Příspěvky uživatele

< návrat zpět

15

<< Ostříží zrak přes les

Fialová vlčice byla ohledně vkročení na půdu smečky skeptická. Chtěla vidět místo, které viděla ve snu, ale bála se společnosti. Bála se vzpomínek - a že jich tohle místo a místa v okolí vyvolávalo hodně. Nějakou dobu stepovala na hranicích a přecházela sem a tam, nemohouc se rozhodnout. Až pach možného masa ji motivoval jít vpřed. Sklonila čumák a vydala se houštím směrem za ním. Jídlo. Jídlo. Možná by ještě pár hodin vydržela bez jídla, ale její zásoby energie se opět tenčily. Stále nebyla zdravá - špinavá srst, nezacelené škrábance, slabé nohy. Stále pociťovala následky dlouhého hladovění, samoty a žalu, který věznil její srdce. Srdce ale dokázala rozdělit od úsudku. Aspoň prozatím. Tiše se plížila za zajícem a téměř mu dýchala na záda. Jídlo. Jídlo. Zabít. S každým krokem se jí více sbíhaly sliny, ale také rostl strach. Slyšela hlasy. Byli tu další, které si ale nepřála potkat. Proto se trochu unáhlila - vyrazila vpřed za cílem, jenže místo teplé krve v tlamě pocítila hlínu, protože tlapky se jí zapletly do ostružin. Začala sebou mlít, aby se z ostrých rostlin dostala, jenže jak couvala, náhle sklouzla po kamenech a skončila pod kopečkem. Chvíli sípala a kašlala hlínu, než zvedla zrak. Lov se nezdařil. A nejspíš se nezdařil ani její úmysl zůstat v lese nepovšimnut. Zírala na stříbrnou srst, která jí byla známá. Zrovna kráčela od jezírka. Zinek.

14

<< Nejvyšší hora přes Rokli

Zpět ke známým končinám. Už od hory si začala na některé věci rozvzpomínat a polovinu cesty roklí a loukou tak byla ducha nepřítomná, protože obrazy minulosti se jí míhaly před očima. Lovy. Společné chvíle nebo i procházka jen tak. Uprostřed pláně se zastavila a pohlédla nad sebe. Hvězdy. Tak krásné, zářivé, majestátní... A smutné. Tisíce světel dávných předků všech, co teď kráčeli po zemi. Shlíželi z oblohy a nemohli mluvit. Fialové vlčici po tváři skápla slza. Smutek ale zase zahnala. Byl nepříjemný. Nechtěla na nic myslet, na to ještě nebyla připravena. Žal byl ještě stále příliš silný, a tak bylo lepší nepřemýšlet vůbec, než si ten jed nechat proudit do hlavy. Na chvíli se usadila u keře ostružin a zaplnila si břicho, protože nic jiného jedlého ve své blízkosti necítila. Pak ji tlapky pomalu nesly dál. Do lesa, kde bude trochu lepší klima.

>> Daén přes Les Alf

13

<< Sněžné tesáky portálem přes Červenou louku

Skok na jiné místo přišel nečekaně. Dřív, než mělo. Zatočila se jí hlava, překvapeně vyjekla a zalapala po dechu, když na druhém konci upadla na zem s mžitkami před očima. Dlouho ale ležet nezůstala. Vyděšeně stáhla ocas a běžela pryč od toho místa. Tohle cestování ráda neměla. Bylo příliš nepředvídatelné a nekorigovatelné, než aby se v tom jeden vyznal. Natož ona, když byla ve stavu "nemluvím, nemluv na mě taky". Jakmile vyděšení trochu pominulo, otočila se zpět a chvíli zírala na... nic. Portál zmizel, viděla jen louku a v dálce břehy ostrova, ze kterého se tak rychle dostala sem. Zavrtěla hlavou a uklidnila svůj dech, než posbírala síly k dalšímu pochodu. Potřebovala na pláň. Vodu, jídlo, stín a chvíli odpočinku. Slunce už naštěstí zapadlo, ale horko bylo stále. Obzvláště teď, když byla zpět u moře. Dlouho nelenila - ještě měla pár mil před sebou.

