Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Amorek: 11

Čekala jsem na reakci Xandera. Svaly jsem měla napjaté a lehce jsem oddechovala, abych mu případně mohla uskočit či zdrhnout. Bedlivě jsem ho sledovala svýma ohnivýma oranžovýma očima.
Ve chvíli, kdy se náhle lehce předklonil v hravém postoji, na nic jsem nečekala, prudce jsem se obrátila, až jsem ho lehce ohodila sněhem a rozběhla jsem se v úprku pryč lesem. Ano, možná jsme měli najít nejprve něco k snědku, ale... tahle zábava byla pro teď daleko přijatelnější.
Běžela jsem a kličkovala jsem seč mi síly stačily. Cítila jsem, jak mě studený vzduch lechtá v plicích a co bylo pro mě asi nejhorší, cítila jsem, jak mě Xander dohání. V té svatyni musel zesílit daleko více než já. Na jednu stranu mi to celkem vadilo i jen proto, že jsem mu pro teď chtěla utéct... ne úplně, jen prostě tuhle honičku vyhrát. Pak mě něco napadlo. Prudce jsem zahnula před haldou navátého sněhu a za sebou jsem rychle nechala díky magii ohně na chvíli vzplát plamínek, který na místě mého smyku udělal kluzkou břečku sněhu. Prudce se zastavím a sleduji, jestli to Xander vybere, nebo skončí zabořený ve sněhové kupce.
Neudělala bych mu to nikdy před stromem, aby si neublížil, ale tahle sněhová hromada, která se zde vytvořila nejspíše větrem a spadáním sněhu z větví, mi přišla vhod.

Amorek: 10

Jen se spokojeně otřu o Xandera a poslouchám jeho odpověď. Oba návrhy zněly lákavě, ale ta procházka přeci jen více. Navíc mi trochu zakručelo v břiše. Poměrně dlouho jsme zase nic nejedli a jablko bylo přeci jen spíše na chuť, než na zaplnění žaludku. Jen si olíznu čumák a pak se skloním a vezmu do tlamy trochu sněhu, abych se alespoň napila ledové vody, která mi zbyla na jazyku po roztání. Jen polknu a lehce se oklepu.
Zdálo se, že i Xander je pro procházku a tak se usměji a kývnu. Spokojeně pohupuju ocasem a usmívám se na svého hnědého společníka a... partnera. Netušila jsem, jestli to všechno dospělo až do tohoto bodu pro oba, ale já ho tak pomalu začínala brát. Vnitřně jsem doufala, že on mimo kouzlo, mě také již bere jako partnerku.
"Něco k snědku by se opravdu hodilo." řeknu s úsměvem a vyhnu se tak lehce jeho další lichotce. Když se náhle přiblížil a naše čumáky se dotkly, jen se usměji a zadívám se mu do očí. Usmívám se, ale pak mi náhle v očích hravě blýskne a prudce cuknu hlavou, přitom mu olíznu rychle čenich a uskočím od něj, aby mi to nemohl oplatit.

← Luka

Amorek: 9

Jen jsem pospíchala, avšak opatrně, po boku Xandera a byla jsem celkem ráda, že se ke mně tiskne. Alespoň jsme se mohli podpírat, kdyby jeden ztratil rovnováhu a takto jsme se navíc nemohli ztratit, jako tehdy málem v té mlze na těch pláních. Oproti tomu byla tahle sněhová vánice přeci jen příjemnější a přehlednější. Spíš než samotný sníh mi dělal problém terén, který se špatně odhadoval, protože se na něm tvořila již malá vrstvička sněhu, která ukrývala nástrahy zmrzlých oblastí roztávajícího sněhu z předtím.
Při povzbuzování se jen usměji a při zmínce o měsíci a že jsem jeho paní si jen lehce povzdychnu. Lichotilo mi to, ale už jsem se začínala těšit, až to poblouznění pomine a Xander bude zase takový jako předtím. Užívala jsem si jeho něhy a přespříliš projevované lásky, to ano, ale stále jsem to mít tak úplně nemusela. Občas to bylo až přehnané a já věděla, že za to může to kouzlo. Bylo těžké si to jen pro sebe vůbec vysvětlit, co jsem k němu v tuhle chvíli cítila. Skutečně se mi na jednu stranu líbilo, jak moc lásku vyjadřuje, na druhou stranu jsem se však jednoduše bála, jak to bude po vyprchání kouzla. Bála jsem se být zklamaná a bála jsem se zklamat jeho.
Mé myšlenky opět přeruší zjištění, že jsme konečně v lese. Lehce se oklepu od sněhu a tím i od myšlenek, co se mi zas brouzdaly hlavou. "Tak jsme v relativním bezpečí." řeknu s úsměvem. Skutečně tu sněžilo kvůli jehličnatým stromům málo. Větve kryly prostor a jehličky na nich zachytávaly většinu sněhové pohromy. "Tak... co teď?" usměji se a zhoupnu s úsměvem ocasem ze strany na stranu.

