Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Slova, která měla hrát béžové vlčici na city, zřejmě neměla účinek. Nechápala jsem to. Vždyť to právě Dail tady byla ta, která se tu sesypala kvúli svým citům s myšlenkou, že ji svět nenávidí, a že za to můžu já. Možná byla moje vina to, že zrovna teď neviděla své přítelkyně, ale připlazili se jí jiní. Docela mě to dopalovalo, když tady o sobě sama Dail tvrdila, že je osamělá, a její přátelíčkové se tady schovávali nedaleko, snad aby je ta divná vlčice s černou srstí na hlavě neviděla. Ale kdepak, já jsem o nich moc dobře věděla, a přišlo mi od nich neslušné tam jen tak být a ani nepozdravit, a to i v této situaci. Všimla jsem si, že cizí vlčice s sebou vede vlče. Docela riskantní v horách, teď, když tají ledy a padají laviny, ale ukazovalo to na její statečnost. Nebo hloupost? To není moje věc. Mrkla jsem na Dail. Z mých očí smutek zmizel, vystřídal ho kamenný pohled bez známky emoce. Slzy jsem smyla z tváře, narovnala jsem se a udělala pár kroků zpět. "Bojíš se ho? Nevěříš, že Felicio je dobrým alfou, který zváží závažnost činu?" Změny nálad. Charakteristické pro mě. Nevěděla jsem, že to půjde i Dail. Ale nesměla jsem ve své snaze polevit, i když se Dail tvářila nejvíce zraněně, jak by to snad jen šlo. "Jestli nemáš přátele, kdo je toto?" Ustoupím ještě o krok zpět a kývnu na příchozí cizince. Nevím, co jsou zač, ale vím, že nejspíše přišli za Dail. Tu jsem se těmito slovy snažila upozornit, že si tak trochu protiřečí. "A on je nikdo? Jsem tu snad sama?" Kývnu na mého partnera, ale oči mám stále na Dail. Opět, to samé. "Kdybych o tebe neměla zájem, chtěla tě odkopnout a vyhodnocovala tě jako neschopný článek smečky, ne, nenamáhala bych se. Ale jsem tady i po tom všem. Jestli ti ani toto nestačí jako důkaz, že nám na tobě záleží, řeknu ti jediné. Vždycky jsem se snažila chránit. Tebe i ostatní. Od té doby, co tě znám, od té doby, co nás spojuje jedna smečka. Nikdy jsem tě nezradila. Tehdy na horách... pamatuješ si tu hyenu? Taky jsem tě neopustila, když se tě pokusila roztrhat na cucky. Ráda jsem vyslechla tvá slova, dokonce jsme spolu lovili, víš? A tehdy v jeskyni... chránila jsem smečku. To Obránci dělají. Jestli bereš za zradu to, že jsem se s tebou nebavila v moment, kdy se šlo dál, uvědom si, že narozdíl od ostatních jsem zvyklá na jiné podmínky, na jiné počasí. A taky na příjemnější vlky kolem, což mi Darkey zrovna dvakrát neukázala. A pak jsi se ztratila... všimla jsem si toho. I Felicio se po tobě sháněl, a vyslal nás. A pokud jde o ten boj... nezbývá nic, než říci omlouvám se. Sice to bylo neuvážené, ale nikdy to nebylo mířené proti tobě," řeknu odvážně, no klidným tónem. Upozornila jsem i na svou krátkou srst a malý vzrůst tipický pro jižní vlky. Ano, je pravda, že tahle zima mě ničí, nejsem stejná, jako ostatní. Chtěla jsem, aby se Dail vrátila do smečky, ale taky jsem chtěla, aby se nedívala jen na chyby druhých, a zvážila i své chování, i když na něm toho nebylo moc, co hledat. Ale i tak... Vždycky je třeba se podívat na obě strany mince. To ona nejspíše neudělala, a už si to kráčela za svou přítelkyní. Věděla jsem, že to udělá. Nežli však stačila nabrat rychlost, skočila jsem jí do cesty, abych ještě mohla říct jedno. Potřebovala jsem totiž vědět, že mě neignoruje a věnuje mi pozornost. "Pamatuj si toto. Vždycky jsem v tebe věřila, a věřit i budu. V Daénu pro tebe vždycky bylo, je a bude místo, jestli jednou dojdeš ke stejnému názoru, jako mám já - tvým osudem JE být ve smečce. Máš tam všechno, o co žádáš. Vše na jednom místě. Vše v jednom kolektivu. A jestli někdo tenhle aktuálně rozvrácený kolektiv má spravit, pak jsi to taky ty... Přeju hodně štěstí. Ať už se rozhodneš jakkoli, přeju ti, aby ti hvězdy svítily na cestu a našla si to, po čem toužíš. A děkuju. Za všechno. Uvidíme se. Dříve, když se s námi teď navrátíš do smečky, později, i kdyby jsi se rozhodla jinak. Daén tě potřebuje," stihnu jí ještě s úsměvem říct, a pak už se i já vydám tam, kde jsem žádaná - u svého partnera - a Dail nechám jít, pokud chce, protože předpokládám, že ji opět jen zdržuji a ona mě nějakou dobu nebude chtít ani vidět. Ale... jestli se rozhodne pro život tuláka, jednou ji najdu a ke smečce přivedu. Přísahám. Ať už po dobrém, nebo po zlém.
Přiskočím ke Kyleovi. Ačkoli bylo i toto divadlo krapet smutné a napjaté, jsem ráda, že jsem tak nějak stihla říct vše, co je důležité. A i když je můj výraz stále ustaraný, jsem ráda za to, že ho tu mám. Když se mi proto potom ještě omlouval, už jsem neměla tak bídnou náladu. "Děláme chyby. Ale ty ses žádné nedopustil, ty můj cukrouši. Teď už je na Dail, jak se rozhodne. Musíme... teď jen čekat." Z mého hlasu bylo znát, že ani mně se teď zrovna dvakrát vracet ke smečce nechce. Chtěla bych... já nevím. Chvilku pro sebe. Jen on a já, protože na to do teď nebylo dost času. Olízla jsem ho pod bradou. "Nechceš se... projít? Nebo něco ulovit? Docela mi vyhládlo," usměju se na něj a pohlédnu do jeho hlubokých smaragdových očí, a pohledem se ještě vrátím zpět k Dail, vlčeti a její přítelkyni. Čekám, jestli si svá jednoznačná slova o odchodu ze smečky ještě nerozmyslí.

