Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Les u mostu

Xanderova magie mě docela mátla. Najednou si mnohem více všímal stromů a skoro to vypadalo, že se s nimi snaží mluvit. Už o tom něco říkal, ale stále mi to připadalo hodně zvláštní. Jemu ale zas mohlo připadat zvláštní, že vidím barvičky kolem vlků...
Když jsem nad tím tak přemýšlela, magii jsem mu tak trochu záviděla. Přeci jen Země pro mě byla tak trochu posvátná a zajímalo mě, co si les povídá, nebo zda-li je vůbec možné, aby si stromy povídaly a celý les si mohl něco myslet a podobně.
Na reakci Xandera jsem rozhodně nečekala. Nechtěla jsem, aby mě hned chytil a tak nějak mi bylo jasné, že mě stoprocentně bude chtít dohnat už jen kvůli vypláznutému jazyku. Jen pádím lesem s lehce pootevřenou tlamou a povypláznutým jazykem s trochu šíleným hravým výrazem. Jen se rychle ohlídnu a rychle si olíznu čenich a na chvíli tlamu zavřu. Xander mě doháněl, ale bylo vidět, že kdybychom běželi déle, nejspíše by se dříve vyčerpal...
Pohlédnu zpět dopředu a snažím se ještě zrychlit. Cítila jsem, jak se mi chladný vzduch hrne do plic a horký vzduch zase z plic ven.
Tu se však les přemění v docela něco jiného... byl to les, ale.. byla v něm mlha a celé to bylo dost zvláštní... náhle prudce uskočím a zabrzdím... tak nějak jsem doufala, že to Xander nebude čekat a rozplácne se ve sněhu vedle mě...

Jen se usměji a oklepu se od sněhu, který mi lehce napadal na srst a pohlédnu na Xandera. Stáli jsme tam déle a já poslouchala slova svého hnědého přítele. Také ve finále proti Taylorovi nic neměl, i když jeho chování ho fakt asi naštvalo. Při zmínce o barvách lehce zamrkám.
"Já... ani nevím, nestihla jsem si barev moc všimnout... ono to tak nějak přichází a samo odchází a je to tak rychlé, že vlka, kterého jsem viděla poprvé v životě, jsem nedokázala nějak rozuzlit." řeknu s lehkým zamyšlením. Byla to pravda. Xandera jsem už přeci jen tak nějak znala a i ty letmé záblesky mi mohly říci o něm dost... a to jsem nemusela ani pořádně rozeznat barvičky, ale... Taylor? Buď jsem si zapomněla barviček kolem něj všímat, nebo jsem je prostě nedokázala nějak zpozorovat. Lehce mrsknu ocasem a nespokojeně mlasknu. "Budu se muset s tou magií naučit." řeknu s úsměvem a lehce se o Xandera otřu. "A jinak ano, myslím si, že třeba někdy zjistíme, jaký Taylor skutečně je a třeba budem dobří přátelé nakonec." řeknu tiše a jemně olíznu Xanderovi ucho.
Pak se podívám směrem, kam šli před již nějakou dobou ti dva. "Jsem ráda, že jsem tě naučila milovat lesy." řeknu se smíchem a vypláznu na Xandera jazyk. Pak se náhle rozběhnu po stopě a na chvíli švihnu pohledem po mém hnědém příteli. Pohled byl jasný. Říkal doslova "Chyť si mě!".

→ Mlžná džungle

← Dračí průsmyk (přes Luka)

