Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Na louce by se určitě lovit dalo, ale nejsi tam tolik krytý stromy. Kořist tě tak může zahlédnout, když se bude ostražitě rozhlížet. Je dobré na loukách lovit, když opadne sníh a jsou na ni místa s vysokou trávou. Sice tráva pod tvým pohybem šustí, ale můžeš využít větru, který se na loukách většinou pofukuje a pohybovat se opatrně v rytmu šustění trávy vlivem větru." snažím se svému synovi co nejlépe odpovědět. Sama jsem na loukách moc nelovila, protože na otevřených prostorách bývala zvířata ostražitější a vlk se neměl pořádně kde schovat. Pokud byla tráva příliš nízká, ani skrčení mu většinou nepomohlo.
Když Enigmovi vyprávím o svém příchodu na ostrovy a on mi položí otázku, na chvíli se zamyslím. "Jediným důvodem je asi to, že bohové těchto ostrovů si rádi zahrávají s životy místních vlků a právě vlků mimo ostrovy, které sem nejspíše skrze jejich magii přivedou." řeknu s mírným pousmáním.
Pak jsem začala Enigmu učit o lovu a s úsměvem jsem pozorovala, jak loví vločku. Pro zábavu i jeho pobavení také po jedné z vloček čapnu a pak ho pobídnu, aby dával pozor a já mu mohla říkat informace dál. Přeci jen je nyní už potřeboval.
"Ano, každý živý tvor, který něco váží, zanechává stopy. I pták, když slétne na sníh, a ptáci jsou opravdu lehcí, tak zanechává stopy." vysvětluji a pak ho dál poučuji. Když se dostanu až k tiché chůzi, chystám se odpovědět, když se objeví Hanka.
S úsměvem se na ní podívám a poslouchám její poselství. Enigmu si spletla s jeho sestrou. "To je... Enigma, syn..." řeknu nejistě, abych ji nepřivedla do rozpaků. Sama jsem je rozeznala hlavně podle nějakého mateřského instinktu a samozřejmě podle pachu. Jenže moc ve smečce vlků nepotkali, tak kdo by si jejich pak pamatoval a dokázal ho rozlišit, že? "Děkujeme za informaci, budeme tam." kývnu jí na pozdrav a nechám ji běžet.
Pozornost opět obrátím na Enigmu. "Jak chodit tiše... těžko se to vysvětluje. Ve sněhu je potřeba, aby ses snažil rozložit váhu na všechny tlapky. Pak sníh pod tvými kroky nebude tolik křupat. Jakmile sníh bude pryč, musíš se snažit vyhábat větývkám, které bys krokem mohl přelomit. Jednoduše se většinou přikrčíš a snažíš se pomalu našlapovat a zkoušet terén, abys neudělal zbytečný hluk. Přitom využíváš okolních zvuků, abys zakryl ty, které sám svou chůzí děláš. Třeba právě ten vítr na louce a šustění trávy. Foukání v lese také je. Zvířata sama kolem tebe dělají ruch. Ptáci přes jaro a tak zpívají... musíš si jednoduše hodně všímat okolí a v určitý správný moment pak využít překvapení zvířete a svou rychlost." začnu vysvětlovat. Nikdy jsem nikoho lovit neučila a doufala jsem, že to Enigma pochopí. Při svém povídání jsem se mu snažila ukázat i tišší chůzi ve sněhu, nebo přikrčení a podobně. Doufala jsem, že si z toho vezme dost, aby to všechno pochopil.

