Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Na první pohled to může Doryu klamat, vnitřní zlomeniny nejsou zvenčí z dálky vidět. Le myšlenkové pochody Dor, o zranění Cirry vím.

Po návratu k naší skupince jsem hlavou kývla na Felicia, když mě pochválil. Vlastně jsem se už cítila jako právoplatný člen smečky. Chlupáč se odebral za svými a já jsem se postavila tam, kde jsem stála předtím. Byla jsem ráda, že jsme sem dorazili ještě než padla úplná tma, protože pak bych se tady v té mlze musela orientovat už jenom podle pachů. Bylo by těžší splnit úkol. A déšť mi v tomto počasí fakt moc nepomáhal, je mi zima. Hodím naléhavý pohled po Feliciovi a nemůžu si nevšimnout, že se taky mírně třese. Počasí na spaní venku fakt není a je čas jít na kutě, nedivím se jim. Jak tak dýchám, od čumáku mi jde mlhavý obláček. Někdy mi hustý kožíšek chybí, závidím těm ze severu, ale má to i svoje výhody. Už se těším na dlouhé dny léta. Na to je můj kožich stavěný.
Rychle se v situaci zorientuji a podívám se na Kylea, jestli přemýšlí nad tím, nad čímž přemýšlím já. Zda - li je smečkový úkryt doopravdy tak teplý a příjemný, jak Felicio povídá. Že by byl u sopky? Upřímně, v této krajině si moc nějakou teplou jeskyni představit neumím. Vypadá to, že území smečky fakt odsud není dál než pár stop, ale už dlouho tu nikdo nebyl. Pak se klidně podívám na Ciru a změřím si její zranění. Tohle není tak hrozné zranění. Dokázala bych ho vyléčit, ale potřebovala bych pár bylinek. Felicio ale říkal, že na území smečky jich moc neroste. Přemýšlím se soustředěným výrazem a opět se podívám na alfu, s nadějí v očích, ale ten to má zrovna namířené k Ciře, pomoct jí. Hledám další možný problém, se kterým bych mohla pomoct, abych se vyznamenala. Vlastně až teď si to pořádně uvědomuji - vypadá to, že smečka je dosti prázdná. Vzpomenu si, že Feli povídal něco o Enzouovi, ten bude pravděpodobně někde tam.
Abych tam jen nečinně nestála a dívala se, jak řeší cestu a Ciřinu nohu, udělala jsem pár kroků k nim. "Nemám nějak pomoct?" Optám se. Třeba pro mě taky něco zbude. Pořád mi v hlavě zněl seznam bylinek, které by Ciraell mohly pomoct proti bolesti. Bohužel asi bych se je musela vydat hledat a vypadalo to, že Fel už má na plánu něco jiného. Třeba se jít vyspat. To by mi taky vyhovovalo, ale byla jsem ochotná jít ještě něco udělat.

Tlapku prosím do země (kam jinam), děkuju :D

<< Tichá zatoka

Nějakou chvíli jsem se prodírala větší vrstvou sněhu, když už jsme se nořili do mlhy. Přišlo mi podivné, že se mlha zdržovala jen na jednom místě, ale nejspíš to bylo z nějakého důvodu. Představovala jsem si ûzemí smečky tady v mlze, někde tam víc u moře, a představovala jsem si úkryt smečky jako velkou jeskyni vyhloubenou vodou. Z mého přemýšlení jsem se vytrhla až ve chvíli, kdy mlha zhoustla a tak jsem dávala pozor, aby se mi Chlupáč neztrácel z dohledu. To trapné ticho se mi nelíbilo. Měla jsem chuť s ním mluvit, ale nevěděla jsem, co mám říct. A tak jsem prostě dál šla po sněhu. Všimla jsem si, že sněhu muselo trochu ubýt. Při cestě na tyto Mlžné pláně, když jsme šli od jezera, tak bylo sněhu víc. Že by se už blížilo jaro? To by prospělo mé zmrzlé srsti!
A tak jsem zbytek cesty trávila přemýšlením a hlídáním Chlupáče, kdyby se náhodou rozhodl utéct nebo se někde zdržet. Vypadal ale, že jde dobrovolně, za což jsem mohla být jen a jen ráda. Neměla jsem už energii trajdat po světě, potřebovala jsem si odpočinout. Únavu jsem skrývala, ale fakt jsem měla chuť stočit se to klupíčka v teplém pelechu. Naštěstí jsme se už blížili ke skupince, od které jsem se odpojila. Když jsem se vynořila z mlhy a zřela Felicia, Kylea, Caeraxe i Ciraell v pořádku, uklidnila jseme se. Podívala jsem se na Chlupáče a pak jsem se podívala na Felicia, jako kdybych žádala o pochvalu.

