Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Kvetoucí louka

Naše debaty při cestě ustanou a mě hřeje už jen ten pocit, že mi můj partner důvěřuje a miluje mě takovou, jaká jsem. Jak bychom vlastně mohli mluvit, když v tlamě neseme kance? Něco by možná šlo, ale stejně by tomu nebylo rozumět. A tak radši mlčím, snažím se cestou nezakopnout a sleduji cestu, která se točila vzhůru a vedla nás zpět k místu, u kterého jsme se rozloučili s Dail, Stray a vlčetem. Jelikož jsme Stray a vlče viděli dole, bylo mi jasné, že i Dail tady už nebude. Měla jsem o ní starosti. Nechtěla bych, aby opět změnila názor, protože jsme byli na lovu trošku déle. Když jsme dorazili před jeskyni, rozhlédla jsem se kolem a kance položila na zem. "Dail už tu asi není...," řeknu polohlasem a ujistím se o tom čichem.
Pak zvednu čumák k obloze a dlouze zavyju. To pro případ, že by tu někde byla.
Možná už se vydala smečku hledat sama... Podívala jsem se na Kylea s otákou v očích. Co teď? Čekat, nebo se vrátit? Posadila jsem se, a poslouchala, jestli se neozve odpověď na mé volání. Jestli někdo vyl, neslyšela jsem to. "Asi... už se vydala za smečkou," řeknu nejistě a snažím se zaznamenat cokoli, co by prokazovalo její přítomnost. Pak chytnu mrtvolu divočáka za kopyto a odtáhnu ho do jeskyně. Kdyby se sem vrátila, aspoň by věděla, že jsme tu byli. Bok jsem si otřela o blízký kámen, abych jí kdyžtak naznačila, kterým směrem jsme šli. "No... musíme dohnat smečku," přiznám a dám se opět do klusu. Mířím tam, kde jsme je viděli naposledy. Byla však možnost, že smečka už se dávno přesunula jinam, a tak jsem se snažila předvídat jejich kroky.

>> Poušť (přes Kvetoucí louku)

Dor prosím 20% - ke všemu přičíst po 4%
Lůcovi taky 20% - taky ke všemu po 4%

Taky prosím pro Rhaaxe přívěšek, dotazník jsem teď odeslala. Děkuju!

Otázka o smečce byla těžká, ale důležitá. Vždycky jsem věděla, že do smečky patřím a samotu bych dlouho nevydržela, ale když se na to tak teď dívám zpětně, vlastně vážně nevím, jestli si vybírám správně. Proč o tom vůbec přemýšlím? Vždyť smečka je můj domov, moje povinnost, moje rodina! Kyle je tam spokojený a já budu taky, když si ostatní zvládnu přetáhnout na svou stranu... přesvědčit je, že nejsem špatná síla a že mé schopnosti dokážu použít, když je jich potřeba. Bylo rozhodnuto. Proto pro mě byla reakce samozřejmá, když mi dal Kyle najevo svou náklonost a řekl, že by má rozhodnutí respektoval. "Samozřejmě že mám, máš pravdu. Však jestli někam patřím, tak tam, i ty. Protože jsme Daénští. Jen mi vadí, že mě ne všichni respektují takovou, jaká jsem," pokrčím rameny. Zajímavé nad tím uvažovat, přiznat si to musím, no krátkým pohledem Kylovi sděluji, že mé pocity ohledně členů smečky rozebírat nechci. Však s tím se budu muset poprat sama. "Dail to jednou slíbila, tak snad to dodrží," pokývu hlavou a vstanu. "Ale určitě bude mít za tu dobu hlad." Naznačím hlavou ke kanci.
Už to opět vypadalo na hru, kterou bych popravdě přivítala, na odlehčení situace, no nemůžu nezaznamenat pachy Stray a toho mladého vlka, kterého si vedla s sebou. Překvapilo mě, že s sebou nemají Dail. To znamená, že Dail zůstala v horách. Doufam. Snad jí nic není. Chtěla jsem se za nimi vydat, no Kyle měl pravdu, že bychom se měli vydat na cestu. Přikývla jsem na souhlas a pohodila hlavou, abych z obličeje odhrnula svou černo-bílou hřívu, kterou mi do očí navál vítr. Vlčice s vlčetem odešli a brzy se tu objevili další vlci. Já už však na další setkání neměla náladu, a tak jsem si je prohlédla jen ve spěchu. Čekala nás cesta do hor. S kancem v tlamě.