Z téhle situace jsem nebyla dvakrát nadšená, no můj partner svými slovy dokázal mou nervozitu částečně zahnat. Oplatila jsem mu jeho úsměv a hlavou se otřela o jeho srst, snad aby věděl, že je mi jeho přítomnost milá. Jinak jsem jeho slova však nechala bez odpovědi, protože jsem tak nějak nevěděla, co k tomu dodat. Bylo to od něj hezké... Taky bych to měla zkusit.
Jakmile jsem zahlédla Dail stále v tom samém stavu, bylo mi jasné, že se to jen tak nezahojí. Odehnala jsem jí kamarádky, a možná jí tím i pomohla k tomu, aby smečky ráda neměla. A to jsem jen plnila svůj úkol, který bohužel přerostl ve směšné fiasko. Bylo mi toho líto, takhle vidět, co jsem provedla. Vidět, že v sobě mám i vztek a hrdost, která poslední dobou přerostla v nebezpečné ego. Ale co mám dělat? Zavinila jsem si to sama, mínusové body pro mě. A jestli z toho nevybruslím, pak to lepší už nebude. Jestli z toho nevybruslím, ztratím vlčici, která má dobré srdce. Jenže jak se z toho vyhrabat? Jak? To není tak jednoduché. Musím brát v potaz to, že je citlivá a všechno bere snad až moc vážně, na mé poměry. Sama ale předtím říkala, že ji neztratím, tak snad nezměnila názor. Co chtěla? Co myslela tím 'přijít na to sama'? Totálně netuším.
Vlčí ego. Každý z nás ho má. To moje se teď sypalo na tisíce malých kousků. Stála jsem s hlavou u země a ocasem svěšeným u nohou u vchodu do jeskyně. Už jsem jen čekala, kdy se do mě pustí, kdy se mi zakousne do mé duševní slabiny a vyžene mě odsud. Neodpustila bych si to. Slova se mi tak nějak zadrhla v krku. Není divu, že moc Dail zrovna nepovzbudila. Za to Kyle, který se najednou rozhodl zasáhnout, svými slovy dojal i mne, a tak bych nepochopila, kdyby ani to s Dail nepohlo správným směrem. Jenže... jak teď budu oproti němu vypadat já, když budu plácat jen další sliby, kterým stejně Dail véřit nebude? Nemělo by to cenu. Musím se pokusit... o něco jiného. "Máš pravdu. Ve všem. Pochybila jsem, protože jsem si vzala do hlavy svoji moc. Protože to neumím přijmout, protože s tím neumím manipulovat tak, jak bych chtěla. A protože neumím číst vlkům v hlavě. Protože všechny ty události, co se za poslední dobu staly, šly proti mě. A ačkoli se to nezdá, mám jak city, tak svou hrdost. A věř, že tyto vlastnosti jsou sice každá něco jiného, ale doplňují se. Každý... někdy musí zatnout drápy a pustit se po špatném kopci, aby zjistil, že tudy cesta nevede. Že to byla chyba. Ale když si chyby uvědomíme, snažíme se je napravit. Snažíme se je vymazat ze světa, snažíme se jim přístě vyvarovat. Každá chyba je další krok vzad, a každý pokrok tři vpřed. Někdy se vlk začne utápět sám v sobě, opět se snaží vycouvat ze záležitostí, které mu jsou nepříjemné. Ne. Nemůžeš mi věřit, jestli si myslíš, že mé chování nemá důvod. Nemusíš mi věřit, jestli nevidíš, že mám cíle a nevydržím za nimi stát. Stále ty samé. Mít přátele. Mít rodinu. Mít místo, kam se můžu vracet - domov. Mít místo, kde se budu cítit šťastně. Mít někoho, s kým si můžu v klidu promluvit a svěřit se mu. Někoho, kdo neváhá, a pomůže mi. Někoho, kdo má srdce na pravém místě. Všechno si sama udělat nemůžu. Ani ty. Nemůžu být sama pro sebe oporou, ale ráda jsem oporou pro druhé. Nevypadá to tak, ale vždycky jsem se snažila ty, kteří jsou na mé straně, jen chránit. Jen jsem chtěla někoho, jako jsi ty. Hledala jsem. Dlouho. Našla jsem Kylea a miluji ho. Mám jednoho přítele, ale tucet vlků, kteří mne pro něco nemají rádi. Jeden nestačí. Kdyby jsi byla stále s jedním vlkem, nejen, že by jsi se po nějaké době nudila, ale možná bys přišla na něco, o čem vědět nechceš. Možná bys přišla na to, že moc je někdy prostě příliš. Já jen... učím se. Ty si získáš každého, ke komu zrovna přijdeš, nemáš problém si získat vlky na svou stranu. Umíš se chovat. Víš, kdo jsi. Víš, co dokážeš. Ale já... já se stále hledám."
Po posledním slově se mi do očí vhrnou slzy. Snažím se je potlačit, ale tím se můj stav akorát zhoršuje. Je to hrozné si takhle najednou všechno uvědomit. Jsem blbec. Po celou dobu se nehnu z místa. Cítím cizí vlky ve své blízkosti, ale momentálně je mi to jedno. Cizí vlky. Zvědavci? Nebo Dailini známí, kteří si také přišli poslechnout mou pohádku a vysmát se mi do obličeje? Odehnat mě pryč od někoho, s kým si nezasloužím být? Každý má mít druhou šanci. Teď už bylo na Dail, jestli tu šanci zváží.