//2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V)//

← Hraniční pohoří

Když se ke mně synek přitulil, zabořím mu hlavu do srsti. "Mám vás všechny ráda a táta taky... i když si ho nepamatuješ. Snad ho brzo potkáš. Také mi chybí...chybí mi i tví sourozenci. Ale tobě, když tě u sebe teď mám, pokusím se ti to vynahradit, ano?" šeptnu svému synovi tiše do srsti a lehce si povzdychnu.
Teď byl ale čas vydat se dál a tak jsem svého potomka alespoň trochu poučila, že ke hledání kořisti, je dobrý les. A ten byl kousek od území naší smečky. Pomalu se tedy tím směrem rozejdu a kontroluji, že jde synek za mnou.
Když se konečně prodereme skalisky a vklouzneme mezi stromy, hluboce se nadechnu. Les. Jak jsem toto místo milovala. Pohlédnu na svého syna. "Z podobného jehličnatého lesa pochází má část rodiny. Ne tedy tady, ale jinde, v jiném místě světa. S tvým tátou jsme totiž na tyto ostrovy byli přesunuti magií. Otcova rodina zase pochází z hor." řeknu nakonec Enigmovi trochu na vysvětlenou, protože na mě bylo vidět, že v lese jsem trochu ztratila své napětí.
"V takto nehostinném počasí, jako je zima, najdeš potravu vždy pravděpodobněji v podobně krytých místech. Les zvířatům vždy poskytuje úkryt a je v něm trochu tepleji než třeba na otevřené louce. Vítr se totiž o stromy láme a nedostává se tak hlouběji." vysvětlím mu nakonec. "V zimě se obecně shání potrava hůře než v jiné roční období. Ale sníh přináší zase jinou výhodu. Ve sněhu zanechává každý tvor stopy, vidíš?" řeknu a kývnu směrem za nás, kde byly vidět naše stopy.
"Protože jsme jen dva, nemůžeme si úplně dovolit snažit se ulovit větší kořist. Dobrou kořistí v lesích jsou zajíci." řeknu nakonec a pak zvednu tlapu a do sněhu se pokusím nakreslit stopu zajíce ve sněhu. "Takhle nějak vypadají stopy zajíce." usměji se na Enigmu a nechám ho si stopy prohlédnout. "Teď budeme opatrně a co nejtišeji ve sněhu hledat právě takovéto stopy a zkusíme vystopovat a ulovit nějakého ušáka."

//JEDNODUCHÉ - 3) Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem!//

Když jsem Enigmovi začala vysvětlovat, co se pravděpodobně stalo, bylo na něm vidět, jak ho to trápí, což pak dal i najevo. Stáhl uši k sobě a pak zamumlal ta slova skoro neslyšně. Jeho dětství bylo pryč. Těžce polknu. Nejen jeho, ale i jeho dalších sourozenců. Kde jim bylo konec? Cítila jsem, jak se ve mně vzedmula vlna planoucího vzteku na bohy, protože Enigma sice přišel o své dětství, ale já přišla o dospívání jich všech. A to bolelo. Pálilo to v hrudi jako ďas, ale nechtěla jsem to dát najevo. Snažila jsem se to skrýt ve své tváři, aby se Enigma netrápil ještě víc. Jemně do svého syna dloubnu čumákem, jako bych se ho snažila uklidnit.
Když jsem mu ukázala, jak alespoň na chvíli zahnat žizeň, sleduji jeho oklepání. Ano, bylo to nepříjemné, ale rozhodně lepší, jak vydat se na cestu se suchem v krku. Zároveň musel mít hlad po té době, stejně jako já a tak nakonec navrhnu i lov. Přeci jen bylo nutné se posilnit a naučit mého syna lovit. Podívám se na něj a v očích se mi odráží smutek, i když na tváři se pokusím o úsměv. "Dole pod horami je jehličnatý les, říká se mu tajga. Tam bychom měli mít větší štěstí na kořist, než zde v horách." řeknu směrem k němu a pak vyjdu do svítání venku. Začalo totiž mezitím svítat. Dobře pro nás. Ve dne se nám bude kořist hledat rozhodně lépe než v noci.

→ Tajga

Možná za to mohla únava nebo místní magie, že po tom všem jsme se uvrhli do hlubokého spánku. Z toho mě tahal divný přeskakující hlas a chlad... Byla zima. Donutím se otevřít oči. Párkrát zamrkám, abych se rozkoukala. Byla očividně noc.
Pohlédnu na zdroj hlasu a musím se mírně pousmát. Enigma.
Pomalu se natáhnu a vstanu. Sesbírám síly a nechám vzplanout na sněhu malý ohníček. Jenom tak velký, abychom se u něj mohli ohřát a mně to nestálo tolik sil. "Nevím, nevím jak dlouho jsme byli mimo, Enigmo. Ale nejspíše za to mohla magie ostrovů, víš? Ty to ostrovy, na kterých žijeme, jsou velmi magické a občas se tu dějí... zvláštní věci." řeknu s povzdychem a olíznu si suchý čumák, Žízeň. Měla jsem žízeň a Enigma musel mít taky.
Pohlédnu na něj svýma zářivýma očima a pak kývnu směrem ke sněhu. "Není to úplně voda, ale na svlažení postačí." řeknu mu a pak se shýbnu pro sníh a kousek naberu do tlamy. Studilo to, ale po chvilce jsem cítila, jak se sníh rozpouští a do hrdla mi stéká pár kapek vody. Prozatím to bude muset stačit. "Půjdeme něco ulovit, ano? Věřím, že máš i hlad." řeknu k němu a opět naberu do tlamy sníh. Ten sice na žízeň zabíral, ale na hlad rozhodně ne.

