Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Území smečky

Zaplula jsem do úkrytu co nejrychleji to šlo a prudce jsem se oklepala hned ve vchodu od vody, která mi ulpěla v kožichu. Dala jsem si však dobrý pozor, abych sprškou nezasáhla nikoho přítomného.
Teprve teď jsem měla čas se rozhlédnout. Už venku jsem zahlédla pár vlčat a trochu se mi sevřelo hrdlo. Čí byly? Navíc mi připomněly jednoho vlka, kterého jsem právě hledala očima. Byl tu. Xander stál o kousek hlouběji v úkrytu. Oči mi zaplály jako žhavé uhlíky, které právě rozfoukal vítr a přidal tak na jejich žáru.
Abych nebyla úplně nezdvořilá, pohlédnu zpět na přítomné a rychle kývnu na pozdrav. Pak se pomalým rozvážným krokem vydám ke svému partnerovi a o mém nadšení, že ho vidím, vypovídají jen zářivé oranžové oči, ve kterých se skýtá nebezpečí pro ty, co mě neznají a láska, kterou může vidět jenom on.

← Temný les (přes Hraniční pohoří)

Přes hory jsem se přesouvala opatrně, ale co nejrychleji to šlo. Teď jsem to zavytí slyšela již zřetelněji a mou domněnku, že se mi to nezdá, mi potvrzovala i přítomnost mnoha pachů, které však kvůli prudké bouřce, která přišla, pomalu mizely.
Hory v takovéhle bouři byly ještě nebezpečnější než normálně. Proto jsem si dávala ještě větší pozor. Nechtěla jsem, aby mě Xander někdy našel jako mrtvolu. Bude v úkrytu? Tyhle myšlenky byly jediné, co se mi honily hlavou.
Konečně jsem byla na území a jen jsem rychle přelétla pohledem vlky, kteří se nacházeli před úkrytem. Nevěnovala jsem jim více než malé pokývnutí, protože jsem se chtěla před bouří schovat co nejdříve.

→ Úkryt

← Les u Mostu (přes Most)

Zdálo se mi to? Nebo jsem zaslechla vzdálené vytí? Na tu vzdálenost to možná byla jen předtucha nebo blouznění, ale měla jsem pocit, že to jde z hor, z místa, kde bylo území naší smečky.
Lehce si olíznu čumák. Bude tam Xander? Proč nás alfa svolává? Stalo se něco? Nebo mě skutečně jen šálí smysly? Netušila jsem, ale potřeba se dostat do smečkového úkrytu možná ještě narůstala. Zhluboka se nadechnu. Ať to bylo jakkoliv, v tomhle lese se mi moc zůstávat nechtělo. Byl divný, mrtvý a nebezpečný. Alespoň tak se na pohled zdál a já neměla moc potřebu zjišťovat, co je na tom pravdy.
Přidám tedy do kroku, dokud jsem alespoň na místě, kde se na svých tlapkách cítím dostatečně jistě. Za chvíli přijdou hory a tam budu muset dávat velký pozor, abych neskončila někde mrtvá s roztříštěnou lebkou o kameny.

→ Území Alateyské smečky (přes Hraniční pohoří)

← Jižní hory (přes Luka)

Aly jsem pozorně poslouchala, avšak myšlenkami jsem byla již trochu někde jinde. Matně jsem vnímala, že by také založila rodinu, kdyby měla partnera. Jen se na ní usměji a prostým kývnutím ji dám najevo, že mi nebude vadit, když se jako "cizinka" objeví v jeskyni a zároveň ji tím popřeji hodně štěstí, dokud se opět neuvidíme. Nechala jsem ji totiž přejít most a já se ještě chvíli zdržela. Nechtěla jsem odejít bez rozloučení, ale potřebovala jsem se zbavit divného pocitu v žaludku a být chvíli sama. Snad to někdy pochopí...

Vzbudila jsem se v lese. Musela jsem si zdřímnout a dobrat síly. Už tu nebyl ten zvláštní pocit viny ani divný pocit v žaludku. Ne, teď se uvnitř mé hlavy a uvnitř mé samotné duše objevila neutuchající touha vrátit se na území smečky. Možná to byl instinkt, možná se něco stalo... Netušila jsem, byl to však pro mě povel vyrazit rychlejším tempem na místo, kde bych mohla najít svou lásku - Xandera a zjistit, co se děje.

