Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jen chvíli sleduji Astrid a čekám její reakci, když v ten moment se sem dostane už i Xander, jehož pach jsem ucítila, když do úkrytu vešel. Lehce radostně plácnu ocasem a pak ucítím další pohyb vlčat v břiše. Nebude to trvat dlouho a budou chtít na svět.
Mírně se na lásku svého života usměji. "Také tě moc miluji. Řekla bych, že jsi přišel právě včas. Svačina by se sice hodila, ale... chci tě mít u sebe." šeptnu tiše a tím mu dám najevo, že vlčata co nevidět přijdou na svět. Podívám se s vděčným úsměvem na Astrid a Sierru. "Děkuji za ošetření... já se teď oddálím. Jdu se podívat, jak je tu připravený pelech." řeknu a pohlédnu na Xandera. Už jen tímhle jsem mu dávala najevo, že mám pocit, že cestu do naše úkrytu již nezvládnu.
Pomalu se s heknutím zvednu a dávám pozor, abych na zraněnou tlapu nenanášela příliš ze své váhy. Podívám se na svého partnera a pak jdu najít pelech, který nám byl připraven. Musela jsem se usmát, když jsem ho v ústraní, v soukromí našla. Hanka se činila. Pomalu se na něj stočím a spokojeně zavřu oči. Již brzy... již brzy ti malí rošťáci přijdou na svět.

Jen pozorně poslouchám Astrid, když mi nanese bylinnou směs na nohu. Rozhodně jsem si to vryla do paměti, že tohle by tedy mělo pomáhat. Sice jsem nevěděla, jak bych bylinky poznala, ale třeba by Xander pak věděl, kdybychom se někde ocitli se zraněným vlkem.
Když mi nakáže klid, pousměji se a trochu si více lehnu na bok, abych ulehčila svému těhotnému tělu. Vlastně... podle všeho to vypadalo, že porod se blížil. Tiše si povzdychnu a kývnu na slova Astrid, která byla stejná jako myšlenky. "To ano, blíží... a jaké to pro mě je? Je to skvělé... moc se těším na malá vlčata... nebýt to s Xanderem, asi by to bylo jiné. Asi bych to brala jako povinnost. Ale představa našich malých kopií?" odpovím ji tiše s úsměvem a teprve až pak si ji prohlédnu a zastříhám lehce ušima. Pohlédnu na Sierru a pak na Astrid. Trochu k ní natáhnu hlavu a s úsměvem ji šeptnu do ucha. "A kdo je ten tvůj šťastlivec?" její tělo neslo známky těhotenství. Teď jsem to mohla sama lépe poznat. Podle všeho bude rodit o něco později než já, ale i tak to na ní začínalo být vidět.
V tom se octnul v jeskyni mně známý pach. Prudce zvednu hlavu a vyhlížím Xandera, který se objevil v úkrytu a hádala jsem, že mě hledá.

Měly pravdu, asi jsem se změnila k lepšímu, asi bylo dobře, že jsem tu ledovou bestii zamkla hluboko v sobě, ale... Té bestii jsem byla vděčná za to, co jsem. Byla jsem ji mnohokrát vděčná za život. Bylo to něco, co mě odlišovalo od mých sourozenců. Vždy ledově klidná. Pohlédnu na ty dvě a pak si lehnu s tím, že vyndám poraněnou packu, aby na ni lépe mohly. Bylo potřeba mě ošetřit.
V tom jsem ucítila... pohyb v břiše? Vlastně jsem si to ani neuvědomovala, těhotenství uběhlo hrozně rychle a já si začínala uvědomovat, že už moc dlouho nebude trvat a budu potřebovat se někam přesunout do klidu. Zdalipak tu už byl pro mě připraven pelech? Chtěla jsem na svět přivést mladé tady? Ne, bylo tu příliš rušno a já byla rozhodnutá se pak pomalu vydat směrem do našeho úkrytu s Xanderem, abych měla klid.
Astrid začala hledat bylinky po úkrytu a já si tlamou rozvážu opatrně obvaz z té Xanderovy bylinky, aby mi Sierra mohla ránu vymýt. Když se ledová voda dotkne rány, cuknu sebou. Bolelo to, ale pak se dostavil přívětivý chlad otupující bolest. Hluboce vydechnu, jak jsem zadržovala bolestné zakňučení a vděčně se na Sierru podívám a pak na Astrid, jestli už něco našla.

