Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jen se ušklíbnu na jeho zmínku o naštvání. Nedovedla jsem si ho upřímně představit naštvaného, ale chápala jsem ho, byla jsem v tomhle naprosto stejná. "Já, když mě někdo opravdu naštve... taky mám od roztomilosti hodně daleko." ušklíbnu se ještě víc a pak se lehce zasměji. Málokdo to poznal, ale komu se to povedlo, dost toho vskutku litoval.
Nastražím uši, když mě náhle nazval slovem "karamelka". Jen prudce nastražím uši a chvíli ho sleduji, pak se rozesměji a za trest mu dál žužlám ucho, což mi oplatil opět dalším kousnutím do tlapy. Musel na nás být vskutku velice zajímavý a vtipný pohled. alespoň vidět nás dva já, lehla bych smíchy. Stále sněžilo a jak jsme tam tak stáli, naše kožíšky pomalu bělaly usazujícím se sněhem.
Při jeho další větě mi nezbylo nic jiného, než se usmát. Díky jeho zvednutí hlavy jsem mu již ucho žužlat nemohla a tak jsem mu teď jen zpříma hleděla do očí. Zahřálo mě u srdce, že by na mě taktéž už nechtěl zapomenout. Jen lehce zavrtím ocasem a lehce se mu hlavou otřu o tvář. Byl sladký. Konkrétně když mi takto skládal poklony. Jen mu lehce na konci olíznu čumák a pak jen s úsměvem kývnu na jeho otázku, jestli půjdeme dál.
Lehce se oklepu od sněhu a pohlédnu na něj. Pomalu se za ním vydám a když zjistím, že zamířil k zajímavě vypadajícímu lesu, přidám do kroku. Ten les už takto z dálky vypadal daleko kouzelněji, než ten zlatý...

→ Začarovaný les

Jen se ušklíbnu. Měl pravdu. Tahle magie bude dost záludná, poznám vždy, když třeba někdo bude lhát, nebo co cítí, ale.. bylo to vždy to, co chci opravdu vědět? Některou pravdu je lepší nevědět a žít v krásné nevědomosti.
"Ano, roztomilý." zasměji se a při jeho oplacení lichotky se usměji. Těšilo mě to, hřálo u srdce a já jen doufala, že to myslí vážně upřímně. Ale jeho oči říkaly, že ano.Jen se k němu s úsměvem přivinu a otřu se o něj opět hlavou. V tom mě však opět kousnul do nohy a tak mu hravě začnu na oplátku cumlat ucho.
Pak konečně odpověděl na mou otázku, bylo na něm vidět, že ji vypustil v zápalu hrátek, než že by se jí záměrně vyhýbal. Jeho odpověď mě potěšila. Zvesela mávnu ocasem a přestanu mu žužlat ucho, abych mu přeci jen mohla odpovědět. "Děkuji... a věř v jedno, na tebe se nedá zapomenout... Xandere." zasměji se tiše a v očích mi zaplane hravý plamínek. Nebyla tam však vidět jenom ta hravost, kdesi hluboko se skrývala i něha a upřímnost. Skutečně mi bylo jasné, že na tohohle hnědého vlka, ať se už stane cokoliv, nikdy nezapomenu. A ani jsem nechtěla... Byl to vlk, který se dostal tak hluboko do mého zrdce, že v něm navěky zůstane ať se mi to bude líbit, nebo ne.

