Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Zaube přes Mlžky

Po rozlučce s těmi milými vlky následoval sprint. Nedalo se sice říci, že úplně dlouhý - pláně opravdu nebyly od lesa tak daleko, aby mi cesta sem zabrala hodinu a více. Však jsem taky spěchala - zajímalo mě, co se ve smečce děje. A je tu už Kyle? Celkem jsem si dělala o něj starosti, ačkoli to byl 'jen' kamarád a skvělý společník, který mě provázel vším možným nebezpečím... A teď se za mnou hrnul i do smečky. Nevěděla jsem, jestli je to jenom ta jeho dobrosrdečnost, nebo mě má opravdu rád. Bylo by zajímavé, být ve smečce s vlkem, který mě miluje takovou, jaká jsem - ale nemohla jsem si dělat plané naděje... O čem to přemýšlím!
Brzy jsem překročila hranice a klusala územím, dokud se mi pod nos nedostalo hned několik pachů. Byla jsem si jistá, že zrovna odsud šlo to zavytí. Odkud jinud, že? Zajímaly mě ale ty pachy. Žádný z těch nových, které tady před mým odchodem nebyly, jsem nepoznávala, až na jeden. Nebyla jsem ale sto ho rozpoznat, protože se mi nějak mísil s těmi ostatními neznámými. Pátrala jsem v paměti, ale nějak jsem si to nemohla vybavit. Došla jsem na místo, kde byly pachy nejsilnější. Brzy jsem uviděla Felicia a další vlčici s podivným zbarvením. Prudce jsem nahla hlavu na stranu v otázce. Felicio nevypadal neklidně, takže jsem hlavu vrátila na původní místo a pozdravila ho. "Co se děje?" Zeptala jsem se klidně. "Je tu Kyle?" Střohla jsem starostlivě ušima. Někam jsem se zřejmě měli vydat, tak jsem šla také.

>> Bull Meadow

Neklidně jsem švihla chvostem. Nyx měla šedé oči a tvrdila, že nemá magii. Unikát! Nikoho takového jsem nepotkala! Možná to vysvětlovalo to zajímavé zbarvení, i když povahou mi přišla jako příjemná přátelská vlčice, jaké by měly být všechny. A měly jsme společnou vlastnost - měly jsme rády smečky. A nepochybovala jsem, že to bylo jediné. "Asi by to lecos vysvětlovalo. Máš seďé oči a řeknu vám, nikoho s takovýma očima jsem ještě nepotkala," zasmála jsem se přátelsky. "Jsi unikát," dodala jsem. "Já mám třeba magii země, proto jsou mé oči zelené. Elric má oheň, oči má červené. Koukej," vyzvala jsem je a otočila se ke maličké květince, tedy spíše stonku, který rašil ze země. Již jsem věděla, jak na to, a tak jsem zvládla svou magii používat i ve stoje. Kytička téměř ihned vyrostla a vykvetla, a já se mohla radovat z úspěchu. Nechala jsem Nyx si vybít 'slova' a poslouchala jsem ji s úsměvem, který dával najevo mé pobavení. "Děkuju. Moc ráda jsem vas poznala. Snad se zase brzy uvidíme, naviděnou!" Rozloučila jsem se s nimi a rozešla se pryč. Hned jsem však přešla do klusu a pak i do cvalu, protože jsem nechtěla nabrat zpoždění. Smečka je přeci důležitá a Felicio něco potřeboval, tak tam musím být! Doufala jsem, že Kylea tam najdu také, živého a zdravého. Jen aby se zase nezatoulal!

