Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Aha, Hanka strašila omladinu! Docela aktivně, zdálo se! No teda Hanko...
Cipher se však - ani ne oplátku, jako spíš rychle rychle aby dolů dostala vajíčka - oklepala a chrstla tak na drobnější vlčici. Takovou kožíškovou, ale voda jako voda, že? Aspoň v tom nebylo bahno!
Jenže i Hanka se rozhodla opustit vodu - asi vzala v potaz své vlastní varování - a Cipher se na ni jen tak žalostně podívala. Musela by ji přemlouvat dlouho? To za ní Hanka vážně tak moc nechtěla? Jenže pak se Hanka opravila, že je její kamarádka a Cipher skončila zmatená ještě víc. Huh? Hanko, co se tu děje? Hanko, o čem to mluvíš...?
"Kamarádka?" zopakovala. Nebyl mezi nimi hodně velký rozdíl? A nebo... nebo na tom možná v kamarádství nezáleželo. Jenže pak se začala Hanka rychle opravovat a Cipher mírně podrážděně stáhla uši k hlavě. O čem to kdákala, proiris? "To říkáš všem, viď? Vždycky jsi na všechny hrozně milá. Jednou se ti to vymstí." A to nebyl slib, spíš takový malý strach - těm hodným se vždycky něco stalo.
"Err... ne tak úplně." Možná by nebylo od věci to vyklopit? "Vzala jsem roha, protože naše rodiče zajímá jen Iliana a od malička to byla Iliana sem, Iliana tam a teď zmizela potom, co se s námi fakt měsíce a měsíce neviděla a rodiče to viděli a my taky z nějakého důvodu a máma se složila a... no, upřímně, přijde mi, že když si každý vybral svoje oblíbené dítě, tak jsem tam navíc. Chápeš to, ne?" První větu ze sebe vyrazila prakticky jedním dechem.

Cipher neměla zrovna dobrou náladu a světe div se, Hamka ani moc nepomohla. Už co ji uslyšela, ohrnovala nos... i když měla vůbec důvod ji šikanovat a nemít ráda? Těžko říct, huh. A ona k ní asi ani žádnou tu negativitu nutně necítila - jen Taiclara si myslela, že je ve všem lepší zrovna beta smečky. Směšné.
"Cože? Co? Kladou vajíčka?" a vyrazila z vody úprkem, najednou naježená jak chomáče trávy v trsech. Rychle se začala rozhlížet po kožíšku a když už byla u toho, docela se zarazila pohledem i na Hance. Zas vypadala jinak. To bylo... zvláštní?
"Uh," vypadlo z ní konečně. Proč by se tu Hanka jen tak najednou objevila? Někdo ji poslal... že ano? "Poslala tě má- Cinder?" a očima se zapíchla do blízké křoviny. Nebude jí říkat máma. Proč taky? Vypadala, že ji víc zajímá její vlastní svět a Iliana než oni. Ale jen ať si to vynahradí s jinými sourozenci. Všimla by si vůbec s otcem kdyby odešla a už se nevrátila? Měla by jít za Joseline a Hvozdíkem... tam by jí bylo líp.

>> Tajga

Vlčice proběhla snad celou tajgou a poměrně bezmyšlenkovitě mířila směrem vpřed. Hluboce oddychovala a vypadala, že by se nejraději někam svalila. To alespoň do okamžiku, kdy udělala krok vpřed a najednou až po hrudník zajela do jednoho z bahnatých jezírek. Vlčice vyjekla a prudce nohu vytrhla a udělala pár krůčků zpátky.
Minové pole, huh? No, aspoň ji sem snad členové rodiny nebudou pronásledovat. S tím začala opatrně kráčet směrem vpřed, to aby nezapadla do jednoho z jezírek a byla relativně v bezpečí. Sem tam měla tlapky ve vodě, ale moc jí to nevadilo. Nakonec se totiž jala nahánět pulce kterých tu bylo skoro nekonečné množství. A žáby. Po jedné z takových eskapád skončila v jednom z jezírek a na hlavě jí zůstal květ leknínu a žabka, která brzy seskočila zpátky do vody.

