dost jídla." zkonstatuji a poslechnu si plán Astrid, na který přikývnu. Pak se vydám opatrně za ní a snažím se se chovat co nejtišeji a vlastně dělám krok ve chvíli, kdy ho dělá Astrid, znamenalo to méně rámusu. Méně kroků. Cítím můj horký dech v chladném podnebí a ve chvíli, kdy vyrazí Xander a pak Astrid, se rozběhnu za krémovou vlčicí jak je podle plánu. Hlídám si pravidelnost dechu a i svých kroků v běhu, abych dokázala v tomhle tempu vydržet až na místo, kde čekal zbytek skupinek. Když začla Astrid výt, přidám se k ní.

→ Alateyská smečka

ASTROPAL

<- Území Alatey

Ani Vé neprotestovala proti plánu Astrid, ale její slova mě donutila na ní upřít má oranžá očka slibující hodně nepříjemností, jestli se Xanderovi něco stane, nebo jestli proti němu něco zkusí. Byla jsem bojovník. Vlčice možná byla menší a možná se v ní skrývala i větší síla než momentálně ve mně, ale... rozhodně bych jí tu její upravenou srst dokázala řádně pocuchat, možná i zapálit, kdybych chtěla. Nic na její slova neříkám, avšak můj pohled vypovídal za vše. Jakobych očima říkala, že bych ji radila, aby mi ho vrátila ve stejném stavu.
To se však už vydám za Astrid a trochu se uklidním a uvolním. Zatím to vypadalo, že Vé tohle provokování prostě jen baví a já se na můj vkus nechávala až příliš vyvést z míry. Zhluboka se nadechnu a vydechnu horského vzduchu a mé žárlivé pocity schovám do své ledové skořápky. Místo toho už nasadím i přátelský úsměv, který mi je i po mé poznámce k Astrid opětován.
Cesta hlouběji do hor byla dost uspěchaná a já se snažila především dávat pozor na to, kam šlapu. Možná i proto jsem opět utichla a dávala pozor na cestu. Když Astrid opěět promluví, zastříhám ušima a rozhlédnu se. Nejspíše jsme měli trochu spoždění. Ohlédnu se na Xandera a pak na Astrid kývnu. Pohlédnu do dáli stejně jako krémová vlčice a spatřím sněhovou plochu. Tam byl náš cíl. "Tak jdeme na to." řeknu a zrychlím krok do opatrného klusu, abych krémové stačila a zároveň abych se někam nezřítila.

-> Ledové pláně (přes Tundru)

SKUPINA ASTRID

‚Uvolni se, nebo tě začnou soudit…‘ to byly myšlenky, které se mi honily hlavou, když jsem šla ven po boku Xandera. Soudě dle pohledu Vé mi tak nějak došlo, že svým chováním jí asi zatím úplně sympatická nejsem. Nechápala jsem Xandera, jak může být tak klidný a pohodový. V tomhle jsem až moc dobře chápala Taylora, který měl nejspíše nějakou výchovu stejně jako já. Sice jsem se tak naučila chovat převážně sama a sourozenci mě za to škádlili, ale… byla jsem první narozená, byla jsem dcerou bet významné smečky a tak nějak se očekávalo, že to budu hlavně já, kdo převezme otěže pravé ruky alfy. Uznávám, nebylo to nejvyšší postavení, nebyla bych alfa, ale v naší smečce to bylo postavení vlastně skoro vyšší než alfa. Bety byly více na očích, zařizovaly pro alfy v podstatě všechno, dohlížely na klid ve smečce a co víc, vyjednávali s ostatníma smečkama.
Když vyjdeme ven, Astrid navrhne rozložení. Rozhodně se mi nelíbilo, že ta malá vlčice měla být s Xanderem a ne já, ale světlá vlčice měla pravdu a nejspíše uměla dobře odhadnout sílu svěřených vlků. Jen se na ni podívám a pomalu kývnu. „Zní to rozumně.“ řeknu po chvíli a dokonce se mírně usměji! Brala jsem to jako úspěch. Pohlédnu lehce na Xandera, pohledem mu dávám najevo, že bych nejradši šla s ním, ale… když se pro mě vrátil po takové době věřila jsem, že si nenechá kdyžtak zamotat hlavou tou malou vlčicí. Měl přeci mě. Při těch myšlenkách se můj pronikavý pohled zaměří na chvíli i na Vé. Na mých očích vlastně nic nebezpečného nebylo, ale kontrast mé tmavé hlavy a zářivých oranžových očí, ve kterých nebyl vidět jediný pocit, jen ledový klid, jakoby dodával veškerý ten nebezpečný podtext. Nebyla jsem nijak zlá, ale rvát jsem se rozhodně uměla, což napovídalo i mé poměrně mohutné svalnaté tělo bojovnice.
Pohledem se vrátím k Astrid a opět se lehce usměji. „Alespoň tě lépe poznám, Xander mi o tobě docela dost vyprávěl, i když to bylo většinou spojeno právě s jeho seznámením o přítomnosti téhle smečky.“