Byla jsem neskutečně ráda, že se vše vrátilo zase do té hravosti a štěstí, jako předtím. Bylo mi s ním natolik dobře, že veškeré pochybnosti zalezly opět hluboko do mé mysly a už neotravovaly. "To ano, ta magie je až děsivá, ale... bude zajímavé vidět, když někdo lže díky pocitu viny a podobně." ušklíbu se otřu se o něj. Nebylo to myšleno na něj, vůbec ne, ale na celý svět. Zažila jsem dost, abych věděla, že většina vlk lže přímo do očí... teď to třeba budu schopná poznat, teda až se s tou magií naučím pořádně zacházet. Xanderovi jsem věřila a rozhodla jsem se mu věřit celým svým srdcem. Tak nějak jsem věřila, a hlavně doufala, že by nebyl schopný mě podrazit a ublížit mi. Na to byl až příliš sladký.
"Když si zamyšlený, jsi roztomilý... i když žárlím, že myslíš na ni." řeknu s tichým zasmáním. Bylo to myšleno spíš jako vtip, než jako vážnou věc. Skutečně, když se ponořil do myšlenek, vypadal roztomile.
Když mě jemně kousnul do tlapy, rychle ucuknu v hrané bolesti. "Au!" postěžuji si, avšak v očích mi hrály pobavené a hravé jiskřičky. Pak však opět lehce zvážním a pohlédnu na Xandera. Chtěla jsem vědět odpověď na svou otázku, jestli můžu jít za tím mistrem s nimi. Věděla jsem, že to Xander Solfataře slíbil a věděla jsem, že slib by měl splnit... ale... ráda bych šla s nimi. Lehce sklopím uši a zadívám se mu do očí jako malé vlče, co škemrá o něco rodiče. "A... smím?"

"Já... neumím stále přesně zaregistrovat dané barvy, jen vždy prostě něco zachytím. Později třeba uvidím ty barvy jasně." řeknu nejistě na vysvětlenou. Sama jsem té magii rozuměla, ale jedno jsem věděla jistě "Ne, myšlenky tím číst nemohu, ale... zjistila jsem jednu věc, ta problesknutí, ty barvy se nejspíše odvíjí od nálady, od pocitů... a ty jsou dost často měněny právě našimi myšlenkami." šeptnu tiše a pohlédnu na Xandera.
Z mého slova "naštvaná" nebyl úplně nadšený, ale čekal na mé vysvětlení, které mu vykouzlilo úsměv na tváři. Jen se sklopenýma ušima na něj nejistě pohlédnu, avšak hlavu mám stále skloněnou. Jo, musela jsem vypadat jako vlče, co zlobilo a moc dobře si to uvědomovalo. Jeho další slova mě však překvapila a já hlavu lehce zvednu. Chápal to... a podle všeho by nejspíše také žárlil. Nejistě k němu hledím, teď už ne tolik provinile, ale... možná trochu překvapeně a potěšeně. V očkách mi opět zaplál jistý plamínek radosti a ocas se mi lehce zhoupl ze strany na stranu.
Jeho další čin mě však vyvedl z míry úplně. Nazval mě blázínkem a pak se o mně otřel. Mé překvapení rozhodně nebylo ve špatném slova smyslu, spíš naopak. Nečekala jsem to, ale nesmírně mě to potěšilo. Jen se tiše zasměju a hlavou se otřu shora o Xanderův krk. Zavřu na chvíli oči a dlouze vydechnu do jeho srsti. Vše dopadlo úplně jinak, než jsem čekala. Hřálo mě to u srdce a já si uvědomovala, kolik toho ke Xanderovi cítím. Až moc dobře... a po dlouhé době mi to vlastně už ani nevadilo.
Když očka zas otevřu, hravě svému společníkovi olíznu ucho. Nevím, proč jsem to udělala, ale to, jak měl hlavu ke mně teď přitisklou.. nemohla jsem si pomoci. Jen lehce vrtím radostně a šťastně ocasem ze strany na stranu.
Netušila jsem, jestli jsem se na to Xandera náhodou už neptala, ale pro jistotu jsem měla potřebu se zeptat nejspíše znovu. "Já... vadilo by ti, kdybych pak za tím mistrem šla s vámi?" zeptám se a sleduji hnědého vlčka před sebou, který z nějakého důvodu se dostal hluboko pod moji kůži až k srdci víc a rychleji, než kdokoliv jiný.

