Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(175)

Užívala jsem si jeho blízkost. Chvíli jsme spolu mluvili, šeptali ta milostná slůvka, ale pak se slova změnily v činy. I když jsem byla unavená, jeho něha a láska, kterou mi věnoval, mi rozlila novou energii do žil. Cítila jsem, jak se ve mně vzedmul plamen touhy. Hořela jsem stejně jako můj partner.
Náhle se objevil nade mnou. Čekal, čekal na mou odpověď, znamení, že může pokračovat. Mé oči plály láskou a touhou. To pro něj bylo dostatečným znamením a naše těla splynula v jedno.

Ani jsem netušila, kolik času uplynulo. Teď jsem ležela vedle něj a spokojeně oddychovala se zavřenýma očima. Konečně se vyplnilo naše přání, naše sny... Budou z toho vlčata? Doufala jsem v to. Otevřu pomalu oči a podívám se na svého partnera. Pomalu k němu přisunu hlavou a čumákem se otřu o jeho srst. Sice jsme měli zůstat v úkrytu smečky, ale tam bychom asi nikdy nenašli takovéhle soukromí a klid. "Asi by bylo dobré si na chvíli odpočinout a pak se tam vrátit... kdyby se přeci jen něco semlelo." šeptnu tiše do Xanderova kožichu a doufám, že mě slyší a vnímá, že nespí.

(174)

Nic mi netajil a já ho za to milovala ještě víc. Nad jeho slovama se musím usmát. "Víš jak dlouho mi dalo zabrat, abych se stala pověstnou ledovou královnou z lesů s magií ohně." zasměji se a pohlédnu mu do očí. Nemusela jsem ani dlouho čekat a Xander se ke mně začal lísat a nakonec? Začal mi žužlat ucho. Kdybych byla kočkovitou šelmou, asi by ze mě vyšlo hrdelní předení, ale takhle? Takhle jsem si jen olízla čumák a přivřu spokojeně oči. Chvíli si to blaženě užívám, než se trochu odtáhnu, pohlédnu na něj a nakonec mu olíznu čenich a pak si ten svůj zabořím do jeho srsti na jeho huňatém krku a spokojeně do něj odfukuju.
"Také tě miluji... ani netušíš jak moc jsem doufala, že tě na té schůzi najdu v pořádku... a ani nevíš, jak moc jsem si přála, aby skončila a já mohla mýt už o samotě s tebou." špitnu.

(173)

← úkryt (přes území)

Šla jsem po boku Xandera a když se začal kochat hvězdami, také vzhlédnu směrem k nebi. "Ano, je nádherná poklidná noc." šeptnu tiše a úlevně. Konečně jsem si mohla oddychnout, konečně jsem mohla sama sebe vlastně vypnout... Uvolnit se. Sice se mi to i tak podařilo v přítomnosti vlčích kluků a po požehnání od Einara, ale i tak... bylo toho na mě moc. Tiše spokojeně vydechnu a pohlédnu na svého partnera. Jemně se o něj při chůzi opřu.
Když dorazíme k úkrytu, ucítím neznámý pach. Nemusela jsem se ani ptát a Xander se ujal vysvětlování. Pokývu hlavou. "Ostrovy jsou malé, třeba jí poznám." usměji se a vklouznu dovnitř. Teprve až když si lehnu v naší místnůstce, podívám se na svého partnera. "Ano, také jsem někoho potkala. Jmenuje se Alyanna. Na začátku byla taková... někomu by se mohla zdát panovačná, jinému dost neopatrná. Dokázala se mi díky tobě dostat pod kůži. Změnil jsi mě... Každopádně jsem tak trochu převychovávala již dospělou vlčici, která to v životě neměla jednoduché. Nabídla jsem jí, že ji sem někdy zavedu. Mohla by občas hlídat vlčata. Prospělo by jí to." řeknu s úsměvem a mé oranžové oči sleduji vlka, kterého jsem milovala celým svým srdcem. Čekala jsem co udělá. Jestli se ke mně přivine. Potřebovala jsem se k němu přitulit.

