Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jen položím mrtvou veverku do sněhu a olíznu si čenich. "Kdy jsem to stihla? Ve chvíli, kdys byl příliš zaujatý tím prázdným stromem." zasměji se tiše a teprve až pak si všimnu krabičky. Jen naklopím hlavu na druhou stranu a zvědavě krabičku sleduji. "Hezká krabička, ale myslím, že se z ní úplně nenajíš... na, vem si půlku, společně pak zkusíme ulovit ještě nějakého toho ušáka." zasměji se a už už jsem se chtěla pustit do své půlky veverky, která pro nás byla spíše jednohubkou, když v tom se zmínil o nějakém skřítkovi. Napřímím uši. "Vlčí skřítek?" zeptám se tázavě a rozhlédnu se. "Ne, nic takového jsem neviděla a upřímně ani netuším, jak by měl vypadat." řeknu nejistě a podívám se na Xandera. Ne, nepovažovala jsem ho za blázna a snažila jsem se to dát i najevo, ale... bylo to zvláštní.
Na svých cestách jsem potkala všelicos. Možná i proto jsem mu tak nějak věřila, ale bylo mi s podivem, že já ho neviděla. Důkaz, že ale existoval, měl Xander vlastně u svých tlapek. Jen se lehce oklepu a chvíli sleduji balíček a pak se usměji na Xandera. "Pojď se teď najíst, asi mi nebylo souzeno ho vidět." zasměji se tiše a pak konečně sním svou část veverky. Hlad jsem stále měla, ale i ta půlka veverky mi alespoň trochu zaplnila prázdný žaludek.
Když mám svou část snědenou, počkám na Xandera a sleduji ho. "Teď poj´dme najít nějakého toho ušáka... alespoň jednoho, ideálně dva, ať se najíme." zasměji se a pomalu se rozejdu dál.

Sledovala jsem Xandera s mírným úsměvem. Mou odpověď o hladu bral se stejným vtipem jako já. Jen se ušklíbnu a v lehké legraci cvaknu zubisky těsně před Xanderovým čumákem a pak odskočím do sněhu skoro jako liška. Bavilo mě ho provokovat. Možná že i jenom proto, že jsem po dlouhé době s někým nemusela být jen ledově klidná možná občas i mrcha, ale mohlo se u mě projevit i mé vlčecí já. Málokdo ho viděl, málokdo ho ve mně uměl probudit, ale... Xanderovi se to povedlo, a to i když jsme se znali tak krátce.
Jen mu věnuji po úskoku nevinný andílkovský úsměv a lehké zamrkání očkama a pak se skutečně rozejdu něco najít.
Šla jsem po boku Xandera, když tu na mě náhle náhle syknul. Přikrčím se, ale nic nevidím... Šel ke stromu, kde nebyly žádné stopy... Naklopím hlavu na stranu a už se ho chci na to zeptat, když můj zrak připoutá jiná věc... byla to celkem vyžraná veverka Jen se přikrčím do sněhu a odplížím se dál k ní. V jejím nestřeženém okamžiku po ni skočím a mé tesáky ji ukončí život. Popadnu ji do tlamy a dojdu zpět zrovna ve chvíli, kdy se Xander otočí.
Když se mě náhle zeptal, jen naklopím hlavu tázavě na stranu s veverkou v tlamě. Neměla jsem nejmenší tušení, o čem to mluví...

