Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Bad

Na svém krku ucítím čumák oranżového a tak nějak se mi uleví. Nezoufej. Řekla jsem si sama sobě a odhodlala se k úsměvu. Něco mi říkalo, že má Felicio svým způsobem pravdu. Život jde dál. Nemůžeš nic dělat. Otočila jsem se za Kylem, který právě sprintoval pryč za zajícem, což mě celkem dost vytočilo. Hele, proč najednou běhá? Před chvílí ještě spal, ne? Lehce se nad tím zamračím, ale pak se usměju, protože jsem ráda, že se ten hnědáč probral a mám ho zpět.
Kyle se jaksi odvážil k slovům o Mois Griské bohyni, což jsem mu nepopírala, jen jsem byla trošku zklamaná, že poje znalosti takovou váhu neměly. Věděla jsem to dopředu - čemu se tedy divit. Nic jsem na sobě teddy nedávala znát a pokračovala za Feliciem směr smečka. Ano, je to tu, konečně se vydáme do smečky.
Poněkud mě překvapilo, že alfa nezná americké jednotky dèlky, ale vlastně jsem se neměla čemu divit. Držela jsem se mu po boku, abych dobře slyšela, o čem mluví. Hle, alfák uhodl - tak ale čemu se divit - což mě překvapilo. Vidím, že mě zde čeká dalších překvapení spousta. Jak tak správně tipnul? Zadívám se na oblohu, odkud teď už vločky nepadají, ale sněhu je tu pěkná kopa. Zadívám se k prostředku zasněžené louky a náhle mi to něco připomíná. Nebyla jsem tu už někdy? "Neznáš? Tak teď už znáš. Ještě mě napadá,
že by jsi mohl znát jinou jednotku délky, třeba... palce, stopy nebo metr." Zamyslím se a pokračuji v debatě. "Pak je ještě takový ten kiholetr, ne, jihometr. Ne! Kinometr?" Trošku se ztrácím v té dvounožské vědě. Vím, že jsem toto vídala napsané na cedulích v Jasperu, ale žádná velká věda to určitě nebyla.
Zpozorním, když zjistím, že někoho hledáme. Shay? Zatvářím se zmateně. To je jistě to modré vlče, co s Feliciem bylo u jezera. Asi ji poslal sem? Jestli ale nedošla dál... Poklusem běžím sněhem, ale tlapky se mi do sněhu nepříjemně boří. Naštěstí asi ne tolik jako mým společníkům - jsem poněkud lehké váhy, pokud vím a vidím, to lze soudit z jejich vzrůstu.

Srdce mě zabolí při vzpomínce na mojí rodnou smečku, kterou jsem musela opustit. Możná jsem mohla vypadat poměrně nepřítomně, ale zase jsem se probrala a vynasnażila se alfovi odpovědět na veškeré otázky. Naštěstí jich nebylo mnoho, ale vybral si právě takovou otázku, na kterou jsem ani já pořádně odpověď neznala. "No... Možná jsi je nikdy neviděl, to je možnè... Naši rezervaci v Jasperu napadli zlí dvounożci, kterým se říká lidé a my jsme byli zrovna na velkém lovu. Když nás lidé objevili, vzduchem lètaly nějaké rychlé vosy, které nejspíš některé členy zasáhly, ale co vím jistě, že zasáhly mě. Snażila jsem se členy smečky uklidnit a uklidit je do bezpečí, ale nastala panika a navíc sem tam pobíhali vyděšení losi a já jsem nějakým záhadným způsobem usnula. Pak jsem cítila vodu... A pak jsem se objevila na takových mělkých ostrovech, tady na Mois Grisu a nějakou dobu to tu celé zkoumala. Co se ale stalo se smečkou moc nevím, jestli bohové vyhověli, tak se alfování ujal můj mladší bratr... Kdybych tehdy věděla, co dělat a jak se vyhnout pohromě, tak bych byla možná ještě tam." Domluvím a stáhnu hlavu dolů, zase jsem toho řekla moc. No, nevadí, je to alfa, bude chtít vědět všechno. Se smutným výrazem ve tváři se na něj po jeho další otázce podívám. "Znáš to. Snažím se," odpovím mu tiše a omluvně se usměju, že jsem toho tentokrát víc neřekla. Podívám se na Kyleho, který už vstává a nad tím vesele zavrtím ocasem. "Kolik mil to tak je odsud?" Zeptám se ještě Oranžády a rozejdu se směrem, kam ukazuje. Vůbec netuším, že se zde udávají jednotky jinak.

