Příspěvky uživatele

< návrat zpět

9

Bedlivě jsem poslouchala, co vše Tiara dokáže. Na chvíli jsem se dokonce přistihla, že jsem úžasem pootevřela tlamu. Rychle se poklepu a pak pokývu hlavou. "Voda k tobě sedí nejlépe, to máš pravdu... já zas miluji oheň, ale to možná i proto, že to byla naše smečková magie a jsem na něj patřičně pyšná... osobně bych se však chtěla naučit magii země. Už jenom proto, že zemi a přírodu velmi obdivuji." řeknu s úsměvem a pak poslouchám Tiařiny další zvláštní schopnosti.
Při zmínce o oblbnutí očí a následném objevení zajáců jsem se musela oklepat a možná i lehce oláznout. Vypadali tak opravdově! Tedy až na tu barvu a na ta slova, co mi před chvilkou řekla vlčice. Dalo mi zabrat, abych myslela neustále na to, že modí zajíci nejsou, že rozhodně nebudou poskakovat kolem mě a že je to Tiařina magie. Když iluze skončí, oklepu se a pohlédnu na vlčici. "Pááni..." nestačím však říct nic víc, protože mi začne ukazovat další z jejích schopností. Bez doteku zvedla do vzduchu kamínky.
Při její otázce se lehce zarazím a možná až zastydím. "Já... no... mám tu magii ohně a pak... občas zahlédnu kolem vlků takové barvičky... už jsem dokonce i zjistila, že i když je zatím neumím moc rozeznat a moc toho nezaregistruji, i ty zábleesky mi občas pomohou určit minimálně to, že se vlkovi třeba náhle změnila nálada a tak. Teda alespoň si to myslím." řeknu nejistě s úsměvem.
To však v dálce uslyším vytí. Je na mně vidět, jak náhle nastražím uši a v očích se mi zaleskne nezměrná radost. Jen zvednu hlavu a dlouze zavyji zpátky. Pak radostně pohlédnu na Tiaru. "Víš, jak jsi chtěla poznat Xandera? Našel mě!"

8

Jen se skloním opět nad vodu a napiji se znovumožná tak nějak i do zásoby. Navíc má mysl se teď na chvíli potulovala kdesi daleko a představovala si, jak by vypadalo mé setání s Xanderem po takové době. Musela jsem se lehce ušklíbnout. Netušila jsem, jestli by to všichni úplně chtěli vidět. Jedinou věcí jsem si však byla jistá, skákala bych kolem něj jako mrňavé vlče a asi bych si totálně skazila jakoukoliv reputaci, kterou jsem si vybudovala. A kdyby mě s ním viděli sourozenci? Určitě by ho podpořili a ještě pochválili, že konečně jsem s někým neledová a nenudná.
Debata se stočila k hlídání vlčat a já se musela smt při Tiařině odpovědi už jenom z té přestavy. Když se na ni ohlédnu, v mých očích je znát i respekt z toho, že toho nejspíš o magiích ví vskutku hodně a hlavně je nejspíš v nich oproti mně velmi zdatná. "Dobře, tvé nabídky si vskutku vážím a určitě se ozvu, když budeme potřebovat pauzu." řeknu s úsměvem. Zároveň jsem nad vlčicí před sebou přemýšlela. Na první pohled úplně silně nevypadala, ale ta její rozjařenost a to, jak si je sama sebou jistá... skutečně byla v magiích tak dobrá? Nějak jsem o ní v tomhle vůbec nepochybovala, spíš naopak. Zapřísahala jsem se, že v magii také zesílím. Už jenom proto, že mi má magie ohně v celé své síle už vskutku chyběla. Už nyní jsem zjistila, že zde funguje trochu jinak než jsem byla zvyklá, tak bych s ní někdy mohla zase trénovat.
Při povídání o těch dvou záhadných vlcích mi Tiara tak nějak odpoví, že to nejspíše dělají u všech stejně, ale že možná mají ještě nějaké fígle. Rozhodně pokývu hlavou. "Minimálně vypadají na to, že nějaké další triky mají schované pro případné narušitele jejich zaběhlého pořádku." potvrdím jí. V mé hlavě však stále běhaly myšlenky o magiích a o síle... až mi nakonec má zvědavost nedá a Tiary se zeptám. "Jaké všechny magie vlastně ovládáš?" vskutku mě to zajímalo. I díky obchodníkovi jsem se dozvěděla, že na těhlech ostrovech může mít i více magií, sama jsem si pro sebe koupila tu Auru a prostě jsem byla zvědavá, co vše tahle vlčice dokáže a co vše ovládá.