Když jsem si všimla vlkova nevšedního přístupu, obav přibylo. Trošku jsem váhala, ale bylo mi jasné, že musím vydržet. Byla jsem natolik přesvědčená ve svém počínání, že jsem byla ochotná udělat vše. Když jsem tak poslouchala Chlupáčova slova, byla jsem trochu zmatená, ale má tvrdohlavost vždycky zvítězila. "No, ano, měla jsem tě najít a přivést," přikývnu a upírám své zelené oči přímo do těch jeho. Sníh mi trochu zdobí srst. A vlastně je mi nepříjemně zima. Zima byla v Jasperu vždycky mírná, protože to byly jižní krajiny, ale tady měli hold výhodu ti se srstí přizpůsobenou zimě. Potlačovala jsem třes a několikrát jsem přešlápla, abych zimu alespoň trochu zahnala. Notak, neodmlouvej... Říkala jsem vlkovi v duchu, i když to nemohl slyšet. "Tak pojď," švihla jsem chvostem se zavrtěním hlavy a zařadila se vedle něho. Nepředpokládala jsem, že to tak bude, ale přišlo mi, že ten vlk to nemá v hlavě v pořádku. Šla jsem u něho a když jsme se pomalu blížili k mlze, trochu jsem zrychlila a přešla do klusu. Nech toho,
takhle se nepřemýšlí. Napomenula jsem sama sebe v hlavě a dál už se věnovala jen cestě a případným otázkám Chlupáče.

>> Zpět do Mlžných plání

<< Mlžné pláně

Přemýšlením nad mou budoucí pozicí ve smečce jsem se trošku zamotala v mlze, ale když jsem trhla hlavou z toho zamyšlení, už ta zpropadená mlha řídla. Chvíli mi trvalo, než jsem znovu zachytila Chlupáčův pach, ale teď jsem děkovala bohům za úžasný čich, který mi dali. Snažila jsem se jít potichu, ale sníh prostě křupal. Alespoň, že nemáš nadváhu, frkla jsem si pobaveně a dál šla tiše. Pach mého cíle sílil a já jsem si byla už napevno jistá, že jdu správně. Neměla jsem obavy, co by mi jen mohl udělat?
Posedních pár metrů v mlze jsem už málem ani nedýchala tím vzrušením. Vím, že kdybych hledala někoho neznamého, bylo by to těžší, takže jsem mohla zase být ráda za to, co vím. Plížila jsem se krajinou, jako kdybych chytala kořist. Mou kořistí teď byl ale vlk. A vlastně ani nebyl kořistí. Měla jsem ho přivést k jeho společníkům a sestře. A k mé alfě. Ucítila jsem závan vody a sama jsem si uvědomila, jakou mám žízeň. Když jsem však uviděla nápadný kožíšek toho, co jsem hledala, přivedlo mě to na jiné myšlenky. Co když se mnou nebude chtít jít? "Ahoj Chlupáči," řekla jsem a zastavila se. Doufala jsem, že si mě bude všímat a poslechne mě. "Hledá tě Cira, Caerax a alfa Daénské smečky, mám tě přivést, tak pojď," dodám s pohledem mile upřeným na něm. Byl vlastně hrozně roztomilý.