>> Laica Mar

Ještě jednou moc děkuji za akce! :3
A procenta prosím rozdělit takto:
Do síly 11%
Do rychlosti 10%
A do vytrvalosti 10%
Tlapičky samozřejmě do země...

Když přijde řada na Feliciovu otázku o mém postavení v rodné smečce, ponořím se tak nějak do svého světa a na chvilinku vypadám nepřítomně. Vzpomínám na ty dobré časy, kdy jsem sama vedla smečku a posmutním. Uši stáhnu k hlavě a tu svěsím dolů. "Byla jsem alfa. Proto jsem se tě ptala, jak cítíš alfování ty," řeknu tiše a podívám se mu krátce do očí.
Trochu se zarazím, když mne opět jmenuje jako partnerku Kyleho. Na tváři se mi objeví nesouhlasný úsklebek, ale pak se podívám na Kyleho a zase zpátky na Felica. "No, boj není moje silná stránka. A hádkám se vyhýbám, když je to možné," pousměju se. "Řekla bych, že ano, ale neznám ho tak dlouho, abych jeho povahu dokázala přesně převyprávět. Ale řekla bych... Že je to veselý a hravý vlk, co má rád společnost," povím, co si o hnědákovi myslím. Snad jsem neřekla nic špatně. Otřepu ze sebe sněhové vločky a pak se zvednu. Udělám pár kroků ke Kylemu a strčím do něho něžně čumákem. "Tak už vstávej." Otočím se k obloze a dívám se, jak vločky padají dolů. Taková kosa. Kdo za tím stojí? Odfrknu si a zase stočím své zraky na Felicia. "Pravda pravdoucí, vždyť už jso vlastně teď někdy Vánoční časy, pokud se nepletu... Tak kudy?" Zavrtím ocasem a piusměju se.

Ke kreslení jsem jsi po dlouhém přemýšlení vybrala popis od Blinda:

Na první pohled se vám tento vlček může jevit jako docela obyčejné vlče. Pokud by jste jej potkali, nedokázali by jste jej rozeznat od jiných. Střední vzrůst, úžasné oči, barvy trsů trávy - zelené, které dokáží uhranout nejednoho vlka.
Jeho srst je bílá jako sníh, v některých místech lehce našedivělá.
Uši má docela krátké, špičky lehce našedlé. Vevnitř šedorůžové, jako každé malé vlče. Nosík má černý jako uhlík a dokáže jím vycítit každého hodného vlčka na sto honů. Jedna z mála zvláštností na jeho hlavně jsou malé červené tečky pod očima. Není jich příliš a tvoří zajímavou mozaiku. Krk a břicho má také lehce našedlé, stejně jako spodek svého ocasu.
Okolo krku mu visí červená šála se zajímavými zelenými vzorečky a podél celé levé přední tlapky se mu obtáčí červeno-zelené světýlka, která blikají ve tmě.
Zvláštností na tomto malém vlčkovi je ta, že kdykoliv chce, na zádech si dokáže pouze pomocí myšlenky vytvořit malá křidélka, sněhově bílá, péřovitá a načechraná.