← Zlatý les

Má zmínka o těch žlutých puntíkách ho pobavila a na tváři mi vykouzlila opět úsměv. Avšak má další odpověď na jeho otázku ho evidentně docela vykolejila. Nebo spíš... viděla jsem jeho zamyšlený výraz a možná i trochu zděšení a zmatení? Nevěděla jsem, ale... nevěděla jsem, jak jsem mu to mohla jinak říct. Pak se náhle zamračil a já lehce nejistě zastříhám ušima. Podle všeho to bylo spíš ze zamyšlení než ze zloby, ale... nedivila bych se mu, kdyby se zlobil. Teoreticky mi do toho nic nebylo, ale... prostě mě to užíralo. Už jen kvůli tomu snu, který se mi zdál tehdy při té vánici, co jsem ležela natisklá na Xanderovi. Sen o Solf a o tom, jak spolu někde dovádí a... jsou spolu. Lehce se zamračím tentokrát já... Byla jsem naštvaná na sebe, že jsem s tím vůbec začala, protože jsem na tohle celé prostě neměla právo. Nemohla jsem si Xandera přivlastnit. Sotva jsme se poznali. Bylo mi s ním dobře... Ano, dostal se do mého srdce hlouběji než kdokoliv jiný, ale to neznamenalo, že na něj mám nějaké právo. On rozhodoval za sebe a já zas za mě.
Po chvíli se můj výraz změní spíše na smutný a pohlédnu zpět na Xandera. "Já... to ta magie od pana Wu... Tehdy, kdyžs na ni myslel v horách, kolem tebe jsem díky ní viděla záblesk... mnoha barviček... a... kdyžs tam ležel a myslel na ní... byl to stejný záblesk jako v těch horách... proto jsem si myslela, že na ni myslíš." řeknu nejistě a podívám se konečně pořádně po místě, kam jsme přišli.
Dorazili jsme na zasněženou zátoku. V létě to tu muselo být úchvatné. Byl tu klid a já si mohla i díky té krajině lépe uspořádat myšlenky, možná i proto mi odpověď na jeho další otázku, trvala trochu dýl. Podívám se zpět na něj a tentokrát se ušklíbnu svým typickým, lehce hravým úšklebkem. V očích jsem však měla vážnost a možná i náznak smutku? "Víš, já... spíš než smutná jsem byla... naštvaná?" lehce si olíznu čumák a lehce sklopím hlavu a zabodnu pohled na sníh před svýma tlapama. Přiznávalo se mi to těžko. "Když jsme spali přes tu vánici... zdál se mi sen... jak s tou vlčicí skotačíš... jsi s ní šťastný a... jste spolu... Já... poprvé v životě asi žárlím." řeknu s tichým zasmáním. Přišlo mi to vtipné. Celé tohle přiznání a smíchem jsem možná zakrývala, že mám i strach z toho, co na to Xander řekne.

Při chůzi jsem se pomalu uvolňovala a nepříjemné myšlenky pomalu mizely. Má podivná nálada a svíravvý pocit okolo srdce však zůstávaly. Nevvěděla jsem proč. Věděla jsem, že žárlím, ale... zároveň jsem stále věděla, že na to nemám nejmenší právo. Tohle bylo jen a jen na Xanderovi a ona to nijak neovlivní. Proti němu by ve finále ani nevystartovala, ani by nepřichystala pomstu... na to jí na něm až příliš záleželo. Stále mě ten cit k němu překvapoval a trochu mátl. Začínala jsem přemýšlet, jestli tyhle city jsou... správné. Věděla jsem, že to bude bolet, když se rozhodne jednou ode mne odejít. Tak nějak jsem i tušila, že se jednou naše cesty rozejdou, ale... doufala jsem v přesném opaku. Část mě ho chtěla mít u sebe už na stálo...
Xander si nejspíše mých pocitů všiml, protože sám mlčel a měl na tváři nejistý výraz.
Když náhle promluvil, napřímím uši a lehce se pousměju. Pohlédnu na něj a dorovnám s ním krok tak, abych se o něj lehce otřela. Možná trochu i tak, aby to vypadalo jen jako náhoda, ale tak nějak jsem potřebovala ho teď u sebe cítit a zahnat ty myšlenky, které sice odcházely, ale část z nich zůstala zakořeněná uvnitř mé mysli. Věděla jsem, že teď zmizí, ale v tu nejhorší chvíli se pak objeví a akorát podnítí můj hněv.
Když jsme konečně došli na místo, zastavím se a sleduji, co bylo v balíčku. Bylo vv tom to platidlo, co bylo potřebné u pana Wu. Jen se usměji. "Blahopřeji, třeba si pak také koupíš nějakou ozdobu... třeba ty žluté puntíky." zasměji se lehce. Nebyl to můj obvyklý vřelý smích, ale... byl to pokrok! Ten však trochu zmizel, když se zeptal na další otázku... 'Takže si skutečně všiml...'
"Ne, ty jsi nic neudělal... teda... jak se to vezme." řeknu s lehkým zasmáním a vydám se dál, kam mě čumák vedl. Lehce polknu a během chůze pak přeci jen pokračuji, i když jsem to předtím neměla v plánu. "Myslel jsi na tu ostrovanku... na tu Solfataru, se kterou jsi byl ve světě mrtvých, že?" zeptám se po nějaké chvíli a pohlédnu na něj.