>> Pytias

5

Upřímně jsem netušila, co by si beze mě počal. Oplatila jsem mu jeho poznámku úšklebkem. Kdyby tu nebyl, byla bych dost pravděpodobně jiným vlkem. A možná i on by byl jiný, kdybych ho tehdy nevytáhla z té jeskyně v horách a nepřidala se s ním do Daénu. Ale co? Nebudeme se stresovat tím, co není. Pravda je, že bychom se měli soustředit na realitu a zajistit si dobré místo ve smečce, než bude řada na vlčata. Pf! Už zase přemýšlím nad vlčaty. To ti nestačí partner? Spokoj se s tím, co máš! Byla pravda, že občas i já mám hlavu v oblacích a nejsem dokonalá. No, mám na čem pracovat.
Řeč o Daénu mě zprvu nudila, chtěla jsem mít teď smečku z krku. Ačkoli musím přiznat, že bych nedokázala žít jako samotář, jsem ráda, že jednou ten zmatek a povinnosti jdou jednou mimo mě. Přesto však žádný ze svých pocitů kromě radosti nedávám najevo. "V Daénu jsou dobří vlci," povím upřímně, "někteří umí toto, jiní toto. Ale ačkoli bychom normálně byli skvělý tým, který by svými schopnostmi předčil mnohé skupiny, my se nechováme jako smečka. Proto se bojím. Proto je o moc těžší takovou smečku bránit, proto je těžké se tam o něco snažit, kdyz tě vyslechnou tak dva. A proto jsme tam potřeba. Povinnosti volají." Přiznám to trochu smutně. A stále mám obavy o Dail. "Dail řekla, že se k nám připojí. Když tak učiní, bude to jen dobře. Budeme však muset splnit, co jsme řekli, protože je to důležité. Nechci, aby byla Dail ve smečce proti své vůli a cítila se tam špatně." Podívám se do hor. Nejsme pryč nějak dlouho? Možná bychom se už přece jen měli vrátit. "Proč ne ty můj slaďouši? Je tu tolik krásných květin, že bych tě v nich utopila!" Změním téma. Možná je to výzva ke hře, možná obyčejný souhlas. Ať už si to přebere jakkoli, já si utrhnu kus z našeho kance jen tak do tlamy a zavrtím ocasem na náznak hry. Pak však můj čich zachytí známý pach a zpozorním. Divné. Že by přišli Dail a spol. za námi, protože jsme tak pomalí?

4

Pohřbívat mě? Moc práce. Sice by to pro mě Kyle udělal, ale stejně jsem nevěřila, že by mě zrovna takové zvíře zvládlo zabít někoho, jako jsem já, když tu mám svého obětavého partnera. Musela jsem se té myšlence zasmát. "O to se neboj, však já si umím poradit. A vidíš? Žiju! A ty taky! Svět může být prostý a sladký, když dosáhneš svých cílů. Hned ti je líp. A já bych tě přece nikdy neopustila," ujistím ho s úsměvem na tváři a olíznu mu nos. Překvapuje mě jeho starostlivost, která je občas přehnaná. Mně to ale nevadí. Vždyť celý ten vlk je tak sladký a milý, že nechápu, že neměl to štěstí narazit na jinou vlčici, ještě lepší, jak já. O to víc jsem šťastná, že já jsem ta vyvolená. Já jsem ta jeho. A jsem s ním spokojená.
Pustím se do kance. Je velký, a i když věřím, že za nějakou dobu bychom ho my dva snědli, jsme už trochu zasyceni předchozím pokrmem, a tak toho nesním tolik. Pro ostatní zbyde dost. Upřímně jsem teďka úplně zapomněla na smečku. Zapomněla jsem na všechny ty problémy a zmatek, když se celá smečka přesouvá, místo toho jsem byla šťastná s mým partnerem tady na louce. Sami, nerušeni. Svalil se na zem, a já jsem ho napodobila. Lehla jsem si naproti němu, abych mu viděla do tváře. "Vím, můj drahý princi. Já vás také," usměju se na něj. Měla bych být herečka. Pak přijde řeč na smečku. "Ano, asi bychom měli... Jen nevím, kde teď jsou. Snad nás nepotřebovali... V zátoce to bylo pěkně zmatené, když jsme tamtudy procházeli. A snad je v pořádku Dail s jejími přáteli. Co ty? Už se chceš vrátit?" Zeptám se. Mně se moc odcházet nechtělo, ale povinnosti volají a ty já vždycky pilně dodržuju.

3

"Byl výtečný," pochválila jsem mému hnědákovi jeho úlovek. Myslela jsem to vážně, mladé maso chutná nejlépe, jen ho bylo trochu málo. Ale co, zajíce taky někdo lovit musí, aby se nepřemnožili. Pamatuju si, že když jsem sem poprvé vstoupila, byla jsem minimálně půlrok na zajícové dietě. Teď už na tu hořkou dobu naštěstí mohu zapomenout. Mohu si dovolit i jiné, větší živočichy, a doufám, že naši potomci také poznají mnoho zvířecích chutí, až na ně přijde čas.
Teď jsem byla na řadě s show já. Měla jsem kořist vyhlídnutou dopředu, promýšlela jsem strategii, a když nadešel čas to rozjet, už jsem jen posouvala figurky na šachovnici. Kyle však byl očividně na pochybách. Možná mému plánu nevěřil, možná nechtěl, aby se nám něco stalo. No jo, on neviděl, když jsem vyprášila kožich té prašivé Hyeně, on neviděl, když jsem přemohla tři velké medvědy, aniž bych pohla drápem. Docela škoda, asi by teď nepochyboval. Jediné, o čem jsem pochybovala já, byla má energie. Rychlým úsměvem ho však i přesto ujistila, že mám plán. "Chceš se vsadit?" Zažertuju krátce, pak se pustím do díla. Musím se plně soustředit na veškeré vjemy kolem. První krok. Stěna. Přesně podle plánu. Výborně. Přes samé soustředění si ani nevšímám Kyových starostí o mě a věnuju se práci. S každým manévřem cítím, jak ze mě prchá energie, ale trvám na tom, aby dílo bylo dokonáno úplně. Když skončím a vstoupím opět do vlastního světa, energie mě přepadne tak, že si potřebuju na chvíli lehnout.
Můj starostlivý partner si pro mě dojde a já si nechám pomoci opět na nohy. "Jen to bere energii... ještě mám co zdokonalovat," řeknu a podívám se na něj. Představení se mu líbilo, ale nevypadal zrovna nadšeně. "No," podívám se na něj spokojeně, "ty dokážeš i víc, když se budeš snažit - i ja mám co vylepšovat." Věnuju mu úsměv. "A bát se o mě nemusíš. Já si poradím." S těmi slovy jsem si lehla ke kanci jako k předchozí svačince a dala se do jídla. Trochu mě znepokojí to, že se můj partner dáví, to ale přejde. Já jím pomalu, zato spořádaně. Na jeho návrh odpovím, "teď už to něco máme, tak proč ne? Určitě budou rádi. Ale nespěchej. Po jídle se má relaxovat."