>> Daén

Vypadalo to, že alespoň Nyx jevila zájem o smečky, Elric na to opravdu nevypadal, i když se tvářil přátelsky. Vlastně jsem si nemohla nevšimnout, że mi neodpověděl na otázku. Mně se začínala přítomnost těch dvou zamlouvat, proto se mi otázka smeček málem vykouřila z hlavy a s těmito slovy se mi v hlavě zase do popředí přesunula myšlenka na Daén a Kylea. On mi chtěl něco říct a já ho ztratila! Naplnila mě zvědavost, která zase pimalu mizela. "Tak to tě vítám na Mois Grisu, vás oba. Je to vlčí ostrov - souostroví. Tady vládne jen Iris - velká sněhobílá vlčice s mocí všehokoli; a Nero, její syn - já jsem ani jednoho z nich na vlastní oči neviděla, ale měla jsem tu čest s jejich magickou silou," vzpoměla jsem si na Shay a její zmizení, na všechna ta místa plná starodávné magie a Nerovy vodopády, ze kterých vedla podzemní chodba na třetí ostrov. Přišlo jí to už hrozně dlouho, co přišla na půdu Mois Grisskou, a to toho tady ani neprožila tolik, co mnozí jiní. I s nedůvěrou v mé tváři, kterou jsem se snažila potlačit, jsem směle na vyzvání vyskočila za Elricem. Netušila jsem, co chce, ale na prokoukávání vlků jsem nebyla dobrým detektorem."Takže vy jste měli více bohů? To je zajímavé! Třeba po nich budeš mít nějakou moc, Nyx," usmála se přátelsky. Moc dobře věděla z vlastní zkušenosti, že i polobohové existují. A nepochybovala, že ty šedé oči, které u jiného vlka tady neviděla, byly jedinečné. "Peru? To mi něco říká, nech mě vzpomenout si...," stiskla jsem zuby k sobě a přemýšlela, kde jsem toto jen slyšela. Zatím jsem netušila, co je to za místo, ale snažila jsem se si rychle vzpomenout. "Ano, smečky tu jsou! Jedna smečka - Daén - je nedaleko, jen kousek cesty na východ. Já jsem její členkou a ten hnědý vlk, kterého hledám, taky," zatvářila jsem se poněkud nešťastně, když jsem znovu pomyslela na Kylea, ale při vyslovení mé smečky a mé hodnosti v ní jsem se tvářila pyšně a důležitě. Jak já jsem byla ráda, že jsem členkou Daénu! Tím jsem i odpověděla na Elricovu otázku. "Ale jsou tu prý i další smečky, ještě na tomhle ostrově. Daénská smečka není daleko, můžu vás tam dovést," zastavila jsem se, protože mi v hlavě bliklo. Peru! "Moment, o Peru jsem slyšela! Jájsem z Jasperu," doufala jsem, že jí to něco řekne, stejně jako mně něco říkalo Peru. Podívala jsem se na Elrica, veškerá nedůvěra opadla a mou náladu zvedla černo-bílá vlčice, proto už můj pohled byl veselý a přátelský. V tu jsem střihla ušima, protože jsem zaslechla vytí. Vytí! Alfa! Zpozorněla jsem a podívala jsem se starostlivě jak na Nyx, tak na černého rudoočku. Co se děje? Proběhlo mi hlavou a přes tvář mi přejela zvědavost. "To byl můj alfa. Budu se s vámi muset rozloučit, asi se něco pořádá. Jestli chcete, můžu vás tam tedy... Však já si vás zas někdy najdu a hodíme pokec," snažila jsem se, abych nezněla zmateně, ale občas mi vypadla vhodná slova. Věnovala jsem jim omluvný úsměv a zatvářila se statečně, když jsem udělala pár kroků od nich. Doufala jsem, že mi nebudou mít teď odchod za zlé, ale pravidla byla pravidla a Felicia jsem jako alfu respektovala.

Smysly jsem měla na stopkách, kdyby se ti dva náhodou ukázali jako někdo jiný, než jsou. Mou tvář však překrýval nenápadně nucený úsměv s přátelským výrazem. Nevěděla jsem, jestli je poslechnout a jít s nimi, nebo radši jít do neznáma za Kyle, když jeho stopu odvál vítr a byla pro mne nenalezitelnou. Taky jsem měla pocit, že bych měla být na území smečky, ne tady, když můj alfa ani neví, že jsem tady. Trochu jsem měla chuť tohle vzdát a vrátit se na území s Kylem či bez něj, protože mě pálilo svědomí, že se něco děje. Stejně jsem však tyto starosti a veškeré obavy hodila za hlavu a vyslechla si otázky černého vlka. Tentokrát jsem i při chůzi zvedla hlavu k obloze a zamyšleně se zamračila, jak jsem nad tímto údajem přemýšlela. Tolik jsem toho tady zažila. A dostala jsem se sem v čase pálícího Slunce... To je hrozně dlouho! Na tváři se mi rozšířil úsměv nad myšlenkou, že Mois Gris se už definitivně stal mým domovem. "Asi za dva cykly Měsíce to bude rok, co jsem se probudila na jiném ostrově tohohle souostroví. Mois Gris je souostroví skládající se ze tří ostrovů, to vím jistě," darovala jsem mu informaci a podívala se na Nyx, jestli náhodou nemá nějaké otázky. Líbilo se mi to, že jsem tu dlouho a mohla jsem pomoci někomu, kdo je tu krátce. Jen jsem neznala tu míru, kdy přestat mluvit. Vždycky jsem však měla ve zvyku být součástí konzervace oboustrané, proto jsem s některými vlky nevydržela dlouho, když byli mlčenliví. "Potkali jste tu ještě někoho jiného? Odkud jste?" Zeptala jsem se pro jistotu, abych se i já dozvěděla pár informací. Nehodlala jsem ty informace využívat, osobní informace vlků jsem brala tak, aby to nikomu neublížilo a když to nebylo potřeba, tak jsem se ani nikomu jinému nesdělovala. Stejně to tu hrálo na jedince, protože potkat dalšího vlka na tak obrovském území nebylo jen tak. Třeba alfáka Felicia tu znalo mnoho vlků, ale téměř se nestalo, že bych potkala někoho, kdo už se s někým nesetkal, proto jsem se chtěla ujistit, že tomu tak stále je. Když mě Elric zavolal, zvědavě jsem střihla pravým uchem na stranu a trochu nejistě se vydala k němu s otázkou v očích.