Enigma měl mnoho otázek, jako další přilšla, jestli jsou léčitelé i v jiných smečkách. Na to jsem kývla. Ano, v každé smečce má každý vlk nějakou funkci. Ti, kteří rozumí rostlinám, jsou právě léčitelé a dokáží si díky přírodě poradit se zraněními. Já s tvým tátou jsem například obránce. Naším úkolem je hlídat hranice smečky, aby se k nám nevloudil nějaký záškodník či nebezpečná šelma. Nebo abychom o tom alespoň věděli." vysvětlím svému synovi a nad jeho další poznámkou si povzdychnu. "Protože dospělí jsou větší a v případě nebezpečí tě ochrání." odpovím mu a rozhlédnu se. Nakonec se ho zeptám, jestli nechce jít na průzkum. Je z něho evidentně nadšený. "Dobrá, tak ti ukážu okolí našeho smečkového území. Bude se ti to hodit. Teď si ale na chvíli odpočineme, dobrá?" řeknu a s tím ho popostrčím do skalní malé skrýše, kde si lehnu a počkám, až to samé udělá i synek. Když zavře oči a usne, nechám se ukolébat spánkem také.

Vzbudí mě východ slunce. Zamžourám na nízko visící rudou kouli nad obzorem a jemně šťouchnu do svého syna. Až teď jsem si uvědomila, že mu vlastně byl už jeden rok. Mírně se usměji a čekám, až se probudí, abychom mohli na průzkum smečkového okolí.

← Jezero smrti

Když jsem mu začala lízat ránu, Enigma byl zmatený. "Protože lízáním si rány vyčistíš, hojí se pak lépe. Je to nejjednodušší pomoc u méně závažných ran. S více závažnými ti musí pomoci někdo, kdo umí léčit. U nás ve smečce jsou taky léčitelé, kteří to umí." řeknu mu a pak mu vyčiním za to, že utekl. Ano, hodně se mu to nelíbilo. Na jeho odpověď si tiše povzdychnu. "Tak si příště řekni někomu dospělému, ať jde s tebou, ano? Pak můžeš lépe poznávat a nedostaneš se do průšvihu. A víš co? Tak se porozhlédneme po okolí smečky, ano?" zeptám se ho a když tedy ukáže, že může chodit, popostrčím ho zpět do hor. Podle něj jsem byla zlá. Tu poznámku jsem nechala bez nějakého dalšího komentáře.
Pomáhám svému synovi zpět nahoru do hor. Když se konečně vyškrábeme k vrcholkům, pohlédnu na něj. "Tak co, máš ještě dost síly prozkoumat i jiné území než tyhle hory a málem se přizabít u toho divného jezera?" optám se ho s lehkým úsměvem a mrknu na něj. Bylo to na něm. Chtěla jsem ho případně vzít do tundry. Rozhodně jsem si chtěla napravit to jeho mínění, že jsem zlá.

Teď, když se postavil, bylo daleko lépe vidět, co všechno tohle jeho vyvádění stálo jeho tělíčko. Kriticky si prohlížím ránu. Naštěstí to nebylo nic tak hrozného. Ano, tekla z toho krev, ale kdyby tu ránu schytal opravdu pořádně, našla bych tu asi už jenom vlastně cáry místo malého chlupatého tvorečka. Podle toho, jak sátl, byl naštěstí jen natlučený a neměl nic zlomeného. Alespoň to tak vypadalo. Jemně se skloním k jeho ráně a lízáním ji jemně očistím. Bylo to logické, já si své rány také lízala, tohle nebylo tak vážné, ale instinkt mě k tomu prostě vedl. Věděla jsem, že ho to bude bolet a tak si ho tlapou jemně přidržím tak, abych mu blbě někde nezmáčkla něco natlučeného ale zároveň tak, aby na tu chvilku bolesti zůstal na místě. Když ho pak pustím, trochu mu vyhubuji.
"Ano, pozor... abys byl opatrný. Abys chodil někam jen v přítomnosti vlků dospělých a nepotuloval se sám. Abys zatím zůstával jen na území smečky, do které patříš. Smečka, to je taková velká rodina vlků, kteří si vzájemně pomáhají a zároveň nejsou jako třeba ty a tví sourozenci. Jsou to spíše kamarádi. Vlci, kteří mají toho druhého rádi a věří jim." snažím se to objasnit.
Když se začne vymlouvat, tiše si povzdychnu. "Ne, můžeš za to i ty. Kdybys byl v doprovodu dospělého vlka, kočka by se bála a nedostala by se k tobě dost blízko, aby ti udělala tohle." řeknu přísně a pokárám ho tak, aby si uvědomil, že chyba toho druhého vlka to rozhodně jen nebyla.
Když se pak zeptám, jestli může chodit, názorně mi to předvede. Pokývu hlavou. "Kdyby to moc bolelo, řekni a já tě chvíli ponesu. Ale opravdu jen, kdybys už dále nemohl. Každý si je za své rány vinen i sám. To znamená, že si za ně může také. A proto je třeba se naučit i s těma ránama zvednout a jít dál." s tím ho jemně popostrčím před sebe, dávám však pozor, aby vlivem mého popostrčení nespadl a namířím ho tak zpátky, bezpečnější cestou zpět do hor.

