Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Sněžné Tesáky

Cestou z bojiště jsem neváhala zastavit u jezera. Bylo třeba se napít, když už mám toho hloupýho kamzíka dotáhnout na území smečky. Napila jsem se, vypláchla si krvácející ránu na zádech a porozhlédla se po rostlině, kterou jsem i cestou do hor s radostí spapala. A hle, hlava už mě nebolela, ani po boji s Šílenou Hyenou. Zato mne ale přemáhala únava. Asi jsem moc používala magii. Naše dva úlovky se při cestě vzpouzely, ale když oba ztratili možnost kopat a ohrožovat nás, protože jsem jim svázala úponkem kopyta, sem tam se pokusili něco provést jen, když jsme s jejich těly omylem zavadili o ostrý kámen či nastražený kořen. Celou cestu mi vrtalo hlavou, proč neumírají? Proč sakra nezemřeli? Vždyť z toho kamzíka, kterého táhla Dail, už jsme i trochu masa strhali, ale stále žil!
Něco se změnilo, když jsme se ponořili do mlhy a mířili k území. Ve vzduchu bylo cítit napětí a měla jsem pocit, že v dáli slyším zvuky boje... To asi mám halucinace z toho zranění. Bůhví, čím mohly být ty řetězy otrávené... Přo té představě se mi zatočila hlava. Na chvíli jsem bezmocného kamzíka položila na zem a ztratila se z dohledu, zanedlouho jsem však našla, co jsem hledala a vrátila se s tím. Lístky Raselníku jsem si přiložila na ránu na zádech a obatrně ji tam připevnila tenkým proužkem liány, kterou jsem právě vytvořila. Vléct kamzíka dál byla nuda, dokud jsem nepoznala, že na území se fakt děje něco nekalého a to prozradily nejen zvuky, ale i světlo, které bylo stoprocentně ohnivé. A já už jsem nebyla daleko, navíc jsem po chvíli uslyšela alfovo vytí. I přes smrad spálené srsti a vůni zvěřini jsem ucítila i pach Scara, toho tuláka, co vlezl k nám do úkrytu. V tu chvíli jsem pospíchala vpřed. Neměla jsem nikam chodit... Teď to bude na mě! Uklidnilo mě to, že jsem ucítila Feliciův pach. Když tu byl alfa, tak to nemohlo být tak špatné, nebo ano? Pustila jsem kamzíka a zírala na ně, když jsem je v mlze už dobře viděla. Vypadalo to tu, jako kdyby se tudy prohnal hurikán. Zírala jsem na Felicia úplně vystrašeně, pak stejně na Shay. Kolik jsem toho zas zameškala? "Co... Jste... jste v pořádku?" Zeptala jsem se opatrně. To, že se mi u nohou právě válel kamzík, že jsem měla krev všude možně, kromě zad, a že i zelený krystal na řetízku byl trochu od krve, jsem momentálně vůbec nevnímala. Zaznamenala jsem Darkey, která uklouzla přímo na své pasti nepasti a snažila se ji zachytit kořeny, ale skrz led se ķořeny, jejiž síla teď už byla oslabena, nedostaly. Dark měla očividně problém s magiemi. Mrkla jsem na ni, když vstala. Třeba bych jí dokázala pomoci... Ty? Haha. To těžko. Váhala jsem, nevěděla jsem, co udělat. Uši na zátylku, prohlížejíc si Shay. "Páni," vydechla jsem, toto slovo však nemuselo vystihnout jen její nový kožich, ale i celou tadytu atmosféru. Co se tu asi stalo? Chtěla jsem však odlehčit situaci a tak jsem se pokusila pozornost stáhnout na neumírající úlovek. Felicio měl právo vědět všechno. "Felicio, s Dail jsme přinesli kořist pro celou smečku, ale... Neumírají. Jakoby by byli nesmrtelní. A to jsme toho zkoušeli hodně. A v horách jsme potkaly podivnou útočnou hyenu, která se nás pokusila... zabít." Poslední větu jsem řekla o něco tiššeji, snad jakoby mi docházel dech. Mohlo maso teď pomoci? Asi jo, energii potřebuje každý. Jenže jiná je, když je to maso pořád živý. Darkey zřejmě zaznamenala něco, co mým zrakům uniklo. Starostlivě jsem se podívala na Feliciovy nohy, nevědíc, kterou Darkey myslí. Když jsem však kamzíka přitáhla blíž k samotnému alfákovi, tak jsem tak nějak rozpoznala, na kterých tlapách má zrovna váhu. "Myslím, že ti s tím můžu..eme pomoct," řeknu tiššeji, vypadá to, že Darkey ma nějaký plán, že se také přiblížila k Oranžádě. Poočku sleduji Shay, aby na mne náhodou nepřeskočila nějaká jiskřička z jejího hořícího kožíšku. Pomalu jsem si myslela, že jí ruplo v bedně, ale kdyby mi hořel ocas, taky bych nebyla nadšená.