Ohně v mých očích pohasly, stejně tak země okolo a světlo z praskliny do skály přestalo proudit, když se bílá hubatá vlčice rozhodla přestat s bojem. Byla jsem tím trochu zaskočená. Nejdříve mi i souboj sama nabídla, protože se mi nelíbila její slova proti smečce a dala jsem to najevo, no teď se zdálo, že rychle změnila názor. Couvala. Ne ve slovech, ale v jednání. Viděla jsem jí na očích, že nechce pokračovat. Nejspíše se zalekla mé moci? Ne, to je blbost. Nebo to blbost není a ona si hrála na odvážnější, než je. Rozhodla jsem se v tom dále nehledat její chyby. Vlastně měla pravdu - každý máme svůj život, každý si o svém názoru rozhodujeme sám a máme právo ho říct nahlas. Když se to někomu nelíbí, je problém. A ten před chvílí nastal. "Dobře. Měj si svůj názor. Ale neber mi ten můj. Možná tě neznám, ale také mám za sebou život, který mi dal mnoho," zavrčím na ni. Ačkoli z mého hlasu pomalu mizela zloba, svaly jsem pořád měla připravené k pohybu. Docela mě překvapilo, že ona se dokázala mému malému tělu vyhnout. I na to jsem však myslela. Když jsem dopadla, zadní jsem rychle přesunula za sebe, abych stála k vlčici neustále čelem. Díky mé velikosti, rychlosti a disciplíně jsem se zásahu jejích tesáků do mé nohy s lehkostí vyhnula. Boj se mnou... vypadá vždycky spíš jako tanec.
Ta bílá mrcha odešla. Opravdu jsem uvažovala nad její zbabělostí, ale nakonec mě to donutilo zamyslet se nad sebou. Teprve teď jsem si uvédomila, že jsem se nechovala zrovna příliš dobře. Věděla jsem, že tahle náladovost je pro mě charakteristická, někdy koušu, někdy vrtím ocasem, jenže problém je, že většina vlků zná jen mé přátelské já. Provinile jsem přitiskla uši k hlavě, svěsila hlavu a podívala se směrem, kudy odešla Dail. Ach, ona za nic nemohla... Bude mě nenávidět, jestli něco neudělám. Otázkou je, jestli bude lepší, když za ní teď půjdu, nebo jestli raději nenechat její mysl odpočinout. No... popravdě i já bych teď potřebovala odpočinek, ale cítila jsem, že bych mohla Dail ztratit úplně, kdybych za ní teď nešla. Hnědé vlčici, jestli tu ještě byla, jsem věnovala jeden nejistý pohled, a pak se otočila na mého drahého partnera. Bylo vidět, že černo-bílá ofinka mi zase trošku povyrostla, protože už mi některé vlasy lezly do výhledu. Povzdechla jsem si. "Musím jít za ní... Udělala jsem špatně. Jestli chceš, vrať se ke zbytku smečky. No..." tvou přítomnost přivítám. Pokusila jsem se o úsměv, no moc se mi nedařilo, a tak slova, která jsem nevyslovila, za mě dopověděl můj vystrašený pohled. Docela zvlaštní, když jsem ještě před pár momenty hájila své ego a sršely ze mě blesky...
Klusem jsem se za Dail rozběhla. Ucítila jsem tu i další vlčí pachy, ale ty mi známé nebyly. Šla jsem jen po její stopě. Nebylo moc jednoduché se jí držet, když sníh a vítr pach rozptylovaly, ale našla jsem místo, kde se skrývala. Potichu jsem nahlédla do jeskyně a hleděla na její tělo. Plakala. A já se jí nedivila. Taky bych měla plakat. Nad tím, jaká dokážu bejt svině. Musím se ale alespoň pokusit mé nedostatky odčinit. Kvůli ní. "Ahoj," věnuju jí úsměv, no předpokládám, že na mě hledět nebude. Stojím na prahu jeskyně, jako kdyby mě ona měla pozvat dál. "Asi... bude 'promiň mi to' nedostanečnou omluvou, tak... nevím, jak ti mám pomoci, nevím... Řekni mi, co pro tebe můžu udělat, a já to udělám. Je mi líto, že má přitomnost nikdy nepřináší dobrotu, no chtěla bych, aby to tak nebylo. Taky bych chtěla mít kamarádku, jako jsi ty. Někoho... normálního, zdravého."

