Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Jeskyně Law (přes Sněžné Tesáky)

Váhavě jsem se podívala dozadu. Možná jsem se vyhýbala pohledu do Feliciových očí, čistě však z pochopitelných důvodů, že už jsem nestála o žádnou bolest. Ostatní byli daleko za námi a ze mě spadl ten zdroj neustálého vyčerpání, když jsem svou moc stáhla z jeskyně zpět ke mně. Stále jsem se však cítila provinile. Stejnak jsem to všechno jenom pokazila, i když jsem měla pravdu, za kterou jsem si stála. Slova alfáka jsem poslouchala s pohledem zabodnutým v zemi, v očích starost a porozumění. Musela jsem uznat, že jsem to trochu přepískla. A teď jsem se bála, že Shay s Perlou se tu už neukážou. U Shay jsem ale tušila, že se vrátí. Kam jinam by šla? Ona není špatný vlk, jen neví, kolik dokáže. Ach Doryo, začni taky projevovat nějakou tu toleranci k mladším, jinak v jejich očích už nikdy nestoupneš! Ohledně Perly jsem si už tak jistá nebyla. Měla divné zbarvení, nepřirozené chování a chovala se jako kdyby ovládala celý svět. Ta mi vůbec nebyla sympatická, pochybovala jsem o ní i o jejím původu. Když si to tak uvědomuji, na každém z Daénu byl našla chybu... I na sobě. "Omlouvám se za to divadlo," řeknu opožděně. "Vybuchla jsem. Nevěděla jsem, že budou reagovat takhle. Nikdy jsem neviděla, že by smečka neposlechla alfu, když hrozí nebezpečí jejím členům. A myslela jsem, že i mláďata se budou raději držet rad starších a řídit se instinkty, ne že si budou hrát na hrdiny. Očividně je neumím odhadnout. Nejspíše bloudí životem a ani my jsme jim zatím nedali pořádný odrazový můstek." Přemýšlím nad svými slovy. Schválně jsem naznačila to, že Felicio potřebuje větší autoritu, aby ho smečka poslouchala více. A co mě donutilo takhle mluvit? Vlastní zkušenosti. A i scéna, která se udála v jeskyni naznačovala tomu, že dokud je někdo neodtrhl od dobrodružství, valná vétšina nebyla sto ho poslechnout. "Nemám příjemný pocit z Perly. Je... nevšední, něco tají. Její chování mi nejde na rozum," svěřím se Feliciovi, když už se mnou jednou vedl řeč. Cítím vodu a vidím, že jsme se přiblížili k jezeru. "Moje magie je něco, co obdivuji. A jejímu plnému ovládání jsem se dostala právě díky boji s tou Hyenou, co se nás s Dail snažila zabít. Teď mi ale připadá víc než kdy jindy, že je moje magie mou součástí. Slyším, co si stromy šeptají, cítím, co se děje pod povrchem.
Hrozně ráda bych viděla, že i ostatní to můžou cítit, ale nevím, jak je to u ostatních elementů. Hrozně ráda bych si je chtěla také osvojit a zjistit, jaké je jejich ovládání. Do té doby si však jistě vystačím s tím, co mám. Určitě se pokusím o to, aby všichni ze smečky, kdo o to stojí, ovládali svou magii na jedničku," tímto jsem tedy přijmula i další funkci. Rozhodně to bude zajímavé, zkoušet tohle, ale nemyslím si, že to bude zrovna jednoduché. O obtížnosti však rozhodne snaha těch, kteří poprosí o mou radu. Věděla jsem, že Shay bude tuto lekci potřebovat, ale nevěděla jsem, jestli bude tolerovat zrovna mě. Asi se budu muset snažit. Rozhlédnu se kolem. Naše cesta se stáčela k louce, kde jsme lovili. Doufám, že se od ní nevzdálíme moc, byla mi sympatická. Vždyt právě tady jsme s Kyleem uzavřeli partnerství... "Co tvoje tlapa?" Zeptám se klidně Felicia, jelikož vidím, že pavučinový obvaz se pomalu sloupává. Sama zajdu k jezeru a napiju se té ledové vody. Pak se podívám zpět na Felicia. Jeho noha a bezpečí smečky bylo nyní mou prioritou. "Pojď si ji ochladit. Měli bychom se starat o to, aby znovu nenatekla, čemuž může takováhle chladná voda pomoci," připomenu mu, co jsem říkala ještě na území. Potřebovala bych mu to nejspíš opět převázat, ale bylo na něm, jestli bude chtít zastavovat. Spolehám se na to, že on o sebe pečovat umí a řekne si, když to bude potřebovat.