Tak jo, 14 tahů horní cestou, posbíraná procenta přidat do lovu a všechny penízky připsat na účet.

POSUNUTO a PŘIDÁNO

Pisálek 200
Povýšení na jiný post -> Kappa (teprve bude odehráno)
Elemenet

PŘIDÁNO, Povýšení bude přidáno až bude odehráno, řekni si o něj pak prosím znovu.

1) Aktuálně hraji za Krahulla na Baště s Daleem a Nycteou.
2) Dorya s Dail se setkali s Šílenou Hyenou a porazily ji.
3) Ze Snéžných Tesáků si Dor s Dail táhnou neumírající úlovek.
4) Hyeniny řetězy udělaly Dor šrám přes záda. - šrám se bude hojit cca 5 hodin, pokud si ho nechceš nechat

Naše poťouchlá společnice utrpěla prohru. Tušila jsem, že to nějak muselo ranit její vnitřní ego, ale potlačila jsem (prozatím) vítězný úsměv a nadřazený postoj. Počkala jsem, než se ta zatracená hyena dostane z dohledu a doslechu, a pak jsem se otočila na Dail. "A je po boji!" Oznámila jsem jí klidně, jako kdybych si nevšimla varování, které jsme od nepřítele obdržely. Teď už ale byl čas se vrátit domů. Kamenný štít zmizel jako mávnutí proutku a mé oči opět nabraly normálního jasu.
Při boji jsem úplně zapomněla na naši drahocennou kořist. Oba kamzíci byli stále uvěznění ve spleti kořenů, ani jeden se však nehýbal. Netušila jsem to, ale stisk těch kořenů se při boji omylem zvětšil a musel rozdrtit nejednu kost, což kamzíkům způsobilo další bolest. Ti už ale neměli ani sílu na to vstát na vlastní nohy, takže byli zticha a snažili se "smrti" vyhnout tím, že budou hrát mrtvé. "Jo, jsem v pohodě. To na zádech je jen škrábanec. A víš co? Ten boj byl super!" Zasměju se jako malé vlče. Jo, možná se tak teď chovám. Jako naivní vlče. Tak přestaň! Zavrtím hlavou. "Jasně, vrátíme se do Daénu. Vem jednoho kamzíka, jestli ho uneseš," kývnu na ni a sama se vydám k mladšímu kamzíkovi. Možná se to nezdálo, ale nebyli příliš velcí - maximálně asi tak jako já. Než jsem ale stihla pyšným krokem dojít ke kořisti, zakopla jsem o úponek, který jen tak najednou čouhal ze země. Haha, já zapomněla vypnout tu úponkovou past, pomyslela jsem si ve chvíli, kdy jsem okolnímu světu předváděla ukázkový pád na hubu. Nevím, jak se to stalo, ale v jednu chvíli jsem měla před očima nebe, v druhé zem a ve třetí bílý flek. Áno, ukázkový pád na hubu doprovázený kotrmelcem a spoustu zbytečnými pohyby končetin ve vzduchu! Haha! A to nebylo všechno. Ten bílý flek se záhadně změnil do černé - očividně jsem šikovně vlezla do kamzíčiho zadku, protože se ozvalo podrážděné mečení. "Pardon!" Křikla jsem zmateně a drápala se na všechny čtyři. Ten kamzík se asi nemyl tak deset let, že mu tolik páchl zadek! Ohrnu nad tím nos a rychle uskočím pryč. No nazdar. Chudák kamzík, co si o mně bude myslet! Koukám na něj jako úplné neviňátko. Já nic, to nebyla já! Hmm, jsem fakt přesvědčivá. Couvnu ještě dál od kamzíka a nenápadně se podívám na Dail, můj pohled jasně říkal, že se o tom nechci bavit. V tu chvíli si něco uvědomím... Vždyť i mně páchne ksicht! Bohužel. Na mém dokonalém čumáku bylo rozpláclé čerstvé hovno. To mění hodně věcí! "Ty hnusnej kamzíku, to nemůžeš říct, že potřebuješ na velkou?" Otírám si ten sekret ze srsti. No super, teď od toho mám i tlapu! Ne, radši už se o tom nebudeme bavit. Urychleně jsem si vyčistila srst a jako na drátkách vzala za kůži na krku kamzíka. Kořeny, co ho poutaly, tak zmizely a zůstal jen jeden pevný kus kořenu, který byl jako obojek a kamzíka non-stop škrtil, aby nemohl nic provést. Co by taky bez dostatku kyslíku dělal, ne? Byl docela těžkým břemenem, ačkoli se to na první pohled nezdálo. Táhnout ho do kopce po schodech nebylo zrovna optimální, ale lepší to nebude. A tak jsem bez keců následovala Dail a dala si přestávku jen, když to bylo nutné.