"Ne, neříkal. A přesto jsem tady, protože mi na tobě záleží. Ujistit, že jsi v pořádku... no, klidně zase... půjdu," řekla jsem nepříliš šťastně. Sebejistý postoj se začal vypařovat. Kylea to dvakrát neuklidňovalo, tyhle věci mezi vlčicemi. Postával kousek za mnou, nervózně přešlapoval a když už otvíral tlamu, aby něco řekl, přerušila jsem ho já. Já sama jsem byla ze slov krémovo-šedé vlčice docela vytočená, no na pohled jsem má tvář nesla pouze masku smutné vlčice, která nevěří tomu, co vychází z tlamy své kamarádky. "Zlá? To si opravdu nemyslím. Jen s tebou nejspíše souhlasím, máš pravdu, že i vlk ve smečce si potřebuje občas odpočinout a najít si někoho, s kým chce trávit čas, pokud nechce být chvíli sám. Proto jsem tady i já. Taky jsem si potřebovala odpočinout od toho kolektivu, který drží jen několik pilířů a ty jsi jedním z nich. Jestli se ve smečce opravdu cítíš opuštěná... Kdykoli můžeš přijít za mnou, já si také ráda povídám. Darkey... Je teď psychicky malinko mimo. Ona potřebuje tvoji pomoc, a myslím, že by opravdu stačilo pár slov a nějaká ta přátelská debata, protože nejspíš pobyt v Daénu cítí stejně, jako ty. A já to být nemůžu. Mně nenávidí. A jestli chceš... Můžeš za ní jít hned, nebo se můžeme jen tak projít klidně i jen my dvě po ostrově a o něčem si popovídat," shrnu tak nějak všechno, co mám na srdci. Tvářím se teď podle toho, co se mi odehrává v mysli. Uši mám smutně u zátylku, ocas svěšený, nepatrný omluvný úsměv na tváři a vlhké oči, jak se snažím zadržet slzy. Nedokázala jsem pochopit, proč mi nevěří. Nebo věří? Nevidím to. Pomalu jsem udělala několik kroků k ní, když ze sebe vysoukala poslední slova a z očí ji vytryskly slzy. Tiše jsem k ní přistoupila a položila jí jemně hlavu na rameno, aby věděla, že není na smutek sama. "Pak neztratíš ty mě," odpověděla jsem krátce.
A byla bych si už možná odvedla Dail pryč, to by ale ta rudooká nemohla být drzá. Každý se občas naštve. Já jsem se rozzuřila teď. "Neznáš mě," ušklíbnu se na ni jedovatě, hned po tom, co skončí s tím svým kecáním. "Neznáš moc, kterou mi bohové dali, nevíš, čím vším jsem si musela projít, abych se silnou stala. Mám na egoistické chování nárok, a ty to zřejmě chceš vidět na vlastní oči, že? Mám se bát? Smečka je pro mě svatá, tobě je zřejmě svatá svoboda. Budiž, měj svůj názor, brát ti ho nebudu. Ale dávej pozor na to, koho pomlouváš, když nevíš, o koho se jedná," pokrčím nevinně rameny a na tváři se mi vyrýsuje nucený úsměv doprovázený pohledem typu "zcela vážně." Na vlčici, která měla zajímavou úchylku dávat vlkům divná jména, jsem jen vycenila zuby a zavrčela. "Víš, já jsem i doktor, jestli tak nazýváš léčitele. Sama jsem bývala alfou vážené smečky, umím mnoho věcí, a teď se mám zaleknout jí? Stůjte dál, nechte nás vyřídit si tuto záležitost. Stejně to nebude trvat dlouho," ušklíbnu se směrem k bílé a také ji skenuji pohledem. Má slova byla mířena i na Dail, a to hlavně proto, že jsem se bála, že mi bude chtít zabránit. Já jsem se boji nebránila. Naopak jsem ho přivítala. Ve smečce už byla nuda, a poslední dobou mi opravdu stoupalo ego, i když jsem si to sama neuvědomovala. Přikrčila jsem se k zemi, soustředěným pohledem jsem sledovala rudoočku. Má element ohně... Lepší používat kámen a liány, když dojde k souboji magií. Možná ji trochu vytočí světlo. Mezitím, co jsme se navzájem spalovaly pohledem, mezi námi a Dail s Noelle pukla skála. Trhlina se rozjela po zemi a vystříklo z ní silné zelené světlo, aby nás už pevně oddělilo od těch, kteří mohou boj narušit. Takhle už nemohla ani jedna z nás couvnout v rozhodnutí. Světlo poté ztratilo na intenzitě a zůstala jen prasklina ve skále, ale to už jsme byly v sobě. Chtěla jsem využívat své malé velikosti. Dlouhé nohy mi poskytovaly rychlost, no štíhlé malé tělo obratnost, která byla pro rychlý boj nezbytná. Pokud ona ovládá jen sílu, bude pro mě lehkým soupeřem. Vypadalo to však, že ví o tom, na co spoléhám nejvíce. Nemohla jsem jí dovolit přijít o nohu, i když jsem si ji pak mohla vyléčit... Byl to důležitý bod. Pokud by mi ji zasáhla, pravděpodobně bych musela začít používat magie i k boji, a to se mi nechtělo, dokud to neudělá ona. Když se po mé noze ohnala, stihla jsem jí posunout dozadu tak, aby ji netrefila. Sama jsem se v tom manévru stihla postavit na zadní a když se bílá stahovala zpět, od zadních jsem se vymrštila dopředu a s nataženými tlapami se snažila trefit její hrdlo, nebo jí alespoň přistát na zádech a vyvést ji z rovnováhy, kdyby se skrčila. Jelikož pár metrů za ní byl sráz dolů, nebylo to zrovna dobré.

Díky moc za všechny hlasy! Potěšily :3
Lůcovi:
3% do síly
6% do vytrvalosti
2% do rychlosti
Všechny penízky prosím připsat k Dorče.

Taková náhoda, že naši sourozenci jsou v prvních řadách spolu =D

přidáno

Edit

Přihláška aktuálního vlka

Jméno: Dorya
Důvod cesty: Členka Daénu, i když alfou nyní není Felicio, ale Cinterion, který nezemřel. Dorya se v této realitě nikdy nesetkala se svým aktuálním partnerem Kyleem, potká jiného vlka, do kterého se zamiluje - Wiyyāna. A jestli budou problémy ve vztazích, tak pravděpodobně ještě mnoho dalších osob =D
Změny na vlkovi: -
Povahové změny: Plná života, klidná, přátelská, ale odvážná. Není tak zahořklá a vystresovaná jako teď, jinak platí náladovost z původní povahy.
Dodatky: -