2

Asi bych se měla přiznat, že mi ten Kyleho lov přišel docela vtipný. Přišlo mi, že není teď příliš v kondici na rozdíl od toho šťavňatého svižného zajíce. I přes to jsem se však rozhodla do toho nezasahovat. Tiše jsem ležela na svém kameni s tlapkami přeloženými přes sebe a sledovala, jak si vede. Musím říct, že to pro Kylea muselo být zajímavé se pořád pohybovat v kruzích a vidět, jak si to on i jeho kořist užívá, ale neprotestuji. Každý má právo ukázat, co v sobě má. A i když tenhle hon chvíli trval a měl zajímavý průběh, toho ušáka můj partner ulovit zvládl. V lovu bylo možné ve výsledku posuzovat pouze dvě věci. Buď je lov úspěšný, nebo nikoli. Můj hnědák teď vyhrál tu první cenu.
Čekala jsem, kdy se přijde podělit o svůj úspěch a nabídne mi svou práci. Když přišel až ke mně, postavila jsem se a z kamene seskočila. Kořist však nebyla první, čeho jsem se dotkla. Láskyplně jsem se otřela o hruď mého hrdiny a tvář mu obdařila polibkem, aby věděl, že jsem na něj pyšná, no pak už jsem si ke kořisti bez dalších keců lehla a utrhla si kus čerstvého masa. Normálně bych chtěla, aby si první nabídl on, ale brala jsem to tak, že i on si bude muset zvyknout, že s příchodem vlčat budu jíst pravděpodobně první já, vlčata a pak teprve on. Po chvíli jsem opustila od trhání a jen spokojeně přežvykovala to, co mi v tlamě ještě zbylo. Měla jsem dost. Sedla jsem si a čekala, než se nasytí i on, a když se tak stalo, měla jsem už plán další aktivity. Jedno kuře vlka nenasytí a pro dva to platí dvojnásob.
Postavila jsem se a věnovala Kyleovi vlídný úsměv. Měla jsem teď díky magii už přehled o všech věcech okolo. "Teď já. Pojď, ukážu ti, co dokáže magie, kterou vlastníš," sdělím mu důležitě a zamrkám na něj. Bez dalšího čekání se pak rozejdu směrem zpět k horám, akorát na jih. Cítím tam zvěřinu, přesněji divoké prase, na které jsem měla spadeno. Do té doby, než dojdeme dostatečně blízko, mlčím. Je vidět, že se soustředím na působení mé magie. Když už má šanci kance na obzoru zaznamenat i můj partner, čekám, že můj plán už prohlédne. Ona kořist se hrabe v porostu stromů a hledá po zimě jídlo. Jak jinak. My taky hledali jídlo. Zastavím se. Je vidět, že za kance se náhle ze země vynořila jakási kamenná stěna a kořist se vyděšeně dala na útěk. Našim směrem. Kanec dokáže běžet docela rychle, ale já jsem stejně stála jako socha. "Ustup, prosím," poprosím hnědáka. Kanec nás zaznamenal a dal se jiným směrem, málem však zahučel do trhliny, když přímo před ním zem praskla a z oné praskliny vysvitlo zelené světlo. Možná to mohlo působit jako láva pod povrchem, ale takovou barvu to světlo opravdu nemělo. Kanec neměl už moc možností. Bál se. cestu mu ohraničily ony praskliny a on se je bál přeskočit. Možná by to se svou hmotností ani nedokázal. Za jeho kopýtky se zem drolila a měnila v písek, který vítr odvál kanci do očí. Málem spadl do oné praskliny, ale ze země náhle vyrazily kořeny a chytily ho těsně před pádem. Už nebyl daleko ode mě. Udělala jsem pár jistých kroků vpřed a pak ke své kořisti jen tiše doběhla. pustila jsem ji z kořenů. Naštvaný a rozrušený kanec, který neměl kam utéct, protože kolem nás se uzavřel kruh z malých ostrých kamenů, na kterých plály malé plamínky ohně. A mé tělo se v tu chvíli změnilo do kamene. Pak se propadlo do země a zmizelo. Divočák znejistěl. Nevěděl, co se děje, byl vyděšený, ale nejspíš se smiřoval s tím, že tohle je jeho konec. přímo pod jeho nohama náhle ze země vyrazily kamenné řetězy, které ho spoutaly k zemi a zbavily pohybu. Z klacíků, které ležely opodál, se pak stvořila podobizna vlka, přiběhla ke kruhu a hradby přeskočila. Byl vidět její záměr. Ona loutka přiběhla ke kořisti neschopné pohybu a ostrými tesáky ukončila jeho život. Všechny ty praskliny, světlo, písek, kameny, kořeny i ohně pak zmizely. Chvíli to trvalo, ale za chvíli vypadala příroda okolo úplně nedotčeně. Loutka se rozpadla do pouhých klacíků a já se z dvou částí zase zhmotnila kousek od padlé oběti. Byla jsem vyčerpaná a neudržela jsem se na nohou, hlava se mi zhoupla tak, že jsem chvíli viděla mžitky a musela si lehnout. Doufala jsem však, že to Kyleovi dalo nějakou tu představu o tom, jak moc jeho element dokáže. Možná jsem do onoho představení zakomponovala i jiné magie, ale o těch jsem zatím mnoho nevěděla.
Jakmile to šlo, posadila jsem se a podívala se na mého partnera. "Tak co říkáš? Ochutnej," nabídla jsem tentokrát já jemu a čekala, že okusí. Bylo to pravé nefalšované čerstvé kančí maso. Na kance by normálně museli být alespoň tři vlci, ale já jsem ho skolila sama.