>> Ostříží zrak přes rokli

12

<< Zlatý les přes Zubří pláň

Síla se vrátila. Jen co opustila místo, kde cítila více pachů, přestala běžet. Nechtěla o tu energii zase přijít - měla před sebou cestu. Cestu domů. Nebo na místo, kterému by měla říkat domov. Ani nevěděla, kam přesně a kudy ji to táhne, ale sen jí mysl pomátl natolik, aby tak opravdu učinila. Prošla přes horskou louku, překračovala řeku a pozorovala přitom různou zvěř. Když míjela stádo koní, vybavila se jí vzpomínka na první velký lov s Daénem. Felicio. Jméno, které už většina zapomněla, a přesto jméno tak důležité. Tolik jmen bylo důležitých, tolik by si jich zasloužilo pamatovat, ale nikdo neměl dostatek místa pro ně všechny. Někdo byl zkrátka významnější. To byla hierarchie. Zavrtěla hlavou a spěchala dál, do hor. Až když prošla pod nejvyššími vršky, ztratila půdu pod nohami.

>> Portálem na Nejvyšší horu přes Červenou louku

11

Své společnosti se dokázala zbavit. Sice o pár desítek metrů dál musela zastavit a nabrat sílu spánkem, ale už ji nikdo nerušil. Zdálo se jí o domově. Tedy o místech, která pro ni kdysi představovala domov. Teplé kraje, skály, rozlehlé pláně... A také mlhu, poté náhorní rovinu a jezero. Les. Ať už však snila o kterémkoli z nich, připadala si příjemně. Až když už se chod času zastavil, vrátilo se opět bolestivé místo. Ta osoba. Jediná osoba, o kterou musela přijít, aby padla, a ono se tak stalo.
Probudily ji vzdálené hlasy. Urychleně se zvedla, ale zatočila se jí hlava a spadla zpět do zlaté trávy. Nepřála si být objevena, a tak konala, co jí nohy velily - opět utíkala. Pryč od nich, pryč od dalších vlků, co by jí mohli ublížit.

>> Sněžné tesáky přes pláň

10

Pohledem těkala mezi oběma vlky. Šedý se trochu zasnil, a tak měla trochu času na hnědého. Věděla přesně, koho jí připomíná, ale snažila se tu myšlenku blokovat. Přinášela bolest a další smutek, kterého se sotva horko těžko zbavila. A skončila takhle. Blokovala ho tak silně, že zapomněla při zírání na hnědého mrkat. Nervózně polkla, když se představil jménem, které ještě neznala. Ingrid. Ingrid. Ne Kyle. Ne. Nejspíš bude chtít jméno i po ní. Co je ale její jméno? Žádné nemá. Je nikdo. Nikým nemilovaná osoba, na kterou už všichni zapomněli. Snad Ingridův milý tón hlasu nebo jeho kožich ji přesvědčily přece jen otevřít tlamu a tiše rozklepaným hlasem špitnout: "Eev." Hned nato toho však litovala a stáhla se ještě o krok dál, protože šedý se na ni obořil. Snad jakoby jí jeho pohled tlamu zase zalepil. Ne, ne! Já ne! Z tlamy se jí vyloudilo zakňučení. Moc slov. Moc. Zlé. Pryč. Jakmile se dva samci zase začali bavit mezi sebou, využila chvilky, kdy se Ingridův pohled stočil jinam, k útěku. Musela se dost přemáhat, aby se vůbec rozběhla, protože nohy ji zcela neposlouchaly a třepaly se, ale nakonec zmizela mezi stromy. Na místě, kde se před chvílí krčila, zůstala drobná fialová květinka.