→ Tichá zátoka

Viděla jsem, jak se náhle Xander zamyslel... a opět kolem něj problikly všechny možné barvy. Cítím, jak mě bodne u srdce. Takovéhle hodně barevné problesknutí měl i ve chvíli, kdy myslel na Solf, jak pak ve finále přiznal. Vzpomněla jsem si na sen a měla jsem co dělat, abych potlačila hrdelní zavrčení, které se dralo na povrch. V očích mi blýsklo, ale jinak jsem se naprosto dokonale ovládla. Neměla jsem na to právo... i po tom všem, co se tu teď mezi námi stalo, neměla jsem na to právo a o to víc mě to štvalo a pálilo v hrudi. Kdyby viděl ty barvičky, stejně jako já a uměl by je rozeznávat líp než jsem byla zatím schopna já... tušila bych, že by kolem mě byla rudá... krvavě rudá, která by neznačila nic než krev a zlobu a černá, možná... kdo ví? Barvám jsem stále nerozuměla a navíc jsem je stále nebyla moc schopná zachytit, ale... tyhle barvy vždy patřily nějak k té temnější stránce a já tak nějak předpokládala, že by to byly právě ony.
Natočím hlavu na stranu a zhluboka se nadechnu a vydechnu. Byla jsem bojovnice. Ledově chladná bojovnice, kterou už dost vlků zkusilo rozhodit... většině se to nepovedlo, ale její pomsta vyvedla z rovnováhy je... a ty, co to zkusili a povedlo se jim ji naštvat. Byla ztělesněním ohně. Skončili v kaluži krve. Tady jsem však měla omezené schopnosti. Až moc omezené na to, abych si mohla vyskakovat a navíc... Xanderovi bych ublížit asi ani nedokázala. Švihnu lehce nespokojeně ocasem a zhluboka se nadechnu a vydechnu. Chladný vzdych, který jsem nabrala do plic, mi pomohl nastolit již pevný můj ledový klid. Na tvář nasadím úsměv a snažím se, aby byl nějak upřímný, i když mě v mysli hryzalo až příliš mnoho myšlenek. Doufala jsem, že to v mých očích nenajde. Možná proto jsem se předtím, i trochu teď, snažila uhýbat očima.
Jeho slova jsem vnímala tak na půl, pohroužena do odeznívajících myšlenek a jen jsem na ně kývla. Tak nějak jsem i přes trochu ignorace věděla, o čem mluví, avšak na mé tváři i přes jeho narážku o smečce a jeho postavení, objevil jen lehký úsměv.
Bylo těžké skrývat city, když vám v žilách koluje oheň, který vás zevnitř sžírá a tlačí vás k tomu, abyste narovinu řekli, o co jde, nebo abyste po někom hned vystartovali bez nutnosti vysvětlení... většinou jsou vysvětlování jen plné lží a kliček... neměla jsem to ráda... a přesto jsem se naučila ledovému klidu. Byla to jedna z věcí, které jsem neuvěřitelně věřila... můj naučený ledový klid mi už mnohokrát zachránil život a párkrát málem ukončil život jiných... sice až zpětně, ale... i tak.
Při zmínce o balíčku na něj konečně pořádně pohlédnu a kývnu. Dlouze vydechnu, abych uklidnila hlas i odraz mé duše v očích a teprve až pak mu odpovím. "ano, pojďme se podívat, co jsi dostal a pak se půjdeme podívat dál a chytit druhý oběd." usměji se a můj úsměv je už o dost upřímnější.
Pomalou chůzí se vydám k místu, kde si Xander balíček uschoval.

