Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Celou dobu jsem byla v lehkém spánku a dávala tak pozor na okolí, abychom se nedostaly do nebezpečí. Tedy hlavně Kayseri. Ve chvíli, kdy uslyším své jméno, jako odpověď se k mladičké vlčici našpicuje jedno mé ucho a pak pomalu otevřu nejprve jedno a pak i druhé oko, který se na ní zahledí. Mírně se usměji. "Neboj, jsem vzhůru." řeknu s úsměvem a pomalu vstanu a přitom se protahuji. Přeci jen, zas tak úplně mladá jsem nebyla. Rozhodně ne jako Kayseri.
V průsmyku spolu strávili již delší dobu a měla jsem pocit, že si mě Kayseri hodně oblíbila. Tak nějak jsem tušila, že by se líbila i Xanderovi. Stále se chovala jako malé vlče, měla se co učit a pro mě i pro mého partnera by to byla příležitost tak nějak vychovat silnou zdravou vlčici, která si už nikým nenechá ublížit. Byl by to skvělý nácvik i na vlastní vlčata... Ale bude chtít jít malá vlčice se mnou? Přeci jen patřila do smečky a nejspíše by bylo lepší, kdyby tam zůstala, ale... Zdálo se, že o té smečce vlastně až tolik moc nevěděla. Vlky odtamtud nejspíše ani moc neznala. Trochu jsem se cítila provinile, že jsem ji nejspíše odradila ještě víc... Mohlo mě to dostat do velkých problémů. Zas na druhou stranu, Kayseri by potřebovala někoho, kdo ji toho o životě naučí víc, než ví teď. Netušila jsem, jak dlouho byla Kayseri ve smečce, ale co jsem věděla dobře, smečka se o to až tolik nepostarala.

Jen jsem se snažila Kayseri vysvětlit, proč se nám o Daénu nechce a trochu posmutním, když vidím, jak jí mé vysvětlení zklamalo. Bylo to tím, že nás chtěla ve smečce, nebo jí hlavou brouzdalo něco jiného? Odpovědi jsem se dočkala. Přemýšlela nejspíše nad členy smečky, se kterýma se podle slov ještě moc neshledala. "Nemyslím si, že by se ti nelíbili, jen... někdy si i dobří a fajn vlci nesednou." řeknu nejistě. Nechtěla jsem ji zklamat ani ji od smečky nějak odradit. Trochu jsem se i bála, že mi za to později přijde někdo namlátit čumák.
Co mi teď však svým způsobem dělalo větší starost bylo Kayserino rychlé střídání nálady. Jak rychle se dokázala vyhrabat z nějakého smutku bylo dobře, ale dávala to moc okatě najevo. Možná to bylo i dobře, ale má výchova a mé sebeovládání pro mě bylo jakousi zbraní a tuhle otevřenost jsem moc dobře nechápala. Možná i proto jsem byla odhodlaná, pokud se ke mně Kayseri na nějaký čas připojí, ji naučit trochu té své ledovosti, která ji třeba jednou může zachránit život.
Když se zmíní o únavě, pousměji se. "Dobrá, souhlasím." řeknu a zamířím za Kayseri, u které si tak trochu ochranitelsky lehnu a chvíli ji pozoruji a pak sleduji okolí. Když necítím ani nevidím žádné nebezpečí, položím hlavu na přední tlapy a zavřu oči. Mé uši však byly nastražené, abych případně i v polospánku zaslechla případné nebezpečí.

