Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Zauberwald

Nejvíc času za dnešek jsem stejně byla na té krasné velké louce. Teda, pokud nehodlám zbytek dne ztrávit v úkrytu. Kráčela jsem na přelomu temné staré a živé zelené trávy. Tak jsem se po pár minutách cesty dostala k hromádce podestýlky do pelíšků a kořisti, kterou sem během dneška ulovila. Tak to máme. Měla bych začít. Švihla jsem ocasem. Tu hromadu přenést mohlo trvat pěknou dobu. Nebude lepší si zavolat někoho na pomoc? Ne. Musíš to zvládnout sama. Odstranila jsem kámen a vzala první dávku zelené trávy. Běžela jsem co nejrychleji, ale až po pár minutách jsem se zorientovala a dorazila k pěknému pařezu, kam jsem mohla hromádku přesunout. Pak mě čakala cesta zpět. A tam a zpět, a tam a zpět. A tak pořád dokola, než se nekonečná hromádka trávy začala konečně zmenšovat. Opět jsem kořist nechala jako poslední a vracela se pro ni. Vzala jsem do zubů myš i hraboše. Připadala jsem si trochu jako nějaká máma, když jsem tak nesla kořist. Čekala mě ale ještě dlouhá cesta přes mlhu a nerovný povrch plání. Litovala jsem, že jsem chodila pro podestylku tak daleko - ale vycházka to byla hezká, o tom není pochyb. To nejhorší z dopravy bylo za mnou. Skoda, že neexistuje nějaky lepší způsob přepravy.

>> Území Daénu

<< Tichá zátoka

Možná bylo moc naivní si myslet, že na všechno je času dost, ale já to i tak neřešila. Klidným tempem jsem šla přímo do lesa, který byl tak zvláště kouzelný. Kráčela jsem po nějaké cestičce od vysoké zvěře. Kdoví, třeba tudy odešla ta srnka od zátoky. Všude to vypadalo klidně, jen jsem zachytila nějaký vlčí pach. Byla jsem ale natolik líná, že jsem se o něj nezajímala a pokračovala po cestičce hlouběji do lesa. Tenhle les se dost možná stane mým oblíbeným místem. Tak kouzelný. Opravdu jsem na něm viděla něco, co mi dávalo naději. Třeba zrovna tady bych se mohla naučit ovládat magii. Problém byl, že jsem o ní nevěděla vůbec nic. Ani jsem se Felicia nezeptala, jak se vyvolává. On už to ví a umí tu magii ovládat. Třeba bude ochotný mě něco přiučit i přes fakt, že má magii nejspíše rozdílnou. Základ by mohl být stejný.
Po chvíli chůze jsem dorazila na trasu, po které jsme ještě včera běželi. Teď jsem tu byla sama a mohla jsem si urovnat myšlenky. A abych nemusela nějak exstra bloudit v té spleti rostlin, tak jsem se po cestě vydala. Musela jsem se ale zastavit, jelikož jsem narazila na povadlou rostlinu. Byla to jedovatá rostlina jinak vysoká, ale teď se skláněla k zemi jako vrba k vodě. Co s tím mám ale dělat? Proti matce přírodě nic nezmůžu. Vydala jsem se dál. Nemohla jsem tušit, že by stačilo jen trochu chtít, aby se má magie spustila.