<- Alatey

Obě vlčice mě vedly a já jim za to momentálně byla vděčná stále víc. Byla jsem již unavená a dalších vlků kolem jsem si nevšímala, i když jsem měla pocit, že do úkrytu přišel někdo známý. Cítila jsem pach Einara? Ale ten byl všude a pak pach ještě někoho. Znala ho, ale únavou a bolestí jsem ten pach teď nemohla přiřadit.
Navíc mou mysl momentálně trápilo něco jiného. Má vnitřní vychovaná ledová bestie. Měla jsem potřebu se s tím svěřit a tak jsem to řekla nahlas. Podívám se na Astrid, která promluvila první a pak na Sierru, která to potvrdila. Na obě se mírně vděčně usměji a pak si na povel světlé vlčice pomalu lehnu a zraněnou tlapu nechám více vystrčenou, aby se na ni mohly obě dvě lépe podívat. Stejně jsem ji jinak dát nemohla, protože by bolela. Díky obvazu od Xandera alespoň tolik nekrvácela.
Tiše vydechnu. "Asi máte pravdu. Asi je dobře, že je z větší části pryč... Nevím, co bych si bez téhle smečky počala." řeknu tiše a pohlédnu do země.

Usměji se na Astrid, když mi poblahopřeje k budoucímu rodičovství. Už jsem se na ta malá vlčata těšila. Věděla jsem, že to ještě chvíli potrvá a že to ne vždy musí vyjít, ale... tušila jsem, že se povedlo. Že brzy budem s Xanderem šťastnými rodiči. Jen jsem trochu litovala celou naší smečku, pokud budou alespoň jen z části po mně.
Pak se k nám přidala tmavá vlčice Sierra, podle předchozích slov Astrid byly spolu léčitelky. Nechala jsem je, aby mi z každé strany pomohly a vydaly jsme se k úkrytu. Moc jsem nemluvila, ale nakonec jsem přeci jen po chvíli mlčení Sieře vylíčila, co se stalo. Stále mě tížily ty pocity, které jsem u toho souboje získala a ještě stále pomalu odeznívaly.
Podívám se nejistě na Astrid. Sierru jsem neznala, ale snad ji nebude vadit, když tohle uslyší a snad mě za to neodsoudí. Potřebovala jsem si o tom s někým promluvit... "Kdysi... kdyby se tohle stalo v rodné smečce, zaútočila bych bez váhání s úmyslem zabít. Takhle? Po tom, co jsem poznala Xandera... vás všechny, změkla jsem. Kdybych v sobě probudila tuhle svou vychovanou ledovou bestii, odešla bych s menšími a povrchnějšími škrábanci.... Takhle jsem mohla dopadnout opravdu zle." šeptnu nejistě ve snaze vylíčit své obavy, svou rozpolcenost po celém souboji. Díky tomu, že jsem ji chtěla jen zaplašit jsem momentálně kulhala, málem jsem přišla o ucho a i o oko... Bylo tohle všechno opravdu správně? V tom souboji jsem mohla přijít o život, kdybych byla jen o trochu neopatrnější.