Chvíli se mi nedařilo odhadnout situaci, protože z Feliciovy tváře jsem nedokázala nic vyčíst, ale bylo mi jasné, že Caeraxovi ani Ciraell nedůvěřuje. Možná bylo dobré, že jsem je znala, i když od vidění, jelikož pro mě nebyli takovým překvapením. Kdybych potkala cizího vlka, asi bych byla více obezřetnější. Vždy můj přístup k vlkovi vyvolával první dojem - i když vím, že je to špatně. Významně se podívám do očí Feliciovi. Ach, ten pohled... Vzpomenu si a odvrátím pohled zrovna v moment, kdy domluví. "Přivedu," přesvědčím ho slovy tiše a už se otáčím k odchodu. Pro mě byla jeho slova jasným signálem pro to snažit se - měla jsem teď šanci ukázat, že budu správný člen smečky. Ty časy alfovství jsou pryč. Je čas vyskoušet si život ve smečce z jiné perspektivy, zamyslím se a lehce se usměju, když se obracím od všech zde a ztrácím se jim v mlze.
Sníh mi pod tlapami křupe a když se na ně tak ve tmě koukám, tak si uvědomuji, že už nejsou zablácené. Moje srst má úžasnou samočistící schopnost, olíznu si pyšně čumák. Trošku mi cestou od jezera vyhládlo, ale teď mám povinnost. Na chvíli se zastavím a zavětřím. Pokouším se rozpomenout na Chlupáčův pach, který hledám a úspěšně. Tiše se vydám po pachu toho vlka. Přivedu ho. Jsem ochotná plnit rozkazy alfy. Proč? Protože vím, jaké to je. Vím, že když někdo neposlouchá, má z toho alfa jen zbytečné potíže a nervy. Možná je to výhoda pro mě i pro vlky, kteří se mnou ve smečce budou.

>> Tichá zátoka

Zrovna jsem přemýšlela nad faktem, že mě vlastně Caerax, Ciraell i Chlupáč znají pod mou přezdívkou, když jsem na ně v mlze narazila. Pravda, neznala jsem se dlouho, ale bylo mi příjemné je znovu vidět. I když to asi nebylo oboustrané. Ciraell měla k mé maličkosti rezervu a já se jí nedivila. Navíc byla zraněná.
Pak už jsem byla raději zticha, abych něco nepokazila. Stála jsem rovně, ale mé přední nohy byly mírně pokrčené, jako kdybych se chystala skočit. Ani jsem si neuvědomovala, že můj ocas je vodorovně k tělu. Poočku jsem sledovala Felicia i Kylea. Možná bylo tohle všechno zbytečné. Teprve nedávno jsem se rozhodla představovat se svým pravým jménem a měla jsem štěstí, že jsem to stihla zrovna do doby, než jsem se seznamila s alfou Daénské smečky. No, asi bych mu to těžko vysvětlovala. Upřímně jsem ale Felicia tak dlouho neznala, ale viděla jsem ho naštvaného, a ten byl. Je jasné, že je silný jak po fyzické stránce, tak po psychické, když dokáže fungovat bez ohledu na to, že přišel o vlče, které mu bylo svěřené. Felicio měl můj obdiv a respekt, a myslím, že kdyby vydal nějaký rozkaz, poslechla bych. Jako to dělají členi smečky.
Musela jsem rychle přemýšlet, jak Ciře vysvětlit to s mou přezdívkou, protože mi bylo jasné, že ona nejspíš nebyla ten typ, který nad tím mávne packou. Byla jsem už celkem ráda, že jsme blízko území smečky, ale slova Caeraxe mě vyvedla z míry. Zachytila jsem Felíciův starostlivý pohled. Hledá Chlupáče. Měla jsem šanci konat a činit se a té jsem se musela chopit. Možná by Felicia uklidnilo, kdyby tu Chlupáč byl. Takhle vlastně může odkudkoli zaútočit a nikdo si ho nevšimne. Udělám pár krátkých kroků k Feliciovi a s nečitelným výrazem na tváři se na něj podívám. "Mám se po něm podívat?" Zeptám se nahlas, i když byla otázka směřovaná jen k Feliciovi. Teď jsem mohla svého budoucího alfu uzvrdit v tom, že jsem užitečná. A Chlupáč nemohl být daleko.