→ Temný les (přes most)

Usměji se při jejím vyjádření díku, které mám Xanderovi vyřídit a pobaveně pokývu hlavou. "Určitě mu to vyřídím. Jistě bude velmi rád." řeknu s neskrývaným veselím. Tak nějak jsem tušila, že stejně řekne, že je to hlavně má zásluha. Pravdou ale bylo, že bez něj bych se skutečně nikdy tolik neotevřela.
Mou nabídku, abychom se přesunuli k území Alatey a já ji ukázala třeba úkryt, Aly přijme a já zvesela zavrtím ocasem ze strany na stranu. Byla jsem skutečně ráda, že mi ještě nějakou chvíli bude dělat společnost.
Vyrazíme tedy společně z hor. Usmívala jsem se a šla jsem po boku mladé vlčice. Přemýšlela jsem dost o vlčatech a i o tom, jestli se Xanderovi bude Aly líbit. V mých myšlenkách jsem byla v našem doupěti spolu s Xanderem a kolem nás pobíhalo pár malých chlupatých koulí. Do té představy se pak přidala i právě Aly, která si s nimi začala hrát. Musela jsem se nad tím hodně usmívat.
Pak však mé myšlenky zpět zamířily k Aly. Přeci jen byla již dospělá a mě zajímala jedna jediná věc. "Vím, že jsi ještě hodně mladá, ale... dovedeš si samu sebe představit s vlastními vlčaty?" zeptám se pobaveně. Věděla jsem, že já bych se v jejím věku málem neudržela a začala bych vyvádět, že vlčata nechci... Teď už jsem na tom také byla o dost jinak. Ale jak to má Aly?

→ Les u Mostu (přes Luka)

Aly se pak začla vyptávat, jestli na nás udělala smečka dobrý dojem. Lehce tázavě na ni pohlédnu a poslouchám další větu o našem vůdci smečky. Chvíli mlčím, ale pak pohlédnu ven. "Vlastně se nám daleko více líbila lokace, než smečka sama o sobě. Abych pravdu řekla, někteří členové jsou... mně nesympatičtí. Jen jsme plánovali se někde usadit právě kvůli možnosti mít vlčata a to je pro tuláky poměrně nebezpečné. Ta smečka má moc krásné území, které se líbí nejen mně, ale i Xanderovi, mému partnerovi... Proto jsme tam šli, nebo tedy alespoň já." přiznám a pohlédnu na vlčici. Byla jsem vůči ní upřímná. Nechtěla jsem naši smečku nějak pomlouvat, ale prostě jsem to tak opravdu cítila. Ta smečka byla spousty věcmi zvláštní. Nelíbila se mi hlavně ta arogantní vlčice, kterou jsme schytali na lovu. Byla arogantní, mladá a podle mého úsudku totálně blbá. Narozdíl od Xandera jsem přeci jen byla v dost věcech méně tolerantní. A jakpak by ne? Jako mladší jsem ve smečce měla jedno z nejvyšších postavení a vlci si mě vážili. Můj pohled, rozvaha a ledový klid většině vlků měl ukázat, že mají tu čest mluvit s někým urozené krve. Snažila jsem se ke všem chovat stejně odměřeně a nijak je neponižovat ale ani jim nepodlézat. Tahle vlčice na lovu byla někdo, kdo se mě snažil vyprovokovat a přitom proti mně neměla nejmenší šanci. Věděla jsem, že pokud by k něčemu došlo, budu mít svého partnera vždy po svém boku, ať už by souhlasil nebo ne. To samé bych pro něj udělala já.
Na otázku vlčat pokývu hlavou a usměji se. "Ano, je to skvělý vlk... Byl to právě on, komu se povedlo nechat roztát mé ledové srdce... vlastně mu vůbec vděčíš za to, že jsem s tebou promluvila." řeknu s pobaveným úsměvem a dám tak Aly najevo, že je to více méně vtip, ale pravdou vskutku bylo, že nepotkat Xandera, tak si spolu asi takhle nikdy nepopovídáme.
"To opravdu můžeme... Nebo spíš. Úkryt máme sice na smečkovém území, ale úplně na kraji... Třeba pokud se nám povede mít vlčata, můžeš je přijít někdy pohlídat. Nebo tě alespoň mohu seznámit s Xanderem." usměji se na ní. Spíš než jako kamarádku jsem ji však brala spíše jako mladší sestru. Sestru, která kdykoliv může přijít a zeptat se mě na cokoliv. Na jakoukoliv radu. Kdyby ji hrozilo nebezpečí, postavila bych se za ní bez rozvahy. Ani jsem netušila, jak to Aly dokázala, ale prostě se mi dostala do srdce. Tam teď již navěky zůstane a já se vůči ní vždy budu chovat ochranitelsky stejně jako ke svým sourozencům skutečným.
Při nabídce doprovodu pokývu opět hlavou. "Pokud se ti chce, budu určitě ráda. Mohla bych ti tak třeba ukázat i naše doupě." možná jsem byla trochu neopatrná teď, ale Aly jsem skutečně věřila. Mohla se přetvařovat, ale odhad na vlky jsem měla dobrý. Můj instinkt mi říkal, že jsem ji potkala jako duší napůl dospělou vlčici a za tu chvíli se mnou se stala o něco dospělejší. Vlastně jsem za to byla ráda. Pomalu se zvednu a pohlédnu na ní, jestli se dál tedy vydá se mnou.

