Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Xander a vlčata

Byl tu zmatek a vlčata dávala Xanderovi najevo, že vlastně netuší, co je zač. Ten s nimi však měl poměrně trpělivost a i když se Enigma snažil tvrdit, že Yaro, ten nový vlk, je jeho táta, můj partner zůstával klidný. Tiše si povzdychnu. Ano, možná jsem se na něj zlobila, ale jeho snaha tu mojí zlobu utišila. Musel chápat, že toho na mě již bylo moc. Do toho, jak sem přišlo hodně vlků v odpověď na Einarovo volání... Doufala jsem, že pochopil, proč celé tohle divadlo bylo. Chtěla jsem aby věděl, že ačkoliv se snažil, prostě něco pokazil.
Když se však takhle snažil... Kývnu na něj, když se rozhodne vlčata vzít ven. Jemně se o něj otřu a pohlédnu mu na malou chvíli do očí, aby věděl, že je již vše v pořádku, že se již nezlobím.
Pak se podívám na vlčata. "Tohle je skutečně váš pravý táta, Xander." řeknu směrem k nim a nakonec dojím zbytek ušáka, kterého vlčata už nechala. "Postarej se o ně chvíli." řeknu a ohlédnu se směrem za Razerem, který čekal na prozkoumávání hloubek úkrytu. Kývnu tím směrem. "Já se vydám na průzkum, pak ti ty darebáky zas přeberu." řeknu s již mírným úsměvem a chvíli sleduji, jak odchází Xander spolu s vlčaty za sněhovým dobrodružstvím.
Sice jsme se domluvili, že si dvě vlčata vezmu, ale prozkoumat hlubiny úkrytu byl i náš úkol a o vlčata se někdo postarat musel.
Vločka sice prozatím zmizela, ale já doufala, že se o to kdyžtak postará.

Razer a průzkumný tým
Když už jsem si byla jistá, že vše ohledně vlčat bude v pořádku, pomalu se přesunu k vlkovi, kterého Einar představil jako Razera a který čekal na průzkumnou skupinku. Když k němu dojdu, mírně na něj kývnu a tím dám najevo, že se mnou může počítat a rozhlédnu se po vlcích, kteří se sem také přesunuli.

