Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Podivila jsem se nad tím, jak je tu dlouho. "To je dlouhá doba. Já jsem tu asi... rok, pokud se nepletu. Přijde mi to ale jako hrozně dávno, co jsem sem přišla, řeknu zasněně. Vzpomínala jsem na svůj příchod a v hlavě mi proběhly všechny mé cesty po ostrovech. "První jsem se tam dostala podzemní chodbou, která vedla z vodopádů u jezera na tom ostrově... za mostem. Pak jsem ale byla na kraji toho třetího ostrova a portlo mě to do ledové země tady na ostrově. Myslím si, že by to šlo od Irisinýho ráje tam i přeplavat, ale musela bys mít výdrž," popíšu to. Překvapilo mne, že Dail o tomhle nevěděla, když tu byla déle jak já. Tím jsem se ale teď už nemusela zdržovat.
"Bezpečné?" Zasmála jsem se, ale pak jsem zvážněla. "Nevím. Asi ne, ale kdyby ty šutry byly nebezpečné, udělám co budu moci pomocí magie," podívala jsem se jí do očí, snad jako bych poukazovala na mé zelené oči. "Taky máš magii, ne? Dělej, co umíš. A kdyby se to nepovedlo, tak to nevadí, jo?" Pokusila jsem se ji povzbudit a pak už jsem se hrnula ke vchodu. Byla to strmá cesta, ale kameny byly pevné a nehrozilo nám zřícení. Začínalo být šero, takže jsme to musely urychlit. Lovit ve tmě není příjemné. Přitiskla jsem se ke kamenům a plížila se docela slušně potichu k naší kořisti. Když jsem byla dost blízko, vyběhla jsem s vrčením na toho mladšího. Polekali se oba kamzíci, zraněný však začal zdrhat, i přesto, že měl zraněnou pravou zadní a u rány měl zasychající krev. Nesměl ale utéct. Ze země rychle vystřelily kořeny, které zraněnému pevně obmotaly pravou přední, až v té rychlosti hodil ukákovou hubu a ozvalo se křupnutí. Tímto mne zraněný přestal zajímat - kořeny mé magie udělaly své a on se teď válel na zemi a naříkal. Byla bych ho už měla zakousnutého, kdyby se mi do cesty nepřipletl ten mladší. Ohnal se po mně rohy a já jsem jen tak tak stihla uhnout. Chránil svého společníka. Mladý na mne dorážel dál a dál a bylo těžší a těžší se tomu vyhýbat. Doufala jsem, že mi dail nějak pomůže, protože tohle dlouho nevydržím.

"Jak dlouho tu na Mois Grisu vlastně jsi?" Zeptám se. Docela by mě to zajímalo, protože já sama jsem si tady připadala už jako doma, měla jsem za to, že jsem tu dost dlouho. Na tuto myšlenku mne přivedla právě Dailina slova, protože 'nic mne nepřekvapí' jsou silná slova a automaticky nejsou pravdivá. Pokývala jsem nad tím hlavou. "Jo, asi to je pravda," řeknu a zarazím se. Další zmínka o Irisinom ráji mne zmátla a chvíli jsem přemýšlela. Nakonec jsem se probrala z přemýšlení a popsala to lépe. "Ne ne, nemyslím na druhém ostrově, protože Mois Gris - pokud se nepletu - tak má tři ostrovy. Sama jsem na tom třetím ostrově byla. A myslím, že je ještě dál na jih, než-li Irisin ráj." Tadá! Došlo mi to. It's magic. Teď jsem si udělala tak nějak přehled o tom, jak Mois Gris vlastně vypadá. Ò, královno Iris, díky! Ale trvalo mi to snad milion let...
Tyhle témata jsem ale hodila za hlavu a začala se soustředit na lov. Chvíli jsem vejrala na kamzíky, kteří se bezstarostně pásli na pěkné loučce pod námi, no okolo té louky byly jen skály a nevypadalo to, že by tu byl zrovna dobrý přístup ke kořisti. Tiše jsem strategizovala a promýšlela plány, občas jsem se velice tiše nahnula trochu níže, abych se ujistila o funkčnosti. Na její slova jsem jen mlčky přikývla, držela jsem se v tichosti, abychom kořisti neprozradily svou polohu. Věděla jsem, že kamzíci umí obratně skákat po skalách, takže jsem to promýšlela znova. Když mne něco napadlo, couvla jsem dozadu a na chvíli zmizela ze sedla - šla jsem se podívat, kudy vede ta ostrá, úzká a kostrbatá cestička z louky. Vrátila jsem se brzo s dobrými zprávami. "Fajn. Pár kroků tady doleva je úzký přístup k té louce. Je to skála, ale dá se na ní stát, doufám. Ti kamzíci se tam taky nějak museli dostat. Pak jsem zahlédla na druhé straně popraskanou cestičku dolů - tam bychom měli dostat toho mladého. Takže plán je následující - obě se proplížíme tím levým vchodem a zkusíme je oddělit - toho mladého vyhnat pryč, toho zraněného zabít," pošeptala jsem jí a čekala, jestli bude mít otáky.

