Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Území

Úkryt mě svou velikostí překvapil. Nic nebylo přirozené, ale jakoby to tu dávno před námi někdo celé upravil. Válela se tu mlha a bylo tu poměrně chladno. Jen se lehce oklepu. Místo vypadalo záhadně a zároveň svým způsobem i kouzelně, jediné, co mi vskutku vadilo, byl chlad a mlha. Tak nějak jsem už přemýšlela i nad tím, jestli by tohle bylo místo, kde chci úplně odchovávat vlčata. Odpovědí bylo spíše ne. Bylo tu hromada místností, výklenků a všeho možného, kde by vlčata mohla zapadnout, schovat se, ztratit se a možná i místy spadnout. Nejistě se podívám na svého partnera.
Na jeho informaci, že to tu je záhadné stejně jako ve svatyni jen pokývu hlavou, ale ještě než stihnu cokoliv říct, objeví se Einar. Jen na něj pohlédnu a pozorně našpicuji uši. Když oznámí, že je alfa smečky, musím se ušklíbnout. "Tušila jsem to." šeptnu si pro sebe, ale i tak, že to mohl slyšet Xander, ale také maximálně jenom on. Rozhlédnu se po dalších přítomných vlcích a pak pohlédnu na Xandera s jistým natěšením v očích. Bude lov, což znamená, že konečně budou možná přijati do smečky. Jemně se o něj otřu.

Během jejich povídání se mi povedlo i díky teplu a pohodlí opět usnout. Dokonce jsem díky tomu málem prošvihla i to, že konečně přestal takový nečas a kroupy se změnily spíše v déšť. Co mě však už vzbudilo, byl příkaz k mému probuzení a následnému přesunu. Jen otevřu oči a podívám se na Xandera, který má probuzení bral jako velice jemnou a něžnou záležitost. usměji se na něj a na otázku, jestli spím, zavrtím hlavou a pomalu s protažením vstanu. Lehce se oklepu a trochu s odporem se podívám ven na neustálý déšť. Alespoň ty kroupy ustaly, ale nastala tma. Večer tudíž během mého usnutí přešel v noc. Pohlédnu na Xandera a pak na zbylé vlky a po boku svého partnera se vydám do toho nečasu. Déšť byl studený a hlavně venku bylo chladno. Bouřka s sebou přinesla skutečně výrazné ochlazení. Opět se lehce oklepu a cítím, jak se mi při chůzi chvíli třesou svaly než si tělo přivyklo na chlad. Byla to známka i toho, že jsem usnula poměrně tvrdě.
Přidám do kroku za Einarem a rozkaz, abychom se dostali do úkrytu, jsem brala spíš jako požehnání. Rychle s Xanderem zapluji do úkrytu a rozhlédnu se.

→ Úkryt Alatey

Jistě že jsem je chtěla poslouchat. Zavřené oči nebyli ani nějakým maskováním. Nechtěla jsem schovávat to, že slyším, spíš jsem chtěla jen dál odpočívat a zároveň jsem byla svým způsobem zvědavá. Venku se navíc ozývalo dunění hromů a bubnování krup a kapek deště. Bylo to zároveň krásné a zároveň děsivé svým nebezpečím. Ještě před uložením ke spánku jsem moc dobře viděla, jak velké kroupy tam padají a rozhodně jsem si nemyslela, že to venku momentálně bylo bezpečné. Byla jsem ráda za pohodlí úkrytu. Možná byl poměrně malý, ale byl rozhodně útulný a při ochlazení venku kvůli srážkám se stal malý prostor vlastně spíše výhodou. Až do těď je hřála vlastní těla.
Jenže jsme spali a těla pomalu chladla. A příchozí chlad mě donutil na chvíli použít magii. Cítila jsem, jak mi ubírá energii, kterou jsem spánkem načerpala, ale na druhu stranu prostor byl malý a díky mé magii se vyhřál poměrně rychle. Navíc pod námi najednou vyrostl mech. Otevřu kvůli tomu oči a s hlavou dál na tlapách přejedu pohledem po přítomných. Mohl to být Xander? Podívám se na něj a podle jeho výrazu, který skýtal jakousi hrdost a štěstí jsem usoudila, že je to jeho práce. Děkovně zamručím a když je v úkrytu přjemná teplota, přestanu ohřívat vzduch a s přitisknutím blíž na Xandera zas oči zavřu.