Xander se snažil být dobrým otcem, ale to prostě neznamenalo, že mu jen tak odpustím já i vlčata, že tu 2 měsíce nebyl. Pohled mi trochu změkl a pohlédnu na vlčata, která různě ožívala a zkoušela či nezkoušela maso. Sama se natáhnu po druhém ušákovi a kus ho sežeru. Potřebovala jsem doplnit trochu energie a umožnila jsem tak vlčatům, aby měli přístup k dalšímu masu.
Pohlédnu na Enigmu, který uprchl a nakonec se zase s vlkem vrátil. Obecně jsem přestávala mít přehled o tom, kdo kde je. Pohlédnu na svého partnera. "Potřebuju si odpočinout a ty bys s nimi měl strávit trochu času i sám, aby si na tebe zvykli. Každopádně bych si je rozdělila. Nechci je na krku mít ve finále já. Tak já si vezmu Cipher a třeba ještě jedno vlče a šla bych s nimi ven? Ty můžeš vzít druhá dvě a ukázat jim také sníh? Pak si je zas někdy vyměníme? Chtěla bych jim ukázat i lov a prostě... potřebuju od všech 4 klid. Nehledě na to, že jsou spolu neukočírovatelní." povzdychnu si tiše a pohlédnu na vlčata. "Tak co, kdo z vás chce jít objevoval sníh s maminkou?" zeptám se jich pomalu. Neuměla mluvit a já doufala, že mi alespoň trochu porozumí.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem se začínala o Hvozdíka bát, se objevil ve vchodu. Zvednu hlavu a lehce začnu vrtět ocasem. Byl v pořádku a byl vyděšený z toho, co se stalo jeho mámě. Jen počkám, až se ke mně přiblíží a pozdravím ho jemným šťouchnutím čumákem do boku. Byl to tak nějak ode mě i důkaz toho, že jsem ráda, že se vrátil a že je v pořádku.
"Řádí tu nějaká nemoc, ale už se vše řeší, neboj, Shine bude v pořádku." řeknu a pak si povzdychnu, protože ona možná v pořádku bude, ale co si mám počít já s tolika nezbednýma chlupatýma kuličkama? "Teď k ní nemůžeš, abys to také nechytl, dokud se to nevyléčí. Vím, že je to teď pro tebe asi těžké, ale... nemohl bys mi pomoci prosím s vlčatama? Ta světlá jsou od Astrid. Ty tmavé hnědé koule jsou mé s Xanderem. Dvojčata jsou Cipher a Enigma, to, co se mi stále motá pod nohama je Iliana a s Astridinýma vlčatama je zatím na kupě Vittani." povzdychnu si. Na kupě ještě před chvílí byli i Cipher a Enigma, ale těm se to natolik nelíbilo, že prostě museli vzít nožky na ramena a zdrhnout se motat pod nohama někomu jinému.
Podívám se na Razera, který se přišel na vlčata podívat. "Bohužel ještě neumí, vím že na to mají již čas, ale... spustila se chumelenice, Xander šel pro úlovek a vrátil se až na schůzi... no a teď tohle." povzdychnu si směrem k němu. Neměla jsem ani moc čas se mu dále věnovat, jak jsem vnímala vlčata. Omluvně se na něj podívám. "Děkuji za poblahopřání k povýšení, ráda tě poznávám. Jsem Cinder, jak jsi již slyšel. Omlouvám se, že se ti teď nemohu více věnovat, ale jak mám na starosti ještě Astridina vlčata..." a jak tu bylo spousta vlků... a Cipher s Enigmou již nebyli k zastavení. Rostli. Vyrostli jako z vody a já se budu muset smířit s tím, že to už nebudou cumlající pobrukávající malé kuličky, ale živelná pohroma ve formě chlupů a později i ohně.
Nakonec se vynořila Vločka, která se představila jako pečovatelka. Úlevně si oddechnu. "Matce Zemi za tebe dík! Ráda tě poznávám Vločko, já jsem Cinder a vážně by se mi s těmi rošťáky hodila pomoc." řeknu a pohlédnu na Adu, která se rozhodla mi žužlat nohy, budiž, lepší než aby mi zdrhala jako má dvě vlčata. Ta hned vzápětí přinesl Xander. Počastuji ho trochu vyčítavým pohledem, kde jako do téhle chvíle byl, proč odešel a vrátil se až na schůzi... Věděla jsem, že šel něco ulovit a že ve sněhu to jde těžko, ale zmizet na takovouhle dobu a přinést jen dva ušáky? V očích mi vyčítavě blýsklo, než jsem se podívala na přinešená vlčata. "Mohls je nechat zatím běhat. Dokud nejdou sama ven z úkrytu, nevadí to. Ano, je čas k průzkumům a učit je lovit, jíst maso, ale vše má svůj čas a tenhle frmol kolem tomu moc nepomáhá." pohlédnu tak na Hvozdíka a Vločku s otázkou, jestli nám s tím pomohou, nebo zůstaneme na vlčata sami.

Moc jsem nestíhala sledovat dění kolem, ale dobře jsem zaregistrovala, že se Shine zhroutila. Ta nemoc byla peklo a já tiše doufala, že má i vlčata Astrid, budou v pořádku. Mou veškerou pozornost právě měly chlupaté kuličky. Bylo těžké je udržet na místě a ještě hůře se mi sháněly, protože se mi pod nohama motala Iliana. Díky však Matce Zemi za to, že už byla na nohou a jevila nějakou aktivitu! Nerada bych přišla byť jen o jediné vlče.
Tiše si oddychnu, když se mi je povede shromáždit i přes jejich jisté protesty na jednu valnou hromadu a pak si teprve dovolím od nich odvést pohled zpět na Einara. Ten totiž zmínil mé i Xanderovo jméno a... povyšoval nás? Jen se lehce pokloním v děkovném gestu. Nečekala jsem to. Ani jsme ještě nestihli prozkoumat celý tenhle úkryt včetně chodeb a jeskyní za ním a pod ním! Cítila jsem se provinile a pak mi došla ještě jedna věc. Prudce zvednu hlavu. Kde byl Hvozdík? Jeho jméno obecně nezaznělo. Vlčata už nabyla velikosti dospělého vlka soudě dle jeho sourozenců. Ale kde byl Hvozdík? Obecně se mi zdálo, že tu nejsou vlčata všechna. A pak tu nebyla Vé... To si vážně koledovala o vyhazov se smečky?
Díky úvahám o Hvozdíkovi si uvědomím zpětně i další slova Einara "pokud nás neopouštíte..." patřila právě vlčatům Shine. Rozhodl se snad Hvozdík jít do jiné smečky? Pohled vrátím lehce tázavě k Einarovi. Věděl, kde je můj učedník? Jak to tedy bylo s vlčaty?