>>Vé, Xander, Hvozdík, Podběl<<

Vlčice se na mě ohradila... ne moc hezky, ale i tak v jejích očích a možná i hlase bylo slyšet coby jako vděk. Věděla jsem, že každá šelma zahnaná do kouta kope... a co víc? Vé spadla z hodně velké výšky. Věděla jsem, že nechce, aby ji nikdo takto viděl. Proto jsem na její otázku, na co koukám, jen lehce kývla a mé oči slibovaly, že kdyby si chtěla promluvit, s něčím pomoci nebo tak, má u mě čistý štít a je jen na ní, jak s ním začne.
Pak jsem se otočila na zbylé osazenstvo. Přesněji na dva vlčecí kluky a na svého partnera. Po tváři se mi opět rozlil úsměv, který jim patřil. Začínala jsem být unavená a co víc... opravdu už jsem chtěla být s Xanderem sama. Neviděli jsme se dlouho a konečně jsme měli povolena i vlčata. Bylo těžké se rozloučit s těmi dvěma chlapci. Když Xander domluví, usměju se na oba kluky. "Myslím, že když budete chtít, mohli bychom vás pak tady vyzvednout a jít společně prozkoumat ten chrám, jak nám zadal Alfa." řeknu a podívám se na Xandera, kterému kývnu, že tedy půjdeme pryč. Ještě se pohledem vrátím k těm dvěma mrňousům. "Zatím tu přes noc zůstaňte u rodičů. Dnes se toho semlelo opravdu hodně a potřebujete si odpočinout také." řeknu a pak už se otočím a vyklouznu z úkrytu za Xanderem. Zamířím s ním do našeho malého útočiště.

→ Oáza klidu (na území smečky)

Jméno vlka: Cinder
Počet postů: 14
Postavení: kappa
Povýšení: na kappu
Funkce: Obránce
Aktivita pro smečku: dostavení se na sešlost smečky, přijetí funkce obránce
Krátké shrnutí: Cinder se dostavila na smečkové setkání, kde po dlouhé době viděla svého partnera. Ještě před plným vypuknutím se zeptali s Xanderem Einara, zda-li mohou mít vlčata. To jim bylo svoleno a byla jim přidělena funkce obránců. Pak se na schůzi seběhlo Vé-drama. Nakonec Cinder přijala jako svého učence Hvozdíka.
Smečková minihra:
- člen smečky
- nakreslena Hanka a Třezalka

>> Xander, Podběl, Hvozdík, okrajově Vé<<

Jen jsem se musela usmát na vlčka, který si to ke mně pelášil, jako kdyby mu to místo mohl někdo vzít. Vnitřně jsem se usmívala a rozplývala nad ním ještě víc. Možná za to mohlo i to, že jsem si na jeho místě představila i naše vlčata s Xanderem, která jsme konečně měla povolena. Teď jen najít nějaký ten čas a soukromí, abychom ten náš nápad mohli také uskutečnit.
Můj pohled pak padl ještě na dalšího malého vlčka, který se rozhodl mlčky vyrazit za svým bráchou. Byl dokonce tak neopatrný, že když se Hvozdík zastavil, vrazil do něj. Ale celý zářil štěstím, nešlo mu odolat. Ani jednomu. Hvozdík se hrdě představil, jako kdyby právě vyhrál závod. Jeho brácha však nepromluvil. Viděla jsem ten lehce rozladěný pohled, který po bratrovi hodil, když ho pak představil. "Těší mě vás oba poznat. Tebe Hvozdíku, i tebe Podběle." usměji se na oba a pak lehce mrknu na mého svěřence. "O sourozence je třeba se starat viď? A chránit je. Hádám, že jsi se narodil z nich všech nejdříve. Neseš břemeno všech nejstarších." řeknu s úsměvem a tím ho i trochu pokárám za jeho nechuť, když si všiml bráchy. Pohlédnu pak na svého partnera, jestli souhlasí, že si vezme Podběla zase do své péče.
Koutkem oka jsem zahlédla pohyb. Vé se najednou lehce sklonila. Ta tam byla její pýcha, kterou ještě před chvílí kypěla. Možná to opravdu nemyslela zle. Prostě jen taková byla a nikdo ji jako menší nenaučil, že není správné se takhle chovat. Možná to byla odpověď na něco z minulosti... to jsem netušila, ale když jsem si všimla skelných očí, které hned schovala v hluboké pokloně, bylo mi ji líto. Mé uhlíkově oranžové oči se na ní dívaly a poprvé za dobu, co jsem ji znala, se v nich objevilo cosi jako soucit. Zasloužila si to, dostala ránu, jako většina vlků ve svém životě. Potřebovala ji... Možná i kvůli tomu jsem ji vnitřně odpustila za to, jak se chovala ke mně a ke Xanderovi tehdy na tom lovu. Tedy hlavně vůči mně.