>> Území smečky ...

Kšm prosím k Luciovi, minci k Dor. Děkuju za akci, dost jsem se při kreslení naučila! :3

PŘIDÁNO

Strike! Fajn, ne úplně... Nesejmula jsem hyenu celou, jak jsem chtěla, ale i bez nohy to bude mít hold těžší. Hlavně mi zmizet z očí... Své tvrdé tesáky jsem zabořila do toho, co nestihla chudinka hyena odstavit pryč - svou levou zadní nohu, která se dočkala krásného kousance elementární bytosti. Však já ji nechtěla trápit ani ji nohu ucvaknout, protože jsem úplně neznala meze této kamenné schopnosti. Bylo to poprvé. Uslyšela jsem Dail říkat, že tu se mnou zůstane. Vlastně jsem byla ráda, pomoc se hodila, protože mi začaly docházet síly. Už by to chtělo tu potvoru od nás vystrnadit. Dosedla jsem na kamenne tlapy a podívala se na Dail, která mi radila o místě, kam bych měla zaútočit. "Dobrý nápad!" Zazubím se. Ještě jsem s hyenou neskončila. Vypadala teď tak slabá a ubohá, že mi jí bylo líto, ale ani tomuhle dojmu jsem nechtěla věřit. Byla bych rozpálená doběla, mít magii ohně. Můj kamenný štít opadl, zůstal jen na hlavě, bocích a předku tlap, jako válečnické brnění. Mé oči stále, i když mírně, svítily. Vrhla jsem se opět kupředu, zatímco úponky se svíraly okolo hyeniných nohou. Na nohy jsem dopadla těsně před ní, jako učitel vyhubující svému žákovi. "Boje bylo dost. Zmiz mi z očí. Jestli tě ještě někdy uvidím, nedopadneš dobře," zavrčím jí do ksichtu a tlapou se natáhnu k obvazu, ale zarazím se. Ne, boje opravdu bylo dost a ta už si to vypila, stejně jsem však věřila, že by na mě klidně teď znovu zaútočila, a tak jsem úponkovou past nechala zapnutou a odstoupila stranou, její nohy byly přitom osvobozeny. Měla dvě cesty - buď zdrhne tou přírodní strmou cestou, co byla po mé levici, nebo na druhé straně louky byly vybudované schody. Natočila jsem se směrem k Dail a obdivně pokývala hlavou. Abych řekla pravdu, toho obvazu jsem si fakt nevšimla a nevénovala bych mu sebemenší pozornost, kdyby mi neřekla.