<< Common forest

Musela jsem se zamyslet nad tmou, ale ze slov mých společníku jsem si vyvodila, že tma je téma na rozhovor opravdu zbytečné, alespoň teď. Chvíli jsem zadumaně hleděla na své tlapky, než jsme se dali do běhu. Běh miluju - je mou součástí. Když se loví ve velkém, nejsem ta, co kořist strhne, nýbrž ta, která kořist zažene do kouta. Když lovím menší zvířata, někomu bych se možná zdála spíš jako kočka divoká, než vlk. V tomto případě normálně využívám strategii plížení, jelikož na to je má postava přímo stavěná.
A jak tak běžím, míhá se kolem mě les, který už znám. V mysli si území toho dříve neznámého Mois Grisu mapuji do celku. Znalost se může hodit - to vždycky říkavala moje matka. Snažím se držet krok s alfou mé snad budoucí smečky, ale zjišťuji, že ten velký oranžový vlk je nejen silný, ale i velice rychlý. Bylo těžké s ním udržet krok. Několikrát jsem málem nabourala do stromů a keřů, ale vždycky se to mým obratným tlapkám podařilo vytočit a tak jsem dopadla dobře. Při běhu se i dobře přemýšlí, ale vlk musí být pozorný. Přemýšlela jsem o Kylem a jeho projevu. Občas jsem se podívala, kde je.
Když jsme se dostali ven z lesa, už jsem věděla, co nás čeká. Vlezli jsme do mlhy, která byla celkem hustá a kde kdo by se tady v ní mohl ztratit. Nepřestávám doufat, že už jsme u území smečky. Ale nevypadá tak. Zavětřím a hned zachytím několik vlčích pachů. Chvíli jsem po běhu oddechovala, ale nakonec jsem vrhla jeden napjatý pohled na Felicia, protože pachy mi přišly povědomé. Vždyť ty už jsem někde cítila! Rozhlédnu se kolem a nervózně přešlápnu. Pak mi to došlo. "Vždyť já ty pachy znám, znám ty vlky," řeknu Feliciovi naléhavě a pak udělám to, co se po mně chtělo. Někde tady v té mlze byla Ciraell, Caerax a vypadalo to, že i Chlupáč. Potkala jsem je jestě než jsem se seznámila s Kylem a Feliciem.
Jako Felicio jsem naklusala, ale můj pochod byl těžko slyšitelný, jelikož jsem opatrně našlapovala. Připadala jsem si jako na lovu - jako na lovu kořisti, ve smečce. Když pachy zesílily, byla jsem si už pevně jistá, o koho se jedná. Proto jsem si už v paměti vybavila kožísky. Chlupáč s nimi ale nebyl. "Caerax? Ciraell? Kde máte ehm, Chlupáče?" řeknu celkem tiše, když konečně spatřím jejich siluety. Šla jsem z prava, proto jsem se dostala tam, kde mám být. Jestli mí společníci šli také tak, jak jsem si myslela, že půjdou, tak bychom měli teď mít vlky obklíčené, jako nějakou kořist. Vypadala jsem překvapeně. Byla jsem však ve střehu.

Dorya je jasná! Stále máme zájem.

Kyleovi daruji jeden ze svých milých úsměvů a krokem pokračuji směrem, kterým nás alfa vede. Ještě chvíli se nečitelně dívám na Kyleho, než se znovu začnu dívat pod své vlastní tlapky. Tlapka stíhá tlapku a mé uši napjatě poslouchají každý zvuk v okolí. Zaznamenala jsem i pach divočáka, avšak ten už se zdál býti starším. Bylo to možná divné, ale strčila bych za to tlapku do ohně, že jsem zachytila i pach dalších vlků, a to nebyly ty Ciry, Chlupáče ani Caeraxe. Ovšem i ty byly velmi staré a slabé, proto se mi je nepodařilo identifikovat.
Slunce pomalu zapadá, ale Feliciova slova beru trochu jako urážku. Bát se tmy? Jsem přeci vlk! Nenápadně švihnu ocasem. "Kdo ví, co nás tady čeká. Byl jsi světkem, že bohové existují. Nebo alespoň Iris. To znamená, že zde může být cokoliv," pokrčím nad tím rameny a zrychlím krok. Když Feli zavelil k běhu, byla jsem celkem příjemně překvapená, jednou za čas to přeci nějakou změnu potřebuje. A přeci jen, třeba je to další zkouška. Zamyslím se, ale to už se mé zablácené tlapky rozběhnou vpřed přímo za Felem. Jestli mají v táboře doopravdy vodu nebo řeku, první, co udělám je, že se řádně umyju.
Běžím za oranžádou, ale pachy kolem mě pomalu matou. Mám co dělat, abych se vyhnula některým klackům po cestě, ale problém to s mým obratným tělem sál nebyl. Jednou jsem i běžela na úrovni Felovi hlavy, když jsem skákala ze kmene na kmen zajímavých stromů. Krajina se celkem rychle měnila, a mně došlo, že i tady jsem už někdy byla.