Xanderovi se ze spánku moc nechtělo, ale nakonec se přeci jen vzbudil. Bylo vidět, že jemu se zdál evidentně příjemnější sen a možná i proto se na mé tváři objeví lehký úšklebek. Já ve svém snu žárlila a on si pobíhal s hlavou v oblacích. A co je horší, neměla jsem na co a proč žárlit a přesto to tak bylo.
"Dobré ráno." odpovím mu a úšklebek se změní v lehký úsměv. Lehce zavrtím ocasem a když vyjde a protáhne se, já taktéž vylezu. Pomalu a dlouze se protáhnu a lehce zívnu. Pak se oklepu, abych ze sebe shodila zbytky ospalosti a snu.
Konečně jsem se mohla porozhlédnout. Sníh se krásně třpytil pod světlem slunečních paprsků, které dopadaly na zem skrze větve stromů. Byl to krásný pohled. Lehce si olíznu čumák a sleduji tu nádheru. Za noc napadlo skutečně hodně sněhu. Po Xanderově otázce mi vyletěla ušiska vzhůru a já se na něj podívala s lehce naklopenou hlavou. "Zajímavá skladba věty a volba slov, ale ano... řekla bych, že minimálně já mám hlad." řeknu s lehkým pobavením hlase a zhoupnu opět ocasem ze strany na stranu. Má slova mi tak trochu potvrdilo i mručení žaludku. Jen se lehce ušklíbnu a pak zavětřím. "Na srnku bych si moc netroufala, ale v lese jistě najdeme pár ušáků k zakousnutí." řeknu a pomalu se vydám hlouběji do lesa, ale dávala jsem pozor, abych nepřekročila území smečky.

Jen jsem poslouchala příběh s již zavřenýma očima. Na tváři se mi objevil mírný úsměv při jeho poslední větě. Bylo mi jasné, co si představil. Sám sebe, možná nás oba, jak lítáme po lese s vpletenými větévkami a vším možným. S touhle myšlenkou jsem se již skutečně propadla do říše snů.
Většinou se mi toho moc nezdá, o to zvláštní bylo, že se mi neustále zdálo o barvičkách, které probleskují kolem vlků. Zdálo se mi i o ostrovance Solfataře, o které mi vyprávěl Xander. Představa o ní byla čistě má a v tom snu jsem ji ani dobře neviděla. K mému nespokojení jsem však z nějakého důvodu viděla u sebe tu vlčici a Xandera. Z hrdla mi vyšlo tiché zavrčení. Ani jsem netušila, proč se mi to zdálo, nebo prč se mi to tak moc nezamlouvalo...
Otevřu oči a koukám na spícího vlka vedle mě. Položil si hlavu na svojí druhou packu. Musela jsem se usmát. V hlavě mi však stále odezníval sen. Snažila jsem se v sobě utlumit celou tu představu. Xandera jsem skoro neznala. Tu vlčici jsem nikdy neviděla a navíc měla partnera. Xander nebyl můj partner, však jsme se sotva znali!
Mé myšlenky naštěstí zažene náhlé zjištění. Nebylo slyšet kvílení větru a venku... svítilo slunce! Celý svět byl zahalený do bílé barvy celkem mohutné vrstvy sněhu.
Pohlédnu na spícího Xandera a pak opět ven. Už jsem si chtěla opět lehnout, když v tom se ozval můj žaludek a já si uvědomila, že mám v celku hlad. Až se Xander vzbudí, bylo by nejspíše fajn něco chytit.

Jen se zasměji, když do pomlouvání bohů přidá i jejich královské rodiny. Měl pravdu. "Vaše královské rodiny si nějakým záhadným způsobem hrajou na polobohy, ne-li bohy... třeba jim to někdy někdo vrátí." ušklíbnu se lehce a pak opět položím hlavu na packy. Po chvíli se však zamračím a ve finále si spokojeně položím hlavu zpět na packu Xandera. Bylo mi to... příjemnější, pokud se to dá tak nazvat. Netušila jsem proč, jednoduše se mi to líbilo.
Když začal uvažovat nad matičkou Zemí, jen se usměji a sleduji ho. Vypadalo to, že mě skutečně vzal vážně a že mi dokonce tak nějak i přitakal. "Ano, matka Země. Jediná spravedlivá..." šeptnu tiše a lehce opět zívnu. Byla jsem unavená.
Když však začal vyprávět, napřímím uši. Nechtěla jsem usnout při jeho vyprávění. Zajímalo mě. Povídal o vskutku zajímavých vlcích, co uctívali to samé, co já. Narozdíl od nich já však byla asi o dost větší. Musela jsem se ušklíbnout. "Jestli se odsud někdy dostanu, musím je potkat." šeptnu tiše a pohlédnu na Xandera. Ne, neusnula jsem, i když jsem měla poměrně na mále. Ne, že bych se nudila, ale byla jsem prostě unavená. "Nebo třeba budou i někde tady... a kdyby ne, možná taky něco takového zkusím ve své srsti." zamumlám s tichým, ale již ospalým smíchem.
Pomalu se mi klížila očka a než jsem stihla říci něco dalšího, jednoduše jsem usnula s hlavou položenou stále na Xanderově tlapě.