A co jsem stvořila? Tady:


Plné rozlišení: http://nd02.jxs.cz/712/306/ec76386315_104713837_o2.png

U nich mohou vlci běhat a prát se na náměstíčku? Co to je? OK. Nebudeme se s tím zabývat. Vlastně jsem ani pořádně nevěděla, proč jsem tuto otázku položila, ale její účel byl asi prolomit to trapné ticho. Z řečí toho alfáka jsem usuzovala, že nevede moc velkou smečku, odhadem bych to tipovala tak na +- 10 i s ním. "Když si to tak vezmeš, tak když se někdo pere nebo běhá po náměstíčku, je to projev neúcty k alfě, u nás to bylo zakázané taky kvůli posvátnosti místa..." Zamumlám celkem tiše. Oklepu se od vloček, kterými byla má světlá srst posetá a poslouchám dál. Hádky? Jak ho to napadlo? "Jen když se mi to hodí," lišácky se usměju, ale hned kladu tvrzení proti tvrzení. "Jasně že ne, to není moje silná stránka." Dodala jsem rychle. Jsem nanejvýš předvědčená, že má řeč byla vždycky něčím, co dokáže uklidnit. A mé diplomatické schopnosti - ty taky přijdou k užitku.
Felicio i Kyle si můžou všimnout, že se nepatrně třesu zimou. Ne - zimu nenávidím a je to má slabina, čehož si jsem vědoma. Tu jsem ale teď opravdu nechtěla dát najevo, to by byl pocit slabosti, a tak jsem se snažila třas mírnit. Když ten sníh tak studí!
Zvednu se a potlačím pšíknutí. Že bych byla zase nastydlá? To ne! Jen to ne! Ne teď a ne před Vánoci... Poslouchám, jak to Feli cítí. Smečka je bezpečí.

Sedím a poslouchám Feliciovo vyprávění o území. Tak přeci jenom se rozpovídal! Tak pláň s mlhou plnou magie říká... Přes něco takového jsem šla! Hned mě napadlo mu to říct a pochlubit se, ale nevyšla ze mě ani hláska. Trochu sama sebe podezřívám, jak začínám být vlézavá a ukecaná. To přeci nejsem já!
"To je dobré," řekla jsem skoro neslyšně. "Je u vás zakázané běhání a praní na náměstíčku?" Zeptám se hlasitěji. Jestli tady ne,
tak tam, kde jsem žila, tak ano...
'...určitě na tom zapracuju.' Tak počkat. Přeřekl se, nebo to myslel vážně? Jak jsem zjistila, stačilo už jenom chvíli čekat, než šla pravda ven. A jestli mi Felicio nelhal, tak mne to celkem nadchlo. I když, musím říct, že i alfové mají podivné koníčky, ehm, jako třeba já... Ale na Felicia by post alfy i seděl. Dokázala bych si tohoto veklého vlka představit na vůdcovském kameni, jak pod ním sedí celá jeho smečka. Docela živě jsem si tohodle údajného alfáka dokázala s tou jeho ohnivou srstí představit jak loví nějakou laň, tak jako cukr v čaji. Rozhodla jsem se rychle - a snad správně - že budu Feliciovi věřit a tak se s mírně otevřenou pusou usměju a trochu vrtím ocasem, abych dala najevo svůj obdiv.
Kouknu se na oblohu. Je fakt už čas jít. Své zraky pak krátce stočím na Kyleho a šťouchnu do něj čumákem, jestli už nechce stávat. Sníh pod mými tlapami je studený, ba ne, až ledový. Když vidím, jak se z nebe snáší vločky sněhu, vybavím si krásné kouzlo Vánočních časů. Připomíná mi to naději - protože je naděje, že tyto časy strávím i s Kylem ve smečce. Na mè tváři se objeví mírný úsměv. Já nevím proč. Mám radost z toho... Z čeho? Co je to za pocit? Bezpečí? To už bych věděla!
Podívám na na jezero. Zase ta zlá ledovka. Může být zrádná! A pod sněhem pichlavé jehličí. Hm, vypadá to, že zima bude dlouhá a krutá. Takové ty červánky asi dneska večer neuvidíme, co? Škoda...
"Jaké to pro tebe je, být alfou?" Zeptám se spíš tak dodatečně. Jiné smečky než tu naši jsme v našem kraji neměli, a tak mě zajímá, jak to cítí alfy ostatních smeček. Mají to tak, jako jsem to měla já?