Dal nevypadala šťastně, že jsme tady. Vlastně jsem se jí ani nedivila, protože jsme nejspíš vlezli do hovoru. Do hovoru o smečkách. Na špatném místě ve špatnou dobu, to je mi podobné. "Kde jinde, než ve smečce? Ostrovy jsou velké, víš, jak jednoduché je se tu ztratit? Natož hledat!" Pokárám ji jednoduše jako odpověď na její první slova. Nemám nepřátelskou náladu, ale to, že jich tu je víc, mě trochu znervózňuje. Momentálně jsem se však spíše soustředila na Dail, než na její společnice. Kromě té bílé s černými šmouhami nevypadaly, že by byly zrovna konfliktní, a to i přes to, že tu zrovna panovalo napětí. Co by mi ale mohly udělat, kdyby se proti nám spolčily? Nevypadalo to zrovna na přátelské povídání, naneštěstí ani jedna z nich zřejmě neměla ráda smečkové vlky. Ale co? Já jsem na to, že patřím do smečky a mám vyšší post, byla hrdá. I kdyby na mě zaútočily, byla jsem si jistá, že by neměly jedinou šanci nade mnou zvítězit, a Dail znala tu sílu, kterou jsem ovládala. O to víc jsem se divila, jaká drzá slova z té své tlamy vypustila. Divila jsem se tomu. Ona mě znala, věděla, že chráním smečku, věděla, že pro ni jsem ochotná obětovat hodně. Věděla, že nepřátelé mí nedopadnou dobře, protože ani ona Šílená Hyena, kterou jsme spolu potkali v horách, nedopadla dobře. Věděla, že kdyby nebylo mě, možná by tu už nebyla, protože to monstrum bylo schopné zabíjet. Nebo ne? Nebo si to neuvědomovala? Nevím. "Jestli cítíš to, že si tě nevšímáme, nebude to námi, Dail. Smečka drží spolu, je zodpovědností každého člena, aby si to hlídal, a když už se najde někdo, kdo nedodržuje zákony smečky, pravděpodobně není zrovna někým, komu na smečce záleží. A přístup, to je to, co si tvoříš sama. Na tobě je, s kým se chceš bavit, koho máš ráda a koho budeš nenávidět. Ve smečce chráníme jeden druhého, a když je člen v potížích, je na smečce, aby pomohla. Tobě jde o to, jestli se s tebou někdo baví, že. Tak mě tu máš - kdyby nám na tobě nezáleželo, nejsem tady. Kdybychom tě ignorovali, nikdy si nevšimneme, že jsi zmizela. Kdyby jsi nám byla ukradená, nikdo by se s tebou nebavil. A to je to. Nevím, proč to tak bereš. Darkey se s tebou baví, ale má teď těžké chvíle, mně na tobě také záleží, a nechci, aby se ti něco stalo. Nechci tě ztratit. Ale je to tvé rozhodnutí. Jestli jsi přesvědčená, že smečka ti nic nedá, nemůžu ti bránit v odchodu. Ale pamatuj... že přístup smečky k tobě je ovlivněný hlavně tím, jaký přístup ke smečce máš ty sama, kolik jsi ochotná dát," odpovím ji klidně. Bylo mi líto, že to brala takhle a chtěla jsem, aby si to ještě nechala projít hlavou, než řekne ještě větší hloupost. K tomu však bohužel došlo. Nejraději bych se bouchla do hlavy. Naivní, si myslet, že jí přeberu kamarádky. Vymazaly jí ty vlčice snad paměť? Co jí udělaly, jak to, že tak rychle měnila názory? Musím se za ní vydat. A taky už jsem to málem udělala, dokud se ta bílo-černá, která doteď zarytě mlčela, neodvážila ke slovu. A právě ta slova byla spouštěči vzteku, který pramenil z napětí. Z mé tlamy vyjde zavrčení a hodím po ní nenávistný pohled. V mysli mi blikala červená kontrolka, abych se nenechala vyprovokovat, ale já ji tak nějak přehlédla. Hnědé vlčice jsem si nevšímala, působila na mě jako optimista, vlče, které ani neumí pořádně zavrčet. Nečekaně jsem se odrazila od zadních nohou a během mrknutí oka se už bílá válela na zemi pod mým tělem. Silným tělem, i když drobným. Bylo vidět, že nejsem nováček v boji. Jak by také ano, když jsem bývala alfou smečky, s podobnými problémy jsem se musela potýkat běžně a i teď, když jsem se dostala na Mois Gris, tak ve mě měl alfa Daénu důvěru a zasloužila jsem si vyšší post? Pravou tlapou jsem vlčici tiskla silou k zemi, drápy během skoku hezky pročísly její srst. Krátce jsem jí zavrčela do ksichtu a vzduch kolem nás se v rychlosti ohřál, aniž bych si uvědomovala, že působí má nová magie ohně. "Hnusné bude, až se tvé vnitřnosti budou válet v mém úkrytu, ty trdlo. Jedno ti řeknu. Do záležitostí smečky se nepleť, dokud nejsi její součástí. Nemuselo by to pro tebe dopadnout dobře, zahrávat si s něčím, čemu nerozumíš," vysvětlím jí zcela vážně a opět z ní slezu. Možná bych jí toho řekla i víc, ale cítím, že Kyle je z toho nervózní.

Registrace nového vlka

Jméno: Grizzer
Pohlaví: samec
Datum narození: 5. 4. 2014
Shrnout rodinu:
Otec: Helfix
Matka: Flere
Sourozenci: žádní, zemřeli před pojmenováním
Partner: Acci
Potomci: -
Krátce o povaze: Tento vlk nevypadá na první pohled jako někdo, kdo by se s vámi chtěl pouštět do konverzace. Vypadá jako mrzout, taky se tak chová, ale to je jiné, když je se svými blízkými, to je schopný rozdávat úsměvy. Je až příliš starostlivý. Když mu na někom záleží, je k němu někdy až příliš ochranářský, protože se bojí, že o blízkého přijde, ať už jakkoli. A právě kvůli tomu pak vůči cizím vlkům vystupuje nepřátelsky, má sklony s nimi měřit své síly a dokazovat jak sobě, tak okolí, že je silnější, a že on má právo být tím, který slízne smetanu. Je vlezdoprdelka. Když už si někoho oblíbí, ten někdo se stane jeho majetkem a jen aby se mu ten majetek snad neztratil, musí ho pronásledovat všude.
Element: Vzduch
Vzhled: Barnatt ví, Barnatt nakreslí.
Důvod cesty: Acciin partner, který dříve zemřel, ale v paralelním světě stále žije. Jestli se setkáme i s jinými, záleží na Acci.
Jestli přetáhnout vlka na MG? Ne. >>
Dodatky: V průběhu Grizzer zemře. Sice ne tak, jako předtím, ale zemře.