>> Oáza klidu

Cipher vyběhla ven z úkrytu a mimo území Alatey. Lapala po dechu a prudce zabrzdila, aby nenabrala nejbližší strom, který jí zrovna stál v cestě.
"AAAAA K SAKRU!" zakřičela si do tichého lesa sama pro sebe. Nechtěla tam vybuchnout a vmést matce do obličeje že je špatná matka. I kdyby byla, tohle bylo něco, co si v sobě jeden dusil celý svůj život, ne? Než umřel. No, k tomu měla Cipher ještě daleko.
Vrazila své tělo oproti jednomu ze stromů a chvíli tam stála, kůra nepříjemně škrábající kůži pod srstí. Chvíli tam stála a frkala, pak se však rozešla hlouběji do lesa a brzy ji stromy pohltily. Cipher se úplně nechtěla nechat najít, ale vzhledem k tomu, jak vždy kousek popoběhla a pak se opřela o strom... zanechávala za sebou pachovou stopu. Možná se nechat najít vážně chtěla.

>> Mokřady

(76)

Všichni se pokoušeli situaci vysvětlit. Otec Cipher, matka Cipher, Vittani oběma rodičům. Cipher jen zadržovala slzy a uhnula, když se o ni otec pokusil otřít. A pak k ní nakráčela matka a pokusila se o to samé. Od Cipher přišlo jediné, rozhodné a tvrdohlavé slovo.
"NE."
Nehodlala jim dopřát doteky nebo nějakou útěchu. Nehodlala jim ukázat, že je chápe a odmítala se podvolit. Odmítala se nechat táhnout proudem, hlavně když měla tu šanci si postavit hráz. Hráz, která ji od tohohle uchrání. Zavrtěla rázně hlavou a udělala krok zpátky.
"Oba dva jste si už své oblíbence vybrali a já jsem přebytečná. Jako vždycky. Co je mi po mateřském citu, když tu nebylo pro mě? Z téhle rodiny se o mě snad nejvíc starala Vittani. To je asi tak nejblíž co jsem k nějakému mateřskému citu měla," štěkla Cinder do tváře. Na otce štěkat nehodlala - co mezi nimi bylo se vyjasnilo. Nehodlala ho do tohohle zatahovat.
"Odcházím. Nevím kam, ale odcházím." S tím se vlčice prostě otočila se staženýma ušima a vyrazila ven rychlostí blesku.

>> Tajga

(75)

Vittani vypadala, že její šklebení zrovna neoceňuje, ale to Cipher nijak nebránilo v tom, aby byla neustále otravná mladší sestra. Kam ses narodila, to máš! Tak či tak, zdálo se, že celá situace půjde brzy do kytek. Prvně si povídali, co dělali a Cipher vážně kývala na slova Vittani, která vyprávěla, co se stalo mezi ní a těma omegama a ní a Cipher a ní a Enigmou... huh, že by ho potkala hned jak se rozdělily? To by asi i dávalo smysl! Cipher ji přeci jen nemohla najít a když pak chytila kdesi její stopu, narazila na Keijiho. Asi jim to prostě nebylo souzeno.
Jenže pak se udála ta věc s magickým větříkem, Cipher sevřela rty a sledovala náhle smutnou tvář otce a jejich matku, která se z celé situace nezačala div hroutit. A Cipher... si v ten moment přišla sama jako nikdy předtím ne.
Enigma se snažil utěšit jejich máti a celkově to vypadalo, že si jsou blízcí. Vittani na druhou stranu zjevně trávila čas s jejich otcem a jistě se půjde otřít o něj a uklidnit jeho jistě nelibé myšlenky. A Cipher? Ta zůstane navíc. Když byli čtyři, bylo to snesitelné, ale ve třech vždycky bude jeden... mimo.
,,Proč tě zajímá absolutní cizinec víc než tvoje děti?" zeptala se konečně Cipher a zvedla oči k Cinder, kterou se snažil Enigma nějak utěšit. A k tomu pak ještě v ráně zakroutila čepelí: ,,Proč je pro tebe důležitější než ti, co tu zůstali?"

