Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Shay stále naprosto ignoruje slova, která jí říkám. Je dnad až hmatatelné, že jí dávám šanci, dávám jí své odpuštení, ale ona se i k tomu otáčí zády, což mě uráží. No, je to její věc, jak této šance využije. Její hloupost. "Pak ti přeju abys někoho takového našla," odpovím. Je to pravda, že ji nikdo nevychoval. Ale jak, když se vychovat nenechá? Nabídla bych jí svou pomoc, ale vím, jak by zareagovala, a tak to nechávám být. "Za tohle by jsem se neměla chlubit ani já ani ty. A pro tvou informaci, jen jsem se bránila. Mým účelem nebylo tě zranit, to byl tvůj plán," naznačila jsem, že tohle je jen malá ukázka mé moci a tohle byl slabý odvar. "Ale nebyla jsi špatná. Pro příště však... Kdyby jsi stála proti silnějšímu protivníkovi, snaž se nezranit a šetři energii, jak jen to bude možné." Nevěděla jsem, jestli mě vůbec poslouchá, ale chtěla jsem, aby věděla, že i tímhle se může něčemu naučit. Nepozvedávala jsem sama sebe výš než byla ona. Jen si to špatně pobrala.
Shay kulhá pryč. Pochybuji, že jsem jí ublížila já. Amorphis jí následuje a Dail sedí vedle. Chtěla jsem k ní jít a opět se s ní začít bavit, ale to mě naprosto šokovalo to, co řekl Kyle. Nevěřícně jsem se k němu obrátila s výrazem 'co to meleš'. Vím, že se snažil jen usmířit nás obě, ale mluvil o něčem, co neviděl. Popošla jsem k němu. "Kyle, já jsem se jen bránila. Dotkla jsem se jí jen jednou, a to když jsem ji od sebe potřebovala odtrhnout. Není zraněná kvůli mě," řeknu mu vážně. Nemůže za všechno, co se stalo, ale popravdě, já jsem toho tolik neudělala. Chtěl, abych s ní promluvila. No, tohle bude ještě zajímavé. Pohledem opět sjedu na ni a rozhlížím se po směru, kterým bychom se mohli vydat. Tohle se vyřeší pak. "Promluvím, ale ne teď. Teď je naše poslání najít nový domov, a to tady nebude. Pojďme tedy dál, na louce vedle si můžeme odpočinout!" První věta byla ke Kyleovi, druhou větou jsem zavelela k odchodu. Respektuji to, že Shay se možná s Amorphisem chvíli zdrží, a tak se rozejdu za Dail. "Ahoj," řeknu unaveně. Doufám, že aspoň s ní se budu teď moct normálně bavit. Už mi z toho začíná hrabat.

>> Bašta

<< Ice world

Shay zřejmě stále nechápala, co se jí celou dobu snažím říct. "Na některé věci si musíš zkrátka počkat, boj je nevyřeší a přeskočit je není jen tak. Víš, kolik se toho ještě musíš naučit? Mocná jsi, ale moc je k ničemu, když nevíš, jak ji správně použít. Ještě nejsi připravená!" Sdělím jí svou myšlenku. Uvědomuju si, že Shay se tady narodila, ale také moc dobře vím, že na zodpovědnost připravená není. Nebo by ji zodpovědnost naučila slušnému chování? Další věc, o které si budu muset promluvit s Feliciem. Vlastně i o Shay samotné. Stále jsem to sváděla na její věk a bolest ze ztráty rodičů, že se chovala takhle. Jestli se o podobné rozruchy pokusí i v budoucnu, asi jí doopravdy ukážů, kdo je tady pánem. Nyní jsem jednala jen v rámci sebeobrany.
Propadli jsme portálem na druhý ostrov. Už jsem tímto cestovala, a tak jsem dopadla na nohy a popoběhla od ležící Shay do bezpečné vzdálenosti několika metrů. Vypadala vskutku vyčerpaně, ale dýchala. Zde, v teplejším podnebí, mi magie země v nouzi pomůže líp. "Neber si to tak, Shay. Každý si tím prošel. Ty sem patříš, ale naléháš na místo, pro které zatím nejsi přichystaná. Dočkáš se, to ti slibuju," pokusila jsem se ji utěšit, nečekala jsem však zrovna vstřícnou reakci. Jen jsem jí říkala, že má pořád šanci a všechno nemusí být hned.