Jen jsem se musela usmát. Možná to bylo trochu zvláštní, že se nějaká vlčice radovala z něčího partnerského života, na druhou stranu mi to přišlo roztomilé, hlavně od Kayseri. Už jenom proto, že byla roztomile naivní, hravá a neuvěřitelně miloučká. Sama jsem nikdy nepředpokládala, že se najde vlk, kterému se podaří roztavit led, co mi halí srdce a dostat se tak hluboko, jako se dostal Xander. Měla ze mě být beta, bojovník a ochránce smečky, pravá ruka alfy, ale...rozhodla jsem se se sourozenci odejít a už se mi nechtělo se vracet. Ledovost však zůstala až do chvíle, než jsem na těchto ostrovech potkala Xandera. Povedlo se mi to vskutku rychle.
Když Kayseri prohlásí, že doufá, že ho někdy potká, musím se usmát. "Třeba ano... určitě by se ti líbil." řeknu a lehce se zasměji. Ve smíchu zazněl však trochu smutek. Také bych ho už konečně ráda zase viděla... Měla ho u sebe, mohla se mu otřít o bok... Lehce si povzdechni. Pohlédnu zpět na vlčku přede mnou a v podstatě jen tak dodám "Tobě se také jistě jednou podaří poznat vlka, který k tobě prostě bude patřit." řeknu s úsměvem.
Když řekne název smečky, trochu se zarazím a lehce omluvně se usměji. "Daén, o tom už s Xanderem víme. Známe odtamtud dva vlky. Solfataru a Taylora..." řeknu a sleduji Kayseri. "Tuhle smečku jsme jaksi zamítli, protože... Xander nemusí Taylora a já jsem stále tak trochu nervózní ze Solfatary... navíc Xander se s Taylorem akorát štěkají, nedělalo by to dobře ve smečce." řeknu pomalu a poslední větou tak nějak smutně odmítnu i návrh Kayseri. Mrzelo mě to, ale do Daénu jsme se skutečně rozhodli nejít. "Xander šel právě hledat i další smečky, abychom si mohli vybrat. Prý je jich tu více než dvě - ve zlatém lese a Daén. Chceme prozkoumat všechny možnosti. Oba se bojíme se vrhnout po hlavě do něčeho, kde se nám ve finále vlastně nemusí líbit." řeknu a sleduji mluvně Kayseri, která bude nejspíše z mého odmítnutí zklamaná.

Fascinovalo mě Kayseřino nadšení a zvědavost. Usmívala jsem se snad jako blázen, protože mi neuvěřitelně připomínala mé sourozence, když jsme byli mladí. Navíc po všech těch debatách s Xanderem... Bude to také takové, až budou mít vlastní vlčata? Také budou tak zvědavá a hravá, jako Kayseri? Mohla jsem jenom doufat, že se k tomu vůbec někdy dostaneme, že se vůbec někdy vrátí. Doufala jsem a hlavně jsem mu věřila, že se vrátí, slíbil to... Jen potřeboval čas na všechno po tom divném kouzle.
Na její otázku po chvíli kývnu, avšak v očích mi na chvíli probleskne smutek kvůli mým myšlenkám, které začínaly trochu pochybovat. "Ano, mám... řekli jsme si to, než odešel... potřeboval chvilku pro sebe, ale slíbil, že se zase shledáme a já mu věřím." nadávala jsem si za to, jak moc naivně to znělo, ale Xanderovi jsem skutečně natolik věřila. Usměji se na ní.
Když začne být nadšená, že bychom se k nim mohli přidat, musím se usmát ještě více. Začínala mi evidentně hodně důvěřovat a chovala se tím jako skutečně naivní malé vlče. Měla štěstí, že potkala mě a ne nějakého prohnilého vlčího parchanta - tuláka, co by ji mohl nějak ublížit. "To bychom možná mohli." slíbila jsem jí. Určitě jsme s Xanderem do smečky chtěli, ale skutečně jsme se nejprve chtěli rozhodnout, hlavně spolu.
Na zmínku o alfě kývnu, akorát se mi to trochu nezdálo. Správná alfa by nenechala takhle mladého vlka hlavně s její povahou a křehkostí běhat samotnou, nebo ano? No, nepřišlo mi to jako dobrý nápad, ale i tak se jen dál lehce usmívám.
"Xander, jeho jméno je Xander." řeknu s úsměvem. "A ty víš, jak se jmenuje tvá smečka?" řeknu mile. Rozhodně jsem ji chtěla buď dovést zpět na její území, aby se Kayseri nic nestalo, nebo bych ji možná mohla vzít s sebou při toulce po světě? Při hledání Xandera? Rozhodně jsem měla chuť to udělat. Vzít si ji tak nějak stranou, vysvětlit jí, že nemůže být taková hrrr, naučit ji mou rozvahu... Nechtěla jsem, aby ji nikdo ublížil.
Nechápala jsem, kde se ve mně taková starostlivost brala, ale nejspíše to bylo kvůli vzpomínce na své sourozence, které jsem taky často hlídala. Navíc mé ledové srdce jaksi roztálo díky Xanderovi...