Jen se protáhnu a rozhlédnu se. Spaly jsme dlouho a ráno se překlenulo v krásný den. Podívám se na Aly a usměji se na ní. Opět jsem se na chvíli zarazila nad tím, jak moc jsem zestárla, jak moc jsem se dokázala otevírat... a vše kvůli Xanderovi.
Při otázce, co mám vlastně v plánu, si trochu povzdychnu a pohlédnu na sluneční oblohu. "Vlastně ani nevím, jsem hodně daleko zas od smečky a od mého partnera, asi bych se měla pomalu vrátit. Jsme ve smečce vlastně noví, konečně jsme našli místo, kde se uchýlit, našli jsme si i úkryt a tak nějak... plánujeme vlčata. Přeci jen, čas se stále více a více krátí. Jen je to všechno... složité." otevřu se po chvíli úplně. Vlastně pro mě Aly byla, jako mladší sourozenec v tuhle chvíli. I když jsme spolu nebyly nejdéle, tak nějak jsem ji poučila o dost věcech a ona si zas mezitím našla cestu k mému srdci. Možná i proto jsem ji právě teď prozradila veškeré mé myšlenky, vlastně zároveň i obavy a přání. Tak nějak jsem stále více přemýšlela, jak se vlastně Xander asi má. Tak nějak jsem měla potřebu jí ukázat i náš úkryt, přeci jen... i když byla z jiné smečky, kdyby měla chuť, občasná pomoc s vlčaty se vždycky hodila. Pokud nám to tedy alfa vůbec někdy dovolí.

<- Ovocný lesík

Všimla jsem si zvláštní záře u Alyanny, ale neměla jsem moc čas to nijak komentovat, rozhodně si vybrala zvláštní magii. Trochu mi to připomnělo, že bych se na své magie také měla více zaměřit a zesílit i v nich. Byly také potřeba.
Po začátku deště v noci jsem zavedla vlčici do nejbližších hor, kde se dalo schovat. Vklouznu s ní proto do nejbližšího úkrytu, který najdu a který se zdá bezpečný. Byl to možná spíše více převis než jeskyně, ale byl dobře umístěn tak, aby do něj nemohl zanést déšť ani náhlý vítr. Kouknu na Aly a vklouznu dovnitř, co nejvíce dozadu, kde si lehnu. "Promiň, že jsem tolik spěchala a moc s tebou nemluvila... Nechtěla jsem úplně promoknout." pousměji se na ní a pak nechám na chvíli zaplanout u nás malý oheň. Udržuji ho, dokud se z našich srstí neodpaří většina vody. Bylo poměrně teplo, to bylo jedině dobře, ale i tak, vlhkost kožichu byla zrádná.
Pohlédnu pak znovu ven. "Asi nám nezbyde, než to přespat." řeknu tiše a pak si položím hlavu na tlapy a opět usnu. Byla jsem tak nějak zvyklá odpočívat dokud to šlo.

Ráno mě probudilo teplo a paprsky svítícího hřejícího slunce. Nebe bylo opět bez mráčků a celá obloha slibovala, že bude krásně a teplo. Pohlédnu na Aly a usměji se. "Dobré ráno přeji."