I přes neustálé trhání sebou a různému špicování uší a krčení čumáku jsem spala poklidně a dokonce beze snů. Spokojena a vlastně i více klidná kvůli přítomnosti Xandera, který se ke mně tisknul. Z hlubokého spánku mě vytrhlo tiché šeptání mého milovaného a podle hlasu i Einarovo. O něčem si povídali, ale vnímat jsem začala až později, což napověděly i náhle našpicovaná uši. Dál jsem však měla zavřené oči a odpočívala jsem, doslova jsem je jen poslouchala. Nejspíše se zpočátku bavili o bouřce, ale vnímala jsem až otázku zrzavého vlka na to, jak potkal Xander Astrid. Natočím jedno ucho směrem víc k mému partnerovi, abych ho poslouchala. Dozvěděla jsem se vlastně ve zkratce to samé, s čím přišel, když mě tehdy potkal s Tiarou u toho jezera s křišťálově čistou vodou. Byla tehdy škoda, že se tam začli srocovat vlci, bylo tam moc krásně.
Pomalu upadám zpátky do spánku, když se lehce zachvěju kvůli ochlazení. Po úmorných vedrech a dusnech byla tohle náhlá změna kvůli bouřce. I když jsem byla zvyklá na chladnější podnebí, mé tělo si během těch pár dní přivyklo více na právě dusno a horko, než na takovýhle chlad. Rozhodně to byl nehezký posun teplot a i mně začínala být pomalu zima. Donutí mě to otevřít oči a tiše zívnout. Podívám se po těch dvou, kteří si povídali a pak si jen s úsměvem položím hlavu na tlapy a na malou chvilku se zasoustředím. Vzduch kolem mě se náhle začne oteplovat a já se příjemně zachvěju. Mít magii ohně se vyplácelo a i když mě to pomalu zase vyčerpávalo, i tohle malé ohřátí vzduchu pak v jeskyni s 5 těly vlků vydrží dlouho a bude to stát za to.

Při Einarově popisu území jsem se neubránila tomu, abych se tu chvíli rozhlédla po okolí. Ano, Xander skutečně vybral skvělou smečku. A co víc, podle reakce rezavého vlka na tu dceru alf, co se tu podle jeho mínění producírovala jak namyšlená princezna, se mi začínal líbit i první člen smečky, kterého jsme poznali. Stále víc mi však nahlodávala hlavu myšlenka, že Einar rozhodně není skutečně řádovým členem smečky. Byl možná až beta? Neodvažovala jsem se hádat, ale takto přímo myslící vlci u mé rodné smečky vždy zastávali vysoké pozice. To byl i důvod, proč jsem se jakožto dcera dvou bet naučila chovat jak jsem se chovat uměla. Ledově, ostře, přímo a s klidem. Alespoň jako jediná z mých sourozenců. Ti zůstali nevypočítatelní, divocí a nespoutaní jako samotné plameny při požáru lesa. Abych pravdu řekla, čím dál tím víc mi chyběli.
Při slovech Xandera, že se vynasnažíme při lovu, jen pokývu hlavou. "Ano, uděláme co bude v našich silách." řeknu na to s úsměvem.
Když se konečně dostaneme do úkrytu, spustil se venku pěkný nečas a Einar dal jasně najevo, že vše důležité bylo řečeno a to, co řečeno nebylo, se vyřeší, až po odpočinku. Bylo to moudré rozhodnutí a abych pravdu řekla, byla jsem dost unavená. Jakpak by také ne? Vždyť jsme se sem z toho lesa před mostem dostali v rekordním čase a to ještě přes hory.
Podívám se na ty tři, jak se přichumlali k sobě a pak se podívám na Xandera, ke kterému se schoulím do klubíčka. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Zavřu oči a spánek se dostavil skoro okamžitě. Bylo to i nejspíše tím, že jsem konečně mohla po dlouhé době usínat vedle svého milovaného.

Při každém zahřmění zastříhám nastraženýma ušima a nakrčím lehce čumák. Možná sebou vždy i lehoučce, opravdu jen maličko, trhnu. Skoro nepatrně, avšak Xander to mohl cítit. Nebylo to, že bych se toho bála, jen mé reflexy během spánku byly napnuté a vždy vyhodnocovaly rozdíl mezi zvuky bouřky a nebezpečím.