← Ovocný lesík

Amorek: 8

Když Xander našel jablko a pak mi nabídl, radostně jsem si kus vzala a přežvykovala ho v tlamě cestou. Trochu mi to zlepšilo náladu i přes mráz a bílé vločky, které se sypaly z nebe. Jablko bylo přemrzlé, ale ještě stále bylo dobré a trochu to ukojilo hlad. Akorát mi byla o trochu větší zima a oklepu se.
"Děkuji." šeptnu, když svůj kousek konečně spolknu a lehce se o Xandera otřu. "Ano, už to začalo a je to docela nepříjemné, rozhodně by bylo lepší, kdybychom se pod stromy schovali co nejdříve." potvrdím mu a můj pohled se zaměří na les, do kterého jsme měli zamířeno. Opět se otřu o bok mého společníka a pak po boku s ním vyrazím do lesa. Našlapovala jsem opatrně kvůli namrzající břečce. Těšila jsem se, až zapadneme mezi stromy, kde by teplota neměla být až tak mrazivá a hlavně by tam nemělo až tolik sněžit. Sníh jsem měla ráda, ale tohle počasí mohlo být v určitých místech i dost nebezpečné, třeba na horách a já se jednoduše nejbezpečněji cítila v lese... a samozřejmě po boku Xandera.

→ Les u mostu

Amorek: 7

Jen se usměji a když se o mě Xander otře, spokojeně mu to oplatím a olíznu mu ucho. Ani jsem nevěděla, proč jsem to udělala, prostě jsem měla možnost a chuť to udělat. Bylo mi s ním dobře a mou mysl momentálně zaměstnávala blížící se sněhová pohroma, takže se nezaobývala tím, co bude, až kouzlo na Xanderovi vyprchá. Vnitřně jsem se toho stále bála, ale na druhou stranu, takhle se ke mně choval i předtím, jen možná méně výrazně. To však nevylučovalo, že tento cit ke mně choval i tak, spíš ho to potvrzovalo.
Na jeho otázku kývnu a usměji se. Jeho oslovování mé osoby mě lehce rozesměje. Tiše se zasměji a pak mu jednoduše odpovím "Jdeme, měsící." a s uculeným výrazem se rozejdu po jeho boku.
Můj úsměv však zmizí ve chvíli, kdy obloha ztmavne úplně. Spolu se zatažením oblohy se náhle prudce ochladilo a mráz mě zaštípal na čenichu. Jen se lehce oklepu a můj zrak se při chůzi obrátí k nebi, ze kterého se začal sypat sníh. Ne lehce a pomálu, jak je zvykem v zimě, když dopadává sníh, pár vloček... ne, tohle bude vánici připomínat. Možná to nebude až tak silné, ale rozhodně to začlo být nepříjemné. Už jen proto, že rozbředlý sníh začal díky zimě namrzat a bude trvat trochu déle, než řádně zapadá sněhem...