S neutralním výrazem ve tváři se dívám na Kyleho. Sice bych se normálně dívala do očí vlka, s kterým mluvím, ale Feliciův pohled byl víc než nepříjemný. Skoro žádné rostliny? Co pak kořist? Podivím se v duchu a moje uši se napřímí, jako by čekaly podrobnosti. Krátce zastříhám ušima, když uvidím něco malinkého se mihnout v lese, což mě mírně popletlo v mém přemýšlení. Mé smysly mě nikdy nezklamou. Usmála jsem se v duchu. Podle Feliciových slov jsem čelala, že mluví o nějakých horách. Smečka je v horách? "Území smečky je tedy v horách, na louce...?" Položila jsem otázku. "A co kořist? Jaké jsou na území podmínky k lovu, smečkové zákony?" Dodala jsem. A ještě jednou jsem otevřela tu svou zvědavou pusu. "A ještě jsi mi neodpověděl na včerejší otázku." Že by se jí vyhýbal? Ale notak, už přestaň! Copak jsi toho už neřekla dost?
Na slova o buzení Kyleho jsem tak nějak pokývala, jakože rozumím, ale pak se mi na tváři objevil starostlivý výraz. "Měl by se pořádně vyspat."

Zpočátku to vypadalo divně. Zdál se mi podivný sen, který vedl k zamyšlení.
Bylo to jako vidět se v zrcadle. Koukala jsem na sebe samu. Ta vlčice měla černý kožich, pár zářivě zelených fleků na rameni a na čele nádhernou pravidelnou hvězdu. Na krku jí visel řetízek, který b,l pravděpodobně nějaký dar-dar-dárek. - a o co víc, ona měla křídla jako pták! Vypadala úplně jako nějaký boží syn.Tohle nejsem já. Já mám zlatou srst. Na koho se to dívám? Pohla jsem se krok doleva. Vlčice to zopakovala. Pak krok doprava. A znovu. Asi jsem na sebe musela vzít podobu něčeho nového a podivného. Otočila jsem se. Vypadalo to, jako kdybych stála na ničem, všude okolo byly jen a jen hvězdy. A to kouzelný zrcadlo, hehe. Celý vesmír snad tu byl. A ještě jedna věc - bílé tečky, které se stále přibližovaly. A rychle. Bílé jako snížek.
A pak se sen změnil. Vlastně ne - s trhnutím jsem se probrala brzy ráno, když ostatní ještě spali. Fuj,
to ale mrzne! Otřepala jsem hlavou a tiše se dostavila k jezeru. Začala jsem přemýšlet o tom podivném snu, ale brzy jsem to pustila z hlavy. Začala jsem přemýšlet o Kylem - dýchal, vypadalo to, 6e ho bohové nakonec přeci jen ušetřili. Díky bohu! Zavrtěla jsem ocáskem a podívala se do vody. Vypadalo to, že má srst pomalu s příchodem zimy světlala. Krátce jsem se ledové vody napila a pak se vydala zpět. Opět jsem zaujmula své místo po boku Kyleho a ne a ne znovu zamhouřit oči.
Hmm, žranice. Pomyslela jsem si a usmála se. Jestli mě fakt Felicio odvede do smečky, Kyle se určitě těší právě na ni.
Znovu jsem usla, i když ne na dlouho. Už za svítání mě zbudil Felicio a já si rozespale zívla, ale už jsem byla stejně probuzená tím mrázem. "Dobre, dobré ráno." Pozdravila jsem celkem tiše a podívala se na spícího hnědáka. "Doufám v to. Máte na území smečky nějaký úkryt, popřípadě léčivé rostliny a čistou vodu?" Zeptám se spíš tak pro informaci.