// Po domluvě Nyx přeskakuji

Bylo zajímavé a možná až potěšující pozorovat reakce vlků přede mnou. Nemohla jsem si nevšimnout, že byli zřejmě dobře naladěni a že zřejmě vedli debatu a znali se, rozhodně nebyli nepřátelští. Omluvně se na ty dva usměju, protože vypadají mou přítomností trochu poděšeně, ale ne nadlouho. "Beru to jako lichotku," ušklíbla jsem se přátelsky, přičemž jsem si oba ještě jednou přeměřila, jakoby na mě hráli nějakou lest. Však i ta nedůvěra zmizela pod maskou, kterou jsem si zaty roky vybudovala, takže na mně nevykoukali víc, než jak jsem na ně působila v jejich očích. Každý se na svět přece kouká skrz jiné brýle, ne? Někdo má červené, někdo šedé... A já mám své zářivě zelené a doplňuje to má neposkvrněná a hebká srst. Vlastně mě nepřekvapilo, že Kylea nepotkali, protože jak jsem toho hnědáka ptala, dal by se s prvním vlkem, kterého potkal, do řeči. Teď jsem byla však trochu vynervovaná, kde můj cukrouš asi je, jestlipak mě nehledá? Ne, já hledám jeho, nýbrž plány se s přítomnosti těch dvou cizinců mohly změnit. "Nevím, jestli mám čas... Jsem ze zdejší smečky a docela spěchám, ale... Dobře, pozvání neodmítám," usměju se na ně, protože by mi bylo blbé jejich pozvání přehlédnout a prostě běžet dál. Co by si o mně mysleli? Nepotřebuji negativní názory. "Vy tady na Mois Grisu asi nejste dlouho, co?" Zeptala jsem se zvědavě a rozešla se lesem, jak si přáli. Připadala jsem si jako nějaká průvodkyně po světě, zdálo se mi, jako kdybych na tomto ostrově byla už hrozně dlouho. A znala jsem i docela dost vlků. Úplná kronika, co musí vědět o všem, co se kde stane. "Dorya, těší mě," představím se na oplátku za jejich jména. Zase jsem musela myslet na minulost, na ty časy, kdy jsem se představovala pod mýma nesčetnýma přezdívkama, které mnohdy ani nedávaly smysl. "Tady na ostrovech jsou bohové Iris a Nero. Ovšem je tu i mnoho dalších nadpřirozen, která se nám, obyvatelům těchto končin, plete do cesty a my se s nimi musíme vypořádat," švihnu ocasem a porozhlédnu se po okolí. Tenhle les miluji, protože je tak... Kouzelný, skoro až romantický. A bývá ještě hezčí, když máte příjemnou společnost.

<< Daénská smečka přes Mlžky

Mlha mi naneštěstí skryla hnědákovo tělo natolik, že jsem nedávala pozor na cestu a málem se ztratila v té zpropadené mlze. Chvíli jsem tiše stála a občas zavolala Kyleovo jméno, než jsem uslyšela nějaké kroky. Takže Kyle si hraje na schovku! Usmála jsem se lišácky a vydala se za kroky. Ty mě nakonec vyvedly z hustých chuchvalců mlhy a nasměrovaly do toho tajemného lesa, kde prý údajně budeme lovit jako smečka. Nevěděla jsem, kudy jdu, ale hledala jsem jakýkoli náznat kamarádovy přítomnosti. Občas jsem ucítila jeho pach, ale hned na to mi ho od čumáku odvál vítr a naopak přivál jiné pachy. Za nimi jsem se taky vydala. Líná huba holí neštěstí, jak se říká, tak nebudu líná huba, za pokus nic nedám. Moje zlatá srst se mihla vzduchem a já proběhla jedním křovím pěkně nahlas, aby o mně ti dva věděli a nelekli se mé přítomnosti. Vyskočila jsem před ně, několik metrů od nich. Zelenýma očima jsem si ty dva rychle přeměřila a mlčky dospěla k názoru, že nepřátelé to nebudou. Zaujalo mě zbarvení té vlčice a její oči, které se téměř ztrácely. "Promiňte, neviděli jste tudy běžet takového velkého hnědého vlka?" Na důkaz, že tu nejsem z nepřátelských důvodů, jsem párkrát přátelsky zamávala ocasem.

Věnovala jsem Feliciovi úsměv a ještě s větším úsměvem v duchu jsem si vyslechla hnědákovo rozplývání se nad změnou jídelníčku. Já jsem to vlastně viděla stejně, protože jíst do konce života jen zajíce a malou havěť, co najdeme tady na pláních, se mi opravdu nechtělo. Však lahodnou chuť vysoké nějaký zajíc triumfnout nemůže, ale stejně mi bylo divné, že Daén si vybral k životu zrovna Mlžné pláně. A k tomu všemu by smečka měla lovit na vlastním území, ne na území nikoho. Vypadalo to, že alfák nenechal můj komentář úplně plavat a možná se to bude i řešit, což by nejspíš bylo správné.
Když se Kyle otočil k odchodu a mně pokynul také, tak jsem se ještě otočila na oranžádu. Nebyla jsem si jistá, že bychom ho tu měli nechávat samotného, ale tuhle myšlenku jsem rychle zahnala při vzpomínce na medvěda svíjejícího se v bolesti. Stejně však podle mě nebylo správné se vypařit z území a jít si někam do háje jenom pro to, aby se mi Kyle s něčím svěřil. Ano, zajímalo mě s čím, ale doufala jsem, že to vyřídíme rychle. "Už jdu, už jdu, počkej na mě," vypustila jsem rychle a klusem se vzdálila od naší bývalé skupinky. Neucítila jsem pachy nových přírůstků, protože byli od mého všímavého čumáku skryti po větru, a tak mi nezbývalo nic jiného, než následovat svého kamaráda neznámo kam.