-> Hraniční pohoří

Vé, Sierra, Astrid, Xander

Brzy se k nám přidala i šedívá vlčice, která se představila jako Vé. Než jsem stihla cokoliv říct, Xander už nás představil. Jen se proto mírně usměji a zmůžu se jen na prosté "Těší mě". Abych byla upřímná, bylo to na můj vkus už moc vlků. Už dlouho jsem nebyla ve smečce a evidentně jsem už zapomněla, jak moc mi nebylo úplně příjemné kolem sebe mít tolik cizích vlků. To však schovám pod svou ledovou slupku a planoucí nic neříkající oranžové oči. Podívám se na Xandera. Ten jediný mohl ze změny mého postoje, výrazu v očích a celkovém chování poznat, že jsem se uzavřela do sebe, protože je toho na mě náhle moc.
Nevypadala jsem nijak zle, ani nijak povrchně či že bych ostatními opovrhovala, jako to třeba měl v tomhle postoji Taylor. Můj postoj byl spíše číhavý, ostražitý a má oranžová očka pomalu přejížděla po ostatních vlcích jako kdybych viděla až do hloubi jejich duše.
Na poznámku, že bychom měli vyrazit, jen kývnu směrem k Astrid a nechám ji, aby vedla jakožto hlavní vůdce naší lovecké skupinky. Xander byl jako vždy až moc upovídaný, což na chvíli povolí mou ledovou slupku a tak nějak nenápadně se o něj lehce otřu, abych mu dala najevo, že je pro mě oporou a že jsem ráda, že ho mám po svém boku.

→ Území

Xander, Astrid, Vé, Sierra

Vše začínalo být poměrně klidné a už jsem se chtěla uvelebit s Xanderem do jednoho koutku, když tu jsem náhle zaslechla jméno svého partnera od nějaké vlčice. Cítím, jak se mi lehce naježí srst na hřbetě, ale to velice rychle zakryji ledovým klidem. Musela to být ona, ta Astrid, o které Xander mluvil. Nasadím mírný úsměv a slova mého partnera mi brzy potvrdí její identitu. Byla to ona. Možná jsem na ni trochu žárlila, ale bylo se čemu divit? Neviděla jsem Xandera dlouho a on s ní nachodil poměrně dlouho. Alespoň tolik jsem vyrozuměla z toho, co Xander vyprávěl.
Samozřejmě jsem věděla, že za to hlavně může má ohnivá povaha, možná i proto jsem ten plamínek žárlivosti uhasila už v začátku pod ledovou vrstvu klidu. Usměji se teď ještě víc a přátelsky zakomíhám ocasem. Přeci jen, Xander se vrátil ke mně a přišel si pro mě, ne pro ni. „Také mě těší Astrid… jsem ráda, že jsi potkala mého partnera. Tahle smečka vypadá opravdu slibně.“ Řeknu s upřímným úsměvem. To už se však u nás objeví svítící koule a začne mluvit Einar.
Vzhlédnu k němu a bedlivě poslouchám. Za tu dobu nejspíše začalo venku opět svítat, a tak konečně začal slíbený lov. Cítím, jak se mi napnou všechny svaly v očekávání. Konečně budeme mít příležitost se nějak vyznamenat a třeba konečně být součástí této smečky. Astrid se stala jednou z vůdců skupinek a Xander okamžitě přitakal, že se přidáme k ní. Jen na ní pohlédnu a lehce kývnu, když nás tedy přijme. Pak se podívám na svého partnera a nakonec i do davu vlků a čekala jsem na další dva členy naší skupinky.