Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice přede mnou byla slabší... a přesto mě docházely síly. Šla jsem po ní příliš lehce, když jsme byli na začátku. Kdybych tehdy poslechla své instinkty ledové mrchy, na místě bych ji mohla zabít, nebo poranit tak, že by k tomuhle celému vůbec nedošlo. V tuhle chvíli jsem se za své city a soucit s někým nenáviděla. Nenáviděla jsem se za to opravdu hodně. Neměla bych teď tlapu s ošklivou ránou od kamene... Neměla bych natrhnuté ucho od vlčice, i když podle všeho toho cukání v něm jsem ho tam stále měla.
Použila jsem bič, dle jejího náhlého zvednutí a ucuknutí jsem zasáhla. Rychle se zakousnu zpět do odhaleného krku. Opět zakvičení té vlčice. Bolelo jí to. Proč jsem nebyla schopná to ukončit? Proč jsem ji nedokázala zabít? Kdybych byla ve staré smečce, udělala bych to. Ale... teď jsem nemohla. Má část, která poznala Xandera, která se do Xandera zamilovala, mi v tom bránila a já ji v tuhle chvíli nenáviděla celým svým srdcem. Protože tohle celé zaváhání mě stálo drahocenný čas, kdy vlčice využila toho, že jsem měla hlavu nízko. Šla mi tlapou po očích. Na poslední chvíli se mi povede jí krk pustit, ale její drápy mě i tak vezmou těsně pod okem. Cítila jsem štípnutí a pálení... a pak krev, která mi z rány začala stékat. Stále lepší, než být slepá.
Ozve se mé bolestné zaskučení a vzápětí zavrčení. Své ucuknutí i přes bolavou nohu využiji k tomu, abych se náhle odrazila. Mým plánem bylo zakousnout se do krku těsně za hlavou. Zakousnout se hluboko jak jen to půjde. Chtěla jsem tu vlčici vidět pod mou vahou a silou útoku klesnout. Chtěla jsem ji vidět na zemi... škemrat o milost... i když jsem nějak tušila, že tahle vlčice asi radši zemře, než aby tohle dopustila.

Byla jsem potlučená, nejvíce mě však trápila naražená a krvácející noha. Vlivem adrenalinu a momentálního vzteku jsem však bolest jaksi ignorovala. Byla jsem si jí vědoma a dobře jsem věděla, že až tohle vše skončí, tak budu pěkně dlouho kulhat a skuhrat při každém kroku a nádechu. Teď jsem však chtěla za to vše cítit krev té vlčice. Tato zlost a adrenalin mě dokázali postavit na nohy a co víc... i zaútočit.
Šla jsem po nejbližším místě, kde bych se mohla hluboko zakousnout a způsobit tak vážnější zranění. Ozval se líbezný zvuk jejího zakňučení a já pak ucítila v tlamě její krev.
Vlčice se nevzdávala a snažila se mi chňapat po uších a odstrkovat mě od sebe tlapama. Její drápy se občas zatesly do mé kůže, ale nic vážnějšího udělat nemohly, za to její chňapání po uších bylo nepříjemné a já se snažila ji hlavu odstrčit tlapou. Bohužel tou zraněnou. Když mi po ní chňapne místo po uchu, zkousnu ještě víc abych udusila tiché bolestné zaskučení a tlapu stáhnu rychle k tělu. V tom však ucítím novou bolest. Vlčice mě kousla do ucha. Ozve se dušené bolestné zaskučení prolnuté hrozivým zavrčením. Na malou chvíli pustím Ikari, abych se zatesla rychle o něco výš. Do krku. Tentokrát s cílem opravdu hodně ublížit. Donutit jí mě pustit, stáhnout ocas a utéct. V očích mi plane vztek a zoufalá potřeba vlčici zmrzačit, vyhnat...
Snažím se zarýt tesáky co nejhlouběji a při tom využiji svou prchající sílu k tomu, abych vyčarovala ohnivý bič. Mířila jsem jím na nohy vlčice. Chtěla jsem ji přední nohy popálit, možná ji tím ohnivým bičem i srazit na zem. Výhled jsem díky zakousnutému uchu a svými tesáky v jejím krku měla dost omezený. Doufala jsem, že trefím alespoň jednu nohu, že ode mě bude mít alespoň na jedné noze vypálený cejch od biče.