Úkryt se začal plnit vlky a já věděla, že zavolání Einara bylo celkem úspěšné. Mezi členy jsem viděla známé i neznámé vlky. Rychle je přelítnu pohledem a pak se omluvně podívám na Hanku, která byla v obklopení Cipher. Nebyl více čas si promluvit, protože se začaly řešit smečkové záležitosti. Einar ohlásil nové členy a pak oznámil i příchod vlčat. Lehce kývnu a pohlédnu se po svých vlčatech, která měla tu potřebu se začít živěji pohybovat a v tomhle počtu vlků jistě něco vyvedou. Trochu jsem se o to strachovala.
"Na představení vlčat to bude asi chtít více klidu. Bohužel a zároveň Matce zemi dík, že jich mám více než Astrid, ale dvě z nich jsou stejně skoro k nerozeznání." řeknu ve chvíli, kdy se začne projevovat, že je tu pár vlků celkem dost nemocných. Arryn, Shine... Začínalo to být špatné. Rychle pohlédnu na vlčata a pak na Einara, který začal rozdávat úkoly a přiřadil jich pár i Astrid, kývnu na něj, že rozumím, že to znamená, že její vlčata mám na starosti já. Navíc mi je vlčice po chvíli dovedla a Hanka mi zas vrátila Cipher. S mmírným úsměvem dám najevo, že se Astrid o vlčata nemusí bát a dále si všímám přidělených i svých ratolestí. Rozhodně tu byl zmatek a tak se přeci jen se dám do pohybu a začnu zbytek svých vlčat tak nějak alespoň shromažďovat k těm od Astrid a k Cipher. Přeci jen by se měla držet dál od nemocných, i když jsem se obávala, že minimálně Cipher se její zvědavostí a potřebou objevovat a šikanovat jiné vlky, mohla klidně nakazit. Věděla jsem, že vlčata budou proti, ale chtěla jsem je mít pod dohledem.
Pohledem vyhledám i Xandera, který se sice objevil, ale neměla jsem ani čas se s ním pořádně přivítat. Alespoň ušáky donesl. Bude třeba je ukázat vlčatům a dát jim ochutnat maso, ale až později, až se to tu všechno trochu uklidní. Teď bylo potřeba řešit věci jiné včetně toho, jak mám všechna vlčata udržet na místě...

Vysvětlovala jsem Hance jména a doufala, že si to tím malá hnědá kulička také vštípí. Ta však měla jiný zájem. Začala po vlčici útočit a já se zatvářila vůči Hance velice omluvně. "Cipher! Notak! Nech ji být! Vlci ze smečky se nekoušou! Žužlat můžeš sourozence nebo vetřelce!" zvednu na malou hnědou kouli trochu hlas, aby věděla, že tohle ne a tlapkou do ní lehce šťouchnu, aby věděla, o čem mluvím. Pak si ji však dále nevšímám, protože se bojím o nejmladší dítě.
Pohlede směřuji ke stále spící neaktivní hnědé kuličce a tiše si povzdychnu. "Snad máš pravdu. Snad bude bojovník a přežije." šeptnu tiše. V hloubi duše jsem se o ní však dále strachovala až do chvíle, než se Cipher ozvala, že se jí nelíbí nebýt středem pozornosti. Očima se na ní zaměřím a na tváři se mi objeví něha. Měla hlad a momentálně hulákala na Hanku slovo ham, aby jí začala krmit. "Máš hlad broučku? To pak ale nesmíš hulákat na ostatní členy, ale poprosit. Od toho je slovo prosím." řeknu pomalu a sleduji hnědou chlupatou kuličku, jestli má slova pochopí nebo ne.
"Jinak jak mi je a jaké to je? Jen se podívej! Náročné, ale... stojí to za to." povzdychnu si tiše, když konečně najdu také dech na to, abych Hance odpověděla na její otázku. Únava ze mě musela vyloženě čišet.