Deiron - celkem 22b
10b - 10% (rovnomerne prosim do vsech dovednosti, takze by to ke kazde dovednosti mela byt 2%)
10b - 1 tlapka do ledu prosim
Zbyle 2 b - 6 ksm

Zapsáno

"To ano, je svým způsobem krásný... přesto si však myslím, že vzhledem k tomu, jaké to tu je, mohou tu být i kouzelnější místa." zasměji se a hravě párkrát švihnu ocasem. Bylo mi dobře. Dokonce jsem i zapomněla na to, že jsme vlastně chtěli ulovit nějakého ušáka. Ale což, toho můžeme ulovit až potom, co se nám přestane líbit u sebe takhle ležet. A vzhledem k tlukotu našich srdcí to možná jen tak nebude.
Jen s našpicovanými oušky poslouchám jeho slova. Měl na celou věc velmi podobný názor. Zvykla jsem si na svobodu a jak jsem již předtím řekla, měla jsem problém s autoritami. Necítila jsem se podřadná jiným vlkům a tak se mnou ve smečce přeci jen možná bude nějaký problém. Z Xandera pak vyšla ještě jedna otázka, která mě donutila se mu podívat do očáí a našpicovat uši zas směrem k němu. Byla to otázka, jestli bych v podstatě zůstala s ním. Řekl to sice dost hravě, ale v jeho očích jsem viděla skrývanou vážnost a možná i... nejistotu? Jen se mírně ušklíbnu a zvednu hlavu. "Myslíš, že bych tě nechala pobíhat jen tak někde samotného ve smečce, abys na mě zapomenul?" zavrtím ovcasem. Byla to nepřímá odpověď, že s ním chci zůstat... ten sen tehdy o Solf, jak s Xanderem byly spolu... opět se mi v hrudi ozval jistý osten žárlivosti. Strašně jsem si za to nadávala, protože Xander mi nepatřil. Já nepatřila jemu... bylo nám spolu dobře, ale stejně jako on by mě nejspíše nechtěl svázat na jedno místo, nechtěla jsem ani já mu bránit ve vlastním rozhodování.... Navíc, zatím to stejně vycházelo vítězně pro mě.
Ta myšlenka mě opět uklidnila a já si spokojeně položím hlavu do jeho srsti, když tu mi náhle olízne čumák. Jen se zasměji a v klidu mu to hravě oplatím. Pak nás přetočí na bok a já párkrát švihnu ocasem spokojeně o zem a hledím mu do očí.
Stále jsem nechápala, jak se někomu povedlo tak rychle se dostat pod mou ochrannou kamennou slupku. Ale... dokázal to a to byl doslova první vlk, na kterého jsem narazila.
Jeho připomenutí důvodu, proč jsme pobíhali předtím po lese, mi zažene všechny myšlenky a úvahy. Jen se zasměji. "Máš pravdu, měli bychom ulovit ještě jednoho... ať pak nemáme ten hlad." řeknu a možná i trochu smutně pomalu vstanu a oklepu se od sněhu. Líbilo se mi s ním ležet, ale začínalo být přeci jen docela chladno a museli jsme jít dál, pokud jsme chtěli poznat i jiné oblasti.