Na tváři se mi objeví bezcitný úšklebek. Obrana se na poslední chvíli vydařila a můj plamen vlčici popálil. Co mě však stál? Cennou energii, kterou mi ubírala magie. Musela jsem co nejdříve zesílit, takhle to přeci opravdu nešlo. U Einara jsem alespoň viděla, čeho bych s magií těchto ostrovů mohla udělat. Bylo to dost efektivní. I jen tohle zapalování malých částí těla se mi momentálně vyplatilo.
Další krok vlčice jsem však nečekala. Doufala jsem, že se konečně stáhne. Sklopí uši a uteče pryč za hranice. Nebo alespoň další kousavý útok... Ale tohle? Vlčice proti mně náhle prudce vyrazila. Stihla jsem se tak akorát přikrčit, když do mě celým svým tělem narazila. Neustála jsem to. Cítila jsem, jak jsem ztratila rovnováhu a na slepo jsem chňapla po kůži Ikari, abych si pojistila, že spadne i ona. Udělala jsem asi 2 kotouly, když se ozvala tupá bolest na tlapě. Jeden ostrý kámen mě ošklivě štrýchnul přes dolní část nohy a nechal tam celkem hlubokou ránu, díky váze mého těla a rychlostí pádu. Vydám vzteklé a bolestné zavrčení. Adrenalin mě donutí se zvednout i na bolavou nohu. Byla dost nejistá, ale stále mi to nezabránilo v tom, abych zaútočila. Bylo mi jedno kam se zakousnu. Chtěla jsem způsobit tentokrát o dost hlubší zranění než původně a chňapla jsem tak po nejbližším nechráněném místě vlčice.

Vlčice byla pomalá, ale stejně uhnula, jak ji nejspíše velel instinkt přežití. V tlamě mi zůstal menší chomáč srsti a cítila jsem i krev? Možná byla ještě slabší, než jsem předpokládala. Nebo můj náhlý útok opravdu nečekala? Byla jsem připravená varovně zavrčet, aby se stáhla zpět. Stihla jsem však jen vyplivnout její srst na zem, když mi náhle cvakla po plecích. Nemohla jsem uhnout i díky tomu, že má pozornost se věnovala v tu chvíli její srsti v mé tlamě a mé tělo se ještě stále vyrovnávalo z náhlého útoku, jinak bych taky mohla na ní udělat kotrmelec... Kord na vlhkých kamenech od mlhy a na jejich nepředvídatelném povrchu. Nikdy vlk nemohl tušit, kdy se nějaký kámen uvolní.
Protože jsem nemohla uhnout, rychle na pleci vytvořím plameny. Ano, stálo mě to drahocenou energii, ale vlčice si právě mohla rozmyslet, jestli mě kousne a pěkně se popálí nebo včas ucukne. Oheň hned po jejím útoku nechám uhasit. Přeci jen jsem energii potřebovala a magie mě značně vysilovala...

Nebála se mě, dělala velkou chybu. Ano, nechtěla jsem té vlčici ublížit, ale čím více provokovala, tím více si o to žádala. Být to jen na mně, ať si tu klidně zůstane, ale tohle bylo území mé smečky. Smečky, která patřila Einarovi. Měl rád pořádek a to já víc než respektovala. Vedl smečku podobně tak, jak jsem na to byla zvyklá. Mocný alfa, který si stojí za svým.
Propaluji vlčici pohledem a do výhružek přidám i svou magii. Ani to jí nijak neodradilo. Místo toho v klidu dohodovala na té maličké mrtvolce. Když pak pronesla ta slova, ledově se zasměji. V tom smíchu nebyl žádný cit. Jen mrazivý zvonivý smích, který neznamenal nic dobrého a vlastně se vůbec nehodil do toho krásného rána, kdy i mlha pomalu mizela a slunce začínalo hřát na kožichu. Můj smích sliboval, že až jí ublížím, nebude v tom nejmenší náznak vzteku, zbrklosti ani jakékoliv jiné emoce. Bude to čisté odehnání nežádaného vlka z hranic. Čistý útok vlka, který byl vychován zabíjet a získávat si respekt.
Vlčice se přede mnou pomalu zvedla a ucítila více pachů, stejně jako já. Xander a Hanka. Už vyrazili. Byl čas to tady ukončit. Tahle vlčice mě začínala nudit, což ji dám vědět i svým znuděným pohledem. Ve skutečnosti mě vůbec nenudila, nějak se ve mně přela ta stránka, co ve mně vzbudil Xander. Jen v rámci povinností jsem musela nechat vyhrát tu ledovou mrchu. Protočím znuděně očim a pak náhle po vlčici bez jakéhokoliv náznaku emoce zaútočím.
Šla jsem jí po krku. Ne smrtelně. Pokud by nestihla uskočit bude mít mé tesáky pod kůží, ale ne tak hluboko, aby to bylo vážnější zranění nebo dokonce smrtelné. Pokud by stihla uhnout? Minimálně jí čapnu a vytrhnu pěkný kus srsti.

