Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Průliv

Závěrečný útok? Společný?! No to si piš že je připravená! Už se připravená narodila! A tak se Cipher připravila, přikrčila a jakmile Keiji skončil na jedničce a hop! Stejně jako on už ryla čumákem v závěji. A přišlo jí to nanejvýš vtipné. Brzy už vyrvala hlavu ven, nadšený výraz a ocasem vrtěla jako šílená. Poslyšte, tahle mladá slečna si zatím hraní zrovna moc neužila a i když byl její hrací partner o dost starší, nijak jí to náladu nekazilo. Naopak vystoupila na žebříček nejoblíbenějších vlků! A protože jich moc neznala, byl okamžitě v top 10. Dokonce i nad některými příbuznými.
Dvojice brzy však už zmizela v lese, Cipher ťapkala první, ocas nahoru a hezky sněhem. Tady pokrývka nebyla tak zlá, protože - ruku na srdce - ono toho dost bylo hlavně na těch stromech a ne na zemi. I když teda občas něco spadlo.
,,Hele, Keiji, stopy!" vykvila vlčice v ten moment nadšeně a vrhla se vpřed. Tohle byly stopy sic zvířecí, ale vlčí. Okamžitě se pokoušela přikládat tlapky, aby zjistila, jestli by to tak mohlo být a nebo ne.
,,Jsou moc velké na... uuuh, lišku, co? Jsou to vlci? Co myslíš?" ptala se. Jo, někde tu čerstvě prošli vlci. Lišky rozhodně ne. ,,A dívej, tady další! Co to je za zvíře? Tuhle stopu neznám."

// 2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 1/4

Dvojice řádila ve sněhu, rozhazovala tlapkama a vířila sněhovou nadílku jakoby snad sníh měl být pohromou této generace. Létal, vznášel se, pak zase na dva tmavé vlky padal a do toho se jim nad hlavou pomalu začínaly blyštit hvězdy. Docela taková idylka, co? Dva členi smečky a sníh. Bylo to roztomilé.
,,Ano! Poslední fáze útoku!" vykřikla a rozběhla se, aby zakličkovala mezi stromy a trochu sněhu pošlapala i tam. Nějak moc se jí však mezi fialové stromy nechtělo a tak se spíš dívala směrem vpřed na jehličnatou tajgu. Vypadala mnohem sympatičtěji a rozhodně ne jako podivný, vílou vyblitý les. Hele, měla preference. A ta preference říkala, že ten fialový les je divný. Co kdyby je tam ten sníh sežral?
,,Běžíme, Keiji! Musíme zničit i sníh toho jehličnatého lesa! Je to naše povinnost!" Přímo svatá povinnost. A tak se Šifra rozběhla směrem vpřed, ocas nahoru jako fáborek a dělala nejrůznější kličky a šlapala na všechny čisté plošky sněhu, aby na ni zůstaly otisky jejích tlapiček. Samozřejmě však nemohla pokrýt celou plochu, ale ... inu, poslyšte, snažila se! A když zrovna běžela kolem naducané závěje, skočila do ní, vyválela se a pádila dál. Samozřejmě očekávala, že ji Keiji následuje.

// Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty 4/4

>> Tajga

Vlčice se na chvíli zastavila, podívala se na něj, přijala, že ničí přátelské jednotky a následně pokračovala v kopání sněhem - tentokrát tak, aby Keijiho obličej nebyl zcela zameten sněhem. Měl pravdu - skutečně jejich síly tímhle způsobem akorát... no, snižovala. Kopala totiž směrem, kde měl sníh ničit Keiji a takhle mu dávala jen svou hromádku práce. Pardon!
Zrovna se válela ve sněhu, když Keiji znovu promluvil a začal se ve sněhu válet. Chvíli ho sledovala, sníh všude po těle a obličeji, ale nastražila uši a jeho názornou ukázku si vzala zcela a úplně k srdci. Aha! Takže takhle se na to musí! No dobře!
,,Nemůže!" souhlasila a už se válela sněhem a dělala sudy tak, aby sníh co nejlépe a nejrychleji zvalchovala. Však se podívejme, jak to krásně šlo Keijimu! Byl pravým příkladem Alateyčanů a rozhodně se měl čím chlubit. Hehe. Dobrá práce, Keiji! ,,Musíme se ale nějak dostat i mimo ty stromy. Je to příliš neporušené a až moc se to leskne! Beto Keiji, musíme vzít les útokem!"

// Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty 3/4

Takže Keiji! V její hlavě byl ale pořád tak trochu modřenka. Takový drobný ptáček. I když... Keiji vlastně zas tak drobný nebyl. Podle všeho byl o trošičku menší než Cipher, což bylo vtipné, páč pořád měla nohy a uši teenagera. Možná to byly ty uši, co ji dělaly vyšší. A nebo se Keiji hrbil a Cipher naopak prsila. No, kdo ví? Kdo ví!
,,Je. Ale moje vůle je silnější než ta voda," odfrkla si a z nějakého důvodu to neznělo jako nějaká drsná a cool prupovídka, naopak spíš vtipně, jakoby ani nevěděla, co říká, ale mimikovala někoho staršího - což se tu upřímně taky nejspíše dělo. Ale do háje s vodou, čas zničit sníh!
Keiji se ke hře 'znič plochy nepošlapaného sněhu' přidal a Cipher se na chvilku ve svých hrátkách zarazila, aby zkontrolovala, že vážně dělá celou věc správně. Hm! ,,Jo! Jo, děláš to dobře!" zahlásila a už poskakovala a sníh ničila stopami. V jeden moment se dokonce i zastavila a začala prostě hrabat, načež sníh začal létat všude kolem - hlavně teda ten nový, heboučký, co byl převážně nahoře. ,,Keiji! Keiji, hrabání nestačí! Na to nás je málo! Čas započít akci 'vyválej se ve sněhu'!" a jak Cipher řekla, tak udělala. Jednoduše sebou plácla do sněhu, bokem napřed, až se bílé nadělení rozprsklo do okolí.

// 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty 2/4

Aha! Takže to byl člen Alatey! Cipher si ho zaujatě očichala a tentokrát se kousat, štípat a ani olizovat nesnažila. Ne, ne, na člena Alatey bude hodná. Pro teď. Možná, že si to později rozmyslí... však uvidíme! Jeho nadšení však docela nakoplo i ji a vlčka se ze sedící pozice znovu postavila a mírně ve sněhu poskočila.
,,Ha! Nováček!" zakrákorala šťastně a už si udělala pár skoků okolo. ,,Já jsem Cipher, jsem dcera Cinder a Xandera! Jsou ve smečce fáááákt důležití!" rozhodla se okamžitě Keijiho poučit. ,,A ještě mi někde běhají sourozenci. Ale! Jestli je zítra sraz, musíme využít, že máme volný čas!" zapískala jako racek a už si běhala kolečka okolo Keijiho - napůl vodou, napůl sněhem. Kroužila jako kondor, co zrovna zahlédl mršinu.
,,Pojď, musíme pošlapat všechen sníh! Je ho tu hrozně moc, to sama nedokážu!" Notak, modrásku, jdeme šlapat na netčený sníh! Jdeme šířit chaos! Jdeme ukázat světu, že sníh na Alatey nemá!!

// 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty 1/4

Vlčice zastříhala ušima, jelikož Keiji nejen že chutnal úplně stejně jako jiní vlci, ale taky se mu nelíbilo její testování jeho chuti. To bylo fakt zvláštní? A brzy na to, když ho štípla, tak se tvářil ještě hůř. Huh? To tě to jako nezajímá?! Co když tě teď budou chtít sežrat jiní vlci, co? Co pak???
,,A necháš mě ochutnat i ten zbytek?" optala se vesele. Tak co, modrásku, podělíš se o svou modrou srst? Prosím, prosím, poděl! Moc ráda by se do ní zakousla taky! A do mámy by potom mohla tak, i když tu by přednostně oblízla asi jako jeho čelo. Máma by moc nadšená nebyla. Kdo ví, kde jí byl konec?
,,...aha? Ale on sníh není modrý, ale bílý," podotkla docela očividnou věc, než si odtančila o pár kroků bokem a posadila se. Okusování byl konec. Prozatím. Chraň si své boky a obličej, kdykoliv se může rozhodnout, že začne žužlat znovu!
,,Ale to zní, jakože jsi z hor. Máš v horách smečku?" nastražila uši. ,,Nejsi ty náhodou Alateyčan? Víš, velký zrzavý alfa, hořící srst a tak. Neviděl jsi tady náhodou vlčici jako jsem já? A nebo... takovou... šedohnědavou s tmavým obličejem? Nebo šedohnědavou s tmavými pruhy? A nebo šedohnědavého vlka s takovými flíčky?" chrlila otázky. Viděl někoho z její rodiny? Tátu? Mámu? Vittani, Illianu? No, Enigmu určitě ne, to by ji nejspíš jako jeho oslovit. Pokud se pamatovala dobře, byli úplně identičtí.