Jen sleduji ty dva, jak se vzdalují a nechala jsem je. Rozloučila jsem se s nimi mírným úsměvem a pak pohlédnu na Xandera. Byl z toho setkání celý nesvý a nedivila jsem se mu. Taylor se choval zvláštně, jenže kdesi v hloubi duše jsem tušila, proč to tak je. Podle postoje, když se vzdálili i chůze Taylor vypadal... uvolněnější a to mi tak trochu i hrálo do karet v mé domněnce. Byl tak vychovaný. Měl být někdo hodně vysoce postavený...
Jen jdu po boku Xandera a uvažuji. Já se musela svému naučit sama. Bylo to pro mě jistá samozřejmost, protože jsem tím vyváděla dost vlků z míry a navíc pak nečekali protiútok... ať už mě, nebo kdysi mých sourozenců. Uvažovala jsem o jménech. I Xander měl hodně honosné jméno a já, přestože jsem bývala v podstatě na postu Bety, přes to, že jsem byla z velké smečky a v kraji dobře známé a nejsilnější smečky... měla jsem jediné jméno... Cinder. Slyšela jsem sice, že mi pár vlků říkalo občas "Ledový oheň", ale byla to spíš přezdívka pro mé chování. Pro rozvahu, chladnost a zákeřnost, kterou s sebou nesl oheň, který i přes mou chladnost uvnitř mě prostě plál...
"Řekla bych, že Taylor není jen takový... všiml sis, jak se trochu uvolnil., když byli už daleko?" řeknu tiše. "Myslím, že to nebylo úplně kvůli nám... já... promiň, jen... zajímal mě... byl první, který se dokázal vyrovnat mé chladnosti, kterou dokážu a dokonce ji ještě předčil... musel to být někdo hodně důležitý, který nejspíše přišel o vše." řeknu tiše. Jinak by tu nebyl. Jinak by přeci nepotřeboval tolik skrývat city... měl to naučený, ale i vlk s jistým naučením byl schopný to překonat když chtěl. "Třeba příští setkání nebude tak hrozné... řekla bych, že Taylor to tak trochu nečekal a ani já, že se nakonec sejdeme." řeknu a sebe zmíním už jen proto, že jsem byla hrdá, že jsem na Solf nehleděla nijak povýšeně, ani že jsem ji neodsoudila aniž by promluvila... zdála se být milá. I když, kdo ví? Mohla se tak jenom tvářit... ale soudě podle chování ke svému partnerovi... Hodně se nejspíše držela zpátky. Bála se Taylora, nebo mu nechtěla ublížit? Spíš jsem se tak nějak přikláněla k druhé možnosti. Přimhouřím očka a po chvilce přemýšlení to radši nechám plavat. Odpovědi na mé otázky se mi teď stejně nedostane.
"Tak co teď? Půjdeme v jejich stopách do té svatyně? Nebo tu chvíli zůstaneme?" zeptám se s úsměvem a lehce se o Xandera otřu. Byli jsme opět v lese, což před chvíli naznačil i hnědý vlk po mém boku. "Zdá se, že je tu spoustu lesů... to se mi líbí." zasměji se tiše a pohlédnu na Xandera s lehkou něhou a s úsměvem.

← Němé údolí (přes severní hory)