>> Bull Meadow

Mé rozhořčení nad jejich hloupostí neustávalo. Všechny jsem je sjela zářivým pohledem, až pak světélka v očích zablikala a zhasla, světlo se však objevilo v podobě tenké čáry na kamenné stěně asi metr nad zemí a osvětlovalo vlky stříbrným světlem. Nehledě na mou pozici jsem měla ocas výhružně zpřímený, krk natažený dolů, pysky ohrnuté v náznaku vrčení a stála jsem v bojové pozici. V mých zelených očích se zúženými zornicemi plálo opovržení a odpor, který jsem cítila. Pak jsem ucítila bolest - již známou, ale přesto jsem pohlédla do Feliciových očí a zase jsem pohledem ucukla. Trestá mě za to, že si dovoluji příliš? Výraz na mé tváři se ale ani přesto nemění. Když uslyším mlaďounkou Shay mluvit, narovnám se do vzpřímené pozice a vypnu hruď s ušima u zátylku, naštvaně hledíc do červených oček Shay. Tam jsem nalezla také jen nenávist. Ale já neustupovala. Teď nemůžu ustoupit a pustit to, čeho jsem docílila. "Tak mi promiň, že se alespoň snažím chovat zodpovědně a netahat do problémů druhé, mladá dámo," téměř ta slova zasyčím. Bez náznaku jakékoliv emoce sleduji, jak se ohnivá vlčka vypaří z jeskyně. Pak se mé soustředění obrátilo na Perlu, která očividně nechtěla za kamarádkou zůstat pozadu a také potřebovala okomentovat má slova. Já jsem ji propalovala pohledem s hlavou povýšenecky zvednutou. "Tvojí kořist? Ne. To ty jsi se tady měla stát kořistí, protože jsi vkročila na jejich území, stejně jako my. Neopravněně. Proč by za to oni měli platit, jen aby jsi ty nasytila svůj hlad? Měla jsi jíst ještě než jsme vyrazili, ne se ofrňovat nad tím, že to je ještě živé!" Protiřečila si. A já občas taky, ale v tohle případě jsem měla pevnou půdu pod nohama. Výhružku jsem přešla se zašviháním ocasu. Nebudu se s tím zahazovat, nebudu jí brát jako hrozbu, zatím jsem tady já, kdo stojí výše a víc dokázal. Nerozhodla jsem se ji však podceňovat. "Nemáš pevnou zem pod tlapami, Perlo," zavrčím tiše pro sebe. Odcházející Perlu doprovázela viditelná prasklina, dokud se mi neztratila z očí. Konec divadla! Je čas jít, protože držet velkou stěnu bylo docela náročné kvůli energii. Ta rapidně klesala, a tak jsem byla ráda, že Felicio tu situaci nekomentoval a raději zavelel k ústupu. A teď už tu nebyl nikdo, kdo by se chtěl prát.... se zdí. Když se začnu vzdalovat, medvědům obojek z části povolí a přestane ho tolik škrtit, a krápník zabodnutý v tlapě jednoho z medvědů za zdí se rozsype, aby mu nepůsobil takovou bolest. Všechna světla zmizí a já vyjdu z jeskyně a můj hnědý partner mne přivítá. Stále ze mě úplně neodpadl ten vztek, ale jeho milá tvář a úsměv mne uklidňuje. Také se na něj usměju a po jeho boku se rozejdu z kopce. Jakmile uznám za vhodné, i z téhle dálky slyšíme, jak se zeď zbortila na tisíce malých kamínků. Na duši mi přistanou menší výčitky svědomí a stále sílí, po chvíli však zaslechnu alfu, jak mě volá, a tázavě pohlédnu na Kylea. Pak udělám několik skoků k Feliciovi a zastavím se u něj. "Potřebuješ něco?" Zeptam se klidně, ačkoli s mého hlasu vyzní mírné obavy.

>> Wolf Lake (přes Sněžné Tesáky)