9

Její řeč těla sice mluvila o tom, že by se prala, jestli varování nebude uposlechnuto, ale sama věděla, že ubránit se většímu by v tomhle stavu nezvládla. Ještě by chvíli potřebovala, než energie z pozřeného jídla vůbec doputuje k povrchu. Proto zůstávala na místě, vrčela a i když ji nechápavá gesta šedého vlka značně mátla, stále stála nad zbytky svého úlovku, jakoby chránila zlato. Co se jí líbilo byl fakt, že vlka zřejmě slušně vyvedla z míry. Jdi. Běž! Srst se jí ježila na zádech z toho pachu a ze vzpomínek, které vyvolával, a to samozřejmě chtěla odehnat. Bohužel pro ni, nestalo se. Ba naopak, vlk zakřičel někam do lesa a brzy se objevil další nezvaný host. Vrány. Pryč! Běžte! Už jim to chtěla naznačit příkřeji, když nově příchozí promluvil a ona na něj upřela své levandulové oči. Zmlkla, udělala krok dozadu a zůstala přikrčená na něj zírat jako na ducha. Byl mladý, ale sakra jí připomínal známou osobu. Milovanou osobu.

8

Až teď za celou tu dlouhou cestu pocítila spokojenost. Ležela u svého vzácného úlovku a hltala sousto za soustem, div že se to do ní vešlo. Nebylo však divu - svaly z ní za čas opadly a nyní byla se svou fialovou srstí a divokou nezastřiženou hřívou spíše pochybná mrňavá existence, než-li vlk. Ani neměla energii na to být hrdým vlkem, jakým kdysi byla.
Skoro s blaženým výrazem ohryzávala poslední kostičky, které z ušáka zbyly, když se zpoza kdovíkde vyřítil jiný vlk. Vyšší, silnější, více při smyslech. A hned začal něco mlít. Rozumněla mu, ale nevěděla, co by mu na to asi řekla. A ani se jí nechtělo mluvit. Nebo možná zapomněla, jak na to. Nejradši by utekla, ale stále neměla dost síly. Ani souboj riskovat nechtěla, protože by zřejmě neobstála. A tak se jen nahrbila v obranné pozici, vycenila tesáky a s divým výrazem zabodnutým v jeho očích zavrčela. Moje. Moje. Varování. Její poplach možná neměl naoko smysl - vždyť z jejího úlovku zbývalo sotva pár soust - ale pach cizího vlka v ní nevyvolával dobré vzpomínky a ona se proti tomu bránila zcela dle instinktu - výhružkou. Chaos. Chaos.

7

<< Kvetoucí louka přes Tichou zátoku

Vypadala líp, než ráno. Sice už se zase sotva pohybovala z místa na místo, protože energii z posledního jídla vyčerpala na cestu sem, ale aspoň fakt, že míří do stínu, ji uklidňoval. Prošla kolem zátoky, kde ji čekal pohled na vyschlá koryta potoků a sníženou hladinu moře. Ani tady se však nezastavovala, to až v lese. O Zlatém lese by normálně přemýšlela jako o domově Zlaté smečky. Po posledních událostech jejího života však měla myšlení poněkud změněné. Nyní měl hlavní slovo v jejím konání instinkt. Myslela na jediné: Jídlo, jídlo. Zabít. Sníst. Neohlížela se na to, s kým nebo s čím sdílí lokaci, myslela jen na to jediné. Jakoby zapomněla přemýšlet a uspořádávat informace, jakoby ji někdo vyměnil jádro. Byla jako zvíře. Zavětřila a pustila se po stopě prvnímu zajíci, kterého zachytila.
Posbírala síly a rozběhla se, aby ho dostala. Chytila, i když hned potom vyčerpaně padla k zemi jen pár desítek metrů od hranic smečky. Nehodlala se však podělit ani kdyby jí hřívu rvali. Dala do jídla, ale neměla klidu. Blízké pachy ji znervózňovaly. Začala hltat, kdyby se náhodou někdo rozhodl jí úlovek sebrat.