(74)

Cipher vyplázla špičku jazyka na zbytek účastníků 'Cipheřiny přednášky o květech Mois Grisu'. ,,Jasně, že jsem našla další. Teda... ne tak docela, on mi ji popsal jeden známej, ale byla tam další kytka, jen ta se musí vidět a nejde popsat," osvětlila. To už se však otec dal do popisu jakési křínky a Cipher zastříhala oušky. Modrý kořen si očichala a pak se zašklebila. To teda bylo něco! Konečně předními zoubky zaškrábala o okraj a nakonec si i něco málo ukousla. Ošmakovala to, zamyšleně zírala do stěny a následně prohlásila: "Křínka modrá? A loukovka? To není zlý, zní to jako dobrá svačina," uznala a ukousla si ještě o něco víc, načež kousky v tlamě posunula na stoličky, kterými ji začala drtit. To už se však skupina spíše přesunula do kroužku a Vittani měla rádoby chytré kecy.
,,Tak to můžeš začít, ty příběhářko," vyplázla na ni jazyk. Matka se však zdála, že to bere vážněji a Cipher tak zafrkala a přesunula na ně pozor.
,,Mmm... schopnosti. Co tím myslíš? Jestli jako umíme hořet a tak?" optala se Enigmy, který zase nadhodil svůj návrh, sotva matka řekla, že by mohli mluvit o svých dobrodružstvích. Už se ale nadechovala, že něco poví, když v tom do místnosti vtrhl větřík. Líbezný, letní větřík, unášející fialové kvítí. Cipher zklapla a po pár kvítcích cvakla zuby.
Ty však s větrem nad jejich hlavami vytvořily... zrcadlo. Cipher zaklonila hlavu a sledovala vlčici, jak odchází nějakým portálem pryč. Byla to Iliana? Vlastně ji ani už nepoznala. Tohle by nejspíše měli rozeznat hlavně jejich rodiče.
,,Huh," dostala ze sebe nakonec, ale nevypadala, že by ji celá situace jakkoliv zasáhla. ,,Někdo z vás umí dělat obrázky na stropech?"

(73)

>> Tajga

,,Jasně! Jestli ho někdy najdeme, tak můžu," pronesla vlčka hrdě a spokojeně mávala ocasem. To už se ale přidal bratr svým kouskem do pranice a Cipher se na něj zašklebila. ,,Tu jsem viděla taky, ale je fakt těžká k popsání. Třeba se tam někdy na podzim stavíme," navrhla a mávla ocáskem. Tak, Enigmo! Chceš machrovat kytkama? Cipher je zná taky, ha!
Brzy dorazili do úkrytu, Cipher se snažila zapamatovat si stezku a i její nejbližší okolí. Vittani a jejich otec tam už čekali a Enigma se pořád tvářil, že si mezi nimi chce zachovat jistý odstup. Cipher na to nijak nereagovala mimo krátkého pohledu na jejího bratra a pak zpátky na dvě hnědo-šedé členy rodiny. Co se jí však nelíbilo bylo, jak se ji snažil bratr udržet vedle sebe. Pro jednou se mu však poddala, už tak vypadal absolutně zmučeně předtím a tak co by chvilku nehrála druhé housle?
,,Zrovna vám utekl rozhovor o kytkách!" oznámila Vittani a Xanderovi. ,,I když tobě vlastně asi moc ne, Vittani. Říkala jsem jim jen o plazivci," s tím střelila pohledem k otci a na pár momentů se zdála být zamyšlená. ,,Pardon, že jdeme tak pozdě, jaksi se mi podařilo se v tajze ztratit. Ale! Viděla jsem pak na nížině fakt barevné kytky. A pak mi řekli o takové hnědé, co prý způsobuje křeče. Teda, jen ve velkých množstvých, normálně je prý v malém dávkování dobrá na trávení, ale může způsobovat křeče, takže je vlastně jedovatá, ale prospěšná naráz? Taková hnědá je, s menšími lístky a tak a prý to roste v lesích a tak. A už jsem říkala, jak se jmenuje? Křečka... křečka... křečka listová. Ale nemělo by to být teda od křečků, ale jakože od křečí. Což mi připomíná, kde se vůbec dají lovit křečci? A co dělají v zimě, přezimují? Dají se nějak vyhrabat ze země a sníst? Přeci neutečou když spí, ne?"