Přivřela očka a očichala ho. Ne, tu modrou z něj necítila. A chudák vlk couval - a už dál couvat moc nemohl. A schválně... pokud náhle nezískal možnost pokračovat v útěku pozadu, Cipher se nejspíš podařilo olíznout jeho tělo. Chutná ta modrá jinak? Ne. Chutnala jako vlčí chlupy. Ble.
,,Modrá mi nevadí," opáčila a konečně se posadila. ,,Ale nikdy jsem ji předtím na vlkovi neviděla. Vlastně.... asi žádné takhle divné značky." Zlehka naklonila hlavu na stranu, stále příliš blízko a v osobním prostoru, odkud by ji asi kdekdo nechtěl. Ale chudáček modráček neměl moc na výběr, stejně ho bude brzy obtěžovat v úkrytu - jen to ani jeden netušil.
,,Ne, to mi nic neříká, ale budu si to pamatovat," rozhodla se. Tak. A čeho že se bojíš, modřenko? Vypadáš spíš jako pták a nebo kytka než vlk a Cipher ti to jednoduše pověděla, no! Proč z toho chytáš takový výraz, aha?? ,,Vlastně!" vyhrkla vlčice, ,,Moje máma má na hlavě taky symboly jako máš ty. Ale ty její jsou oranžové." Prakticky na to zapomněla, protože mámu už tak dlouho neviděla a byly si tak podobné, že už napůl očekávala, že jsou identické. Nebyly. ,,A myslím, že si matně pamatuju vlčici, která měla zelené a žluté symboly. Jen teda neměla takhle velkou část srsti. Vážně se na tebe něco nevylilo? Nebo to nezmodralo ze srsti? Fakt jsi to tak chtěl?" optala se a udělala pár krůčků bokem, aby se podívala, jestli třeba ta srst na zádech nechutná jinak - a štíp! Modráček byl zlehka kousnut někde v místech, kde měl modrou srst.

Od tajgy se k Cipher přiblížil nějaký cizí vlk. Měl takový světlý přeliv, bílé tečky a jinak docela černý kožich. Přestala si hrabat tlapkou ve vodě a zvedla k němu oči. Už už plánoval odejít, ale místo toho? Místo toho ji pozdravil. Dokonce i slušně. Přitáhla si tlapku zase zpátky k tělu a pár momentů na něj neslušně zírala. Huh? To fakt mluvil na ni? No... dobře!
,,Jsi modrej," okomentovala tak prostě, jakoby z ničeho nic. Protože to byla pravda. Ten vlk měl světle modrý přeliv a těžko si toho šlo nevšimnout. Vyhrabala se tak na nožky a k černomodrému vlku se vydala. Zamyšleně si ho prohlížela sotva pár chvil, než se podívala na svoje záda. ,,Modrám taky a nebo je to tvoje specialita?" vypadlo z ní, když žádné modré chlupy nenašla. Vrazila mu čumák skoro až do obličeje, jak se jala aktivně zkoumat symboly na jeho obličeji.
,,Ne, to vážně vypadá divně. Snědl jsi nějaké divné bobulky? A nebo jsi třeba... no, nevím, prostě byl prokletý? Udělal ti to ten portál na východu? Nebo za to může ta červená kytka z louky? Je to nakažlivý?" Pověz, pověz, ona modrat rozhodně nechce!