-> Úkryt

Jméno vlka: Cinder
Počet postů: 26
Postavení: kappa
Povýšení: -
Funkce: obranář
Aktivita pro smečku: obrana území před Ikari (vetřelcem)
Krátké shrnutí (i rychlohry): Cinder se vydala hlídkovat na hranice území, kde se setkala s provokující vlčicí. Nakonec ji tedy vyhnala silou. Popraly se a Cinder skončila s pár šrámy. Teď je již v péči léčitelů
Smečková minihra:

Astrid, Siera

Xander po mém předání do péče Astrid prostě někam zmizel. Přesněji se podívat na tu vlčici. Nepřála jsem jí, aby tam zůstala, Xander by ji jistě roztrhal za to, jak jsem dopadla. Lehce si povzdychnu a podívám se s úsměvem na Astrid. "Jakpak se máš, Astrid? Od toho lovu jsem tě pořádně neviděla a až teď s tebou mohu konečně mluvit" usměji se na ní a snažila jsem se nedávat na sobě bolest, která se hrnula mým celým unaveným tělem.
"Jinak ano, dostala co proto... jen se bojím, že pokud se budou po našich hranicích potulovat podobní vlci, jednou by se proti nám mohli spolčit a nevím, jak by to dopadlo." řeknu a lehce se zamračím. O té vlčici jsem si byla skoro jistá, že by se mohla jednoho dne vrátit, aby mi to vše oplatila a pomstila se.
Nakonec se objeví ještě další vlčice, Sierra podle slov Astrid. "Zdravím." usměji se na ní a víc nemusím říkat, protože se zdálo, že dneska za mě budou mluvit asi všichni. Hanka, a teď i Astrid. Vlastně jsem se nad tím musela pousmát ještě víc. Cítila jsem se tu jako doma. Opravdový domov. Zhluboka se nadechnu a uvědomím si, že přesně kvůli všem těmhle vlkům bych ve stejném stavu skončila klidně znovu. S tím se na ty dvě vlčice podívám s lehkou otázkou v očích, jestli mi pomohou tedy do úkrytu.

Vlastně jsem to už Xanderovi říkala. Říkala jsem mu o své divokosti jako vlče a vyprávěla jsem mu, jak byli dovádiví i mí sourozenci. A když prohlásil, že to Einar možná potřebuje. Na tváři se mi objeví úsměv. Vlastně jsem se na mrňata už těšila. Alatey ožije takovým způsobem, až mi členů bude možná i líto. Já přeci jen tušila, co mě čeká, ale oni? Podívám se na Xandera a lehce se o něj otřu, což však znamenalo, že přenesu víc váhy na zraněnou nohu. Místo spokojeného úsměvu se mi tak tvář zkroutí bolestí a já tiše bolestně zaskučím. Na chvíli se zastavím a zvednu zraněnou nohu, abych jí ulevila. Trochu jsem se divila, že tu stále nebyl nějaký léčitel. Už jenom proto, že jsem si byla jistá, že Hanka opravdu celý úkryt vyburcovala.
Nakonec jsem nemusela čekat nijak dlouho. Spatřila jsem siluetu a ucítila pach, který jsem znala. Astrid. Jeden čas jsem na ní možná i žárlila? Ale ta doba byla dávno pryč a Xander byl můj, jenom můj. Když se objeví, přivítám ji úsměvem a zamáváním ocasem ze strany na stranu. "Taky tě ráda vidím, Astrid." řeknu a pak se ušklíbnu. "Co se stalo? Tyhle ostrovy mě donutily odložit masku ledové bestie a tak jsem se snažila vyhodit z území tulačku, vetřelce. Provokovala. Nechtěla se s nikým sejít a protože odmítala odejít po dobrém, musela po zlém. Řekla bych, že skončila o dost hůře než já." řeknu a v očích mi při tom nebezpečně blýskne. Kdybych nechtěla jen vyhnat a chtěla ji zabít, celý souboj by byl o dost rychlejší.