Tiara byla v pořádku, i když sama přiznala, že nad ní stála bohyně. Na bohy jsem až tolik nevěřila, nebo spíš, měla jsem to postavené jinak. Podle mě vládla všemu matka Země, příroda a vše živé kolem nás a bohové byli někým, kdo byli stvořeni právě jí a byli tu od toho, aby zpestřovali život vlků a to ať už v dobrém nebo zlém, podle toho, co si kdo zasloužil. Bedlivě jsem poslouchala slova ostatních vlků, avšak sama jsem víc mlčela. Bylo zajímavé dozvědět se, že Tiara je průzkumník. Buď jsem to zapomněla, nebo mi to neříkala, rozhodně to k ní ale sedělo. Byla neuvěřitelně zvídavá, i když mi občas přišlo, že průzkumník by rozhodně měl být daleko opatrnější a méně bujarý jak právě tato vlčice, která si momentálně povídala hlavně s tou další vlčicí, které říkali Vločka.
Můj pohled spočine pak spíše na Einarovi. Nezdál se mi rozhodně být mrzutý, spíš byl přímý a to se mi líbilo. Jeho poznámka o tom, že odtažitost se v jeho domovině bere jako dobrá vlastnost mě zaujala. Sama jsem se i díky svému výbušnému elementu naučila naprostému klidu a jisté odtažitosti, lhostejnosti a celkově k ledovému chování. Rozhodně jsem to neměla až v takové míře, jako Taylor, ale rozhodně jsem taková uměla být... jen jsem nikdy nebyla tak povýšená.
V téhle hodně ukecané společnosti jsem tak nějak soucítila s Einarem, který si začal stěžovat, že se po území furt někdo potuluje. Docela i vypadal, že by měl rád už klid a trochu jsem se cítila blbě, že jsme přišli v trochu nevhodnou chvíli otravovat s otázkou, kde je alfa a že bychom rádi do smečky. Už však podle jeho slov jsem začínala tušit, že rozhodně nebude patřit k nižším postavením smečky. Na to se až moc zabýval o území a celkově i až moc poučoval o tom, co bude stát přijetí do smečky. Lehce přimhouřím očka a sleduji ho, pak se však podívám na svého partnera, který začal odpovídat na informaci o prokázání se. Když ukončí svůj proslov otázkou směrem ke mně, přikývnu. "Ano, rádi se k lovu přidáme... rozhodně to pomůže i zjistit, jací vlci patří do smečky, jací jsou a celkově si myslím, že bychom mohli být užiteční."
O Astrid a informacích od ní jsem opět nechala mluvit Xandera už jenom proto, že jsem ji ani neviděla a já tam s nimi nebyla. Rozhodně byl daleko upovídanější než já a poslouchalo se ho hezky. Mé odpovědi by nejspíše byly dost přímé, alespoň v tomhle momentě, kdy jsem tak trochu skrývala svou dovádivou povahu pod slupkou naučeného ledu. Ne, že bych vypadala ledově nebo odtažitě, jen jsem prostě nebyla tak upovídaná a až tolik přátelská jako třeba Tiara. Život mě naučil si držet alespoň zpočátku od vlků odstup. Tedy, alespoň u těch, u kterých to šlo.
Když Einar nabídne místo ke schování, vydám se spolu s ostatními po Xanderově boku za ním. Úkryt byl krásný, ale už i díky velikosti mi bylo jasné, že rozhodně není celé smečky. Jeskyňka byla překrásná a dokonce ještě víc, když se za námi spustil konečně venku nečas. Byla jsem neuvěřitelně ráda, že jsem došla se suchým kožichem. K dešti se přidaly i kroupy, které třískaly do kamenitého povrchu. Pohlédnu na Xandera a jemně mu olíznu čumák. Zrovna mi říkal o místech, kam by mě chtěl vzít. "Zní to báječně... těším se, až mi vše ukážeš a povíš." šeptnu tiše k němu, pak se však podívám i na ostatní vlky a hlavně nad Einara, od kterého jsem čekala, že se dozvíme o smečce asi ještě něco víc.