>> Modrák

Vlčice dorazila na okraj toho divného, fialového lesa. Nohatá, ušatá, chlupatá. Čerstvě odrostlé vlče, které se zdálo vonět po Alatey. Přeci jen tam celý život žila a zrovna moc neodcházela, takže bylo docela těžké něco takového z kožichu vyprat. Zlehka máchla tlapkou a zčeřila hladinu průlivu. Táhle se podél něj směrem k severu a na hraniční pohoří, protože musela jít domů, ale nějak se jí ani nechtělo. Pochopte, potřebovala najít sestru a i když si byla jistá, že je sestra v pořádku, protože zachytila její pach, pořád cítila takový mírný uzlíček nervozity v žaludku.
Hm. Co kdyby se ještě chvíli zdržela u tohohle vodního toku? A tak se stalo, že Cipher seděla, tlapičky nad vodou a snažila se průliv vypařit magií ohně. Jenže ona ta magie byla tak o ničem a tak nijaká, že se to prostě nedalo. Podívejte, jak mizernou práci odváděla! Ech, ale aspoň něco dělala. Třeba, že když bude dlouho takhle trénovat, tak nakonec bude mít tu magii silnější než veškeří její sourozenci!

>> Poušť

Pelášila směrem vpřed a ani si nevšímala, že brzy opustila kvetoucí louku a nebo že úplně prošvihla sourozence, kteří na té louce seděli. Uf! Už bude u toho stromu! A jakmile se k němu dostala, vlastně na ni dolehlo zklamání. I když jen částečné a dočasné. Cítila tu sourozence! Cítila tu Vittani! Její sestra tu byla! To bylo úžasné!
Začala okamžitě vrtět ocasem. To samozřejmě znamenalo, že žila a byla zcela v pořádku. Aaa! To bylo úžasné! neskutečné! Výborné!
Pak si ale uvědomila, že pokud hned zase poletí za sestrou, tak... tak no. Vittani si bude myslet, že se o sebe Cipher nedokáže postarat. A bude vedle své starší sestry vypadat slabě. Ne, ne, ne. A hlavně měla sestra společnost. Takže si Cipher nějakou taky najde! A bude to společnost lepší! Dokonce se jí do mysli začínaly vkrádat myšlenky na to, že ji možná sestra ve vánici opustila naschvál. Ale ne, tomu upřímně odmítala věřit. To by její sestra přeci neudělala. Ne, ne, a ne.

>> Průliv

>> Zátoka

Vlčice se dostala na druhou stranu zálivu a sotva přešla, ukázalo se, že dalším důvodem, proč tu voda nezamrzá, je to horko. Nebylo to tak zlé horko, to zase ne, to si nemyslete - ale... jak vlčice tlapkala a hledala místečko, kde by se na chvíli ohřála, zdálo se, že tohle celé místo bylo tak nějak na ohřátí. Uf. Neskutečné vedro.
Dobře, díky tomu, že byla jaká zima byla, dost možná to pomáhalo tu poušť ve zdraví přežít. Ale! Ale...
Písek se jí lepil na tlapky a ač se ho snažila setřást - většinou neúspěšně -, vypadalo to, že dnešek bude mírně problematický, alespoň dokud se z pouště nedostane. I proto přidala do kroku a rychle mířila směr jeden strom co na ni čekal na okraji toho fialového divnolesa. Byla to taková velká věc, která šla vidět už z dálky a byla si jistá, že by tam mohlo být něco zajímavého. Třeba tam najde Vittani!