1

Musím říct, že naše hra je vtipná, ale i přes to mě baví. Občas je potřeba se vrátit do nálady věčně šťastného vlčete, které rádo běhá po lese a plaší ptáky. O tom sice naše hra nebyla, ale to nevadilo. Měla jsem tu přeci svého cukrouše, který každou tu chvíli udělal lepší. Bez něj... Bych neměla naději. Nebyla bych to, čím jsem dnes. A i díky němu jsem byla veselá jako včelka, mohla jsem hopsat sem a tam a užívat si přicházejícího jara, čerstvé trávy, svěžího vzduchu a mého partnera. Slunce se sklánělo k západu, jeho zlaté paprsky nám však stále svítily na cestu. Nejlepší čas pro lov. Úplně se mi nechce nějakou srnu nahánět za světla pouhého Měsíce. Nic proti Měsíci... ale ve dne je víc vidět.
Užívám si každý moment naší hry. Pan Dobyvatel mi opět jemným kousancem ukázal, že se jen tak nevzdá, a já na to odpovídala. Hrála jsem divadlo a on o něm věděl, stejně tak jsem já mohla předpokládat, že bude vědět, kam jsem se schovala, když jsem rychle zvolila ústup. Předtím jsem se však stihla hnědákovi přátelsky vysmát a vypláznout na něj jazyk, načež jsem ho jen tak ze srandy jemně praštila přes čumák svojí oháňkou. Zůstala jsem za kamenem. "Ne, jsem mrtvola!" Jen tak naoko zavrčím a vyskočím při tom na kámen, chystajíc se na hnědáka skočit a povalit ho k zemi, jakože jsem vyhrála, ale ten už o hru zřejmě ztratil zájem s tím, že se jde hledat jídlo. Neměla jsem mu to za zlé. Vlastně jsem byla ráda, protože v ten moment se ozval i můj prázdný žaludek. Rychle jsem přešla do vážnosti a spokojeně si lehla na onen balvan, jako bych se měla jít vyhřívat na sluníčku jako ještěrka. "Však běž, jestli něco cítíš. Já promluvím s přírodou a půjdu sehnat něco většího, než ušatce," oznámím mu a zavřu oči, jako kdybych přece jen někam nešla. Nehodlala jsem jít na vysokou sama - tentokrát použiju magie, co mám k dispozici. A o co se snažím teď? Čekám, jestli si Kyle povede při lovu dobře. Přece jen... Takový otec musí dobře lovit a umět mi nosit jídlo, že. Za druhé jsem učitelka smečky. A proč jsem zavřela oči a vypadám, jako kdybych byla úplně v klidu? Naslouchám přírodě. Zhluboka dýchám a nasávám pachy a poslouchám, co si tráva šeptá.