Moc díky za hlasy, guys =D
Dorče: Za 10 hlasů prosím tlapku do vzduchu
Luciovi: Směnit 2 body za 10 KŠM
Rhaaxovi: Směnit 4+1 body za 10% - 7% do lovu a 3% do obratnosti

Dík!

Připsáno

<< Tichá zátoka (přes Kvetoucí louku)

K našemu štěstí jsme se s Kyleem rychle chytli správné cesty a vydali se za pachem naší spolusmeččanky přes louku, která je obvykle plná kytek, do hor. Docela mě překvapovalo, že Dail jde zrovna do hor, protože já bych se sama bála, že zrovna v horách na mě bude čekat ta trefená hyena, která se nás ještě před pár týdny pokusila zavraždit. Tím mé obavy začaly být větší a já jsem zrychlila. Byla jsem ráda, že jde můj partner se mnou. A takhle volně v přírodě, jen s ním... Jsem si mohla odpočinout. Ne! Žádné odpočívání! První musíš najít Dail, ujistit se, že je v pořádku a přivést ji zpět do smečky! Povinnosti. To je to, co mě poslední dobou nejvíce štvalo. Mám povinnosti, které se mnohým nelíbí. Ale proč si stěžuji? Sama jsem si to vybrala. Stejně bych však potřebovala dovolenou. Alespoň... Tak na měsíc. Jak jsem byla ponořená do myšlenek, nevšimla jsem si, že hnědý vlk klusající vedle mě tak překvapeně hledí na mou hlavu. "Co je?" Zeptala jsem se ho krátce přátelským tónem a hodila všechny své starosti kromě hledání Dail za hlavu. "Koukala jsi se na svůj odraz? Nějak ti černá srst, víš," odpověděl mi přátelsky. Já jsem se na něj jen nechápavě zamračila a zastavila se, abych pořádně prozkoumala svou hlavu. Černá srst? Cože? Když jsem zvedla tlapu a šáhla si s ní na hlavu, podivila jsem se. No fakt, srst na mé hlavě a vrchu krku byla malinko delší, a jak říkal Kyle, tak nejspíš černá. "Co to na mě bohové zase vymysleli?" Podívám se na něj zmateně a zavrtím nad tím hlavou. Dokud mi to neubližuje, není co řešit, a tak jsme beze slova pokračovali dál.
Cesta stoupala do hor a já a můj partner už jsme zkrátka nemohli běžet do kopce, a tak jsme zpomalili a šli rychlým krokem dál po pachu krémovo-šedé vlčice. Ten se zdál být čím dál čerstvější, a tak jsem se nebála, že by nám Dail utekla. Brzy jsme však zachytili další pachy, čerstvé. Takže Dail tu není sama. Snad má přátelskou společnost. S tou myšlenkou jsem ještě více přidala na tempu, jako bychom už teď nešli rychle. Zvědavě jsem napínala zraky, Kyle se kochal horskou krajinou. Překvapivě kolem nás nebyla taková zima, protože působila má magie ohně a ohřívala vzduch o několik stupňů, i když jsem o tom já sama nevěděla - byla jsem moc zaneprázdněna tím, že mám poslání.
Vystoupili jsme na skalní římsu a nahlédli dolů pod sebe, a k mému překvapení tam dole byla opravdu skupinka vlčic, včetně Dail a nějakého úlovku. Měla jsem chuť na Dail zavolat, ale nechtěla jsem na ni volat takhle z dálky. Rychle jsem se tedy zase otočila a hledala cestu dolů k nim s partnerem v patách. Když jsme se konečně dostali dolů blízko k vlčicím, začala jsem se obávat toho, že Dail s námi nebude chtít odejít, když už tu má takovou pěknou sešlost... "Dail! Tady jsi," dojdu k nim. Samozřejmě stojím v hrdém postoji s ocasem u nohou, aby vlčice věděly, že se nechystám zaútočit, ale také aby jim bylo jasné, že mám důvěru alfy a tedy i vyšší post ve smečce. "Zdravím," pozdravím i Dailiny (:D) společnice zdvořilým pokývnutím hlavy. Je vidět, že nesu naléhavou zprávu. Kyle stál vedle mě, že bylo až směšné, jak jsem oproti němu malá. Také pozdravil vlčice, ale řeč nechal na mně, protože to já jsem byla ta, která má chránit členy smečky. Což mi připomíná... Když se něco stane ve smečce teď, hodí to Felicio na mě? Obrátila jsem se proto na Dail. "Dail, Felicio mě posílá, abych tě přivedla zpět ke smečce. Příště... Alespoň o tom, že se chystáš zdrhnout, někomu řekni. Nebyl z toho šťastný," řeknu klidně, v mých očích byl však přísný výraz. Chápala bych, kdyby si chtěla ještě prohodit pár slov s jejími společnicemi, ale bylo na mně vidět, že nechci čekat dlouho. V mých očích byl chlad, stejný chlad, který ještě před chvílí svíral mé srdce, když se ke mě smečka obrátila zády a zavrhla mě, kromě Felicia a... snad i Dail. Na tváři jsem však měla přátelský úsměv. Jenže i mé tělo mluvilo za sebe a říkalo okolí, že jsem ostražitá a případě odporu či útoku jsem ochotná si to s nimi vyřídit i jinou cestou, byť jsem nevypadala zrovna jako velký svalovec, jako tady pan Kyle vedle mě. Hele, hoď se do klidu, bojovat se nebude, napomenu se v duchu. Nevím, od kdy jsem tak ostražitá. Možná tím, že jsem se stále nezklidnila od boje z hyenou a následným incidentem s medvědem, kdy jsem zjistila, jakou moc ve skutečnosti mám. Jenže... Nepřišla jsem útočit a ani Kyle nechtěl útočit. Jen... Jen jsem chtěla přivést Dail zpět.