Jak rychle vše začalo, tak to vlastně i skončilo. Vé tuhle reakci dvou vlků na vysokých postech nečekala. Nečekala bouřlivou reakci Einara a stáhla ocas mezi nohy. Nedivila jsem se jí. Vlastně jsem byla překvapená, že to vůbec udělala. Přišla o svůj hřebínek a co víc, Alfa byl nakonec tak shovívavý, že ji ve smečce nechal. Dal ji však za trest ten nejnižší post. Trochu mi cukl koutek při představě, jak ji oblézají vlčata s tím, že jsou postavením nad ní. Na druhou stranu, čemusi uvnitř mě, co mělo city, které Xander probudil, ji bylo líto. Přeci jen, z výšky se padá dlouho a dopad opravdu bolí. Doufala jsem, že se poučí.
Einar pak promluvil a já opět kývnutím poděkovala za post obranáře. Když předvolal vlčeta, pohled se mi stočil k nim. Naprosto mě okouzlilo první škvrně, co promluvilo jako první. Byl to roztomilý malý vlček, který našel kuráž a sílu být první. Chtěl být obranářem. Kouknu rychle na svého partnera a pak zpět na vlče. Pak se postavím a lehce ukloním Einarovi. "Pokud s tím bude souhlasit, ráda bych ho jakožto budoucího ochranáře vzala do péče já." prohlásím a pohled stočím na vlčka, abych viděla jeho reakci, jestli mou nabídku přijme.

>> Vé Drama + Xander, Zinek a Třezalka<<

Vše vypadalo dobře až do chvíle, než se náhle ozvala Vé. Neudržela jsem svou ledovou masku a protočila jsem očima. Už co jsem si ji zde všimla jsem tušila, že se něco semele. Byla až moc panovačná a povrchní na to, aby si něco neodpustila. Tohle divadýlko však celé přehnala. Einar byl ohnivý typ. Stejně jako většina v naší smečce, i když se u nás uctívala víc země kvůli naší víře. Nedivila jsem se ani jeho béžovému bratrovi, který se snažil zjednat respekt. U nás ve smečce by dopadla stejně. Nikdo by nehnul ani brvou.
Pak Einar vybuchl, jak jsem očekávala. V očích se mi odrážely plameny, které mu teď plály v srsti. Od našeho rozběsněného alfy mou pozornost získalo pak vlče, které se náhle objevilo mezi mnou a Xanderem. Ve chvíli, kdy mezi námi prostrčí hlavu, se můj postoj změní na obranný. Sice jsem v klidu seděla, ale byla jsem připravena malou vlčici kdykoliv bránit vlastním tělem, magií a vším, co by mi bylo poskytnuto. Pousměji se na svého partnera, který malou varuje a chápavě se zahledím na jejího otce, který se u nás objeví. Vlastně to do celé téhle situace skoro nesedělo. Bylo to komické. Svým pohledem jsem šedému vlkovi dala najevo, že kdyby se cokoliv vymklo kontrole, budu jeho dceru chránit.
Obrátím proto svou pozornost zpět k Einarovi. Jeho výstup mě nepřekvapil ani nevykolejil. Nějaká má určitá část potomka vysoce postavených vlků i jeho postoj schvalovala. Měl právo ji potrestat, tohle si možná vlčice mohla dovolit před méně očima, téměř v soukromí na shovívavého alfu. Ale před očima všech, co zde byli? Před ostatními vlky, které čekalo povýšení z obyčejných členů na něco víc? Před vlčaty, která by si z tohohle mohla vzít špatný příklad? Nad tímhle se měla lépe zamyslet.