Je veselé, že i můj hnědý hrdina hodil vážnost za hlavu a začal se chovat tak, jak se od něj teď očekávalo. Věděla jsem, že toho velkého rozhodování na něj i na mě toho bylo dost a ještě ho dost bude, ale to ať prozatím spláchne zem. Teď máme chvíli pro sebe, můžeme se radovat, smát se a hlavně být spolu, abychom se pořádně naučili společnému soužití, než si ty malé chlupaté koule, které dost možná náš život navždy změní, pořídíme. Nakonec jsem si tím ale jistá byla - jsme přece už dost staří, abychom rozhodli, že bude brzy čas, ne? Brzy je jaro a to bude pro mladé nejlepší. Do té doby jsme svobodný pár, který žije ve smečce. Do té doby můžeme užívat společné svobody a volnosti, kterou nám tento svět dává.
Na začátku naší hry můj cukrouš trochu nepobral má slova. Neznal tuhle cizí řeč, ale ani to jsem mu neměla za zlé. Kdo by ji vlastně znal? No... Alespoň o mě bude vědět něco navíc. "To jsem tak sladká, joo? Tak si mě ulov!" Vyzvu ho s šibalským úsměvem na tváři, olíznu mu jeho studený nos a čekám, kdy se za mnou pustí. Naši hru pochopil, dobrá zpráva. Na jeho poznámku se jen zaculím od ucha k uchu a přikrčím se jako vlče vyzývající otce ke hře. Taková rozcvička před lovem, na který bych nebýt téhle hry a zmínky o jídle snad zapomněla. Rozběhla jsem se pryč pomalým tempem, aby měl Kyle šanci mě předběhnout a překvapit mě. Překvapil mě. Možná to byla jeho velikost, když se náhle objevil přede mnou, i když jsem o něm věděla, možná jeho výraz a odhodlání. Chtěl mě trumfnout. Tak do toho! To se mi líbí. Přikrčila jsem se, jako kdybych s ním chtěla bojovat, ale moje oháňka, která sebou mrskala ze strany na stranu, potvrzovala hru. Uskočila jsem na stranu, ale jemnému kousanci do krku jsem se stihnout nevyhla. I tak jsem byla ve svém živlu - v mých obratných úhybech a rychlých přesunech byla taková lehkost, že to spíše připomínalo předem naplánovaný tanec. Velký vlk se snažil malé vlčici schovávat za zadnici, ta se po jeho třetím pokusu zastavila a rozhlédla se na obě strany, jako kdyby o něm snad celou dobu nevěděla, pak sklonila hlavu a mezi nohama jsem se na vlka za sebou od ucha k uchu usmála a vyplázla na něj jazyk. Vlasy mi padaly do obličeje. Pak jsem se ale rychle odrazila od zadních a odběhla rychle pryč, snad aby mě nestihl chytnout, jestli to ještě neudělal, a schovala jsem se za větší kámen.

Tiše sleduji jeho výraz a čekám, jak se mi k tomu vyjádří on. Nevypadal zrovna jistě, no to jsem mu nemohla vyčítat, protože já jsem teď také měla v mysli samé otazníky a nebyla jsem si tak úplně jistá, ačkoli už to bylo lepší, než na začátku tohohle vážného rozhovoru. Poslouchala jsem, co povídal. Z jeho slov jsem pochopila, že si není jistý sám sebou. Nemá v téhle stránce dost sebevědomí. S tím něco dělat můžu, ne? Ano. Ale jak? Toť otázka. On měl tohle všechno chování podložené minulostí, můj neklid způsobovalo jen to, že by to bylo poprvé a já to neznám. Neznám, jaké je to být matkou, ale léta jsem sledovala, jak to matky s vlčaty dělají a něco o tom vím. Kolik by toho tedy zbylo na mého partnera? Být mi po tlapce, chránit rodinu a vychovat z nich dobré vlky, kteří budou pro smečku přínosem. Byla však pravda, že i já bych si na jeho místě nebyla jistá svým rozhodnutím. "Tvá vychovatelka na tebe byla sama, ale teď budeme spolu, ne sami. Všechno se naučíme. Spolu," pronesu krátce, abych dala prostor jeho myšlenkám a nenudila ho pořád slovy.
Chvíli mlčíme. Nechám hnědáka přemýšlet a rozhlížím se po okolí hledajíc zvěř, protože předpokládám, že se tenhle rozhovor chýlí ke konci. I já mám o čem přemýšlet - když už mám pro to klid - zvládla bych i já být matkou? Co když bohové nechtějí, abych měla potomky, ale chtějí, abych sloužila tradici své rodiny? Co když se nám to nepovede? Mnoho otázek, na které najdu odpovědi dost možná až časem. Do té doby... Rozhodneme, co potřebujeme. Určitě potřebujeme nové místo. Nové místo, kam se se smečkou přesuneme. Bezpečné místo, kde bude hojnost a nebudeme muset pro kořist chodit daleko. Místo, kde nebude taková zima. Když mi můj partner položil otázku, na které ležela celá naše budoucnost, chvíli jsem mlčela. Je to těžké, rozhodnout se, jestli se navždy zřeknu léčitelství a budu mít potomky, nebo budu zachraňovat životy dál, v té profesi se ještě vylepším a vzdám se tak rodiny. Na první pohled byla však odpověď jasná. A pro tu jsem také rozhodla. "Chci je. Chci mít vlastní vlčata. A chci tebe. Vzdám se profese léčitele, a ty mi budeš stát po boku a vést mě správným směrem. A až se tak stane," věnuji mu jeden z mých nejupřímnějších šťastných úsměvů, "nebudeš jen mým andělem strážným." Doufala jsem, že ho to nějak nevyděsí. Pak jsem mu vkročila do cesty a přední tlapky mu položila na hruď tak, abych se o něj mohla mírně opřít a vyzdvihnout tak svou hlavu k té jeho, abych mu hleděla do očí. Je to vtipné, když se malá elegantní vlčice se sportovní postavou dá dohromady s někým nadprůměrně velkým a chlupatým, jako byl Kyle. Ale mě to nevadilo. Ba naopak. Měla jsem v jeho přítomnosti pocit bezpečí, pocit, že tu nejsem sama a je tu někdo, koho můžu otravovat s každým problémem. "Do you know I love you, don´t you?" Řekla jsem svým rodným jazykem, a pokud tomu nerozuměl, řekla jsem mu, co to znamená. Hleděla jsem do jeho smaragdových očí jakýmsi zamilovaným pohledem, o chvíli později se ten vážný pohled však rázem změnil a já jsem se rozhodla tuhle vážnou záležitost ukončit a zkusit ji odlehčit hrou. Snad ji pochopí. Olízla jsem mu čumák a rychle jsem od něj uskočila jako nějaká antilopa, která tancuje pryč od lovce. V očích jsem měla veselé jiskřičky a elegantním klusem jsem od něj utíkala, občas se ohlížejíc přes rameno.