>> Zauberwald přes Mlžné pláně

Nedokážu potlačit pyšný úsměv, když se můj úmysl vydaří. Možná to nebylo jen nevypnutí magie, když okolo mých tlapek tráva obživla, ale i pochvaly, které jsem slyšela. Nakonec mi to nepřipadalo tak složité. Stačilo vlastně jenom chtít a dostat se do soustředěnosti, představit si růst rostliny, pokud jsem to správně pochopila. "Jak říkám, zkouším to prvně v životě... V Jasperu jsme nikdy magie nepotřebovali," podívala jsem se na Kylea a pak i na Felicia. Já jsem ten typ vlka, který potřebuje pochvaly i sám od sebe, ale i neúspěch bych snesla s chladnou hlavou. Teď mě to však mohlo jen potěšit. Bylo příjemné slyšet pochvalu jak od Kylea, tak od oranžového alfy. Jejich další krátké rozmluvy o magii mi nejspíš unikly, protože jsem sledovala výtvor přímo ze země. Kdepak! Z té rostliny, kterou se snažil vzkřísit Kyle, vyrostla krásná jabloň. Takže Felicio ovládá element ohně i země? Podivím se a ani si neuvědomuju, že mi mírně spadla čelist. Jestli tohle v budoucnu taky dokážu,
tak to už nebudu vlk, ale magyk! Překvapeně zamrkám, jako kdyby ta věc přede mnou byla nereálný výmysl. S údivem v očích se podívám na hnědáče a pak na našeho alfáka, který je stvořitelem tohohle kolosu, zřejmě.
Čekala jsem, co se řekne dál a tentokrát i plně vnímala, oči upřené na té realistické iluzi, o které nevím, že je iluze. Jen tiše poslouchám a zpozorním, když se zmíní o lovu. "Vždycky jsem si myslela, že smečka loví vždy na území, které jí patří...Stejně, jako toulaví vlci nesmí lovit na jejich území," vznesu do vzduchu s nejistotou v hlasu. Je pravda, že tady toho podle všeho nebylo moc k ulovení bez zkušeností a tréninku. Samozřejmě jsem teď přehlédla ty dva kusy masa poblíž nás, které ale také za moc slov nestály. Uvažovala jsem, že Daén by si mohl dovolit i větší území, a to klidně zasahující někam, kde je zvěře více. Tohle území vlky moc neuživí. Byla to problematika, kterou bylo nutno řešit, ale teď mě zaujalo mé jméno vyslovené z hnědákovy tlamy. Probrat? Co se mnou chce probrat? Střihla jsem ouškem a pousmála se, světle zelené oči upřené na něm.

Poslouchám, jak se Felicio jal vysvětlování. Nebo to ani nebylo vysvětlování? Spíš mě to překvapilo, ale nic jsem neřekla. Bylo zřejmé, že Kyleovi nebude trvat dlouho a pochopí, jak jsem ho tak znala. S prázdným, možná lehce zamyšleným výrazem jsem přemýšlela, kolik z toho, co hnědáč řekl, je pravda. Nebo přesněji, podepsaly se na něm vůbec ty dny ve smečce? Nevypadalo to tak, ale rozhodla jsem se tím nezaobírat. Bylo přeci na něm, jak moc a rychle se dokáže dostat do smečky. Nějakou chvíli jsem zírala na svoje tlapky a poslouchala slova obou vlků, i když to vypadalo, že všechno mi jde jesním uchem dovnitř a druhým ven. Slova, co oranžáda řekl, byla sebejistá a zároveň taková... Éterická a magická. Ano, budeme psát dějiny... Budeme součástí příběhů Daénské smečky a budeme to my, kdo v ní bude prožívat veškerá dobrosružství. Probudíme ji k životu a život bude takový, jak má být. Pousmála jsem se nad tou myšlenkou a v očích mi zase živě zajiskřilo.
Kdyż jsme s Kylem byli vyzváni, abychom ukázali své magické schopnosti, znejistěla jsem. Bylo to jako být znovu u zkoušky a já jsem věděla, že tohle je zrovna obor, který opravdu neovládám. O to větší byla má snaha. Když se ze suché a zvadlé rostliny probudila krásná vysoká zelená rostlina s zářivě bílým květem, zaradovala jsem se. Tak to přeci jenom byla pravda! Mým elementem byla příroda... Čili země. Lehla jsem si k té rostlině a pozorovala, jak vypadala teď a porovnávala ji s tím, jak vypadala na začátku. Byla to hotová proměna! Kdybych neviděla, že je to ta samá rostlina, myslela bych si, že ji někdo vyměnil. Tlapkou jsem se dotkla zdravě zeleného stonku, abych se ujistila, že to není iluze. Nebyla. Na pochvalu od Felicia jsem zvedla hlavu a samou radostí i tráva u mých tlapek položených u rostliny začala zelenat. "Já nevím... Necítím velké vyčerpání," hlesla jsem odpověď. Bylo to jako vynořit se z vody po koupání, asi tolik jsem byla unavená. Sledovala jsem, jak tráva u mých tlapek z nezdravě zelené přešla do čerstvé zeleni. Dost! Já už nechci čerpat síly, když mi je to ubírá! Zvedla jsem jednu tlapu ze země a tráva pod ní znovu povadávala. Působení elementu jsem tedy dokázala vypnout, což byla asi dobrá zpráva. Zajímalo mě, jak se daří mému kamarádovi, a tak jsem se posadila a podívala se jeho směrem.

