Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Smrt byla blízko. Cipher věděla, že to je její konec. Byla pohřbena pod lavinou a nikdy nebude nalezena. Mohla zašeptat pár posledních slov na rozloučenou matce, než ji opustí poslední dech-
A přesně i proto zapištěla, když byla zachráněna. Neumře! Bude žít do zítra! Mami, tati, sourozenci, slyšte, že Cipher je naživu! Pak však tlamičku náhle, zmateně zavřela. Zamrkala, jedno z uší částečně postavené v pozoru, zatímco druhé pořád leželo na hlavě. Vznášela se! No jo, ale kam? Kam se to vznášela? A proč se to vznášela? Cítila cizího vlka a slyšela slova nějaké cizí vlčice. Nakonec pocítila pod nohama pevnou půdu a otočila se na svého uchvatitele, aby se mu zahryzla do nohou. Za trest! Vlk to ani nevnímal a tehdy se konečně rozhodla dát trochu pozornosti té vlčici před sebou. Byla od ní mnohem dál než máma, ale stejně si Cipher nemohla být jistější, že je mnohem menší. Taky byla světlejší. Takové barvy ještě neviděla! Otočila se taky za tím velikánem, co odcházel. On byl naopak obrovský a taky divně barevný. Copak všichni neměli ty stejné odstíny jako máma, táta a sourozenci? Vlastně si vzpomínala na ještě jednu tmavou vlčici... co ta byla zač a kam tátu odvedla? Byl to vůbec táta? No, vypadal jako její sestry, takže musel být!
Vlčice před ní na ni promluvila a Cipher s překvapením zjistila, že rozumí tomu, co jí bylo řečeno. Vlčice se představila, Hanka! Cipher otevřela tlamičku, ale vypadlo z ní jen tiché blafnutí a pak nalezla blíž k předním nožkám oné Hanky. Byla jí zima - a tak se na nich schoulila, pořád docela od sněhu a taky na některým místech mokrá, jak se na ní sníh rozpustil.

Její sourozenci se pomalu a jistě začínali budit a máma si jí nevšímala, proto Cipher udělala jedinou jasnou věc - začala si tlapkat po okolí. Několikrát si vybila čumáček, jak se hnula příliš rychle a spadla na něj, ale pomalu získávala stabilitu a i sílu, jak se vždy mermomocí hrabala na tenké nožky. Tiše si kýchla a zamávala ocáskem, jakoby jí to snad mělo pomoct. V očích se jí však zablýskl docela rozhodný výraz a s krátkýma nožičkama si to pendlovala pěkně směrem k tomu zářivému něčemu.
Její cesta byla neskutečně dlouhá a docela ji vysilovala, takže se po cestě několikrát vyvalila na břicho a jen kňučela a zírala na to studené cosi, co ještě potřebovala prozkoumat.
Uběhlo pár minut a Cipher se konečně dostala ke kamenným blokům, které dělaly jasnou přehradu před zbytkem úkrytu. Ještě Cipher něco podobného nezastavilo, ne - dnes hodlala zdolat tuto nepříjemnou překážku ve své cestě. Proto začal souboj. Drápala se pacičkami napřed a tentokrát tu nebylo nikdo, kdo by vlče postrčil nahoru - musela si dopomoct zcela sama. Nakonec se však rozhodla, že začne cestovat po okolí, odkud i viděla jinou vlčí rodinku, co se nedaleko držela u svých vlčat. To ji však nyní nijak nezajímalo. Ona musela pokořit tuto kamennou hrozbu!
Po pár minutách konečně našla rozbořenou stranu, která byla lehčí k překonání. Vyhodila nahoru přední tlapičky a následně zjistila, že neví co dál. Teď bude muset zvednout ty zadní, že? Otočila hlavu, podívala se, ale bylo to hrozně daleko. Proto se začala škrábat dál, zapřela se o druhou stranu a začala se pokoušet vytáhnout zadek a tenoučké nožičky nahoru. Kdokoliv by její snažení sledoval, nejspíš by ho považoval za poměrně vtipný moment. Cipher na druhou stranu bojovala o svou čest a budoucnost.
Konečně se jí podařilo natáhnout se dostatečně, zadní tlapka si našla správné místo a uchytila se. Brzy už drobná, hnědá slečna, našla dost opory, aby se dostala nahoru. Než však stihla radostně kvílet, posunula se dopředu a rovnou zajela dolů do studivé kupky sněhu. Už už zakláněla hlavu, aby začala pištět, když na ni náhle z korun stromů sletěla další hromada, co od rána už stihla napadat.