Ta černá věc na mé hlavě mě začíná štvát. Nejen, že svou černo-bílou barvou úplně nehraje k mé zlaté srsti, ale ono to padá i do obličeje a dokonce mi to roste i na krku. Divná to věc, naprosto nepřirozená, pro mě neznámá, ale i zajímavá. Pomalu kráčím vpřed, kladu bílé tlapky před sebe a se smutným zamyšlením v tváři na ně zírám, až mi z toho ofina chvílemi padá před oči. Uši mám natočené dopředu a poslouchám hnědého vlka, který zrovna mluví o důležité věci, která se týká naší společné budoucnosti. Má pravdu. Upřu na něj zelenkavá očka a v duchu se snažím pobrat všechno, co říká. Když se dotkne mého vzhledu a trochu svými slovy narazí na mou ofinu, usměju se a svou drobnou hlavou se otřu o jeho chlupatý krk. "Já jsem také nikdy nebyla matkou... Ale věřím, že ty by jsi dokázal být dobrým otcem. Jsi spolehlivý, stojíš při svých blízkých a rád jim podáš pomocnou tlapku, a ještě mnohem více... A když si nebudeš jistý, máš mě a já mám tebe. Máme smečku a dobrého alfu, který by určitě podpořil další členy smečky. Jestli chceš být otcem ještě včas, pak na jaře bude nejlepší období. Máme šanci jít do toho teď, a s trochou štěstí by tu s námi příští rok už mohly běhat další duše, kterým jsme spolu dali život. Všechno je jednou poprvé." Nejspíše se snažím přesvědčit jak sebe, tak jeho, že bychom do toho měli jít. Nespěchat, ale nečekat příliš dlouho. Mám ráda vlčata, hlavně ta malá, a představa, že po sobě zanechám tvory, kteří v sobě ponesou kus mě a někoho, koho miluji, je zkrátka pěkná. Vzpomínám na mladé i staré páry u nás ve smečce - moji rodiče mě také přivedli na svět, oni si jistě také prošli tím, co teď řeším s s mým partnerem. Pamatuju si mnoho šťastných i nešťastných párů, kteří přivedli na svět mladé. Proč bychom to tedy nezvládli my? Byl tu však problém, který mě trápil. Jelikož jsem jako malá byla vlčetem alf a alfou jsem se pak také stala, vždycky jsem se ale více věnovala tomu, abych jednou mohla ostatním pomáhat chránit jejich životy, a také jsem se léčitelkou vyučila snad i lépe, než mi šlo vedení smečky. To byl tuhý kořínek z mého mládí, který ve mně zůstal doteď. "Naši předci věřili, že ten, kdo se stane léčitelem, tak dává do snahy zvrátit smrt druhých všechno. Svou duši i své tělo, všechno, co má. Pokud bohové rozhodnou, že vlk si tuto funkci zaslouží a je tím pro svět přínosnější, stane se vlk léčitelem. Bohové můžou darovat mnoho, ale mohou mnoho i sebrat. Když se někdo stane léčitelem, přijímá velkou odpovědnost za životy svých vrstevníků, stává se duchovním, který dokáže ve hvězdách vyčíst blízkou budoucnost a bohové stojí na jeho straně, ačkoli je na vlku samém, jak si dokáže poradit proti přírodě. Právě kvůli bohům nemůžou mít léčitelé potomky. Je to zákon naší rodiny, a když ho někdo porušil, jeho potomci zemřeli. Zažila jsem vůli bohů na vlastní oči. Léčitelce z naší bývalé smečky se narodila vlčata, která byla naprosto zdravá, ale o měsíc později z ničeho nic zemřela a nastalo období hladu. Nebyla to náhoda. Vím, že ne. Pokud bych měla být léčitelkou, nesměla bych sama darovat světu další životy, jen abych mohla chránit ty, kteří budou pomoc potřebovat. Pomoc od bohů za to, že se sám zřekneš darování života. Je to daň za to, že mnohdy dokážeš zvrátit smrt druhých." Vysvětlím mému partnerovi. I když ten příběh může znít krapet ujetě, je to jen podle toho, čím jsem si prošla. A já jsem tomu všemu věřila, protože je to pro mě zákon. Zákon mé rodiny, zákon smečky, který nikdo nesmí porušit, jinak zaplatí. Doufala jsem, že i Kyle tohle pochopí. Jenže... Jak by se to dalo obejít? Když se nikdy nestanu léčitelkou a zůstanu pro smečku přínosem tím, čím jsem teď, zákon by na mě neplatil.