Nemohla jsem přeslechnout, že Kyle přešel mou poznámku, avšak za zlé jsem mu to neměla. Čekala jsem, zda-li se ještě neozve s něčím novým z jeho hlavinky, ale nebyla jsem zklamaná, když přišel Felicio, který se v mlze prozradil svým křiklavým zbarvením a nápadnými brejličkami s ohni kolem. Trochu mi zamotala hlavu výpověď Kylea a tak nějak jsem si nedokázala jeho zmizení slepit dohromady. Nejdůležitější však bylo, že byl živý a zdravý, což se potvrdilo jeho trochu... Drzým chováním. Přišlo mi, že bral Felicia spíš jako nějakého kámoše, než alfu smečky. To nemohlo dopadnout dobře, takže jsem si jen oddechla, když na chvíli zmizel. V mých očích to byl skvělý vlk, to ano, ale dokážu být i dosti kritická, když chci. Viděla jsem na Feliciovi, že si o chování myslí možná něco podobného. Hlavou se mi honily myšlenky, jak s takovou zvládne test, ale nakonec mé myšlenky dovolil do reality vyvolat Felicio svou poznámkou. To znamenalo, že myslí na to samé. "Kyle nikdy nebyl ve smečce a dlouho dlouho žil sám. Mám za to, že neví, co to vůbec smečka je a co se v ní dělá. Možná by jsi mu to mohl nějak přiblížit, on do smečky tolik chtěl..." Hlavně kvůli mně, doplnila jsem v mysli. Nepřála jsem si, aby chodil někam, kde dlouho nebude. Přála jsem si, aby se mu tu líbilo, jako mně. Zaneslouho zjistím, že si Kyle běžel pro vodu. Napít se? Teď, když jsme na něj čekali? Možná měl trému a potřeboval si odskočit. To mi připomínalo, že i já jsem měla šílený hlad, protože jsem nikdy na lovu pro smečku nic nejedla. Už i ta moje krysa na mě koukala s psíma očima a volala: 'sněz mě, sněz mě!' Udiveně jsem se dívala, jak Kyle bojuje s dalším protivníkem, který vypadá opravdu jako krysa. Když do mě zase vrazí, zapotácím se, ale zůstanu sedět. Pak už můžu jen zírat na to, jak ji zabil a hodil svůj úlovek před nás. Ta krysa byla velká. Už jsme měli na hromadě dvě krysy a králíka. Trochu jsem si myslela, že ta krysa je nemocná, jelikož narozdíl od mého úlovku zapáchala nějak... Jinak. Kdoví, možná to bylo jen tím, že je z jiného místa. Čekám, než Felicio vydá další povely, avšak ty ony povely mě celjem překvapí. Elementy? To jsou ty magie? Neumím to! Zpanikařila jsem a překvapeně zamrkala, ale stoupla jsem si na všechny čtyři a začala se rozhlížet po něčem, co by se hodilo. Mám zelené oči, a ty mají být podle všeho barvou země. "Abych řekla pravdu, nikdy jsem to nezkoušela," špitla jsem tiše, i když slyšitelně. Podívala jsem se na Kyleovu reakci a dále pohledem hledala něco, co by mi pomohlo. Kytka, no. To mi asi moc nepomůže. Nebo ano? Popošla jsem k malé kytce. Byl to otrhaný stonek, který neměl zdravou barvu a květ byl zvadlý a téměř bez života. Pokusela jsem se o věc, které bych normálně říkala kouzlo. Elementy mi byly cizí, i když jsem viděla, že existují, soudě podle vyhřátého úkrytu smečky. Snažila jsem se nějak vyvolat magii, ale nevěděla jsem, jak. Zvadlá rostlina radost nepřináší, pomyslela jsem si s povzdechem. Nebylo divu, že se jí tu nedařilo. Bylo tu celkem málo přímého slunečního záření, které tato rostlina potřebovala. Krátce jsem se s otázkou v očích podívala na alfu, ale když jsem se pohledem vrátil k rostlince, projevila známky života. Stonek zezelenal, květ nabral zářivě bílou barvu a rozkvetl. Nádhera!