Opatrně jsem šla dál, snažíc se vyhýbat špičatým kamenům. Nechtěla jsem mít v tlapkách díru a nechtěla jsem si něco udělat, no věděla jsem, že hory jsou prostě riziko. V tomhle si nevyberu. "Příšera? To tu žije?" Zamrkám překvapeně. Další myšlenky a Dailina slova však také nezůstaly bez otázek. "Kdy jsi se tam objevila ty? Až po mém odchodu? Nemyslím si, že bych nepostřehla, že někdo vchází dovnitř úkrytu," nahnu hlavu na stranu, jak nad tou otázkou pilně přemýšlím. Jedno mi bylo jisté - jestli tam Dail přišla po mně a oni tam stále nebyli, tak tam pravděpodobně ani teď nebudou. Doufám, že jestli Felicio bude svolávat smečku, tak se to vytí dostane až sem do hor. Je to dost daleko. Ale byl by to let, kdybychom tam odsud museli běžet... Jak se naše debata přesude na problém mlhy na Mlžných pláních, znovu se ohlédnu dolů. Teď je krásně vidět, ale ten namáhavý výstup mi také nějakou tu energii vzal. Pozoruji bílou mlhu, jak se jako zlověstná blána tyčí jako střecha právě nad územím Mlžných plání. "Neptali jsme se ho. Myslím, že on nejlíp rozhodne, kdy bude čas odejít. Léto se dá i tady strávit docela dobře. Ale abych pravdu řekla, radši bych někam na jih. Moje srst lépe snáší teplo, než zimu," pousměju se.
Došli jsme do menšího sedla, tam jsem se zastavila. Rozhlédla jsem se kolem a snažila se lépe identifikovat polohu kamzíka. Podle pachu jsem došla na kraj sedla, kde byl docela strmý sráz dolů, pod ním malá louka, kde se pásli kamzíci. Dva, jeden menší mladý, druhý o trochu větší a zraněný, to mi prozradil pach krve. Přikrčila jsem se k zemi a trochu couvla, hledala jsem Dail. "Jsou tam dva. Ach jo. Jeden ale vypadá zraněně, druhý je mladý a asi i silný. Toho musíme hlavně dostat pryč. A ještě se tam musíme nějak dostat," zašeptám Dail tiše a opět nenápadně nahlédnu dolů.