Spánek byl dlouhý a klidný. Mé tiché přání k matce Zemi se tak splnilo a z dlouhého odpočinku mě nevytrhla ani žádná noční můra. Bylo příjemně teplo, takže nás nic dalšího ve spánku nerušilo a mohly jsme tak nabrat zpátky síly, které jsme vydaly ve Svatyni.
Spokojeně odfukuju a hlavu mám položenou na předních tlapách, když mě probudí pohnutí Alyanny a pak její věta. Jen zívnu a pomalu otevírám oči, když tu náhle první kapka přistane na mém čumáku. Byla studená. Prudce zvednu hlavu a oklepu se. Podívám se na zatemnělou oblohu. "Máš pravdu... v noci bude pršet a ta právě nastala... Asi bychom se měly přesunout někam, kde tolik nepromokneme. Ovocné stromy jsou tu daleko od sebe a ještě nejsou dostatečně olistěné." řeknu a vstávám. Kapek začalo přibývat a soudě dle vlhkosti vzduchu se dalo dobře odhadnout, že nás čeká celonoční slejvák.
Na malou chvíli zapřemýšlím, jestli spíše do lesa, nebo do hor, nakonec však zamířím do hor. Pokud mě instinkt neklamal, a déšť potrvá celou noc, bude lepší, když najdeme stabilní úkryt někde v jeskyni.

-> Jižní hory

Když poznamenala, že znaky jsou památkou na matku, musela jsem jen smutně pokývat hlavou. Vlčice byla tělem a momentálně i sílou dospělá vlčice, ale ztráta rodiny byla věc, při které se snad každý dospělý vlk cítil tak trochu jak malé bezmocné vlče. Kdyby jí matku vzalo stáří, asi by to také nesla trochu jinak. Netušila jsem jakou větší útěchu jí poskytnout a tak jsem jen mlčela.
Na její informaci, že jsem si nic nekoupila se jen mírně pousměji. "Ne, pana Wu dobře znám a už jsem u něj párkrát byla. Momentálně šetřím, abych ho neotravovala jen s maličkostmi." řeknu a uvelebím se lépe tak, že si položím hlavu na tlapy.
"Není třeba se omlouvat, sama jsem velmi unavená." řeknu a jako potvrzení mě přepadne potřeba si zívnout. Výcvik ve svatyni byl náročný a obě jsme měly právo si na chvíli zdřímnout. "Hezké sny, ať tě matka Země ochrání." zamumlám tiše větu, která se u mé rodné smečky tak často používala a sama usnu.

<- Mlžná džungle

Cesta džunglí byla únavná pro zmožené svaly, ale obě jsme ji zvládly na jedničku. Brzy se před námi objevil volný prostor a příjemný voňavý rozkvétající ovocný lesík. Bylo to tu nádherné a já přemýšlela, jaké by to tu bylo s Xanderem. Tiše si povzdychnu a z myšlenek mě vytrhne až Alyanna, která si všimne obchodníka.
Kývnu na ní, aby věděla, že o něm vím a vím, kdo je. Nakupovat jsem však u něj nepotřebovala a tak si Jen lehnu k nedalekému stromu a pozoruji Alyannu, jak se s panem Wu domlouvá. Musela jsem se pousmát. Takhle z dálky to vypadalo docela komicky. Wu se snažil upozornit na vše, co u sebe měl. Byl to proradně dobrý obchodník a uměl opravdu zaujmout. Nakonec Alyanna nakoupí nejspíše vše, co potřebuje a Wu na ní na konci foukne prášek, znala jsem ho, sama jsem takto přišla ke svým znakům. Naklopím hlavu na stranu a sleduji srst vlčice, na které se objeví znaky. Když ke mně přijde blíž, pousměji se. "Moc hezké znaky." řeknu směrem k ní.

