Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Boj." Hodila jsem očima k lesu, když se Felicio zeptal na téma medvědi a Temný les. Usměju se, když vyhlásím svůj výsledek. Stale jsem v čumáku cítila ten prapodivný pach síry. Dost mě to děsilo. Hadi takhle nevoní. Že by skunk? Ne, ten má také o něco jinačí vůni. A naví, skjnk by nedokázal přeprat něco tak obrovského a silného, jako je medvěd. Co to tedy bylo zač?
Chlad. Voda. Nebylo zrovna teplo, a poslední dobou své zdraví riskuji často, a to je špatně, s tím se musí něco dělat. Jak tak ležím ve vodě s břichem pod vodou a zajícem v čelistech, něco si uvědomuji. Toto jezero u hladiny podivně zapáchá. Všechno a všichni mají svůj pach. A podle toho je můžeme rozpoznat. Možná jsem si při smyku a pádu do vodní mělčiny něco malinko pohmoždila, nejspíše nohu... To se na mé chůzi ale znatelně nepodepsalo, za což jsem byla ráda. Pohlédla jsem do vody. A jéje. Něco se ke mně blížilo! Nebo, jak to poznat, ale na hladině byly vidět bublinky.
Okamžitě jsem vylítla z vody, jako kdybych právě viděla zjevení a narazila do Kyleho. To předeslé povídaní mi na sebevědomí moc nepřidalo, abych pravdu řekla. Bublibky naštěstí zmizely. Pokud se nejednalo o ticho před bouří.
"Plomiň Kyle neviděla jsme tě a ano." Omluvně jsem se na něj s králíkem v puse usmála a uši stáhla k hlavě, aby viděl, že mi to je líto. Možná jsem neměla až takový hlad, ale kdyby náhodou Feli měl hlad... Zdálo se mi slušné členovi smečky předem poděkovat prostřednictvím kořisti. Cestou jsem však musela provést rituál, který mám ze své smečky. "Bohové této země, děkuji za vaši kořist. Požehnejte prosím smečce kam patří vlk Felicio." Pronesla jsem téměř neslyšitelně. Nebylo to poprvé, co se zde modlím. Řekla bych, že díky tomu ještě žiju. Od mala jsem byla doprovázena slušností a vděkem bohům. Smečka mne naučila, že kořist může být vzácná.
Došla jsem zpět k Feliciovi a zastavila se před ním. Zajíce jsem položila na zem mezi nás. "Nabídni si, jestli máš hlad." Řekla jsem pohostině a sama si uždíbla stehno. Sledovala jsem, jak se Kyle vzdaluje. "Od malička miluji lov, má rodná smečka to bere jako vděk bohům za to, co nás naučili a díky čemuž jsme mohli přežít. Pak mám ráda společnost," zamyslela jsme se, "a lezení po stromech." Dodala jsem jako mimo.

Byla jsem vlkovi vděčná, že pochopil mojí pochvalu, a i když nevolnost tak úplně neustala, cítila jsem se lépe. Děkovně jsem se na něj usmála. Podívala jsem se k jezeru, které vypadalo fakt úplně mrtvě. Kdoví, třeba v něm něco žije. A třeba to není vůbec hezké to vidět. A já ani nechci... Cítila jsem určitý odpor, vůbec jsem se k jezeru nechtěla přibližovat, alespoň ne moc, mohl by mi udělat něco s mým úžasným kožíškem! A to bych si vážně nepřála.
"Nedivila bych se, kdyby z něj vylezlo něco obvzlášť odporného, co by mohlo škodit. Určitě je toto jezero nějak spjaté s tím lesem, tam jsme s Kylem našli mrtvého medvěda - všude byly znatelné známky po boji a kromě typického pachu medvěda tam zůstal i takový sirnatý pach. Netuším, co to bylo." Řeknu zamyšleně. A ani snad nechci vědět, co to bylo.
Stále jsem po očku sledovala zajíce, který byl nedaleko od nás a něco tam baštil - nevšímal si nás, ale očividně o nás věděl. Kyle se rozpovídal o smečce, do které patřil a já jsem po něm vrhla soucitný pohled, ve kterém mohl vyčíst to, ať teď a tady o svých rofičích nemluví. Nechěla jsem, aby se rozbrečel jako nahoře v jeskyni, a ještě tady před Feliciem, který nás 'zkoušel'. Na Kylovu větu o smečkách jsem kývla. Bylo by hloupé možnost zahodit, protože nevíme, jestli se zde nacházejí dalsí - a Feliciovi jsem věřila, že mluví pravdu.
"Omluvte mě." Řekla jsem tiše, když Kyle domluvil a tiše jako duch jsem se vypařila. Kdo ví, Kyle si mé nepřítomnosti možná ani nevšiml. Vydala jsem se lovit - bylo celkem nepříjemné vědět, že kořist nám chodí přímo před nosem, papá a možná nás i sleduje! Keře kolem jezera mne alespoň trochu skryly, než jsem se dostala dost blízko, abych se mohla rychlostně měřit s tím zajícem. Byl mladý a na těle měl pár šrámů - očividně se pral. Potichu jsem se začala plížit. Možná to bylo úplná blbost, protože mne mohli vidět i Felicio s Kylem, ale já jsem byla vážně tak pomalá, že si možná ani mých pohybů ten zajíc nevšímal. Ale ano, všiml - zastavil a díval se přímo na mě - znehybněla jsem - a pak následoval sprint.
Čelistmi jsem po něm chňapla a dostala jsem ho - zakopla jsem však o kámen a skončila jsem přímo v tom jezeře. Naštěstí bylo mělké. Krev mi stékala po pysku, a já jsem cítila chuť masa. Ať je to zajíc, nebo ne.