Vlčice se evidentně snažila, aby mi ruply nervy. Měla smůlu. Chudák holka. Byla jsem až příliš vycvičená k tomu, abych si dávala pozor na svou ohnivou povahu a nevybuchla při prvním náznaku nějakého provokování. A tahle vlčice? Byla otravná jako moucha. Nekousala, neštípala, jen otravně bzučela. Možná i proto po její odpovědi, co je zač, mi přesně tohle zahrálo v očích. Ukrutné pohrdání tím, co se mi právě válelo před nohama a požíralo to malou mrtvolku, protože na víc se to nezmohlo.
Vlastně si za to mohla sama. Probudila se ve mně ta plamenná bestie, kterou jsem byla. Byla jsem vážená ve smečce nejen kvůli tomu, komu jsem se narodila, nejen kvůli tomu, že z jejich potomků jsem byla nejstarší, ale protože jsem si svým chováním a silou dokázala získat respekt. Ano, zde to chodilo trochu jinak, ale to, co jsem bývala, ve mně stále ještě bylo. Stále jsem nebyla v té plné síle v jaké jsem bývala v rodné smečce, ale i tak si tahle vlčice velmi koledovala. "Nevím, proč bych o tebe měla stát v pelechu, ještě bys tam zanesla blechy." řeknu s ledovým pohrdáním. Možná mě chtěla nechat vybuchnout, místo toho jsem začala rýt já do ní.
Ani jsem se nehnula, když směrem ke mně vystříkla krev, zkropila zemi přede mnou a pár kapek se dostalo až na mé tlapy. Jen propaluji vlčici pohrdavým pohledem, který nevěstí nic dobrého. Když se mi snaží tvrdit, že tak magie nefunguje, zvednu svou tlapu, podívám se na ní a na chvíli na ní vyčaruji menší plamen. "Nevím nevím... mám to zkusit na tvé srsti?" zeptám se s pohledem upřený na plamen, který nechám zase zmizet. Ano, vyčerpávalo mě to. Neměla jsem furt schopnosti jako v minulosti, ale už jsem také byla nebezpečná. Vrátím tlapu na zem a lehce se ušklíbnu, když sjedu vlčici pohledem, jako bych si vybírala místo, které já spálím.

Kdo by měl uklízet chlupy? Jen se mi pobaveně zableskne v očích. Ten komu patří... hezky se staženým ocasem by sis je sesbírala a odnesla." řeknu a v mém hlase bylo znát mrazivé pobavení. Být tou starou já z bývalé smečky, nepotkat Xandera, tak jsem téhle vlčici už byla zakouslá v kůži a vláčela bych ji z území. Ale takhle? Stále jsem ji dávala varování. Absolutně jsem nedávala najevo, jak moc mě tahle vlčice štve. Místo toho jsem ji prostě s ledovým pohledem probodávala.
Poté začla vlčice opět mluvit a já jsem si tentokrát neodpustila protočení očima. "Spíš mi řekni, co ty jsi zač. To, žes o téhle smečce neslyšela neznamená, že tě za chvíli její členové nepřijdou roztrhat. Nemáš právo se ptát, kdo jsem já ani kdokoliv z téhle smečky. A pokud ses náhodou chtěla přidat, na začátku jsi měla možnost to říct... nepřišla jsem beze slov a až do teď jsem čekala, co z tebe bude. Řeknu ti jeden takový příběh, hm? Jednou si takhle vlčice otevřela tlamu na našem území a skončila málem na popel. Naštěstí měla tolik rozumu, že stáhla ocas, sklopila uši a vyřkla omluvu... Jaký osud si zvolíš ty?" v očích mi nebezpečně probleskly plameny. Nemusela vědět, že to byl Einar, náš alfa, co to málem udělal... Nemusela vědět nic. Bránila jsem hranice a tahle vlčice začínala být více než otravná.