Už jsem jen potichu zírala do krajiny a přemítala, co by se stalo, kdyby Kyle přeci jenom zemřel. To se ale nestane! Už od mého narození jsem věděla, že moje úloha na zemi je pomáhat ostatnín, dělat jim společnost a přátelit se. Kyleho sice znám teprve pár... Týdnů? Ale i tak je mi ten vlk celkem sympatický. Ten šťastný den, kdy jsem ho poznala, mi bylo jasné, že má úloha života je pomáhat mu, dokud to bude potřebovat. Teprve tenhle den jsem si uvědomila, že celou dobu jsem vlastně měla být zde, kde mne potřebují, vlastně k alfování smečce jsem neměla nikdy přistoupit a raději to nechat na Luckym, který o to doopravdy stál. Kdoví, třeba už je teď z něj šťastný vlk a dosáhl svého cíle. Doufala jsem v to. Jinak by se smečka rozpustila a má práce by přišla v niveč.
Żivě si pamatuji, jak jsme v Jasperské zimě slavili nějaký den narození bohů. Lépe řečeno narození nějakého super významného boha, jehož jméno si nepamatuji. Že by Santa? Stáli jsme tehdy u zasněžené jedle, kterou návštěvníci parku přišli ozdobit. Ozdůbky nás i celkem zneklidňovaly, zvláště takové lesklé cinkací věci, kterým lidé říkali myslím rolničky. Alfa mé smečky - můj otec - tehdy vyryl do země svým ostrým drápkem kříž, který tam je jistě doposud. Ach, jak se mi stýská.
Pomalu už se mi začaly zavírat oči. Byla zima, krutá zima, kterou nenávidím. Musím tedy přiznat - sníh je samo o sobě sranda, ale to ostatní bych už z toho vyškrtla. Ještě jsem Kylemu olízla čumák a přitulila se, než se spánek zmocnil mého těla a duše.

Jen se starostlivě pozdechnu a svoje zelené oči upírám na Kyleovo tělo. Bylo až zajímavé, jak dokázal zareagovat, a ani nic moc neřekl. Chtěl ukázat, jak je statečný a chrabrý. Vysvětlila jsem si sama. Ať už to bylo správné, či ne, líbilo se mi, že Kyle dokázal překonat svůj strach. Pokud mu to půjde dále, určitě bude ve smečce v pořádku - když bohové dají a vyslyší její motlidbu.
Krátce jsem se podívala na Felicia. Už uż jsem otevřela pusu, abych něco namítla proti slovu 'partner', ale nechala jsem to plavat a čelisti zase sklapla. Tomu to nevymluvíš. Bylo mi jasné, že Fel jistě má potřebu někomu říkat, jak chce, a já to chápala, když chce, je to na něm. "Jaký máš vlastně v tvé smečce postavení?" Řeknu celkem tiše a při těch slovech si ke Kylemu lehnu a poslouchám, zda-li bohové opravdu dali na mou motlidbu. Możná bych jim mohla dát na chvíli pokoj... Jsem si jistá, že teď dlouho nic neulovím, ani nemám hlad. Možná, že ho bude mít Kyle, ale zajíců už bylo dost! Chtělo by to karibu... Zamyslela jsem se.

Poslední dobou nějak letím na básničky... A tak jsem se rozhodla podat psací akcičku v podobě básně. (Varuji není to úplně sláva a možná to některým ze začátku nebude dávat smysl)

Setkání s vlčím Ježíškem
Dorya

Malý vlček,
jako kluček,
menší než - li houbička,
vysoký jak kytička.

Mezi listy jen tak náhle,
tělíčko vlčete se mihne.
Mrňous silně zářící,
zmizí mezi keříky.