Vlčata se pomalu začínala více hýbat a kromě Cipher se probouzela i ostatní a začala objevovat svět na čtyřech nožkách. Bylo legrační je pozorovat. Vlastně jsem ani netušila, jak vtipné to občas může být. Na tváři mi pohrával pobavený výraz a v očích mi pobaveně blýskalo. Byli roztomilí. Enigma se probral, Vittani také a vzájemně se pustili do hraní. Jediné vlče, které zůstávalo nejslabší a spící, byla malá Iliana. Jen jsem doufala, že bude v pořádku. Dobře jsem si uvědomovala, že ne všechna vlčata musí přežít... a to, že se narodila živá, nebyla výhra. Přišla zima, zima v horách, což znamenalo spoustu nebezpečí, málo potravy... Pokud zůstane takhle slabá, obávala jsem se, že by nemusela přežít.
Při těch myšlenkách mi vyschlo v krku a přišly první obavy. V tom se však vynořila Hanka a začala obdivovat Cipher. Jen se usměji a pomalu vstanu. Konečně jsem se mohla pořádně pohnout a protáhnout. Už jsem to potřebovala. V žaludku mi zakručelo. Jak dlouho jsem nejedla? Zadoufala jsem, že se Xander s něčím dobrým brzy vrátí.
Pohlédnu na příchozí vlčici a rozhlédnu se po svých vlčatech. "Všichni jsou boží... I když Cipher, to je ta, na kterou právě hledíš, se bude prozatím těžce rozeznávat od svého dvojčete, Enigmy." kývnu směrem k druhé stejně hnědé kouličce, která právě šikanovala svou nejstarší sestru. "Každopádně, jména... Tohle je tedy Cipher, támhle je Enigma a Vittani a tady je nejmenší a nejmladší Iliana. Je z nich zatím nejméně aktivní a nejslabší... doufám...doufám, že bude v pořádku." v hlase mi zazněla obava.
Obavy se z mé hlavy vykouřily přesně ve chvíli, když jsem uslyšela Einarovo volání z území. Svolával smečku. Tiše si povzdychnu a kouknu na své chlupaté kuličky. Bylo na čase se opět sejít než uhodí zima na plno. Co ale mohl chtít po nás dál? Také jsem se bála, jak moc naše členy zpustoší má vlčata, která se začínala pěkně vybarvovat.

Cipher byla evidentně nejprve nesvá za mou pomoc, ale když pak zjistila, že ji to pomohlo se dostat na všechny čtyři, její vděk vyjádřila vrtěním ocásku tak, že jsem se chvíli bála, že spadne. Pobaveně a s pyšným úsměvem ji sleduji. Má dcerka se v tuto chvíli odmítala hnout, jako kdyby se bála, že kdyby se pohla, už nikdy takto nevstane. Já věděla, že už jí to jistě půjde lépe a na všechny čtyři se zas vydrápe. Nic však neříkám a jen sleduji, co malá chlupatá stojící kulička bude provádět teď.
Když se její hlavička natočila ke mně, jen se na ní usměji a lehce kývnu hlavou. "No zkus se projít." pobídnu jí ještě slovy a pak sleduji, jak s ňafáním začíná pomaličku chodit. Byla roztomilá. Při zbrklém pohybu však skončila rozpláclá na zemi a na mé tváři se objeví pobavený výraz, který se rychle pokusím skrýt, abych ji náhodou neodradila.
Buď si toho nevšimla, nebo byla skutečně tak zatvrzelá jako celá má rodina a brzy se zpět, tentokrát už sama. Vydrápala na nohy. Sleduji, jak s trochu robotickou chůzí zamíří ke mně. Sleduji s hrdým úsměvem každý její krok a když si u mě sedne a hledí na mě jako kdyby čekala pochvalu, skloním k ní hlavu a jemně jí olíznu. "Jsi moje malá šikulka, Cipher." řeknu něžně a usměji se na ní. Byla to něžná pochvala a i kdyby nerozuměla významu mých slov, z mého hlasu mohla vycítit mou hrdost nad jejím výkonem a i tu něžnou pochvalu. Vedla si moc dobře.