Odměnu prosím k Lucianovi, děkuju :3

přidáno

<< Wolf lake

Podívala jsem se na ni stylem 'to myslíš vážně?' "Jasně! To si piš. Mám ráda vlky, se kterými se dá v klidu povídat a zároveň prožívat dobrodružství!" Zazubím se na ni. Povídali jsme si, dobrodružství jsme spolu zatím sice nezažili, ale jestliže jsme se chystali na lov, dobrodružství nás jistě čekalo. A hlavně v horách! Na jejími dalšími slovy jsem chvíli přemýšlela. Dávalo smysl, že je někam poslala Iris, ale pokud to bylo tak daleko, jak jsem si myslela, tak to asi muselo být důležité. He he, nějaký opilý zvířátko ničilo ostrov? Whaat? Zasmála jsem se nad tím v mysli, ale pak jsem sama sebe napomenula, protože tyhle záležitosti, kde může být prolita krev, nejsou vtipné. "Tak to už chápu, když vás tam poslala bohyně. Taky by mě zajímalo, kdy se zbytek smečky dostaví. Ale kdoví, třeba už jsou na území," otočila jsem se zpět a shlédla dolů. Už jsme vyšplhali docela slušnou výšku, takže odsud bylo vidět na Mlžné pláně. Začala jsem přemýšlet nad tím, co bychom si mohly ulovit. Hory a skály byly nebezpečné, to ano, ale zato tu byly třeba horské kozy nebo lasičky s těmi svými nosánky a malinkými tlapičkami. Také tu byli nějací ptáci, ale na ty jsem nemohla ani pomyslet. Rozešla jsem se dál po úzké stezce vzhůru a snažila se nasávat okolní pachy. "Vem si to logicky - všichni si stěžují na mlhu na území - Perla, Morph, Kyle... vlastně i já. A její území je kromě občasného ptáka a hraboše mrtvé. Nebylo by moudré tady zůstávat, když existují krásnější a hojnější území," odůvodnila jsem svou domněnku. Tohle bylo téma, o kterém by šel vést zrovna docela dlouhý rozhovor. "Hele, na co máš chuť? Cítím kamzíka," kouknu na ni tázavě.

Souhlasně jsem přikývla. "Ták, ták. Jsem ráda, že tu seš. Smečka potřebuje členy. Bez nich by nemohla existovat." Bylo to jako včera, kdy jsem se hrnula do prázdné smečky, a přesto to už je pár měsíců zpět. Teď jsem si uvědomila, že vlastně všichni daénští vlci mi svým způsobem přirostli k srdci - povídat o nich a myslet na ně bylo jako vzpomínat na dobrý domov. Narozdíl od starého domova však byla tato vzpomínka jasná a nová. Chvíli jsem přemýšlela nad polohou, kterou mi Dail popisovala, takže nastalo ticho. Až pak jsem promluvila. "Takže na druhém ostrově na jihu?" Optala jsem se, v mém výrazu se cosi změnilo v zaraženost. "Ale to je dost daleko. Co jste tam dělali?" Mrkla jsem na ni zvědavě. Byla to pro mne záhada, takže jsem očekávala její rozluštění. V hlavě mi před nějakou dobou hrála myšlenka proč by sakra Felicio opouštěl svou smečku, no teď se ta myšlenka vrátila a čekala, jestli bude její záhada odhalena. Když Dail svolila k procházce, postavila jsem se na všechny čtyři, protože jsem si během rozhovoru nevědomky sedla. Nad jejími slovy jsem se zasmála. "Ne, smát se ti opravdu nebudu, to mi věř. Pojďme do hor." Rozešla jsem se směrem k monumentálnímu pohoří, které před námi vstávalo do výšky. "Úkryt býval chladný a prázdný, a teď je tomu tak znovu. Nemyslím si, že Felicio bude v těchto podmínkách chtít zůstávat zde, na Pláních mlhy. Když už je nás tolik, její území by nás neuživilo." Vyslovím zamyšleně a kráčím dál k horám, nechávajíc horské jezero za sebou.

>> Sněžné tesáky

Snad tyto informace budou Dail užitečné, v to jsem doufala. Něco mi šeptalo, že je dobře, že mám o mé smečce přehled, a že krémová vlčice tyto informace potřebuje a ocení je. Myslela jsem na tulácký život, když mi sdělovala svůj názor, ale stejně jsem na životě tuláka nemohla objevit nic extra zajímavého a lákavého. Možná to bylo mou minulostí, možná mou povahou. "Jasně že si zvykneš a snad se ti tu bude i líbit. A co Darkey, ta je ve smečce poprvé?" Optala jsem se, protože jsem v Dail viděla někoho, kdo by to mohl vědět. Nováčky ve smečce jsem velice ráda prováděla už v Jasperu, tak proč tu mou tradici neobnovit zde? Když se však znovu ozvala a poděkovala mi, přikývla jsem. Vždyť to byla maličkost, snad samozřejmost. Nad slovy o našem alfovi jsem zvědavě střihla ušima a čekala, co z ní vypadne. "Kde je Irisin ráj? Je to daleko odsud? Zdá se mi, že víc jak polovina smečky se někam rozutekla...," sklonila jsem hlavu dolů v zamyšlení a pak se podívala na Dail. Myšlenkami jsem byla sice stále u smečky, ale přimotaly se tam i povinnosti, kvůli kterým jsem tu vlastně byla. Já hlava dubová! "Nechceš se projít? Mohli bychom něco ulovit, pokud máš náladu. Sklad v úkrytu je skoro prázdný, jsou tam jen zbytky koní. Navíc to tam vypadá jak po bouři," zasmála jsem se nad tou ponurou myšlenkou, i když opravdu nebyla zrovna veselá. Hlavou jsem naznačila směr, kam bych se chtěla vydat.