<< Zlatý les

Cestou jsem zaslechla o tom, jak se Amorphis a Felicio baví o tréninku. Bylo mi trochu líto, že mě k tomu nepřizvali, když už mě sám Felicio jmenoval učitelkou, ale... asi jsem neslyšela celou debatu, protože jsem si třídila své nešťastné myšlenky, a tak jsem nechala jejich debatu jejich debatou, protože mi opravdu nebylo dobře z toho všeho, co na mě členi smečky nenáviděli. Proč mě nemají rádi? Co jsem jim udělala? A takových otázek byla momentálně má hlava plná.
Les prořídl, cesta klesala, a Felicio potvrdil moje obavy. Nevíme, kam jdeme. Super. Mám tady umrznout, či co po mně chceš? Já potřebuju na jih, a jestli půjdeme tímhle šnečím tempem, skejsneme někde v okolí, a tady je zima! Postěžovala jsem si v duchu a povzdechla si. V okolí Felicia bylo teplo, ale kvůli mé krátké řídké srsti mi i tak byla zima a od mého čumáku stoupal obláček páry. Když však alfa upozorní na to, že nám stále chybí jeden článek, sklopím uši dozadu. A jde to na můj účet, jako vždycky. Působím zaraženě, smutně a utrápeně, ale stejně zvednu hlavu a pátrám po známém pachu. Doufám, že se ke mně nepřidá i Darkey, protože by mohla chtít být u své kamarádky první a byl by další problém. "Dobře, už jdu, omlouvám se," řeknu sklesle, ale rozhodnutě. Nechtělo se mi, ale to, že mi Felicio věří a já mám z jeho slov respekt pro mě znamená, že nemůžu odmítnout. Zastavím se, abych se s otázkou v očích podívala na svého partnera. Jdeš se mnou? Potřebovala bych být sama, nebo s někým, kdo mi rozumí. A to on byl a já mu věřila víc, než komukoli jinému. Usmál se na mě a když jsem se rozběhla dopředu, zařadil se po mém boku. Přesně tak, jak to mám ráda.
Společně jsme zahnuli více k lesu a s nechápavými výrazy se vyhli tomu chaosu, který v zátoce panoval. Normálně bych opravdu šla pomoci, ale Kyle mě upozornil, že máme práci a měli bychom si pospíšit, protože nevíme, jestli je Dail opravdu v pořádku. Já jsem věřila, že Dail se o sebe umí postarat a smečku by neopouštěla, kdyby nemusela, a tak jsem se o její zdraví tolik nebála. Byla jsem však ráda, že Kyle mě přesvědčil k tomu, abychom zátokou jenom nepozorovaně proběhli a nechali strarosti těch vlků jejich starostmi, protože kdybychom se tu stavovali a pomáhali jim z tímhle divným stádem, možná by to byla past na čas, který jsme neměli.

>> Pytias přes Kvetoucí louku

<< Bull Meadow

To se mi podařilo. Co se to se mnou děje? Nějak ztrácím soucit k ostatní! Proč mě všichni nenávidí? Co jsem jim udělala? Šnažila se jim pomoci? Urychlit cestu? Tak dost! Začni se chovat tak, jak ti Felicio důvěřuje, že dokážeš! Trhla jsem hlavou. Netušila jsem, že můj partner na mě už nějakou dobu smutně civí, protože jsem hlavu nesla skloněnou a v mé tváři se odrážely mé pocity. Alespoň on tu byl pro mne. A vždycky bude, já ho neopustím. Ach Kyle! Řekni mi, že mě stále miluješ, i když jsem takový kazisvět! Zaryla jsem čumák do jeho husté srsti a dočkala jsem se olíznutí mezi ušima. Jo, tam to svědí, podrbej to! Alespoň on o mě pořád stál. Dokáže zvednout náladu.
Vstoupili jsme do lesa. Sněhu byla fůra, mému partnerovi se tlapy propadaly do sněhu, no já jsem kvůli své lehké váze a drobné postavě takový problém neměla . Za to mi ale byla ukrutná zima. Má srst si ještě stále nezvykla na mrazivé zimy na severu, a tak jsem se i teď třásla zimou, div mi chlupy neupadaly. Proč já? Vyplatí se mi někdy tento nedostatek? Doufám, že alfa vybere místo, které bude dost na jihu a nebudou tam takové kruté mrazy. Ještě z toho někdo získá kašlavku! A kdo se pak o to bude starat? Já. Jenže bez přírody, která teď zamrzla, toho nedokážu zdaleka tolik, jako normálně. Vidím, že Dail se nějak vzdaluje, ale čí to je věc? Nebudu jí diktovat, co má dělat.
Když uslyším Felicia, zjistím, že jsme docela pozadu - zrzavou srst sice vidím a jeho hlas slyším, no ne, že by se mi chtělo tu mezeru dobíhat. Ale mám vlastně na výběr? Ne. A tak mému hnědému partnerovi olíznu čumáček a sama se dám do běhu. Alespoň se zahřeju. A opravdu - sníh kolem Felicia tál, a já se jakožto nynější druhá nejvýše postavená zařadila vedle něj. Tam alespoň bude teplo, které teď postrádám, což je patrné z toho, že se stále třesu. Pohlédnu na smečku, zkontrolovat, jestli jsme všichni, no nemůžu se dopočítat. Dail chybí. "Viděla jsem ji, jak šla... Napřed, asi. Mám ji jít najít?" Nabídnu se, no upřímně se mi momentálně fakt nikam nechce. Jsem ale schopná to přijmout, vždyť jsem obránce, ne? A zatím jediný, takže všechno padá na má bedra, proto bych měla být nablízku většině smečky. "Už máš nějaký tip, kde by mohlo být nové území?" Zeptám se. Nemám ráda tohle ticho, když se pochoduje a vím, že Felicio umí povídat.