Cipher byla pěkně rozmrzelá, že se bavím jejím neštěstím, což se odrazilo v mých očích jako vyzývavé zaplápolání plamínků proradnosti a hravosti. Tolik mi připomínala mé sourozence! Přesně takhle jsme nějak vypadali, když jsme konečně začali vnímat své okolí. Už tehdy jsme začali obracet celou smečku pomalu naruby, aniž by si to někdo uvědomoval. Enigma měl potřebu okusit tátu, Cipher byla skoro naštváním bez sebe, že z ní mám srandu... A pak? Pak se náhle začala dobývat na nohy.
Nastražím uši a očima bedlivě sleduji každý její pohyb, jak se snaží na nožky dostat. Kdyby byla mé jediné mládě, ráda bych jí to předvedla, ale takhle jsem nechtěla budit a rušit další chlupaté uzlíčky, které vzešly z lásky mě a Xandera. A tak jsme jen ležela a hrdě sledovala snažení své dcery. Statečná a tvrdohlavá. Byla opravdovou dcerou své matky. V tu chvíli mě zasáhla bolest v hrudi. Vzpomínka. Jak hrdí by byli mí rodiče? Celá má smečka? Měla jsem se stát betou, pravou rukou našeho alfy a budoucího mladého alfy, jeho syna. Zamilovali by si Xandera? Zamilovali by si má vlčata? V očích mi problesknul smutek do chvíle, než se Cipher povedlo si sednout a začít se šoupat po zadku. Měla jsem co dělat, abych v tu chvíli nevybuchla smíchy. Místo toho mi v očích hrálo pobavení a hrdost na to, jak se má dcera snaží. Už už jsem ji chtěla nějak pomoci, když si všimla postavení jejího táty a Sierry a pokusila se zvednout na všechny čtyři. Místo toho dopadla tak, že byla zadkem nahoře a šoupala se hrudníkem po zemi s roztaženýma předníma nožkama před sebe. Na tváři se mi objeví pobavený a zároveň hrdý výraz. A to, jak se na mě podívala? Když skončila po svém pokusu na boku? Můj výraz zjihl a byla v něm už jenom něha a hrdost na to, jak se snaží.
Natáhnu k ní hlavu a jemně ji šťouchnutím povzbudím k tomu, aby to zkusila znovu. Pokud by se tak rozhodla, byla jsem připravená ji lehce podebrat svým čumákem a pomoci ji tak dostat se na všechny čtyři.