-> Luka

Amorek: 6

"Ano, není taková zima, ale i když ptáci zpívají o jaru neznamená to, že se nepřižene něco velkého." řeknu jemně a lehce mu olíznu čenich a otřu se o něj. "A jinak ano, je krásné, protože jsi tu stále se mnou, to ano." šeptnu mu tiše do ucha a spokojeně si povzdychnu. Skutečně jsem mohla jen strašit a mohla to být krátká sněhová přeháňka a mírná k tomu, ale můj zrak nebyl zaslepený šípem a má mysl mě varovala před chybami. V lese nám bude lépe tak jako tak a kdybych měla náhodou pravdu, budeme alespoň v krytu ze stromů.
Při jeho odpovědi na mou poznámku o měsíci se jen usměji a pomalu vstanu a protáhnu se. Pak ze sebe oklepu roztávající sníh a pohlédnu na něj. "Je to mým přáním." šeptnu a skloním se k němu, abych se o něj mohla jemně otřít. Pak se však podívám do dáli a rozhlédnu se. "Do té džungle bych také nešla, svatyně už víme, kde je a v džungli je to i teď dost nebezpečné. Ale ten les, kterým jsme šli směrem k té džungli, vypadal docela útulně a poskytl by nám dostatečný kryt. Co říkáš?" zeptám se s úsměvem a švihnu ocasem ze strany na stranu.

Amorek: 5

Jen se zahledím na Xandera a lehce se zasměji. "Zas tak krásné přeci jen není a ano, jaro je nejspíše blízko, ale vrzy se něco přižene, je to cítit ve vzduchu. řeknu a s přimhouřenými očky pohlédnu na nebe. To se zvolna zabarvovalo do tmava díky těžkým mrakům. Co nevidět přijde jistě vánice a s ní vítr a mrazivo.
Při jeho dalších slovech překvapeně a zaujatě zamrkám a pohlédnu na něj, pak se lehce zazubím. "Nejsem tvá paní." šeptnu a nechám, aby se naše čumáky lehce dotkly a já mu tak mohla zpříma hledět do jeho očí. "Pokud já jsem tvé slunce... pak ty jsi můj měsíc na noční obloze, který nedopustí, abych se ve tmě ztratila na své cestě za tebou." šeptnu tiše. Netušila jsem, kde se takto něžná až možná básnická slůvka ocitla v někom jako jsem já. Ve mně, které říkali, že jsem jako kus ledu. Možná to bylo tou atmosférou, možná to bylo spíše asi otevřeností hnědého vlčka, na jehož přítomnost po mém boku jsem si natolik zvykla, že jsem si nedovedla představit tenhle svět bez něj. Bylo to zvláštní, ale bylo to tak. Ne, že bych na něm byla závislá, ne že bych ho potřebovala k přežití... ne, chtěla jsem ho po svém boku a to byl velký rozdíl. Má dušička ho potřebovala k tomu, aby byla šťastná a v klidu.
Po chvíli se můj zrak vrátí ustaraně k obloze. "Neměli bychom se radši přemístit na méně otevřené místo? Sice tu jsou stromy, ale... přeci jen neposkytují tolik úkrytu jako obyčejný les." řeknu nejistě. Vánice mohla být nebezpečná i v nížinách a na otevřenějších prostranstvích. Nemohla jsem přeci jen předvídat její sílu a délku.