>> Krátce Hanka a Arryn, pak Einar a Xander<<

Omluvně se podívám na vlka, jehož jméno jsem pozapomněla. Chtěla jsem se omluvit i slovy, ale to už začal mluvit Einar a tak jsem to jen dovršila ještě omluvným kývnutím a tichým poděkováním těm dvěma za vřelá slova, přání i nabízenou pomocnou ruku. Dala jsem tím i najevo, že plně souhlasím se slovy mého partnera, který je stihl říct i nahlas.
Pak jsem nasadila opět trochu ledovější výraz, i když mé uhlíkově oranžové oči plály štěstím. Zrzavý alfa nyní jednal daleko lépe než tehdy u toho lovu. Byl mnohem vřelejší, otevřenější a vypadalo to, že mu skutečně na vlcích záleží. Můj obdiv a pokoru jsem mu tak věnovala v mém pohledu směrem k němu a nastraženýma ušima, protože jsem skutečně dávala pozor, co říká. Stále jsem seděla o kus dál a tiskla se ke Xanderovi.
Když začal Einar dávat příkazy, aby o nás bylo dobře postaráno, v očích se mi mihne překvapení a dík, který naznačím směrem k němu lehkým sklopením hlavy. Vlastně jsme chtěli vlčata odrodit a vychovávat v našem úkrytu s Xanderem, ale po téhle sešlosti jsem vlastně neměla nejmenší strach přivést na svět své děti i zde ve smečkovém úkrytu. Byla jsem skutečně ráda, že jsem alfu mohla poznat v jeho jinačích barvách, než jakého jsem nabyla dojmu při lovu. Nejspíše měl tehdy mnoho starostí. Vlastně jsem se tomu nedivila. Podle všeho se jednalo o poměrně novou smečku a v době, kdy nás přijímal, se nejspíše teprve vůbec dávala do pohybu.
Když nás Einar vyzve, abychom předstoupili, dojdu po boku Xandera k ostatním vlkům a vyrovnám se s nimi. Děkovně kývnu na alfu, když nás oficiálně představí jako ochránce. Pozorně poslouchám jaké úkoly nám dá a na informaci o nás se lehce ukloním a dám tím na srozuměnou, že ten úkol přijímám.
Pak vystoupí Hanka a mé oči spočinou směrem k ní. Mírně se na ní povzbudivě usměji, abych ji dodala odvahy a čekám, co z ní vypadne. Chtěla být lovkyně. Jen lehce kývnu tak, aby to zaregistrovala v periferním vidění a mohla tak vidět mou podporu. Bylo mi jasné, že měla srdce až v krku nervozitou. Ostatně, také jsem to před chvílí zažila, když jsme žádali o funkci a vlčata Einara.

>>Einar, Xander, Arryn, Hanka<<

Naše žádosti byly smělé na to, že jsme alfu moc dobře neznali. Alespoň v mé staré smečce by to tak hladce úplně neprošlo. Einar byl však shovívavý a ve chvíli, kdy nám oběma přidělí roli ochránců, skloním hlavu v pokloně vyjadřující vděk a úctu směrem k němu. Byla jsem mu za ten post vděčná a hodlala jsem ho plnit jak jen to bude v mých silách.
Na konci však přidal ještě něco. Požehnání a povolení mít vlčata. Neudržela jsem se a na tváři se mi mihnul vděčný úsměv, který však rychle schovám pod ledovou masku a ukloním se ještě víc. "Je mi ctí stát se ochráncem této smečky a ještě větší ctí je mi dostat od tebe požehnání k vlčatům. Děkujeme." řeknu a teprve pak se odvážím pohlédnout na Xandera, který se také ukláněl. Oči mi plály radostí a když poodstoupí, poodejdu také a sednu si po jeho boku. Bylo to za námi. Dostali jsme povolení a konečně jsme si mohli splnit sen. Nikdy jsem neočekávala, že bych měla vlčata, že by se nějaký vlk ke mě dostal tak blízko, ale... mému partnerovi se to povedlo. Povedlo se mu to i natolik, že jsem to byla já, kdo s tou myšlenkou vůbec přišel. Chtěla jsem vychovávat jeho vlčata.
Hluboce si oddechnu, když pak zahlédnu dvojici vlků, kteří se k nám přiblížili. Byla to Hanka a jméno druhého vlka jsem asi přeslechla. Věnuji jim jeden z mých vzácných úsměvů na veřejnosti. Přišli nám blahopřát a já děkovně pokývu hlavou. "Děkujeme mnohokrát. Ano, tohle je Xander a já jsem Cinder, těší mě, Hanko a...?" podívám se omluvně na druhého vlka, jehož jméno jsem nějak nezaregistrovala.