Shay šla rychle k zemi. Byla tak přesvědčená o správnosti svého činění, že ani nezvážila pravdivost mých slov. Právě teď trpěla záchvatem vzteku, to bylo vidět úplně na všem, co dělala, i na tom, jak se tvářila. I přes její agresi jsem jí to však neopětovala stejně silně. Jednala jsem v rámci sebeobrany, což bylo kvůli její náhlé proměně snad jediná dobrá a účinná zbraň, která nehrozí, že ji zabije. Já jsem jí nechtěla ublížit. Ale její útok mne urazil a ač jsem si pořád chtěla myslet, že je to hodná mladá vlčice a vyroste z ní dobrý článek smečky, tohle bylo přes hranici, a to i vlčecí. Byla už dost stará na to, aby si to uvědomila, ne? Nesmíš ji brát tak vážně, je... ještě pořád vlče. Nikdo jí nevysvětlil, že s tímhle daleko nedojde. Asi je čas si o tom promluvit s Feliciem, než přijde na naše vlčata... "Místo si lze vydobít i bez boje, Shay. Já své místo ve smečce získala loajalitou a tím, že dělám, co se po mě žádá. Jen to chce trpělivost. Bojem nedokážeš víc, Shay!" Snažila jsem se vyvrátit jí její tvrzení, no neočekávala jsem zrovna kladnou odpověď. Pořád si mlela své. Je to jen... vlče v pubertě. Tohle ji přejde. Odpusť jí to. Prstenec ohně ohrožoval ostatní. Zahlédla jsem to, a tak jsem rychle zasáhla. Bylo poněkud těžké v tomto prostředí vyvolat mou nejlepší magii, a tak jsem si pomohla ostatními. Vzduchem před prstencem těsně nad zemí proletí v kruhu ohnivá koule a ohřeje led a sníh v okolí tak, že se tam vytvoří slušná vodní brázda. Tu následuje záblesk světla, který tuto brázdu rozšíří. Jak se prstence ohně blíží, voda v tomto pruhu se zvedne za pomoci magie vody a podpory vzdušného proudění, takže oheň po krátkém zasyčení a dýmu zhasne a poslední jeho část zhasne hned po překonání tohoto kruhu. Útok je odvrácen. Energie jsem naštěstí ještě tolik nevyčerpala, a tak ani toto nezpůsobilo na mém stavu přílišvelké škody. "Nic vážného," odpovím na její slova a připravuji se na další útok, ačkoli je očividně zcela zmatená a zrak jí teď příliš neslouží. Vím, že se to spraví. Její šrámy však byly její blbostí. Nevědomky se postavím před místo, kde je portál. Když se po mě Shay rozběhne a skočí, využiju její výšky, udělám jediný rychlý skok dopředu a skrčím se. Ona tak evidentně skončí na třetím ostrově, a tak věnuji starostlivý pohled Kyleovi a vydám se za ní.

>> Mělká pláž

Děkuju, vše prosím k Rhaaxovi - tlapku do elektřiny a po 2% do všeho.
Jsem zvědavá, které z nich bude první, koho potkají naši vlci :D