Malý Enigma se rozhodl zaútočit na tátu ve zběsilém pokusu mu rozkousat nohu. Jen naklopím hlavu na stranu a v očích mi hraje plné pobavení. Mile se usměji na svého partnera a kývnu na něj ve znamení, že když něco k snědku přinese, budeme mu všichni v pelechu velmi vděční.
To už se ale probrala i Cipher. Bylo stále těžké dvojčata od sebe rozeznat, ale já si tak trochu pamatovala, kam se který pohyboval. Doufala jsem, že jsem to odhadla správně. Malá dcerka se začala rozkoukávat a po chvilce se posadila. Pohlédnu mlčky směrem, kterým upírala pohled a skoro se zděšením si uvědomím, jak rychle plynul čas. Bylo ráno a venku ležel sníh. Tiše si povzdychnu. Nechtěla jsem vlčata porodit před zimou... Zima byla nebezpečná a obzvláště v horách. Shánět potravu bude také těžší. Na druhou stranu pokud zimu přežijí, budou silná. Pohlédnu na malou vlčecí kuličku, která se jala to víc prozkoumala, vzpomenu si na Astrid. Někde tu musela být, také trochu stranou. V tuto dobu jistě již také porodila. Byla v pořádku? Doufala jsem, že Xander se na ní cestou zajde třeba podívat a novinky mi sdělí.
Mou pozornost upoutal pohyb a já náhle byla připravená vystřelit, abych zajistila bezpečí své dcery, ale... byl to jen sníh a spadnul kus od ní. Cipher to polekalo a po chvíli do mě narazila a pak se přes mě převalila. Jen se tiše zasměji a pohlédnu na chlupatý vyděšený uzlíček. "To byl sníh, maličká. Až budete větší, ještě si ho pořádně užijete." usměji se na ní s natočenou hlavou tak, že jsem si jí div nevykroutila. Pozoruji svou dceru, jestli se odcupitá podívat zpět, nebo ustrašeně zůstane u mě.

Převod ze Segina na Stinu

Převod ze Segina 4 mince na Stinu

Segin: 158kšm, 6 rubínů, 5 mincí -> 150 kšm, 6 rubínů, 1 mince (- 4 mince a -8 kšm jakožto 5% daň)

Stina: 133 kšm, 5 rubínů, 4 mincí -> 133 kšm, 5 rubínů, 8 mincí

Převedeno

"Ano, Iliana zní moc dobře." odpovím Xanderovi na poslední jméno a pak zavřu oči a vyčerpáním usnu.

Čas v úkrytu utíkal. Byla jsem unavená a vlčata stejně nedělala nic jiného, než pila mléko. Já občas vstala, když spali a protáhla se, pak jsem si k nim zas však hned lehla a zkontrolovala je. Zatím to doslova byly chlupaté koouličky, ale jak čas běžel, začali se více pohybovat. Vittani věčně spala, nejmladší Iliana se rozhodla jít na průzkum a usnula mi na pacce a pak tady byla ta dvě dvojčata. Enigma se dostal z dosahu mého struku a začal vřískat, jeho sestra byla opravdovým dvojčetem. Totálně ignorovala své dvě sestry a vydala se za řvoucím bráchou, kterého měla potřebu oslintat. Vadilo ji že křičí? Nebo se ho snažila uklidnit? No, výsledek byl takový, že začala vřískat i ona. Na tváři se mi objevilo menší pousmání a pak k nim opatrně přiblížím hlavu a oba olíznu. Byli sladcí a věděla jsem přesně, co konkrétně z těhlech dvou vyroste. V srdci mě trochu bodlo, protože bylo možné, že si tyhle dva díky vzpomínkám na sourozence zamiluji možná o něco více. Lehce se oklepu. Ne, takhle jsem myslet nemohla.
Abych dva stejné uzlíky přeci jen uklidnila, čumákem je navedu zpět ke svému břichu a doufám, že Enigma najde struk a opět se utiší. Byli příliš hlasití.

Byl jako hrdý otec uctívající mě jako matku, která mu na svět přivedla 4 potomky. Čtyři. Skoro jsem ani nedoufala, že někdy takový počet vůbec budu mít, ale zadařilo se. Přivedla jsem na svět 4 malá vlčata.
Když se Xander ujišťoval o jménech, kývnu. "Ano... Cipher je podobná Cinder, tak proč ji nenechat holce? A Enigma je takové neobvyklé a líbí se mi to." přiznám s úsměvem a vyčerpaně položím hlavu na přední tlapy a sleduji kuličky, jak sají a spí a pak zase sají a zas chvíli spí. Byli úžasní. Vlastně jsem obdivovala celou tu krásu, jak to má matka Země vlastně vymyšlené. Byl to dokonalý systém a já jí byla vděčná, že mě vedla a stála u mě. Ani jedno z vlčat nezemřelo. Alespoň prozatím.
Na návrhy jmen zavrtím hlavou. "To ne... chtěla bych pro ni něco měkčího... něco jemnějšího... je přeci jen poslední." řeknu a pohlédnu na něj.
Pak však řekne něco, po čem mi vystřelí hlava vzhůru. "Co prosím? Bryce je tu?!" měla jsem co dělat, abych udržela hlas v šepotu a nevykřičela to na celý úkryt. Byla podobná... podobný pach.. "Bryce... jmenovala se Bryce?" barvu srsti jsem se neodvažovala popsat. Přeci jen jsem sama byla trochu jiná, na mé srsti přibylo pár oranžových znaků...