Enigma se ksichtil na její slova, ale Cipher na to nedbala. Jen ohrnula nosánek jako princezna a pokračovala ve své poklidné existenci... i když jak poklidná mohla být, když začala vyprávět mámě, co všechno zažila?!
Nakonec zklapla, když máma podotkla, že si to ráda poslechne celé později. Frkla si. Hej! Bylo to jen pro vaše uši, tak to oceňte, ne? Alespoň Enigma se chytil, Cipher spokojeně mávla ocáskem a zakřenila se na něj. ,,Si piš. Což mi připomíná... mám docela štěstí tu narážet na nejrůznější kytky. Tak schválně," nadechla se, protože tohle bude první a asi i poslední nádech, kterého si dopřeje, než se dá do absolutního vyčtení všeho možného a nemožného bez jediného zastavení. Co jsou to tečky za větami? Nic, co by Cipher uznávala jako plnohodnotnou věc.
,,Našly jsme s Vittani kytku, vlastně takové listí, jmenuje se to Plazivec lékařský. Má to takový tečkovaný lístky a je to plevel, takže to roste všude, jenže to je dobře, protože je to léčivá kytka, co se žvýká a pak se nanáší na ránu, což taky znamená, že by se pak měla rána zahojit lépe a protože to je plevel a roste to všude, tak to najdete prakticky všude a je to taková kytka poslední záchrany a to se fest hodí."

>> Oáza klidu

>> Nížina hojnosti

Cipher letěla, funěla, pořádně to nedokázala udýchat, ale konečně... konečně! Byla v tajze! A tu začala aktivně obíhat. Bylo tu však tolik pachů, že se aktivně ztrácela. To tedy alespoň byla pravda, dokud neslyšela jakýsi křik. Zastřihala ušima a následovala prvně hlasité 'Cipher, Enigmo!' a pak stejně hlasité 'mami!' které se neslo lesem. Když se dostala na dohled, docela funěla a byla pěkně zpocená. Všude dneska běhat byla upřímně docela zabíračka. Její ouška na chviličku zfialověla, ale jako mrknutím oka byla barva zase pryč.
,,Enigmo, proč tak hrozně řveš?!" houkla na vlka a už se k dvojici blížila. Nemít srst, měla by tvář pěkně zčervenalou úsilím. ,,A moc to prožíváš, prostě jsme se ztratili. To se stává," mávla ocasem. ,,Nebudete mi věřit, co se mi stalo! Doběhla jsem sem první a potkala Keijiho a pak jsme našli nějakou kněžku a ukradli jsme deku té kněžce a měli jsme čaj a pak jsme šli směrem na ten fialový les a nahánělo nás tornádo a pak jsme se rozešli a já poznala dceru alfy Daénu a jejího tátu, co je beta a taky asi jeho sestru a Minkara, takovej tmavej vlk, a Keiji měl na nížině hojnosti nějaký kámošky a taky tam byla taková černá vlčice, ale nebyla vůbec tak hezká jako paní Shine a-"

Vinovo okolí + Jhin, Cyra, Sierra, Segin, Ushari, Astrid

A sakra. Ona chce potkat Hanku? No... no nic. Polkla naprázdno. Bude s tím odteď muset žít, huh? Do háje... Do Hánky přímo. Nebo Hájky? Ne, Cipher, ztlum své myšlenky, potřebujeme fungovat!
Keiji zařval zpátky, zatímco Joseline se hájila, že Cipher křičí taky - i když ne doslovně. Na kamarádku se zazubila. No co už, no.
,,Já musím jít najít rodinu, Joseline," povzdechla si a pak se zoubky chňapla dečky, aby ji z okolí svého krku odmotala. ,,Vezmi tohle domů, jo? Taky se tam zastavím a pak... no, pak si pod ní můžeme zalézt všichni!" a obmotala dečku nesmířlivě okolo Joselinina krku. Pak se na ni usmála. A pak Joselinin táta... zazubila se na něj. ,,Tak jó, Joselinin t- pane Vino." Pak ještě mrkla po Vex, než zvedla tlapku a pološeptla k Vinovi: ,,Třeba až nebude tak vypelichaná, tak vám bude podobnější!" No jo, však se podívejme na ten nános, co na sobě vlčice měla! Holé dopuštění!
Ale netrvalo dlouho a dorazila k nim ještě další, světlejší vlčice, která se zastavila u Minkara: ,,Haló, haló, vy jste Minkarova kamarádka?" zahoukala na ni. Ale... ne, Cipher, byla jsi na odchodu! Takže odcházej! Otřela se hlavičkou a bokem o Joseline a pak jí mlemnula čumáček.
,,Zase se uvidíme, uvidíš!" slíbila jí, mávla ocáskem a pak? Pak se roztryskala pryč. Samozřejmě u toho křičela: ,,AHOJ, JOSELINE! AHOJ, MINKARE, NASCHLEDANOU VEX A VINO A MINKAROVO KAMARÁDKO! A TY TAKY, VEVERČÁKU!" zapištěla ještě na Jhina. ,,A TY VYSOKÁ ČERNÁ A TY MALÁ ČERNÁ! A TY CIZÍ ŠEDIVEJ!" když už se loučila, proč ne s celou loukou, huh? ,,A TY ZRZAVÁ! A TY KRÉMOVÁ!"