Běžíte za tím,
v patách je Vám stín,
ale ať uż se snažíte,
vlče nedostihnete.

Začala noc,
Vy jste v lese ztracení,
avšak najednou ucítíte moc,
a vy jste zmatení.

Malé vlče s pláštěm z hvězd,
stojí nyní na kameni,
své modré zraky upírajíc do těch Vašich.

Celý bílý,
bříško černé,
ocas černý,
a na čele zářící hvězda.

Je to sen?
Ne.

Plášť pokrytý snad celým vesmírem,
sepnutý jen jedním kamínkem,
přímo na hrudi.
Září teď tak jasně!
A pak náhle zhasne.

Chvíli trvá, než se Vaše zraky přizpůsobí.
Jak rychle se záře objevila,
tak i zmizela.
A vlček s ní.

Zůstala jen tma.
Vlastně ne jen ta.
Nějaký malý předmět a...

Ozvala se rána.
A ticho.
Avšak nejen dar vlčí Ježíšek tu nechal,
na obloze září stříbrné světlo.

Slunce?
Ne, Měsíc.
A hvězdy.
Nádhera.

Z oblohy cosi se snáší.
"Co je to?" Špitne vlče.
"Sníh je to!" Odpovíte.

A pak se tmavý smrček před Vámi rozsvítí.
A vlče opět zmizí.

Před Vámi z čista jasna,
sedí,
stojí,
leží to,
co je Vám nejmilejší.

Už je to jasné.
Dnes je Štědrý večer.
Vánoce jsou tu.

Kyle na tom vůbec nebyl dobře. Přinesla jsem mu zbytek mého nedávného úlovku, aby zhasil hlad. Sedla jsem si k němu a ucho přiložila k jeho hrudi a i když jsem předem věděla odpověď, musela jsem si ověřit, že je stále na živu. Po tváři mi sjíždělo pár slz. On neumře, že? Věřila jsem v to, on přeci byl silný, odhodlaný, sdílný a milý, jeden medvěd by ho nezabil. V tichosti jsem poslouchala jeho slova i přes přicházející tmu. Nevěděla jsem, co říct. Bylo dojemné, co říkal, ale mně to prostě nešlo do hlavy! Ani bych nepochybovala, že mne miloval, ale stejně se mi do očí nahrnulo pár nových slaných slz, které spadaly na Kyleovu hnědou srst. Muselo se proti té bolesti něco dát dělat! Nemůže umřít! Vzpoměla jsem si na moment, kdy z tohoto jezera Kyle pil. A nic se mu nestalo! Tím pádem ta voda nebude otrávená. Došla jsem k vodě a pak pár kapek nakapala přímo na jeho ránu. Lehla jsem si k němu, abych ho hřála. Sice spíše on hřál mne, ale co, alespoň mohl cítit mou srst a to, že jsem tu s ním. "Ale ty neumřeš." Prohlásila jsem rozhodně. Uvnitř jsem věděla, že Kyle je dost silný na to, aby se mu nic nestalo. On neumře. A tečka. Jen si potřebuje odpočinout. Otočila jsem se na Felicia. "Samozřejmě." Tlapky jsem dala před sebe a posadila se. "Bohové Mois Grisu. Prosím Vás, neberte si Kyleho. Je to vlk, který mi svým způsobem otevřel svět a žil dlouho bez smečky. Sám a sám, prožil si toho víc, než by mnozí z nás vlků. Prosím, on si zaslouží zůstat zde na tomto ostrově a zažít ve svém životě konečně něco pěkného. Mít znovu smečku, alespoň vědět, jaké to je, být členem smečky. Mít přátele, být přítelem," dořekla jsem tiše s oušky staženými u hlavy a očima zavřenýma. Už jsem nevěděla, jak pokračovat, jak se ve mně mísily pocity.