Tiara byla v pořádku a projevila se i její neuvěřitelně upovídaná povaha, protože doslova hned vyzradila naše jména. Musela jsem se usmát a podívala jsem se letmo i na svého partnera, který byl v tomhle ohledu velice podobný. "Zdravím všechny." řeknu s úsměvem. Nebylo potřeba se dále představovat, protože mi bylo jasné, že mě ještě jednou představí i Xander.
"Tiaro! Jsem ráda, že jsme tě našli! Chvíli jsem se bála, že jsi z toho mostu spadla! Ale naštěstí jsme našli tvůj pach a Xander mě zavedl... sem." řeknu a pohlédnu na svého milovaného po mém boku. Znovu se rozhlédnu a v mých očích se zračí jisté zasnění a radost. Konečně jsme byli tady, konečně nejspíše budeme mít smečku. Tedy jestli o nás budou stát.
Na slova Xandera kývnu. Byla to pravda. "Hnal mě v tomhle počasí přes hory... naštěstí se v nich vyzná lépe než kterýkoliv jiný vlk kterého znám a došli jsme sem bez úhony." řeknu a lehce zavrtím ocasem. Jak jsem čekala, Xander hned pokračoval a znovu nás představil. K mému překvapení však nepokračoval sáhodlouhým příběhem, jak se o smečce dozvěděl, ale dost to zkrátil. Hodím po něm trochu překvapeným očkem. Pak ale pohlédnu na Einara. "Já sice Astrid neznám, ale s Xanderem hledáme smečku už vskutku delší dobu a o téhle dokonce básnil hned, co jsme se opět shledali."

Můj odhad o tom, že je to smečka byl správný. Následovala jsem proto Xandera po horách opatrně a důvěřovala jsem výběru jeho cesty. Sama jsem hory úplně nemusela a rozhodně jsem v nich nebyla tak jistá jako byl on. Bouře stále nespustila plným proudem, když jsme došli na okraj pohoří a před námi se rozprostřelo území, které podle pachů patřilo smečce a co víc, smečce o které vyprávěl můj milovaný!
Počasí možná bylo ošklivé, ale i tak se mi území zdálo rájem. Byly tu hory, které miloval Xander, byl tu i les a byla tu voda. Rozhodně to vypadalo na mnoho míst, kde by se dal případně najít úkryt, kde odchovat vlčata, nebo možná smečka měla svůj smečkový velký úkryt? Nadšení mě úplně pohltilo a ještě narostlo, když spatřila skupinku vlků a mezi nimi byla i Tiara. Xander se již sebevědomě vydal k nim. Jen zastříhám ušima a pak ho rychlým krokem doženu a po jeho boku dojdu až ke skupince.

← Temný les (přes Hraniční pohoří)

Vydám se lesem po boku Xandera. Docela mě překvapilo, že to byl první les, ve kterém jsem se necítila bezpečně a dobře teda také ne. "Tohle je první les, co se mi nelíbí." řeknu Xanderovi a trochu ve strachu pohlédnu na oblohu, která věstila naprostou pohromu. Hráli jsme o čas. Přesně jak řekl můj partner předtím, blížil se večer a s tou tmou, kterou způsobila mračna, jsem večer tudy rozhodně procházet nechtěla.
Dostanu i odpověď na to, kam jdeme. "Do Alatey? To je ta smečka?" zeptám se se zájmem, protože mi to neznělo jako nějaký název pro určité místo. Napřímím díky tomu uši a se zájmem se rozhlížím abych si zapamatovala cestu, i když se mi vůbec nelíbila.
Celou cestu lesem jsem se držela těsně po boku svého milovaného a dávala pozor kam šlapu. Les sám o sobě asi nebyl tak špatný, ale ta atmosféra, která se tu držela, byla děsivá a ošklivá. A to ticho mi drásalo nervy. Co mě však zaskočilo ještě víc bylo to, že jsme museli přes hory.
Podívám se na Xandera, který mi oznámil, že to pohoří je celkem dlouhé, jeho poznámka o jeskyních a dutinách mě úplně neuklidnila. Pohlédnu na nebe a pak na skály. Sama bych tudy rozhodně nešla, ale Xander? Pohlédnu na něj svýma ohnivýma očima a otřu se o něj. Jemu jsem věřila, že vybere nejbezpečnější cestu i v tomhle počasí.
Když se rozešel, vydám se mlčky a opatrně za ním a sleduji kam přesně šlape, abych tam došlápla svými tlapkami též. Po prvních pár chvil nejistot jsem se nějak uklidnila. Možná to bylo i díky jeho klidu a rozvaze ve vybírání cesty. Navíc jsme i díky němu postupovali poměrně rychle a pohoří jsme přešli ještě než padla větší tma večera.
Do čumáku mě uhodil pach dalších vlků a nejen Tiary. Pohlédnu na Xandera, který hned podá vysvětlení. Usměji se jemně a opatrně, a bychom ani jeden neztratili rovnováhu, se o něj otřu. I přes zataženou oblohu bylo vidět území pod námi a měl pravdu. Nebyly to jen skály, jak jsem se chvílemi bála při překonávání pohoří, byla vidět i voda a les. "Takže to je ta smečka, kterou jsi pro nás našel?"