Dail mi připadala opravdu více jako tulák, než hrdý člen smečky, jako který jsem si připadala já. Opravdu! Ale bylo dobře, že tu teď byla, protože jsem byla ochotná jí s čímkoli pomoci. "První měsíce ve smečce jsou nejtěžší, ale bude dobře, když poznáš i ostatní. Smečka je jako rodina, akorát je skládaná z povah mnoha druhů a různých vlastností. A tím se doplňujeme, proto bývá smečka silná. V jednotě je síla. Tuláctví má své výhody i nevýhody. Já jsem třeba čistě smečkový typ, a když jsem byla tulák bez jakékoliv jistoty, žralo mě to zevnitř. To, jak se to ve smečce líbí a jestli si na ni dokážeš zvyknout, vychází čistě z tvého charakteru," zopakovala jsem slova, která jsem kdysi dávno slyšela od mé maminky. Pamatovala jsem, že mi tenkrát udělala díru do srdce, kam se vešla moje láska k domovu a smečce. Při těch slovech jsem se dívala nějak do dálky a na tváři se mi rýsoval vzpomínkový úsměv. Opět jsem své zelené oči upřela na ni, když se rozmluvila. Přijala mou nabídku a já jsem mohla začít vyprávět. "Smečka má teď osm členů," začala jsem a rozhlédla se kolem, jestli nás někdo nesleduje. "Alfa je Felicio, toho znáš. Momentálně netuším, kam zmizel, ale on se vrátí. Udělal by pro smečku všechno a je to dobrý vůdce, i když mám pocit, že ho mrzí odchod Enzoua, syna bývalého alfy. Pod jeho vedením se smečka nedočká pádu, alespoň v to doufám. Pak je tu Kyle, ten hnědý vlk se zelenýma očima. To je můj partner. Má dobré srdce a neublížil by ani mouše, i když je hravý a má smysl pro humor. Shay je dcerou bývalého alfy a sestra Enzoua. To je ta mladá vlčice s modrou srstí a červenými odznaky. Mám pocit, že hledá sama sebe, ale rozhodně se snaží na ostatní zapůsobit a dokáže být poslušná a věrná. Amorphise zas až tolik neznám - to je ten hnědavý vlk s modrýma očima. Nepochází z Mois Grisu, ale má svědomí a nemyslím, že by byl nějakým nebezpečím. Pak je tu Perla, ta oranžovo-žlutě zbarvená vlčice. Myslím, že její původ není úplně klasický, nemá žádný z elementů a skrývá nějaké tajemství. Přijde mi však celkem schopná, umí poslouchat, klidně by se však za svůj názor poprala, o tom nemluvě. A pak je tu Darkey, tu myslím znáš lépe, než já, a ty. Jo, a ještě já." Skončila jsem svou přednášku a čekala, jestli bude mít Dail nějaké otázky.