Těm tupcům bylo očividně jedno, kolik utratí, když se budou bavit ztrátou životů těch zvířat. Pravda byla, že oni jsou silní a mohli by nás lehce zlikvidovat, ale oni jenom bránili své území a my tu nemáme co dělat. Tady není zbabělé utéct! Když je zabijeme, moc nám to nepomůže, akorát se vyčerpáme! Stála jsem u Dail, která jako jediná z nich měla rozum a hleděla do hloubi velké jeskyně. Hromadil se ve mně vztek. Ne na to, že jsme omylem narazili na území medvědů, ale na to, že ti hloupí vlci hází odpovědnost na mě a neuvědomují si rizika. "Nechovají se tak, jak by měli. Jen zdržují. Medvěda si najdeš kdekoli a tady je to nebezpečné kvůli terénu, tak proč si sakra nekompromisně vybírají tu horší možnost! Takoví kojoti," zavrčím ta slova nahlas, i když pro sebe. No, teď už mi nezbývalo nic jiného než se vrátit. Vrátit do jeskyně, ze kterého udělali zbytečně bojiště a rozhodli pro to, aby byla prolita krev, bez jakékoli známky citu k sobě i k okolní přírodě. "Jak moc jsi trénovala magii, Dail? Možná nerozhodli správně, ale měli bychom jim pomoci," povzdychnu si, dusíc ten hněv. Pak se rozejdu do jeskyně. Situaci mám pod kontrolou, díky zemi vidím pozice veškerých organismů a vnímám i terén. Když uslyším Feliciův povel 'do boje', zavčím. To ani on nepobral více rozumu? Ne, jen si všichni hrajte na hrdiny, jen si všichni hrajte na hrdiny, když nemáte mozek! No, alespoň budu mít šanci znovu ukázat všem, nakolik jsem se zlepšila. I boj s Hyenou mi toho hodně dal. A věděla jsem, že takovou mě nikdo ze smečky kromě Dail nezná. Dnes nastane konec jejich iluzí! Ukážu jim, že mají důvod se mě bát! Všichni!
Když uvidím ohnivou stěnu, jak se Felicio snaží chránit naivní puberťáky, tiše se zasměju. Oheň možná spálí, ale není zdí. Ano, tady byla magie země výhodou, ostatní elementy téměř k ničemu. Jakmile velký samec proskočil tou bariérou, tvrdé kusy země se oddělily od podlahy a vyšvihly se nahoru a za odkrytý krk přitáhly statného medvěda, který toto rozhodně nečekal, k zemi jako nic. Tím se ledové střepy Darkey z jedné části zabodly do medvědova zadku, z druhé se objevily nad ohněm a roztály. Prudký náraz medvědova těla na zem spustil ostré krápníky ze stropu jeskyně dolů - ovládané mou vůlí. Jeden obrovský, měříc asi metr, dopadl přímo před hlavního samce, který proskočil ohněm, a pořáně mu nahnal strach. Jiné se sesypaly na medvědy za ohnivou hradbou, jednomu z nich se zarazil ostrý hrot do tlapy a přišpendlil ho k zemi, druhý schytal několik ran těžkým kamenem do hlavy - rozhodně nic příjemného. Byla jsem už zase u Felicia - stála jsem mezi ním a Darkey. Dupla jsem tlapou do země, ze které vytrysklo jedovatě zelené světlo, a společně s prasklinou v zemi se blížilo k ohnivé hradbě. Aby jsme se vyhli další nutnosti naše protivníky připravit o holý rozum a jejich statné tělo, místo prostupné ohnivé hradby jsem vytyčila ze země na konci zářící praskliny téměř tři metry vysokou tlustou hradbu z hladkého pevného kamene, která se táhla přes celou šířku jeskyně a znemožňovala dvoum zasypaným jedincům dostat se k nám, i kdyby silnými tlapami bušili do této stěny. Jediný medvěd, který nám zůstal na očích, byl ten, který se uboze svíjel na zemi škrcen kamenným obojkem, který ho nemilosrdně vázal k zemi a znemožňoval mu postup dál, ačkoli tlapy měl volné. Mé oči opět zeleně zářily, žádné zornice. Přísně jsem hleděla na velkeho medvěda a postavila se před něj. "Necháš tuhle smečku napokoji! Hlídej si své druhy!" Štěknu po něm, z mého hlasu je slyšet ten vztek, který jsem měla jak k medvědům, tak k jednotlivým členům smečky. Teď byl čas v klidu odejít, dokud kámen držel naše nepřátele na uzdě. "A vy... Styďte se. Je sice hezké, že máte tolik odvahy, ale i tu očividně dokážete lehce změnit na pošetilost a lehkomyslnost. To vám nedošlo, že když je všechny zabijeme, jejich mláďata zemřou? Nedošlo vám, že jsou to také živí tvorové?! Jak by vám bylo, kdyby někdo magicky zdatný zabil vás a vaše vlčata odsoudil k smrti?! Běžte mi z očí!" Křičím na ně, nehledě na jejich vlastní schopnosti. Já jsem ani jednoho z medvědů zabít nechtěla, jen jsem jim ukázala, kdo je tady pánem. Měla jsem to srdce, abych znala ty následky. A chování vlků ze smečky mě šokovalo natolik, že jsem je teď vyháněla i odsud. Začalo mi totiž rapidně ubívat sil, mé tělo bylo rozpálené a aniž bych chtěla, mé tlapy mírně svítily červenou barvou. Už jsem tu nechtěla být.

Trochu opožděně, eeh... Ale přeci jen!
Moc děkuji za možnost účastnit se, moc to pro mě znamená. Tenhle Yalor byl zase něco jiného než jeho předchůdci, a jak stále vidím, jeho úžasný autor nás stále má čím překvapovat :3 Rozhodně jsem byla překvapená Luciovou schopností, s kterou bylo rozhodně zajímavé hrát a díky rychlým spoluhráčům jsem si i jeho schopnosti užila naplno a bylo příjemné sledovat, že se příběh opravdu posouval. Takže... Ještě jednou moc děkuji jak skvělé organizaci, tak spoluhráčům, se kterými jsem měla tu čest hrát.
Tlapku prosím do vody a schopnosti i penízky připsat.

-finance a zajímavosti PŘIDÁNO shay
vzhled čeká na dodělání od Barn

Prozatím prosím nekrást Zauberwald a Temný les, do těch se pustím já =D

Začala jsem vyšilovat, což o mně prozrazovaly uši stažené k zátylku. A taky mi začaly docházet nervy. Věděla jsem, že kdybychom se postavili rodince medvědů, bylo by to více než riskantní. Vlastně... Z těch stvoření jsem měla slušný respekt od té doby, co jeden jedinec málem zabil mého partnera. Stejně jsem se teď ale starala více o smečku, než o sebe, ačkoli jsem ani své bezpečí nebrala jako nepodstatnou věc. Ještě je čas.... Musí být. I přesto jsem však byla nemálo vytočená, když se naše dvě puberťačky rozhodly ukázat, jak moc lehkomyslnosti v sobě nesou. "Copak nechápete, že smečka by jednoho medvěda možná porazila, ale víc medvědů ne? Snažíme se najít nový domov, ne se zabít na první zastávce! A ta energie, kterou byste do tohohle vynaložili, by vám pak chyběla na cestě! To je šílenství jim čelit!" Zavrčím a nahlas řeknu své myšlenky. Cítím, jak se zabijáci blíží. A že bylo cítit, že nejsou zrovna příjemně naladění. Varovný pohled jsem vrhla i po Darkey, která si taky snažila hrát na hrdinu. Tady nebyl čas na šaškárny a jediný, koho jsem tolerovala v tak nebezpečném pásmu byl Felicio. Ten alespoň věděl, co dělá. "Všichni zpět! Pryč z jeskyně!" Křiknu na všechny a sama se dám na strategický ústup. Ani jsem si nevšimla, že zemí mezi medvědy a vlky projela kamenem puklina, ze které v jeden moment zazářilo prudké světlo a osvítilo tak jak terén, tak siluety medvědů. Ani já jsem si neuvědomovala, že mi oči září bílým světlem a na vzdáleném stropě se chvěly velké ostré krápníky, které visely nad medvědy jako kudla nad masem. "Běž!" Proběhnu kolem Darkey, abych jí kdyžtak zabránila krokům kupředu proti hrozbě. Jo, musela jsem vypadat docela rozrušeně a naštvaně. Snad Shay s Perlou dostanou rozum a poslechnou instinkty. Hrozilo to, že kdyby někdo bouchnul silnou tlapou do země, krápníky sletí dolů a ostrými hroty probodnou vše, co se bude v té oblasti nacházet. I vlkům stojícím u vchodu jsem pokynula k východu a sama vyběhla ven doufajíc, že ostatní na sebe také nenechaji dlouho čekat. Cítila jsem mírný pokles energie, ale ačkoli jsem byla venku, stále jsem viděla dovnitř a magií země sledovala dění. I tam má moc dosáhla, kdyby jí byla potřeba.