Amorek: 4

Jen se na vlka, kterého jsem milovala, hleděla svýma oranžovýma záhadnýma očima. Ano, už jsem si přiznala, že jsem k němu cítila daleko víc než jen přátelství a užívala jsem si chvil, které díky kouzlu byly ještě umocněny větší láskou ze strany Xandera. Jen lehce zavrtím ocasem. Nejspíš i můj hnědý společník nebyl proti odpočinku. "Ano, je to tu dostatečně pohodlné." řeknu a jemně mu olíznu čumák a sleduji, jak si položil hlavu na mé tlapky. Donutilo mě to k úsměvu už jen proto, že tohle jsem většinou dělala já. Jen si v klidu položím hlavu na jeho krk a zneužiju ho tím jako svůj polštář. Spokojeně zavřu oči a fouknu při výdechu do jeho hebké srsti.
Oteplilo se a já cítila, jak sníh taje. Nebýt stínu stromů a přeci jen trochu chladu, tak bychom leželi ve vodě. Takhle se sníh pomalu měnil na břečku... To mi však teď nevadilo. Byla jsem v teple u Xandera a byla jsem příliš unavená, abych našla nějaké sušší místo. Místo toho jsem jednoduše usnula.
Nezdálo se mi k mému překvapení nic, ale byla jsem poměrně spokojená a bolavé svaly trochu povolily a nebylo to již tak hrozné. Důvod ale, který mě probudil, bylo lehké ochlazení. Spali jsme dost dlouho a změna počasí byla i cítit. Bylo to na jednu stranu nepatrné, na druhou jsem měla tak nějak pocit ze svých zkušeností, že nejpozději zítra se ochladí ještě více a nejspíš do tajícího sněhu připadne sníh nový. Tato náhlá změna skoro signalizovala i brzký příchod jara. Nebylo to tak úplně vždy, ale většinou to platilo.
Když otočím hlavu směrem ke Xanderovi, tak nějak si uvědomím, že mě probudila ještě jedna věc. Lehce si olíznu studící čenich, na který mě před chvílí Xander políbil. Jen se usměji, zastříhám ušima a spokojeně sebou plácnu tak, abych hlavu zabořila do jeho srsti. "Dobré ráno, fešáku." řeknu s tichým smíchem. Byla to možná trochu provokace a zároveň to bylo myšleno upřímně a od srdce.

Amorek: 3

Cítila jsem se divně. Bylo mi jasně, že veškeré city vycházely přímo i z Xandera.. tedy alespoň jsem v to doufala, ale to kouzlo jakoby prostě vše přehnalo a vyplynulo to na povrch aniž by třeba Xander chtěl. Trochu mě to stále trápilo. Měla jsem výčitky, že ho možná takto trochu zneužívám, ale... jistě to takhle bylo lepší, než kdybych ho najednou od sebe hodlala odhánět. To už by se nejspíše vysvětlovalo hůře než když jsem si ho teď tak trochu přivlastňovala a provokovala ho.
Jen na Xandera zamrkám a když se ke mně přitulí, usměji se. "Odpočinout si... to bych si přála... a pak jít ulovit něco dobrého k snědku... nebo najít nějaké ještě ucházející přemrzlé ovoce, které třeba zbylo na nějaké větvi." šeptnu tiše. Nebylo třeba mluvit nahlas, když byl tak blízko mě.
Lehce přimhouřím oči a sleduji ho. Po chvíli se ke mně přiblíží natolik, že se naše čumáky dotknou. Jen se lehce zasměji, páč to trochu zastudilo. Čekala jsem, že mi čumák olízne a to se také stalo. Jen se opět usměji a když se poté pomalu odtáhne, natáhnu se zpět k němu a jemně mu olíznutí oplatím a čumákem se lehce otřu o jeho srsti na krku, než se opět vrátím do své původní ležící pozice.