Evidentně ji moje pozorování alespoň částečně vadilo, jinak by nezačala s ještě větší provokací. Když se mi podívá do očí, jen ji pohled ledově oplácím a mé oči jako uhlíky jí propalují do hloubi duše. Byla jsem jako socha i když promluvila. Neřekla jsem ani slovo, jen jsem ji propalovala pohledem. Zatím tu na hranicích byla jen ona. Kdyby měl začít otravovat někdo jiný, asi bych ji prostě už násilně dostala pryč, ale takhle? Nechtěla jsem být úplně zlá, na to se ve mně momentálně tříštilo všechno, co jsem se naučila jakožto dcera Bety, a co jsem pak přebrala od Xandera a nějak jsem se naučila od místních vlků. Být vřelá... to mě tahle místa naučila a teď? Seděla jsem tu před vlčicí, které bych měla za její drzost natrhnout kožich.
Odpovím až ve chvíli, kdy promluví znovu. "Ne, nechci... jen právě přemýšlím, jak by se ti líbilo, kdybych ti potrhala srst za tu troufalost, že tu ještě stále jsi." řeknu tiše. Můj hlas připomínal varovné zasyčení hada před útokem. V očích mi zablesklo. Chtěla jsem být zlá? Ne, ale měla jsem povinnosti vůči smečce.

Vlčice si mě všimla až skoro na poslední chvíli. Čekala jsem nějakou omluvu nebo vysvětlení, místo toho jsem se dočkala vlastně kousavé poznámky o tom, že ji to nezajímá a že je to naše chyba, že je území špatně označkované. Lehce se mi naježí srst. "I kdyby to byla pravda, od toho jsou tu vlci, co hranice hlídají. Takže ti radím se zvednout a posunout se o těch pár metrů zpátky." řeknu ledově a propaluji vlčici pohledem.
Ignorovala mě. Klidně si dál ležela a pojídala tu svoji malou kořist? Prala se ve mě výchova z domovské smečky, prala se ve mně moje ohnivost a zároveň ledový klid. A pak se ve mně praly emoce, které Xander probudil. Ty mi teď jen a pouze překážely... jenže. Co když vlčice opravdu měla tak na houby den, byla už zesláblá a chtěla si jen v klidu sníst kořist? Fajn... Jak chce. Posadím se na zadek kousek před ní a propaluji ji svým pohledem. Zatím jsem neměla potřebu na ni útočit i když byla na hranicích. Mrtvolka byla malá, jistě nepotrvá dlouho, než ji dojí. Vyhnat ji silou můžu až pak. Navíc, věděla jsem, jak je otravné, když někoho vlk propaluje pohledem ve chvíli, kdy ten druhý jí. Třeba ji to odradí, nebo ji to minimálně dopálí tak, jako ona právě dopalovala mě.

Zavřu oči a znovu se zhluboka nadechnu. Už už jsem chtěla jít dál na obhlídku, když se ke mně donesl pach krve. Rychle se rozhlédnu a zavětřím ve snaze zjistit, odkud to jde. Rozhodně to šlo ale z našich hranic. Byla lehká mlha, nejspíše stoupala z údolí v horách a teď se pomalu usazovala i mezi vrcholky hor. Jen znovu zavětřím a pak se vydám směrem, odkud se domnívám, že pach přichází.
Chvíli vždy popojdu a pak chvíli větřím, dokud se neujistím, že jdu správným směrem. K pachu krve se začal přidávat i pach vlka. Na území jsem tenhle pach nikdy necítila, takže to musel být cizinec.
Poklusem se vydám po pachu a brzy se vynořím z mlhy před vlčicí, která právě hoduje na nějaké své malé kořisti. Jen se napřímím, abych tím lépe zvýraznila svou velikost. "Jsi na území smečky... nemáš tu zde co pohledávat, pokud nepřicházíš s nějakou žádostí." řeknu a mé plamenné oči ledově sledují každý pohyb, který vlčice udělá. Dle mého odhadu jsem musela být silnější. Měla by si tedy dobře rozmyslet, co udělá nebo co řekne.