Hlava se mi nepříjemně zhoupla, když jsem svá zelená očka upřela do těch Feliciových. Byla jsem z toho zmatená, bylo mi špatně, a tak jsem si sedla, abych se v krajné situaci třeba nezřítila. "Souhlasím," přikývla jsem na Feliciovu odpověď. Bylo by dobré, kdyby nás tam zavedl, ale říkal, že je to daleko, takže by to asi chvíli trvalo. Po očku jsem sledovala Kyleho, který se zdál jistější a mírnější, za což jsem byla ráda. Přešlápla jsem, protože se mi trochu motala hlava, ale snažila jsem se, aby to nebylo tak znát. Nebylo to ale dvakrát příjemné, protože v této kombinaci se mi začalo dělat fakt špatně, a tak jsem se rozhodla dát vědět. "Hezké brejličky," řekla jsem a Feliciovi, který se zdál býti chytrým a moudrým vlkem, to snad došlo. Alespoň jsem v to doufala.
Felicio začal mluvit o jezeře, což mne celkem zmátlo. Proč chce mluvit o jezeře, když se bavíme o smečkách? Pak jsem si ale tak nějak sama domyslela, proč tomu tak bude. Určitě neví co říct! "No, podivné, abych řekla pravdu ale ladí s tím lesem. Ale musím říct, že bohové vědí, čím na vlky udělat dojem, není zde území, které by nebylo jedinečné," žekla jsem pobaveně hned po Kylem. Stále jsem tak nějak netušila, co mi chtěl naznačit tím oslovením 'partnerka', ale měla jsem podezření, že se mu líbím. Ale také jsem byla ráda, že se v mé přítomnosti dokázal naučit mluvit plyně po vlčsku.
Zamyslela jsem se. Jestliže tady bylo mnoho zajímavých území, kde má své území smečka, ze které je Felicio? Kyle mi nedal moc dlouhou dobu na rozmýšlení a začal mluvit o černo-bílé vlčici, o které mi povídal už i tam nahoře v jeskyni. Hodila jsem jeden neutrální pohled po nedalekých vršcích pohoří a pak jsem se obratila k tomu podivnému lesu. Opravdu by mne zajímalo, co zabilo toho medvěda. Stále mne to děsilo. Ale bylo světlo, tudíž nebylo čeho se bát.
Napřímím se a nasaju čerstvý vzduch. K čumáku se mi dostal čerstvý pach zajíce. Zajíce už ne! Těmi se živím od příchodu sem! Jestli to byl můj osud nebo prokletí stále se živit zajíci, budiž, bohové to tak asi chtěli. Hlavně, když nehladovím.