Nad názorem mého kamaráda na alfu smečky, na jehož území jsme teď seděli, jsem se musela zasmát. Upřímě mě to překvapolo, ale nemohla jsem se divit, někteří z nás vlků měli zajímavé myšlenkové pochody a Kyle nebyl jediný takový vlk, kterého jsem potkala. Však každý měl právo myslet za sebe a mít vlastní názory, ne? Můj názor, tvůj názor, tečka. "To by ses divil. A kdybych tě tam nedotáhla, stejně už jsi na území," vyplázla jsem na něj jazyk. Ne jako vychloubání, spíš ze srandy. Navíc, připadalo mi celkem slušné oplatit mu ten jeho optimismus a smysl pro humor, který jsem já možná přeci jen trochu postrádala. Co se ale muselo uznat, bylo, že Kyle si byl podle všeho vědom svých prohřešků a byl rozhodnut si svou vinu odnést sám, i když jsem mu nabízela pomoc, což bylo správné a ušlechtilé. Jeho názor na území jsem si pozorně vyslechla. Musím přiznat, že mně hlavou kolovaly trochu odlišné myšlenky, ale chápala jsem, že Kyle to zatím neměl potřebu rozebírat na klady a zápory. "Myslím, že omezená viditelnost sice zvyšuje riziko přeražení o nerovnosti, ale zase to odláká velké pregátory jako medvědy, čili si myslím, že je tu relativně bezpečno. Jen není od věci si zmapovat území," mile jsem se pousmála. Já už jsem měla celkem slušnou část území prozkoumanou, avšak stejně jsem to tu neznala nazpaměť. Je pravda, že teď bych odsud dokázala lehce najít cestu do úkrytu, ale rozhodně jsem se na území, kde nejsem dlouho, neorientovala lépe než její původní obyvatelé. Mohla jsem však jen věřit, že tohle se rychle naučím. To už se sem valil můj alfa a já jsem vstala a když se oranžáda rozhodl věnovat se mému kamarádovi a uchazeče o místo ve smečce, poslouchala jsem napjatě jeho slova, protože jsem byla zvědavá, jak všechno tohle zformuluje do souvislých slov. Pamatovala jsem si ho, jak ještě nemluvil úplně nejlépe. Myslím, že čas strávený ve společnosti mu prospíval. Udělala jsem pár kroků dozadu, abych jim nějak neomezovala jejich prostor, protože to vypadalo na chlapáckou rozmluvu o osudu, takže jsem jen poslouchala. Byla jsem trochu překvapena Feliciovou reakcí na uloveného králíka. Kdybych já byla on, nějaký trest by cizince neminul. Avšak od čeho je vzájemná náklonost a přátelství? Kyle chtěl do smečky a já mu to přála, takže jestli se mu to povede, tak tu pak budeme moci pobíhat spolu a lovit, jak je libo. Zelenkavé oči jsem upírala na Kyleův úlovek a až když jsem ucítila oranžádův pohled na mně, tak jsem přikývla na potvrzení hnědákova výkonu. "To je pravda," špitla jsem, jako kdyby přikývnutí nestačilo. Věděla jsem, že jsem předtím chtěla uloveného králíka svést na sebe, aby Kyle neměl problém, ale asi bylo dobře, že si trval na svém. Chtěla jsem ho chránit, ale vím, že chránit smečku je stejně důležité. Střihla jsem pravým okem a zatvářila se přiměřeně důležitě, když Felicio přijal žádost o zkoušku slovně. Zaujalo mě, že řekl 's námi', což znamenalo, že nejspíš budu buď něco jako porota, rozhodčí či součást úkolu nebo jeho součást. Nehrabala jsem se v tom a povzbudivě mrkla na Kylea, s tím jsem se posadila vedle Felicia, jako kdybych byla nějaký důležitý soudce.

Přikývla jsem na znamení, že rozumím. Připadalo mi to divné, že se Kyle zajímal o nějakou bílou vlčici, ale nemohla jsem mu do toho zasahovat a šťourat se v tom by asi nebylo slušné. Posadila jsem se. Má tvář při slovech o Shay zvážněla. Věřila jsem, že Iris jakožto bohyně by svým ovečkám na Mois Grisu neublížila, ale tyto mocné čáry jsem nemohla pokoušet. Je na nich, co nám osud připraví, ať už to bude cokoli. "Felicio na první pohled vypadá, že ho to už netrapí, ale to jen maska. Znám ten pocit. Snaží se udělat něco dobrého pro smečku, vzkřísit ji, kdyby se utápěl ve vlastní sebelítosti, nedokázal by vést smečku tak dobře. Věřím mu," vyslovila jsem svůj názor. Bylo to pro mě důležité, umět se dívat na svět pohledem jiného vlka. Moc dobře jsem si dokázala představit, v jakém traumatu se může alfa Daénu zrovna utápět. Ale ve věřila jsem mu. Od té doby, co jsme přišli na území smečky jsem na něm vlastně nezpozorovala žádné známky toho, že by nějak svou činnost a přestal myslet i na ostatní. Toho všeho však nebyl Kyle světkem, což by myslím ještě zlepšilo názor na Felicia. Já jsem se do vztahů mezi vlky nevnucovala a nechávala je udělat to, co pokládají za správné. Nemám ve zvyku se plést do cizích věcí, pokud tam nejsem potřeba. Dívat se na rvačku však bez jediného slova nesnesu. "No dovol!" Střihla jsem ušima dozadu, když začal Kyle hrát uraženého. Nebrala jsem to vážně, avšak věděla jsem, že ta lenost vždycky někoho napadne a chvíli trvá, než začne něco dělat. "Nebudu ti lhát, i kdyby se ti do Daénu nechtělo, dotáhla bych tě tam," mrkla jsem na něj povzbudivě když mi věnoval podlý úsměv. Vypadal tak hrozně vtipně, ale přesto mě na něm něco přitahovalo, ať už to bylo cokoli. "Jak se ti zatím líbí území?" Optala jsem se. Sama jsem se rozmýšlela nad odpovědí, protože jsem na území Daénu vyčetla několik výhod i nevýhod. Dívala jsem se směrem k úkrytu. Tam bylo teplo, tady zas až takové ne. A nejspíš za to nemohlo nic jiného než mlha. Mlhou prosvítaly večerní paprsky Slunce. Lichotku z Kyleovy strany jsem přijala s úsměvem. Ani mi nevadilo, ze mě neposlouchal, protože jsem měla pocit, že už mě musí znát snad nazpaměť. To už jsem slyšela kroky a zahlédla alfovu srst. "Felicio," usmála jsem se na něj a kývla na pozdrav. Bylo mi trochu trapné, že jsme tu před chvílí mluvili o něm a o Shay a o smečce obecně, ale nedávala jsem to na sobě znát. Hlavou mi probleskla myšlenka, co asi teď udělá Kyle a jestli se hned přihlásí k plnění zkoušky, o které jsem mu říkala. Samozřejmě jsem myslela i na zajíce a krysu, kteří leželi nalevo od nás jako úlovky.