Takhle dobře jsem se necítila už dlouho. Zima ze mě skoro vyprchala a já se hřála přitisklá u Xandera, protože místo úkrytu to jinak neumožňovalo a vnitřně jsem za to byla ráda. Bylo to zvláštní. Sotva jsme se znali a přesto to byl po dlouhé době vlk, který mě zažil trochu divočejší než většina vlků za celý můj život. Tak nějak jsem si ani neuvědomovala, jak můžeme vypadat. Jako partneři. Nemyslela jsem na to. Nenapadlo mě to už jenom z toho důvodu, že mé myšlenky byly plně otočené k tomu pocitu jistého štěstí a radosti, že i v takovémto nečase je mi teplo a nejsem zde sama. Xandera jsem sice doslova na začátku dne potkala, ale i tak mi připadalo, že se známe daleko déle. Celkově to nejspíše bylo tím, že jsme si rozuměli.
Lehce spokojeně vydechnu. Když se zeptá na mou značku na čele, napřímím uši a je vidět, jak se zamyslím. Lehce zvednu hlavu, abych mohla lépe mluvit a sleduji ho. "Sama pořádně nevím... jednou jsem jí viděla a podle toho, co si pamatuji by měla znamenat něco ve stylu, ať síla Země proudí v mých žilách... Já... nevěřím na bohy... nebo spíš, neuznávám je jako ty nejvyšší. Země nám dala život a stará se o nás... bohové se většinou jen štvou do našich životů aniž by museli a evidentně z nudy je občas trochu pochroumají." řeknu a sleduji Xanderovu reakci. Zajímalo mě, co si o mně teď pomyslí. Bohy nemusel stejně jako já, ale... tuhle informaci o mně vědělo vskutku málo vlků.
Po chvíli hlavu položím zpět na své packy a sleduji už trochu unaveně vlka vedle sebe. "O čem vyprávět? Třeba o tom, cos vše viděl, než ses dostal až sem." pousměji se lehce. Zajímalo mě to, kde všude byl. Taky bych díky tomu možná mohla zjistit, kolik mu vlastně je. Už mě párkrát napadlo, o kolik jsem mladší, nebo snad starší? Nebo jsme stejně? Roli to na můj názor o Xanderovi nic nezmění a to, co jsem k němu cítila se taky jen tak nezmění, rozhodně ne kvůli věku.