Bylo náročné bojovat s někým, kdo měl řetěz, kde si umanul, ale když jste se do toho vžili jako já a dodali si odvahy, bylo to zajímavé. Však hyena mi byla doteď rovnoceným soupeřem, jak se zdálo. Byl ale čas vypadnout. Pomocí elementu země jsem za mými zády do skály vytvarovala schody vedoucí nahoru, velmi pevné a tak akorát pro vlčí skok široké. Měla to být naše cesta pryč, pak by ale následoval rychlý úprk na území. Ale ani tím jsem si nemohla být jistá, protože jsem nevěděla, jestli je území stále prázdné, nebo je alfa zpět. Ten by si s tímhle problémem věděl rady... já jsem si hold musela postačit s magií země na nejvyšší úrovni (kdybych víc trénovala). Mé oči zhasly a hyena mohla vidět, že mé télo se kousek po kousku mění v něco zcela jiného, než je maso a krev - měnila se v neprobořitelný kámen. Teď už jsem neměla strach, že by mi řetězy něco udělaly. Mé oči se opět rozzářily. Rychle jsem se rozhlédla po dail, jako kdyby mi měla říct 'páni, to nevím, že tohle umíš', ale nenalezla jsem ji. I samotnou hyenu jsem nalezla až za chvíli, třpytily se na ní nové ozdůbky a... "DAIL!" Zakřičela jsem. Tohle se nemělo stát, to nebylo na plánu! Mezi Dail a hyenu jsem co nejrychleji nechala povstat skálu. Sama jsem se s kamenným tělem řítila jako balvan přímo na hyenu. "Dail, zdrhej a varuj smečku!" Zavolala jsem na kamarádku a skočila po Šílené Hyeně. Jestli Dail měla rozum, tak mne poslechla, i když paličáky (jako třeba mě) netrumfne žádný rozkaz. "S tebou si to ještě vyřídím!" Zavrčela jsem na hyenu. Nevšimla jsem si jejího obvazu, protože jsem se řítila na ni jako dělová koule a mohla jsem ji celkem slušnou silou srazit.

Podivná hyena měla sice dobré kecy, ale šly perfektně obrátit proti ní. Odignorovala jsem Dail, doufala jsem jen, že je v pořádku. "Jestli všechno, co v sobě má krev je k jídlu, tak ty jsi můj předkrm!" Zasmála jsem se. Byla to vlastně rána do pranice, ale musela jsem. Vždyť tohle začínala být sranda a o tu nesmím přijít! Byla ale pravda, že jsem se necítila ve své kůži. Byla jsem silnější než kdy předtím a také jsem měla více kuráže a drzosti, kterou jsem měla naposledy už dávno. Ach ano, naposledy když jsem byla alfou v Jasperu. A nyní se mi všechny ty zkušenosti s bojem vrátily a připadala jsem si snad víc jak rváč, než milá smečková vlčice. Však jsem tak i momentálně téméř vypadala - z očí mi tryskalo zelené světlo, které postupně nabíralo na intenzitě a pro normální oči by bylo oslňující se tam podívat. Ze zad mi stékal čůrek krve po ráně železným bičem, všudypřítomný pach krve ve mne ještě víc vzbuzoval adrenalin. Překvapilo mne, že se hyena soustředila, protože jsem si nemyslela, že by to s takovouhle dávkou šílenosti dokázala. Po železných tvorech, kteří se na placku objevili, se automaticky natahovaly úponky, ale já je odvolala. To by nebyla sranda, ne? Bylo by to moc jednorázové. "Nic lepšího v rukávu nemáš?" Zazubím se temně. Bylo to super takhle bojovat, ale... Hyena to měla moc lehké a zatím jsem ji neslyšela ani jednou bolestně skučet. To se musí napravit! Zatímco se ke mně řítily dvě železné obludky, hned podél boků vyčůrané hyeny do vzduchu povstaly dva pískově hnědé kamenné bloky, které se na hyenu ihned natlačily, jako kdyby ji chtěly rozdrtit mezi sebou. To jsem zatím nedopustila, takže hyena zatím nebyla drcena v pasti na prach, ale pokud se z toho nedostala řetězy dost brzo, měla šanci se jen dívat, jak její dvě potvory halí pěkná dávka tmavých silných kořenů. Úponková past na jakýkoliv řetěz, co by vyrazil k nám, byla stále zapnutá. "Být tebou, tak si své uslintané čokly hlídám! A varuji tě naposledy: buď ustoupíš a necháš nás v klidu projít zpět k naší smečce, nebo ti dám lekci!" Zavrčím. Bylo načase to tu roztočit, ale ucítila jsem na sobě mírné známky únavy a měli bychom se vrátit ke smečce. Hyena se nejspíš snažila své psíky a i sebe osvobodit, takže jsem se otočila k Dail. Zatím byla v pořádku, za což jsem byla ráda. "Žiješ? Neveř jí ani slovo a drž se u mě," řekla jsem jí jako matka vlčeti. Dail byla teď bohužel mou slabinou, nechtěla jsem, aby se jí něco stalo. Proto jsem potřebovala, aby byla blízko, protože pak by hbité kořeny a úponky dávaly pozor i na ni.