Trochu zmatené mi přišlo jednání béžového vlka. Možná neměl rád společnost? Když jsme se přiblížili blíž, bylo mi jasné, že ten vlk je také poněkud vzrostlý, takže jsem byla poněkud znevýhodněná. Nu což, kdyžtak uteču. Prohodila jsem v mysli a chápavě jsem kývla na Kyleho na znamení, že mu odpouštím. Všimla jsem si, že to už vetší vlče se šlo někam schovat, nejspíš na příkaz tohoto vlka. Trochu jsem pochybovala, jaký dojem naše jednání na vlka dělá. Kyle ho neohroženě varoval, aby se ode mne držel dál, na což jsem musela reagovat. Věděla jsem, že mé štíhlé a obratné tělo by se pravděpodobně bez větších obtíží velkému vlku vyhlo, což jsem měla vždycky na sobě ráda. Překvapeně jsem se usmála. Ale Kyle, já si svůj kožich obránit umím a ty to víš, a nemyslím si, že by zde byl jakýkoliv důvod k útoku," dotkla jsem se packou jeho hrudi a udělala jsem krok vpřed, aby bylo vidět, že vlku prozatím věřím a nehodlám zaútočit a abych viděla na oba dva a měla situaci pod kontrolou. Nevrčela jsem, nepotřebovala jsem se zapojit do konfliktu, a tak jsem se raději snažila situaci řešit jen slovně, jak se na slušného vlka sluší. Vlk se z mého pohledu nezdál až tak zlý nebo zuřivý, spíše takový... Ochranářský. Co bylo ale nevyhnutelně podivné a nepříjemné, byl divný pocit, začalo se mi totiž dělat špatně.
Ten béžový vlk se představil jako Felicio a říkal něco o smečkách, což jsem zaujatě poslouchala, jelikož to byl důvod, proč jsme vůbec s Feliciem začali mluvit. Když vlk řekl o jeho smečce, napřímila jsem uši a dávala pozor. "Smečka je základem společnosti a já... Potřebuji společnost, a smečka může navíc poskytnout bezpečí života." Řekla jsem s klidem a poněkud politickým výrazem. "Zavedeš nás tam prosím? Rádi bychom se k vaší smečce připojili, a to musíme mluvit s alfou, je na území?" Poprosila jsem slušně. Opravdu jsem doufala, že nám pomůže a jen tak nad námi nemávne tlapkou.

<< Temný les
Z behu jsem přešla do rychlé chůze, než jsem pak zastavila, když jsme se ocitli u jezera. Celkem k tomu prapodivnému a očividně tajemnému lesu zapadalo, protože tato krajina byla taková... Mrtvá. Nemohla jsem nepostřehnout Kyleho nadšení z takových míst, ehm, mimo temných lesů, kde jsou medvědi. Na jeho omluvu jsem jen kývla hlavou a na tváři jsem opět měla ten klasický mírný úsměv, který značil klid. Dosli jsme až na břeh toho jezera a mně úsměv z tváře zmizel. Místo toho jsem se tvářila spíše zvědavě, ale zároveň mírně ustrašeně. "Jak tobě se nelíbí medvědi, mně se nelíbí tohle jezero," řekla jsem se známkou opovržení a tlapkou přitom jen tak mávla ve vzduchu.
"Myslím, že odteď se budu představovat pod svým pravým jménem, nechci aby na mě byl pak kvůli tomu naštvaný," prohodila jsem do vzduchu nad tou myšlenkou. Všimla jsem si, že Kyle své zelené zraky stočil jinam. Přesněji na pár vlků - jednoho vlčete a očividně jeho... Táty? Nebylo mi to jasné, protože si vůbec vzhledově nesedli, ale kdoví. Třeba se to zachvíli dozvíme.
Z Kylova směru mne trochu překvapilo oslovení 'princezno', ale celkem se mi i líbilo. Musela jsem si přitom vybavit, že tak mi říkal i můj otec. Podívala jsem se mu do očí. "Proč ne? Ale dej si bacha, je možné, že ten vlk bude chtít vlče chránit." Řekla jsem celkem tiše přimo Kylovi do ucha s úsměvem na tváři. Po jeho boku jsem se vydala k těm vlkům s hlavou vztyčenou a ocasem vodorovně s tělem jako vždy. Cestou jsem si ještě olízla pysky, kdyby náhodou byly ještě od krve, jinak byla má zlatá srst nedotčená, o to se starám vždycky.
Jakmile jsme se dostali k vlkům, Kyle spustil. Zprvu jsem se usmívala, ale pak tomu přišel útrum. Jakmile mne Kyle zmínil jako 'partnerku', můj přátelský pohled se změnil do přísného a díval se přímo na Kyleho s varovným vrčením. "Chtěl jsi říct, ty, Kyle, a já Dorya," meřila jsem ho přísným pohledem, ale pak to rázem přešlo a já se zase usmívala a prohlížela si ty, s kým máme tu čest. Byla jsem přitom sama na sebe pyšná, že jsem se dokázala představit jako Dorya.