Amorek: 2

Celkově reakce mého společníka napovídala jasně tomu, že je mimo smysly. Zajímalo mě, co s ním ta šmouha na obloze provedla, protože být při smyslech, tak se jistě alespoň na oko urazí díky její reakci. Jen Xandera sleduji a přemýšlím, co s tím, nebo... mohu toho nějak využít? Ne, nechtěla jsem ho přímo zneužívat, ale... bylo možné, že bych si tímhle dokázala Xandera získat ještě víc?
Zároveň jsem se však lehce bála, že až to divné kouzlo zmizí, hnědý vlček si dost věcí uvědomí, nebo bude naštvaný.... nebo ho přejde ta láska, co teď proudí jeho krví a on se mi oddálí a prostě odejde. Nechtěla jsem ho ztratit a strach tu zůstával. Avšak za zkoušku nikdo nic nedá a kdo neriskuje, nic neztratí, ale zároveň nic nezíská.
Jen lehce přimhouřím očka a sleduji Xandera, jak slízl trochu sněhu z čumáku, který sám nabral. Jen se zatvářím v tu chvíli jako naprostý andílek a neviňátko. Spokojeně sebou plácnu do sněhu a možná až trochu provokativně se protáhnu. Zajímala mě jeho reakce. V mých očích nebyla přímo vypočítavost, spíš skutečná láska a něha... a taky strach z toho, co se stane, až jeho kouzlo vyprchá. Upřímně jsem si prostě teď užívala pocitu, že soudě podle jeho chování ho mám teď pro sebe jen a jen já a i kdyby se tu objevila další vlčice, nejspíše by si ji díky kouzlu ani pořádně nevšiml.
Možná to ode mě bylo trochu sobecké, ale to, co jsem cítila ke Xanderovi, jsem nikdy k nikomu jinému necítila a nikdy nebyl nikdo ke mně tak blízko, jako Xander. Většina vlků mě považovala za kus ledu, stejně jako Xander tak považoval Taylora. Možná i proto mě tolik zaujal a možná i proto jsem měla vnitřní pocit, že spolu máme společného víc, než oba tušíme... ale... to neznamenalo, že bych chtěla někoho jiného než hnědého poblázněného vlčka vedle mě.

Amorek: 1

Byla jsem unavená a pomalu se mi klížila očka. Ležela jsem přivinutá ke Xanderovi a hlavu jsem měla položenou na předních tlapách a mé tělo jsem lehce opírala o mého společníka. Byla jsem spokojená a možná i proto jsem pomalu málem usnula. Teda... skutečně jsem usnula až do chvíle, než náhle Xander promluvil. Jen otevřu oči a na obloze jen spatřím nějakou šmouhu jak letí pryč.
Podívám se zpět na Xandera, který měl náhle... divný výraz. Takový otupělý a naprosto blažený. Navíc... zdálo se mi to, nebo kolem něj na chvíli poletovala srdíčka? Jen lehce zatřepu hlavou a ve chvíli, kdy se na mě Xander podívá s tím blaženým zamilovaným pohledem, lehce polekaně stáhnu uši k hlavě a nejistě na něj hledím. Jeho další slova a jeho olíznutí však odbourá veškerou nejistotu a já se náhle rozesměju. Přišlo mi to vůči němu hrozně zlé, ale nemohla jsem si pomoci. Byl na něj neuvěřitelně komický pohled a ten jeho blažený a bláznivě zamilovaný výraz!
Jen se směju a po chvíli se snažím smích lehce udusit. Položím si rychle hlavu do sněhu a tlapou si zakryji čumák ve snaze potlačit smích a popadnout nějak dech.
Nutno podotknout, že uklidnit se mi dalo fakt práci a zabralo mi to nějaký čas. Jen se konečně zhluboka nadechnu a měla jsem co dělat, abych smíchu nepropukla zas. Jen vydechnu a pak konečně pohlédnu s úsměvem na Xandera a lehce se o něj otřu. Bylo mi jasné, že tohle celé byla jistě práce místních bohů... Jinak by kolem něj nebyla předtím ta srdíčka ne? Jen na něj párkrát zamrkám a pak mu také lehce olíznu čumák, abych se mu tím tak trochu omluvila za mé předešlé chování. Pak se hlavou natáhnu až ke Xanderovu uchu a tiše mu do něj zašeptám: "Promiň, taky chutnáš sladce."

← Svatyně (přes mlžnou džungli)