7

"Neboj, teď už mi to nevadí a ani tehdy mi to zas tak tolik nevadilo. Většinou jsem věděla, že to byla jen touha mých dvou sourozenců mě vyprovokovat k akci." řeknu se smíchem a sednu si poblíž vody. Musela jsem uznat, že u tohoto jezera bylo vskutku nádherně. Jediné, co mi trochu vadilo bylo to, že tu všude bylo jen ptactvo, které se blbě lovilo. Kdyby tu byl alespoň nějaký ušák... Možná se časem objeví. Bylo to skvelé místo, kde zvěř mohla pít.
Při ujištění, že roztání mého srdce je dobře se musím usmát. "Asi ano... od té doby zatím potkávám celkem milé vlky a vlčice." pohlédnu na Tiaru s úsměvem, aby viděla, že ta lichotka patří i pro ni. Vskutku jsem většinou nebyla tak upovídaná, ale s Tiarou to asi jinak prostě nešlo. Byla tak upovídaná, že jsem prostě zticha být nemohla. U Taylora a Solfatary jsem si ověřila, že umím být ještě stále ledová vlčice co nedává najevo city a moc nemluví. Místo toho se hrdě a elegantně nese a hraje si možná trochu i na potvoru. Uměla jsem to, když jsem chtěla a to bylo důležité. I občasné narážky Taylora jsem přecházela s ledovým klidem. Přeci jen tohle byla vlastnost které jsem si nanejvýš vážila. Dokázala jsem provokujícímu naštvanému vlku odpovídat s ledovým klidem a úsměvem na tváři... Na druhou stranu jsem uměla s ledovým klidem i provokovat já a to takovým způsobem, že jsem dokázala vyprovokovat daného vlka k naštvanému skoro až šílenství.
"Třeba mě najde zrovna když se budu potulovat s tebou." odpovím ji na její přání ho poznat. Upřímně jsem doufala, že mě už konečně najde. Potulovala jsem se tu v kruzích aby snad vždy mohl najít nějakou mou stopu a vydat se za mnou. Možná i proto jsem se prostě nechtěla moc vzdalovat od místa, kde jsme se rozdělili. Takhle třeba narazí na můj pach, stopu, něco... věřila jsem, že mě najde. Slíbil mi to.
Při nabídce o starání se o vlčata jsem se musela zasmát. "Dobře, budu si to pamatovat Tiaro, jen doufám, že toho později nebudeš litovat... vím, jaká jsem byla v mládí a jací byli mí sourozenci... a vím, jaký je Xander, bude s nimi asi možná k nevydržení." ta představa byla roztomilá. Musela jsem se jí smát. Samozřejmě nebylo jisté, že vlčata budou povahově až tak po nás, ale pokud budou, ještě si s nimi užijeme. Ono taky hlavně... ještě kdo ví, za jak dlouho si budeme oba jistí, že je skutečně chceme. Nejprve by bylo vhodné najít smečku ve které by nám bylo dobře a najít si hlavně úkryt.
Debata se stočila k zesilování jak v ohledu magie tak i fyzické zdatnosti. Podle slov Tiary tedy je jenom ten Mistr a obchodník. Trochu mě to zklamalo, na druhou stranu jsem byla ráda, že tu není ještě něco neobvyklého. "U toho obchodníka, Wua, je to jednoduché... jen se věci kupují... u toho mistra je to horší. Už si nepamatuji co vše jsem musela dělat. Vím, že jsem snad lovila? Lezla na nějaký vrchol či co? Běhala, bojovala... Jediné co vím jistě je to, že jsem pak byla úplně vyřízená." usměji se v odpovědi na Tiaru.