>>Einar, Xander<<

Podívala jsem se na Alfu, který promluvil a po jeho ohřátí vzduchu a rozkazu rozdělat oheň jsem zrušila ohřev vzduchu kolem Hanky a v mém pohledu se objevil vděk a úcta. Bylo to vlastně poprvé od lovu, co jsem Einara viděla a rozhodně na mě nyní působil daleko lépe, než tehdy. Zasloužil si tím u mě respekt, o kterém jsem si do teď nebyla jistá. Bude dobrý alfa.
Sleduji Xandera, jak se vrhne do práce a přejdu z lehu do sedu. Přeci jen jsem si chtěla lépe ohřát kožich a chtěla jsem vypadat trochu důstojněji, když už schůze smečky oficiálně začala.
Poslouchala jsem slova reazavého Alfy a můj respekt i úcta rostli. Představil přítomná vlčata a já po nich přejela svým uhrančivým pohledem, ve kterém však byla vidět něha. Vnitřně jsem i souhlasila s jeho rozhodnutím o členech smečky. Sama jsem sice na území nebyla dlouho, ale na zavolání jsem přišla.
Ve chvíli, kdy se zeptal na osobní záležitosti, Xander na mě kývnul a já předstoupila pomalu s ním. Nechala jsem ho mluvit a lehce jsem pokývala hlavou, abych potvrdila slova mého partnera. "Sice jsem nebyla na území dlouho a upřímně mě to mrzí, ale se smečkou to myslím také vážně a chtěla bych ji být také prospěšná." dodám ke Xanderovu prvnímu přání.
Nakonec se nadechnu, abych vyslovila tu druhou záležitost. "Druhou záležitostí... vím, že tu nejsme zas tak dlouho, ale bylo by nám ctí, zde přivést na svět vlčata. Pokud bys nám to samozřejmě povolil." řeknu pomalu a dávám si pozor na to, aby to skutečně vyznělo jako žádost a přání. Pohledem dávám najevo, že budu respektovat jeho rozhodnutí.

Náhle se úkrytem roznesl zvuk kýchnutí. Donutilo mě to zvednout prudce hlavu a zahledět se směrem ke vchodu. Mé oči se upřely do vlčice. Matně jsem ji i pach znala, asi jsme se potkaly na lovu, ale nevěnovaly si moc pozornosti. Opravdu bych se měla snažit lépe poznat členy smečky, když už jsme se rozhodli do ni přidat. Už jenom proto, že se vlčice ohlásila jako hledaná Hanka.
Kývnu k ní na pozdrav a lehce se otřu o svého partnera. Pak se ale opět ozvalo tentokrát utlumené kýchnutí. Pohlédnu zpět na vlčici, která se schoulila. Evidentně se potřebovala zahřát. Přimhouřím oči a zasoustředím se na ní. Podle barvy očí evidentně neměla magii ohně, kterou by se zahřála o něco lépe. Podívám se na chvíli na Xandera a pak zpět na vlčici. Sice jsem byla unavená, ale nakonec přeci jen probudím tu sílu, co jsem v sobě měla, magii a pokusím se na tu dálku kolem vlčice ohřát vzduch. Přeci jen to nebylo tak náročné jako něco zapálit, ale vyčerpání z cesty a ta dálka dělala své.

Jen mlčky poslouchám Xanderovo vyprávění, kam zmizel z našeho úkrytu. Myšlenky mi zabloudily k Alyaně, kterou jsem zas potkala na své cestě já. Doufala jsem, že byla v pořádku, i když po našem setkání se rozhodně zdála o dost dospělejší, než před ním. Byla jsem za to ráda a nějak mě to hřálo u srdce. Možná budu dobrou matkou. Snad. Tedy pokud nám alfa vlčata vůbec povolí.
Možná bylo trochu neslušné si tu šuškat, ale zatím se evidentně čekalo na příchod dalších členů, tak to zas tak velké provinění snad nebylo. Opět se na svého partnera podívám a poslouchám jeho vyprávění o vlčeti jménem Konvalinka. Musím se trochu pousmát, protože tomu mrněti pak budu muset poděkovat, že Xandera trochu popostrčila.
Po otázce na to, co bych vlastně pro smečku chtěla dělat jsem mu pravdivě odpověděla. Na nic jiného jsem se nehodila. Možná obránce by byla ještě volba, ale po tom postu jsem zas tolik netoužila. Potěšilo mě, že by Xander rád zůstal po mém boku i v tom.
Pohledem se vrátím k Einarovi, který se bavil s jemu velmi podobným vlkem. Bratr. Viděla jsem ho? Nevzpomínala jsem si. Snažila jsem se moc nevnímat soukromý rozhovor, ale našpicuji uši na otázku, kterou pronese více nahlas, jako kdyby nepatřila jen tomu vlkovi před ním. Jen se na Einara upřeně zahledím a zavrtím hlavou. Ze tří jmen jsem znala jen Astrid a tu jsem opravdu neviděla. Svým zavrtěním hlavy jsem chtěla navíc dát najevo, že i když jsem se bavila se svým partnerem, vnímala jsem každé slovo, které bylo mířené pro nás, co se zde sešli.