6

<< Temný les přes Hraniční pohoří

Jít do kopce v tomto počasí byl špatný nápad. Zjistila to po pár metrech, co se hrabala do kopce. Nebylo to však tak hrozné - v horách bylo aspoň trochu chladněji. I zde chvíli odpočívala a kochala se výhledem, který jí nic neříkal. Ne v tom smyslu, že by nevěděla, kde je, ale spíš o tom vůbec nepřemýšlela. Nevěděla, kam jde. Pouze instinkt jí vedl tam, kde mohlo být jídlo. Když v horách žádné nenašla, zamířila opět do nížiny. Už zase hladová a beznadějná, ale o to lhostejnější jí byla bolest z nešťastných vzpomínek, které při cestě odložila stranou. Nepřemýšlela nad nimi, když chodila. V určitém smyslu to fungovalo jako terapie.
Na louce nebylo živé duše. To čekala. I to, že bylinky seschnou. Přesto se snažila najít nějakou, která by jí pomohla od bolesti, jakoby se se suchem nechtěla smířit. A taky našla. Rozžvýkala ji a pokračovala dál, aby byla dříve ve stínu.

>> Zlatý les přes Tichou

5

<< Les u mostu přes Most

Jak se přesouvala z lesu k mostu, všimla si otisků tlap. Medvědí, nepochybně. Nelíbilo se jí, že tu není bezpečno. Všechna zvířata měla nejspíše hlad a to bylo pochopitelné, ale ona stále nebyla ve stavu, kdy by se většímu ubránila. A že větší než ona bylo skoro všechno. Měla teď v sobě aspoň svačinku, a tak se jí šlo lépe, ale stále pociťovala hlad. Musí najít něco silnějšího. Aspoň zajíce. Když se jí do cesty postavil most, chvíli váhala. Co bylo lepší - skončit jako svačina medvědovi nebo se nabodnout o útesy? Nakonec se přecejen přes Most vydala. Přeběhla ho, div že jí nezapadla noha.
Následoval les, kterým nerada chodila. Nešlo o to, že byl temný, ale přiliš toho tady taky nežilo. Ještěže byl den, jinak by jistě zakopla o nějaký bludný kořen a ztratila se. Na zmatení ale nepotřebovala ani ten kořen - zabloudila a přistihla se, že chodí v kruzích. Nejspíše tu ztratila pár hodin. To bylo zlé. Cítila, že energie nabytá z hraboše se pomalu tenčí. Když konečně našla cestu ven, rychle se z toho lesa poroučela pryč, neohlížíc se.

>> Kvetoucí louka přes Hraniční pohoří

4

<< Křišťálové jezero přes Luku

Po koupeli se cítila mnohem lépe. Sice ji kvůli horku stále provázela nevolnost a slabota, ale hnala ji potřeba něco sníst. Když šla přes louku, všimla si, že zvěř se tam nenachází. Čemu se divit - tráva byla seschlá, ohýbala se k zemi a ani v korýtcích lučních potoků už neproudila voda, protože ji letní teploty vysály. Každý byl radši ve stínu. A tak i ona zamířila do lesa. Rozhodně nebyla vhodná doba na lov, ale ona cítila, že kdyby ještě chvíli čekala, asi už pojde hlady. Stačila by malá svačinka, aby mohla najít lepší loviště. Poprvé za den schválně nasála horký vzduch do nozder a zjistila, že v lese není sama. Bylo tu pár potencionálních zvířat, která by mohla zkusit ulovit, ale také tu byli další lovci. Zastavila se mezi stromy a chvíli poslouchala, větřila a zjišťovala, co se v okolí děje. Ticho. Posadila se a zavřela oči. Jídlo. Krok, krok. Zachytila malinké krůčky. Jídlo, jídlo. Ulovit. Pomalu se přikrčila a jako kočka vyčkala na správnou chvíli. Měla sice málo sil, ale to hraboš, který sem zbloudil, také. Krev. Krev. Zakousla se do teplého masa. Chvíli ležela a cítila, jak nabývá síly.
Z poledního klidu ji vyrušil další zvuk. Dusot mocných nohou. Velký dravec, nepochybně. Nechtěla nic riskovat, a tak se sebrala a klidila se z cesty.