// 10) Prozkoumej, jak zima ovlivňuje pouštní oblasti

>> Modrák

>> Červená louka

Vlčice utíkala, vzteklá, že si Konvalinka byť jen dovolila zmínit, že by snad mohla být smrt zvěře problematická. Bylo to maso. Jenom tupé maso, co běhalo na nožičkách! Kde byl ten problém, Konvalinko! Proč se nemůžeš prostě najíst, vždyť sama vidíš, jak vyhublá jsi! Cipher do očí vhrkly slzy a hnala se napříč horami a pryč, dolů přes pláně a přes zátoku, která na ni jakoby číhala. Vlče zpomalilo až na jejím břehu, lapala po dechu a rozhlížela se. Ne, musí se dát dohromady. Nějak, jakkoliv. Čas se trochu porozhlédnout a rozhodnout se, co že to tu vlastně chce dělat. Byl tu sníh. Všude byl sníh. A tak vlče začalo pomalu čumákem tvořit kuličky ze sněhu.
Pomalu je kutálela, dokud se nedostaly do jistého tvaru a pak je začala pasovat na sebe. To aby vypadaly jako takový sněhový vlk. S kapkou představivosti, samozřejmě. S tím se taky rozešla okolo, udělala kolečko a než se vrátila ke sněhové Konvalince, tlapky se jí namočily do vody zátoky. Vlče se naježilo, nadskočila a zavrčela. No, tady teda ta hladina nebyla ta pevná jako na severu! Očichala vodu, která byla docela slaná. Eh. Asi proto, jak proudila, tak prostě nebyla zamrzlá? Nic jiného ji nenapadalo - asi proto, že jiné vysvětlení prostě neexistovalo.
Ale vodu bokem, její Konvalinka pořád nevypadala dost jako Konvalinka. Nespokojeně dupla nožkou, udělala si další kroužek, znovu prošla vodou a naštvaně si odfrkla. Voda nemrzla a sněhulák nevypadal jako Konvalinka. V ten moment ji ale něco napadlo. Přemístila se ke zlatým stromům, co tu rostly, a z pár z nich visely ledové rampouchy. Opatrně je utrhla a vzala do zubů, aby jí nepřimrzly k pyskům a přemístila se s nimi směrem ke sněhulákovi. Pak větší část rampouchu ohřála a připíchla ji do sněhu. Drželo to! A tuhlo to, jakmile voda začala pomalu zmrzat! Poskočilo jí srdéčko a upalovala pro další, se kterým zopakovala stejný postup a brzy měl sněhulák dvojici rampouchových uší. Nadšeně se zatetelila a pak mu začala přednášet a stěžovat si.
Byla to dobrá, antistresová panenka.

// 6) Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu
3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře
5) Vytvoř za pomoci magie něco kreativního