Vypadalo to, že Xander z místní smečky nemá takový úplný respekt jak já, ale soudě podle jeho mračení to vypadalo, že s tím není úplně spokojený. Vybavila se mi jeho slova o Solfataře. Ta přeci šla za svou alfou, mluvil i o tom, že měla smečku... Soudě však podle jeho výrazu to nejspíše nebyla tato smečka. Teda nejspíše to tak usoudil. Nevěděla jsem, jen jsem hádala a občas sledovvala, jak kolem něj problikla nějaká barvička. Byla škoda, že jsem jim stále nerozuměla a že jsem je nedokázala ani pořádně zachytit. Mohla bych tak snáze zjistit, o čem asi tak přemýšlí. Ne, že bych mu chtěla krást v jistém ohledu soukromí, to ne... jen mě občas zajímaly pocity okolí. Možná už jenom proto, že já se je snažila tak moc skrývat a nedávat najevo.
Jen si položím hlavu na tlapky a sleduji Xandera, který se před nalezeným úkrytem na chvíli zastavil. Lehce se usměji. Přišel mi roztomilý, jak se jal hned chvíli sledovat okolí, jestli jsou oba v bezpečí. Utvrdilo mě to v tom, že t není žádné vlče nebo nezodpovědný vlk. Lehce zavrtím ocasem, když konečně přijdu a zvednu k němu hlavu. Sleduji ho, jak si lehá vedle mě a když se konečně uvelebí, jen se možná trochu drze o něj opřu a hlavu položím na jeho tlapu.
Sama jsem moc netušila, proč jsem to udělala, ale možná mě trochu zlákalo jeho teplo. Pak však ucítím jeho magii. Snažil se nás ohřát a osušit srst. Jen se usměji a připojím se i se svou magií. Během chvíle jsme oba osušení a byť to nebylo přímo nějaké doupě, začalo být konečně teplo. Buď to bylo tou magií, nebo možná i malým prostorem, takže se na sebe tiskli.
Svůj pohled zaměřím nahoru na Xandera, aniž bych zvedla hlavu z jeho tlapy. "Ano, vypadá to na pěkně dlouhou a krutou vánici." řeknu poměrně tiše. Nebylo třeba mluvit moc nahlas. Slyšeli jsme se vzájemně poměrně dobře kvůli blízkosti. Lehce zívnu. Únava se začínala projevovat. "Budeme si něco vyprávět, nebo půjdeme spát?" zeptám se náhle a svou hlavu zas přesunu na své packy, abych na Xandera přeci jen trochu lépe viděla.

← Bull meadow

Jen jsem šla po jeho boku. Už jenom proto, že mi tak bylo líp a lépe se držel společný směr. Déšť se sněhem pomalu přešel ve vánici a vichr. Byla jsem ráda, že jsme se do lesa dostali ještě před tímhle šíleným nečasem. I tady to bylo hodně znát, ale stále to bylo o dost příjemnější, než v tomhle se ztratit na louce.
Na Xanderova slova o horách jsem kývla. Měl naprostou pravdu a já souhlasila. Má pozornost však byla nyní věnována pachům vlků. Už jen soudě podle množství se v tomto lese nacházela nějaká smečka. "Je tu na les příliš mnoho vlčích pachů... nejspíše tu někde bude území smečky. Zatím to nevypadá, že bychom území překročili. Myslím, že to bychom docela rychle zjistili.. i tak bych se odsud pak možná dostala co nejdříve pryč." řeknu po chvíli. Nebylo úplně bezpečné jakožto tuláci, abychom se potulovali okolo území smečky. Mohli by to považovat jako slídění a mohli by nás považovat za vetřelce. Skutečně jsem se nechtěla rvát s celou smečkou už jenom proto, že bychom oba přišli o život. Lákalo mě trochu zjistit, co je ta smečka zač, ale... Teď na to nebyl úplně prostor.
Hodně se ochladilo a vánice zhoustla. "Musíme najít nějaký úkryt, kde se schováme." řekla jsem to spíš v odpověď sama sobě, takové zamumlání, než na jeho otázku. Po nějakém čase však konečně spatřím možnost schování. Byl to menší úkryt pod mohutnějším stromem. Místo bylo kryto pár keři, takže tam tolik nefičelo a pod kořeny stromu byla trochu vyhloubená dutina, takže když se tam smáčkneme, bude se tam za pomoci naší magie udělat i teplo, které na nějaký čas vydrží. Jen kývnu tím směrem. "Támhle... pojď" řeknu a vydám se rychleji tím směrem. Nebyl to úplně dokonalý úkryt, nebyla to jeskyně či dostatečně vyhloubená nora, ale dalo se to pro tentokrát dobře využít.
Jen rychle vklouznu do ďolíku a stočím se tam tak, aby se vedle mě vešel ještě Xander. Jen lehce mžourám do Vánice, před kterou já teď byla v podstatě krytá a čekám, až můj společník vklouzne do úkrytu taktéž.