← Les u Mostu (přes Most)

Když se mé splašené srdce konečně uklidnilo, opět jsem se jakž takž uvolnila a prožitý strach a stres mě tak nějak automaticky donutil k tomu, že jsem se otřela o svého partnera a nasála do čumáku jeho pach. Až teď jsem si tak nějak začala uvědomovat, jak moc mi chyběl. Možná to bylo i tím, že jsme na malý moment byli sami. Na informaci o Tiaře jen kývnu. Její pach jsem cítila taky a byl poměrně čerstvý, takže skutečně přešla. Netušila jsem, jak se ji povedlo v té panice nepropadnout mezi prkny, ale evidentně strach dokáže vše. Nebo si pomohla možná v nějaké nebezpečné chvíli nějakou její magií.
"Jsem ráda, že je Tiara podle všeho v pořádku. Dagar netuším, šla jsem po tobě na ten odporný most já a Dagar čekal." řeknu a ohlédnu se za sebe a čekám, jestli z mlhy z toho mostu vystoupí i náš poslední společník. Necítila jsem však na tuhle blízkost ani jeho pach. Na informaci o mlze lehce pokývu hlavou.
"Pokud se chce přes most dostat, musí teď." řeknu a pohlédnu na oblohu, která vypadala stále hrozivěji a spolu s ní i práskání hromu a problikávání blesků. "Mám pocit, že nebude jen pršet." řeknu tiše a pohlédnu na les, který se tyčil před námi. Xander měl pravdu, za odporným mostem bylo ještě odpornější místo... takhle ošklivý les jsem již dlouho neviděla. Ale rozhodně mi na pevné zemi bylo vskutku lépe než na tom mostě.
Po oznámení mého milovaného, že bychom se měli hnout, se ještě rychle ohlédnu na most, ale Dagar nikde. Pokývu hlavou. "To ano..." řeknu a vydám se rychle za Xanderem. Zdálo se, že Tiara mířila stejným směrem, ale podle kroku mého partnera bylo možno soudit, že ví přesně kam jdeme. "Kam to míříme?" optala jsem se tedy se zájmem. Bylo snad možné, že jsme zamířili k místům, kde byla ta smečka, o které mluvil?

→ Území Alateyské smečky (přes Hraniční pohoří)