Koukla jsem na Dail a viděla její výraz. Byla jsem teď dost dobře naladěná, že jsem oplývala nadsázkou a ironií. "Co koukáš, maso jako maso," odůvodním to naprosto s nevinným výrazem na tváři. Naše návštěva se bohužel teď netváří tak, jak jsem si přála. Překvapeně zamrkám, ale tvářím se naprosto neutrálně, i když v mých očích se možná zračí: "Tak to chci vidět" A podobné naivní myšlenky. Dívala jsem se na ní s nechutí, i když se tady zřejmě schylovalo k něčemu velkému. Teda... Většímu, než bych u normálního lovu čekala. "Šílená hyena?" Zasmála jsem se. To si nemohla vymyslet něco lepšího? "Jo, docela to sedí," zabreptala jsem ještě spíš tak pro sebe. Momentálně jsem se chovala možná až moc drze, ne tak, jak mám ve zvyku. Ale proč ne? Už dlouho jsem si nezahrála na drzou a zlou! Ano, moje nálady se dokáží měnit s mrknutím oka, čehož si ta drzá hyena všimla taky. Vždyť ona mne snad chtěla trumfnout v drzosti! Tak to ne! Co mne ale vytočilo a srazilo mou naivnost, že se zmocnila mé kamarádky. Instinktivně jsem uskočila stranou, snad aby se řetězy nezmocnily i mého těla, tím se v mé mysli přeply módy. Ano, přepla jsem se do bojového módu. Teď jsem byla ráda, že mám svou magii země celkem pod tlapkou, protože hyena nevypadala, že přišla bez cíle. "Pusť jí ty *vině!" Zasyčela jsem a vycenila tesáky. "Chceš si hrát?" Připadala jsem si teď hrozně vyčůraně, až tolik jsem si věřila. Pokud jsem správně pochytila rychlost řetězů, tak jsem nepochybovala, že bych se jim nestihla vyhnout. "Tak pusť ji ty k*ávo!" Zařvala jsem a dala se do pohybu. Měla jsem raději boj z blízka, nepřítel měl ovšem v tomhle trochu navíc díky řetězům. Nebyla jsem ale pozadu - řetězy proti kořenům, které teď vystřelily hned z několika míst. Boj se rozpoutal. Na zádech jsem ucítila bolest, málem by mne to srazilo na zem, ale jeden ze slabších úponků se po tomto řetězu hbitě vrhl jako chapadlo chobotnice. "Varovala jsem tě a varuji tě naposledy: Pusť ji a běž mi z očí, nebo ti vypráším kožich!" Zatímco jsem mluvila, mé oči se rozsvítily svítivě zelenou, takže nemohla vědět, kam se dívám a navíc to muselo hyenu oslepovat. Bylo to pro mne něco nového, vědět, že v sobě mám takový potenciál, sama jsem se divila. "Tak vypadni!" Zařvu jako poslední varování, jako kdybych odháněla otravného psa. Hbité tmavě zelené úponky se hbitě natahovaly po každém řetězu, který se jen přiblížil k mému tělu nebo tělu Dail. Navíc, kořeny se vynořily i pod samotnou hyenou a ranou do břicha ji odhodily na skálu. Mohla bych ji shodit dolů z prudkého srázu, kdybych chtěla, ale právě mne to začalo bavit. Tohle by mohl být vyrovnaný boj, a ty bývají zajímavé... Jen jsem doufala, že tím ta sranda neskončí. Asi to bude chtít pěknou sprchu, až s ní skončím!