>> Mlžné pláně

<< Bull Meadow

Během jsem k vodě dorazila rychle. Nemusela jsem se bát o svoje povinnosti, měla jsem to pod drápkem. A k čemu by ten krásný svět byl, kdyby ne od toho, aby se po něm chodilo? Mám ještě čas. A tak jsem zamířila k vodě a zřela srnku, která se na mě uprostřed pití dívala jako na zjevení. Z brady jí ukapávala voda. Nezajímala jsem se o ní - byla na druhém konci a už ze mně měla bobky. Nepřišla jsem sem lovit, ale odpočívat. Nejraději bych jí to řekla, ale nechtěla jsem s tím ztrácet čas. Lehla jsem si do písku kousek od vody a dívala se na mráčky nad sebou. Dneska se počasí opravdu vydařilo, o tom nebyl pochyb. Ale proč bych tu ztrácela až tolik času? Ležím tu už pár minut. I ta srna už odešla. Ale mně se ještě nechtělo vracet, a tak jsem se rozhodla, že to zpátky na ûzemí smečky vemu přes ten kouzelný les. Teď jseště zbývalo se tam neztratit, ale možná mi to, že jsem tam už párkrát byla, pomůže. Pomalu jsem vstala a rozklusala se směrem k lesu. Nemusíš spěchat,
klídek! Přešla jsem do kroku.

>> Zauberwald

Co chceš dělat teď? Ptala jsem se sama sebe, když jsem se natáhla do krásné čerstvé trávy. Ještě jsem neměla chuť se vracet, měla jsem chuť se porozhlédnout po okolí, ale na to už bohužel nebyl čas. A teď se mi k tomu ještě nechtělo vstát. Nebyla jsem daleko svojí hromádky s podestýlkou a kořistí, kdyby se náhodou ta dotěrná liška vrátila. Já nevím jak, ale byla jsem líná vstát i v momentě, kdy mě do čenichu trefil pach mladého zajíce. A byl čerstvý. Obrátila jsem se na břicho (protože jsem ležela na zádech), ale zajíc už o mně věděl. Dneska se to tu ale hemžilo zvěří! A další potrava s sebou by mi zajišťovala zdržení. Nechala jsem být zajíce zajícem. Kručelo mi v břiše, ale raději jsem nic z kořisti nejedla. Nejdřív nakrm smečku. Tohle bývalo jedno ze základních pravidel mé minulé smečky. I kdyby tady neplatilo, nechtěla jsem se dostat do štychu kvůli věci jako je hlad. Ještě nebylo poledne, takže jsem toho musela využít. Prozkoumej to tady, když uż tu si. Radilo mi podvědomí. Já, nechtěla jsem ho poslechnout. Ale něco mi říkalo, že znát okolí se vyplatí. A tak jsem kořist zahrabala do té kupičky trávy, kterou jsem přitiskla k zemi kamenem. Přece všechna ta tráva nemůže uletět! A když jsem byla hotova, zamířila jsem k zátoce.

>> Tichá zátoka

Jak jsem se tak vracela k myši, která zbyla na stanovišti už jako jediná, tak jsem ucítila další pach. Tentokrát to byl hraboš, který hledal novou potravu. Nebylo to daleko od území Mlžných plání. Instinktivně jsem se přikrčila a skryla se alespoň částečně do trávy a pomalu jsem se začala k hrobosovi plížit tak, jak to dělají divoké kočky. Hrabos o mně nevěděl. Byl celkem tlusťoučký a bezstarosný, vůbec o mně nevěděl. Asi nestihl spotřebovat zásoby na zimu, heheh. Bylo mi ho líto. Rychle jsem skočila a hraboš mi během sekundy skončil mezi zuby. Odnesla jsem svou kořist k hromadě a pak se během vydala k myši. Super. Pochválila jsem sama sebe. Měla jsem teď jednu myš a tlusťoučkého hraboše. Teda, ještě tu myš vyzvednout. Brzy jsem na kopeček dorazila a myš nasla tam, kde má být. Vzala jsem ji do zubů a rozběhla se zpátky, když vtu mě do nosu praštil kyselý pach nepřítele. Liška! Rozběhla jsem se k místu, kde jsem zanechala kořist a podestýlku a našla jsem tam to zvíře. Chtělo mi ukrast mou kořist! "Jedeš!" Zavrčela jsem a liška se staženym ocasem utekla. Dneska se to tu zvířaty jen hemží. Pousměju se. Možná už byl čas zvednout kotvy a zamířit zpět k území smečky. Nač ten spěch? Odpočiň si taky někdy! Radilo mi podvědomí. Vlastně mělo pravdu, musím si chvíli odpočinout.