Xander se vedle mě postavil tak, abych mohla odlehčit zraněné noze a já se na něj mile usmála a tu váhu na něj lehce přenesla. Byla to úleva. Noha bolela, jak byla celá naražená a ještě roztržená o ten kámen. Vlastně byl zázrak, že jsem si nezlomila nohu. Netušila jsem, jak na tom skončila druhá vlčice. Stále jsem byla z toho souboje nešťastná. Zaváhala jsem. Zaváhala jsem, chtěla jsem být ta hodná a skončila jsem kvůli tomu zle. Kdybych ji takto ale nevyhnala, selhala bych jakožto obránce. Budu muset se opět naučit rozdělovat své já na dvě části. Abych mohla bránit smečku, musela se ze mě stát ledová bestie schopná zabíjet.
Když poznamená, že Hanka jistě zalarmovala úkryt, musela jsem se pousmát. I můj partner mi dal za pravdu. "To ano, je s tím až roztomilá." šeptnu tiše a vzpomínka na to, jak začla vlčice vyvádět, když viděla můj stav, mě zahřál kdesi v hloubi duše. Těšilo mě, že jsem tu narazila na podobné vlky a že byli takto přátelští ke mně a ke Xanderovi. Její hyperaktivita mi však připomněla něco jiného. Nejistě se na Xandera podívám s možná trochu provinilým výrazem.
"Víš... já... začínám se trochu bát, jaká budou naše vlčata." řeknu nejistě. V paměti se mi objevila vzpomínka na to, jak jsme se sourozenci rozvraceli celou smečku a přiváděli jí do neuvěřitelného chaosu.

>> Hanka, Xander, Einar <<

Bylo o mě velice dobře postaráno v rámci sil těch dvou. Hanka se podle všeho naučila novou květinu a já se rozhodla, že by bylo dobré se taky na ty rostliny lépe s Xanderem někdy podívat.
Snažila jsem se tvářit se co nejmíň vyčerpaně a dokonce i navrhla přinesení nějakých těch větví do úkrytu. Už jenom od Hanky jsem dostala málem políček, že bych měla spíš odpočívat. Věnuji ji mírný skoro až nešťastný úsměv. Rána se bude jistě hojit dlouho. To dřív porodím, než se dostanu zas z úkrytu! A to se mi moc nechtělo.
V tom se však objevil Einar. Pozdravím ho kývnutím hlavy a stihnu otevřít jenom tlamu, než se do vysvětlování pustí Hanka. Tlamu tedy zase beze zvuku zavřu a poslouchám převypravování hnědé vlčice, co se tu událo. Lehce pokyvuji hlavou a vlastně k tomu nebylo co dodat. Hlavním bodem bylo to, že tu byla drzá vlčice, kterou jsem vyhnala z území smečky.
Hanka se pak hned vydala do úkrytu a já se podívala na dotazujícího se mého partnera. Pomalu kývnu. "Asi mi nic jiného nezbude že?" řeknu s menším úsměvem. "Musím ale pomalu, ta tlapa opravdu bolí. Navíc hádám, že nikam spěchat nemusíme. Hanka jistě zalarmovala celý úkryt a nějaký léčitel nám půjde naproti." musela jsem se zasmát. Jestli budou vlčata stejně divoká jako ona, je skvělým nácvikem na ně.