>> Temný les přes Most

3

<< Dračí průsmyk přes Luku

Přestože byla dříve zvyklá fungovat v totálním vedru a i srst k tomu měla uspůsobenou, dnes tomu tak nebylo. Vypadala strašně. O svou srst se už dlouho nestarala a byla víc hnědá než fialová. Jakoby z ní původní barvu někdo úplně smyl. Pomalu se plazila k místu, o kterém věřila, že by bylo ve vedru útočištěm. Nevnímala ostatní vlky, zaměřila se pouze na vodu, kterou tolik potřebovala. Břeh. Konečně. Byl níže, než obvykle, ale voda se v příkopě stále leskla. To bylo dobré znamení. S vděkem na tváři vstoupila všemi čtyřmi do vody a začala pít, jakoby nepila měsíce. Voda. Voda. Každý doušek byl osvobozující.
Než vylezla, položila se tam celá. Nemyslela na následky svého činu. Na hladině se objevila veškerá ta špína, kterou měla na kožichu. Znečistila průzračnou vodu, která teď byla vzácností. Dorya však nyní dopředu nemyslela. Konala instinktivně, bez ducha. Jako zvíře, co se chce ochladit v horkém dni. Nyní už jí trápila jen jedna věc, a to energie. Potřebovala jíst. Les. Jídlo. A tak zamířila k lesu.

>> Les u mostu přes Luka

2

<< Irisin ráj

Sotva sebou sunula. Měla žízeň, hlad a nebylo jí dobře. Hlava začala bolet. Než se dostala do stínu mezi skalami, měla pocit, že uběhlo aspoň půl dne. Ve stínu se zastavila, aby si odpočinula. Skály sice sálaly teplo a i stín byl příšerně horký, ale stále to bylo lepší než na přímém Slunci. Co se děje? Léto? Poslední dny jí vypadávaly z hlavy, nepamatovala se, co dělala. Možná nic. Teď však věděla, že její výpadek nebylo pár dnů, ale měsíců. Co naplat. Beztak si všichni myslí, že jsem umřela. Ta myšlenka se jí i docela zamlouvala. Ta sebejistá bojovná vlčice byla pryč. Padla, když jí smečka smetla z trůnu. Teď mohla začít znovu. Chtěla však? Možná ani ne. Smířila se s tím, že je nikdo. Neměla přátel ani spojenců, nikoho, o koho by se mohla opřít, nikoho, kdo by pro ni došel do vánice. Ani nikoho, kdo by ji pohřbil, kdyby už nemohla dál. Budoucnoust byla beznadějná. O to víc ji táhly krátkodobější cíle - vodu. Vodu.
Jakmile se dokázala sebrat, pokračovala v cestě.

>> Křišťálové jezero přes Luku

1

Borůvka se sice dále ulévala ve svém smutku schoulená poblíž náhrobního kamene, který na tomto krásném místě stál, ale byla ráda, když se s ní Jhin i přes přítomnost další osoby rozloučil. Nesekne... V mysli jí jeho slova chvíli rezonovala. Myslela na smrt. Nakonec poslechla, co vlk doporučoval - pokusila se znovu usnout. A taky se jí to povedlo, vcelku rychle. Klid na duši stále neměla, ale byla příliš unavená. Příliš unavená na žití.
Pálí. Horký paprsek Slunce ji přiměl zvednout hlavu a zamžourat do dne. Všude bylo světlo a chvíli jí trvalo, než se rozkoukala. Rychleji si uvědomila, že je hrozné vedro. Těžko se dýchalo. Měla žízeň. A byla děsně zesláblá. Ta špetka sebezáchovy, co jí zbyla, ji postavila na nohy, aby se šla schovat do stínu. I ten ale přešla. Nedívala se, kam jde. Jen šla. Šla, dokud jí nohy fungovaly, protože věděla, že dlouho nebudou. Vodu. Vodu.

>> Dračí průsmyk