← Úkryt.

Z úkrytu jsem se vydala nejkratší cestou k hranicím. Nechtěla jsem úplně svého partnera a ostatní opouštět, skutečně jsem chtěla poznat i tu květinu, ale bylo tam na mě moc ruchu. Po tom šoku, co se stalo mezitím co jsme s Xanderem odešli, jsem si potřebovala trochu pročistit hlavu. Přeci jen jsem byla samostatná a kdybych náhodou na někoho narazila, tyhle hory jsem začínala celkem dobře znát a i jsem se jim přizpůsobila. Chodilo se mi sice lépe v lese, ale i díky mému partnerovi a jeho učení jsem už přesně věděla kam šlápnout, aniž bych o tom musela nějak více přemýšlet. Stával se ze mě horský vlk. Trochu mě to děsilo, ale zase na druhou stranu jsme dostali skvělého alfu. Alespoň podle mě jím Einar byl. Líbil se mi řád, který nastolil.
Zhluboka se nadechnu a když dojdu na hranice, na chvíli se zastavím a rozhlédnu se. Doufala jsem, že při své obchůzce pak třeba natrefím na Doubravku, Hanku i mého partnera. Kdyby ne, byla jsem připravená alespoň přinést nějaké to dřevo na podpal, pokud nějaké najdu.

>> Xander, Hanka, Doubravka a ostatní v okolí<<

Poslouchala jsem, co se děje za mnou, slyšela jsem i informaci, že Hvozdík byl s mámou. Trochu mě to uklidnilo, i tak jsem si vyčítala, že jsme je tu nechali. Byla jsem i ráda, že za mnou Xander došel. Otočím na něj hlavu a kývnu děkovně za přetlumočenou zprávu. Sice jsem to slyšela, ale potěšilo mě, že mi to přišel říct. Mé oči se vrátí směrem k severu. Co se tam dělo? Doufala jsem, že vše bude v pořádku, že se všichni ze smečky, kteří odešli, vrátí v pořádku.
Konečně pohlédnu i na Hanku a Doubravku. Popojdu od vchodu směrem k nim. "Omlouvám se... moc mě těší Doubravko." řeknu a pohled stočím k Hance. Zdálo se, že od toho setkání a drama kolem Vé je zas už v pořádku. Věnuji ji mírný úsměv, který může prozradit, že jsem ráda, že je na její tváři opět vidět úsměv a v očích se neskrývá strach.
"Zdejší alfa je tvrdý, ale z vlastních zkušeností vím, že pevná tlapa nad smečkou je vždycky dobře." řeknu tak nějak směrem k Doubravce, abych ji dala najevo, že pokud se chce opravdu přidat, tahle smečka stála za to. Byla jsem předtím sice trochu mimo konverzaci, moc jsem ji nevěnovala, ale pár útržků jsem zaslechla. "S obhlídkou hranic souhlasím, stejně tak i se dřevem. A o té tvé rostlině se ráda poučím. Sice nejsem takový nadšenec do bylinek, ale vždy se to může hodit a učení se novým věcem není nikdy špatné." pousměji se. Snažila jsem se být milá, ale mé staré já se ozývalo a můj pohled byl ledový a přesto žhnul jako plameny. Sama jsem se naučila neprojevovat city a i když mě Xander dost změnil, stále byly chvíle, kdy jsem měla potřebu všechny své emoce uzavřít do sebe, spálit je a nechat uhasnout, abych mohla dále fungovat.
"Vyrazím napřed, pak se uvidíme." pousměji se na přítomné vlky a pohled stočím na Xandera. Stejně bylo potřeba se na chvíli rozdělit, abychom opravdu pokryli a zkontrolovali celé hranice. S tím se otočím a vydám se ven z úkrytu.