Jen sleduji Xandera, odpověděl mi, že je všechno v pohodě. Nezdál se mi, ale nejspíše to všechno bylo tím, jak jsem sledovala Taylora a jak se Taylor choval. Byl by skvělý alfa, dokázal dokonale kontrolovat své city, ale... ve mně planul oheň, který mě momentálně nabádal k tomu, že přílišná necitelnost není úplně to pravé. Vlci k alfům vzhlíží s úctou, ale... potřebují i radu, občas nějakou oporu...
Začínali mi chybět mí sourozenci. Já byla ta ledová, která se zajímala o to, aby věci chodily tak jak mají a oni byli ti dva, co zvedali náladu, vybuchovali možná až trochu nevhod nebo podobně. Ale byl to projev citů, které podle všeho ostatní potřebovali. Bylo mi to trochu proti srsti před cizími dávat najevo pocity, ale Taylor byl extrém i pro mě. Jen na něj pohlédnu a v očích se mi objeví trochu výtky.
Když však promluví Solf, usměji se na ní a nechám nejprve odpovědět Xandera, teprve pak souhlasně kývnu. "Nejlepší je přispět ke všemu, procvičit si vše a nabrat síly, které jsme ztratili, když jsme se tu objevili... mou předností však bude vytrvalost, síla a obratnost." řeknu. Snažila jsem se k ní být nějak milá, i když můj vnitřní hlas mě držel na jakési ledové úrovni, abych city vlastně skoro vůbec neukazovala. Ten vřelý úsměv možná způsobilo i to, že Solf vypadala z ticha nervózně a možná i sklesle... možná to byla i snaha, aby byl Xander rád, že proti ní nic nemám... Netušila jsem, ale měla jsem pocit, že si přeci jen ten úsměv zaslouží.
Pak opět promluvil vznešený Taylor. Jen po něm opět lehce blýsknu očkem. Chápala jsem ho, ale... Solf to evidentně trochu trápilo a on přeci jen mohl trochu roztát. Možná byl ve smečce, možná tu byl dýl a byl silnější než já, ale nepřipadala jsem si méněcenná. Možná on měl být kdysi alfa a já "pouhá" beta, ale... Takhle povrchně, i když nejspíš nezamýšleně, na mě ještě nikdy nikdo neshlížel. O to víc mě pálila na jazyku otázka, co je zač a proč se tak chová. Jen přimhouřím svá ohnivá očka a pohled přesunu na skleslého Xandera... nechtěla jsem ještě přilívat olej do ohně. "Neřekla bych, že tu nejste vítán, ale... je to vaše rozhodnutí." řeknu a přecijen se na něj ještě chvíli podívám. Oplácela jsem mu jeho vykání, i když Solf jsem tykala. Nebyl to projev neúcty vůči ní, doufala jsem, že to tak ani nepochopí, ale... Vykání mi přišlo vhod, protože se mi do něj skryla jistá nepoznatelná jízlivost toho, jak nadřazeně se chová. Tento pocit byl však i v hlase skryt naprosto dokonale... jediný, kdo by to možná mohl rozkličkovat byl někdo, kdo by mi uměl číst myšlenky.
Jeho slova mě však nezastavila od toho, abych přecijen šla dále po boku Xandera. V nejhorším nás tam prostě zavede jejich stopa.

→ Les u mostu (přes Luka)

← Les alf (Furijské hory)

Taylor vystupoval až příliš hrdě a to celé jméno... Mé oči ho skoro propalovaly zvědavostí. Musel být někdo hodně vysoce postavený. Málokterý vlk z obyčejné smečky, nebo níže postavený vlk ve smečce, měl takovéto vystupování. Švihnu lehce ocasem. Líbil se mi. Ještě nikdy jsem nepotkala sobě rovného "soupeře" v tomhle ohledu.
Poslouchám i to, co říkala Solf. Bylo zajímavé, co řekla o magiích a tak nějak jsem sama zažila, že má pravdu. Ostatně, jako asi všichni. Co mě však zaujalo bylo to, že na očích měla vidět, že by ráda ještě něco dodala a podle pohledu to vypadalo, že se jednalo o jejího ledově klidného přítele. Jen to nechám bez komentáře a jdu dál po boku Xandera. Můj krok byl lehký, elegantní, klidný a rozvážný. Nesla jsem hrdě vztyčenou hlavu a přesto jsem moc dobře dávala pozor na to, kam šlapu. Přeci jen, procházeli jsme hory a já bych si nerada zlomila nohu kvůli pyšně zvednutému čumáku. Ne... pýcha v mém postoji rozhodně nebyla, proto nebyl důvod nedívat se pod nohy.
Co mě však zarazilo bylo, že Xander byl náhle potichu. Nejistě se na něj podívám a přeci jen sklopím hlavu a lehce a opatrně se o něj otřu tak, abych ho případně nesrazila, nebo nevylekala či tak. V mých očích se blýskne jistá něha. Byl pro mě důležitý... víc důležitější, než hrát ledově klidnou před ledovým Taylorem. Jemně mu olíznu tvář. "Děje se něco?" špitnu tak, aby mě slyšel jen on. Pak jen pohlédnu na ty dva a jdu dál po Xanderově boku v očekávání nějaké odpovědi. Nelíbilo se mi jak mlčel a měla jsem zvláštní tíživý pocit, že jsem za to mohla částečně já. Vadilo mu snad, že mě zajímal Taylor..?