Xander navrhl, abychom se sice schovali, ale šli jsme směrem, kterým šla Tiara, co mě však zarazilo byla jeho poslední slova o mostě a o tom, že mohla spadnout. "Tam je most?!" v mém hlase zněla čirá nedůvěra a svým způsobem i strach. O portálu na druhou stranu jsem věděla, tím jsem prošla tehdy s Xanderem při prvním setkání, ale o mostě jsem neměla nejmenší tušení a radši jsem si nechtěla představovat, jak asi vypadá most na druhý ostrov.
Dlouho jsem si to představovat ani nemusela, páč jsme se pod Xanderovým vedením u mostu ocitli. Sklopím lehce uši a sleduji svého milovaného, jak odhodlaně vkročil na most. Kdysi by mi to možná bylo svým způsobem jedno, ale dneska, po seznámení s Xanderem a i dalšími vlky, se mi umřít nechtělo. A už vůbec ne s vědomím, že jsme konečně našli smečku, kde by se nám mohlo líbit. Pohlédnu za sebe na Dagara a pak zpět na mého milovaného partnera. Ten už byl na druhý straně a vyhlížel. Podívám se naposledy ještě na bouřková mračna a sama pro sebe tiše zavrčím. Když už jsme to museli přejít, bylo to lepší teď, než se spustí nečas. Možná i proto nasadím svůj ledový výraz a tělem se rozlije můj dobře nacvičený ledový klid. S tím pomalu přejdu most, dávím pozor kam šlapu, jednou pod mojí tlapkou i ruplo jedno prkno, ale silou vůle se donutím nepanikařit, což mi pomohlo i rychle nabýt rovnováhu a bezpečně již dojít na druhou stranu za Xanderem. Možná jsem se tvářila ledově klidně, ale v hrudi mi bušilo srdce o sto šest... Ale i tep se pomalu klidní, protože s bezpečnou půdou pod nohama i já nabyla zpět jistotu a povedlo se mi svým výcvikem se uklidnit natolik, že se klidnilo i srdce.

→ Temný les (přes Most)

<- Křišťálové jezero (přes Luka)

"Omlouvám se za své mlčení, trochu jsem se zasnila." řeknu při cestě omluvně ke svým společníkům a hlavně směrem ke Xanderovi. Nebyli jsme spolu takovou dobu a na co jsem se zmohla? Na dlooouhé zamyšlení a zasnění a mlčení. Trochu jsem si to vyčítala a možná i proto jsem celou cestu šla po jeho boku tak, aby mě vedle sebe cítil a já se při každm kroku o něj mohla trochu otřít. Chtěla jsem mu to vynahradit.
Bylo šílené dusno a horko a já začínala litovat, že jsme nemohli zůstat u čiré studené vody jezera. Avšak během chvíle jsem tu lítost změnila. Náhle nebe začínalo tmavnout a Tiara začínala být nervózní. A pak to začalo. Vzdálené dunění oblohy se neslo krajem a slunce velice brzy zakryla temná peřina mraků. Stále ještě nezačalo pršet, ale dunění se blížilo a začínaly se objevovat i blesky. Tiara zpanikařila. "Tiaro!" vykřiknu, avšak po jejím panickém úprku jsem nestačila včas zareagovat, abych ji zastavila.
Lehce sklopím uši a podívám se na Xandera s lehkým strachem v očích. Už jenom podle mraků bylo jasné, že to, co přijde, bude hodně náhlé a hodně silné. "Měli bychom se někam rychle schovat... Tiara snad bude v pořádku..." řeknu nejistě a pohlédnu na svého milovaného a pak i na Dagara, který šel s námi. Představa, že se schoulím ke Xanderovi se mi líbila, ale rozhodně se mi nechtělo odhánět i nového kamaráda, rozhodně ne teď, kdy mělo vypuknout nco velkého.

Pozorně jsem poslouchala zkušenost s podivínem a rostlinkou od Xandera. Zaujalo mě hlavně to, že se s ní dalo dělat obvazy na zranění. "Doufám, že mi ji někdy ukážeš." pohlédnu na svého milovaného a lehce se o něj otřu. Poté se s rostlinkou přidala i Tiara. Ta to však dotáhla až do konce a květina se náhle zjevila před ní. Překvapeně to sleduji. Došlo mi, stejně jako Xanderovi, že je to nejspíše iluze. Věděla jsem, že Tiara vládne mnoha magiemi, o iluzch mi i říkala, i tak mě to znovu překvapilo. Rostlinka měla jedovatý květ, ale zároveň i léčivou cibulku. Rozhodně jsem si tuto informaci pořádně vryla do paměti.
Mí společníci se pak začali bavit dál, avšak mé myšlenky spočinuly na něco jiného - na smečku. Xander, jak se zdálo, toho za svou cestu okusil evidentně hodně a zároveň našel smečku. Trochu mě mrzelo, že jsem se nepodívala někam dál, ale... i já se toho dozvěděla přeci moc! I díky Tiaře jsem se dozvěděla víc o Zlaté smečce... poznala jsem Kayseri, která mi pak někam utekla a už jsem nenašla ani její pach jakoby se prostě vypařila... A pak se opět objevil Xander a sdělil informaci o parádní smečce. Jaké to tam asi bylo? V mých očích se objevil jakýsi nepřítomný výraz a na tváři jsem měla lehký zasněný úsměv. Probere mě však až nutkání vlků odejít. Srocovali se tu další vlci a odejít byl asi vskutku lepší nápad. Jen rychle omluvně kývnu a vydám se rychle se skupinkou pryč.

