Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trošku se mi to začalo vymykat z pacek, protože Kyle vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Posunula jsem se kousek k němu, vědela jsem, že ho nesmím nechat se trápit, to bylo to, co jsem jako alfa nesměla dopustit. S lítostí jsem se na něj koukala. Vypadalo to, že to v hlavě nemá moc v pořádku, ale já jsem mu to nevyčítala. Sam mne vyzval, ať se přitulím, což mne malinko překvapilo, ale nedala jsem to na sobě znát a zatím jsem se neposouvala. Ano, byla mi zima.
Bylo mi ho líto. Byl tak unavený, že to nezvládal. Usnul, a ja jsem mu to nevyčítala. Nejlepší je trpělivost."Slibuji, že ti pomůžu Kyle." Řekla jsem tiše nahlas a také zavřela oči.
S trhnutím jsem se probrala a zároveň vymrštila své télo do sedu, jelikož jsem zaslechla Kylův hlas. První jsem byla trochu zmatená, ale pak mi to došlo. Pak jsem ucítila jeho srst, jeho teplé tělo a také, jak se cítí. Věděla jsem, že teď potřebuje podporu. Objala jsem ho oběma předníma tlapkami. "V pořádku Kyle. Neboj se. Jsem tu s tebou. Vím jaké to je, ztratit rodinu. Něco ti o sobě řeknu. Tam,
kde jsem se narodila, žila smečka, které velili mí rodiče. Přirozeně měla naše smečka také nepřátele,
kteří ji chtěli zničit. Prostě vymazat. Ale byli tam tací, kteří podporovali alfy a mě, tu, která měla být později alfou. Já jsem si jako vlče hrála na hrdou vlčici bojovnici a měla jsem spoustu přezdívek. Říkali mi Princess, Jeli... Ale nejvíc mne oslovovali Dollar. Ale nikdy nezapomenu na den, kdy mne rodiče pojmenovali. To jméno.. Dorya. " Povídala jsem mu do ouška a snažila jsem se ho uklidnit. To jediné teď potřeboval. " A nezapomenu ani na den, kdy jsem se musela s tím vším rozloučit. Stala jsem se alfou, ale netrvalo to dlouho, a naši smečku rozbily dvounohé bytosti, kterým říkají lidé. Mě se tehdy do těla dostala bolest, a pak už jsem nic neviděla. O několik hodin později jsem cítila vodu.A pak jsem se ocitla tady, na Mois Grisu. A teď vím,
že jsem tady proto, abych ti pomohla. Omluv mě, že jsem se ti představila pod jiným jménem, ale... Připomíná mi dobré časy. Když budeš vzpomínat na rodiče... Musíš vzpomínat na to dobré. A pak se budeš cítit lépe." Mluvila jsem klidně a s rozvahou, aby to uklidňující. Při slovech o rodině se mi také slzy vetřely do tváře. "Kyle, pojď se vyspat. Potřebujes to jako ryba vodu. A neboj se, budu tu s tebou." Cítila jsem se poněkud ochranářsky.

Bez hlesu jsem seděla v zadu v temném koutu jeskyně, kde má zlatá srst ať jsem chtěla nebo ne, celkem zářila. Ve tmě jsem nikdy nebyla úplně nenápadná, a to jsem vlkům tmavé srsti záviděla, že se ve tmě mohli skrývat. Čekala jsem, než se vlk uračí vstoupit dovnitř 'mojí' jeskyně, což také uděalal. Nato se mi on omluvil. Ani jsem si příliš nevsimla, že by nějak koktal, ale jakmile mluvil déle, je pravda, že to bylo znát. Bylo mi ho líto, já sama bych asi již dávno v divočině zahynula. "Chápu tě. Musím říct, že musíš být statečný, já... Nenávidím samotu," pronesla jsem k němu soucitně. Teď mi ho bylo líto, jestli byla pravda to, co říkal... Zelenými očky jsem ho sledovala. Teď jsem si uvědomila, že jsem zapoměla hledat dýně, ale řekla jsem si, že už toho bylo dost. Ty bažiny mi uspinily můj kožíšek. A kdoví, co se tady na ostrově jestě skryvá. "Děkuju," dodala jsem tiše a zároveň překvapeně, když mi pochvalil mou přezdívku z doby, kdy jsem jestě nebyla v mé byvalé smečce alfa.
Kyle, jak se představil, si lehl na kamenou podlah jeskyně, zatímco já jsem jestě seděla a dívala se ven. Zuřila tam bouře a déšť byl prudký, takže mi bylo příjemné být uvnitř. Jelikož jsem však měla srst stvořenou k životu na severu, byla mi z brzké zimy trochu zima. No, ne trochu. Sice jsem byla v jeskyni, ale tak jako tak mi byla zima. Lehla jsem si tedy ke stěně tak, abych viděla do těch Kyleho očí. Trochu jsem se třásla zinou, ale snažila jsem se to skrýt. "Jsi unavený, že? "Zeptala jsem se, i když jsem vlastně znala odpověď. Já sama jsem byla trochu ospalá, ale přes den jsem něco před Kylovým příchodem naštěstí naspala.