→ Dračí průsmyk (přes severní hory

penízky normal na Cin, díky za akci C:

Nebyl by to Xander, kdyby mi nezačal oplácet mou hravost. Jen se ušklíbnu, když mi olízne čumák taky. Lehce se zasměji a na tu chvíli ze mě opadne nervozita z blížícího se setkání. Trochu mě překvapilo, že Xander pak pokračoval. Jen se se smíchem trochu odtáhnu, protože koutkem oka zahlédnu, že ti dva se příblížili. Na můj vkus až příliš na to, abych mohla být dál ta hravá vlčice, kterou jsem byla sama s Xanderem.
Jen natočím hlavu směrem k nim a mé ohnivé oči je sledují. Můj vlastní výcvik mě donutil zaujmout lehce nezaujatou, avšak elegantní klidnou pózu. Mlčela jsem a výraz z tváře mi zmizel. Ani jednoho vlka jsem neznala. Kdykoliv po nás mohl kdokoliv z nich skočit, ať už Xander jednoho z nich znal či ne. Pro mou opravu jsem po chvíli zjistila, že se jedná o vlka s vlčicí. Takže nejspíš Solf s partnerem.
Vlčice přicházela s přátelským úsměvem, avšak druhý vlk, jemuž nejspíše podle velikosti a barev patřil plášť, co byl nyní na vlčici, se tak moc přátelsky netvářil. Mé oči se zaměřily právě na něj. Evidentně tímto setkáním byl stejně nadšený jako já. Jeho nadšení však nebylo to jediné, co zaujalo můj zrak. Byly to i jeho barvy a mě na jazyku začala pálit jistá poznámka, kterou jsem však alespoň pro teď zakryla svým těžce naučeným klidem. Lehce švihnu ocasem ze strany na stranu a pohlédnu zpět na vlčici, která k nám promluvila.
Podle slov a ohlížení vlčice směrem k jejímu partnerovi mi bylo jasné, že jsem se nemýlila. Stačil nepatrný pohyb, který by značil nebezpečí a byli bychom nejspíše roztrhání na kousky tím divně barevným vlkem, kterého později Solf pojmenovala jako Taylora.
Xander evidentně ze setkání nebyl ani trochu nervózní, spíše naopak. Byl z něho nadšený a tak jsem tam jen mlčky stála a můj pohled se opět obrátil směrem k Taylorovi. V mých očích lehce zablesklo. Ne nebezpečně, spíš... s jistým zaujetím. Zajímalo mě, proč veselá vlčice si vybrala zrovna tohohle vlka. Bylo mi jasné, že jeho chování nejspíše nebylo úplně vrozené, spíše způsobeno minulostí. Každý jsme si nesly svůj úděl a byla to právě minulost, která mnoho z nás přetvořila do nynější podoby. Jen se lehce protáhnu a tím se i lehce otřu na Xandera, který mě zrovna představil. Jen se na chvíli podívám zpět na vlčici. "Cinder, můžeš mi říkat Cin, těší mě." řeknu s mírným klidným a vyrovnaným pousmáním. Být ve světě lidí, je ze mě nejspíše dokonalá aristokratka.
Můj pohled se však pak vrátí k Taylorovi. "Máš zajímavé barvy... a zajímavý plášť..." nemohla jsem to už udržet. Zajímala mě jeho reakce. Zajímala mě jeho odpověď. Chtěla jsem hádat, co je ten vlk zač. Byl zajímavý, nevšední... Navíc mě zajímalo, k čemu je vlkovi plášť. Byla jsem zvyklá na zimu, proto jsem si nedovedla představit, že by byl jen na nějaké ohřátí či tak.
Chvíli Taylora sledují mé oči s ledovým klidem a jistou jiskřičkou zájmu, než se opět přesunu pozorností k vlčici a opět se pousměji. "Vím, že Xander slíbil, že půjde s tebou, omlouvám se za mé vetření do vašich plánů. Taktéž mě však zajímalo, co je svatyně zač a jak moc se v ní dá posílit. Ten vlk... Wu, měl zajímavé věci, ale... jednalo se spíše o magii... jak funguje ta svatyně a co to vlastně je? Xander již něco naznačil, ale moudrá z toho moc nejsem." řeknu a pak pohlédnu zpět na svého přítele. Ten byl nejspíše dosti nedočkavý. Nedivila jsem se mu. Při pohledu na něj mi v očích krom ledového klidu zajiskří i jisté plamínky hravosti, kterou jsem ještě před chvílí překypovala. Lehce se o něj hlavou otřu, abych mu tak nějak vynahradila můj ledový klid, který jsem zpět nastolila a vydám se dál po jeho boku... a to ať už s námi ti dva půjdou, nebo ne.