6

Musela jsem se usmát, když Tiara obdivovala to oslovení ledová královna. Ano, znělo hezky, ale bylo tam jedno velké ale... "Možná to takhle zní krásně, ale když se ti tím vlastně posmívají, že si s nima nejdeš hrát. Byla jsem členkou smečky, kde jediný uznávaný element byl oheň, proto to oslovení vlastně bylo provokací." vysvětlím to, abych ji trochu vyvedla z toho okouzlení. Na její poznámku o tom, že to vzpomínání je super jsem musela pokývat hlavou. Měla pravdu. Občas mi mí sourozenci neuvěřitelně chyběli. Tak nějak jsem doufala a tušila, že Xanderovi by se líbili. Možná byli trochu proradní jako raráškové, ale... to se za tu dobu mohlo změnit a oni se mohli trochu uklidnit. I když jsem doufala, že ta ohnivost v nich zůstala. "Od té doby se také mnohé změnilo... sem jsem přišla jako rozvážná se srdcem z ledu a přesto silou ohně a jak to dopadlo? Potkala jsem Xandera... výsledek vidíš sama... led se teď těžko staví, když mé srdce pálí."
Poslouchám s nastraženýma ušima co říká. Měla pravdu, už jsem potkala dvě místa, kde se vlk mohl zlepšit... v té svatyni to byly fyzické dovednosti a u toho divného obchodníka zas třeba v magii. Když se napiji, pozvednu hlavu. "Ano, o těchto místech vskutku asi už vím. Od jednoho mám znaky a u druhého jsme s Xanderem cvičili zas v síle, rychlosti a podobně." řeknu s úsměvem a tak nějak očekávám, jestli Tiara neodpoví i nějaké další místo, kde se dalo se nějak zlepšit. Přeci jen, ostrovy se dost lišily od zbytku světa co jsem znala a možná tu bylo ještě něco víc?

5

← Luka
Při jejím popisu přibližného jejího mládí se musím usmát. "Já jediná byla ze sourozenců, která si velice rychle uvědomila horlivost a stala jsem se ledovou královnou. Alespoň tak mě nazývali." musela jsem se nad tím usmát. "Oni měli stejně jako já magii ohně a jejich povahy zůstaly čiré a ohnivé... byli jediní, kteří dokázali roztát mé ledové bariéry a pak jsme dali do pohybu snad dokonce i celou smečku. Většinou z toho byl hrozný průšvih, ale párkrát to pobavilo i ty nejvýše postavené." ta vzpomínka byla úchvatná. Dostali jsme takových výprasků za ty neplechy... Vždy jsem věděla, že to není dobrý nápad, ale mí sourozenci mě vždy dokázali přesvědčit, abych to s nima podnikla. Trochu jsem se pak cítila provinile, když jsem dostala nejmenší trest, protože si dospělí vlci uvědomili, že mě do toho mí sourozenci namočili.
Cestou k jezeru mě Tiara vyzvídá, jestli jsem už viděla kus světa, že se tu chceme usadit a já se musím usmát. "Světa mimo tyhle ostrovy jsem viděla dost, z ostrovů však celkem málo. Ani nevím, proč jsme se rozhodli usadit, ono to bylo dost... náhlé a zároveň samozřejmé. Xander byl doslova první vlk, kterého jsem tu potkala, možná i proto jsem neměla potřebu již odcházet. I když, abych pravdu řekla, naštvalo mě, že na těhlech místech jsem ztratila sílu jakou jsem měla mimo tyto ostrovy. Na jednu stranu mi to vadí, na druhou stranu je kouzelné začít objevovat vše znova a učit se znova." řeknu a pomalu se rozhlédnu po okolí. Už jsme byli u jezera. Bylo nádherně čiré. Pomalu se rozhlédnu a pak se skloním nad vodu. Chvíli se pozoruji ve vodě a pak se pomalu napiju.