→ Hraniční pohoří

Bála jsem se, že se to malé hnědé klubíčko už nikdy neprobere. Asi nikdy bych si to nedokázala odpustit. Proč se tak rozutekli? Co tu vůbec Enigma dělal s neznámým vlkem? Jemně do něj dloubu čumákem a i jsem ho povytáhla z vody. Tiše na něj mluvím, protože s mými léčitelskými schopnostmi jsem stejně nebyla k ničemu jinému.
K mé velké úlevě a velkému díku k Matce Zemi, se brzy jeho tělíčko zachvělo a otevřel oči. Byl tak šťastný, že mě vidí! Měla jsem co dělat, abych zahnala slzy, které se mi vyhrnuly do očí a jemně se o něj otřu. Opatrně, abych mu nepřivodila více bolesti. "Ano, našla jsem tě, Enigmo. Vždycky tě najdu." šeptnu tiše a jemně ho olíznu. Vždy je najdu. Všechny. I kdybych měla jít až na samotný konec světa.
Pak se začal hrabat ze země. Věděla jsem, že nemělo moc cenu se ho pokoušet udržet na zemi a tak ho spíše podepřu, abych alespoň trochu ulevila jeho potlučenému tělíčku. Obecně kdybych ho byť i jemně donutila zůstat na zemi, možná bych mu ublížila daleko víc. "Vím, že tě to bolí. Alespoň si příště budeš dávat pozor, aby se ti nepřihodilo něco podobného." šeptnu a v hlase mi zazní trochu i výtka. Ne, opravdu jsem si nemohla dovolit ho ňuchat a litovat a dělat z něj rozmazlené vlče. Ne když patřil ve smečce v horách. "Hory jsou velmi nebezpečné Enigmo. Musíš se nejprve v nich naučit pořádně žít, než začneš takhle vyvádět." šeptnu opět lehce s výtkou, ale v mém pohledu se místo zloby zračil neuvěřitelný strach a zároveň štěstí, že jsem ho našla, že žije. Obecně můj hlas byl přísný, avšak kdyby se podíval do mých očí, i jako vlče by viděl milující matku, která má o něj strach.
"Jak moc tě to bolí. Můžeš jít?" zeptám se ho a když stojí, pozorně se podívám na to, jak přesně můj syn přežil pád a setkání s pumou.

Na některých kamenech se uchytila stopa krve. Jen si pro sebe tiše vrčím a pohledem hledám cokoliv, co by mi mohlo připomenout mé vlče. Strach se změnil ve zlost a kdyby mě v tuhle chvíli někdo potkal? Rozsápala bych ho na cáry. Přeci jen, jen samotná Matka Země ví, čeho je schopná matka, když jde o jejího potomka.
Stopy pádu kohosi s mým vlčetem mě dovedly až dolů k jakémusi jezeru. Rozhodně nebylo hezké na pohled. Zastavím se a rozhlédnu se. Všimla jsem si... kostí? Pach Enigmy a ještě jednoho vlka nebyl starý, takže kosti z nich rozhodně nebudou. Siluetu zraněného dospělého vlka jsem si všimla, ten mě však v tuto chvíli pramálo zajímal. Potřebovala jsem vědět, že můj syn žije. Pomalu seběhnu blíže k jezeru a netrvalo dlouho, než jsem našla bezvládný hnědý uzlíček. Jemně Ho vytáhnu úplně z vody a šťouchnu do něj čumákem. "Enigmo? Probuď se." šeptnu tiše. Hrudník se vlčeti zvedal a primární pro mě bylo ho momentálně probudit. Přitom jemně obhlížím jakou paseku pád na jeho těle ponechal a jestli není nějak vážně zraněný.