Lehce se ušklíbnu, nevěřila jsem mu, že by k němu promlouvali kameny. Takovou magii jsem snad ani neznala. Za kamínek jsem však byla skutečně ráda. Moc se mi líbil a celkově mě tohle Xanderovo gesto vyvedlo trochu z míry a příjemně mě překvapilo. Což bylo vidět i na mém lehkém úsměvu a jistému radostnému jiskření v mých oranžových očkách.
Opět se lehce oklepu a pohlédnu opět lehce nejistě a nedůvěřivě na oblohu. "Už abychom byli pryč.' pomyslím si a pohlédnu na Xandera, který se momentálně snažil mi přisvědčit, že jsou hory nebezpečné, ale že to není kvůli tomu, že bych v nich byla neobratná. Lehce se zasměji a pak Popojdu pár kroků tak, že se opět lehce bokem otřu o Xandera. "Líbí se mi, jak se snažíš mě neurazit... vím moc dobře, že hory jsou pro vlka, jako jsem já, nebezpečnější než třeba pro tebe." zasměji se opět tiše a při jeho další větě kývnu a lehce švihnu ocasem.
Souhlasil a stejně jako já viděl, že čím dříve se někde schováme, najdeme úkryt byť i jen pod větvemi stromů, bude to daleko bezpečnější, než zůstat na tomhle otevřeném místě. Jen se opět usměji a po jeho boku se vydám směrem k lesu.

→ Zlatý les

Mírně se na Xandera usměji. Líbilo se mi, jak se snažil zamluvit ten kamínek a připsat to jako odměnu něčemu jinému. "Možná, ale určitě ti nepošeptal, že ho máš dát mně." zasměji se tiše a na odpověď jeho spokojeného mlasknutí jen zhoupnu ocasem ze strany na stranu. Až teď jsem si nějak uvědomovala, jak je mi s tímhle vlkem poměrně dobře. Nerada jsem si to přiznávala, ale momentálně jsem měla chuť se někde schoulit spolu s ním a přečkat ten nečas. Podle všeho byl již taktéž unavený a nebylo se čemu divit.
Jen pohlédnu znovu na dáreček, který mi poskytnul a usměji se. Byl moc pěkný. Doufala jsem, že ho nikde neztratím a že ta vlákna něco vydrží.
Na jeho otázku se rozhlédnu. Všude byla jen planina. Vpravo byly hory, odkud jsme přišli. Ty ale byli nyní v tomhle počasí víc než nebezpečné. Déšť se sněhem bude na kamenech namrzat a... nebyl dobrý nápad pokoušet se najít úkryt tam. Nejistě se otočím směrem k lesu, o kterém Xander mluvil. "Řekla bych, že les bude naší momentální jedinou nadějí." řeknu a pohlédnu na nebe. Bylo ještě temnější a vítr stále fičel. Okolní vzduch se pomalu ochlazoval a já nějak tušila, že dřív nebo později se toto odporné počasí změní v ještě odpornější vánici ve které bychom se mohli snadno ztratit.
"Hory by kvůli namrzajícímu dešti mohly být příliš nebezpečné, nejsem s nimi tak zkušená a přinejlepším by to dopadlo jen zlomeninou." pohlédnu svému společníkovi do očí. Bylo na něm, kam nás tedy zavede. Lehce se oklepu, abych ze sebe setřásla zimu. Magii jsem si chtěla ušetřit až na místo, kde budeme v bezpečí a místo se bude moci dát vyhřát... teď by to bylo zbytečné plýtvání energie, která mi už takto prchala z těla spolu s teplem.