<< Pytias

S mým drahým partnerem po boku se vydáme pryč z hor. Dail s její přítelkyní, jejíž jméno je Stray, necháme za sebou. Mám z toho setkání smíšené pocity. Snažila jsem se Dail přesvědčit a ujistit ji, že by i pro ni byla ve smečce dobrá funkce. Ale jestli jsem rozhodla správně, to se teprve uvidí. Budu s ní někdy muset strávit více času a promluvit si s ní o tom a vyzkoušet všechno. Já věřím, že by jí něco bavilo! Teď jen doufám, že jsou v bezpečí a nic se jim nestane, zatímco my tu budeme lovit a zřejmě i mluvit, soudě podle výrazu v hnědákových očích. Hádám, že má něco na srdci, ale mlčím, dokud se neodhodlá mi to říci. Do té doby jen kráčím z kopce po jeho boku, dívám se pod vlastní tlapy, abych snad o nějaký zlý kámen nezakopla a nezašpinila si svůj zlatý kožich tou blátivou břečkou, co bývala sněhem. Ach ano, jaro přichází. Když jsem se rozhlédla kolem, viděla jsem sice stále nějaký ten sníh, ale když jsme spolu sestupovali níže, bylo ho méně. Louka. Veliká louka, na které místy byla už vidět čerstvá tráva. Konečně. Zima odejde a já už nebudu se svojí krátkou řídkou srstí mrznout. Při té myšlence jsem se jen zachvěla, protože ještě stále zima byla. zvedla jsem hlavu a nasála pachy, abychom mohli rychle najít kořist a pustit se do běhu, což by mě s trochou štěstí zahřálo, ale Kyle konečně otevřel pusu a o něčem mluvil. Poslouchala jsem ho. Začal mluvit o tématu, ve kterém jsem já měla prozatím jasno, a naštěstí měl téměř stejný názor, jako já. "Nevím, jak to Dail napadlo...," začnu nejistě, no nemluví se mi o tom příliš dobře, o tom žádná. "Vždycky jsem chtěla potomky, ale opravdu ne teď, to neexistuje. Vím, že to není jen mé rozhodnutí, že to záleží i na tobě, a taky na tobě nechám rozhodnutí, jestli si je zasloužíme a jestli bychom vůbec byli dobrými rodiči... Takže jestli ty malé parchanty nechce a víš, že bys je nezvládl, tak to respektuji a nebudu na tebe naléhat. Kdybys ale... Někdy... Až nalezneme nový domov a bude dobré prostředí..." Chci je vůbec já? Ach, o tomhle se hodně špatně mluví. Nemít srst, červenám se. Možná jsem řekla blbost, a možná jí budu jednou litovat. Ale i já vím, že existují i partneři bez potomků a jsou spolu rádi. Takoví můžeme být i my, ne? Pak si ale vzpomenu na jednu důležitou věc. "Problém je, že jestli se někdy stanu právoplatnou léčitelkou smečky, nesmím mít potomky. To je zákon mé rodné smečky a zákon mé rodiny, který se po generace dodržuje. Kdybych ho porušila... nevím, co by se stalo." Jelikož jsem hodně duševně založená osoba, bojím se, že i bohové tohoto světa by se nebáli mě potrestat za to, že porušuji pravidla. Možná tato pravidla nepatří do tohohle světa, ale přece jen jsem zákony mé smečky ctila vždycky a neodpustila bych si, kdybych je porušila. Byla tu však jedna možnost. Kdyby mě Felicio nikdy neučinil léčitelkou smečky, mohla bych mít vlčata bez toho, aniž bych musela snášet to, že porušuji zákony. To by pro mě znamenalo... Zřeknout se léčitelství. I já jsem mluvila vážně. Měla jsem pohled zabodnutý do země, ale pak jsem zvedla hlavu a podívala se hnědákovi do očí, snad jako bych čekala, že mě podpoří a řekne mi na to své.

"Myslím, že nemáš důvod se bát, měl by být rád, že ses vrátila," pokusím se odpovědět a zakončit tak debatu o Feliciovi. Opravdu si myslím, že by Dail nějak výrazně nepotrestal... No možné je všechno a musím na to být připravená. Když mi krémová vlčice poděkovala, jen jsem s úsměvem přikývla. Znamenalo to, že mi opět věří? To by byla dobrá zpráva! A byl tu i Kyle, který o mně věděl mnoho, i když stále ne vše. Ten mi svými slovy zvedl náladu. Nevím však, jak moc zafungovala na naši spolusmeččanku. "Problémy? Kdepak, spíš bych řekla, že zrovna ty jsi nejméně problémový vlk ve smečce. V pořádku. Posbírej síly, my vám pokud bude štěstí přát něco přineseme, a pak se teprve vydáme ke zbytku smečky." Navrhla jsem kompromis, který by mohl vyhovovat všem, co tu byli. Ostatně i já si potřebovala chvíli provětrat hlavu a zjistit, co je ta dlouhá srst, kterou mám na hlavě, zač. Abych řekla pravdu... Docela mě to znepokojovalo, že mám mezi ušima ještě něco jiného, než mou zlatou srst. Mírně jsem pohnula hlavou, aby mi ty černé vlasy nebránily ve výhledu a naslouchala Dail. Říkala, že není dobrá v ničem. S tím jsem nesouhlasila, protože každý je v něčem dobrý, každý je jedinečný. Když se však slovy dotkla téma partnerství a rodina, překvapila mě. Už už jsem otevírala tlamičku, že bych něco řekla, no Kyle mi asi četl myšlenky, když řekl to, co jsem měla na srdci. "Promiň, jestli to tak vyznělo... Samozřejmě, že ti přejeme partnera i rodinu. Chci, abys věděla, že se na mě můžeš kdykoli se svými problémy obrátit," dodám. Musím přiznat, že jsem nedokázala vyhnout překvapenému zamrkání, když řekla, že s Kyleem budeme mít rodinu. Docela mě to zaskočilo. To jsem nikdy neřekla! A i kdyby... Ne teď. Musel by si to zasloužit. Musí si toho ještě hodně zasloužit! Projede mi rychle hlavou. Mít potomky by bylo hezké, ale já na to nemám sílu. Nechala jsem to být. Každopádně, máme s Kyleem, co probírat. A ne jenom toto. "Každý je v něčem dobrý, a to, že jsi to ještě neobjevila, neznamená, že v něčem dobrá nejsi. Jen to chce trpělivost. A nevadí, že se bojíš. I strach je k něčemu dobrý... Ano! Smečka přece potřebuje někoho, kdo by ji varoval před nebezpečím. Nemyslíš, že by jsi to zvládla? Věřím, že ano, ale musíš si věřit!" Snažila jsem se Dail povzbudit. Přišla jsem na funkci, která by ji s trochou štěstí mohla i bavit. Ale když odmítne? No, to by byl problém. Museli bychom najít něco jiného. Ale já věřím, že by se našlo i něco dalšího, co by naší Dail šlo. Jen to chce se tomu podívat na zoubek.
Pak se otočím k mému partnerovi a chvíli hledím do dáli, snad jako kdybych se snažila z těch vrcholků spatřit smečku. Ale ne. Rozmýšlela jsem, kam by se dalo jít. Zrak jsem měla na louce v údolí. Tu potom i hnědý vlk navrhnul. Ano, pojďme," usměji se na něj a chci se rozběhnout za ním, ale zastavím se v půli kroku, abych zodpověděla poslední Dailinu otázku. Pro teď. "Za to, že jsi mi dala druhou šanci. Moc to pro mě znamená," věnuji i jí šťastný úsměv a pomalu se zase otočím zpět, abych se mohla rozběhnout za Kyleem a přejít v pomalý klus, aby mi zbyla nějaká energie na lov.