Byla jsem vyčerpaná. Nikdy jsem netušila, že porod může být až tak náročný a vyčerpávající. Byla jsem vděčná, že jsem tu měla po boku Xandera, že se stihnul vrátit. A byla jsem hlavně vděčná matce Zemi, že mi pomohla to ve zdraví ustát a narodila se nám 4 chlupatá štěstíčka.
Když měl můj partner potřebu mi říct, jak jsem úžasná, málem jsem protočila očima a rozesmála se. Naštěstí jsem na to byla příliš unavená a tak jsem mu věnovala jen pobavený úsměv. Ano. Samice vždycky byly obdivuhodné a bohužel existovaly smečky, které si jich tolik nevážili. Má rodná smečka taková nebyla. U nás se dodržovalo postavení a pak se hledělo hodně na sílu a schopnosti daných vlků, které se však většinou dědily právě dle postavení, protože čím vyšší post, tím schopnější vlk. Tahle smečka mi připadala podobná. Einar pečoval o všechny stejně a bral je jako svůj domov. Byla jsem ráda, že jsme toto místo našli.
Tiše si povzdychnu a nechám malá klubíčka, aby sály mléko. Potřebovali zesílit, aby přežili zimu v horách. Xander pak začne pomalu pojmenovávat vlčata. Se jménem pro první vlče souhlasím. "Vittani je hezké jméno." řeknu a pak se podívám na dvě po mně hnědé kouličky. "Cipher? Cipher bude holka... a kluk... Enigma." prohlásím a pak se zadívám na nejmladší kuličku. Jak ta se bude jmenovat? Tázavě se na svého partnera podívám, jestli ho něco napadá.

Bolelo mě celé tělo a dle pohybů vlčat, se jim chtělo pomalu na svět. Přišel nás zkontrolovat Alfa. Věnuji mu mírný vděčný úsměv za to, jak se stará o své členy a pak pohlédnu na Xandera s jistou bolestí v očích. Brzy... každou chvíli se dostanou na svět naše vlčata, naši potomci.
Mou pozornost upoutá to, jak se Einar zachoval k Astrid. Na tváři se mi objeví úsměv. Že by Astrid nosila vlčata našeho alfy? Podívám se zpět na Xandera a pak se zachumlám více do pelechu a čekám. Modlila jsem se k matce Zemi, abych poznala, kdy je správný čas. Byla to má první vlčata a já náhle nabývala nejistoty, jestli to zvládnu.
Když však nastal onen čas, instinkty a díky matce Zemi mě nabádaly k tomu, co je zapotřebí. A tak se také stalo, že se na svět pomalu vydrala jedna chlupatá kulička. Měla Xanderovy barvy. Za ní se na svět dostaly dokonce dvě chlupaté kuličky v podstatě naráz. Vypadaly úplně stejně a nesly mou hnědou barvu. Když jsem si myslela, že už je po všem, něco se ve mně pohlo a na svět se nakonec vydrala kulička ještě čtvrtá. Opět nesla barvy Xandera.
Ležela jsem natažená na pelechu a zrychleně jsem oddechovala vyčerpaná porodem. S vypětím všech sil jsem se lehce nadzvedla, tak, abych na kuličky dosáhla a pořádně je olížu. Pak je pomaličku a jemně čumákem navedu k místu na mém břiše, kde budou moci najít něco k snědku. Byli jistě vyčerpaní jako já. Podle všeho se narodily 3 samice a jeden samec. Nejstarší byla samice. Pak přišla na svět dvojčata, samice a samec a nakonec opět samice.
Podívám se na Xandera a unaveným pohledem mu dám najevo, že vymýšlení jmen je prozatím na něm.