>> Tajga

Vinovo okolí

,,Jasně že bych si tě vzala," zafrkala. ,,Kdyby tě to zachránilo od Taiclary, tak si tě vezmu klidně i na třikrát." Co to bylo za blbou otázku, Joseline? Ach, ach, vážně, holka! ,,A... abys věděla... tak tak... moje máma... Hanka je beta!" vypískla. Jo, určitě, Hanka je moje máma! Věř tomu, Joseline!
,,Fakt? My nic takového doma nemáme! A chutná to jinak než jiná srst?" ptala se horlivě a pak se rozhlédla po celé louce a už už by byla řvala na Keijiho, který se tu náhodou potuloval, kdyby její pohled nepřitáhl takový drobný, tmavý vlk.
,,Ahoj, Minkare! Aha, aha, křečka... jakože... od křečků?" nastražila uši, ale to už Minkar zmínil, že to mají být jakože křeče. Zatvářila se docela zklamaně, protože křeče rozhodně nezněly tak zábavně jako křečci. No co už. ,,Uuuuh, Joseline, strašně řveš, slyší tě celá louka," zahučela zase zpátky na Joseline a jakoby zrovna nic neříkala, zahuláka směrem na Keijiho: "KEIJI, AHOJ, JSEM RÁDA ŽE TĚ VIDÍM. A TU TVOJI KAMARÁDKU TAKY, POTŘEBUJEŠ NĚJAKOU DOBROU SPOLEČNOST!" pak se spokojeně zahihňala. Ano. A teď... přichází čas na polibek. Keiji a random vlčice spolu určitě budou mít kupu pěkných vlčat, se kterými si bude moct hrát.
Až teď si taky uvědomila, že u nich stojí černá vlčice, na kterou doteď ani nezareagovala. ,,Ahoj, cizí... černokožíškářko." Vypadala trochu jako Hvozdíkova máma, ale nebyla ani zdaleka tak lesklá a pěkná. Rozhodně ji její kožich nevyzíval k tomu, aby ji olízla. Jenže v tom jí docvakla další věc. Příbuznosti! Tak se podívala na tu flekatou, kterou chtěl Minkar osušit a omýt, pak se podívala na tu černou, na Joseline a nakonec na jejího tátu.
,,Uh, pane Joselinin táto, já asi půjdu, aby jste měli soukromí a tak. Ale jestli jste alfa, tak si s vámi brzo přijde popovídat můj táta, protože si chci vzít Joseline za ženu. A Hvozdíka za muže. Hvozdík u vás prý má tátu, ale toho jsem nikdy neviděla, jen ta jeho máma je fakt černá a vysoká a má na sobě moc pěkný značky."

>> Hraniční pohoří

,,Asi máš pravdu," zamumlala nešťastně. Jo, někde na ni čekat budou. Možná by si pak měla udělat okružní výlet zpátky do tajgy? Tady v hraničním pohoří totiž nikoho z rodiny neviděla a protože směřovali směrem do tajgy, nejspíš budou někde tam... že??
Huh? Huh??? ,,Ty máš dva bráchy? Jakože ty jsi dcera alfy? No potěš," zahučela. ,,Tak to aby nezkusili provdat tebe! Ta alfova dcera, Taiclara, je fakt příšerná. To bys to měla lepší, kdybys byla provdaná za mě než za ni," zavrtěla nad tím hlavou. Že je Einar homofób ji ani nenapadlo. Nikdo to přeci jen neviděla v akci - stejně jako manželství dvou vlčic, ale koho to štve, né?
Mladá Virentem se ale tvářila samolibě, když Joseline obdivovala její pírka. Hehe! Vidíš to, Cipher měla něco fest speciálního! Vlastně i tu deku pořád měla. Heh. Ale, no, to nevadí, protože brzy se už rozbásnila o tom, jak jejich alfovi narostla křídla a jak udělal velký PUF! a jak se všechno to peří rozprsklo do okolí. Vyprávěla o tom nadšeně a hlasitě a pak sešly kopeček a...
,,D-dobrý den, pane Einar," zahuhlala rychle a snažila se dělat, že vůbec zrovna nerozhlašovala po okolí, že jeho brka pochytala celá Alatey. Rozhodla se rychle přehupkat na druhou stranu, k tomu flekatému vlkovi, co zrovna vysvětloval, co to tam roste za kytičku. Protáhla se i okolo toho tmavého, prakticky černého, co smrděl jaksi neznámě.
,,Hm, hm, a ty jsi nějak pruhovanej od narození? Nebo za to může ta kytka?" Respekt? Jaký respekt? Ten týpek má pruhy.