>> Tichá zátoka

Možná jsem čekala, že od černé vlčky nedostanu zrovna kladnou odpověď, ale stejně jsem byla jejím jednáním zklamaná. Žádná snaha udržet pocity na uzdě, žádný respekt k vyššímu postavení. Na mé tváři zavládl překvapený smutný výraz, hlavu jsem však měla vztyčenou, uši přitisklé k zátylku. Na druhou stranu jsem chápala to, že jsem jí vlezla do myšlenek, a to se nedělá. Nařknout se však z toho, že někoho ponižuju, když jsem jen zachránila situaci, jsem si nenechala líbit. Do myšlenek se mi vpletl slovník mé mateřštiny a její zavrčení jsem jí po jejích slovech oplatila, ocas dominantně vztyčený. "So excuse me, I'm trying to help you, you mouse brain!" Prsknu ta slova jejím směrem, v očích mám najednou chlad. A chlad přišel, ale já ho nevédomky neutralizovala tím, že z mého zármutku se vzduch kolem mě začal zahřívat a kdyby nebylo mokro, některá stébla trávy by chytla a shořela. Vydala jsem se hned pryč od té nepříjemné osoby. Radši půjdu za někým, kdo mi rozumí. Za někým, kdo mě tu zná nejlíp. Za nékým, komu můžu véřit. Za Kyleem. Přiskočila jsem k němu a spolu jsme pokračovali dál po rozlehlé louce. Viděla jsem, že alfa už byl opět ve vedení, a tak jsem se klusem dostala na jeho úroveň, abych nebyla pozadu. Zvědavě jsem se dívala na zlaté listy, zároveň jsem však byla smutná z toho, že krom mého partnera a Felicia... a možná Dail... nemám ve smečce komu věřit.

>> Zlatý les

<< Wolf lake

I přes Feliciova slova mi nešlo do hlavy, jak se Perla chovala. Já jsem přece nemyslela jen vzhled, ale právě hlavně chování toho podivného písklete, které se vrhá do něčeho, o čem nic neví! Lovit medvěda? Pche. Usmažit ho? To z něho nic nezbude. Přemýšlala jsem o tom, ale rozhodla jsem se už tyto starosti hodit za hlavu a nezabívat se tím. Co bylo, bylo, nehleďme do minulosti ani daleko do budoucnosti, žijme současností, jak nám bohové nakazují. Buďme připraveni čelit nejhoršímu, nehrajme si však zbytečně s ohněm, který v nás rozdmíchá emoční peklo a obrátí nás ke smutku či vztek. Mlčela jsem. Veškeré odpovědi na alfova slova zněla v mé hlavě a můj výraz je dával najevo. Ta nejistota a pochyby... Myšlenky byly tak hlasité, že jsem si neuvědomila, že jsem žádnou z těch myšlenek neřekla nahlas. Až když se slova dotkla i přírody, tlapkou jsem pročísla vysokou trávu. "Stromy, keře i tráva komunikují, šeptají svým jazykem, kterému lze rozumět, když ti chce něco říci. Vlastně celý svět kolem tebe se pohybuje a mluví, ačkoli to není hned tak patrné," řeknu tiše. Dále kráčím trávou s hlavou skloněnou, očima zabodnutýma v zemi, ani si nevšimnu, že alfák se vypařil a Kyle mne dohnal, jen aby mi šel zvednout náladu. Já jsem se však už necítila špatně. Ledová voda mi asi pročistila mysl. Váhavě jsem pohlédla vzhůru na mého partnera a dali jsme se do řeči. Nemluvili jsme však moc, protože mi došla slova. Spíš bych potřebovala chvíli klidu sama. Kyle mou mlčenlivost pochopil, stejně však i dál kráčel po mém boku. Brzy jsme se dostali do čela skupiny, trochu jsme však odbočili do leva, pryč od ostatních, i když na dohled. Tráva byla na některých místech dlouhá a sahala mi po břicho, jindy byla kratší. Sestupovali jsme z mírného kopce do údolí řeky, která se vinula z kopce dolů, kde se vlévala do moře. Za řekou se svah opět mírně zvedal, ale i přesto byly už v dálce vidět vrcholky zlatých stromů. Předpokládala jsem, že tam se bude chtít alfa vydat ho prozkoumat, a tak jsem hledala vhodný přechod přes řeku, abychom ji nemuseli překonávat dole po proudu, kde bude její koryto širší a hlubší. Zaslechla jsem však ze zadu slova, která mi byla známá, ale divila jsem se tomu. Kdo zpívá ta slova? Tomu rozumím, to znám! To je jazyk Jasperu a jeho okolí! Zvedla jsem hlavu a podivala se zpět. Darkey! Střihnu ušima a rozběhnu se za ní. Netuším, jestli mají ta slova význam takový, jaký zastupovala, ale byla zpívaná a rozuměla jsem jim. Tu melodii znám... Zastvím před Darkey a podívám se jí vesele do očí, a přidám se k jejímu sólu, aby poslední část vynikla, jakož to u písniček tohoto typu bývá. "If you were church, yea! I'd get on my knees. Confess my love, I'd know where to be. My sanctuary, you're holy to me! If you were church, yea, I'd get on my knees. I'd get on my knees, yeah, oh. I'd get on my knees... I'd get on my knees... I'd get on my knees. If you were. I'd get on my knees. Confess my love, I'd know where to be. My sanctuary, you're holy to me, you're holy to me. If you were church, yea, I'd get on my knees, ya." Zpívám tak, aby to slyšela Darkey a věděla, že tu je někdo, kdo jí v tomhle rozumí a může pomoci, ona se však vydala pryč. Co já s tím mám dělat? Chce být sama, ať je. Však i já to občas potřebuju. Ohlédla jsem se dozadu a spatřila Felicia s mladými, tomu jsem ale nevědovala větší pozornost. Kyle na mě čekal u řeky, protože tušil, že půjdu právě tím brodem, který on mezitím našel. Nechtěla jsem nechat Darkey utápět se ve svém smutku, ale bála jsem se, že nebude vhodné s ní teď mluvit. Stejně jsem se však po chvíli rozhodla se za osamělou černou vlčicí vydat. Mé kroky tedy směřovaly k ní. "Darkey?" Oslovím ji vážně.