Podívala jsem se na něj s tváří, která vypadala jako maska. Měla jsem sto chutí jít blíže a pořádně toto děsivé místo prohlédnout, a také se ujistit, že to, co velkého medvěda zabilo zde už není. Ten pach síry se ztracel, to ten asi patřil tomu něčemu, co zabilo to zvíře. Přejel mi mráz po zádech, jak jsem tiše šla po bojišti... A po krvi. Uši jsem měla přitisknuté u hlavy, vůbec se mi to nelíbilo, ale chtěla jsem tomu přijít na kloub. Vím, že už jako malá jsem byla bojovnice, která se do všeho hrne po hlavě, ale vždy má plán. A jeden z plánů byl vždycky útěk, ale na ten jsem teď ani moc nemyslela. "Tady smečku hledat je nejvěší blbost, co jsem kdy slyšela," řekla jsem do ticha a šla přímo k velkému tělu medvěda očichat ho. Kyle se však očividně viděsil bojiště a krve a odešel. Ne, utekl. Chvíli mi to trvalo, ale jakmile se Kylovo tělo mihlo mezi stromy s náznaky odchodu, okamžitě jsem se vydala za ním. Všechen strach se do mě zpět vlil, protože být na tomto místě sám je rozhodně jiné, než být tu s někým. "Počkej!" Prohodila jsem k němu, nato jsem se pár dlouhými skoky dostala až k němu, když zpomalil. Před námi bylo zase nové území.
>> Bad

<< Kvetoucí louka přes Pytias
Ani jsem nepostřehla, že jsme poněkud s Kylem změnili kurz, ale ono to zas až tolik nevadilo. Trochu jsem zpomalila, aby si Kyle nemusel připadat tak pomalý, i když nebylo se čemu divit s jeho postavou velikána. "Já vlastně ani nevím, jak dlouho tu jsem, ale určitě to bude více než měsíc. A začínám se zde více méně orientovat," prohlásila jsem se zamyšleným výrazem na tváři a kráčela po jeho boku. Les, do kterého jsme právě přišli vůbec nevypadal přátelsky, možná spíš působil jako les ztracených duší z historek mé mámy. Celkem klidně jsem tam vešla, nedala jsem na sobě nic znát, ale bylo vidět, že jsem na nejvýš ostražitá. Stromy nad hlavou mírně prosvítalo matné sluneční světlo, bylo vidět, že mraky stále drží slunce v zajetí. Pak jsem ucítila pach. Takový podivný zkažený, až mrtvolný. Zastavila jsem se a větřila. "Cítíš to?" Zeptala jsem se trochu vystrašeně a identifikovala, odkud pach je. Tím směrem jsem se vydala. Přeskočila jsem bahno mezi stromy a dávala si pozor. Přišlo mi to divné, k pachu přibyl pach s nádechem síry, ze které až slzely oči. Já jsem se však odradit nenechala. Jestli bych na sobě něco pochválila, tak je to má statečnost. Došla jsem na takovou mýtinu, kde leželo mohutné tělo a všude byla spousta čerstvé krve z boje. Ta potvora, co tam ležela, byl medvěd. Celá jsem ztuhla. "Co se tady k sakru stalo?" Zeptám se do vzduchu vyděšeně.
A pro ten pach síry?