>> Začarovaný les

Joseline chtěla peříčka - no a tak peříčka dostane! Cipher se zastavila a prostě jí je zapíchala do srsti. Tak, Joseline, teď jsi opeřená taky. A Cipher může mluvit.
,,No neřekla... ale když já běžela a oni zmizeli, rozumíš?" vyhrkla na svou společnici. Fakt, Jos, řekni, že to chápeš, prosím prosím! Ty bys přeci rodičům taky frnkla, ne?! S tím si pár pírek ještě vzala a schovala je do své srsti.
Do zásoby, tak, zazubila se sama pro sebe. ,,No vidíš, to mi připomíná, že mého tátu náš alfa poslal, aby se zeptal vaší alfy, jestli nemá děti. Syny. Ty o tom náhodou něco nevíš? Jestli má vaše alfa nějakého syna, myslím," vysvětlila, oděná v pírkách. Vlastně by i mohla jedno Einarovské Joseline ukázat, ne?!
,,Dívej ale co mám," zahučela a ukázala Joseline jedno peříčko. Zrzavo-bílé! ,,Bude vypadat s tím Raeverovým fakt pěkně, to si piš," pronesla hrdě a spokojeně. A kam že to jde... no, netušila. Možná doufala, že někde v pohoří potká tátu? Mámu? Sourozence? Teoreticky...

>> Nížina hojnosti

>> Tajga

Rychlohra Noram 2/2

Trojice vlčat měla jednu mozkovou buňku, pak tam byl krkavec, nemluvný Podběl a nakonec Keiji. No jo, Keiji jde s nima! Paráda! Vlci se klátili začarovaným lesem, Cipher s dekou kolem krku. Brzy se však začalo dít cosi zvláštního. Nepomáhaly tomu ani děsivé historky, co si vlčata povídala. Větvičky se třásly a měly je žrát stromy - a tak samozřejmě Cipher začala křičet a rozběhla se. Joseline a ostatní ji následovali a než se nadála, byli na okraji lesa. A hle, on za to mohl krkavec! Jenže bylo docela brzy na to se radovat. Sakra, ten Raever se je znovu snažil děsit. Jenže Joseline se vydala k lesu, že tomu nepatří. Za ní Hvozdík a Keiji - Podběl tam jaksi postával. Cipher zastříhala ouškama a v tu se na ni už cosi hnalo. Vlčice ztuhla a než se znovu donutila k pohybu, Keiji ji srazil stranou. Zachránil ji! Pak došlo na krátký souboj, kde Cipher chňapla peří Raevera a utíkala. Vlci se tak po delší době trochu rozutekli - a Cipher furt měla tlamu plnou peří a deku kolem krku.

Konec

,,FOFEVIN!" houkla na hnědou vlčku, jak jí najednou cosi došlo. Peří samozřejmě byla ochotná dát všem, co si řeknou, ale prvně k ní museli dojít a říct si, žejo!
,,Statili fe mi fodiče, muchím fe naít," zahlásila hnědé vlčici. Tak jdeme, Jos, jdeme hledat! A pokud se chtěl Hvozdík přidat, byl zcela vítán - ale tak nějak čekala, že poletí najít svoji mámu. Ruku na srdce, Hvozďa byl tak trochu mamánek. A to samé Podběl a... Keiji tu mámu neměl. No, ten určitě měl zas práci.

>> Hraniční pohoří