4

Když mi potvrdí, že to úplně nevzdala s nadějí na lásku, spokojeně se pousměji. Nespoléhala na to, ale evidentně nad tím ani nezanevřela a to bylo dobře. "To máš naprostou pravdu... jsem ráda, že to bereš spíše takto než že bys to vzdala úplně." řeknu a lehce zavrtím ocasem. "Sobeckost, závist a podobně jsou hrozné pocity, i když jsou prostě přirozené a každý je v sobě má, jen záleží, jak je dokáže potlačit. Ty to evidentně umíš a svým způsobem ti to závidím. Sama nejsem úplně závistivá a tak, ale protože jsem jako vlče měla příliš ohnivou povahu, sama jsem se naučila vše zakrýt ledovým výrazem a vlastně si to nikdy nebrat k srdci a vlastně se ani o nikoho moc nestarat. Je to ten druhý extrém, který není vždycky správně, i když mi několikrát zachránil život." odpovím ji zamyšleně.
Slova o magickém kraji byla pravdivá a já jen pokývu hlavou. Na mou nabídku vlastně odpoví, že klidně ano a tak se pomalu rozejdu loukou směrem k místům, kde by mělo ležet jezero.

→ Křišťálové jezero

3

Jen se stále usmívám. Ano, byl perfektní pro mě a já vlastně nikdy netušila, že bych někoho takového mohla potkat a pak se najednou prostě v mém životě objevil Xander. Bylo to dost zvláštní. Dost vlků mě předtím mělo za ledovou mrchu se kterou není žádná legrace... jen mí sourozenci dokázali, že jsem se uměla odvázat... a pak se to povedlo právě i jemu. Při jejím uklidnění, že ho potkám pomalu kývnu. "Ano, věřím, že se někde zase najdeme. Hory jsem již tak nějak prošla letmo... ale... rozdělili jsme se v tom lese, kterým jsme museli částečně projít z té vyvýšeniny. Proto se mi nechce úplně chodit někam dál. Věřím, že pokud se někde máme najít, tak to bude v jeho okolí, protože je to místo, na kterém jsme se rozdělili." řeknu. Tiaře jsem se nijak neostýchala to říct. Měla zvláštní dar který mi její další slova akorát potvrdila. Dokázala se radovat ze štěstí jiných. Nebylo to tak obvyklé. Jen do ni lehce povzbudivě drcnu. "Tohle neříkej... já také netušila, že se pro mě někdo někdy najde... někdo, kdo mě stejně jako sourozenci, dokáže rozesmát a dokáže ze mě na malou chvíli udělat malé hravé vlče." povzbudím ji. "I tak ti svým způsobem závidím tvůj dar radovat se ze štěstí jiných, málokdo to umí." usměji se.
Při jejích slovech o růstu vlčat v obtížných podmínkách musím pokývat hlavou. "Máš pravdu, ale zas na druhou stranu, když budou po mně a budou mít svou hlavu, může je to v mladičkém věku stát život." zamyslím se nad tím, ale pak se jen oklepu a rozhlédnu se. "Chtěli jsme jít k tomu jezeru?" zeptám se náhle. To byl totiž náš původní cíl a já docela cítila, že mám žízeň a postupně se dostavoval i hlad.

2

Jen se na ní usměji. "Je no... hravý jako vlče a milý... byl po dlouhé době někdo, komu se podařilo roztát mou ledovou ochranu kolem srdce a tak nějak se to... semlelo. Bylo nám spolu víc než dobře, tak jsme si řekli, že budeme spolu. Je to také hnědý vlk jako já, jen má takové tmavší barvy." odpovím ji se stálým úsměvem. V očích mi však trochu probleskne smutek, když si opět uvědomím, jak dlouho jsem ho vlastně neviděla. "Ale je to už poměrně dlouho, co se naše cesty rozdělily při hledání smečky a stále jsme na sebe nenarazili." dodám na vysvětlenou, proč jsem trochu posmutněla. "A co ty... máš už někoho, kdo se ti dostal do srdce a mysli?" zeptám se ji na oplátku s mírným úsměvem.
Když mi potvrdí, že je skutečně v tom zlatém lese a že je nejspíš podle něj i pojmenovaná, pokývu hlavou. Takže další smečka, o které jsem nyní věděla nejen kde se nachází, ale jak se i jmenuje. Její další informace o tom, že neopadávají mě překvapí. "To je vskutku neobvyklé... věřím, že v zimě to musí mít v tom případě své ještě daleko větší kouzlo." řeknu zamyšleně. Docela mě teď mrzelo, že jsme se spolu s Xanderem dohodli, že tam také úplně nechceme být. Ale bylo to spíše i proto, že tím lesem na náš vkus procházelo až příliš mnoho vlků.
"Ne že bych se jich úplně bála... spíš mi nepřijdou tak bezpečné jako les. V zimě jsou hory dost nevyzpytatelné a tak nějak si nedovedu představit tam vychovávat úplně mrňavá vlčata... vím, že hory mohou být i krásné a vím, že ani les není úplně nejbezpečnější... asi by záleželo, jak ty hory vypadají." řeknu na vysvětlenou. Hor jsem se skutečně nebála, alespoň ne přímo, spíše šlo o to nebezpečí a jejich nevyzpytatelnost.