<- Svatyně

Byla jsem unavená, trénink mi dal zabrat, ale bylo to potřeba k tomu, abych byla silnější. Přeci jen jsem měla stále na paměti to, že bych ráda s Xanderem v Alateyské smečce založila rodinu a na to jsem potřebovala více síly. Bylo třeba dokázat, že jsem dostatečně silná, abych byla přínos pro smečku a že vlčata jsou skutečně dobrým nápadem. Čím více jsem navíc takto uvažovala, tím více mi chyběl Xander. Lehce si povzdychnu a když spatřím Alyannu, zamířím k ní, byla od pohledu také unavená, ale rozhodně z ní čišela síla, kterou nabyla ve Svatyni.
"Nemáš zač, také jsem se sem potřebovala dostat, přeci jen je potřeba zesílit." řeknu a když mluví o odpočinku a o ovocném lesíku, pokývu hlavou. V mých očích však probleskne trocha smutku. Ovocný lesík pro mne byl vzpomínkou na Xandera a ten mi momentálně chyběl. Nahodím rychle úsměv, abych zakryla smutek a vykročím za vlčicí.

-> Ovocný lesík

Šla jsem za Aly, která si nejspíše vzpomněla, kde je svatyně. Ta byla stále stejné, přesně taková, jakou jsem si ji pamatovala a našly jsme v ni i jednoho a toho samého vlka - Mistra. Byl mlčenlivý jako obvykle a jeho zrak byl jako by přesně viděl všechny myšlenky a pocity, které se mi honily hlavou. Tak nějak jsem se i díky tomu divila, že to není právě on, kdo by zde byl považován za boha. Ten obchodník byl také dost zvláštní, ale Mistr? To byla klidnost, moudrost a trpělivost sama.
Jen lehce kývnu na pozdrav, protože mi přišlo skoro až hříšné narušit klid a ticho tohoto místa. Mistr jako by pak přesně věděl, co přesně potřebuji, kývl na mě a já se vydala za ním.


Nákup:
5 mincí -> 40%
Síla = +10%
Vytrvalost = +10%
Rychlost = +8%
Obratnost = +8%
Lov = +4%

Schváleno



Síla
První na řadu, jak jsem již věděla, přišel souboj s Mistrem v ringu. Nebyla jsem proto ani překvapená, když se kolem mě objevil právě ring a já stanula proti vlkovi. Věděla jsem, že jsem neměla šanci ho porazit, ale rozhodně jsem do souboje dala všechno, už jenom proto, abych Mistrovi dokázala, že jsem se od minula polepšila.

Schopnost lovu
Když byl souboj v ringu u konce, objevila jsem se náhle v lese. Již jsem z toho nebyla tak v šoku jako při minulé návštěvě, spíše jsem to čekala. Stejně jako jsem již věděla, že mým úkolem zde bylo zdokonalit si schopnost lovu.
Lehce se přikrčím a našpicuji uši. Netrvá dlouho a do nosu mě uhodí pach lasičky. Byla nedaleko ode mě mezi stromy, zrovna byla otočená na druhou stranu, protože se tam nejspíše něco mihlo. Na nic jsem nečekala a přikrčila jsem se pomalu víc k zemi a začla jsem se přibližovat k lasičce. Chtěla jsem na maximum využít moment překvapení, aby mi nestihla zdrhnout na strom. Když jsem byla dostatečně blízko, vystartuji. Lasička se otočí a nakonec vznikne trochu delší honička. Lasička i díky momentu překvapení neměla šanci a tak jsem ji po nějaké době neustálého nadbíhání, aby se nedostala ke stromu, zakousla a jediným kousnutím ji zlomila vaz. Rychle jsem ji pak i spořádala, abych nabrala sílu na další zkoušku.

Vytrvalost
A další zkouškou byl také výšlap do skal. Sotva jsem posvačila lasičku, objevila jsem se ve skalách. I zde jsem již tušila, co se má dít a tak jsem se vydala stálým tempem na výšlap. Byla jsem ráda i za to, že jsme si za smečku vybrali právě tu, co sídlila v horách. Pohyb po skalách jsem i díky tomu a hlavně díky mému partnerovi, zvládala o dost líp než kdy předtím. Dobře jsem zvolila tempo, abych vydržela co nejdéle a pečlivě vybírám cestu, kudy se drápu nahoru. Když dosáhnu určitého požadovaného bodu, přesunu se na další místo na další zkoušku.

Obratnost
Další zkouškou byla překážková dráha v džungli. Tuhle jsem zbožňovala asi ze všeho nejvíc. Na nic jsem nečekala a rozběhnu se vyznačenou překážkovou dráhou a zdolávám překážky jak nejrychleji můžu... milovala jsem les a džungle byla takovým zarostlým záhadným lesem. Možná i proto mě to tolik bavilo...