→ Němé údolí (Přes Furijské hory)

Spokojeně jsem poslouchala, co říkal Xander a usmívala jsem se jak největší andílek už jen kvůli svému rozhodnutí a odhodlání se. Navíc to vypadalo, že se s tou vlčicí přeci jen nepotkám a o to víc jsem se usmívala. Vlčkovi po mém boku to evidentně nedocházelo, nemělo jak a já díky tomu nemusela snášet nějaké podezíravé pohledy. Jen se na něj podívám a skutečně se usměji úsměvem věnovaným k němu a zajiskří mi v očkách. Lehce se o něj otřu.
a varování o smečce jen kývnu. To zní rozumně. Každá smečka by si měla hlídat své území... a v tomhle případě to bude o něco asi ostřejší." řeknu a pohlédnu do lesa. Byl skutečně také hezký. Nebyl tak hezký, jako ten barevný a hustý, co jsme našli, ale... i tak byl hezký svou jednoduchostí a obyčejností. Nedivila jsem se, že smečka našla místo zde.
"Lesy nejsou jediné lákavé, co tu je." řeknu a hned na to olíznu Xanderovi čumák. Zasměji se. Chtěla jsem ho tím překvapit a hlavně tak nějak naznačit, že on je lákavý také. Přímo k sežrání. Jen se nevinně ušklíbnu a v klidu vyrazím dál tím směrem, kterým vedly stopy. Moc daleko jsme se však nedostali. Můj přítel a průvodce náhle zastavil a já s ním. Na obzoru se rýsovali dva vlci jdoucí z hor. Neviděli jsme, kdo to zatím je, ale... 'Kruci... vsadím se, že to je ta vlčice...'

← Ostříží zrak

Když jsme konečně vešli do lesa, můj hraný ledový klid se změnil v jisté potěšení. Nikde jsem žádnou vlčici neviděla a podle toho, jak vypadal Xander, tu ani nebyla. Švihnu ocasem ze strany na stranu. Můj úsměv mohl být dost zvláštní, protože vlastně neměl nějaký vizuální důvod, dokud by se mi někdo nepodíval do hlavy. Jen kouknu na Xandera a lehce se o něj otřu. Trochu mě to mrzelo, ale... oddálilo to mou nervozitu z toho, co je ta vlčice zač.
"Takže v tomhle lese je další smečka? Zvláštní... zatím všechny smečky mají úkryt v lese." řeknu se zájmem a jistým uspokojením. Avšak bylo mi jasné, že úplně nevím, jestli bych chtěla do téhle smečky. Pokud tam byla ta vlčice, která podle všeho měla svého partnera... co kdyby se někdy rozhádali a Xander by pak padnul jejím svodům? Ne, že bych mu nevěřila, spíš jsem nevěřila té vlčici a kdo ví, co všechno tu bylo za magie. Při zmínce o třetí smečce nastražím uši. "Takže dokonce tři? Zajímavé..." řeknu. Skutečně mě to zajímalo. Prošli jsme poměrně malým územím a už jsme věděli o dvou smečkách a o jedné, která byla někde pro nás neznámo. Tahle země z ostrovů se mi začínala zamlouvat. Bylo tu dost věcí ke zkoumání a hlavně dost věcí mezi čím se rozhodnout.
Pohlédnu zpět na Xandera. Ten se teď zmínil o tom, kam Solf šla nejspíše s jejím partnerem. Moc se mi za nimi nechtělo. Z toho setkání jsem byla dost nervózní, ale zas na druhou stranu... "Možná by bylo fajn jít za nimi, třeba objevíme tu svatyni díky jejich stopám nebo na ně i narazíme... ale... ta svatyně by stála za prozkoumání." nahodím a usměji se. Chápala jsem, že Xander tu vlčici vidět chtěl. Už jen kvůli slibu a tím, co si prožili. A já, i když jsem z toho byla stále nesvá... chtěla jsem tu vlčici vidět. Pokud měla být můj nepřítel, bylo nutné si ji prověřit. Pokud měla být možná i mou kamarádkou, platilo vlastně totéž. Bez jejího poznání jsem neměla právo ji nějak soudit a hlavně ji... nenávidět či na ni žárlit.