>> Poušť

>> Začarovaný les

Hnědá vlčka dorazila na louku, na které doteď nikdy nebyla. Proskočila portálem, který tak hezky svítil, a chvilku si myslela, že je v nějakém jiném světě. Vážně, most oproti tomuhle neměl nic! Fakt že ne! Hah!
,,Přežila jsem!" zahalekala nadšeně a už se rozešla po sněhem pokryté louce, až si krk málem vykroutila. Až na to, že po pravici ji překvapil takový úkaz. Nebylo to tam nahoře jejich pohoří? A poušť před ním? Jak daleko to šla? A támhle... támhle! Viděla tu vánici? Obešla ji?! Byly celé ostrovy prostě kruh? Páni! A tak ťapkala směrem vpřed a překvapeně si uvědomila, že je celá louka pošlapaná. Huh? Vážně tu pořád někdo běhal? A u toho všeho se krčila taková hubená vlčice. Cipher si ji zkoumavě prohlédla než přiťapkala blíže a vlčice se na ni podívala. Huh! S překvapením čokoládky zjistila, že tahle vlčice ji zná - a že je taky z Alatey. A už už se ptala na novinky. Cipher si sedla na zadek a zamyšleně zvedla tlapičku.
Co tu zažila? Inu, nejspíš by mohla povědět o té bouři, co se tu přehnala a jak ji odstřihla od Vittani a Astry, té nepříjemné vlčice, co byla údajně sestrou Einara.
,,Těžko říct, co se dělo," přiznala a mávla ocáskem. ,,Zcela a úplně pravdivě, moc ti toho neuteklo. Po ostrovech se prohání taková velká, ošklivá vánice. Podařilo se mi jí se sestrou a jednou další vlčicí projít. Jenže obě se mi ztratily a já skončila na severu. Nevěřila bys, jak moc velká zima tam je. To by tě beztak porazilo, už teď jsi taková vyzáblá a tak," zazubila se na ni. Ale vlastně ji v ten moment skrz to napadlo i něco jiného. Jak dlouho vlastně takhle vyhublý vlk může žít? Existovat? Vždyť by jí mohla klidně spočítat každé žebro. Nešťastně se zašklebila.
Takhle trochu vypadali i býložravci, co? Proč Konvalinka vypadala takhle, když jedla maso zrovna jako Cipher nebo kdejaký další vlk? A tak se vlčice optala... a odpovědí jí byla překvapivá otázka, která víceméně způsobila, že se jí svět převrátil naruby.
,,Huh?! Jak to myslíš že nejíš maso?!" vyštěkla zmateně a pak se podívala na rostlinku. Tak proto si byly tak podobné! Jedna vyhublá, druhá opadaná, obě na pokraji života. Dopadne takhle nakonec každý? Každý, kdo si cení jiného života víc, než toho svého? Ale jak to bylo fér vůči rostlinám, že je Konvalinka okousávala? A že je ožírali ostatní býložravci? Co bylo fér udělat tváří v tvář smrti a konci života? Jak moc bylo fér bojovat za své přežití?
Podobné myšlenky se jí nelíbily. Byla na to moc mladá, moc malá. Teprve roční. Proč musela řešit smrt takhle hlavou napřed? Proč ji teď napadlo, že možná už Vittani... už možná Vittani nemusí být? Stačilo přetrhnout jeden jediný vlasec a celý život se bortil jako domeček z karet.
,,Ale když ti někdo dá už ulovené maso, to si vzít můžeš, ne?" optala se jí. Pořád to nechápala. Nechtěla chápat. Odmítala pochopit, že ačkoliv tahle vlčice vypadala neskutečně živě, nejspíš byla blíž smrti než kde kdo další. Kovanlinka se na ni však jen usmála a začala jí povídat o té rostlince, co tu tak strážila. Proč jí z toho bylo smutno? Proč jí bylo do pláče ke vzteku, že se zcela zdravá vlčice rozhodla zahodit svůj život jen proto, aby lovná zvěř, která podle Cipher ani neměla pocity, jednoduše mohla žít dál a pást se někde na nějaké další louce?
,,Ale mě nezajímá tvůj mák!" vyštěkla. ,,Jsi tu v zimě, jsi tu jako trocha svalů a hora kostí pod tím, vypadáš jako ta kytka a stejně tě to nezajímá?! Proč se nenajíš? Máš jíst maso! Takhle se ničíš! Takhle se zabíjíš!" křičela na Konvalinku, která ji jen tiše sledovala s klidným výrazem. Jakoby nečekala, že se od Cipher dočká pochopení.
,,Proč se nevrátíš domů! Máš tam mámu a máš tam sourozence, někdo by ti pomohl! Ale ne, ty tu musíš sedět. Sama, v zimě, bez nikoho dalšího, stejně zvadlá jako ta zatracená kytka!" rozmáchla se tlapkou, že rumněnku strhne, ale Konvalinka ji odrazila svou tlapkou. Nebyl v tom ani náznak agrese.
,,No fajn. Tak si dělej, co chceš, ale já tu být nemusím!" a Cipher se otočila a rozběhla zpátky k portálu.