přidáno

Shay se mi zdá divná. Tím jejím výrazem... A má ho jen pro mě. Co má za lubem? Vážně nevím, ale nelíbí se mi to, a tak uši ostražitě obrátím k ní. Jak však vidím, planý poplach. Divné, ne? Proč? "Jestli jste nic nenašli a nejste v nebezpečí, nebyl důvod nás volat," namítnu přísně, aby věděla, že tohle se nedělá. Krátce kouknu na Morpha, jestli v tom náhodou nejede s ní. Pak se stane něco divného. Moc divného. Shay mi ukáže, jak moc je přesvědčená, že nejsem silná. Žeby ona byla silnější jak já? To si myslí? Ach, co si to vzala do hlavy! "Jestli něco chceš říct Felicioci, tak s tím běž za ním," řeknu klidně, předstírajíc nechápavost. "A -," nestihnu doříct další myšlenku zpochybňující její jednání, protože to uječené namyšlené hovado se se do mě pustí. Tohle bych nečekala.
Instinktivně uskakuji dozadu, ale ta ohnivá potvora asi dostala vzteklinu a začala se rvát. Tohle jsem nevyprovokovala, doufám, že to všichni vidíte! Mlátit se vážně nenechám, stejně tak nenechám ji zpochybňovat svou autoritu, zároveň jí ale nechci ublížit. Zprvu mě srazí k zemi, ale já se rychle vyškrábu na nohy. Stále mi nejde do hlavy taková zrada. Všímám si toho, že nemůžu utéct, protože cestu mi zahradil její oheň, vím však, že udržet ho na ledové pustině jí bude stát mnoho energie. Mé počínání je zprvu zmatené a hlavně se snažím se od ní vzdálit, ona se však nedá a prostě riskuje. Nevidím v jejím počínání žádný smysl. Cítím teplo, které sálá z jejího těla. Abych se před ním aspoň částečně ochránila, kůži pod srstí na některých místech změním v kámen. Jakmile ji ucítím znovu na sobě, rychle po ní čapnu tlamou, chytím ji a silou trhnu pryč tak, že ji dost možná odhodím pár metrů od sebe. Má po těžký, když hoří. Led jí musí tát doslova pod nohami. A jestli ne, má magie vody v tom pomůže, že se chvíli nemůže rozběhnout a znovu zaútočit. "Shay! Přestaň! Nevím, co chceš a nebo o co se snažíš, ale nic z toho není dobré! Nedělej hlouposti, zpochybňovat autoritu a útočit na členy smečky je řádný přestupek smečkových zákonů," varuji ji s vrčením. Vím, že je teprve vlče, ale chová se, jakoby ji nikdo nikdy nevychoval. Chvíli čekám, jestli si to uvědomí - pokud ne, využiju k odvrácení dalšího útoku magii světla tak, že se jí před čumákem rosvítí v mžiku tak jasně, že ji to krátce oslepí. Tento získaný čas využiju k přesunu.

<< Pytias

Přikývnu na Dailina slova. Chvíli vypadala nejistě, asi se opět rozhodovala nad správností svého rozhodnutí. Zvolila však správně, věřím v to. "Dobře, tak tedy pojďme. Myslím, že jsi se rozhodla správně, vítej zpět," snažím se ji podpořit, no znám to, názor si musi vytvořit sama. Proto ji krátce vysvětlím situaci a spěchám z kopce, abychom mohli co nejrychleji zjistit, co se děje, že Shay vyje, a co nejrychleji případně zasáhnout. Opět jsem byla ve stresu, a to sotva jiný strach odešel.
Skáču dolů a klušu po cestičce, když se terén konečně ustálí a my jsme se ocitli u úpatí hor, kameny a vlhká půda pomalu přešly v ledový kraj. Podivné, takhle na začátku léta, že se tu drží. Musí to být nějakou magií. Nad tím však nepřemýšlím. Mrknu na Kylea a ujistím se, že Dail ještě může, pak se přes pláň rozběhnu cvalem. Po tomto sprintu doběhnu až k severu. Brrr... Tady se bydlet nedá! Co tady teda chcem dělat? Stále se nic neděje, a tak přemítám, jestli to je vůbec důležité a zpomalím. Shayinu hořící srst spatřím už z dálky. Není sama. "Co se děje?" Vyhrknu, když jsme dost blízko. "Amorphisi, to je skvělé, že tě Shay našla, můžeme tedy pokračovat v cestě, nebo jste na něco narazili?" Pousměju se na mladého vlka a snažím se získat informace. Přesto cítím, že tu něco nehraje. Podívám se na svého partnera, jestli nemá ještě další informaci, ktera by mi pomohla, pak se opět pohledem vrátím ke Shay a Morphovi. Trochu nechápavě zavrtím ocasem a čekám na odpověď.