//wau, 50. post :3

<< Pytias
Celkem rychlým krokem jsme se s Kylem za nějaký ten čas dostali z vysokých hor pryč. Okamžiě jsem uzřela louku, která vypadala, že je v létě neuvěřitelně krasná, čemu bych i s klidem věřila. Rychle jsem šla po boku Kyleho svým ladným krokem s ocasem vodorovne s tělem, jak jsem byla zvyklá. Byla jsem celkem spokojená, že jsem se cestou zbavila té šlíny z bažin. "A ty tušíš, kde by tady nějaká byla?" Zeptala jsem se zvědavě a mými očky barvy zářivého listí léta jsem ho sledovala. "Pokud budeš chtít, můžeme se sem někdy vrátit. Myslím,
že určitě bude příležitost." usmála jsem se a dál po cestě přes pěknou louku mlčela. Cítila jsem pachy, ale ty mne momentálně nezajímaly, řekněte, nemohla to být smečka, kdybychom byli na území smečky, už bych to poznala. Blížili jsme se k lesu. Pak jsem šlápla do něčeho nechutně mazlavého. No super. V duchu jsem zavrčela a přešla tu zřejmě rozvodněnou vodu. "Fuj, bahno." Zabručela jsem přes zuby ale taktéž se jako Kyle napila. Byl příjemný pocit, že budu ve smečce s někým, koho znam. "Hele, slíbil si mi zavod!" Prohlásila jsem zákeřně a rozeběhla se vpřed, aniž jsem věděla, že jsem svou drahu stočila zpět k horám. On zareagoval dost rychle a běžel též.
>> Temný les přes Pytias

Hrdě jsem pokývala hlavou. "Ano, bylo to těžké,
ale stálo to za to. Ale musela jsem se smířit s tím, že kvůli mé roli alfy a mým přísným rodičům jsem ani moc kamarádů neměla," vzpoměla jsem si na smutné chvíle, ale to hned přebily vzpomínky na velké a úspěšné lovy. Zamžourala jsem ven a pak jsem tam otočila celou hlavu, protože uż svítalo. "Á hele, už je ráno," usmála jsem se, zvedla se a zavrtěla ocasem. Jakmile jsem vyšla zem, otřásla jsem se chladem. Fuj. "Jop, souhlas, nenávidím chlad. Lepší je léto, škoda že je pryč." Vzdychla jsem při vzpomínce na léto plné tepla. Podívala jsem se na Kyleho a pak dolů ze srázu. Když jsem si řekla, že jsem tady v noci vlastně málem spadla, tak to bylo děsivé. "Cože? Závid? Dobře!" Řekla jsme nadšeně a rozběhla se za ním dolů z kopce.
>> Kvetoucí louka

"To já jsem z jihu," řekla jsem a sedla si, přičemž jsem se podívala na svou zlatavou srst. "Proto je má srst tak řidká a světlá," dodala jsem s úsměvem a pak se otočila k němu. "Černo - bílý vlk? Těch je... Darkey?" Řekla jsem, když jsem si vzpoměla na minimálně 5 členů naší bývalé smečky, kteří byli černobílí. Třeba Auros. Do toho jsem se jednou zabouchla. Byl to pohledný a silný syn Bety, a mně se líbil. Musela jsem se nad tou myšlenkou v mysli usmát. Počkat, to ale nebyla vlčice. Nevadí!
Bxla jsem ráda, že mé nadšení o smečky sdílel. Vypadalo to, že je vysloveně rad, že tam chci i já."Tedy, doufám, že tu jsou. Už jsem zde ale potkala pár vlků, řekla bych, že jich tu je ještě víc.
Toto je vlčí země." Pronesla jsem skoro až obřadně s vážným výrazem na tváři. Trochu mne překvapilo, že smečky vlastne ani moc nezná, vypadalo to tak. Ale vlastně proč se divím, když jsem slyšela jeho příběh? "Jsem ráda, že máš stejné nadšení. Já, jakožto bývalá alfa, ti můžu s klidem říct, že smečky jsou tady pro ty, kteří chtějí být prospěšní a zasloužilí. Vlci tvoří smečky, aby byli silnějšími a mohli žít bezpečný život. Víš co? Co bys říkal na to, kdybychom se ráno vydali nějakou najít?
Pokud bude možnost, ráda tě naučím všechno, co vím." Usmála jsem se na něj a hrudí hrdě vyplou, ale na tváři zvídavý výraz s úsměvem.