Když vidím, jak ji má slova potěšili, musím se usmát ještě více. Pomalu jsem si evidentně získávala její důvěru. Trochu mě děsilo, jak rychle si ji vlk sladkými slůvky získá. Tak nějak jsem cítila potřebu ji naučit své sebeovládání, pokud mi to tedy dovolí ona a hlavně čas. Byla sladká, nevinná a příliš mlaďoučká.
Když mi pochválí nazpět mé jméno, zastříhám zvesela ušima. "Děkuji moc, jsem na něj poměrně hrdá." řeknu s milým úsměvem a sleduji, jak se přiblížila.
Po mé otázce na smečku náhle zaváhá a já naklopím hlavu na stranu. Podle jejích slov do nějaké smečky patří, ale soudě dle jejího váhání dostala napomenutí, že by o ní neměla vytrubovat, což ve výsledku potvrdila i její slova. "Rozhodně neprozrazuj cizím vlkům důležité informace... ale mně něco vyzradit můžeš. Víš, mám tu někde svého partnera,"/b] na chvíli se zarazím, byla to poslední věc, co jsme si řekli, že jsme partneři... ale, jak dlouho jsem ho neviděla? Na chvíli se odmlčím a lehce si povzdechnu. "Promiň, prostě tu mám někde svého partnera a přemýšleli jsme o nějaké smečce, proto tak vyzvídám. Víme už o dvou a chceme si vše pořádně promyslet." dovysvětlím Kayseri konečně důvod, proč mě její smečka zajímá. Možná patřila už ke smečkám, o kterých jsme věděli, ale přeci jen je lepší se zeptat. Třeba je i z nějaké jiné?
Když si začne prohlížet mé znaky, musím se pobaveně usmát a při její otázce zavrtím hlavou. "Ne, ty značky jsou jenom na ozdobu... líbili se mi, jak je mám na srsti a hrdě je nosím. Je to od takového vlka s obchůdkem, co různě cestuje po ostrovech."

Sledovala jsem vlčici a všimla jsem si sklopených uší. Lehce nakloním hlavu na stranu, avšak úsměv z mé tváře nezmizí. Zajímalo mě, co se jí stalo, že měla takovouhle nedůvěru. Byla stále příliš mladá, aby byla rozvážná jako skutečně dospělý vlk, takže se ji něco jako vlčeti muselo stát. Ublížil jí někdo? Nebo jsem si jenom namlouvala a bylo to jedno z těch plachých vlčat? Soudě dle její vítací reakce jsem to však tipovala na první možnost. Rychle polknu a zaženu tím oheň, který se chtěl rozlít po mém těle skrze zlost.
Mé sebeovládání způsobí to, že se při těch myšlenkách a odhadech, co se stalo, se nepohnu ani o chlup a stále se usmívám. "Kayseri, to je moc pěkné jméno. Těší mě, že tě poznávám." řeknu s úsměvem a lehce zastříhám ušima. Při její otázce na smečku mi probleskne v očích trochu smutek. Xander. Smečka... Kde asi byl? Kam šel? Vrátí se pro mě ještě někdy? Najde mě? Přidáme se někdy do nějaké smečky?
Lehce se oklepu a pak se mé oranžové oči zaměří opět na vlčku. "Zatím do žádné smečky bohužel nepatřím. Ty do nějaké ano?" zeptám se s milým úsměvem. Celou tu dobu stojím na místě. Sklopení uší znamenalo strach a nejistotu. Proto jsem ji nechávala její prostor, aby se přiblížila ona, až si bude jistější.