Xanderovi se evidentně mé spokojené zamručení líbilo. Spokojeně si olíznu čumák a pohlédnu na něj. Zvrtlo se to všechno tak rychle... kontrolka v mé hlavě dál varovala před hrozícím nebezpečím, nebo možná před nebezpečím, které právě nastalo nebo už se stalo možná i dřív... ignorovala jsem to. Opravdu mi bylo dobře a věřila jsem Xanderovi celým svým srdcem, že mi jen tak neublíží. Nedokázala jsem si to ani představit, natož připustit... už jen proto, že jsem moc dobře věděla, kolik nenávisti a zloby se uvnitř mě mohlo objevit, kdyby mi ublížil...
Ne, na tohle jsem nechtěla myslet. Místo toho se lehce otřu o jeho srst, abych zahnala poslední zlé myšlenky, co mi dobíhaly hlavou. Pak se opět podívám do očí Xandera a lehce zavrtím ocasem, když v jeho očích vidím spokojenost. "Ano, tenhle les je kouzelný... ale zas na druhou stranu nevím, jestli bych tu dokázala zůstat." řeknu po pravdě. Bála jsem se jít do smečky a představa, že bych měla úkryt hned za územím nějaké smečky kam nepatřím? Nebylo to úplně příjemné pomyšlení.
Při jeho dalších slovech už nastražím uši a věnuji jim plnou pozornost... Nejspíše tu tedy nebyla cesta pryč... Byli to bohové, kdo ji zastavili, nebo matka země, která chtěla, aby se potkali? Netušila jsem, nad jeho otázkou o smečce však lehce zvednu hlavu a rozhlédnu se. "Já... bojím se, že mě málokterá smečka dokáže udržet." řeknu možná trochu zkroušeně a opět si položím hlavu do jeho srsti. "Ve své rodné smečce jsem měla vysoké postavení, nejsem zvyklá poslouchat a odnaučila jsem si zůstávat na jednom místě." přiznám tiše a zahledím se na něj. "Do smečky bych možná i šla, ale musela bych k tomu mít důvod." 'Třeba tebe.' dořeknu si v mysli tu větu. Nebyla jsem nějak schopna to říct nahlas. Nevěděla jsem, jak celé tohle dopadne... ani jsem netušila, proč jsem si to musela říct byť jen sama pro sebe, ale... bylo to tak. On by mě možná ve smečce udržel. Byl by důvodem, proč tam být.

Xanderovi se polární záře líbila stejně jako mě. Já už ji párkrát viděla jako malé vlče. Žila jsem dost blízko severu na to, aby vidět byla. Jeho sledování mých očí jako bych ani nevnímala a přesto jsem cítila, jak mi buší srdce a to jsem již dech měla dávno uklidněný, takže s předešlým během nemělo nic společného.
Jen se spokojeně usmívám a po svém počinu v klidu ležím a funím Xanderovi do srsti. Sama jsem netušila, proč jsem to udělala, ale Xanderovi to evidentně nebylo nepříjemný. Spíš naopak. Jeho překvapený pohled mi stačil, abych měla stále na tváři lišácký úsměv. Své překvapení a zmatení jsem odmítala dát najevo... takhle jsem vyhrála JÁ! Bylo to dětinské, byla jsem jak malé hravé vlče a přeci jen v tomhle celém bylo něco zvláštního a bylo v tom trochu víc, než jsme nejspíše oba dva čekali. Slyšela jsem jeho splašené srdce a přesto klidný dech. Pak si přese mne dal packu a z mé tlamy vyšlo spokojené zabrumlání.
Chvíli bylo ticho, pak se mě však zeptal na to, o čem jsem v lese přemýšlela. Nepřímím uši a lehce nadzvednu hlavu, abych si ji mohla pootočit tak, že jsem na něj viděla. "O všem možném... ten les byl krásný... přemýšlela jsem o smečce.... kam bys vlastně chtěl jít ty... a tak" lezlo to ze mě pomalu. Ne, že bych si musela vymýšlet, spíš... bylo vidět, že přemýšlím, kolik Xanderovi svěřím ze svého srdce a tajných pocitů, které jsem se snažila skrývat a snažila jsem se být plně v klidu.