1

"Já už o ní nějak slyšela myslím i od víc vlků, ale jistá si tím nejsem... tam jsme ale s Xanderem zhodnotili, že stejně nechceme." řeknu a zamyslím se. Jméno svého partnera jsem řekla automaticky aniž bych si to nějak víc uvědomila. VV tajnosti to stejně nebylo, tak mi to ani po uvědomění nijak nevadilo. Tiara rozhodně vypadala jako někdo, kdo z toho bude mít spíše radost, než že by to nějak zneužila či tak.
"To máš pravdu, velká, v podstatě skoro odrostlá vlčata jsou již rozumnější a nedělají takové blbosti... ale i ta malá vlčata mají své kouzlo." řeknu s úsměvem a pohlédnu na Tiaru. Zkušeností s malými vlčaty jsem moc neměla, ale těch pár, co jsem potkala jinde než na těchto ostrovech, mi vnuknuly právě i myšlenku, jaké by to bylo mít nějaké malé prcky s Xanderem. Rozhodně by byli roztomilí nezbedníci. Při zmínce o zlaté smečce nastražím uši. To jméno zlatá mi něco připomínalo... "Zlatá smečka? Nesouvisí náhodou s tím zlatým lesem?" zeptám se. Když jsme jím procházeli, rozhodně jsme věděli, že v tom lese nějaká smečka sídlí, ale neznali jsme jméno, je to tedy zlatá smečka?
Při otázce na to, kde bychom chtěli být se zamyslím. "No, já upřednostňuji spíše les, ale Xander spíše hory, takže asi něco mezi tím? Netuším. Já osobně se hor trochu bojím, ale vím, že na nich umí být krásně." řeknu s úsměvem.

Jejího zakopnutí jsem si cestou dolů všimla. Musela jsem se trochu pousmát ale tak, aby to neviděla. Když se mě snažila dohnat, dokonce jsem nepatrně zpomalila, aby mě snáze dohnala. Bylo také vidět, že ji potěšila moje lichotka. Skutečně mi připomínala vlče ve svém chování. Byla trochu zbrklá, uspěchaná, milá a možná až příliš důvěřivá? Rozhodně však už v ní bylo cosi dospělého, bylo to spíš ale tím, že když mluvila, přesně věděla, co tím myslí a celkově uvažovala víc jako dospělý vlk než vlče. Minimálně i s nabídkou kam vlastně sejít z té vyvýšeniny.
Poslouchám její mluvení o vlčatech a při otázce odkud byla se zamyslím. "Daén... něco takového... ale, podle všeho se jí tam nelíbilo a chtěla odejít se mnou..." řeknu pomalu možná až trochu smutně a zoufale. Doufala jsem, že je skutečně v pořádku. "A nebyla přímo vlče. Jmenovala se Kayseri a byl jí odhadem jeden rok. Měla již vzhled dospělé vlčice, ale duší byla ještě malým vlčetem." řeknu a se zájmem poslouchám to, že už je tu dlouho a sama patří do nějaké smečky.
Napřímím uši a pohlédnu na ní. "Z jaké jsi smečky.. já no... s partnerem hledáme místo, kam bychom mohli patřit..." řeknu a v mých slovech je ukryt skutečný zájem. Věděli jsme o nějakých, ale snad jen jednu jsem znala jménem a to ten Daén. Měla jsem za to, že tam patřila i Solfatara s Taylorem, které jsme tehdy potkali.