Nějakou dobu jsem se plížila voňavou trávou a hledala kořist, ale nic jsem nenalezla. Jedinou možností byly ty laně, ale na ty jsem si nehodlala troufnout. Ještě by mě pokopaly. Nebyl čas tu ztrácet čas. Otočila jsem se a zamířila zpět. Tráva mi šustěla pod tlapkami, jak jsem klusem mířila k tomu kopečku, kde jsem zanechala úlovek a podestýlku. Slunce mi krásně hřálo kožíšek. Takových dnů moc nebude, uvědomila jsem si. Donutilo mě to k úsměvu. Když jsem došla ke svému stanovišti, byla tráva akorát suchá. Vzala jsem část nákladu do zubů, ale na kameni toho zbylo ještě hodně. Budu to muset vzít navíckrát. Povzdechnu si. Tohle zabere věčnost, ale nic jiného mi nezbývalo.
Několikrát jsem musela přeběhnout louku sem a tam, než se hromádka přesunula na kraj mlžných plání. Až nakonec jsem se vydala pro myš. Začalo to být hodně únavné, běhat sem a tam. Musela jsem ale brát na mysl i to, že tímto velice pomohu v údržbě smečky. Nakonec té podestýlky bude víc než dost, jestli se mi podaří ji všechnu přenést do úkrytu. Bude to chtít úkryt na somotnou podestýlku, heheh. Usmála jsem se.

Zanedlouho jsem doběhla do středu louky. Našlapovala jsem tiše, kdyby náhodou byla nějaká zvěř v mé blízkosti. A taky že byla! Nedaleko seděla myš a něco hrabala u blízkého kopečku, kde měla nejspíš noru. Často si říkám, proč jsou ta zvířata tak nepozorná? Byla jsem od té myši asi čtyři metry a můj pach nemohla cítit, protože vítr vál směrem od ní. To mi naprosto vyhovovalo. Třemi dlouhými skoky jsem se k ní bleskově dostala a prokousla jí ten malinký krček. Vlastně to bylo zbytečné, vždyť taková malá myš nebude pro kohokoli ničím víc, než zákuskem. Hlad odežene minimálně.
Když jsem se podívala k potoku dole, zřela jsem další možnou kořist, ale tentokrát jsem se do toho raději nepouštěla. Bylo to malé stádečko laní asi o pěti členech. Nebyla jsem sebevrah - pouštět se sama napospas těm kopytům jsem neměla v úmyslu. A navíc, nepřišla jsem lovit, to nebylo mojí prioritou. Jelikož byl ale krásný jarní den, tak nebude až taková vzácnost na kořist narazit znovu. Když už jsem ale tady, proč toho nevyužít? První povinosti mladá dámo. Ušklíbla jsem se a natrhala několik trsů čerstvé trávy. Udělala jsem s nimi skoro to samé, co s tím mechem - dala jsem ji na jeden velký placatý kámen, který ležel krásně na sluníčku. Dala jsem tam trávy asi tolik, aby vystlala čtyři pelíšky. To by mělo stačit. Kývla jsem si pro sebe. Teď už zbyvalo jen počkat, než bude ta tráva suchá tak akorát.
Než tráva uschne, mohla jsem se věnovat mojí oblíbené činnosti - lovu. Mrtvou myš jsem ponechala ve stínu toho kamene, kde se sušila tráva a sama se tiše plížila trávou té rozlehlé louky. Laním jsem se raději vyhla.