Konečně jsem byla u něj. V klidu jsem oddechovala, tep se mi uklidnil a ten svíravý pocit kolem žaludku, co mě posledních pár dní tak trochu trápil, byl pryč. Xander byl živý a zdravý. A byl právě u mě. Na chvilku zavřu oči a pak je zas ostražitě otevřu. Můj milovaný si lehnul vedle mě, což mě zahřálo u srdce a trochu víc jsem se o něj opřela a natiskla se tak k němu.
Stále jsem se však pro okolí snažila být ta ostražitá ledová mrcha, co vidí každému až do hloubi duše. Byl to můj naučený postoj a jenom Xander a pár dalších vlků poznalo i mou hlubokou vroucí a milující povahu. A i tak to bylo jen díky němu. To on mě naučil se otevírat. To on mi ukázal, že neumím být ledová mrcha na to, abych si získala něčí respekt, důvěru a abych vyzařovala sílu.
Když se ke mně přikloní a zašeptá mi do ucha ta první slova... Cítila jsem, jak se mi srdce radostí málem rozskočilo. Ta slova pro mě znamenala ohromně moc i kvůli tomu, že všude kolem byla starší vlčata někoho ze smečky. Podívám se na něj s nastraženýma ušima. Mé oči plné nadšení a radosti a radostné plácnutí ocasem mu dají odpověď ještě před tím, než ta slova vyřknu. "Také jsem připravená na to, být rodičem." šeptnu tiše.
Donutím se pak se uklidnit a opět nasadit ledovou masku. Přejedu pohledem osazenstvo a nechám uklidnit svůj tlukot srdce. Při další otázce se na Xandera nepodívám, ale jsem k němu dál přitisklá. "Nevím, ale nenapadá mě nic jiného, než se pokusit se stát bojovníkem." šeptnu tiše. Ano, nebyla jsem úplně nejsilnějším vlkem, ale svou sílou, vytrvalostí a obratností jsem si byla jistější, než třeba plánovat strategii lovu a podobně.

Vedla jsem si rozvážně s mrazivou elegancí, ze které v mé minulé smečce šel strach a respekt. Obecně jsem tak nějak zjistila, že zdejší smečky na strachu založené nejsou a upřímně mi to celkem vyhovovalo. Mohla jsem zůstat jen ledově klidná a nedávat najevo svou sílu. Což by mezi některými zdejšími vlky rozhodně nebyl dobrý nápad.
Pomalu dojdu až ke Xanderovi a lehkým úsměvem mu dám najevo jistou pochvalu za to, že se za mnou nerozlítnul jako chlupatá koule. Na jednu stranu by mě to potěšilo, na druhou stranu ne tady před všemi těmi vlky.
Když dojdu až k němu, přeci jen si dovolím jedno vřelé hřejivé gesto, které jsem nutně potřebovala. Na malou chvíli zabořím čumák do jeho srsti na krku a lehce nasaji jeho pach. Chyběl mi. Znala jsem ho tak důvěrně a přesto to bylo, jako bych ho ucítila poprvé. Lehce se o něj otřu a pak se odtáhnu a posadím se těsně vedle něj. "Také jsi mi chyběl." špitnu tiše a podívám se mu do očí. Chvíli ho tak sleduji a očima k němu vysílám lásku. Tak moc jsem ho chtěla vidět někde v soukromí, ale na to jsme měli jistě dost času po tom, co se dozvíme od alfy.
Nakonec ze sedu přejdu do lehu. Potřebovala jsem trochu ulevit tlapám z námahy po výšlapu v horách v tom nečase venku. Dávám si však pozor, abych se bokem stále dotýkala Xandera. Ten kontakt jsem velmi potřebovala. Potřebovala jsem vědět, že to není sen.