>> Mlžné pláně přes Zauberwald

<< Laica Mar

Sklesle kráčím dál s hlavou teď trochu čistější, než před chvílí. Jsem ráda, že Felicio nebral má slova úplně na lehkou váhu a tak je i mně teď líp. Sice jsem stále uvnitř zarmoucená a hluboce zamyšlená - možná jen jdu s hlavou u země a nic okolo sebe neposlouchám. Dívám se jen na své tlapky a na ten lesní bahnitý sníh. Jakmile Felicio začne podruhé, střihnu ušima a se zájmem ho poslouchám. Bohyně určitě věda, proč to dělá. Bohové nedělají ty hloupé vlčí chyby. Odpovím si a zadívám se na nebe. Že Iris? Byl k tomu důvod. Ty jsi jen chtěla,
aby se Shay měla dobře. Ale já myslím, že tvoje moc se vztahuje jen k tomuto ostrovu. Jistě jsi Shay musela předat do správných pacek jiného boha, který nad ní bude bdít. Ty si taky hlídáš své Mois Griské stádečko oveček a hlídáš je. Nakrátko sklopím uši k hlavě a podívám se před sebe. Tak přeci jen se mi to nezdálo, tento les přece já dobře znám. Vzpomenu si na Chlupáće, Caeraxe a Ciraell, se kterými jsem se potkala. A kdo ví, třeba se ještě někdy setkáme. Nad tou myšlenkou se usměju.
Po dalším tichu přijde opět Felicio, který to divné ticho prolomí s pravdou. Dívám se na něj a ohlédnu sekrátce i po Kylovi, jestli to chápe. To, co povídá mi tak nějak nejde přes pysky, ale věřím mu. Jen při tom 'měla v tom packy bohyně, nebo jiné nadpřirozené síl,' se mi srst na temeni vztyčí zájmem. Při zmínce o smrti Cinteriona - toho alfy, to muselo být pro všechny členy smečky těžké. Na mysl mi přišla jen jedna věc, a to jak se Felicio stal alfou? Rozhodla jsem se však teď tím nezajímat, aby to nevyznělo neslušně. Jakmile Felicio domluví, zvednu svojí hlavu s pohledem plným naděje. "Jsem ráda, žes nám to řekl," povím klidně.
"Tak to bychom si měli pospíšit," mrsknu ocasem a držím s Kylem a Felem tempo. Přeci nechceme přijít pozdě. A kdyby tam ani ten Enzou nebyl, tak bych řekla, že to Felicia už zlomí úplně. "A Felicio," otočím se na něj ještě jednou s klidným pohledem. "Bohyně určitě měla důvod si jí vzít," zakňučím a dívám se na oblohu. Mám takový pocit, že brzy bude tma a to bychom se měli dostat na území co nejdříve. Jeden nikdy neví, co potká. Vrhnu starostlivý pohled na Kyleho, jestli jsem něco neřekla špatně.
Ještě chvíli jdu vpřed, než mi přes čumák zavane pach Chlupáče, Ciry a Caera. Sic je slabý, ale mám takový pocit, že odsud nebudou daleko. Udělám krok ke Kylemu a pošeptam mu do ucha, jen aby to slyšel on a Felicio ne. "Těšíš se? A... máš mě opravdu rád?" Když se vymáčku, je mi líp a na Kylově odpovědi mi záleží.