<< Sněžné Tesáky

Potlačila jsem zavrčení, když Darkey vyjádřila své pocity. "Fajn, fajn," už se klidím, tak klid!. Opět se rozběhnu dopředu a nechám raději Dail s Darkey být, ještě bych dostala přes tlamu za to, že nabízím pomoc. To ne! Jedna jizva mi stačila, a že ještě nepřestala úplně pálit. Asi se do té rány dostala nějaká nečistota, že tam zůstala. Kdybych byla měla víc času si ji ošetřit, možná by tam teď nebyla. No, alespoň Feliciovi se šlo se zraněnou tlapou dobře. Vlastně vypadal zdravě. Doběhla jsem ho a sledovala jeho nadšení pro krásný nebeský jev. "Je to nádhera, ale nevidí se často. Možná je to nějaké znamení...," řeknu s úsměvem a s Kyleem po boku vstoupím do jeskyně.
Narozdíl od Felicia jsem v tomhle neviděla moc dobrý smečkový úkryt. Moc velká jeskyně, věděla jsem to, protože už jsem tu byla. Kdoví, co by se tu mohlo skrývat. Srst na zádech se mi ježila chladem. Prostě... tohle nebylo dobré místo k žití pro někoho, kdo má krátkou srst, jako já. Tiše hledím do tmy před sebou, když mě napadne něco, co by nám mohlo pomoct. Jakmile Felicio vysloví slova o tom, jak málo světla tu je, a já ucitím teplo z ohně, přede mnou se objeví létající kulička žlutého světla, které stabilně osvětluje okolí a neplápolá jako oheň. Ani jsem si nevšimla, že i na mém čele se rosvítilo světlo, matné zelené, ve tvaru hvězdy. Mrknu na tu kouli světla a pak se kouknu na Felicia. Jo, tohle by nám mohlo pomoct. "No, já si nemyslím, že je to tady úplně optimální, je to vysoko, na horách ti hrozí úraz a žijí tu šelmy, navíc je tu chladno...," řeknu tiše a po zádech mi přejede mráz. Blížila se zima a bylo to cítit. A tady nahoře to bylo snad ještě horší! Ne, mě se to tu nelíbilo za žádnou cenu. Neustále jsem se ohlížela po ostatních, abych věděla, jestli jsou v pořádku. Když alfa vydal rozkazy, tak jsem tiše kráčela s ním. Při každém kroku mě doprovázel divný pocit, že mě někdo sleduje. Neblázni, mentální zdraví máš ještě v pořádku, nebo ne? Stáhnu uši dozadu. Ne, ten pocit byl z tlap. Země mi něco říkala, a můj zrak se upíral jedním směrem. Taky jsem ucítila medvědy a rychle se přikrčila. Světelná koule plující před námi vyzařovala teď matnější světlo, aby bylo vidět kolem, ale nebylo tak jasné, že by případné šelmy bilo do očí a prozrazovalo naši polohu. Přikrčila jsem se. Díky kontaktu se zemí jsem cítila, kde ty srstnatci jsou, věděla jsem polohu každého člena smečky i polohu medvědů. "Jsou támhle, na konci jeskyně. Běžte tiše zpět, držte se podél stran a berte s sebou ostatní, musíme se vyvarovat boji, jestliže je taky nepůjde zabít jako ty kamzíky," pošeptám Feliciovi s Darkey a sama se vydám ke straně jeskyně, za Shay, protože ta společně s Perlou nemusela zaslechnout Felova varovná slova. V těle mi proudí napětí, stále sleduji polohu medvědů a jdu tiše, světelná koule zůstala stát ve vzduchu s Feliciem a postupně mizela. Jen hvězda na mém čele zůstala mírně zářit, abych viděla na cestu. "Shay, vrať se zpět, musíme pryč, jsou tu medvědi," zašeptám tiše, když se k ní dostanu. Vím, že mne mladí asi moc nemají v lásce a mají od přírody sklony dospělým dělat naschvály, a tak počkám, než se Shay obrátí a zamíří zpět ke vchodu jeskyně, pryč. Pak jsem se vydala na druhou stranu. Stále jsem měla smysly na stopkách a upírala svůj pohled do tmy, hvězda na mém čele zhasla a já už se orientovala jen podle toho, co mi kamenná podlaha řekla. Dorazila jsem k Perle. "Perlo, běž ven, jsou tu medvědi," špitnu i k ní. Stále chodím tiše a držím se v přikrčenější poloze, proto mohlo Perle přít trochu divné, že jsem se kousek od ní zčistajasna objevila. Potřebovala jsem smečku uklidit zpět, pryč z jeskyně, dokud máme čas. Zamířila jsem pak už k východu, kde byl zbytek smečky.