← Mlžné pláně

Bylo tak ošklivo, že i Xander mlčel a soustředil se hlavně na cestu. Přimhouřenýma očima jsem se brodila dál tím nečasem, až jsme došli k řece, ze které jsem se napila společně s mým společníkem. Všimla jsem si, že se choval nějak zvláštně a do řeky doslova zabořil celý čumák... ale byla jsem tak vymrzlá, že jsem chtěla být pryč, alespoň z té mlhy. Neměla jsem čas nad tím moc uvažovat.
Při cestě dál, jsem se udržovala těsně vedle Xandera tak, že se naše boky otíraly. Na zimu jsem byla zvyklá, ale trochu tepla teď skutečně neuškodilo a navíc jsem tak měla lepší přehled o tom, kde vlastně je. V mlze jsme se klidně mohli ztratit...
Když se konečně dostaneme z mlhy, otevře se před námi výhled na docela dost prostornou louku. Mlha tu už nebyla, ale ten bordel z nebe stále padal. Možná to bylo o něco slabší, ale stále to bylo hodně nepříjemné. Přimhouřím oči. Začínala jsem mít hlad a začínala jsem být poměrně unavená. Nebe bylo zatažené a tmavé tak, že jsem ani nedokázala určit, zda-li je den, nebo spíš už skoro noc.
Z myšlenek o nebi a počasí mě vytrhnul Xander, který na mě náhle promluvil. Díky zamyšlení jsem si ani nevšimla, že něco nesl. Náhle mi položil na tlapku kamínek a čímsi divným mi h připevnil na tlapku. Chvíli překvapeně sleduji Xandera a pak kamínek. Byl krásný. "Já... děkuju..." nečekala jsem to. Neměla jsem pro něj nic a tak chvíli na vlka před sebou hledím. Lehce se oklepu, abych ze sebe sklepala alespoň trochu toho mokrého a zamrzlého a pak se o Xandera lehce otřu. Nevěděla jsem, jak mu jinak poděkovat.
I přes tohle gesto a pěkný nečas však byla vidět má dobře skrývaná únava. Potřebovala jsem se někam na chvíli natáhnout, odpočinout si a zahřát se. Schovat se před tím nečasem a ideálně sehnat něco k snědku. Přeci jen, prošli jsme spolu celkem už velké území a bojovat s počasím mě stálo taky dost sil.

← Wolf Lake

Poslouchala jsem jeho příběh o Solfataře a Astře. Bylo to zajímavé. Poprvé o nich mluvil jejich jmény a to, jak vyprávěl o Solfataře... Bylo slyšet, že mu na ni hodně záleží. K mému překvapení však zazněla slova jako kamarádka a to, že ta vlčice má partnera. Lehce přimhouřím očka a pohlédnu na Xandera. Kupodivu jsem v jeho očích nenašla lež a ani probliknutí barviček kolem se nezdálo být nějak podezřelé. Bylo to zvláštní, ale tak nějak jsem se rozhodla mu věřit.
Pak jdu s klidem dál. V tom nás však obklopí pomalu mlha a aby se neřeklo, spustil se pěkný nečas. Začalo sněžit a pršet dohromady, byla pěkná zima a rozhodně se mi tohle počasí nelíbilo. Vzpomenu si na poučku Xandera o magiích. Svou magii jsem při prvním probuzení taktéž cítila oslabenou. Možná proto jsem měla potřebu u toho Wu si ji zas trochu posílit. No, bylo na čase něco zkusit. Jak tak jdu, začnu se soustředit na svou magii a ... z mé srsti se lehce začoudí, jak se mi povede jen si ji vysušit. Tiše si pro sebe zakleju. Bylo to jako se učit magii od vlčete... zase všechno znovu. Dobré bylo, že mě nic nepopálilo a to bylo dobré znamení. Až se s tím naučím zas líp spolupracovat, budu si klidně moci nechat vzplanout tělo a nic se mi nestane... sice jen na chvíli, ale určitě to bude stát za to.
Vysušením srsti jsem si teď úplně moc nepomohla, protože jsem byla rázem mokrá. "Omlouvám se, že přerušuji tvé vyprávění, ale... Pojďme odsud co nejdřív... ta mlha je odporná a tenhle nečas... pojď honem pryč." řeknu a přidám do kroku s přimhouřenýma očima, aby mi vločky a kapky do nich lítaly co nejmíň. Nečasu se schováme leda v nějakém lese a ten rozhodně na téhle mlhavé louce nebyl...