S hrůzou v očích zírám před sebe. Co se to teď vlastně stalo? Nevím. Jen nehnutě stojím a s otevřenou pusou se dívám před sebe tam, kde ještě před chvílí stála Shay. Pusu zavřu a vrhnu soucitný pohled na Felicia. Sice jsem tu vlčici neznala, ale vím, že to pro něj dost znamenala. Smutně se podívám na něj a zpět. Něco na tom bylo hrozně podivné. Stresující. Magické. Jistě za to mohla bohyně. Mé myšlenky se také záhy potvrdily z úst Kyleho. On ji viděl. Pn ji jistě viděl i slyšel a ví, o co gou. Proč? Stáhnu uši k hlavě a skloním ji. Tohle se mi nelíbí. A jestli se z tohoto Felicio, ten alfa zblázní, tak jsme asi skončili. Je silný. Zvládne to. A ty musíš taky. I Kyle. Řekl jí vnitřní hlas a přemýšlela, jak Felicia uklidnit. Takže on nebyl Shayin otec? No, asi k ní měl důleżitý vzsah opatrovatele. Vyzařoval z něho vztek, jakoby mu Iris náhle vyhlásila válku. Potřeboval se uklidnit.
Udělám pár kroků jeho směrem a hlavu drżím nízko, než se mu podívám zpříma do očí. Trochu se mi znovu zatočí hlava, ale s tím už jsem seznámena a položím svou zlatou hlvu na jeho hruď, jako kdybych se zlehka opírala hlavou o stěnu. "Já si nemyslím,
že bohyně by jí zabila," řeknu chlácholivým hlasem jen tak, aby to tak akorát slyšel. "Třeba její matka nezemřela a Iris Shay prostě vzala tam,
kam patří," pokračuji, "bohové jsou spravedliví.
Nedělají to, co nemá nějaký důvod nebo něco, kým by někoho ranili." Z očí se mi roní slzy. Jen pár, pak to zastavím, tohle dělat nemůžu. Zase se od velkého vlka odtáhnu a podívám se mu do očí. "Jsi alfa," špitnu s hlasem, ve kterém může cítil naději. "A smečka bývá se svým velitelem. A Shay by si určitě přála, aby jsme šli dál." Řeknu už hlasitěji. Vypadá to, že alfák přeci jen svůj smutek a i vztek umí hodit za hlavu a jít dál. Přesně tak. Pochválím ho v duchu a vydám se za ním. Za mým budoucím alfou. Nebo uż přítomným?

>> za Felem

Tak, zase se účastním!

Nadšeně pokračuji v poučování Felicia o jednotkách délky. Je podivuhodné, že to neví a totálně nechápe o čem mluvím, ale alespoň já si zopakuji to, co mě kdysi maminka učila. "No, je to dobré třeba při lovu nebo dlouhých cestách. Když potřebuješ něco ulovit, musíš mít odhad, jak dlouho dokážeš rychle běžet a jak blízko se tedy musíš ke kořisti přiblížit." Mluvím nahlas ze své vlastní zkušenosti. "A při cestách potřebuješ vědět, na jakou vzdálenost máš sílu, pokud máš s sebou vlčata nebo slabé členy smečky, vyplatí se vědět vzdálenost," dokončím s úsměvem nad tou představou a dál poslouchám jejich řeči. Je modrá, musíme jí najít.
Navíc má ta Shay červené znaky, pokud se nepletu... Střihnu ušima.
Běžím dál za nima, no, vlastně jen tak tak se stačím držet po boku velkého alfáka. Mlčím, tu Shay vlastně ani neznám, ale už tu puberťačku dobře vidím. Proč se nedívá k nám? A proč mám pocit,
že tu něco nehraje... Stáhnu uši k hlavě a obratem zastavím, aż se kolem mě rozstříkne sníh. Proč jsem zastavila? Krátký záblesk mne celkem dost oslnil a musela jsem na pár sekund odvrátit svůj zrak jinam. Když jsem se však otočila, už jsem neviděla ani Shay, ani to světlo.
Co se to stalo, kam ta vlčice zmizela? Svěsím hlavu a jen tiše hlesnu: "Shay?" Co se s ní stalo? Co se s ní stalo?! Dívám se před sebe, jako by tam stále byla a dívala se na mě. Nehybně stojím, poslouchám Feliciovo smutné vytí. Nevydrżím to dlouho, a taky se k němu svým líbezným vytím připojím.