Uvědomila jsem si, že i zabijáci, ti, co loví pro zábavu jsou vlastně trénovaní bojovníci. No co, nevadí. Po mém úspěšném pokusu vylést na strom jsem sprintovala přímo proti medvědovi s cílem odlákat ho a znemożnot mu pohyb zaseknutím mezi stromy. A povedlo se. Sežral to i s naviákem. Zase mi něco vyšlo! Koutkem oka jsem zahlédla mladou barevnou vlčici běžet pryč, jak jí Felicio přikázal.
Teď jsem ležela u Kyleho a dívala se na jeho zranění. "Není to můj partner," řeknu rázně ale klidně i přes Feliciovo vrčení. Věděla jsem co s tím zraněním dělat. Že by další rostlinka pomohla? Nebyl na tom fyzicky dobře a bůh ví, jak na tom byl psychicky kvuli strachu z medvědů. Díky bohu, vzbudil se! Zavrtěla jsem ocáskem a pohlédla na Felicia který si to momentálně vyřizoval s medvědem. Ta oranžáda vypadala odhodlaná tak božsky! Opravdu jsem si cenila, jak může být tak statečný, i když jsem úplně nepochopila to 'vlci z Daénské smečky'. Musím však uznat, že já sama bych se medvědovi nepostavila ani s takovým zlým pohledem, jako Felicio měl. Z té smečky tu byl přeci jen on ne? Trochu mi to v hlavě šrotovalo, jak jsem to nepochopila a měla jsem strach, že jsem udělala něco špatně. V hlavě jsem si začala dávat informace dohromady, ale i tak mi nedocházel výsledek.
"Bolí to hodně?" Podívala jsem se do Kyleových zelených očí a vlastně mi hned došla odpověď. Ano. Rychle jsem se rozhlédla okolo, ale nikde nic, žádná zdravá rostlinka. A navíc byla děsná kosa a začal padat sníh! Musela jsem konat rychle. Potřebuju tu rostlinku, co jsem sebrala i na horách, pokud se zde nenajde jiná. Vlastně by se jeho rána měla namočit aby se propláchla a nedostala se tam infekce, ale tomu jezeru poblíž jsem moc nevěřila. "Kyle, ty jsi fakt samé překvapení," usmála jsem se na něj. Fakt jsem mu jeho odváżnost musela pochválit, pak by si vyčítal, że udělal blbost. Kývla jsem na něj a rozběhla se pryč s jediným cílem - sehnat Kylemu lék. Není možné, že by se ani tady nenacházelo něco léčivého. Alespoň Plyšákovice Lékařská by tu mohla růst!
Trvalo to několik minut, neż jsem konečně narazila na vhodnou bylinu. Byla vysoká, ale naštěstí ten keř ještě kvetl a pár malých plodů by se tam taky našlo. Věděla jsem, že u nás na jihu tedy moc nerostla, ale tady se jí asi dařilo lépe. Měla jsem co dělat, abych se dostala do té výšky, ale nakonec se povedlo. O této rostlině jsem z mládí věděla, že tiší bolest a je dobrá proti horečkám. Obsahuje cukry a vitaminy. Opatrně jsem do zubů vzala pár těch plodů a květů tak, abych je nijak nepoškodila a došla zpět ke Kylemu. Já jsem vlastně Feliciovi zapoměla říct, že mě baví léčit a vyznám se v bylinách!
Před Kyleho na trávu jsem položila ty byliny a sedla si. "Sněz to, uleví se ti." Podívala se na něj starostlivě a otočila jsem se na Felicia. "Ano, povedlo se mi najít bylinu, která by měla snížit bolest." Plody i květ Slaďoušku Černého v sobě mají i cukr a vitaminy.