Trochu mě překvapila vřelá a hravá reakce vlčice. Udržovala si odstup, ale bylo na ní vidět, jak je ráda, že se někdo objevil. Lehce zamrkám, když se kolem ní na chvíli problesknou barvičky. Málem bych zapomněla na tu auru... Stále jsem netušila, jak to ovládat, jak se v tom vylepšit a skoro jsem zapomněla na to, jaké to je, protože s Xanderem se to už neobjevovalo.
Její radost mě i přes mé ledové sebeovládání donutila se usmát a pookřát. Možná už byla v těle čerstvě dospělé vlčice, ale stále evidentně byla více vlče, alespoň v hloubi duše. Když prohlásila naprosto zjevnou informaci, pookřála jsem ještě víc a usměji se. "Také jsem neměla ještě tu čest tě poznat." řeknu s úsměvem. Její radost a dovádivost mi připomínala mé sourozence, když jsme byli malí. Já, ledově klidná a odtažitá jako vždy a oni rozdovádění a neposední.
Viděla jsem, jak kolem ní zas probliklo snad milion barev, které jsem opět nedokázala ani zachytit, natož z nich něco určit. "Já jsem Cinder a ty?" zeptám se s úsměvem a sleduji vlčici. Měla vskutku zvláštní zbarvení a krátký ocas. Přemýšlela jsem, jestli jí ho někdo ukousnul, nebo ho takhle měla už od narození? Lehce zastříhám ušima a sleduji ji čekajíc na její odpověď.

← Les u mostu (přes Luka)

Pomalý klus mě dostal přes louku, přes kterou jsme s Xanderem šli hned několikrát. V pozadí jsem uviděla jakýsi průsmyk a rozhodla jsem se vydat tím směrem. Netušila jsem, kudy Xander odešel a měla jsem tak trochu pocit, že jsem se vydala i špatným směrem, ale vracet jsem se už nechtěla. Stejně se vytratil před takovou dobou, že jeho pach bych asi znovu neobjevila. Takhle byla možnost, že ho třeba najdu při jeho cestě se za mnou vrátit?
Byla to chabá naděje, kterou jsem umlčela svým výcvikem být klidná za každé situace.
Když se konečně dostanu k průsmyku, na chvíli se zastavím a pohlédnu na hory a skalnaté stěny, které se tyčily kolem. Na jednu stranu to bylo úchvatné na druhou stranu mi to celé připadalo jako jedna velká past. 'Dobrá tedy...' pomyslím si a vkročím do průsmyku.
Šla jsem svižně a byla jsem ostražitá na zvuky kolem a hlavně kam šlapu. Malá nepozornost, leknutí a i na těhlech místech se šlo zranit. Lehce se zamračím nad svou přecitlivělostí a jdu dál až do chvíle, než před sebou vidím vyjít z jednoho zákrutu vlčici. Měla zbarvení podobné mláděti srnce či jelena, ale rozhodně to byl vlk, teda... vlčice. Podle rysů byla hodně mladá, bylo jí sotva rok, nebo přesně rok. Zpomalím krok až se skoro zastavím. "Halo?" zavolám na ní a lehce se usměji. Nechtěla jsem, aby se mě nějak lekla.

Chápala jsem, že potřebuje být sám. Na jeho otázku, jestli jsme partneři se jen usměji a kývnu. "Jsme" šeptnu tiše a sleduji ho, jak odchází. Pak sním ušáka. Ještě chvíli sleduju směr, kam zmizel a nakonec vyčerpaně usnu...