<< Mlžné pláně

Mlha začala řídnout a já jsem konečně vyběhla z nekonečné mlhy. Půda se mi pod nohami změnila ze staré uvadlé trávy na novou a čerstvou, což bylo znamení, že hledám na správném místě. Na téhle obrovské horské louce už jsem někdy byla, ale jen jsem ji přecházela. Teď se krásně zelenala pod svitem slunce. Zrovna tak, jako má zlatá srst. Sníh odsud už zmizel, jak by ne. Ale tráva zde voněla novotou. Jaro miluju. Všechno se probouzí a kvete, a ta vůně! V Jasperu nikdy nebyly zimy kruté a teplota tam nešla pod -12°C, ale shíh tam byl. Ráda na ty časy vzpomínám - ale teď jsem byla tady na Mois Grisu, v Daénské smečce. A byl to krásný pocit někam patřit. S klidným pohledem a mírným úsměvem jsem šla po té krásné čerstvé jarní trávě. Mířila jsem si to doprostřed - někam tam, kde byl potok. Tam by měla být tráva nejsuší. A i kdyby ne, není se čemu divit, vždyť ve vzduchu je dost vody. Tráva se proto musela náležitě vysušit. Trochu mi dělalo strarosti, jak do úkrytu dostanu tolik trávy já sama. Tyhle práce většinou nedělal jedinec. Alespoň, že dělám jen tři úkryty. Jestli budou chtít tedy Ciraell, Chlupáč a Caerax tedy zůstat, budou si muset nejspíš také dojít pro svou podestýlku. Jak Felicio říkal - každý si vystele pelech jak bude chtít - to znamenalo, že já asi vystelu pelíšek pro sebe, Enzoua a v neposlední řadě pro alfu. Stejně bude ale lepší přinést podestýlky víc - bude se nám lépe spát. Nebo se tím vystele další pelech.

<< Území Daénu

Mech jsem nechala na kameni schnout a vydala jsem se pro trávu, která byla tak důležitá pro dobrý spánek. Ani tady mi však stěstí nepřálo - mlha tu byla snad ještě neprostupnější a hustější. Stará tráva mě tu řezala a studila do tlapek, jak byla nasáklá vodou. A ještě k tomu jsem měla co dělat, abych se tu neztratila - teď, když se blížilo odpoledne však mlha trochu zřídla, což bylo jen dobře. Povrch tu byl značně nerovný - měla jsem co dělat, abych nezakopla o nějaký kámen, když jsem celkem rychle běžela. Chvíli jsem měla pocit, že se totálně motám v kruhu, ale pak jsem došla na místo, kde jsme včera potkali Ciru a Caeraxe. Ještě to tu starými pachy zavánělo, ale pomalu i tyto pachy vítr odnášel pryč. Teď mě napadla jiná myšlenka. Jak vyvolám magii? Bude mi brát na energii? Co vlastně taková magie země dělá? Týká se spíše hornin, či rostlin? Všude bylo hrobové ticho, jen tichý šum řeky byl z dálky trochu slyšet. Vůbec to tu nevypadalo živě. Vlastně mě napadala otázka: Proč alfy Daénu nevybraly území někde, kde je dost hojnosti?

>> Bull Meadow

<< Úkryt Daénské smečky

Jakmile se vynořím ze smečkového úkrytu, zapnu všechny smysly a tiše se plížím po pláni v poklusu. Vítr mi teda moc nepomáhá, ale alepoň mírně rozfoukává tu jinak neprostupnou mlhu. Osaměla jsem v mlze. Možná bylo dobře, že jsem zase měla jednou čas si utřídit myšlenky a užít si to ticho doprovázené jen zvuky přírody. Možná, že narazím na Kylea, jestli se teda šel projít. Pousmála jsem se a rozhlížela se po suché trávě. To zde bylo celkem těžké, protože mlha způsobovala, že tráva byla plná rosy a vody, takže by se musela dlouho sušit. Jelikož sníh taje i tady, tak bylo vody požehnaně. Musela jsem najít nějaký čerstvý suší flek.
Po chvíli bezvýznamného hledání suché trávy jsem to vzdala a pokusila se podívat alespoň po mechu. Samozřejmě, že mechu tady bylo více, ale byl vodou nasáklý zrovna tak, jako tráva. Tady se toho však šlo lépe zbavit a tak jsem natrhala pár trsů mechu a donesla je na blízký kámen, kolem kterého jsem před chvílí prošla. Když bylo mechu na kameni dost pro vystlání tří, možná i čtyř úkrytů, tlapkou jsem je mačkala ke kameni přesně tak, jak jsme to dělávali v Jasperu - mém minupém domově. Hodně jsem se tam naučila a tohle k tomu patřilo. Zbylá voda se po odvodnění rychle vypaří, když takhle krásně svítí slunce. Než byl mech připravený schnout, uplynulo pár minut a já jsem zase začala přemýšlet nad územím smečky. Vypadalo, že je docela malé a že se tu zrovna dvakrát moc zvěře nezdržuje. Mělo to však i výhodu, blízko byly vysoké hory.
Sušící se mech jsem nechala na kameni a dál jsem se pustila do hledání suché trávy, jenže ta tu prostě nebyla. Vadilo by hodně, kdybych v rámci úkolu opustila teritorium smečky? Pokud se nepletu, tak blízko je velká louka. Zastavila jsem se. Byla jsem přesvědčená, že Felicio mě za to neukamenuje a žádný zákaz nedával. Mám na to čas do večera, dokud se nepůjde spát. A podestýlku přeci stačí vyměnit tak jednou za týden, možná dva týdny, jako pyžamo. Teda když je práce pořádně odvedená.
A tak jsem rychle překročila staré hranice smečky.