<< Poušť přes Kvetoucí louku

Kyle mne jako vždy zvládne skvěle podpořit a zahnat zlé myšlenky stranou s ním už není těžké. Pousměju se a rozhlédnu se kolem, přičemž musím pohodit hlavou, abych vůbec vidět mohla přes svou hřívu. Asi ano. Asi má Kyle pravdu a všechno je tak, jak má být, a tak se můžu v klidu soustředit na cestu.
Jen tiše pozoruji každý svůj krok a zmírním tempo, když cesta opět začne stoupat. Nebyla jsem tu už několikrát? Začíná to být otrava. "Já nevím. Něco jsme zaspali, nebo si to nepamatujeme, to vim jistě. Ale co? Ještě pořád nedokážu určit..." přiznám zamyšleně svému partnerovi a mé myšlenky se stočí tím směrem. Ano, něco si vybavuju, ale dává to smysl? Ani v nejmenším. Třeba na to časem přijdem.
K jeskyni jsme dorazili docela brzy. Jsem přesvědčená, že už se tu neztratím, když jsem to prošla tolikrát. Teď jsem napínala všechny smysly, abych zjistila, jestli tu má kamarádka je. Kdyby nebyla, byla bych velmi zklamaná a znepokojená... To však přijít nemělo. Už když jsem zahlédla její známý kožich, spadl mi kámen ze srdce a zavrtěla jsem ocasem. Kyle to očividně vnímal stejně. "Ahoj, Dail! Jsem ráda, že jsme tě konečně našli. Doufám, že tě nerušíme, půjdeš s námi za smečkou?" Usmála jsem se na ni. Já jen doufám, že nezměnila názor. A taky doufám, že se zase nic nepos... nepodělá.
Chvíli čekám, jak se rozhodne, pak však uslyším vytí a poznám Shay. Uši obrátím za tím zvukem. Tohle musím plavé vlčici vysvětlit. Ale cestou, protože jestli se něco děje, nemáme moc času. Je přece ještě tak mladá... Nesmí se jí nic stát, jinak bych měla problém. Vlastně všichni bychom měli problém u Felicia. Rychle jsem tedy následovala Kylea, držela jsem se však u Dail - pokud šla, - abych ji vše vysvětlila. "Smečka před nějakou dobou uvízla v poušti a rozhodlo se, že budeme pokračovat dál v cestě severně. Shay šla najít ostatní, Darkey zůstala s Feliciem ještě na poušti a my jsme šli pro tebe. Zřejmě má Shay nějaké problémy - nebo našla skvělé místo. Doufám v to druhé," vysvětlím Dail a už se radši dívám na cestu, aby se mi nepodlomila tlapka.

>> Ice world

Pokýváním hlavy se i já rozloučím s hnědo-béžovou vlčicí a už jí nevěnuji jediný pohled. Z této situace chápu leda to, že tahle cizinka je kamarádkou Shay a teď se stalo něco divného, v čem hrála roli i Darkey. Nechápavě střihnu ušima, ale nehodlám to dál rozebírat, však já si vzpomenu - navíc teď máme důležitější věci na práci. Pořád jsme totiž na cestě a jak se zdá, nebezpečí je na každém kroku. "Dobře, může být. Jde se na ten ostrov po mostě, Shay? Jestli ano, už jsem tam taky před nějakou dobou byla. Je to tam pěkné, ale... Pak je tu ještě třetí ostrov, velký, jsou tam rozlehlé pláně, hory i les, tak když nepochodíme tady, můžeme to zkusit tam," navrhnu. Vlastně bych byla ráda, kdybychom na severu neuspěli, protože... Na mě se severní klima příliš chladné a nesnesitelné. Navíc ten ostrov, na který jsem se dostala jakýmsi portálem, měl i dobrá loviště. A pokud vím, jiná smečka tam aktuálně nesídlí. Přesto však musíme zkusit i zdejší lesy. Proto jsem na slova ohnivé vlčice jen přikývla a obrátila se na Kylea. "Snad se jí nic nestalo, že minule neodpověděla," zamumlám starostlivě ke svému partnerovi a vydám se pryč odsud po jeho boku.