-> Les u Mostu (přes Luka)

11

Když se omluvím a představím Xandera, všímám si hlavně Tiary. Byla vskutku kouzelná tím, že ji to ani trochu nevadilo, minimálně to nedala na sobě ani znát a dokonce vypadala neuvěřitelně natěšeně, když jsem ji konečně oznámila, že je to skutečně on. Když se začne omlouvat i Xander, škádlivě do něj drcnu. Bylo mi jasné, že se mu ten nevychovanec vůbec nelíbil. Když se na mě za to zazubí, jen se k němu natáhnu a olíznu mu líc.
Svůj pohled pak obrátím na vlka, co se předtím Tiaře představil jako Dagar. Můj partner se při tom rozpovídal o tom, co všechno zažili. Narozdíl od Xandera však druhý vlk řekl něco, díky čemu nastražím uši. 'Čekali na Alfu?' pomyslím si a podívám se na Xandera s jistou nadějí v oku. "Alfu? Znamená to, že jsi našel smečku, která by se nám mohla líbit?" zeptám se a zavrtím ocasem.
To už ale druhý vlk začne opět vrnět na Tiaru. Nebo spíš s ní laškovat. Sice zmíní i mně a trochu mě zaskočí vykáním, ale hlavně si všímá mé nové kamarádky. Musím se lehce šibalsky ušklíbnout, když se na ně zpět podívám. "Také tě ráda poznávám, Dagare." odpovím mu a dám mu tykáním tak nějak i najevo, že mi může tykat také. VV téhle společnosti jsem se rozhodně necítila jako něco víc. To spíš Tiara vypadala s těmi věcmi na sobě jako princezna a Dagar si toho evidentně hodně všímal. Jen se podívám na svou kamarádku a lehce na ni šibalsky mrknu.

10

"To zavytí... to byl on." řeknu nadšeně a zavrtím ocasem. Jen se ohlédnu do míst, odkud se zvuk vytí nesl a pak pohlédnu zpět na Tiaru. "Alespoň poznáš, proč se chová jako malé vlče." řeknu se záhadným úšklebkem. Netrvalo to dlouho a na obzoru se objevily... 2 siluety? Nejspíše někoho potkal. Podle pachu to však nebyla vlčice, což mě uklidnilo. Další uklidnění však přišlo, když se ke mně hnal jako velká chlupatá koule a náhle mě povalil a olízl. Když mi zašeptal do ucha mé jméno, cítila jsem, jak mi projela ledová vlna páteří a měla jsem co dělat, abych se nezachvěla. Jen zavřu s úsměvem oči a chvíli si jen užívám jeho přítomnost a jeho slova, než je zase otevřu a omluvně pohlédnu k Tiaře, ke které se připojil i ten druhý vlk. Zajímalo mě kdo to je, ale rozhodně jsem viděla ten pohled, kterým ji přejel.
Jen pohlédnu zpět na Xandera a jemně mu olíznutí oplatím a otřu se o něj hlavou. "Také jsi mi chyběl, Xandere." šeptnu mu do ouška a po chvíli ho, i když nerada, ze sebe pomalu setřesu a postavím se na nohy. Omluvně mu olíznu čumák a pohlédnu k dvojici, co nás sledovala. "Tiaro, tohle je můj nevychovaný partner Xander. Xandere, tohle je Tiara." řeknu se smíchem a škádlivě jemně štípnu pomocí zubů svého partnera do lopatky. Byla jsem ráda za veškerou vřelost, ale připadala jsem si blbě před těma dvěma, což jsem tímhle dala i tak nějak najevo. Můj láskyplný pohled do jeho očí však naznačil, že se na něj v nejmenším nezlobím. Spíš naopak. Bylo vidět, že se ze všech sil snažím se k němu nevrhnout a nemazlit se s ním zbytek dne a celou noc.