>> Mlžné pláně

Oheň, páni. Nemá proto červené oči? Mávla jsem ocasem a pustila se do své práce. Nikdy by mě nenapadlo, že vlci budou mít magii podle barvy očí, a tak to pro mě bylo něco nového. "Tak země,
copak asi ta magie dokáže?" Řeknu tišeji spíš pro sebe, i když to Felicio mohl zaslechnout. Možná by to vysvětlovalo, proč se vyznám v rostlinách. Usmála jsem se a nesla vlhkou trávu z druhého úkrytu ven z jeskyně. Celkem mě zaráželo, že celou dobu byla moje radost do rostlin a léčivých bylin pravděpodobně způsobena mou vrozenou magií. Vypadá to, že se ještě mám co učit. Mois Gris a Daén se stal mým domovem a teď už se můj život přesunul sem. "Doufám, že už nechceš území smečky opouštět na dlouho, jestli vůbec," kývnu na něj uctivě a odložím ten chuchvalec trávy a mechu před jeskyni, ven. Pak jdu zpět k uklizenému úkrytu a tlapkou smetu poslední zbytky staré podestýlky, ktera teď už nepřekážela. Když jsem i tu vynesla ven, podívala jsem se dovnitř a pak i na alfu. "Tak já jdu natrhat podestýlku do pelíšků. Když cestou narazím na nějakou kořist, tak ji vezmu s sebou," usměju se. Přemýšlela jsem nad tím, jak Caeraxe, Cirru a Rauna Felicio nejspíš prožene, jestli budou chtít do smečky. Teď jsem ale pocítila radost. Radost z toho, že můžu přiložit tlapku k dílu a být součastí... I málo početné smečky. U Daénu to ale vypadalo nadějně. Zřejmě se brzy rozroste.
Poklusem jsem se vyrazila z úkrytu a ztratila se zrakům vlků v mlze.