<< Arcus Deum (přes Mlžné pláně)

Pokračovala jsem dál. Sama jsem se kvůli velkým šutrům trochu zpozdila, a tak jsem musela nabrat trochu rychlejší tempo, abych skupinu dohnala. To se ale moc nedařilo, když se mi do cesty stavil kopec. Ne kopec, hory. Už jsem tu byla hodněkrát, nikdy však ne s celou smečkou. Proto jsem se snažila být pohotová... čím víc vlků, tím větší riziko, tady v horách. Brzy jsem dohnala mého partnera a zase šla vedle něj. Díky tichu, do kterého se jen občas ozval pád nějakého kamene, jsem slyšela slova Dail s Darkey. Tohle nešlo nechat bez odezvy! "Jestli ti to nebude proti srsti, Darkey, ráda bych ti s tvými problémy s magiemi pomohla...," usměju se na ni. Přišla jsem k nim, ale jestliže se jim bude moje přítomnost příčit, asi půjdu zase otravovat Kylea nebo Felicia. Šla jsem dál, občas se ohlédla po ostatních, dokud jsem neuviděla jeskyni. Tady už jsem někdy byla, ne?

>> Law

// Hej Rock, tohle byl těžkej ignor Doryi :'D

<< Daén (přes Mlžné pláně)

Tiše jsem šla a rozhlížela se kolem. Padala tma, což nebylo vzhledem k naší pozici zrovna dobré, protože v mlze nikdo bloudit nechtěl, ale naštěstí pro nás jsme cestu znali. Tedy... tady v těchle končinách jsem já ještě nebyla. Vůbec jsem nevěděla, že tohle místo existuje, ačkoli jsem měla Mlžné pláně docela zmapované. Usmála jsem se a kývla na oranžádu. Byl ten krystal můj? To mě potěšilo. Už jsem si na něj stihla zvyknout a navíc ladil k mým očím. Jen jsem poděkovala a připojila se k mému partnerovi. Přišel mi poslední dobu trochu zamlklý, ale teď se mnou pár slov prohodil. "Půjdu se podívat na ostatní," mrknu na něj přátelsky a vydám se dozadu, zatímco on pokračoval vpřed. Podle pachů a zvuků jsem slyšela, že se courají daleko za nami. Když jsem uviděla Dail s Darkey, přátelsky jsem střichla ušima a přiběhla k nim. Teď bylo na mně, abych si hlídala skupinu, což jsem byla odhodlana dělat. "Ahoj, doběhněte prosím ty ve předu, nechceme chodit roztahaní a nikdo z vás se nechce ztratit, díky." Sdělím rychle a klušu dál. Našla jsem i drojici našich mladých a jim jsem sdělila stejnou prosbu. Sama jsem se nezastavila a hnala se do čela.
Cestou jsem ale potkala něco... Co jsem nikdy neviděla. První jsem uviděla světýlka ve tmě, pak jsem vzhlédla nahoru a uviděla jsem nádhernou záři, a srdce se mi rázem zalilo klidem a štěstím. Zastavila jsem se však. Tohle místo bylo velmi tajemné a podivné. Jako bez dechu jsem zírala na obrovské kamenné sloupy uspořádané do kruhu. Z toho místa šla moc. Velká moc, která mne šokovala. Bylo tohle snad sídlo magie? Ne, to ne. Možná to byl opuštěný chrám bohů. Když se za oblouky klikatila záře, cítila jsem se, jako kdyby mi někdo vymazal obsah mysli a cpal tam jen krásný a magivký dojem z tohohle velkolepého místa.
Nehodlala jsem se však zdržovat dlouho, protože i já jsem nechtěla zůstávat pozadu. Rozběhla jsem se dopředu, a když začala cesta stoupat, opět jsem dohnala Felicia a mého partnera.

>> Sněžné tesáky (přes Mlžné pláně)