→ Území Alateyské smečky

Xander, Doubravka, Hanka

Dostali jsme své povely, ale já byla totálně zoufalá z Hvozdíka. Měla jsem ho přeci na starost! Xander se mě snažil uklidnit a zbytek vlků tomu asi nedávalo přílišnou pozornost? I kvůli tomu povolení se ve mně probudily jisté mateřské reflexy, které mě nutily ho najít. Ale měla jsem rozkaz chránit území a úkryt.
Podívám se na svého partnera, který se bavil s tou novou. Doubravka, příbuzná Hanky. Zapamatovala jsem si to, ale mé myšlenky se teď upínaly jinam. Pomalu se přikrčím a snažím se zachytit silnější pach Hvozdíka... Chvíli se motám a proplétám úkrytem a nakonec se postavím u vchodu. Nejsilnější pach mizel ven. Zaběhl se. Jistě běžel za tím modrým světlem. "Matko Země, prosím ochraňuj ho..." šeptnu tiše, skoro neslyšeně. Měla jsem nutkání se tam vydat. Zkontrolovat, že se tam o něj někdo postará, ale musela jsem bránit území. Sklopím lehce uši a svěsím ocas. Mé oranžové žhnoucí oči hledí k severu.

← Oáza klidu (přes území)

Chvíli jsem sledovala záři, když mě z úvah vytrhl Xander se svou otázkou. Zavrtím lehce hlavou. "Netuším, ale dobré znamení to určitě nebude." zamumlám tiše. Tahle celá podivnost dokázala to, že jsem ztratila veškerou radost z toho, co jsme před nějakou chvíli s Xanderem prožili. Tohle totiž nebyla polární záře a opravdu to nevěstilo nic jiného. !Možná... možná za to může něčí magie... Což je možná ještě horší. Pokud by někdo chtěl, aby byl takhle vidět..." znamenalo to útok? Co se na nás řítilo? Opět zavrtím hlavou a pohlédnu na Xandera ve znamení, že bychom se měli co nejdřív dostat do úkrytu.
Když tam vejdeme, můj partner se hned začne ptát, co to venku je zač. Odpověděla nám Hanka, které za to věnuji lehký vděčný úsměv a kývnu. Podívám se na Xandera a pak přelétnu pohledem celý úkryt. "Kde... kde je Hvozdík..?!" byl mým učencem a v úkrytu nebyl. Zatoulal se někam dál do chrámu? Pohlédnu starostlivě na svého partnera. Možná vzdálit se odsud nebyl tak dobrý nápad...

(176)

Konečně klid... jen tiché oddechování, klidnění dechů i tepů a naše unavená těla vedle sebe. Bylo to krásné a ještě hezčí byla představa, že snad brzy přijdou na svět i malé zmenšeniny mě a Xandera. Bylo mi skoro až líto to ticho a klid narušit těmi slovy, ale musela jsem to říct nahlas. Přeci jen jsme od Einara dostali příkaz zůstat v úkrytu... jenže tam nebyl takový klid jako zle. Xander sice chvíli přemýšlí, co by se mělo dít, ale nakonec uznal, že bychom se tam po kratším odpočinku měli vydat. Jen se na něj usměji a položím hlavu na jeho tlapy. Na chvíli zavřu oči a už se pohroužím do říše snů.

Spali jsme hodinu, možná dvě, když sebou začnu lehce ošívat, abych se probrala. Byl čas vyrazit. Tím jsem evidentně vzbudila i svého partnera. S lehkým úsměvem se na něj podívám. Když promluví, mlčky na něj kývnu a pomalu vstanu a se zívnutím se protáhnu. Pak vyklouznu za ním ven z úkrytu a svižným krokem zamířím směrem do úkrytu smečky. Jakmile se dostaneme výše do hor, na chvíli se zarazím a můj zrak spočine k severu, kde se zablesklo modré světlo. Šli jsme zpět právě včas. Jen matka Země ví, co se u všech všudy dělo s tou divnou polární září a já měla divný pocit, že nás na území bude třeba.

→ Úkryt (přes území smečky)