Zasmála jsem se, i když to nebylo vůbec vtipné. Byl to spíš ironický smích, až tak jsem byla nad touhle situací zaražená. Neustálá zaříkadla typu "chcípni! Chcípni!" Bohužel nefungovala, a tak jsem mohla jen dál přemítat nad touto otázkou. Tohle tu ale ještě nebylo! Nějakou dobu jsem se snažila chudáka kamzíka nějak zabít, ale neúspěšně. Místo toho jsem vytrhávala další kusy masa, až jsem nasytila své hladové bříško. A teď jen ten zbytek přinést smečce... Olízla jsem si pysky a poslouchala naší novou návštěvu. Napadaly mě hezký urážky a stěry, které by nás mohly odreagovat od této situace v tísni. Já jsem ale byla docela dost v poho, než bych čekala. "A ty seš kdo?" Zamrkala jsem na hyenu a zazubila se. Bylo sice super, že nám tady pomáhala zpacifikovat kamzíky, co nechtěli chcípnout, ale stále byli naši a pevné kořeny mé magie je držely přišpendlené k zemi, takže si je hyena nemohla přivlastnit. "Tak díky no, my už to nejak zvládnem, poděkuji docela zdvořile na to, že se mi ta divná hyena právě začala silně hnusit. Drzá tady můžu být jen já! Tohle je můj a Dailin úlovek! "Tak pojď, vememe je smečce," řekla jsem nahlas a sehla se k Dailině hlavě. "Kdyby něco, zdrhej tou cestou za tebou a dávej pozor, jasný?" Zašeptala jsem jí do ucha sotva slyšitelně. Ve skutečnosti jsem se nechtěla sehnout proto, abych vzala kamzíka do zubů, což by stejně nešlo, ale abych jí tohle řekla. Ty řetězy se mi nelíbily, ale na pohled nevypadaly, že by mohly soupeřit s mými silnými pevnými kořeny.

"Pravda," pokrčím rameny zakaboním se, jako kdyby mi někdo hodil čerstvou srnu před ksicht. No tak moment, to ti dva kamzíci nestačí? Napomenula jsem sama sebe a šla se nažrat. Co to se mnou je, že mám na všechno tak divnej názor? Šla jsem radši ke kořisti, ale když jsem se zakousla do teplého masa a vytrhla pěkný kousek, kamzík stále žil a mečel snad tak, že by přivolal hejno havranů. "Co by na tohle řekla tvá sestra? Nechce to chcípnout a ještě to mečí!" Zavrčela jsem a znovu se zakousla do krku zvířete tak, že jsem znovu trefila tepnu. Morbidní? Ne, jen jsem nedokázala pochopit, proč to zvíře ještě neumřelo. Chtěla jsem ho přece ušetřit trápení! Krev z druhé díry do krční tepny mi tryskala na čistou bílou náprsenku, takže když jsem zvedla hlavu, měla jsem tam flek čerstvé rudé krve. Ne, nevypadalo to nevinně. Začala jsem být mírně zoufalá, nechtěla jsem, aby to zvíře trpělo. Obrátila jsem se k Dail. "Vidíš to taky? Nechce to chcípnout," zakňourám uraženě, v tu chvíli mi vítr přivál pach zcela odlišný od vlčího. Když jsem se otočila, uviděla jsem hyenu. Nejspíš na tuto loučku pod srázem a nad srázem přišla strmou cestou, kterou jsme se sem dostaly i my. A hle, ta by nám mohla pomoct! První jsem si ji se zájmem prohlédla, na první potkání jsem nikdy neměla zvyk rozdávat autogramy, pokud už osobu neznám. Když jsem usoudila, že nám nic neudělá, uklidnila jsem se. "Čau!" Pozdravila jsem přátelsky, v mém hlase však byla slyšet i trošku nadsázka a ironie, která tam zůstala ještě od té záležitosti s kamzíkem. Náš druhý kamzík byl přišpendlen k zemi mými kořeny, nehýbal se, ale dýchal. "Hele, ty bys nám mohla pomoct! Máme tu totiž takový problém, to zvíře nechce chcípnout a my ho musíme mrtvýho někam vodnést. A tohohle taky," naznačila jsem směrem k druhému mladšímu kamzíkovi, který očividně trucoval. K těm slovům jsem si ukousla další kousek masa, měla jsem hlad. A no a co, že to maso je živý? Maso jako maso.