Byla jsem ráda, že jsme se potkali... že jsem ho neztratila a on byl i přes viditelnou únavu stejně rád, jako ona. Jen mu jemně olíznu tvář a pak ťapkám lehce kulhavě za ním.
Opět nás na chvíli obklopila mlha, ale ta začala nakonec řídnout a ráz krajiny se změnil. Bylo tu spousta stromů, ale byly trochu dál ovoce a už jen podle vzhledu, tvaru kůry a rozložení větví mi bylo jasné, že to nejsou obyčejné listnaté stromy, které se běžně vyskytují v lesích. Mohl by to být..? Další Xanderova věta přehlušila mou vnitřní otázku a potvrdila mé myšlenky. Byl to ten Ovocný les, o kterém Xander mluvil. Zvesela zastříhám ušima. "Takže ho konečně uvidím!" řeknu zvesela, avšak v mém hlase byla slyšet jistá únava.
Jeho lehké otření mě díky poraněné tlapce málem vyvedlo z rovnováhy, avšak udržela jsem se a snažila jsem se, aby nebyla znát na mé tváři bolest, která mi tlapkou projela, když jsem na ni přenesla blbě váhu, abych neupadla. Otření mu lehce opatrně oplatím, abych tím zakryla tuto drobnost a vydám se s ním dál. Snažím se co nejméně kulhat, aby si toho úplně nevšiml.
Když jsme konečně došli mezi ty ovocné stromy, bylo vidět, že na některých větvích ještě stále zůstala nějaká jablka a jiné ovoce. Již značně přemrzlé, scvrklé, nebo některé i třeba nahnilé. I tak tu muselo být v létě nádherně a já dostala na nějaké ovoce chuť... nejspíše to však budu muset vydržet než dozraje nějaké čerstvé.
Xander mezitím začal hledat místo k odpočinku. Tentokrát jsem jeho otření čekala a tak jsem stihla přenést váhu tak, abych nespadla a aby tlapkou neprojela další vlna bolesti. Jemně mu otření oplatím olíznutím ucha a když najde místo k odpočinku, chvíli ho sleduji a pak se vydám za ním a spokojeně sebou plácnu vedle něj a hlavu nakroutím tak, abych ho viděla. Spokojeně se usměji a párkrát švihnu spokojeně ocasem. Bylo mi i přes únavu neuvěřitelně fajn.

<- Mlžná džungle

Ráz krajiny se náhle změnil. Nestihla jsem to díky mlze náhle ani postřehnout, když se krom stromů a všeho možného kolem mě objevily i kameny, které byly porostlé různými různými mechy, lijánami a podobně. Jen se na chvíli zastavím a můj pohled spočine na nějakém vchodu. Viděla jsem tam snad záblesk skvětla?
Rozhlédnu se, abych to oznámila Xanderovi, ale... ten mi zmizel z očí. Cítila jsem stále jeho pach a... při našem zkoumání tohoto místa se musel vzdálit... zdálo se však, že našel ten vchod dříve než já. Alespoň jsem v to doufala... nechtěla jsem ho ztratit.
Jen rychlejší avšak opatrnou chůzí se dostanu až dovnitř. Skutečně tu byly ohně, které celé místo uvnitř osvětlovaly. Pomalu se vydám dál a bedlivě sleduji. Místo se rozšířilo záhy ve velkou síň a mé oči spočinou na nespočtu různých maleb na stěnách... Bylo to zvláštní, chtěla jsem vědět, co to je, ale.. něco mě hnalo dál až do další místnosti... Tam seděl uprostřed už na první pohled docela starý vlk. Došlo mi to, tohle musela být svatyně.
Jen trochu zrychlím krok a lehce sklopím hlavu, než se znovu podívám zpět na vlka. "Já... doufám, že jsem správně u Mistra ve svatyni?" zeptám se možná trochu tiše, protože zvuk se v tomto komplexu a díky dalším místnostem docela nesl a občas přinesl i ozvěnu. Přišlo mi skoro až hříšné rušit toto ticho. Vlk jakoby se náhle probral a pomalu kývl. "Dobrá tedy, to jsem ráda..." lehce se narovnám a i přes nejistotu a nervozitu z tohoto místa se donutím zpět k ledovému klidu. Trvalo to vskutku krátce díky mímu naučenému sebeovládání, než se mi zklidnil tep a celkově jsem zde náhle stála vyrovnaná, klidná a s hrdě vzpřímenou hlavou... ne však neuctivě.
"Přišla jsem si sem zlepšit své dovednosti...mám i čím zaplatit." řeknu a opět na malou chvíli skloním hlavu a jen tak, abych viděla na Mistrově tváři spokojený úsměv a jeho kývnutí...