Vycítila jsem její pocity, teda jsem alespoň měla ten dojem, že vím, co cítí. Myšlenka na smečkový lov ji zřejmě nepotěšila, vzala bych ta slova zpátky, kdyby to šlo. Znám ten pocit trapasu, ale za svoje činy se většinou nestydím. Když se mi něco nepovede, buď to svedu na svou nešikovnost, nebo to hned řeším a hledám lepší řešení, protože z chyb vlastních i cizích se můžeme učit. "Nikdo není dokonalý. Z chyb se můžeme učit. Je Daén tvá první smečka?" Vyslovila jsem svou myšlenku. Nebyl tu důvod k rozpakům, byl krásný den, vlhko po bouři, ale přeci teplo. Možná nebyl chytrý krok zajít do tohohle téma, ale pokládala jsem ho za důležité. Hold už to mám v charakteru, snažit se mít o všem přehled a ve všem pořádek. A zrovna u Dail mi nepřipadalo, že by se kořínku smečky držela jako klíště. Spíše jsem nabrala dojmu, že je tu hlavně pro Darkey. A takové, co jsou tu pro druhé, jsem měla ráda - vždyť i sám Kyle tu byl jen pro mě, byl tu jen kvůli mně a nevím, zda-li by se do smečky přidal, kdybych ho tehdy v horách nepoznala a neujala se ho. Poslouchala jsem Dailina slova a přikývla. "Neomlouvej se," řekla jsem přátelsky, "smečka byla dříve složená jen z území a alfy, a když jsem přišla já s Kyleem na lov, bylo vás tam také mnoho nových, které jsem v životě neviděla. Teď nás ale spojila smečka, proto jsme tady. Pokud budeš chtít, řeknu ti o ostatních, co vím. Jistě jsi je během toho času v Daénu také viděla a poznáš je, i když ne jménem." Má nabídka zněla prostě, však pocházela od srdce. V myšlenkách jsem se stále vracela ke trojici našich mladých vlků a hlavně k Shay, která si toho dost prožila.

Spěšné jsem si vlčici prohlédla a mé myšlenky se potvrdily. Doufala jsem, že jsem nalezla to správné jméno, protože za minulých měsíců přibylo do smečky pěkných pár vlků a všechna ta jména se mi docela pletla dohromady. Přítomnost někoho ze smečky se mi zrovna šikla, jelikož jsem tu byla sama a už bych se bez přítomnosti jiného vlka cítila osaměle. Překvapilo mne, že byla překvapená, ale neměla jsem se čemu divit, tak známá nejsem. Tato krémová vlčice mi však byla záhadou, protože byla jediným článkem smečky, se kterým jsem zatím neprohodila řeč. Felicio byl můj alfa, s tím jsem strávila spoustu času i nějaké to dobrodružství, Kyle byl už mým partnerem, Shay, Amorphise, Perlu jsem stihla poznat během lovu a Darkey jsem dokonce pomáhala se zraněním. Nedivila jsem se však její otázce. "Patříš také do Daénu a byla jsi na smečkovém lovu, pamatuješ? Lovili jsme spolu jako smečka," řeknu a usměji se, přičemž si sednu. Můj zrak se zastaví na přívěsku, který krémové vlčici visel na krku.

Mé vnímání bylo překryto radostí ze získaní té krásné lesklé cetky, že jsem se úplně zapomněla dívat kolem. Vypadala jsem teď nejspíš poněkud bezstarostně, když jsem si lehla mezi kolonii žlutých květů, ze kterých jsem dostala mléčnou směs, která se lepila na zuby. Má zlatavá srst byla v zdravě zelené nápadná, ale na místech, kde byla tráva sežehlá Sluncem do žluta, bych byla téměř neviditelná. Poklidně jsem se pak uložila k odpočinku a nechala léčivý nektar působit. Možná to byl jen dojem, ale udělalo se mi lépe, bolest hlavy povolila. Větřík mi česal srst a má mysl byla ponořena do stavu beztíže.
Docela dlouho mi trvalo, než mi došlo, že je někdo v mé blízkosti. Cítila jsem pach, ale nebyla jsem sto ho identifikovat. Tak jsem se probrala z relaxace a otevřela oči. Ten pach mi ihned naskočil a obavy byly pryč, protože pach patřil vlčici, která byla článkem naší smečky. Netušila jsem, jak dlouho tu je. "Ahoj!" Pozdravila jsem ji a rychle se zvedala na nohy. "Ty jsi Dail, že? Já jsem Dorya." Usmála jsem se. Ještě se protáhnout, a budu připravena na rozhovory!