>> Kvetoucí louka

Čekala jsem, že víc z Dail už nevyždímám a že už mé snažení bude jen k ničemu. Ale ne. Snažila se mi odpovídat, a tak jsem jí musela odpovídat také. První jsem však nechala mluvit hnědého, který dle mého vše uvedl na pravou míru. A já jsem už pak neměla moc, co říct. Souhlasila jsem s ním. "Tak, jak říká. Jestliže jsi se pouze ztratila, nemůže potrestat tvou nevědomost. A i kdyby chtěl, nemusela by jsi se bát, protože on mi věří a já se za tebe přimluvím, bude-li to nutné," snažím se jí ujistit, že větší nebezpečí jí nehrozí, i když nečekám, že by mi po tom všem věřila. Uši jsem také stáhla k hlavě, když mluvila, ale v očích mi zůstalo jediné: Prosím, vrať se k nám. "Nevím, proč by na tebe nadávali. Nic zlého si neudělala. Nadávali ti snad doteď? Myslím, že ne. Tak to nebudou dělat ani teď, protože nemají důvod. A jestli chceš zůstat ve smečce, můžeš jít s námi. Chápu však, že tady máš přítelkyni. Pokud chceš, necháme vás teď, než se spolu vydáme zpět ke smečce." Upřímně jsem celé Dailino působení ve smečce také dopodrobna neznala, ale byla jsem si celkem jistá, že není důvod k tomu, aby ji někdo ze smečky neměl rád. Ani to, že by ji Felicio nějak výrazně potrestal, jsem si nemyslela, že by bylo možné. Za její poslední větu jsem byla ráda. Zahřálo mě to u srdce, když jsem slyšela, že ve smečce zůstat chce. Respektovala jsem však i to, že tu má přítelkyni, a že ji pravděpodobně nebude chtít teď opustit, když ještě k tomu vede mladý doprovod. "Daén tě potřebuje, protože chce znát, kolik dokážeš. Podle toho bude smečka vědět, co je tvůj obor, a to využije. Věř, že každá pomocná tlapa se hodí. A navíc... Jsi jedna z mála, která by dokázala pomoci tomu, abychom nebyli rozhádaný a rozdrolený kolektiv, jakým jsme teď. Myslí,- veřím, že ty vycházíš se všemi za dobře, a uměla by jsi všechny svést na stejnou cestu, jak tomu má být. I když nemáš partnera, tak můžeš mít nás. Celou smečku. Protože ty to dokážeš. Nebo... víš o něčem, v čem jsi si jistější nebo tě to baví?" Snažím se Dail dále podpořit, aby nebyla tak smutná.
Pak přiskočím ke svému partnerovi. Nechci Dail provokovat a nechat ji se dívat, jak já mám partnera a ona ne, a tak Kyleovi navrhnu naprosto obyčejnou činnost - lov. Na jeho odpověď jen přikývnu a usměji se. Pak však zaslechnu Dail. "Vrátíme se za chvíli, ano? Přineseme něco k snědku," když zbyde, hehe. "A Dail," zastavím se ještě uprostřed kroku, "děkuju." Usměju se na ni. Myslím, že také bude mít hlad, až se vrátíme. A my? Nechtěla jsem jenom lovit, o to až tolik nešlo, ale hlavně jsem s ním chtěla strávit nějaký ten čas. Od toho ho mám, ne? Doufám, že i to Dail pochopí. Jestli ano, vydám se dolů ze svahu, nechávajíc za sebou vlčice o samotě.