Proč měl ten kamzík tak zatraceně rychlý nohy? Za co mě příroda trestá, že mi postavila do cesty tohle? Rychle to uhýbalo a běhalo to jak vítr, navíc byl ten mladej nějak velkej. Urychleně jsem se od něj vzdálila, když ho konečně chytly do pasti mé hbité úponky. Snad vydrží, pomyslela jsem si a div jsem nepadla únavou. Potřebovala jsem si odpočinout a pak se pořádně najíst, protože tyhle výkony nejsou dvakrát pro mě. "Ten mi dal! Vidělas tu rychlost?" Podívala jsem se na Dail s šibalským úsměvem, takže na mne mohla poznat, že mi nic není. Chvíli jsem ale starostlivě prohlížela jí, jestli nenajdu něco, co tam předtím nebylo, ale vypadalo to, že je taky za vodou. Pak jsem se vydala k naší kořisti. Zraněný krvácel a naříkal, tak jsem chtěla ukončit jeho trápení. Přišla jsem k němu, a ačkoli se snažil vstát a utéct mi, nepovedlo se mu to. Zakousla jsem se mu do hrdla a ucítila tu chuť krve, jelikož jsem se trefila přímo do krční tepny. Kamzík se i přesto vzpíral, a tak jsem nechala ze země vystřelit další zelené kořínky, které ovinuly všechny ostatní nohy. "Pojď se najíst!" Zavolala jsem na Dail zvesela a zakousla se do boku kamzíka, ten kupodivu ještě nezemřel. "Hej, chsípni uš!" Řekla jsem s plnou pusou a spokojeně maso žvýkala. Ten kamzík měl ale díru v tepně, tak proč už nebyl mrtvej? Zamračila jsem se. To maso ani nechutnalo tak, jak jsem čekala. Polkla jsem. "Tady něco není v pořádku!" Frkla jsem. Nevěděla jsem, co se děje, ani proč se to děje, ale příčilo se mi to jako rybí kůstka v krku.

Dvě tlapky prosím Dor do země, všechny ostatní penízky i bonus do svatyně k Luciovi. Děkuju za akci, upřímně jsem se i já sama někdy divila, co jsme to vymysleli :D

PŘIDÁNO

Celé ne, ale to přijde, usměju se nad tou myšlenkou. Když se zeptala na teleport, natočila jsem hlavu na stranu a přemýšlela. Já jsem řekla teleportovat? Pak jsem přikývla. "Nevím, jak se tomu říká, ale byla jsem na pláži, svět se se mnou zahoupal a objevila jsem se v ledovém světě úplně na jiném místě," pokrčím rameny. Byla to vzpomínka zahalená tajemstvím.
---
Zraněný kamzík se ne a ne smířit s tím, že je lapen do pasti a zlomil si nohu díky mé magii, která mu kořeny pevně omotala přední nohu. Kdybych měla čas a nezabývala se jinýma věcma, bývala bych si všimla, se se ten ubožák snaží vstát a vyprostit se ze sevření kořenů. Každý pohyb uvězněné tlapy mu však působil bolest, takže jen mečel. Já jsem se soustředila na mladého, protože ten po mně šel jako po vlastní kořisti a chtěl mě trknout. Jen tak tak jsem úhýbala jeho hbitým výpadům a couvala dozadu, takže mě zahnal k okraji loučky, to se naštěstí objevila Dail a snažila se mi pomoct. Vydechla jsem a zlomek sekundy stála, než jsem se urychleně rozhodla Dail pomoct. Mladý kamzík se teď zajímal o Dail, bohužel o mně taky věděl. Rychle jsem přiměla ze země vystřelit kořeny, ale ty se nikdy netrefily a neuvěznily kamzíkovy rychlé nohy, jak jsem měla v plánu. A tak jsem se uchýlila k riskantnějšímu. "Pozor!" Zavolala jsem, běžela jsem pomoct Dail s kamzíkem, který se za ní hnal jak uragán. Kamzík si mne naštěstí všiml pozdě. Vyskočila jsem na jeho záda a zakousla se do jeho krku, až mládenec vyhodil zadníma a málem mne shodil. To už jsem ale stihla kořeny zaměřit i na tohoto kamzíka a ten jen zděšeně zaprskal, když se mu kolem zadních kopyt omotaly kořeny. Má kamarádka teď už byla asi v bezpéčí, protože ten kamzík se za ní nemohl dál hnát. Brzy se kořeny natáhly i po krku kamzíka a stahovaly ho dolů, takže už jsem se nemusela bát jeho rohů. Rychle jsem seskočila dolů co nejdál od kamzíka a co nejblíž k Dail, abych se ujistila, že je v pořádku. Byla jsem unavená, ale tohle nám mohlo dopřát chvíli odpočinku a boj byl vlastně u konce.