>> Tichá zátoka

>> Ledovcové jezero

Vlčice pokračovala směrem vpřed, zcela rozhodnutá, že dneska se podívá po okolí a zkusí najít nějaké Vittaniny stopy. Ale ač se jí stopy najít dařilo, šly ze špatné strany. Ano, ano, tady v lese sice byly stopy, dokonce i velikost by odpovídala. Šly ale ze špatné strany. Přišlo jí však zvláštní, že ten pach znala a byl jí povědomí - ale úplně si neuvědomovala, že je prakticky stejný jako ten její. Jak by jí to mohlo vůbec dojít? Svého bratra-dvojče neviděla tak dlouho, že na něj nejspíš už prakticky zapomněla. Ale ne, teď stopy sledovat nechtěla, měla důležitější cíl. A ten cíl byl směrem vpřed a ne směrem vzad!
Bylo to všechno docela zvláštní. I když tohle byla správně její druhá zima, vlastně toho tak moc dobře o tom, co v zimě dělat, nevěděla. Tušila, že se musí lovit dopředu a že zvěř bude stejně hladová jako vlci. Taky tušila, že stopování ve sněhu bylo mnohem lehčí, protože se uschovávaly otisky tlapek a kopýtek ve sněhu. Nebylo to ale něco, co by ji přímo někdo učil nebo jí o tom referoval. Spíš to tak nějak odhadla pohledem. První zimu svého života taky trávila spíše neaktivitou. Vrtěla se v mámině teple a přemýšlela, kde je její otec. Tehdy ji to docela trápilo, ale teď? Na jeho absenci si zvykla poměrně rychle. Stejně jako na tu máminu a nebo na tu sester a bratra. Otec byl další ztracený kousek skládačky, co se jednoduše rozpadla sotva chvilku po narození.
Vlastně za to možná i trochu mohl sníh. Vlčata byla držená doma a jakmile už nadále nemusela zůstávat v teple, prostě se rozutekla. Matka byla pryč, i Vittani chodila na výlety. Konec konců ji Cipher potkala na území, ale vypadala, že se domů spíš vrací, než že by odcházela. Ani Illianu nešlo pořádně najít. A Enigma... no, kdo ví. Že její dvojče existovalo začínalo pomalu v její mysli být pouze přeludem.
Ale smečka vypadala, že si zimu užívá plnými doušky. Všichni byli huňatí a prakticky zcela připraveni se pustit do nějaké vánice jako ta, ve které se ztratila Cipher Vittani. Bylo by to asi kontraproduktivní kdyby nebyli a žili takhle na severu. Ale to by pak byly i jejich kožichy, ne? Přeci jen bílá vypadala na sněhu rozhodně lépe než zrzavá, černá a nebo miliony odstínů hnědé jako byla ona s mámou a vymyšleným bratrem. Nu... dosud jim to nejspíš nijak ale nevadilo, takže by to nemusel být problém.
Bylo to tehdy kdy zahlédla jakýsi drobný pohyb. Huh? Co to bylo? Hlodavec! Hlodavec hlodavcovitá!! Nadšeně se schovala mezi závějemi a využila toho, že začíná být tmavo než vyrazila - a pár okamžiků později měla v tlamě drobného tvorečka, co si jí nestihl všimnout. A jakmile tuhle přesnídávku spolykala, zase se hnula směrem vpřed. Hah! Netušila sice, kam jde, ale dokázala se o sebe zjevně postarat. Podívejte, všechno přeci jen není úplně ospalé a schované v norách! Některá kořist pořád hopsala kolem. To bylo dobře. I díky tomu se vlci v zimě dokázali uživit.
Vlastně jí ale nedávala takhle v zimě smysl jedna věc - a to, proč se nějak víc nelovilo. Vždyť vlků bylo hodně. Pokud se organizoval sraz, rozhodně by bylo lepší rovnou všechny vzít a vydat se skolit nějakou tu kořist a pak ji odtáhnout do úkrytu. Cipher nadšeně vrtěla ocáskem jak si představovala, že vede smečkový lov a zrovna chytí obrovského, agresivního jelena, co ostatním vlkům jednoduše vyprášil kožichy. A říkali by jí Cipher úžasná. Cipher veliká. Cipher jelenobijec? Teda! Tolik možných názvů na jednu jedinou zimu!
Ale ať už byla Cipher jelenobijec sebenadšenější, věděla, že ona by sama jelena neskolila. Aspoň ne teda velkého a agresivního. Zima brala sílu i zvířatům, díky čemuž je vlci mohli lehčeji lovit - to si alespoň mladá vlčice myslela. Smečka ale čelila takhle na zimu i jiným věcem než jenom hladu a tomu, jak se všichni poztráceli v okolí a nikdo se navzájem nemohl najít. No, vedle toho, jaká byla zima, tak vlci samozřejmě v Alatey trpěli díky závalům sněhem. Lavinám. Elementy nebyly vždycky jen příznivé a i když oheň rozhodně v podobný moment pomohl, asi nebylo od věci znát i elementy další a jak s nimi rozumně zacházet. V podobně magickém světě jako byly tyto ostrovy totiž bylo třeba být připraven na neočekávané a rychle pracovat s tím, co vám do cesty přivane osud. Tu to byla vánice, tu to byl malý, zmatený hlodavec, co může prostě skončit jako vaše svačinka. A když se tak už mluvilo o svačinkách, Cipher uvažovala, jak se mají ty ukvičené dcery Einara. Tak nějak okrajově si pamatovala, že když byla ještě malá, jedna z nich řvala tak moc nahlas, že se k nim prostě vydala a jala se je umlčet. Jen jí to teda bylo zatrhnuto, což bohužel dodnes nechápala. Hele, kdo by chápal, že tak uječené stvoření prostě... prostě má právo fungovat? A existovat? Eh. Cipher rozhodně ne a taky s tím rozhodně nesouhlasila.
Hele, pokud vlče umělo jenom vřískat, nezasloužilo si být krmeno a chváleno, že dělá něco, co ostatním akorát lezlo na nervy. Podívejme se třeba na takový subjekt A, Cipher. Ta lezla a mluvila hnedka od začátku. I když byla zima a od mámina kožíšku se jí nechtělo, snažila se. Následovala otce ven a učila se. Vážně tomu dávala všechno. A pak tu byla taková malá, uřvaná piraňa a ta dostala všechno, o co si jen řekla. Cipher to nechápala. Doufala, že z toho obě dvě vyrostly, protože když nic, chtěla s nimi být aspoň kamarádka. Moc vlčic v jejím věku ve smečce nebylo, tudíž neměla na výběr. Ne že by jí to tedy dělalo radost, ale asi si vlky svého věku poblíž držet musela, no.
A teď... teď vzhůru vpřed. Nebylo třeba prostě jen přemýšlet a uvažovat, mohla se hnát za další dobrodružstvím a těšit se na něj. Co čekalo za obzorem? Co na ni čekalo za minutu nebo dvě? Za hodinu a za týden? Co bylo na kopci, co se krčilo ve sněhu? Měla celý svět k objevování a hodlala toho řádně využít. Protože těš se světe, Cipher se blíží a jakmile budeš objeven, nikdy neutečeš. Ať už budeš vlk, nebo lasička, nebo kořist, prostě se drž. Protože malé karamelky rozhodně ví, co chcou od života, a má to co dělat s tím, že jsou neohrožené, nikdo se jich nebude schopen dotknout a vždy si budou dělat to, co si zcela nelítostně přejí.