← Na vyhlídce

Při její pochvale jména se usměji. "Děkuji, to tvé, Tiara, zní daleko vznešeněji." řeknu s úsměvem. Chtěla jsem jí nějak oplatit její laskavost. Hádání jmen vskutku nemyslela zle a celkově se zdála býti opravdu milá. Můj zlý pohled by mi jistě oplatila jinak i když byl jen chvilkový. Ačkoliv to byla snaha oplatit jí laskavost, myslela jsem to upřímně. Cinder bylo poměrně hrubé oproti jménu Tiara, které se hladce neslo na jazyku.
Při zmínce na její náladu se omluvně usměji za chůze při které scházíme pomalu do údolí. "Promiň, je to docela dlouho, co jsem byla v něčí společnosti... sice jsem nedávno potkala mladičkou vlčici, ale... tu jsem spíše brala ještě jako vlče a poměrně rychle se vytratila a já netuším ani kam." přiznám. Společnost mi úplně nevadila, ale měla pravdu, že jsem nebyla úplně typ co by ji vyhledával. Podle všeho to na mně bylo skutečně vidět. Vlastně jsem se nedivila. Byla jsem daleko více strohá, málomluvná, občas ledová oproti vlčici, která teď sešla na louku se mnou.
"Vlastně ne, nějakou dobu tu sice jsem, ale vím o těchto místech vskutku málo. A ty? Jsi tu již dlouho?" zeptám se a pohledem opět sjedu na její předměty na krku a na hlavě. Celkově to možná byl její vzhled, který tomu jménu dával jistý druh vznešenosti? Tedy alespoň dokud zvesela nepromluví. Připomínala mi tím trochu hravé vlče. Ostatně... všechny otevřenější a společenštější vlky jsem možná takto odsoudila aniž bych si to uvědomila... i Xandera jsem k vlčeti kolikrát přirovnávala...
Při myšlence na svého partnera pohlédnu kamsi na nebe. Kde jen mohl být?

Vlčice byla hodně živá a já si až teď všimla, že má na sobě prapodivné předměty. V těchto končinách jsem se tomu už přestávala udivovat. Zdejší ostrovy byly rozhodně zajímavé spolu s vlky, kteří se tu vyskytovali.
I když jsem byla trochu ledově odtažitá, soudě dle jejího úsměvu to se mnou nevzdávala. Musím se pousmát. Když se mě zeptá, kam mám namířeno, odpovím ji po pravdě, že radši někam níže, kde to nebude tak nebezpečné za hodně špatného počasí. Vlčice to okamžitě vzala jako pozvání jít se mnou. Nebýt Xandera a mých sourozenců, bylo by mi to asi prudce proti srsti, ale... díky těmhle mým blízkým vlčkům se ze samotářské vlčice přeci jen stal někdo, kdo občas společnost i potřebuje. Sice jsem měla chuť jít hledat Xandera, ale... to můžu i za přítomnosti téhle vlčice ne? Na její nápad tedy jen kývnu a snažím se tvářit mile.
Když se představí jako Tiara, už otevřu tlamu, abych se ji představila, ale stihne mě předběhnout a hádat jméno. Tlamu zase zavřu a snažím se udržet v klidu. Tohle mi už trochu vadilo, což napovědělo i blýsknutí v očích. To však velice rychle zamaskuji ledovým klidem a pak se přeci jen opět trochu i omluvně usměji. Byla to má chyba, že jsem se nepředstavila první, ale... kdo mohl tušit že se rozhodne jít se mnou a posečkat se mnou déle jak pár okamžiků?
"Jsem Cinder." opravím ji s mírným stále omluvným úsměvem. "Promiň, že jsem se nepředstavila dříve... většinou moc společnost nevyhledávám." dovysvětlím, i když bych vlastně ani nemusela ale zároveň jsem to potřebovala říct nahlas. Nechtěla jsem, aby si o mně myslela něco zlého. Lehce přátelsky pohodím ocasem a pak lehce kývnu hlavou ve znamení, ať jde za mnou. Rozhodně jsem z tohohle vyvýšení chtěla v tomhle nečase zmizet. Pomalu se vydám dolů a ještě zkontroluji, že jde Tiara skutečně za mnou.