Ohrnovat nos nad jídlem mi nepřišlo příliš moudré, ale už jsem neměla co jim do toho kecat. Jejich věc. Já přeci nebudu ta, co je bude zvedat ze země s tím, že už nemají energii. Já sama jsem se najedla dosyta, aby mi energie chvíli vystačila a nemuseli jsme jít lovit brzy. Přecijen... jestli bude svět podivný jako teď a budou tu běhat podivná zvířata, co neumí umřít, Iris nás chraň. Ani nevíme, jak daleko půjdeme.... Mnoho myšlenek probíhalo mou hlavou. Překvapí mne Feliciova slova o lásce. Zněl trochu jako poetik... kdyby to nezkazila poslední slova. Musela jsem se nad tím zasmát. "Možná to tak vypadalo, ale na rovinu, býval to jenom kámoš, a říkala jsem ti to!" Řeknu pobaveně. Jsem ráda, že tento fakt alfák přijal bez potíží a já ze sebe zase naoplátku v blízké době vydám, co umím. Mávla jsem šťastně ocasem a v srsti náprsenky jsem ucítila to, co jsem nesla s sebou. Vzpoměla jsem si na strom u jezera a na to, že to byl úkol pro údajné uchazeče do smečky. Kde asi byli? Ohnu hlavu a vemu do zubů řetízek, na kterém se blyští teď už černobílé krystaly neznámého původu, ale krásného vzhledu. Vytáhnu přívěšek a ukážu ho Feliciovi. "Není tvůj?" Střihnu ouškem. On zadal ten úkol s přívěškem, tak ho asi musel na tu větev dát taky on, jinak mi to nedávalo logiku.
Otočím se a pohlédnu láskyplně na Kylea, ke kterému pak přijdu a podělím se s ním o novinky. Stihnu si všimnout i Dail, která se již probudila, krátkým gestem jí naznačím ke kořisti, aby si ze zbytků také nabídla a byla na cestu připravena. Byla pravda, že ona měla nejspíš nějaké to sousto už předtím, ale jeden nikdy neví, kdy se objeví krize. Při rozmluvě s Kyleem jsem se dala do čištění své zlatavé srsti. Nemohla jsem ji nechat slepenou krví a zaprášenou, ne? I vykoupat by potřebovala, ale na to nebyl čas.
Když Felicio opět začal mluvit, natočila jsem k němu uši, pak hlavu, a když zaznělo moje jméno, hlavu jsem zvedla a věnovala mu všechnu pozornost. Já a jít dál v hiearchii? Zarazila jsem se. Překvapilo mě to a chvíli jsem jen s neurčitým výrazem stála a poslouchala jeho slova. Znělo to jako dobrej deal a já mohla být ráda, že vybral zrovna mě. Ty pometlo, jmenuje tě na vyšší postavení! Párkrát jsem mrkla a podívala se na něj s odvahou v očích. Bez barev kolem to však bylo takové... smutnější. Stejně jsem to brala jako příležitost, kterou víckrát nemusím dostat. Teď jen... nezklamat jejich důvěru. "Přijímám to.
Vynasnažím se být dobrým článkem smečky a budu dávat pozor na smečku i její okolí, aby se nevyskytlo bezprostřední nebezpečí, co vy ohrozilo životy," kývnu a usměju se. Nechť v přísaze mé shledají bohové dobré činy za denní rutinu a přijmou ji jako závaznou, doplním v mysli pár slov, které se říkávaly v Jasperu. Za mě byla tedy odpověď jasná, teď už bylo jen na smečce, jestli mne na tomto postu přijme. Párkrát jsem mávla ocasem a přejela pohledem všéehny členy smečky. Ach ano, byl čas se vydat na cestu, jak alfa řekl. Blížila se zima a můj kožich mi za pár dnů na mrazivé teploty stačit nebude, proto jsem byla na odchod nedočkavá. Když na to však přišlo - těžce jsem se loučila s těmito planinami a i s naším příjemným pohodlným úkrytem. Snad se nám podaří najít podobný či ještě lepší. Felicio vyrazil a za ním celá smečka. Včetně mě.

>> Arcus Deum (přes Mlžné pláně)

Tiše přemítám o událostech posledních dnů. Začíná mi být kvůli řidké srsti zima, chtělo by to delší léto. Jestli tu takhle budeme stát ještě dlouho, asi se brzo nastydnu. Zamyšleně se dívám na mrskající kamzíky, kteří jsou obíráni zaživa, až jsou jim vidět kosti. Opravdu se z nich stávaly živé mrtvoly, zombie? Ne, blbost. Trochu jsem začala smutnit, že to ještě neumřelo, ale zavrtěla jsem hlavou a nasadila přísný výraz smečkové vlčice. "Jestli to nechcete jíst, tak si to zkuste zabít sami. Nejde to. Tenhle svět je teď asi prokletý a když odmítnete jednou, už se nemusí stát, že budete mít šanci znovu." Stále mám oči upřené na kořisti. Jestliže ostatní opovrhují kořistí, kterou jsme s Dail smečce ulovili, budiž, ale nechci, aby ji zavrhovali. Nechci pak jejich těla bez energie zahrabávat do bláta a sněhu, až přijde zima. Nelíbila se mi ta skutečnost. Největší problém s tím měli mladí, kteří se snažili vyčlenit z řady, zřejmě. No, jejich věc. Já se můžu a tohle vyštvat a dělat něco jiného. Švihla jsem ocasem a podívala jsem se na Darkey s Feliciem. Zřejmě tu byl kroužek magie, na mou mysl ale zrovna přicházela otázka, kam půjdeme. Měla jsem pár odpovědí, ale nikdy jsem se vysloveně nezajímala o to, kde je dobré prostředí pro území smečky. Ani Felicio neměl plán, to znamenalo, že budeme nějaký čas putovat bez jistoty. "Není jen jeden, je jich víc, já jsem trochu poznala tři z nich. Jsou tu krásná místa, ale i místa dost nehostiná a nebezpečná, proto bychom měli být opatrní." Podívám se na něj. I přes aktuální morálku v mých zelených očích tancovaly plamínky štěstí a spokojenosti. Po chvíli měl Felicio čas i na mě. Obrátil se ke mně ve chvíli, kdy jsme s Kyleem tiše leželi u sebe a povídali si. Zvedla jsem se na nohy. Nehodlala jsem nikam chodit, jen ať to ví celá smečka a ať Kyle ví, že má láska k němu je pravá. "Já a Kyle jsme uzavřeli partnerství. Doufám, že ti to nevadí," mrknu na něj a podívám se na Kylea, který se šťastně culí.
Nepodstatnej edit: Mrkla jsem a rázem se něco změnilo. Bylo to, jako kdyby najednou všechny barvy zešedly a... všechno okolo se nořilo do černobílých barev! Měla jsem chuť vypísknout zděšením, ale zůstala jsem nad tím stát s otevřenou tlamou s ušma zmateně u zátylku.
//Jestli je tenhle post trochu mimo, je důkaz toho, že jsem taky mimo, proto prosím o odpuštění :'D