<- Úkryt, přes území

Vyběhnu ven z úkrytu a rozhlédnu se. Xandera ani děti nespatřím, ale rozhodně jsem se nevzdávala. Jala jsem se prozkoumat nejbližší okolí. Brzy jsem spatřila dvě siluety. Jedna dospělá vlčice, druhé vlče. Moje vlče. A vlčice? Tiara. Na tváři se mi objeví úsměv. Tam bylo tedy vše v pořádku. Vlčata přeci jen byla stále malá, ale už ne zas tolik malá.Tiše si povzdychnu. Hrozně to letělo. Nechala jsem Cipher, aby tuhle milou vlčici poznala a vydala jsem se dál po pachu a stopách mizících v tajícím směru dalšího z mých vlčat. Bylo to těžké. Pach byl slabý, stopy v tajícím sněhu mizely a k mému zděšení vše vedlo směrem k hranicím smečky.
Vydám se proto za hranice a snažím se najít stopy, které by mi prozradily, kde jsou další má vlčata.
Pak jsem narazila na něco, co se mi nelíbilo. Ve vzduchu byl cítit pach pumy a jakýsi vnitřní instinkt mě vedl dál. Srdce mi prudce bušilo, když jsem sbíhala dolů z hor směrem, kam vedl pach někoho neznámého a pach jednoho z mých vlčat. Enigmy. Tiše si pro sebe zavrčím. Rozhodně jsem si nadávala, že jsem je opustila... Byl v pořádku? Ne, nechtěla jsem přijít o jedno ze svých vlčat.

-> Jezero smrti

Třezalka, konec zkoumání
Vše bylo trochu zmatečné a když jsme s Třezalkou náhle zůstaly samy, připadala jsem si, že jsem tak trochu selhala. Lehce se oklepu a tiše si v duchu zanadávám. Pohlédnu na šedou vlčici vedle sebe. Zbytek se tak nějak splašil a prostě zmizel v tunelu. Někdo však musel podat hlášení alespoň prozatimní a následovat je a snažit se je dohnat už bylo možná trochu zbytečné a riskantní. Měly bychom se vrátit do úkrytu." řeknu tiše a pak se pomalu vydám zpět.
Abych pravdu řekla, měla jsem strach o svá vlčata. Pobyt dole se protáhl na déle, než jsem čekala a momentální potřeba zkontrolovat své potomky byla silnější než cokoliv jiného. S tím jsem přidala do kroku.

//Prosím o tlapku do ohně, pardon za zdžování :c //

Když jsem se objevila v úkrytu, jen jsem zkontrolovala, že se Třezalka dostala taky ven a pak se vydám i ven z úkrytu. Tam jsem naposledy zanechala vlčata s Xanderem. Byl s nimi stále?

-> Hraniční pohoří

Hrozny

Naše party se rozdělily a Razer na mě zpátky kývl. To mi stačilo, byly v pořádku a tahle skupinka teď byla na mě. Jen se podívám po členech, které byli pod mým velením. "No, vypadá to, že jsme se rozdělili... ta socha je opravdu smutná, ale pochybuji, že ji můžeme nějak pomoci." odpovím a pak kývnu na Třezalku, aby posvítila na sochu, jak bylo žádáno. Sama se vydám směrem k tunelu a rozsvítím další světýlko. Už jenom proto, aby si kdyžtak pak Třezalka mohla odpočinout.
Také se mi to zvětšení místnosti a vzdáleností nelíbí. Měli bychom se vydat prozkoumat ten tunel. Nebo jsi Kafko přišla na něco ohledně těch znaků?" optám se a čekám na odpovědi a názory členů naší skupinky u ústí tunelu. Byla jsem připravena se přizpůsobit jejich požadavkům a skutečně mě zajímaly jejich případné nápady, dotazy nebo i postřehy. Podle mě však nebylo dobré tu déle zůstávat. Hlavně když před námi byla neprozkoumaná cesta.