Spala jsem dlouho. Netušila jsem, kolik času uplynulo, ale docela mě to vylekalo. Setmělo se a Xander stále nikde nebyl. Pomalu vstanu a oklepu se. Rozhlédnu se, ale ani můj čenich nikde nezaznamenal jeho pach. Jak dlouho jsem tu ležela? Nestalo se mu nic? Byl silnější než já, ale... i tak jsem o něj měla strach. Před očima jsem stále měla jeho jisté zmatení, když se probral z kouzla a nejistotu... a pak odešel. Ano, byli jsme partneři, řekli jsme si to, ale... kde je teď? Jak dlouho tu jsem?
Nejistě zastříhám ušima a cítím, jak mi srdce splašeně buší. City, jaké jsem chovala ke Xanderovi jsem ještě k nikomu jinému nechovala. Polknu a zavřu oči. Hluboký nádech... Cítila jsem, jako by se mi led rozlil žilami do celého těla a tep zpomalil. Sebeovládání jsem se učila v podstatě celý svůj život. Bolelo to... bolelo zakrýt city a strach, který jsem cítila, ale rozhodně to bylo teď daleko přínosnější, než abych zpanikařila a udělala nějakou blbost.
Pomalu se rozhlédnu a zadívám se směrem, kterým Xander předtím odešel, alespoň jsem si to myslela. Pach jsem už necítila, ale... třeba ho najdu? A tak pomalým poklusem vyrazím vpřed netušíc, že jsem díky prvotnímu zmatení šla v podstatě na opačnou stranu...

→ Dračí průsmyk (přes Luka)

Xander se zdál být trochu zmatený. Zamyšlený. Trochu najednou ubrzdil od svého chování. Koutkem oka na něj pohlédnu. Přestalo působit kouzlo? Co budě teď? Chová ke mně ještě stále ty city, které byly ovlivněni tím kouzlem?
Lehce se oklepu. Na tyhle myšlenky nebyl moc čas, protože zajíc náhle vystřelil z křoví. Xander by ho jistě ulovil sám, ale bylo daleko jednodušší ho sevřít v kleštích. Vzalo to jistě méně energie, než se za ním honit a kličkovat, když se ho jednomu vlkovi nepodaří rychle zakousnout. Zajíc mi doslova vběhl do náručí a jeden můj kousanec a lehké cuknutí mu zlomilo vaz. Nejistě se podívám na Xandera a usměji se. Mrtvé tělo položím na zem.
Uši jsem měla napřímené. Tušila jsem, že se k tomu všemu možná bude chtít Xander vyjádřit?
Pohlédnu mu zpět do očí a pak si pomalu lehnu. Byla jsem docela unavená a hladová a nebezpečí tu nehrozilo. Mohla jsem si takhle v klidu spořádat zajíce spolu s Xanderem a zároveň ho vyslechnout. Záleželo jen, jestli mi něco říct chce, nebo ne.

Jej! Konečně! :D

Sice teď má aktivita kulhá, ale myslím si, že jsem stále dostatečně aktivní, abych se mohla ucházet o 3. charakter. Je to už myslím rok a měsíc, co jsem se vrátila sem na mg se svým prvním charem Lokim, kterého jsem pak nechala uvíznout mezi světem živých a mrtvých, protože jsem potřebovala ukončit jistou minulost ze svého života. Stále nepřišel čas ho vrátit, ale ráda bych se ucházela o 3. char.
Jedná se o severskou mrchu podobě trochu agresivního, velkého vlka jménem Asgrim.

Proč si myslím, že splňuji podmínky?
Jsem tu přibližně ten rok
Na Lokim bylo přes 160 postů
Na Cinder, která je založena doslova od začátku prosince mám již 73 postů
Aktivita na Deiovi pokulhává, ale na mou omluvu, hra s vlčaty byla docela dlouho zasekaná. I přes to mám na něm však kolem něco málo přes 30 postů.

Předem děkuji za zvážení :)

Nepovoleno, do 1. 4. máš čas obhájit svůj zájem

Amorek Cinder + Xander

Počet postů za Cinder: 14
Počet postů Xander: 15
Kde všude ti dva zamilovaní byli? - Ovocný lesík, Luka, Les u Mostu
Partnerství? Nevím, jestli s tím souhlasí i Xander, ale ti dva k sobě cítili víc už předtím, tohle to vše možná jen urychlilo a prohloubilo?