Jen jsem běžela za ním seč mi síly stačily. Byli jsme oba přibližně stejně rychlí a přesto jsem ho po chvíli začala dohánět. Ani jsem si nevšimla v zápalu hry, že nejspíše zpomalil kvůli mně. Hnala jsem se k němu s hravým výrazem. Cítila jsem, jak mi studený vzduch proudí do plic a já vydechuji horký vzduch, díky kterému mi šla lehká pára od tlamy.
Přimhouřím očka, když se přiblížím dostatečně blízko na to abych po něm mohla skočit... Místo abych však skončila v měkkém kožichu Xandera, skončila jsem ve sněhu, ta potvora stihla uhnout! Jen se rozesměju, protože můj společník v tom samém okamžiku přiskočil a shodil mě do sněhu ještě víc. Ležela jsem teď na boku čelem k němu a sledovala, jak si sám lehnul na záda a kouká kamsi na nebe. Natočím hlavu, abych tam viděla. Obloha blíž u severu zářila krásnými barvami. "Myslím, že se tomu říká polární záře... je to krásné, že?" zeptám se a párkrát švihnu ocasem. Dech se mi po běžeckém výkonu konečně uklidnil a já pohlédnu na Xandera.
Při jeho otázce zastříhám ušima a ušklíbnu se. "Co udělám až tě chytím?" zopakuji svou i jeho otázku a ušklíbnu se ještě víc. Upřímně jsem netušila a tak jsem udělala první věc, která mě v tu chvíli napadla. I když to bylo pošetilé, posunu se blíž k němu a náhle mu olíznu čumák. "Tohle." prohlásím s úšklebkem jako by se nechumelilo a v klidu sebou plácnu tak, že si hlavu položím v klidu na něj a při výdechu fouknu do jeho srsti.
V hlavě mi bzučelo varování, že jsem až příliš otevřená a že dělám něco, co bych normálně nikdy neudělala, ale... tentokrát jsem svůj instinkt neposlouchala, bylo mi dobře... proč se Xandera bát?

Bylo vidět, že Xander se rozhlíží po lese se stejným zaujetím jako já a to mně nažene úsměv na tvář. Nikdy jsem si nemyslela, že vejdu na neznámé území a první vlk, o kterého náhodou zavadím, mi bude až tak sympatický, že se mi hlavou mihlo i pár myšlenek, co kdyby nebyl jen pouhý kamarád.
Mé myšlenky možná tak trochu prozradí i lehce tupý usměvavý výraz, který hned shodím oklepáním se. Jen pak zamrkám a usměji se na Xandera, který začal mluvit něco o tom, že jsem nějaká chytrá. Už už otevřu tlamu, abych něco odpověděla, když v tom ke mně náhle přiskočil, dloubnul mě a odběhl se slovem máš ji. Jen napřímím uši a chvíli tam sedím s otevřenou tlamou a trochu překvapeným výrazem... Rychle pak tlamu ale zavřu a po tváři se mi objeví radostný hravý úšklebek se kterým se rychle dostanu na nohy a oklepu se od sněhu, který padal zas z něbe, sice po málu a byl jemný, ale i tak. Pak zaberu tlapama, až ode mě odprýskne vrstva sněhu a rozběhnu se za tím chlupatým nezbedným neřádem. "Však počkej, až tě chytím!" zavolám na něj a běžím seč mi síly stačí v naprosté touze ho chytit a svalit do mokrého sněhu...