Nákup:
Na Cin mám nyní 8 mincí (viz převod měn)
8 mincí = 64%

Síla: 8% + 13% = 21%
Vytrvalost: 10% + 15% = 25%
Rychlost: 5% + 13% = 18%
Obratnost: 5% + 14% = 19%
Schopnost lovu: 3% + 9% = 12%


Celá místnost se změnila a já... měla jsem pocit, že jsem na Mistrově tváři viděla jakýsi šibalský úsměv? Z mísnosti byl náhle dřevěný ring. Nebyl moc čas přemýšlet, protože to už se na mě Mistr vrhl. Jen se ušklíbnu. Rozhodně si to nenechám jen líbit. Bylo mi jasné, že to byl tréninkový souboj, ale rozhodně jsem do toho chtěla dát všechno. Jen ať vidí, že za něco stojím... Boj trval poměrně dlouho... Mistr vše se svou elegancí a zkušenostmi dokázal předpokládat... i tak jsem však cítila, jak se zlepšuji a jak mě začínají bolet svaly... Cítila jsem, jak nabírám sílu.... a o tom to celé bylo.
Tu se náhle Mistr zastavil a vše se opět změnilo. Náhle jsem se objevila v lese. Jen se nejistě rozhlédnu a přikrčím. Mé svaly si tak mohly na chvilku odpočinout než mé smysly zachytily pach a pohyb v křoví... zajíc. Uvědomím si, jak poměrně velký hlad mám. Už jsem chtěla vystartovat, když jsem si uvědomila, že tímhle směrem bych akorát naběhla do křoví a králík by tak o mně věděl dříve a já bych ho zbytečně dlouho naháněla. Jen se přikrčím ještě víc a rychleji, avšak tiše, se přesunu k němu trochu víc z boku... Teď jsem na něj měla krásný výhled a k mému štěstí ke mně byl zády. Oíznu si čeních a pak vyrazím. Zajíc díky překvapení nestihl udělat ani jednu celou kličku ve snaze mě setřást když mu vaz zlomily mé tesáky. Jen si spokojeně lehnu a pustím se do své kořisti...
Netrvalo to dlouho, když se svět náhle přeměnil a můj nedojedený ušák zůstal kdesi v lese. Jen se lehce zamračím, ale radši už nic neříkám, protože jsem se objevila v horách. Mistr vedle mě se na mě jen usměje a pak pohlédne nahoru na vrcholy... No jistě... měla jsem se dostat nahoru. Začínala jsem litovat, že tu se mnou neni Xander a začínala jsem z toho být nejistá... hory mi ho až moc připomněli a já netušila, kde teď právě je... S těmito myšlenami jsem se pomaly vydala na výšlap na vrcholky. Dobře jsem si pamatovala některé rady mého hnědého přítele a dobře jsem si pamatovala, jak mám klást nohy a kam, abych neslítla a nezabila se. Kameny byly kluzké a drobné kamínky klouzaly. Párkrát jsem blbě šlápla, ale naštěstí jsem to vždy ustála bez zranění, alespoň to tak prozatím vypadalo. Když se konečně vydrápu na vrchol zjistím, že mě trochu bolí pravá přední tlapa... Nejspíše jedno špatné šlápnutí nebylo až tak dobře mnou zachráněno. Jen ji lehce odlehčím a pak zvednu... lehce s ní zamávám, abych s ní zahýbala. Bolelo to, ale když ji opět položím na zem, nebylo to až tak hrozné...
Už jsem si myslela, že to bude všechno, když tu jsem se objevila v džungli. Přede mnou byla vidět vyběhaná dráha a Mistr se opět jen usmál a ukázal hlavou. Super. Jen ozkouším tlapu. Lehce bolela, ale nebylo to nic vážného. Proto jsem se poklusem rozběhla na danou trasu, kde jsem různě překakovala, přelézala a podbíhala přírodní překážky. Když jsem se ocitla na konci, byla jsem docela udýchaná a mé svaly se začínaly pomalu ozývat. Tak nějak jsem doufala, že to již stačilo, když se ráz krajiny opět změnil...
Kolem mě náhle byl dostatek prostranství a vedle mě stál mistr a koukl do dálky z výrazem "Předběhneš mě?". Jen se podívám do dálky a lehce se přikrčím. Když chtěl závod, no dobře. Svaly mě už sice bolely, tlapka z námahy také, ale rozhodně jsem hodlala ho předběhnout. Na jeho signál vystartuji jak nejrychleji mohu. Vždy se na chvíli zdálo, že už skoro Mistra doháním, když v tom náhle změnil směr. Jen se vždy prudce smýknu po trávě a vzápětí jsem opět skoro za ním. Pálily mě už plíce a pomalu se mi mlžilo únavou a vydáváním všech sil zrak, když tu náhle Mistr zastavil a já s ním a... byli jsme zpět ve svatyni.
Jen zadýchaně stojím před Mistrem a popadám dech. Když se mi to konečně povede, lehce se oklepu a Mistrovi zaplatím požadovanou částku. "Děkuji Mistře... až naberu dostatek sil, určitě se vrátím, abych ještě zesílila." řeknu a lehce se ukloním.
Pak s vyčerpaným a lehce kulhavým krokem vyjdu z jeskyně kde konečně spatřím Xandera. V mých očích nadšeně zajiskří a já se k němu vrhnu lehce kulhavým během a přitisknu se k němu. "Mám tě." zamumlám spokojeně a na jeho otázku na Mistra jen kývnu.
"Odpočinout bych si potřebovala.. ale tady opravdu ne." potvrdím mu jeho slova a lehce kulhavým krokem se vydám za ním. Sice narozdíl ode mě nekulhal, ale vypadal o něco víc unavenější než já... nejspíše toho dokázal o něco víc a posílil víc. Vnitřně mi to možná trochu vadilo, ale... přeci jen jsem vlčice... proč se nenechat jednou v životě někým ochraňovat?