← Nejvyšší hora (přes rokli)

Jen jdu dál po boku Xandera. "Ano, borůvky barví a vlk se toho pak blbě zbavuje, ale... jsou skvělé." zasměji se tiše. Skutečně ze mě opadlo všechno a já byla... šťastná? Jen se podívám na Xandera a usměji se. "Brusinky znám také i maliny... jsem přeci z lesa." zasměji se a lehce do něj drcnu bokem a ušklíbnu se. Vím, že to myslel dobře, ale tak nevzdělaná jsem skutečně nebyla.
Jen sleduji krajinu kolem. Tuhle část tohoto ostrova jsem znala, až na tuhle pláň za roklí. A pak tu byl ten les, do kterého jsme mířili. Lehce zavrtím ocasem.
"Tenhle les vypadá také krásně. Jsem ráda, že jste si dali schůzi v lese a ne v horách." zasměji se a pak lehce polknu. Blížilo se to setkání, pokud vůbec. A já zas pomalu ztrácela jistotu. Jen se podívám na Xandera. Ne, nechtěla jsem o něj přijít. Možná i proto se podívám zpět před sebe a i v očích a v celé mysli se mi rozhostí můj dobře naučený ledový klid, za kterým jsem často skrývala své emoce. Narovnám hlavu a jdu za svým přítelem do lesa. Nesla jsem se hrdě, elegantně a s naprostým královským klidem...

→ Les alf

← Sněžné tesáky (přes červenou louku)

Teleport fungoval stále stejně. Jen kývnu jako potvrzení Xanderovi. Znamenalo to, že nás vždy dostane sem a zpátky do hor. Byl to tedy skutečně fungující magický most mezi ostrovy a pro nás zatím i jediný. Jen se o Xandera lehce otřu a usměji se. "Ano, teď výšlap na horu a dál mě budeš muset vést ty, protože já tam byla jen v té rokli." řeknu tiše a zahledím se do jeho očí. Byla jsem vděčná, že ho mám. Skutečně, hluboce a od srdce jsem za to byla ráda. Pohled na něj mi na chvíli zahnal všechny myšlenky. Byl jak pevný bod mého vesmíru, který ho celý držel pohromadě. Byl to zvláštní pocit. Předtím nikdo takový nebyl a teď, když se objevil... bála jsem se, že o něj přijdu... nedokázala jsem si představit, že by to nebyl.
Když se o mě otře, lehce se zasměji. Vždycky nějak poznal, že mě něco trápí a to mi ani nemusel vidět do hlavy, nebo vidět ty barvičky. "Já vím, tedy... doufám v to." řeknu s tichým smíchem a pak se vydám dál za ním. Směrem, který vybral on.
"Ovoce? Ani nevím... ale... milovala jsem borůvky... a miluji je asi i teď, jen jsem je dlouho již nikde neviděla." řeknu s úsměvem. Nedivila jsem se, že má rád vlastně vše, hlavvně když je to sladké. Sám byl sladký... Jen jsem se při té myšlence lehce ušklíbla, abych zabránila tupému zamilovanému úsměvu, který by se mi jistě po tváři rozlil. "Ano, maliny jsou také dobré." řeknu, abych alespoň částečně zakryla své myšlenky, které ze zamyšlených zlých myšlenek teď přešly v představu, jak má Xander lehce narůžovělou tlamu od lesního ovoce.
Pak jen dál šplhám za ním a užívám si výhledu, kterou nás horská cesta kolem hory zavedla. "Ano, je krásný." řeknu a po chvíli odpočinku se vydáme dál. Roklí až na místa, která jsem vlastně neznala...