>> Pytias přes Kvetoucí louku

Jen tiše jsem oddechovala a mé tělo se vzpamatávovalo z těžkého vypětí a opětného návratu do dospělé podoby. Spala jsem. Když se mé smysly po nějaké chvíli opět vracely, zaslechla jsem, že mé okolí už je na nohou. Nejspíš. Bylo mi docela slabo, a tak jsem ještě pár chvil ležela a jen poslouchala debatu. Poznala jsem hlas Shay a Darkey, ten třetí však už byl cizí. I pachy mi po chvíli řekly, že je tu cizinka. Smečka! Vetřelec! Nebezpečí? To mě donutilo něco začít dělat. Pomalu jsem otevřela oči a automaticky pohodila hlavou, protože má hustá hříva mi jaksi bránila ve výhledu. S ušima ostražitě vztyčenýma jsem se otočila k vlčicím, které vedly řeč o tom, co se teď stalo. Nebo nestalo? Nevím. Bylo mi divně, nějak jsem si nedokázala ty informace správně spojit. Jediné, co bylo jisté, bylo to, že tu něco nehraje a není mi úplně dobře. Když jsem zjistila, že cizí osoba je vlčice a bez známek nepřátelství se baví s vlčicemi ze smečky, usoudila jsem, že není hrozbou a svůj ostražitý výraz jsem zase nechala zmizet. Beze slova jsem se začala rozhlížet po svém partnerovi, jeho hnědý kožich jsem však v písku neviděla, a tak jsem se rychle zvedla na všechny čtyři. Trochu jsem se zakolébala, jak mne tlapky ještě úplně neposlouchaly, ale musela jsem se věnovat úkolu. Najít Kylea. "Kyle?" Pípnu, můj hlas je však jaksi nejistý. Nakonec uvidím, co hledám. Podle pachu to je můj slaďouš, ale jeho kožich říká své. Je nový! Jinak zbarvený. A i na mé srsti je trochu barvy, co tam nepatří. "Drahý, slyšíš mě?" Oslovím ho mile a olíznu mu čelo. Vrtím ocasem. Taky spal.
Opodál leží i Felicio, alfa Daénu. Co se tak asi muselo stát, že zrovna on není na nohou a všichni jsme tak trochu... ospalí? Ze slov, která jsem slyšela od vlčic, jsem něco málo pochopila, ale stejně mi to nešlo do hlavy. Nemusíš rozumět všemu. Teď... Je třeba jít pryč z téhle pouště. Udělala jsem proto pár kroků k ostatním a bez známek nejistoty, kterou jsem tolik cítila, jsem po nich všech přejela pohledem. Zastavila jsem se na cizí vlčici. "Ahoj," pozdravila jsem první všechny tiše, pak jsem zaslechla slova Shay. Tušila jsem, že opět se na mě nebude nikdo z nich tvářit zrovna přátelsky, ale co s tím nadělám? Já mám stejné právo tu být jako ostatní. "Sice nevím, co to bylo, ale... Všichni celí? Snad to přejde, vydechnu a hrábnu tlapkou do písku. Začíná mě štvát. Je všude okolo. Mimochodem, jsem Dorya, Kappa Daénské smečky. No už o nás i o mě jistě víš," řeknu, abych vyjádřila svůj zájem k cizí vlčici. Zamyslela jsem se, když mi na paměť přišly matné vzpomínky. Byly to jen pocity, které mi nic neříkaly, ale byly moje. "Souhlasím s tebou, Shay, musíme jít dál. Tady opravdu nezůstaneme. Pojďme si v tom najít nějaký systém, třeba... Znáte tu někde nějaké pěkné místo? Můžeme to zkusit tam. Tyhle ostrovy jsou obrovské. Myslím, že minimálně tři. Nebo se můžeme rozdělit, ale na to bych nesázela," pokrčím nad tím rameny. Pak si vzpomenu na Dail a věnuji svému partnerovi starostlivý pohled. "Nicméně bych navrhovala pokračovat severně. Jsou tam lesy," navrhnu s vážným výrazem. Občas věnuji pohled hnědo-béžové vlčici, snad jakoby měla něco provést, jinak jsem v klidu. Nemám ve zvyku někomu věřit hned, jak ho uvidím.