Ještě trochu unaveně jsem zamrkala, a pak jsem se na něj se zívnutím podívala. "Ale v pořádku." Chlácholila jsem ho a opřela jsem svou hlavu o jeho chlupatý velký krk. Cítila jsem teplo, které sálalo z jeho těla. On byl nejspíše ze severu. Většina vlků zde byla nejspíš ze severu, proto jsem se trochu cítila jako černá ovce mezi bílýma. Uši jsem napjatě stáhla k hlavě a bez hlesu vyslíchala jeho příbeh. Živě jsem si představovala, jak se tam vlčí těla pohybují. A pak tak zavyl vlk s ocasem vzhůru a ve smečce se to začalo mlít. Ne. Takhle to určité nebylo. Jeho rodiče prožili určetě pokojnou a bezbolestnou smrt. Alespoň jsem v to doufala.
Zvědavě jsem ho poslouchala. "A tam, odkud pocházíš... To byl sever? Bylo tam hodně sněhu?" Zeptala jsem se ho, aby bylo vidět, že mám zájem o jeho vypravění. Smecky? Ano, to jsem chtěla. "Podívej, už tolik nekoktáš, vidís zlepšení?" Řekla jsem nadšeně. Ale musela jsem přejít k věci. "Někdo, nebo spíš něco v mé hlavě -
možná to byli samotní bohové - mi sdělili, že tyto ostrovy se nazývají Mois Gris. Jaké krásné místo to je, viděl jsi, jak moc se liší území od území?" Řekla jsem zaujatě, když jsem si vzpoměla na kouzelné lesy, rokle a pláně, a nesmím zapomenout na tu planinu ledu a sněhu. "Smečky... Ano, na takovém velkém území určitě bude alespoň jedna smečka. Chystám se do jedné z nich přidat, jsem smečkový typ, jak jsem již říkala. Půjdes do toho se mnou?" Zeptala jsem se. Byl to takový 'test důvěry'. Samozdřejmě bych pochopila, kdyby nechtěl, on byl vlk samotář, zatímco já vlcice do smečky.

"Počkej," Napomenula jsem Kyleho když si chtěl už vzít kus masa, který jsem ulovila. Pravda, nebylo to tak težké, ale cítila jsem důležité poslání před jídlem poděkovat bohům, jak se to slušilo v mé smečce. Byl to projev vděku za život a za to, co jsme mohli zažít. A já jsem dnes opravdu měla za co děkovat. Tlapku jsem na kus masa položila, aby jestě nejedl a sama jsem zavřela oči. "Iris, Nero.
Děkuji Vám za tuto kořist a za štěstí, které jste mně a Kylovi dali," pronesla jsem tajemně do ticha. Pak jsem už otevřela oči, svou packu dala zpět a na Kyleho kývla, že může jíst. Jedla jsem pomalu, byla jsem trosku nervózní a nechtěla jsem vypadat jako prase. Pokazilo by to mojí elegantnost.
Ještě než jsem usla, ujistila jsem se, že Kyle spí, spal stočený do klubíčka jako vlče. Položila jsem svou hlavu na jeho tělo a pár minut po té také usnula.
Trochu zmateně a unaveně jsem se probrala, když jsem opět uslyšela Kyleho typický hlas. "Už jo," odpověděla jsem mírně otráveně a zvedla hlavu z jeho těla a položila si ji na packy. Už jsem se probudila úplně, protože trochu do této jeskyně tekla dešťová voda. "Dobře, jestli ti to uleví. Povídej." Řekla jsem zvědavě a svou hlavu opřela o jeho krk. Byla jsem znatelně menší než on, ale to teď asi nebylo tak důležité, byla jsem zvědavá, co mi poví.