→ Bull Meadow

Smála jsem se, ale když náhle Xander promluvil, zastříhám lehce překvapeně ušima a ušklíbnu se. "To by sis..." nestačila jsem to doříct, protože Xander se náhle začal blížit. Chvíli zvažuji o ústupu, ale pak mi v očích trochu nebezpečně hravě zahraje. Nebyla jsem vlk, který by ustupoval. Bylo vidět, že se mi pod srstí lehce napjaly svaly, jak jsem se zapřela, abych zůstala stát na místě a Xandera jsem bedlivě sledovala s jistýma trochu nebezpečnýma jiskřičkama v očích.
Pak však náhle vyplazil jazyk. Měla jsem co dělat, abych neuskočila, ale můj dobře naučený klid se nyní vyplatil a já se ani nehla. Můj výraz se změnil v lehce pobavený a provokativní, když se náhle otočil směrem k jezeru. 'Vyhrála jsem!' pomyslím si s lehce otevřenou tlamou náhle lehce přiskočím k němu a pak bokem od něj. Bylo to trochu oplacení za to, že provokoval a že se mě snažil polekat. Teprve kus od něj se oklepu a pohlédnu opět na zamrzlé jezero. "Spíš bych zkusila štěstí někde jinde. Ten led bude zde u břehu poměrně dost hluboký. Je tu dostatečná zima, aby led měl už pár čísel... možná bude lepší najít menší vodní plochu nebo nějakou tekoucí vodu, potok, řeku nebo tak, to zamrzlé nebude. Sice bych si sílu své magie chtěla vyzkoušet, ale nemusím úplně plýtvat energii na něco, co možná ani nevyjde." řeknu po krátkém uvažování. Ne, že bych byla líná, ale svou energii jsem si ráda nechávala spíše na nebezpečnější situace.
Xander pak začal mluvit dál a já si uvědomila, že mi odpovídá na mou předchozí otázku. Našpicuji uši a pohlédnu na něj. "Jak se vlastně jmenovaly?" zeptám se s mírným úsměvem. Zajímalo mě to... už jen proto, že Xanderovi na nich nejspíše dost záleželo. Začala jsem uvažovat, jestli třeba vlastně nemá někde partnerku. S ní tu blbnul jako malé vlče, ale... co když má někde svou milovanou?
Své myšlenky jsem dobře skryla pod svůj úsměv a dokonce ani v očích se skryl náznak jakékoliv mé myšlenky. Lehce zamrkám, když se při jeho mluvení kolem něj opět na setinu vteřiny rozzáří barvy. 'S tou magií se musím opravdu naučit co nejrychleji, z tohohle mě jinak budou bolet oči.' pomyslím si a pohlédnu směrem, který po chvíli naznačí Xander. Lehce zhoupnu ocasem ze strany na stranu. "Vypadá to jako vskutku zajímavý směr. Mlhu nemusím, ale kdo ví? Tak pojď." ušklíbnu se a pak pomalu vyrazím vstříc louce zahalené mlhou.