//Za akci moc děkuju! Skvělá myšlenka, vzhled mám uložený :3
Tlapku prosím do světla a procenta následovně:
8% do síly
2% do obratnosti
5% do rychlosti
Kšm připsat sem

ZAPSÁNO

Změna velikosti nebyla něčím, čeho bych si všimla. Nadále jsem se živě věnovala pomstě za to, že se nás dospěláci snažili zbavit a zavřít nás do klece. Oplatili jsme jim to. Byla vyloženě zábava se dívat na ty jejich kukuče, ale viděla jsem, že jedna z nich je unavená. Jedna nula! Pochválím se v duchu a s tím, že druhá vlčice se ven už jen tak nedostane, zapnu poslední opatření - nad kobkou v zemi utvořím kamennou mříž. Energie mi však už moc nezbývá, a tak si sednu a pozoruji, tlapkami nahrnujíc písek do kobky, aby vlčice nemohly uprchnout už vůbec. Když se kolem mne však prohnala ostatní vlčata, má pozornost se obrátila k nim. Možná proto se vlčicím podařilo uprchnout, jinak by neměly šanci. Chvíli jsem stála na místě a s kvílivým naříkáním se snažila získat si něčí pozornost, to ale nemělo velký účinek, ostatní měli očividně práce dost. A tak jsem byla nucená přestat a smířit se s prohrou, nebo se vrhnout do rvačky taky. To se ví, že ušpinit svůj kožíšek jsem si nechtěla, a tak jsem si lehla na písek a hlavu nešťastně položila na tlapky. Vzdávat se... podivný to pocit.

Energie ze mě prchala s každou sekundou používání magie. Nejdřív jsem to bez mrknutí přecházela, když jsem však po vytvoření podzemní kobky změnila svou podobu opět ve vlče, kolena se mi podlomila a musela jsem se několikrát pořádně nadechnout, než jsem se mohla situaci věnovat dál. Když ke mě přiběhlo hnědé vlče, které se zhostilo role hlavního řvouna, a olízlo mi ucho, jen jsem se vesele usmála, zapomněla na únavu a předními tlapkami po něm neohrabaně skočila, jako bych ho měla obejmout. Samozřejmě jsem netrefila cíl, překulila jsem se přes jeho hřbet a zůstala ležet s překvapeným výrazem na zádech. "Pjůphja!" Chvíli jsem mávala tlapičkami ve vzduchu za doprovodu smíchu, když jsem však uslyšela volání o pomoc, zděšeně jsem zvedla hlavu, střihla ušima a vyšvihla se na všechny čtyři. Dospělačky se snažily dostat z klece pryč a hnědák uvízl mezi kořeny. Nejdřív jsem vztekle zasupěla na dospělé vlčice a vycenila na ně své ostré piditesáčky, abych dala najevo, že jsem plně spokojená s tím, že teď jsou ony uvězněné a my si užíváme svobodu. Jenže ony chtěly ven a ničily mou krásnou mříž, když do ní šťouchaly svými tlapkami. Když byla nějaká taková blízko mě, nebála jsem se po ní ohnat, abych ji potrestala kousancem. Zaznamenala jsem, že kořeny trochu zchladly, no nějak mě to netrápilo. Teď jsem chtěla dostat ven řvouna dvě. Chytla jsem ho za ocas a soustředila se na kořeny, aby trochu povolily v tom místě, kde měl zaseknutou tlapu. Když jsme ho konečně vytáhli ven, musela jsem zbytek svých sil použít k tomu, aby se písek okolo zpevnil do pískovce a natáhl se před kobku s kořeny jako další, jistící mříž. Na některých místech nebyl tento kámen dokonalý a písek se odtamtud sypal dolů. To mi vnuklo další nápad, i když jsem před jeho vyslovením vypustila z tlamy táhlé zívnutí. "Zahjabat!" Výsknu velitelsky a předními tlapkami začnu do kobky sunout písek z okolí. Po ostatních mrkám, aby mi pomohli. Až nebudou dospělačky ničit naši klec a tlapky budou mít uvězněné v písku, budeme moct rozhodnout o jejich potrestání, ne? Potrestání válečných zajatců! Jsme nejmocnější divoké komando vlčat!