"A co zabíjení pro zábavu?" Pohlédla jsem na Felicia s krutě upřímným výrazem. Možná Kyle si to svou oblíbenou čiností moc nevylepšil, ale co čekat, nikdy nebyl ve smečce natrvalo a neměl jak se to naučit. "Vlčata jsou roztomilá!" Dodala jsem rychle s úsměvem. Docela dobře jsem si uměla představit sama sebe, jak se starám o vlčata. No nehodím se na to?
"Ále, modlidbu k bohům. V divočině je rovnováha a mír mezi bohy a vlky důležitý." Mávla jsem tlapkou a pak se zadívala k stromu, na který žluťásek ukazoval. "Cvik," řekla jsem tiše. Uż jsem málem dodala i toto: "Baví mě to, neříkám, že to umím," ale nakonec jsem jen kývla a stahla uši, protože strom, na který Felicio ukazoval nevypadal nepokořitelně. Byl rozvětvený tak akorát, možná že ani nebyl tak vysoký, což mi vyhovovalo. Klusem jsem se k němu vydala, než jsem se rozběhla plnou rychlostí. Byla jsem opravdu rozhodnutá tam vylézt, ať to stojí, co to stojí. U nás v Jasperu nebylo o stromy nouzi, a když nebylo co dělat, neváhala jsem se jako vlče učit od veverek lézt po stromech - ano podivné. Vlk na stromě? Ano, já jsem vyjímka. Vyskočila jsem přímo na větev a drápy na zadní noze se opřela o kůru toho listnatého stromu. Chvíli jsem jen drápala o kůru, ale pak jsem se vyhoupla do rozvětvení. Postavila jsem se na nohy a podívala se dolů. Byla jsem možná metr nad zemí. Tak málo?! Zamračila jsem se nepatrně a packami mou lehkou a štíhlou postavu dostala jestě kousek výš. Tak, teď je to tak 150, možná i 170. Usmála jsem se pyšně a zahleděla se na Felicia. Byla jsem moc rada, že se to povedlo! "Takhle lezu na str, -" S pusou dokořán jsem se dívala na Kyleho. Jak se mohl vrhnout na medvěda?!
"Kyle! Uteč!" Zařvala jsem na něj a bez otálení slezla ze stromu. Możná to byla chyba, jelikož jsem tím ztratila výhodnou polohu, kde jsem byla v bezpečí. Běžela jsem přímo na medvěda, který byl plně zaneprázdněn Kylem. A to mi dost pomohlo. Měla jsem plán. Jako ho mám vždycky. Celkem jsem se o Kyleho bála, ale věřila jsem, že to zvládne. Ještě než mne medvěd stihl zaznamenat, přímo přes čumák jsem mu skočila na hlavu, ze které jsem pokračovala na záda. Nemohla jsem se s medvědem měřit silou, ale chtěla jsem využít to nejlepsí, co mam - smysl pro věc. Na medvědím hřbetě jsem si dávala pozor, abych měla drápky co nejvíc napjaté a mohly se zarýt do medvědí kůže. Rychle jsem přeběhla hřbet toho medvěda a běžela dál. Medvěd samozřejmě neváhal, otočil to svoje obrovský tělo a rozběhl se za mnou. Já jsem zpomalila, aby mne mohl ten neřád dohnat a zahučela mezi stromy. Mezi dva obzvlášť silné stromy, co byly nedaleko od sebe. A můj plán se vydařil - medvěd se zasekl mezi stromy! Bylo vidět, že ho to neudrží dlouho a já svůj sprint stočila ke Kylemu.
"Bože! Kyle, vstávej, neříkej mi..." Zastavila jsem až u něj a strkala do něj čumákem, neż jsem ho začala oblizovat. "Probuď se!" Špitla jsem mu a sklonila se k němu, přičemž jsem poočku sledovala medvěda. "Musíme odsud zmizet!" Řekla jsem naléhavě Feliciovi. "Nemyslím si, že ty stromy ho udrží dlouho," kývla jsem hlavou k medvědovi, který řval a stromy praskaly. "Kyle!" Řekla jsem ještě a strčila do něj čumákem. Jedna slza dopadla přímo na jeho čumák.