→ Ostříží zrak (přes Rokli)

← Začarovaný les (přes mlžné pláně)

Jen se usměji a pospíchám za ním. Již jsem mlčela, nebylo moc co říct, nebo jsem se možná tolik soustředila na cestu. Možná to bylo i tím, že jsem byla na tu Solfataru zvědavá. Neměla jsem ji ráda, ale... bylo to hlavně kvůli mým osobním pocitům. Třeba nakonec bude fajn? Minimálně byla kamarádka Xandera a tak mi v nejhorším nezbývalo, než se na ní tvářit jako andílek a dělat, že mě hrozně zajímá. Při té představě se lehce ušklíbnu. Ne, to by bylo proti mé srsti. Pokud se mi nebude líbit, nikdy bych se nedokázala přetvařovat... možná chvíli, pak bych jí to řekla narovinu...
Lehce po očku kouknu na Xandera, který si pomocí své magie mě připoutal k sobě, když jsme procházeli již známou mlhou. Mířili jsme do hor k portálu. Byla to zatím jediná pro nás známá cesta, jak se dostat na druhý ostrov. Přemýšlela jsem, co by udělal, kdybych se s tou vlčicí vlastně pohádala? Možná jsem to radši ani vědět nechtěla. Nechtěla jsem ho stavit do pozice výběru. Neměla jsem na to ani právo. Možná proto se v nejhorším prostě budu muset překonat, zachovat svůj ledový klid a tvářit se jak nejlépe umím.
Možná celé mé myšlenky byly prostě způsobené žárlivostí a já si ji vykreslovala v nejhorších barvách... jednoduše jsem ve finále prostě doufala, že budu jen mile překvapená...
Když konečně dorazíme k portálu, Xander mě vyzve, abych šla první. Jen se mlčky a s upřímným úsměvem o něj otřu. Nechtěla jsem, aby viděl, že se mi něco honí hlavou. Už jen proto, že ty myšlenky byly prostě až příliš sobecké. "Děkuji." šeptnu mu do ouška a pak proskočím portálem...

→ Nejvyšší hora (přes červenou louku)

Taky se hlásím!