Cipher pochvalu skutečně uvítala. A sotva pár minut později už se válela po matčiných předních nohách a chytala ji, zatímco tiše blafala. Těžko říct, co se jí honilo hlavou. Dlouho však v tomto stavu nevydržela, jelikož se opět překulila, zamrkala a oklepala se. Copak se to s ní dělo? No, na tuto otázku Cinder velmi brzy dostala odpověď. Její dcera se totiž znovu vydrápala na nohy.
Následujících několik desítek minut se Cipher učila, jak chodit bez toho, aby musela po každém kroku padat a zase se zvedat. Zdálo se to být dlouhým procesem, ale byla vlče a musela se těmto věcem naučit - na Mois Grisu ještě o to rychleji. Navíc, tady v horách? Kdyby se sama nedokázala přemisťovat a podobně, dost možná by z toho nakonec mohl být problém.
Na konci druhé hodiny se schoulila mámě k tělu a bylo vidět, jak drobná vlčice na nějakou dobu vypnula. Samozřejmě se nakrmila a pak si užívala teplo. Teď pro jednou byla i Cinder svobodná a mohla si dělat co chtěla - a uvažovat nad tím, co chtěla.

Sotva pár hodin poté už se vlčka drápala na nohy, znovu a neohroženě. Zjevně si potřebovala nějakou dobu odpočinout, ale teď už se připravila pokořit svět. Zastavila se u máminy hlavy, párkrát na ni blafla a konečně se rozhodla udělat si nejdelší pochod, co zatím za svůj život zažila. Pěkně do středu místnosti, kde na podstavci byla trojice stromů - a cosi bíle zářícího.

Máma zareagovala na její výraz a když se Cipher znovu začala cpát na nohy, tentokrát dostala pomocnou ruku. Nebo spíš pomocný čenich. Máma se natáhla a podebrala ji tak, že vlče pro jednou bylo schopné stát. Zmateně kníkla a přitáhla si nožky blíže k tělu, takže když se Cinder stáhla, Cipher zůstala stát. Zavrtěla ocáskem - ale ani se nehnula. Nejspíše se mírně obávala, že pokud se hne, tak se jí podlomí nohy a zase skončí na zemi. I proto pootočila hlavu zpět na mámu a chvíli na ni mírně tupě zírala, než ňafla do vzduchu a zvedla jednu tlapičku a přemístila ji vpřed, aby udělala váhavý krok. Tiše ňafla ještě jednou a pak se pokusila udělat to stejné se zadní nohou. Teď, když pevně stála, bylo to najednou všechno mnohem lehčí. Brzy na to už udělala to stejné i se zbylýma nožkama. První krok! Vypadalo to skoro všechno až moc skvěle... dokud se nepokusila o další, velmi unáhleně, neujela jí přední noha a jak se pokusila rychle posunout dopředu, nohy jí podklouzly a ona se rovnou nehezky vybila o kamennou zemi. Začala nespokojeně vrčet a bručet a stěžovat si, ale zase se pokusila hned stavět na nohy. Tentokrát už to šlo lehčejc než předtím, jelikož tušila jak na to. I proto se jí pomalu zadařilo vyhrabat na nohy a přemístit se pomalými, vratkými kroky směrem k mámě. Dělala své kroky hrozně dlouhé, jak se snažila vždy natáhnout tlapky jak jen to šlo, aby se pohnula co nejdál.
Když se nakonec zastavila mámě před obličejem, posadila se, zaklonila hlavu a zavrtěla ocasem. Ostatní sourozenci ji zjevně nezajímali, jednoduše si užívala, že má pozornost pro sebe.

Když si všimla, jak se máma baví, dlouze a nespokojeně zabručela. Bylo to takové táhlé, kňučivé cosi. Bylo to pořád pisklavé. Podívala se na mámu, protože i když se snažila, přes její bok neviděla. Proto se nakonec jen opřela o její bok a pokusila se zapřít. Cinder tak mohla cítit mírný tlak, jak se ta drobná, chlupatá kulička svou celou váhou (která byla tak desetinová a menší oproti Cinder), zapřela. Natáhla nožičky, aby zkusila, jestli se na nich takhle udrží, ale to jí to podklouzlo a vlče skončilo na zemi na boku. Okamžitě si začala nespokojeně stěžovat tichým kňučením, bručením a zíráním na mámu. Proto se taky odhodlala jednoduše zvednout hlavu a štípnout mámu do boku. Určitě za to mohla ona! Byla přece tak velká a Cipheřiny nožky nemohly za to, že ještě nevěděla, jak na nich stát.
S tím se jala plazem vpřed. Rozhodla se dostat na matčiny přední nohy a začala několika minutová komedie, kdy měla Cinder poprvé to štěstí vidět, jak se jí dcera snaží postavit na nohy. Ocásek se švihal ve vzduchu, i když měl absolutně malicherný dosah. Vlče mručelo a bručelo a nakonec se jí podařilo se znovu posadit a posouvat vpřed za pomoci předních nožek. Když pak ale ovšem viděl po okolí odcházet Xandera a Sierru, kteří šli po dvou... zpozorněla. Chvíli na ně zírala, načež nadzvedla zadek, aby konečně přenesla váhu na zadní nohy jako předtím. Sotva však trochu zvedla bříško, rozjely se jí přední nohy. Přesto však vítězně zvedla zadek k nebesům a rozjela se po břichu a rozjíždějících tlapkách směrem vpřed, dokud sebou jednoduše nepleskla na bok, nepřevalila se na zádech a nekýchla si. Pak se znovu vrátila na bok a zahleděla se významně na mámu.