Amorek: 14

Jen se ohlédnu na Xandera, který mě již zpátky následoval. Mile a zamilovaně se na něj usměji a pak se opět přikrčím a vydám se dál. Udělali jsme v lese trochu rozruch, takže než něco najdem, bude to trvat asi trochu déle. Museli jsme být opatrní a hlavně tišší, aby se zvířata opět ukázala. "Chytila bych nějakého zajíce, nebo tak něco." šeptnu tiše a pohlédnu na Xandera jestli souhlasí. Na vysokou jsem si ve dvou nechtěla úplně troufnout. Stále jsem nevěděla, jak moc dobře na tom jsem se svými schopnostmi a hlavně jak na tom je Xander. Vysoká se většinou lovila ve smečkách a já nechtěla riskovat poranění jednoho z nás. Ze zajíců se najíme oba, jen to bude chtít ulovit alespoň tři, aby každý měl ušáka a půl a tím nasytily své prázdné žaludky.
Po chvíli vidím záchvěv křoví a tiše se zastavím a kývnu hlavou tím směrem. Z křoví vyskočil neopatrný ušák. Pohlédnu na Xandera s otázkou v očích, jestli je připraven.

Amorek: 13

Jen se pobaveně zasměji, když mi začal Xander žužlat srst a s tichým smíchem mu olíznu opět ucho, které mu na oplátku taky žužlám. Možná jsme v tu chvíli mohli vypadat jak dva pitomci... ale co se na to dá říct jiného, než že zamilovaní? Bylo mi s Xanderem dobře a tak nějak jsem stále doufala, že až kouzlo vyprchá, jestli už nevyprchalo, bude vše prostě... tak nějak stejné. Při jeho zamručení o jaře se opět lehce uchechtnu.
"Ano, jídlo." šeptnu se smíchem a sleduji Xandera, který se rozhodl se se mnou mazlit, jen se hlavou lehce otřu o vršek té jeho. a usměji se. "Pravda, zůstala bych sama a to nechci... nejdřív si tě chci užít, až mě omrzíš, sním tě pak." řeknu s žertem a zasměji se. Lehce mu pak olíznu vršek hlavy a nakonec se přeci jen odtáhnu. "Pojď najít něco k tomu snědku." řeknu a zamilovaně se na něj usměji. Pak švihnu ocasem, lehce se přikrčím a vydám se hlouběji do lesa. Opatrně a potichu... měla jsem už doopravdy hlad. Doufala jsem, že Xander i přes kouzlo udělá to samé a něco spolu ulovíme.
Hlavou se mi honily různé myšlenky... Třeba při přemýšlení o tom kouzle... Jak vůbec poznám, že zmizelo?...

Amorek: 12

Zůstala jsem stát opodál ve chvíli, kdy jsem za sebou uslyšela ránu. Nebylo to hlasité, ale i tak mě to donutilo se zastavit. Má lest vyšla. Xander ve své rychlosti v běhu najednou uklouzl na roztátem sněhu a skončil v hromadě dalšího tajícího sněhu. Nemohla jsem to udržet a i když to bylo trochu škodolibé, prostě vypadal vtipně. Rozesměju se. Ne zle, ani ne moc škodolibě, spíš to bylo díky tomu, jak rozvoral sníh kolem a vytvořil tak kráter až na hlínu.
Celkově byla ze sněhu spíš už jen břečka a mým přičiněním to už nebylo. Jen se s tichým smíchem nechám chytit a pak zvednu hlavu a pohlédnu na nebe, které se rýsovalo mezi větvemi stromů. "Začíná jaro." špitnu náhle a pohlédnu na Xandera, o kterého se náhle otřu a jemně ho kousnu do ucha. "Vážně bychom měli chytnout něco k snědku, sice jsi doslova k sežrání, ale nerada bych jedla tebe, tebe si nechám na potom." mrknu na něj laškovně s žertovným úsměvem.