Jen se spokojeně olizuji. Docela dlouho jsem nejedla a tenhle ušák poměrně bodnul. Sice bych ho snesla celého, nebo i klidně něco většího, ale... i takhle jsem měla žaludek docela naplněný a já moc dobře věděla, že bych s tím na pár dní zase vydržela. Pak by se ale dostavil opět neuvěřitelný hlad.
Sednu si a s úsměvem sleduji Xandera, jak jí a pak se rozhlédnu. Tenhle les byl vskutku zajímavý a byl moc hezký. Líbil se mi, ale na můj vkus tu bylo příliš mnoho pachů, příliš mnoho vlků a já si nebyla plně jistá, jestli vlastně do nějaké smečky chci.
Bylo to už dlouho, co mě nějaký vlk okouzlil natolik, aby mě dovedl ke smečce a od odchodu ze smečky se hlavně nikdy nestalo to, že by mě alfa zaujal natolik, že bych ve smečce chtěla skutečně zůstat. Podívám se zpět na Xandera a přemýšlím, jaké by to bylo být ve smečce s ním. I kdyby zůstali jen přáteli, bylo by to víc než příjemné. Lehce zavrtím ocasem a tím lehce rozhrnu sníh pod ním. Chtěl však do nějaké smečky on? A je tu vůbec nějaká smečka, která by i přes Xandera dokázala udržet mé srdce? Netušila jsem. Potřebovala jsem jistou svobodu, byla jsem zvyklá na vysoké postavení... byla jsem tvrdohlavá a můj klid byl sice velmi dobře naučený, ale přesto jsem byla dost horkokrevná a nezastavitelná, kdyby mě někdo dokázal vyprovokovat.
Má rodná smečka mě dokázala zchladit, dokázala mě udržet, ale to jenom proto, že alfa byl velmi dominantní a ona tehdy přeci jen byla vlastně vlče. Vlastně to byl tak nějak i on, kdo ji naučil tomu ledovému klidu za který ji sourozenci pak škádlili. On a její otec. Jediní dva vlci, které respektovala.
Lehce se oklepu a podívám se na Xandera. Tak nějak jsem tušila, že jistý respekt má i vůči němu. Spíš však než respekt v tomto vztahu figurovalo přátelství a důvěra. Tak nějak jsem i doufala, že kdyby mě někdo vyprovokoval, byl by to on, kdo by ji zastavil, nebo by se možná i přidal na její stranu a společně by provokatéra roztrhali na kusy. Jen se při té představě ušklíbnu, líbila se mi...
Jeho otázka mě vytrhla ze zamyšlení a dost to prozradilo mé trhnuté hlavou. Zaostřím pohled na svého průvodce a na chvíli zapřemýšlím. "Asi bychom měli chytnout ještě jednoho. Čím více nacpeme žaludek teď, tím déle vydržíme, kdybychom se dostali na území bez potravy." usměji se.

Jen se usměji a lehce ušklíbnu nad popisem skřítka. Malý vousatý Wu, no pecka. Nedovedla jsem si to představit a měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Nechtěla jsem Xandera urazit nebo aby si myslel, že mu nevěřím. Neměla jsem důvod mu nevěřit, vše nasvědčovalo, že nelže. Jen to vše bylo dost zvláštní a já přemýšlela, jestli za to mohou spíše bohové, nebo kdo vlastně. Tohle nevypadalo na práci Země.
Jen se lehce oklepu a tím shodím poslední zbytky svých myšlenek a představ o podivném skřítkovi. Jen se na Xandera usměji a sleduji, jak schovává balíček. Pak se tedy konečně vydáme hlouběji do lesa.
Ve finále jsme ušli sotva pár metrů, když se oba přikrčíme. Před námi obědval náš oběd. Xan mi něco tiše šeptne a já kývnvu. Nebyl čas protestovat, protože Xander se po něm vrhnul. Jak se dalo očekávat, ušák odskočil a už si to chtěl pádit někam jinam, ale jeho život v tu chvíli ukončily mé tesáky, co mu silou kousnutí přeťali krční páteř. Cítila jsem, jak mi do tlamy stéká jeho horká krev.
Mrknu na Xandera a zajíce položím na sníh. "Tak dobrou chuť." usměji se na něj a pustím se do jídla tak, aby mohl jít Xander vedle mě a sníst si svou právoplatnou polovinu.