Můj plápolající nenávistný a rozhněvaný vnitřní oheň se pomalu zadusí a já konečně pocítím kýžený klid, který však znamenal další příval bolesti. Tiše zaúpím při hlubokém nádechu a výdechu kvůli pomláceným žebrům. Po převyprávění souboje se ozve jako první Hanka, která celý můj čin nazve jako drsňácký. Kdybych neměla potlučená žebra, možná bych se tomu zasmála, takhle jsem ten smích potlačila, aby se nezměnil v další bolestné zasténání. Smích by teď opravdu hodně bolel. Místo smíchu ji tedy věnuji mírný úšklebek.
Hanka byla dál bojovná a nazývala vlčici všemožnými možná urážkami? Moc jsem nad tím nepřemýšlela. !Myslím, že ji bude trvat minimálně pár týdnů, než se sem odváží po tom, v jakém stavu skončila... Kdo ví, co si vše ještě narazila, možná zlomila při posledním pádu." řeknu a pak se podívám směrem, kde se celý boj odehrával. Přemýšlela jsem, jak moc jsem jí popálila přední tlapy. V očích se mi mihlo trochu zadostiučinění.
Když pohlédnu zpět na Xandera, začne kouzlit. Měl tu magii země, které si v naší smečce velice vážili a to jsme se všichni rodili s magií ohně. Magie země však byla vždy naším snem. Také si ji musím někdy na těchto ostrovech pořídit. Když vyvolá kytku a pak ji vezme a začne mi ovazovat ránu, lehce se o něj otřu. Chtěla jsem se tak omluvit za ten můj prvotní pohled. Nemohl za to a já mu rozhodně nechtěla nic vyčítat. Milovala jsem ho.
Xander pak začne vysvětlovat Hance, co je ta kytka zač a já si matně vybavím, že už mi o této rostlině říkal. Takže takhle vypadala! Alespoň jsem věděla, pro co bych se měla potápět do těch jezer. Když se pak obrátí na mě a optá se mě, jestli je to lepší, kývnu. Kytka ačkoliv nebyla vytažena z chladivé vody i tak celkem chladila a trochu to ulevovalo od bolesti. "Je, ale možná bychom se mohli někam posunout. Chtěla jsem přinést dřevo a podívat se na tu vaší další rostlinu, co tu někde je, ale asi mi chůze bude trvat trochu déle." řeknu s mírným úsměvem. Ano, měla bych si odpočinout, ale představa, že bych si měla lehnout a cítit každou naraženou kost v těle... Ne, nechtělo se mi odpočívat. Pohyb mě udržoval v nějakém tom stavu, kdy mě sice všechno tolik bolí, ale ne tak, jak by se to mohlo rozležet při odpočinku.

2% do vytrvalosti

Neušla jsem, tedy neukulhala jsem, ani pár kroků, když tu se náhle objevily dvě známé siluety a už se ke mně hnaly. Hanka byla drobná a valila se ke mně jako pohroma s přívalem otázek a neuvěřitelně bojovnou náladou. Až mě to málem rozesmálo. Na tváři se mi objevil bolestný úsměv. Ten se však bohužel neodrážel v mých očích. Uvnitř mě planul oheň. Sžíravý horký plamen, který mi říkal, že je ze mě zbabělec. Měla jsem útočit s úmyslem zabít. Kdybych se nedržela zpátky, mohla jsem to celé ukončit bez toho, aniž bych na sobě měla tyhle všechny rány... Stačilo chtít vážněji ublížit. Pohlédnu na svého partnera a v mých očích se mihne... vina? Výčitky? Zlost? Spíše všechno najednou. Na ně, na sebe, na celé tyhle ostrovy, které mě pozměnily. Rychle se oklepu a tyhle myšlenky ze sebe setřesu. Nemohl za to nikdo, ani já... nikdy jsem nebyla plně konfliktní typ a nikdy bych neubližovala jen tak.
Zhluboka se nadechnu a zas vydechnu. Uhasím tím ten oheň, který ve mně plál a zaskuhrám, když se mi při tom pohnou naražená žebra. Nechám si od Xandera olíznout ránu a až pak se podívám na Hanku a pak i na partnera. "Byla jen jedna. Přešla hranice smečky. Začala provokovat. Měla s sebou malou mrtvolku co požírala. Varovala jsem ji, nechala jsem ji možnost, aby sdělila proč je na území, ale ona se do smečky začala navážet. Začala provokovat ještě víc. Tak jsem ji vyhnala silou. Svalila se ze svahu někam dolů. Přežije, ale bude mnohem potlučenější než já. Obecně si myslím, že na tom jenom čistě po našem souboji bude o dost hůř." řeknu a pohlédnu na zraněnou nohu. "Všechno ostatní jsou škrábance, ale na tu nohu by se možná někdo měl podívat... Zranila jsem si ji o ostrý kámen, když mě při jednom pádu strhla s sebou a já se snažila se zapřít... bohužel tam byl ten zatracený kámen. Měla jsem štěstí, že jsem si o něj nohu nezlomila." řeknu a ignoruji tak poznámku o tom, že jsem měla štěstí, že jsem nepřišla o oko. Matka Země nade mnou držela ochrannou ruku a dovolila mi si včas všimnout útoku té vlčice. V hloubi duše jsem jí za to děkovala.