>> Daénská smečka

Zprávy o Kyleově zmizení mě vůbec nenadchnou, ale teď můžu jen doufat v to, co Felicio říkal. Věděla jsem, že kdyby chtěl Kyle jít někam na dýl, tak by o tom řekl alespoň Feliciovi, když ne mně. Nebylo to moc veselè téma na začátek dne, proto jsem přivítala změnu. "Slyšela jsem, že vlci mají magie,
ale nikdy jsem nikoho neviděla ji používat," hrábla jsem tlapkou do kamenné podlahy. Byli tu i bohové, nebylo divu, že mohou existovat i magie. Tím jsem si to vlastně uvědomila: Mám i já svou magii? Jestli ano, byla jsem odhodlaná se dnes pokusit zjistit, co byla zač. Byla jsem ráda, že mi Felicio vybral nenáročný úkol na energii. Tento byl o trpělivosti a pozornosti, nic moc akčního na ráno. Okamżitě jsem tedy zamířila k úkrytu, kde jsem spala. Byla tam tráva suchá vlhká a stará a ve vedlejším úkrytu také. Hned jsem tlapou shrnula trávu na hromádku a vynesla ji před vchod, kde byl ještě Felicio. Došlo mi, že alfa chce dát Caeraxovi a spol. zkoušku, jako jsem ji dostala já. "A jak si se vyspal ty?" Nahodila jsem konverzačním tónem, zatímco jsem nesla další dávku staré podestýlky z jeskyně. Ostatní ještě spali, takže byl čas na rozhovor. Jak jsem starou podestýlku odlożila, zavětřila jsem. Ve vzduchu byl cítit mírný pach nějakého jídla, avšak také velmi starého. A také bylo cítit krasné jarní ráno. "Kde skladujete jídlo?" Zeptala jsem se klidně a šla jsem vyčistit další úkryt. Při cestě jsem se podívala směrem, kde asi byl sklad jídla - velice chytře umístěný v chladu, kde se jídlo jen tak nezkazí.

Ráno přišlo brzo. Spánek jsem potřebovala a teď mi byl konečně dopřán. Ani jsem nedoufala, že už budu členem smečky, až se dostanu ke spánku, ale bylo tomu tak a to mi zajistilo krásné sny. Ty jsem si však ráno nevybavila, kromě jednoho momentu - stála jsem tam někde v horách, v noci. Dál nevím.
Když jsem ráno zprovoznila spokojené tělo, nejdřív jsem se napila ledové vody a pak se šla posadit k Feliciovi. Zajímalo by mě, co se mu teďka honí hlavou. Zívla jsem a rozhlédla se po jeskyni. Vypadalo to, že Felicio je vzhůru už dlouho a nad něčím důleżitým přemýšlí. Pak jsem si uvědomila, že v jeskyni není něco v pořádku. Chyběl mi tu ten velký hnědas. "Dobré ráno... Kde je Kyle?" Upřela jsem své klidné oči na Felicia a pak se zadívala ven. Asi vstal dřív a tak ho Feli poslal něco plnit. Proto jsem čekala, že alfa k něčemu vyzve i mě. "Je to tu moc příjemné, jaký trik je v tom teplu?" Protáhnu si krk a ocas si úhledně otočím okolo tlapek. "Mám chuť něco dělat, neměla bych dojít třeba... Na lov? Nebo by to chtělo vyměnit starý mech a trávu v úkrytech. Zima se už pomalu chýlí ke konci a sníh taje. Někde na sluných oblastech by měla růst suchá tráva a mech se dá vysušit," nabídla jsem se a vzpomínala si na své léčitelské schopnosti. Lépe řečeno znalost bylinek. "Jak dlouho byla vlastně smečka... Nečinná?" Hledala jsem správná slova.