Hrozny - skupinka (socha s mechem hledící k nebi)

Jen co jsme došli k soše, hluboce jsem se nad tím výjevem, který znázorňovala zamyslela. Přeci jen mi té sochy bylo až skoro líto. Věčně zahleděná na strop, kde kdesi nad hlavou se ukrýval měsíc, který nikdy neuvidí. Socha navíc byla celkem poškozená. Nestálo by za to ji třeba zkusit opravit? Přeci jen jsem si vážila předků, kteří tohle místo dokázali zbudovat.
Z mých myšlenek mě však náhle vytrhla zvláštní věc. Něco bylo špatně. Zvuk. Bylo ticho... však ale nikdo nemluvil...? Voda. Najednou nebyla slyšet voda. Prudce nastražím uši a rozhlédnu se. Zdálo se, že se místnost náhle několikanásobně zvětšila. Co to u matky Země kruci bylo? Rychle pohledem vyhledám na druhé straně u druhé sochy Razera a pohledem naznačím, že je to všechno zvláštní. Čekám na souhlas, že jsou všichni v pořádku a pak jsem věděla, co bude následovat. Průzkum tunelu, který vedl za sochou.
Vydala bych se tam normálně skoro hned, nebýt té magie, která náhle tu místnost jakoby zvětšila. Nechtělo se mi jednoduše odcházet z dohledu vlka, který měl celou tuhle záležitost na starost bez jeho němého souhlasu.

Vše kolem nás udělalo trochu pozdvižení o tom, co a hlavně kdo by nás v podzemí mohl čekat. Lehce se zamračím, ale nechám na Razerovi, ať si to vyřeší. Místo toho bedlivě sleduji okolí a prohlížím si každý detail. Bylo to... krásné.
Pak jsme došli až do místnosti, odkud bylo slyšet zurčení vody. Pohled na sochy mi skoro vyrazil dech. Kdo to zde postavil a přitom počítal s přírodními zákony? Věřila jsem, že plačící socha byla umístěna takto úmyslně. Aby jakoby plakala. Lehce naklopím hlavu na stranu a bedlivě opět pozoruji vše kolem a hlavně obě sochy. Byly vlastně obecně nejzajímavější z celé místnosti.
Když Razer promluví, nastražím uši a pohlédnu na něj svýma oranžovýma očima v gestu, že má nyní mou plnou pozornost. Bylo na čase se rozdělit. Kývnu na srozuměnou jeho rozkazu a ohlédnu se na svou skupinku. "Poradíte si se světlem?" optám se přeci jen pro jistotu. Z jeho skupinky se totiž nikdo pořádně k dostatečné znalosti magie ohně nevyjadřoval a v naší skupince byla Třezalka a já. Ale tak... alespoň jsme se mohly střídat a nebudeme tak vyčerpané. Razer mou otázku vyřešil tím, že se rozešel k soše, u které bylo více světla. Kývnu k němu tedy na srozuměnou a ohlédnu se na mou přidělenou skupinku a mírně se na ně usměji. "Vydáme se tedy prozkoumat druhou sochu. Třezalko, kdyby tě ten oheň už vyčerpával, řekni, můžeme se vystřídat." řeknu s mírným úsměvem a pak se vydám směrem k soše, která se dívala jakoby směrem k obloze.

Zkoumání tunelů - skupinka

Naše skupinka se rozrostla ještě o pár členů a já všem kývla na pozdrav. Nechala jsem mluvit jen Razera a bedlivě poslouchala ostatní vlky. Ano, mělo se to prozkoumat již dávno, ale nějak se to celé zmotalo a já měla vlčata. Xander pak zmizel pro kořist a prostě... nechalo se to vše až na teď. Byla jsem ráda, že to někdo dostal přidělené na organizaci. Bude to lepší než když se vlci porůznu vypraví sami do neprobádaných tunelů.
Když byla potřeba světýlka, nestihla jsem zareagovat včas. Třezalka už vytvořila na hlavě plamínek a já směrem k ní pochvalně kývla. "Až se rozdělíme, jsem schopná také svítit na cestu." prohlásím nakonec a ještě jednou se podívám směrem k východu z úkrytu, kde zmizela má vlčata a Xander. Bylo pro mě těžké je takhle opustit, ale musí tátu také nějak poznat a někdo z nás, když už jsme to dostali přiděleno a ještě nás Einar povýšil, musel dokončit ten nesplněný úkol. S tím se vydám se skupinkou do útrob chodem vedoucích hlouběji z úkrytu.
Vše naznačovalo tomu, že tu kdysi někdo byl. Mlčky se dívám kolem a přemýšlím, jakou magií ta bytost musela vládnout, aby dokázala tohle všechno. Hlavně když jsme vešli do míst s kamennými sloupy a známým obloukem s měsícem. Na Razerovu otázku se zastavím a zaposlouchám. Po chvíli uslyším šumění vody. Lehce kývnu, že jsem zvuk, na který upozorňoval, slyšela také.