-> Ovocný lesík (přes mlžnou džungli)

Schváleno

Prosím Cinder s Xanderem C: (tam skoro šíp ani potřebovat nebudeš, hehe)

Jen Xandera sledují má hravá oranžová pronikavá očka a když to zabrzdí jen tak tak a vydá ten podivný štěkavý zvuk, rozesměji se. Vypadalo to neuvěřitelně komicky. Jen se směji a na tu chvíli nedávám pozor, takže mě trochu překvapí, když po mě náhle skočí s tím, že mě chytil. Jen sebou trochu se smíchem a polekaně cuknu, ale pak se o něj spokojeně otřu a jemně mu olíznu čenich.
"Tak jsi mě nakonec chytil... i když jsi ještě před chvílí měl spíš málem ten kořen." řeknu se smíchem a zahledím se na něj. Pak se můj zrak opět zaměří na naše okolí. "Nemyslím si, že jsme ztratili stopu... rozhodně vedla do téhle oblasti... asi té džungle, jak říkáš..." řeknu tiše a zastříhám ušisky. "Rozhodně stojí za prozkoumání! Kde jinde by byla lépe schovaná svatyně než v něčem podobném? Ta mlha je sama o sobě dost záhadná." řeknu tiše. Byla jsem zvědavá. Věděla jsem, že podobné lesy musí být jistě nebezpečné, ale... Když už jsme tu byli, proč to neprozkoumat? Navíc jsme potřebovali najít tu svatyni a ta nejspíše byla někde v tomto lese... teda džungli.
Jen se podívám na Xandera a pak se opatrně rozejdu dál. Prodírala jsem se tím zvláštním územím s lehce sklopenýma ušima a byla jsem celé ve střehu. Trochu mě štvalo, že díky mlze nevidím moc dopředu ani celkově kolem sebe. Možná proto jsem postupovala hodně opatrně a každou chvíli jsem kontrolovala, že Xander je těsně za mnou...

→ Svatyně