Přihlašuji obě své postavy :)

Nad otázkou o hyeně jsen se nemohla nepozastavit. "Vrátit se může, dokonce nám to slíbila," řeknu s obavami v hlase, ale dál se s chladnou tváří věnuji ošetřování našeho raněného alfy. Měla jsem se možná více poptat na okolnosti, ve kterých jeho zranění vzniklo, ale říkal něco o vodě a to mi stačilo. Voda je přece dezinfekce sama o sobě. Opět se na mě sápala ktutá únava, kterou vyvolaly všechny nechtěné události tohoto dne a nevšední magická síla, kterou jsem v sobě nosila. Ale byla jsem dobrá! Porazila jsem hyenu jen s pomocí mého nejmilejšího elementu. Když jsem měla práci hotovou, s úsměvem jsem přijala Feliciovy pochvaly a nedala na sobé znát únavu. "Nemáš zač," řekla jsem jen. Měla bych začít rozdávat vizitky, to by mi určitě šlo. Poodešla jsem kus stranou, má aktuální práce byla teď dokončena. Zívla jsem a otočila hlavou na jednu stranu, pak na druhou. Únava přejde, nepohltí mě, počkáme, až bude pro odpočinek čas! Zívnu ještě jednou. Možná jsem se odsoudila k přemáhání se, ale to jsem celá já, nechat v tom sama sebe po celý den jen pro dobro smečky! Sedla jsem si vedle podřimující Dail a chvíli pozorovala vlky ze smečky. Až když nás Felicio vyzval, abychom se dosyta najedli, hrnula jsem se vpřed. Hlad jsem měla jako vlk, i kdyz jsem z toho úlovku neúlovku už kousek měla. Ten druhý kamzík však ještě ležel opodál, táhla ho Dail, a tak jsem ho popadla a odtáhla k ostatním. Tenhle býval napůl obraný, kam se to podělo? Sama jsem tohoto nechala našim mladým a šla tam, kde jedli Felicio s Darkey. Ukousla jsem si krásný kus stehna a živé maso rozmělňovala v tlamě. "Jedlý to je, Shay, je to jako maso, akorát ještě... živé. Kdyby to bylo nějak závadné, asi bych tu už nebyla," ujistím Shay a utrhnu si další kousek. Už jsem to jedla, takže to pro mne překvapení nebylo, nikomu jsem se však nedivila, že jim to přišlo nechutné. Však to tak vlastně i bylo. "Kam vlastné hodláš přestěhovat smečku?
Znáš nějaký místo?" Mrknu na Felicia. Možná jsem příliš zvědavá, ale sama jsem věděla o několika místech, která by možná byla pro smečku dobrá. Stěhování byl dobrý nápad, všichni chtěli pryč z té zpropadené mlhy, a tak jsem ani já neprotestovala. "A Felicio," podívám se na něj naléhavě. Když vidím, že potřebuje nutně mluvit s Darkey, tak to však opět vzdám. "Taky s tebou potřebuju mluvit," řeknu zkráceně a opět se pusím do přežvykování živého masa. Kyle se připojil ke mně a já si k jídlu lehla, a tak jsme mohli debatovat o tom, co se na Mois Grisu poslední dobou děje za nekalé události. Škoda byla, že on to prospal, že on se mnou v horách nebyl a neviděl, jak úžasně zacházím se svým elementem. Byla jsem se sebou zatím docela spokojená. Stejně mi však vrtalo hlavou, odkud ta hyena byla. Nikdy jsem takové zapálení pro boj u takovýchto tvorů nezpozorovala...