Pozorovala jsem jeho tvář, která vykouzlila zřejmě nucený úsměv. Co se stalo? Řekla jsem něco špatně? Nejspíš tu vlčici hledal a postrádal, ale s tímhle jsem asi nemohla nic dělat, když vlastně nevím, o koho tu gou. "Hledáš ji?" Vyjádřila jsem hned zájem. Mnoho bílých vlčic jsem sice neznala, ale kdyby byla potřeba, klidně bych podala svou tlapku na pomoc. Když se Kyle rozhodl vzít slovo zpět na svou tranu, myslela jsem si, že mi s takovým tónem bude chtít říct nějaký vtip, ale nakonec to byla slova o něčem úplně jiném. Zatímco já jsem téma Shay & Enzou už uzavřela, Kyle se o to zřejmě zajímal i nadále. Však se nebylo čemu divit, když nás dlouho neviděl. Ale zas až tak dlouho to nebylo. "Ano, je. Shay se tu ale už neukázala a nikdo ji neviděl," potvrdila jsem jeho slova. Na chvíli jsem se dívala na svoje tlapky a přemýšlela o tom, co asi dělají ti, kteří se do smečky hlásili, ale pak jsem zase zvedla zrak a naše zelené oči se setkaly. Následující otázka z jeho strany mě trochu překvapila, ale nevytočila. Kam tím mířil? A zkouška... Moje už byla za mnou. Asi to bylo o schopnosti poslouchat a přizpůsobit se, což patří do mé osobnosti. Dle vlastních zkušeností s alfováním jsem však znala i zkoušky daleko bizarnější. "Ano, jsem. Ale musíš to brát s rezervou, je tu hodně práce, protože smečka se znovu probouzí. Potřebuje schopné vlky, kteří ji zase postaví na nohy," řekla jsem. Mluvila jsem z jistých zdrojů, protože pokud se nepletu, tak jsme zatím smrčka jen já, Felicio a Enzou. "Tvá zkouška záleží na tom, co ti vybere alfa. Musíš ukázat, co v tobě je, může to být naprosto cokoli - lov, boj, průzkum i mnoho jiných možností je. Je to tvoje vstupenka do smečky a vizitka" věnovala jsem mu mírný úsměv. Vlastně to bylo zbytečné, protože na zkouškách většinou není nic vtipného. Mě osobně ale dávala motivaci touha někam patřit. Být součástí něčeho většího. "Já jsem ti o tom jěště neříkala?" Podivila jsem se. Měla jsem za to, že minulost jsem mu už říkala, ale nechtěla jsem jeho otázku nechat bez odpovědi. Navíc mi lichotilo, že se o mě zajímá, to my dámy potřebujeme, aby nás druzí poslouchali. "Mým domovem v mládí byl Jasper. Krásné pláně a bohaté lesy, teplo a spoustu kořisti. Zimy byly mírné, proto nemám tolik srsti, jako ty, protože můj koříšek je přizpůsoben teplým dnům. Byla jsem dcerou alf, mám dvojče a mladšího a staršího bratra, ale starší bratr odešel od naší smečky. Já jsem se po nějaké době začala učit, jak správně vést a stala jsem se alfou. Po tom,
co do našeho teritoria vrazili zlí lidé, jsem se objevila tady, na Mois Grisu. Dost mi to tady někdy připomíná Jasper," usmála jsem se. Ty špatné vzpomínky jsem vzala šusem. Už jsem si na ně zvykla, zvykla jsem si, že už asi svou rodinu nikdy neuvidím, ale stejnak se mi při vzpomínce na ně stýskalo.