<< Mlžné pláně

Déšť ustal. Byla jsem sice promočená na kost, ale vysvitlo Slunce a má srst začala usychat. Teplo mi zlepšovalo náladu a dodávalo energie, které jsem teď měla málo. Chtěla jsem teď být chvíli sama, pročistit si hlavu, udělat to, pro co jsem sem přišla. Zalekla jsem se, když se mi do čenichu dostaly dva cizí pachy vlků, ale očividně nebyly moc blízko, proto jsem jim nevěnovala pozornost. Tlapky mě donesly k horskému jezeru, které bylo studené, ale přesto skvost. Zrcadlily se v něm hory, které se za jezerem tyčily do výšky jako nějaká hradba. Ten svět je nádherný. Mois Gris je nádherná zem a dobrý domov, pomyslela jsem si šťastně.
Do mého hlediště se však přimotal strom. To bylo neobvyklé, jelikož okolo jezera nebyl nikde žádný jiný strom, tento tam stál těsně u břehu sehnutý nad hladinou hladkého jezera jako starý pán. Jedno mě však zaujalo nejvíce, a to byl náhrdelník, který se v letním vánku mírně pohupoval, jakoby o sobě chtěl dát vědět. Ten zelený lesk krystalů toho náhrdelníku byl okouzlující. I v mysli na mě volal: "Vem si mě! Vem si mě!" Zastavila jsem se a zírala na něj, jako kdyby to byl nejkrásnější poklad. Náhle jsem nemyslela na žádné své povinnosti, ale jen na něj. Byl tam tak osamělý a volal o pomoc! Rozhlédla jsem se kolem, jako kdyby tu byl někdo, kdo by mi ho mohl ukrást. Tušila jsem, že právě tento skvost byl součástí zkoušky Caeraxe a Ciraell, kteří se však nějak vypařili z povrchu zemského, aniž by o sobě dali vědět. A alfa už se o něm nikdy nezmínil. Mrkla jsem. Měla bych mu ho donést? Byl nějak důležitý?
Nedalo mi to, mé tělo se dalo do pohybu a brzy bylo u stromu. Se zájmem jsem si ten klenot prohlížela a byla bych se po něm hned vrhla, kdyby mě nezaskočila voda, která mi stala v cestě. Byl ode mne jen kousek, a přesto daleko. Asi to nepůjde bez oběti, Doryo, povzdechla jsem si trpce. Vkročila jsem do vody a kráčela vpřed, dokud jsem nebyla pod náhrdelníkem. K nevýhře byl ten náhrdelník moc vysoko, i když se to na první pohled nezdálo. Natahovala jsem se pro něj, jak to šlo, ale on ne a ne slézt dolů. Ve vodě jsem byla po pas, ale byla to studená voda, která po mém moknutí v mlze nebyla vítaná. Avšak tu cetku jsem chtěla získat za každou cenu. Zlepšení se začalo projevovat, když jsem se postavila na zadní. Tentokrát už jsem na úroveň klacíku dosáhla, i když těžko. Čumákem jsem strčila do zeleného krystalu, ale chtělo to víc. Odrazila jsem se od zadních, jak to šlo, a konečně se mi to povedlo! V tlamě jsem pevně držela náhrdelník, i když mě to stálo pořádný placák do studené vody. A jestli o mně vlci, co byli blízko, zatím nevěděli, tohle šplouchnutí jim to muselo dát vědět.
"Jo!" Zaradovala jsem se nadšeně, když se má hlava vynořila z vody. Mokrá, ale šťastná. Asi mi bylo úplně ukradený, jestli mě někdo sleduje, protože jsem podezřele známý pach zaznamenala až v momentě, kdy jsem se s zelenými krystaly na krku válela v trávě asi dvacet metrů od břehu jezera. Úplně jsem zapomněla na svou bolest hlavy, nejspíš přešla, i když o sobě teď zase dala vědět. K mému štěstí byla prostorná louka s mnoha bylinami na dosah tlapy, a tak stačilo udělat jen pár kroků vpřed. Tam jsem našla známé žluté květiny, jejiž stonek jsem několikrát přejela zuby, abych dostala do sebe tu šťávu. Takto jsem to opakovala u několika dalších kusů, dokud mi nebylo jasné, že mám dost. Už zbývalo se jen svalit do trávy a odpočívat. Dívala jsem se směrem k horám, kde se pohoří zvedalo do výše.