Bolelo to... Každý sval, každá natažená a natlučená část mého těla. Kdybych chtěla zasadit smrtelné zranění už od samého začátku, nic z tohohle by se nestalo. Co na to řekne Xander? Co řekne na mé kulhání, ránu na noze, sípavé bolavé nádechy od potlučených žeber? Co řekne na prokouslé ucho? Co řekne na krvácející ránu pod okem od drápů vlčice?
To vše mi proudilo hlavou, ale jen v tom největším nitru. Můj momentální stav byl o dost prostší. Zasáhnout vlčici tak, že už se sem nikdy neodváží přilézt. Pokusím se proto odrazit na zadní a jít jí po krku shora v jejím nejvyšším místě. Nepodařilo se mi to, ale i tak jsem zasáhla. O něco níž, ale i tak v tom byla celá má váha a síla, která mi zbývala. Věděla jsem, že nemám na její zabití a ani jsem po tom netoužila. Možná.
Vlčice se už začala zmítat. Už v jejích pohybech nebyl skoro žádný pokus mi ublížit, jen mě ze sebe dostat. Vyhrála jsem... Držela jsem pevně, aby mě jen tak nesetřásla, když tu náhle jsem zachytila, jak vlčice ztratila oporu. Přesně včas, abych ji pustila a jen sledovala, jak se vlčice zřítila dolů. Přežije. Byla jsem si tím jistá a celkem se mi ulevilo. Přežije, ale kdybych ji nepustila včas, možná bych skončila s nějakou nehezkou zlomeninou, která by mě mohla stát život zpětně. Zůstávám vzpřímeně stát a sleduji místo, kudy se skutálela ona vlčice. Rychle oddechuji a snažím se nevnímat třas mého vyčerpaného a bolavého těla.
Nakonec se pomalu otočím a udělám nejistý krok. Zraněná noha se ozývala mnohem více, nebylo se čemu divit. Adrenalin již vyprchal a přestal tlumit bolest, která se šířila mým tělem. Tiše zaskučím a kulhavě se vydám vyhledat Xandera a ty dvě, Hanku a Doubravku. Doufala jsem, že na ně brzy narazím. Třeba mi někdo z nich pomůže od bolesti.

Žádám o 4. charakter!

Vím, že jsem přes prázdniny nebyla nejaktivnější, ale jak to tak bývá, prostě se objevily komplikace a já skoro vůbec nebyla ani doma, natož abych mohla hrát.
Každopádně myslím si, že jsem se dost zaktivnila a pokud k tomu není vážnější důvod, tak za každou svou postavu dávám post/den.
Počet postů úplně nesplňuji, ale nedávno jsem měnila postavu a myslím si, že i tak mám posty celkem slušné a na Deiovi (v počtu postů) zas ten počet převyšuji.

Cinder - 190 (191 až ukončím souboj s Ikari a pak budu hledat někoho dalšího aktivního)
Deiron - 126 (127 až odepíšu Mielei)
Stina - 29 (Po konečném postu v osudovce 30. Na této postavě je celkem vidět, že na to, že jsem ji vyměnila v podstatě nedávno, tak mám už celkem pěkně nahrabaných postíků! A to i s trochu brzdící osudovkou, kdy se čekalo na ostatní)

Proč píšu v závorkách. Dneska bohužel stihnu odepsat až k večeru, ale sem jsem se chtěla přihlásit, dokud mám alespoň krapet času před doučováním. Protože si myslím, že svou aktivitu jsem celkem rozjela a nebojím se jí ani dokazovat dál.

Schváleno