2) Popiš, jak tebe, tvou smečku, rodinu a nebo přátele zima ovlivňuje - alespoň na tisíc slov.

>> Červená louka

>> Dvojčata

Malá karamelová čokoládka si to štrádovala z rozhledy, odkud tohle zamrzlé jezero zpozorovala a kam se rozhodla, že prostě musí zajít. Hm, hm! Copak to bylo? Tvrdý led? Dokonce i nedalo viděla dvě postavy. Na chvilku ji zaplavilo nadšení a rozběhla se blíž a to jen aby zjistila, že ani jednu vlastně nezná. Nespokojeně si odfrkla a naštvaně na dvojici zírala. Ne že by jí snad něco udělaly, to ne, ale byly pro ni neskutečným zklamáním. Kdyby to byli alespoň vlci z Alatey! Mohla se jich optat, jestli nenarazily na Vittani a jestli je sestra v pořádku.
Nespokojeně si ťápla na jezero, absolutně nulový pocit, že by se jí mohlo něco stát. Mezitím střílela po neznámých vlčicích uražené pohledy a pokračovala směrem vpřed, zkratkou přes jezero na tajgu. Kudy jinudy by se taky měla dostat domů a kde by měla asi tak hledat Vittani? Hm??? A jak tak přes rameno házela zlé a nelítostné pohledy, smýkla se jí tlapka a Cipher se absolutně vysekala na ledu. Chvilku ji čumák bolel a chudák se za něj chytila, ale pak už se agresivně drápala na nohy, protože nevím jak vy, ale tohle teda bylo pěkně nepříjemné. Ještě před někým dalším! A tak, jakmile se vydrápala na nohy, už pelášila směrem vpřed. A za uši si psala, že po dalším jezeře už chodit nebude, to se ví. Protože tohle bylo pevné, ale byla by i jiná? Kdyby se na nich rozbila, beztak by pod ní křupnula.

// 8) Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu ✔️
// 3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 1/2

>> Začarovaný les