Jen se zasměji Xanderově narážce, co všechno tu člověk může potkat a hlavně do čeho šlápnout. Řekla bych, že tyhle jeho podivné nápady a myšlenky byly způsobeny hlavně jeho neustálou chutí mluvit. Jen se lehce ušklíbnu a otřu se o něj. "Na ten ovocný les se také těším, ale řekla bych, že v tomhle lese by byl na doupě větší klid. V ovocném lese bude v létě až příliš bodavého otravného a agresivního hmyzu a řekla bych, že tam bude chodit i dost vlků a dalších zvířat. Možná by to bylo ideální pro lov, ale... tohle mi přijde takové... soukromější.
Až pak mi došlo, že jsme tu uvažovali doslova jako pár a docela mě to pobavilo. Ani jeden jsme nepřemýšleli o tom, že by to bylo doupě jenom jednoho, ale automaticky to doupě by patřilo nám oběma. "To ano., určitě by se tu chtělo porozhlédnout." řeknu zvesela a mrsknu ocáskem. "A asi máš magii země, zajímavé... ale... těší mě to." zasměji se a na jeho nabídku prohlídky kývnu. Rozhodně jsem si chtěla tenhle les projít. Byl příliš krásný, takže by si nezasloužil jen rychlé proběhnutí bez toho, aniž bychom ho řádně prošmejdili.
Při zmínce o vlčatech se jen usměji. Vykouzlilo mi to úsměv na tváři už jen proto, že mě překvapilo, že si vybavil zrovna vlčata. Ale musela jsem uznat, že minimálně mě by se tu jako malé moc líbilo. A mým sourozencům také. 'Chci vůbec já vlčata? Odvážím se mít vlčata? Bude jejich otec Xander?' tyto myšlenky mě praštili tak, jako by mě někdo trefil kamenem do hlavy. Přišly náhle a já na chvíli strnula. Lehce se oklepu a pak se usměji. Ta představa nebyla vůbec špatná, ale byla... zvláštní. Zvláštní a zároveň krásná. Jen se lehce pousměji a pak pokračuji v chůzi vedle něj. Tu poznámku radši nechám bez komentáře.
Dál si prohlížím les a sleduji vše, na co Xander ukáže a sama podrobně očima prozkoumávám okolí. Když však Xander zmíní něco o vrácení, napřímím uši. Bylo to v kontextu se Solf a já se neubránila lehkému zježení srsti na zátylku. Rychle se oklepu, aby si toho nevšiml. Už jenom proto, že měl pravdu a navíc... zval mě s sebou. "Dobrá, slib je slib a měl by se dodržet... ráda půjdu s tebou." řeknu nakonec, usměji se a vydám se za ním. Přeci jen, bylo mu v očích vidět, že by byl rád, když s ním půjdu. Navíc kolem něj opět probleskly barvičky a mě tak nějak došlo, že je tam možná i na tu chvilinku vvíc barev než u Solf. Nebo jsem si to jen namlouvala. Možná obojí... Nechtěla jsem to však řešit a s již opět úsměvem se vydám rychle za ním.

→ Sněžné tesáky (přes mlžné pláně)

← Tichá zátoka

Při jeho další lichotce se znovu ušklíbnu a lehce do něj drcnu bokem. Věděla jsem, že to myslel spíše s vtipem, ale... pravdou bylo, že nikdo při naštvání nevypadal roztomile a já už vůbec ne. Jen se na něj podívám a usměji se. Můj pohled pak ale ihned upoutá les, ke kterému jsme se natolik přiblížili a nakonec jsme do něj i vstoupili. I přes sněžení a sníh všude kolem, byl les nádherný a v něm téměř sníh nebyl. Koruny byly husté a kryly téměř celou oblohu.
"Páni..." vydechnu tiše, když se rozhlížím. Tenhle les byl nádherný. Nikdy jsem neviděla stromy s tolika barvami. Byl jednoduše úchvatný až se mi z toho zatajil dech. Kývnu hlavou jako odpověď na Xanderovu větu. Také jsem podobný les nikdy neviděla. VV očích mi plály zvědavé a nadšené jiskřičky. Do tohoto lesa jsem se zamilovala. Byl zvláštní a bylo mi jasné, že se v něm může skrývat docela dost nebezpečí, ale jednoduše mě okouzlil. "To nevím... může být i nebezpečný, ale... to jsou snad vždycky vvšechny oblasti... vše má své plusy i mínusy, ale... tohle je prostě nádhera... bylo by skvělé si tu pak někde najít nějaké místečko, doupě, kde bychom si mohli kdykoliv odpočinout." řeknu s nadšením a mávnu zvesela ocasem a lehce se otřu o Xandera.
Jeho další slova mě překvapila. Mluvily k němu stromy? Jen naklopím hlavu na stranu. Já nic neslyšela a tak mi nezbývalo, než čekat, co z vlčka vedle mě ještě vypadne. Jeho další počin mě překvapil snad ještě víc. Podíval se na větvičku a ta obrašila lístky. "Tos... tos udělal ty? Ty máš magii země?" řeknu překvapeně a nejistě si čichnu k větývce. Byla úplně normální, tedy alespoň tak vypadala krom těch barviček. Pak se můj zvědavý pohled obrátí zpět na Xandera. Zajímalo mě jeho vysvětlení. Můj pohled rozhodně nebyl podezíravý, spíš naopak, bylo v něm jisté nadšení a hlavně se v něm lehce odrážel můj cit k němu.