Jakmile se kolem nás uzavřela stěna, zmocnila se mě panika a vztek. Uši drásající řev ještě nabral na intenzitě a mě jen podpořilo, když se ke mně přidali ostatní vlčata. Ale teď byl hlavní úkol dostat se ven. Zmkla jsem a čekala, co se bude dít, a když jsem viděla vlče, co svýma očima dokázalo zkřivit dospělákům obličej, radostně jsem zavýskala. Bylo to zvláštní, když se k němu postavila i hořící a obklíčila je plameny. Tím lépe. Já se rozhodla toho využít k útěku. Bála jsem se jít blíže k těm plamenům, a tak jsem si jen kecla na zadek a čekala, co bude dál. Byla to zajímavá podívaná! Když na mě pak začal kdosi útočit, raději jsem však z myšlenek vypadla, opětovala to zavrčením a přesunula se ke stěně. Věděla jsem, že narážet do toho bokem nemá smysl. Radši jsem se proto ještě rychle podívala po předním voji, a pak sama skočila proti stěně. Těsně před tím, než bych se stěny dotkla, se rosvítilo horké světlo, které v ledu vypálilo díru. "Juhů!" Zavrtím ocasem a už už bych se snažila zdrhnout, nemůžu si však nevšimnout toho, co se děje kousek od nás. Oranžádovi, který nám poskytl čas k útěku, zalepili oči. Tak to ne! "Vrr, na mee!" Zvolala bojový pokřik, který jasně říkal "do boje!" Nedbala jsem pak na nic jiného a kudy to bylo možné, tudy jsem běžela k nim. Ani jsem si neuvědomovala, že z mé srsti se cestou stal kus kamene. Nebo spíš pískovce? Pevný kámen to nebyl. Když jsem doběhla k černé flekatici, která byla blíž, zakousla sem se jí do tlapky kamennými zoubky. Hned na to mě však napadlo něco lepšího - opět jsem se pustila a mé tělo se rozpadlo na kousky kamínků, co splívaly s pískem. Vítr je neodvál, protože se rychle prohrabaly hluboko do země.
Chvíli nebylo po zlatém vlčeti ani vidu ani slechu. Pak se však zem zatřásla a písek pod dospělými vlčicemi se probořil o dva metry do země, takže se ocitli ve vězení. Než se stačily vzpamatovat, nad nimi se natáhlo několik mladých kořenů jako mříže.
Kousek od klece v zemi se písek opět zvlnil a z něho se vyhrabala silueta vlčete. Otřásla se a schodila tím ze sebe všechnu hlínu a písek, a opět to byla pidi-Dorya. Musela se podívat na své dílo, protože začala vesele poskakovat kolem a smát se dvoum vlčicím v zemi. Byla pyšná na své dílo, ale zjistila, źe postrádá trochu energie. A tak se ještě chvíli smála, ale musela si k tomu sednout.

Miluju tohle hledání... No ta 10. už mi vážně nešla do hlavy :D Penízky prosím k Lůcovi a mince zrovnatak.

<< Pytias (přes Kvetoucí louku)

Musela jsem se jen usmát nad tím, jak moc Kyleovi na mě záleželo. On by mě láskou snědl, já bych ho láskou snědla, tak je to vyrovnané! "Děkuju," olízla jsem mu tvář, abych dala najevo, jak moc je mi jeho podpora milá. Hned se pak vlk cítí lépe. I přes to mě tížilo srdce, když jsme odcházeli z hor. Kance jsem nechala v jeskyni a po boku mého hnědáka jsem klusala z kopce, ale myšlenky jsem měla úplně někde jinde. Myslela jsem na Dail. Necítila jsem tu její pachovou stopu a odpověď jsme v horách nedostali, a tak jsem netušila, kde může být. Doufala jsem, že Kyle má pravdu a už je se smečkou, ale jistá jsem si tím příliš nebyla. No... Kdyžtak se můžeš vrátit. Jen vědět, kde zrovna jsou a ukázat se... Jak jsem tak přemýšlela, zakopla jsem a málem se sunula z kopce po zadku. To mě poučilo dostatečně na to, abych myšlenky hodila za hlavu. Pro teď.
Vrátili jsme se na louku. Cítila jsem tu nějaké vlky, no náš cíl byl teď jinde. Z kopce jsme šli, já měla spoustu energie, plné břicho a před sebou planinu. Co jiného by mě mohlo napadnout, než si pořádně protáhnout své dlouhé nohy během? Zamrkala jsem na Kylea a drkla do něj s přátelským úsměvem. Hned pak jsem přešla do klusu a vesele se pustila do rychlého volného běhu. Snad jako bych létala.
Cestou jsem zachytila pachovou stopu smečky. Té naší. Srdíčko mi poskočilo radostí a už jsem se rozhlížela, jestli je neuvidím. Všimla jsem si, že jsme se dostali na písčité pláně. Nedivila jsem se, už jsem tu jednou procházela, věděla jsem, že tu něco takového je. Přesto se mi zdálo divné, proč by Felicio vedl smečku zrovna přes poušť. Pokrčila jsem nad tím rameny a pustila se z kopce dolů, protože už jsem zachytila známé kožíšky. Divila jsem se, kam se poděl zbytek smečky, no nechtěla jsem se vyptávat. Z čeho mě zamrazilo na zádech, byl fakt, že Dail tu není. "Ahoj," pozdravila jsem je, když jsem klusem seběhla k nim. Vypadala jsem šťastněji, než když jsem odcházela, procházka mi zkrátka vrátila život do hlavy, no na mé tváři byla vidět starost. "Dail tu není..." Řekla jsem pološeptem Kyleovi. Ještě jsem se rozhlédla kolem, snad jakoby se měla ta vlčice najednou vynořit z písku, no nestalo se tak. Sotva jsme chvíli šli, stalo se však něco, co bych opravdu nečekala.