→ Mlžné pláně

Bedlivě jsem poslouchala Xanderův příběh. Lehce mi občas v očích blýskla nelibost, možná dokonce i zlost. Nikdy bych si nenechala poroučet nadřazenou smečkou... ještě ke všemu, kdybych já své prostředí znala a oni ne... Velice rychle bych to obrátila ve svůj vlastní prospěch... stačilo je jakožto průvodce svést ze správné cesty a v noci zmizet... nechat na ně padnout lavinu... Možností bylo mnoho. Trochu jsem obdivovala loajálnost těchto smeček vůči té královské...sama jsem si však tento systém pro sebe nebyla schopná představit.
Když skončí, lehce se ušklíbnu. "Je to vskutku zajímavé" řeknu, ale v mých očích je vidět jistý nesouhlas s celým tím systémem. Já byla živel. Nezkrotný, svobodný a divoký. Možná za to mohlo i mé postavené v bývalé smečce, ale... jednoduše jsem si nedovedla samu sebe představit jako podřadného člena, co by měl někomu sloužit. Dobře jsem věděla, že díky tomuhle bude pro mně mnohem těžší najít si smečku a podobně.
Mou otázku na jeho zamyšlení přešel a tak jsem ji nechala rozplynout. Stále mě zajímalo o kom přemýšlel, že tak najednou problesknul barvami, ale asi mi nebylo dovoleno to znát a já neměla tu povahu, abych dorážela a snažila se to z něj vypáčit. Nebyla jsem taková ta slepicoidní vlčice, co chce mít o všem přehled.
Jeho další počin mě však rozesměje. Syreček mu chutnal stejně jako mně a tak ho dojedl, ale co udělal pak? Olízl si čenich. Jeho výraz se stal nezapomenutelným a já se nemohla přestat smát. "V horách to umíš, ale právě jsi sám sebe porazil tím smrdutým dobrým cosi." zasměji se a pak konečně popadnu dech, abych mohla volně dýchat a nabyla opět svého klidu, po kterém jsem nyní toužila. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, abych se opět nerozesmála a hravými pobavenými očky pohlédnu na Xandera. "No? A co teď?" usměji se.

Cestou mi Xander připadal zamyšlený a celkově nejspíše nad něčím uvažoval. Jistá jsem si tím být nemohla, ale když jsem kolem něj na chvíli spatřila hromadu barev, více než normálně... nějak jsem si to s tím spojila. Barvám jsem nerozuměla a bylo to tak rychlé, že jsem je řádně od sebe ani rozeznat nemohla. Každopádně jich tam ale bylo více, než obvykle. Možná i proto jsem to brala jako potvrzení své domněnky o jeho přemýšlení. Zajímalo mě, nad čím uvažuje, ale nechtěla jsem se ho vyptávat... alespoň zatím.
Při jeho doplnění jeho vlastního příběhu nastražím uši. Co mě z toho nejvíce zaujalo, byla zmínka o hlídání hor. "Hlídání hor? Strážce hor? To zní magicky... ale asi to moc zábava není." zasměji se a pak ho chvíli sleduji. Lehce přimhouřím zamyšleně očka. Představovala jsem si ho, jak hlídá na nějaké skále... pak se mi ale vize přesmykla a z Xandera se pod vlnou mé představivosti stal kámen a obrostl... Ne, jako obrostlému kameni by mu to neslušelo.
Lehce zatřepu hlavou a zrak obrátím zpět k tomu smrdutému, ale dobrému pochutnání. "Voskové svíčky... nic mi to neříká... každopádně... tomhle máš pravdu, smrdí to příšerně." řeknu s lehkým smíchem. Se zájmem pak však sleduji, jak si také nakonec ukousne. Když jsem viděla, jak to převaluje v tlamě a vychutnává... Musela jsem se zasmát. Vypadal neskutečně vtipně. "Že jo?!" mávnu ocasem a pak pomalu ukousnu polovinu zbylého zapáchajícího sýra a sežvejkám ho. Druhou polovinu jsem nechala schválně Xanderovi, aby si taktéž vzal, kdyby chtěl. "Klidně si ještě vem... je to tvé, pokud chceš." usměji se a pak se rozhlédnu.
V mysli mě však stále pálila otázka. "Když jsme šli dolů z těch hor, o něčem jsi přemýšlel, že?"