Přikývla jsem a usmála se, protože mi ta slova lichotila a vlastně jsem to tak cítila také. Bylo jasné, že Kyle mě má opravdu rád, a všechno tomu nasvědčovalo. "Taky jsem se o tebe bála," tiše jsem řekla a střihla jedním uchem na stranu. Já jsem v něm viděla možná i něco víc, než kamaráda. Byl mi také jistou oporou, která mi dávala radost do života. Navíc to vypadalo, že Kylemu se zpráva o mém přijetí do smečky líbila téměř stejně jako mně, což ve mně vzbudilo ještě větší pocit toho, že někam patřím, který byl opravdu příjemný. Teď bylo ale načase odstranit překážku mezi námi. Hnědý vlk, na kterého jsem se s mou velikostí dívala mírně nahoru, pozorně poslouchal mé vysvětlení situace. Vlastně jsem tak nějak tušila, že ho to nezajímá, mě to vlastně také už moc nezajímalo, protože tu byl a byl svůj. Žádná přetvářka, byl takový, jakého jsem si pamatovala. Na jeho otázku jsem odpověděla hned. "Ne, nebyla. Byli to tři vlci - takový hnědý s červenýma očima, to je Caerax, černo-šedá vlčice je Ciraell a je tam ještě její sourozenec, kterého jméno neznám. Taky je brzy poznáš," věnovala jsem mu milý pohled a vybavila si v mysli kožichy tří nových vlků, kteří teď někde plnili zkoušku. Kyleův králík přistál na zemi a já jsem viděla jeho dobrosrdečnost, když se rozhodl po sobě všechno vyžehlit a nenechat to na mně. Stejně jsemvšak měla pocit, že je tohle moje chyba, protože jsem ho nechala se toho králíka vůbec dotknout. Trochu jsem při jeho odhodlaném proslovu znejistěla, ale těšilo mě to. "Ano je to Daénská smečka... Jak chceš," špitla jsem a po chvíli se usmála a znovu zavrtěla ocasem, když projevil zájem o smečku. Trochu mě to ale zaskočilo. "Nikdo s tím nebude mít problém, smečka členy jedině potřebuje! Ručím za to," zasmála jsem se. "Není to daleko, ale počkáme na Felicia tady. Jistě brzy přijde, volala jsem ho. Jenom teď něco řešil s Enzouem," sdělila jsem mu s vážnějším tónem, i když můj úsměv naznačoval něco jiného.

Byla jsem nadšená, že konečně vidím svého ztraceného přítele. "Kyle!" Zasmála jsem se znovu a zírala jsem na něj s tou dobrosrdečností a radostí v očích. Moc ráda jsem ho viděla zdravého a živého! Už jsem o něj měla strach, ale teď se veškeré pochyby rozplynuly, protože to nebyl žádný přelud, nýbrž vlk z masa a kostí, s velkým srdcem, kterého jsem si vážila. Bylo příjemné opět pohlédnout do jeho zelených očí a dotknout se jeho hnědé srsti. A to, že se asi nezlobil, že jsem ho vzbudila, bylo také důležité. Vědovala jsem mu velký úsměv a oplatila mu jeho olíznutí na ucho. Nevědomky jsem se neubránila vrtění ocasu. Já jsem si vlastně připadala, jako kdybych potkala někoho ze sourozenců. Někoho mně blízkého, kdo mě dokáže pochopit. "O Felicia neměj strach, je nedaleko v úkrytu. A já," významně jsem se odmlčela, "už jsem součástí smečky," podívala jsem se mu do očí, protože jsem chtěla vědět jeho reakci. Všechny starosti jako bych hodila za hlavu a vychutnávala si každý moment, co jsem tu teď byla s Kylem. Soufala jsem, že tuto zprávu přijme se stejnou radostí, s kterou jsem ji já vyslovila. Když však hnědý obrátil řeč na ony chvíle, kdy se mi ztratil z očí, tak jsem trochu posmutněla a můj ocásek se uklidnil. "Já vlastně nevím... Mám pocit, že jsem tě viděla s námi, když jsme narazili na další uchazeče o smečku - ti se jistě vrátí, šli plnit zkoušku. Pak jsme šli sem," pověděla jsem mu shrnutí situace. On sám se pak pustil do pronásledování něčeho, co zapáchalo jako králík. Ja se řitom válela na zemi, jak mě srazil svou vahou, takže mi naprosto znemožnil možnost ho zarazit. Nevyčítala jsem mu to a posadila se. Teď jsem nejspíš mohla jedině čelat. Byla bych se pustila za ním, kdyby mi nezmizel v mlze. Pohled jsem upřela směrem k mé kryse a pak i směrem k smečkovému úkrytu. Kyle tu nesmí lovit, ještě pořád jsme na území smečky, proběhlo mi hlavou. Nebyla to příjemná myšlenka, ale Kyle o tom musel vědět. Proto jsem mu to s těžkým srdcem musela sdělit, když se celý rozzářený vrátil s králíkem v zubech. "Děkuji ti," usmála jsem se na něj a krysu zavrhla. "Ale jistě víš, že jsme na území smečky. Neměl bys tu lovit," zvážněla má tvář, ale bylo poznat, že to nedělám ráda. Nechtěla jsem Kylea nějak urazit, ale ani jsem nechtěla zlomit Feliciovu důvěru ve mě. "Kdyby se někdo ptal...
Tak jsem ho ulovila já, ano?" vysoukala jsem ze sebe tišeji, než předtím. Doufala jsem přitom, že mi to nebude mít za zlé. Několikrát jsem králíka přejela tahy jazykem, takže na něm byl můj pach.
"Doufám, že půjdeš do smečky," pokusila jsem se převést řeč jinam.