Rychlost
Už jsem byla celkem unavená, ale čekala mě už jen poslední zkouška. Závod. Objevím se vedle mistra a ten na mě kývne. Podívám se před sebe a během chvíle pak vyběhnu s Mistrem ze startu. Pelášili jsme oba plání. Milovala jsem tu volnost pohybu, ale brzy mě začaly bolet nohy a plíce usilovaly o vzduch do roztrhání. Věděla jsem, že vyhrát nad Mistrem bylo nemožné, i tak jsem se snažila ze všech sil. Když jsem si už myslela, že padnu, byl konec závodu a já vyčerpaně dýchala.

Když konečně popadnu dech, objevím se zpět ve Svatyni a Mistr, který se snad vůbec nezadýchal. Pokývu mu na poděkování, předám mince a s hlubokým nádechem, abych přestala zrychleně dýchat, se vydám zpět z jeskyně za Aly.

-> Mlžná džungle

Alyanna naslouchal a zdálo se, e mé myšlenky chápe. Potvrdila to i dalšími slovy. Sice Iris s Nerem tak trochu bránila, ale něco na jejích slovech pravdy bylo. Možná to tak vskutku bylo, ale já si i tak vnitřně stála za tím, co mi připadalo správnější... že mu bohyní zůstává matka Země.
Zhluboka se nadechnu a nasaji tak vzduch do plic. Džungle byla zvláštním, nebezpečným a přesto poměrně hezkým místem. K bohům jsem se dál nevyjadřovala, ale pokýváním hlavy jsem Alyanně dala za pravdu. Asi si na ně taky udělám lepší názor, až je třeba potkám.
Prodírali jsme se mezi stromy a liánami, přeskakovali jsme rozsáhlé kořeny... Bavilo mě to, vzpomněla jsem si, jak jsem zde byla s Xanderem. Myšlenka na mého partnera mě trochu zasáhla u srdce. Zas to bylo celkem dlouho, co jsem ho naposledy viděla a začala jsem nabývat lehkého strachu, že se zas někde mineme a neuvidíme se poměrně dlouho. Přeci jenom jsem stále více uvažovala, jak se zeptat alfy a přesvědčit Xandera o vlčatech. A s těmito myšlenkami jsem se možná trochu více uzavřela do sebe a jen matně jsem vnímala cestu, která nás zavedla až do svatyně.

→ Svatyně

← Les u Mostu

Vydala jsem se zas o kus dál, protože v lese jsme strávili delší dobu, než bychom chtěl. Alyannina společnost mi nebyla nepříjemná, spíše naopak... Věděla jsem i ,že vlky snáším o dost líp i právě díky tomu, jak moc mě můj partner dokázal změnit. Připadalo mi to zvláštní, ale možná jsem za to byla i ráda. Alespoň mě vlci už na první potkání nepovažovali za chladnou vypočítavou mrchu. Taková jsem vskutku uměla být stále, ale Xanderovi se povedlo povolit ledy okolo mého srdce.
Debata se stočila k "bohům", což mi zrovna dvakrát nevyhovovalo. Navíc mě trochu zaskočila otázka Alyanny, jestli jsem je už potkala... Spíše ne, ale tehdy to Xanderovo poblouznění bylo asi dílem jednoho z nich. "Víš... asi spíše ne, ale... já na tyhle bohy nevěřím. Mohou to být mocní vlci, ale nikdy je nebudu brát jako bohy... Bohové podle mého nemohou mít podobu. Jinak by přeci nemohli být bohové pro ostatní živé bytosti... Dost vlků se mi snažilo vysvětlit, že jiné bytosti mají jistě své bohy, ale... v tom případě tyhle takzvané bohy beru spíše jako určité posly... Posly matky Země. To je jediná bohyně, kterou jsem ochotna uctívat. Už jenom proto, že je všude kolem nás. Nikomu nenadržuje, v každém ohledu je nestranná a spravedlivá, i když některé její počiny nejspíše kvůli citům jako moc spravedlivé nevidíme." ujmu se nakonec přeci jen vysvětlení mých myšlenkových pochodů.
Když se pohroužíme do džungle, Aly si začne rozvzpomínat a já se jen mlčky usměji a zamířím směrem ke svatyni.