Rána. Ohlušující rána z čehosi, co mě srazilo na kolena. Snažila jsem se v mysli vyhrabat magii země a postavit před námi zeď, abych nás ochránila před tím vichrem, ale byla jsem vším tím zmatkem natolik vykolejená, že spuštění mých magií bránila neviditelná bariéra, kterou se mi nedařilo probořit. A tak se jen instinktivně přitiskla ke Kyleovi, zavřela oči, uši měla vystrašeně stáhnuté k hlavě a čekala, co se bude dít. Nevšimla jsem si, že se kolem nás objevil podivný fialový odér, už vůbec jsem nevěděla, odkud tohle všechno přišlo, ale cítila jsem, jak do mě naráží cizí těla a zmocňuje se mě jakýsi pocit bezmocnosti, strachu a... závrať. Všechno to ale odeznělo.
Bylo mi divně. Nevěděla jsem proč, ale celý ten svět kolem byl... velký a zajímavý. Cítila jsem se bezmocně, ale starosti byly pryč. Naprosto pryč, ani mne nenapadlo na ně vzpomenout. Zvědavě jsem otevřela svá zelená očka, abych věděla, co se to stalo a co mě to lehká na čumáku. Když jsem zjistila, že vidím jen malou část toho všeho, cukla jsem sebou dozadu. Ta tmavá stěna mi překážel ve výhledu a já dala svou nespokojenost s tím hlasitě najevo. "Pjuhvaa!" To mělo znamenat vyděšené "co to je?!". A mělo to být ještě horší. Svou ofinku, z které teď byla doslova hříva, se mi podařilo přišlápnout. Nejdřív jsem nechápala, co se to děje a proč to bolí, zkoušela jsem trhnout hlavou, bouchat do té věci druhou tlapkou a žužlat to, ale bez výsledku. Už už jsem otevírala svou malou tlamičku, abych si zavolala pomoc, v tu chvíli mě však nějaká neznámá síla zvedla ze země. Problém jménem "záclona ve výhledu" zmizel, no naskytl se jiný problém. Byla jsem sve vzduchu! A samozřejmě se mi to ani ttochu nelíbilo. Začala jsem sebou bojovně šít do všech stran a vrčet, pak mě ale ta vysoká bytost opět postavila na nohy. Podívala jsem se do strany. Jiná vlčata. Ti jsou ale divní. Na chvíli bylo ticho, když jsem se však rozhodla, že tu s nimi být nechci, jako neviňáko jsem se podívala na dvě vysoké obludy, které tu s námi byly. Ani ty se mi nelíbily. A pak jsem spustila nesnesitelné kvílení, které jen rve uši. "Khvaapaamaaamabeaavrrpa lhvatalama paatlaamaa vluaa!" Snažila jsem se tomu dodat víc na dramatičnosti, a tak jsem se obrátila k ostatním vlčatům. "Vlhapa ma!" To mělo znamenat : "Pojďme je přesvědčit spolu!" A tak jsem znovu spustila vřískot naříkajícího batolete, co se sotva drží na nohou. Jestli někdo nezabije tu nudu a tíseň, kterou prožívám, asi tady někomu začnu požírat ocas nebo plánovat útěk.