<< Mlžné pláně

Opravdu, území smečky bylo převážně v té zlověstné mlze. A území se zdálo celkem malé na to, že tady kdysi žila větší smečka. Hlavou mi vrtala otázka: Stačí území k uživení smečky? Nebo chodí lovit mimo území? Byla teď zima a všude byl hlad, takže bylo obtížné ulovit potravu. Zásoby v úkrytu zdálo se nemají, pochopitelně. Následovala jsem alfu obhlížejíc povrch území a svých pacek. Občas jsem se podívala na Kylea, který šel vzádu. Felicio mi zítra určitě ukáže území smečky - bude potřeba obnovit hranice. Nebo se půjde na lov? Přemýšlela jsem. Už jsme se blížili k úkrytu, ale mně byl v mlze stále skrytý. Byla jsem zvědavá, jak to uvnitř vypadá, taky jsem si byla jistá, że to tam bude pěkné.
A doopravdy, když jsme vstoupili do jeskyně, vypadal ûkryt Daénské smečky spíše jako jeden velký útulný pelíšek. "Tady je to pěkné!" Pochválila jsem to tam spíš pod vousky a rozhlížela se kolem. Sice tu byla zima, ale mě zajímaly spíše pelíšky. Sledovala jsem Felicia, jak někoho hledá, a pak jsem se sama dala do hledání dle jeho rad. Byly to výknenky ve skále a vypadaly útulně. Dala jsem se do prochazení a každý jsem řádně očuchala. Vypadalo to, že tahle smečka dříve měla hodně členů. Všechna tráva byla stará. Možná by se tu podestýlku hodilo vyměnit. Věnovala jsem úsměv Feliciovi a sedla si do jednoho pelíšku. Podestýlka byla stará a studená, a tak jsem vstala a předními packami jsem do ní začala hrabat - jako jsme to mívávali v Jasperu. Když jsem po pár minutách skončila, byla podestýkla krásně huňatá, jak jsem chtěla.
Překvapilo mě, že Fel si nešel lehnout do doupěte alfy a hlídal vchod. Taky mě překvapil ten nádherný pocit tepla. Když už mám své ležení kousek od alfovské nory připravené, ještě si zaběhnu se napít z jezírka v jeskyni. Ta voda byla dobrá! Pak už se odpotácím zpět do pelechu. "Dobrou noc," popřeju jim a obejdu si několik koleček, než se stočím do klubíčka.

Spalo se mi dobře - ráno jsem se probudila ještě před ostatními a hned jsem se se zívnutím protáhla. Pak jsem se tiše vydala k Feliciovi. Vypadal, že už nespí. Posadila jsem se vedle něj a chvíli tiše pozorovala počasí venku.

Když Felicio zavelel vpřed a pak si to namířil ke mně, poslušně jsem zvedla hlavu a vyslechla ho. Ciraell se zdála, že žádnou pomoc absolutně nechce a že si nechá pomoct jedině od Caeraxe nebo Chlupáče. Jak chce. Mě ale něco naprosto zaskočilo, naštěstí příjemně. Myslela jsem, že mi alfa Daénu dá hned nějaký úkol, ale tohle mě mile překvapilo. Měla jsem chuť začít jásat jako vlče, skákat do výšky a smát se, ale potlačila jsem to. Svoje nadšení jsem však nezvládala skrývat tak dobře a tak se mi i v té tmě rozzářila tvář přátelským úsměvem. Snad to ta tma alespoň trochu zakryla. "Děkuju," zmohu se jen na poděkování. Teď jako kdyby mi to vlilo nový život do žil - už nejsem tak utahaná a hledám jakékoli smítko, co by nás mohlo ohrožit, abych jo poslala pryč. Nepřeháněj to. Vlci z tvé bývalé smečky se taky nechovali jako paka. Varuje rychle podvědomí a já se s příjemným pocitem rozejdu plnit svůj další úkol.
Přemýšlení o svém místě ve smečce úplně zahnalo trable s mými přezdívkami někam do kouta, takže jsem si ani neuvědomila, že bylo mé jméno vyřčeno. Jen jsem se ihned zhostila iniciativy a rozhlížela se kolem, zda-li něco nebrání cestě. Rozhodla jsem se, že všechno se budu snažit plnit na sto procent. Zelenýma očima jsem proskenovala krajinu a rozešla se směrem k čelu skupinky. Vítr jsem teď i s deštěm zvládla odignorovat. Mé oči byly naštěstí dobré, stále mi dobře sloužily. Díky bohům, řekla jsem si. Mířili jsme do tepla a to se opravdu hodilo. Proč nebýt veselý?
Po chvilce obíhání a hlídání terénu jsem se rozhodla dát radu. "Občas jsou tu kameny, raději zvedejte packy," mávla jsem ocasem. Pravda je, že to tady bylo dost nerovné a tak by se o ty šutry dalo snadno zakopnout, tak bylo nutné cestující varovat. Poletíme, zapněte si pásy... Usmála jsem se. Cesta mě začínala bavit čím dál tím více.

>> Úkryt Daénské smečky (přes území smečky)