→ Luka (přes Les u mostu)

Vítr sílil a já se musela trochu přikrčit. Byla jsem bojovnice a i když jsem uměla být velice ladná a elegantní, v těchto případech se pod srstí pohybovaly i mé svaly bojovníka. Na chvíli jsem musela i zastavit, aby mě poryv větru neposunul.
Kvůli mé zamyšlenosti jsem si až díky divnému zašustění trávy při poryvu větru, jakoby po ní někdo trochu sjel, uvědomila, že tu nejsem sama. I přes vítr jsem na jeden malý okamžik mezi poryvy dokázala zaznamenat pach. Nejspíš vlčice, byla celkem blízko. Pomalu zpomalím krok. Pach jsem neznala, ale vzhledem k poklusu, jakým mě dohnala mi připomínala Kayseri a i podle jejího výrazu a lehkovážných slov ji byla podobná. Uvědomila si blížící se nebezpečí?
Pohlédnu na vlčici svýma pronikavýma oranžovýma očima a mírně se pousměji. Před odpovědí však neotálím a přidám trochu do kroku, abych tak nějak přiměla vlčici jít se mnou. Při tom pomalu kývnu, abych ji dala najevo, že ji neignoruji. „Zdravím, rozhodně mám namířeno níž, kde se bude dát schovat. Z těch mračen skutečně bude bouřka a zvedá se i vítr. V této výšce a na tomto místě by nás to mohlo stát život.“ Odpovím ji konečně se svým obvyklým ledovým klidem avšak na tváři mi pohrává přátelský úsměv. Xander mě v tomhle skutečně nakazil…

← Dračí průsmyk (přes Severní hory)

Nejspíše nebyl dobrý nápad v blížící se bouři jít přes hory a už vůbec nebyl nejlepší nápad dostat se na místo, které bylo vysoko a nebylo kde se tu pořádně schovat. Pomalu se zastavím a rozhlédnu se. Bylo odsud vidět širé okolí, které pomalu zakrýval stín blížících se bouřkových mraků. Naštěstí se mraky neblížily tak rychle a tak jsem si přeci jen mohla na tu malou chvíli odpočinout. Věděla jsem, že s blížící se bouřkou se i zde za chvíli zvedne vítr a rozhodně to tu nebude příjemné. Sráz byl z obou stran a jediná možnost byla utéci kamsi dopředu, prostě pryč.
Možná až trochu nervózně se opět podívám směrem k mrakům. Byly blíž a s mou srstí si pomalu začal pohrávat vítr. 'Dobře... tady si asi radši přeci jen neodpočinu.' pomyslím si a radši se pomalu rozejdu. Zatím jsem měla čas. Alespoň jsem v to doufala. Bloudění v průsmyku a hledání Kayseri a pak i cesta skrze hory mě dost vyčerpala. Nechtěla jsem prozatím plýtvat síly.

Netušila jsem, jak dlouho jsem byla v průsmyku s Kayseri, rozhodně jsem ale věděla, že mi někde zmizela a ať jsem se ji snažila najít, bez úspěchu. Šla jsem i po pachu a po stopě, ale ta prostě najednou končila. Nikde nebyl ani cítit pach krve či nepřítele, tak jsem jen tušila a doufala, že mladá vlčice je někde v pořádku a nic ji nezabilo.
Nadávala jsem si za to... chtěla jsem ji přivést ukázat Xanderovi, chtěla jsem s ní objevit další smečky a celkově... naučit ji nebýt tak naivní. Povzdechnu si a pomalu se podívám na zatahující se nebe. Voda byla cítit ve vzduchu a bylo horko. Jistě se brzy přižene nějaká bouřka. Jak hledím na nebe, před očima se mi mihne silueta Xandera. Kde asi byl? Cítila jsem, jak mě cosi bodá u srdce. Smutek.
Pomalu sklopím hlavu. Musela jsem ho najít, co nejrychleji to půjde. Ale... Co když už na mě zapomněl? Zavrčím a rychle se oklepu. Ne, nezapomněl by a i kdyby, velice rychle bych mu sebe připomněla.
S tímhle odhodláním se pomalu vydám dál. Kayseri jsem nenašla, i tak jsem ještě volala do chvíle, než jsem vylezla z průsmyku... pak už jsem věděla dobře, že ji nenajdu. Nezbylo mi jít dál, neohlížet se a věřit, že všechno bude dobré...

→ Na vyhlídce (přes Severní hory)