Zdál se mi sen. Ano, další.
Byla noc a stále jsem seděla u této jeskyně, když se ozval srceryvný výkřik. Netusila jsem, co to je, znělo to až nadpřirozeně, ale jakmile jsem vysla ven do tmy, měla jsem chuť jít dal. Jakmile jsem se otočila tam, kde byla jeskyně, byla tam jen skála. A pak jsem se otočila zpět. A předemnou byl černy vlk s rudýma očima. A ne tak ledajaký. Byl asi dvakrat větší než já, a já jsem zahlédla nehybné tělo Kyleho. To on řval. Do očí se mi nahrnuly slzy. Ne, to nebyly slzy, to byly kažtany!
A to všechno jsem viděla z 3. pohledu.
Probudilo mě kňučení. Okamžitě jsem otevřela oči a zvedla se, kdyż jsem zjistila, že Kyle není na svém místě vedle mě. Rozpačitě jsem se rozhlédla a vydala se ven za Kylem. Pršelo, jakmile se mé tlapky dotkly kamene z venku, tak jsem pocítila chlad a vlhko. A také désť. Doběhla jsem však za ním a snažila se zjistit, co se stalo. "Co se ti stalo,
tohle mi nedělej, víš jaký o tebe mám strach?" Špitla jsem mu tiše do ucha s oušky u hlavy. Podepřela jsem ho, ale věděla jsem, że to stejně není co platné, když je tak 3x těší než já. A tak jsem se odebrala zpět do nasí temné jeskyně sama a posadila jsem se tam, kde jsem před tím ležela. Když Kyle vstoupil do jeskyně, neváhala jsem ho jestě zkontrolovat. Co když má otřes mozku? "Vidíš mě? Alespoň mé oči?" Zeptala jsem se opatrně. Napadlo mě, proč nejít ven a nenajít nějaky lék, jak mne to učili ve smečce. "Jsme na horách... Tady někde bude určitě růst Raselník Léčivý," uvažovala jsem nahlas. "Prosím, počkej tady Kyle," znělo to spíše jako rozkaz, než prosba. A já jsem se vydala ven, ať už byla tma či ne. Jen jsem se trochu bála, že Kyle zas provede nějakou blbost.
Chvíli jsem šla , než jsem dorazila do takového horského sedla. A zachytila jsem pach. Zaječí. Uvědomila jsem si, že už jsem pár těch dnů, nebo tydnů nejdla, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se vydat po jeho stopě. Viděla jsem blesky, ale to nevadilo. O několik minut jsem našla to, co jsem hledala. Raselník Léčivý byla taková menší rostlinka s hnědym květem a podivnou stélkou. Jeho listy byly ploché. I ve tmě jsem několik listů utrhla, a pak jsem zřela toho zajíce.
Dvě mouchy jednou ranou. Pochvalovala jsem si se zajícem a zároveň listy v puse. Měla jsem pysky od krve z nedávného lovu, který byl rychlý, ten tlustý králík mi prostě nemohl uniknout. Teď ještě najít cestu zpět. A sakra.
Mohlo to trvat snad i hodinu, než jsem se vrátila zpět ke Kylemu. Vrtěla jsem ocasem a na tváři se mi objevil vítězný úsměv. Králíka jsem hodila asi metr od něj a věnovala se rostlině. Plochý list Raselníku (jitrocel) jsem mu položila tam, kde byly chlupy zbarvené krví. "Tak, teď se nehýbej, zahojí se to," řekla jsem přátelsky. Ani já sama jsem nevěděla, co všechno pro něj dokážu udělat. Zajíce jsem zatím ponechala kousek od nás, a pod ním se začala tvořit krvavá kaluž.

Moc děkuju za pěknou akcičku, Dor bavilo sbírat dýne :D 5% prosím do obratnosti, díky!
Jak již zde bylo řečeno, jsme zvyklí na akce, kde se vlci přihlásí a pak se provede výběr, hraje se s osudem, což tuto akci číní velice originální - hráči zde mohli v podsatě dělat co chtěli, ale stále jsme se drželi reality (relativně). Pro přístě by možná bylo dobré dát akci přímo na hlavní stránku, ať je vidět hned jak jsem někdo přijde.
Víc mě nenapadá, jestě jednou díky!

Pomalu jsem začala být vážně unavená, ale nešlo usnout, když víte, že ten vedle vás se trápí. Z očí mi tekly slzy, až mi zamlžovaly vidění, ale ono až tak nevadilo, jelikož už byla tma jako v pytli. Z jeho velké tmavé postavy jsem teď viděla jen ty jeho smaragdově zelené oči. Byla jsem od srdce ráda, že nebral za zlé to, že jsem se představila jinak. Poslouchala jsem zvuky větru zvenčí, a připomínaly mi nějakou melodii. Uspávací melodii. Ale i představovaly hrozbu. A dobrodružství jsem já měla vždycky ráda.
Podívala jsem se Kylovi do očí. Alfa nebrečí. Na souhlas jsem kývla a otřela si slzy packou z očí, protože už jsem měla vyschlo v krku, a trochu mne tento velký vlk stresoval. "Dobrou noc. Tobě taky." Opětovala jsem mu úsměv a přání pěkných snů. Doufala jsem, že tentokrát bude všechno ok. Lehla jsem si vedle něho tak, aby cítil mou přítomnost a hřál mne. Ještě nějakou chvíli jsem se snažila sama sebe uklidnit, abych cítila příjemný pocit, než jsem usnula také.