Spokojeně si pomlaskávala, přitulená k máminu boku. Už byla docela velká, šestadvaceti denní slečna. A tohle byl ten osudný den, který se měl zapsat do její paměti - dnes si poprvé začínala uvědomovat sama sebe a poprvé si začínala pamatovat. To samozřejmě zatím ještě netušila. Nemohla přeci vědět, že její nejstarší vzpomínky budou pokračovat k tomuto dni.
Bylo ráno a dovnitř skrz okno nad čtveřicí stromů prosvítalo tlumené světlo. Tedy, slunce nesvítilo, bylo za mraky - přesto tam však cosi svítilo. Cipher zamrkala a zvedla hlavu. Opatrně se vyškrábala do sedu, i když měla nohy jako z želatiny a jedno ze sklopených uší se mírně nadzvedlo a pohnulo směrem, odkud to divné světlo přicházelo. Taky tam byl... chlad. Vlče na stromy zíralo, než se náhle z vrní větve cosi složilo a spadlo přímo dolů. Cipher se naježila skoro jako kočka a bez nějakého většího přemýšlení tělo vložilo sílu do zadních tlapek, které pomohly vymrštit tělo, díky čemuž narazila plnou vahou do matky a opřela se o ni předníma nohama, aby se přes její obrovské tělo dostala na druhou stranu. Nekvílela, jen se přehoupla přes její záda a tupě dopadla do tmy za jejím bokem. Hned moment na to zpoza Cinder vykoukla hlava.
Cipher zatím netušila, že to, co spadlo do úkrytu, byl nakupený sníh.

Křik. Proč že vlastně křičela? Těžko říct. Jenže všechno to ustalo, když ucítila dotek. Celá se pořádně natáhla, jak jen to tlusté tlapičky dovolovaly a vyplázla jazýček nazpátky. Brzy na to ji však už máma odvalila zpátky do tepla k břichu, kde vlčice zavrtala čumáček co srsti a po chvíli znovu vykoukla. Položila hlavu na zem a dlouze si zívla. Brzy se znovu ponořila do říše snů, ignorujíc, že její bratr ještě chvilku nazpět vřískal. Hrabala mírně nožičkami, jak se ve snu snažila někam doplazit, nebo možná už i doběhnout. Tady v teplíčku to ale přeci nevadilo. A taky si hezky snila o tom, že je s maminkou. Přeci jen se na ni poprvé pořádně podívala - vlastníma očima! Pořád ale měla zrak docela rozmazaný a spíš ji identifikovala jako další, tmavou skvrnu. Stejně jako byla ta druhá, se kterou ještě chvíli zpátky vřískali.
Přivinula se blíž k srsti a zašátrala v ní čumáčkem. Netušila, kolik času ubíhá, ale byla jí zima. Možná, že by měla požádat mámu, aby jí věnovala pozornost - ale ne. Tentokrát se spokojí s teplem jejího kožíšku. Nic dalšího nepotřebovala. Jenom víc blahodárného spánku, aby ji očka přestala štípat po tom, jak je sotva pár minut začal používat.

Všechno bylo tmavé a hřejivé. Všechno bylo tak... známé. Až pak najednou nebylo.
Cipher byla velmi klidné klubíčko - nijak s sebou neházela, moc hlasitá taktéž nebyla a spíše se držela u matčiných struků. Rozhodně nevypadala jako nějaké slabé vlče, co nepřežije do další noci, to určitě ne. Jen byla celá taková... klidná. Asi nějaké ticho před bouří.
Její dny ubíhaly klidně, jak si drobná, čokoládová kulička, hověla v matčině teplé srsti a nevnímala existenci nikoho jiného. Možná tu tedy byla konkurence, co musela občas odrážet, aby se dostala co nejlépe k mléku. Když se pak začaly rozlepovat oči a vlče si začínalo uvědomovat, že tu není samotné a že ti ostatní vlastně vypadají docela... podobně na to, jak vypadá maminka (nebo aspoň jedno z nich, další dvě byla spíše podobná na otce - to však ona zatím nerozeznávala). Natáhla čumáček ke kuličce, která vypadala jako ona a momentálně kvílela. Jeden by skoro slyšel to doplňující 'cvak', jak se drobné zoubky nešikovně dotkly srsti druhého vlčího brownies. Ani to nemohlo bolet, neměla sílu a spíš stejně projela srstí, než že by se jí dařilo nějak bratra utišit pokousáním jeho pěkné srsti. Načež začala kvílet taky. Bylo jí jedno, že má dva sourozence, kteří byli u mámy spokojeně uhnízdění, tahle chlupatá kulička, kterou právě oslintala, křičela. Její pokus ji uklidnit nepomohl a tak jednoduše křičela taky. Byl to snad první pořádný zvuk, co krom jemného kvíkání vydala od narození. Jeden ještě netušil, že po tomhle už nikdy nezklapne.