Zatímco Dail přemohla únava z celé naší výpravy, mne toto setkání smečky spíše probudilo. Ne, že bych necítila únavu, hlavně tu fyzickou, ale tahle situace mne probudila dostatečně na to, abych zvládla vnímat okolí a reagovat na ostatní smeččany. Svázaného kamzíka už jsem sice táhla stěží, ale zvenčí by to na mně poznal jenom profík. "Hej Darkey," mrkla jsem na ni ještě jednou, "musíš se soustředit přesně na bod, kam chceš zasáhnout." Já bych nikomu radit asi ani neměla, když jsem se ovládat svou vlastní magii teprve v horách při souboji. Ale... Byl to pro mne velký krok dopředu. Povzbudivě jsem na ni mrkla a zavrtěla ocasem. Ne, nemyslela jsem to nijak špatně, nechtěla bych, aby se s tím černá vlčka trápila. Když ale promluvil Felicio okamžitě jsem se na něj podívala pohledem, kterým se přísná máma dívá na své dítě. "Nelži! Kdyby tě bolela jen trochu, neměl by jsi ji zvednutou. Opravdu 'trochu'? Přeháníš. Dovol, abych ti pomohla," řekla jsem mu přísně, ale myslela jsem to dobře, to mohl poznat každý. Doktoři to nemají lehké... Na mysli mi v mžiku přistálo spoustu diagnóz a postupů, které by mohly pomoct. Jsem přeci bývalá léčitelka, ne? V tuhle chvíli jsem už měla tlapku prohlédlou a postavila jsem se po boku Felicia. Už už jsem otevírala tlamu, abych něco řekla, Darkey mne však předběhla činy, a tak jsem měla chvíli na vyprávění incidentu s Hyenou. "Jistě! Našly jsme je v horách na jednom palouku. Oba kamzíci si zlámali nemálo kostí - včetně páteřních kůstek, měli dávno vykrvácet množstvím kousanců a ještě k tomu byli škrceni dlouhou dobu, obírali jsme z nich maso - jo, dá se to jíst - a stejně žijí. No a napadla nás ta prašivá hyena. Myslím, že se jen tak hned nevrátí, i když nám to slíbila. Vyprášily jsme jí kožich. Jé, Darkey, tohle je super," přerušila jsem náhle svou přednášku a udělala krok k Feliciově zraněně tlapce. Dával nám možnost pomoct mu, za což jsem byla ráda. Alespoň se nechoval naivně jako někteří mí bývalí členi smečky a nechal si pomoct, i když věděl, že to asi bude trochu bolet. Bystrým okem jsem si tlapu prohlédla a pak jsem ji tlapkou zvedla, snad abych ji viděla ještě lépe. Ve chvíli jsem věděla, co jsem potřebovala. "O nohu nepřijdeš, takže se nemáš, čeho bát. Chlazením zmírníme otok," s těmito slovy jsem významě mrkla na Darkey, "ty máš tady ale ještě jeden problém. A teď zatni zuby, brouku, ještě se na to podívám. Řekni, až to bude bolet." Varuji ho. Opět jsem byla ve svém živlu, jako za starých dob. Bohužel při léčení nebývám dvakrát milá, protože pacienti to mívají rádi rychle za sebou. Opatrně jsem vzala pochroumanou tlapku do zubů a natáhla ji dopředu, abych vyzkoušela, jak moc pruží a nakolik Felicia bolí ji ohýbat. Jestliže začal naříkat, nechala jsem toho a pomalu jo zase dala zpět. Teoreticky toho nemusel cítit tolik, protože Darkein led to Feliciovi a vlastně i mně ulehčoval. "Tak fajn. Chtělo by to léčivou mast, ale na to teď a tady nemám byliny, takže bys potřeboval jen..." Chvilinku přemýšlím, Darkey však přijde se supráckým řešením. "Jo! Přesně tohle se na ten otok hodí, jen to ještě přikryj trochu více, Darkey," soustředím se na práci a vůbec nevnímám vzdálenější okolí. Svůj soustředěný pohled jsem teď ale přesměrovala na jiné místo, a to na kloub, který tak rád vyskakoval z jamky. Tohle chtělo trochu víc... Ale mohlo to být bolestivé, proto jsem se rozhodla to neoznamovat více. Opět jsem uchopila tlapu a pohla s ní pryč od těla a trochu nahoru, přičemž se ozval zvuk potvrzující to, že kloub sice v jamce je, ale nemusí tam být dlouho. "Nech tu tlapu zvednutou a napnutou, takhle," nakázala jsem pacientovi a tlapku dala tak, aby s ní ve vzduchu ukazoval před sebe. Na moment jsem zavřela oči a aktivovala element země, přičemž se ze země vynořila čerstvá, ale pružná a silná liána. Nechala jsem, aby se obmotala okolo hořejšku tlapy a obtočila se Feliciovi i okolo těla, takže tento obvaz musel zabránit kloubu dalšímu neposednému vyskakování z jamky. Na pavučinový obvaz jsem toho nechtěla dávat více, aby otok mohl alespoň trochu dýchat. "Tak. Budeš i teď moct chodit, ale musíš opatrně. Obvaz na tom otoku bys měl udržovat víceméně čerstvý, takže každé dva dny vyměňovat. A když bude možnost, tak samozřejmě chladit. Za pár dnů by měl být i pochroumaný kloub vystuženější, takže jestli budeš chtít chodit na nějaké výlety... No, však víš, jak se o sebe starat. A kdyby to bolelo více nebo se to horšilo, taku budeme muset vymyslet ještě něco dalšího," podívám se mu do očí, ale rychle zase uhnu, protože pohled do jeho červených očí není zrovna dvakrát příjemný. Jsem se svou prací docela spokojena. Vzpoměla jsem si na toho docela dost takhle v rychlosti. A byla jsem si celkem jistá, že lépe by to ani nešlo, a že jestli se bude alfa opravdu šetřit, bude mít za chvíli tlapu jako novou. Mnoho vlků tohle však nevydrželo a už navždy kulhali... Mohla jsem jedině doufat, že Felicio není tímto případem.
Udélala jsem pár kroků pryč od alfy, abych mu opět dopřála více osobního prostoru. Nemrtvého kamzíka jsem nechala ležet před ním, druhý nemrtvý kamzík se válel kousek od místa, kde podřimovala Dail. Posadila jsem se a poslouchala alfu. Mezitím přišel i můj partner, kterého jsem přivítala láskyplným oblíznutím na čumáku. On vlastně alfa ani nevěděl, že jsme uzavřeli partnerství, co? To se musí napravit, ale už ne teď. "Kdy chceme vyrazit?" Zeptala jsem se nahlas na velmi důležitý fakt. Byla jsem z toho všeho docela utahaná a nahlas mi kručelo v břiše. Netušila jsem, že ten mile se tvářící vlk Scar bude takovým problémem. Rozhodně jsem měla zájem o tom slyšet víc, ale teď na to nebyla vhodná doba.