//mobilní příspěvek

<< Daénská smečka

Hranici smečky jsem nechala za ohonem a dál kráčela po vlhké zemi. I přes cáry mlhy jsem si všimla, že obloha se zatáhla a svět zůstával temný, i když už mělo nastat ráno. Počasí mi hold nehrálo do karet - začalo lít a brzy ten liják přešel v bouřku, která mi pocuchala srst a vysílila mé nohy. Bylo nebezpečné se tu toulat v bouřce, a tak jsem instinktivně zamířila na východ a hledala nějakou skálu, když jsem zaslechla úder blesku nedaleko od mé maličkosti. Rychle jsem se přikrčila k zemi a snažila se potlačit ten špatný sen, ale realita byla příliš silná, abych z ní udělala jen zlý sen. Znaveně jsem se uložila do mokré a blátivé trávy a uvědomila si, že mi síly rychle mizí. Byla mi zima - déšť a studená půda mi snad až mrazily kosti v těle. Neměla jsem však sílu se s nezkrotnou bouří prát, a tak jsem jen s tichým kňučením ležela a snažila se usnout.
Vzbudila jsem se až dopoledne, když už déšť byl slabší. Díky mlze byl vzduch jako jezero, takže se tu nenašlo nic suchého. Síly mne sice opustily, ale teď se zase rychle vracely. Ještě chvíli jsem ležela a neubránila jsem se třasu, než jsem se opatrně postavila a zorientovala se. Mlha byla teď řidší, ale déšť ustal. Vydala jsem se vpřed - pokud se nepletu, tak na jih. Ohlížet se k nebi bylo zbytečné, jelikož cáry mlhy se nade mnou spojily a tvořily šedou střechu, přes kterou jsem neviděla na stav počasí. Ucítila jsem žízeň, která rozhodla o směru mé procházky. Nezapomněla jsem na Caeraxe a jeho přátele a jejich úkol, ani na jezero, kam se měli vydat. Oni však úkol nesplnili, nebo ano? V úkrytu ani na území se už neobjevili. Vydala jsem se tím směrem.

>> Wolf lake

<< Úkryt

Docela rychle se vyhrnu z úkrytu a cítím se už velice při smyslech, ale mrtvost tohohle místa to zase zabije. Zastavila jsem se pár metrů před vchodem do úkrytu. Čekala jsem čerstvé pachy a nějaké duše venku, ale žádný nový pach jsem kromě toho cizincova nezaznamenala. Kam se všichni poděli? Co se s nimi stalo? Začala jsem si dělat starosti. Felicio by tak dlouho smečku samotnou nenechal, pokud by to nebylo nutné. A asi to muselo být opravdu důležité, že odběhl on i zbytek smečky. Alespoň mladí a Kyle tu zůstali, pomyslela jsem si smutně a svěsila hlavu. Opět mi do hlavy stouplo pěkných pár řádků prací, do kterých bych se mohla pustit, ale jak rychle ta chuť něco dělat přišla, tak rychle jsem si zase uvědomila, že mi není zrovna dvakrát do tance. Moje hlava třeštila bolestí a tlapy jakoby přestaly poslouchat, že jsem na chvíli měla pocit, že mě dál nedonesou. "Žlutokvět," zamumlala jsem pro sebe. Ten mi pomůže.
Tiše jsem se rozešla k hranici smečky, přičemž se mi tajemný cizinec úplně vykouřil z hlavy a i kdyby teď na mne někde číhal, nevěděla bych o něm. Mířila jsem si nejspíš odpočinout a najít pro sebe meducínu, cestou jsem ale obnovila hranici, aby byla čerstvější, a ponechala tak Feliciovi krátký vzkaz, aby kdyby se vrátil, věděl, že jsem na chvíli opustila území. Mlha byla všude kolem mne, navíc padla noc. K mému štěstí má orientace nebyla špatná a držela jsem se směrem, kterým jsem se chtěla vydat.

>> Mlžné pláně

P.S. - do dvojičky kdyžtak s Barnatt