Velký drak se mi rozpadal před očima a já jsem viděla sama sebe, jak se tyčím nad prachem, který z něho zbyl. Byli zde i ostatní vlci z mé smečky z Jasperu, má oddaná vyjímečná smečka a i mí rodiče. Byla jsem tak nadšená, že jsem tam i zavyla a poslouchala, jak se k mému líbeznému vytí připojují dalsí a další vlci. A pak se ozval hrom, z oblohy sršely blesky a všichni se rozutekli... Ne, všichni ne. Přede mnou stál obrovský statný a silný vlk, který vypadal tak nádherně!
Ten vlk stál přímo přede mnou a tyčil se nad mým tělem. Trochu jsem se lekla, když ke mně s drcnutím promluvil, ale jen jsem otevřela svá zelená očka a dívala se do těch jeho... Zelené! Stejně jako já, akorat možná trochu tmavší. Také k mému zjištění jsem se nacházela téměř na kraji jeskyně a to ještě uprostřed! Jak živé sny jsem to asi měla. Trochu zmateně jsem na samce ještě jednou pohlédla a všimla si jeho hnědého zbarvení. Pak jsem se podívala do dáli za ním. Již se začínalo stmístmívt, bylo jasné, že se blíží zima. A taky bouře. Venku lilo jako z konve a hromy stíhyly blesky, až mě to vyděsilo. Teď bych vážně děkovala bohům za to, že jsem tady v jeskyni.
Narovnala jsem se a sedla si. Trochu jsem se styděla, protože mé tlapky byly stále od bahna, ale většinu jsem z mé zlaté srsti už dostala pryč. "Eem, promiň" Řekla jsem svým melodickým hlasem a věnovala jsem mu omluvný úsměv. Vlastně jsem ani pořádně nevěděla, proč jsem se mu omluvila, ale byla to asi snaha působit dobře, proč jsem to řekla. Jestě jednou jsem se podívala ven. Lilo. Udělala jsem pár kroků dozadu do tmy. "Máš pravdu, děkuju ti. Pojď se schovat." Vyzvala jsem ho poněkud vznešeně a uvilnila mu cestu. Vážný výraz na mé tváři nevydržel dlouho, musela jsem se zmovu usmát. "Já jsem... Říkej mi Dollar. A ty?" Opět jsem udělala stejnou chybu jako před tím, a to už mi začalo lézt krkem. Možná už bych se měla začít představovat normalně. Jestě malinko jsem se posunula do zadu, než jsem se dotkla stěny jeskyně. Chtěla jsem mít jistotu, že se sem ten velikán vejde a udělá si pohodlí.

<< Bažiny přes Common forest

Má napínavá a dobrodružná cesta se zkroutila přes les zpět někam do kopců, někam do hor. Musela jsem znovu projít tím lesem, přičemž jsem ze sebe průběžně setřepávala to odporné bahno, který můj zlatý kožíšek úplně kazil, vypadala jsem jak nějaký strom, co chodí, a to můj styl úplně hrotilo. Několikrát jsem se cestou i otřela o strom, věděla jsem, že kdyby to bláto na mně zatvrdlo, tak by se sundavalo hůř. Pořád jsem měla chuť hledat dýně, ale pomalu jsem dostávala pocit, že už ty dýně prostě najít nemůžu.
Při cestě do kopce jsem naštěstí narazila na malý potok. Ať už mi byla zima sebevíc, byla jsem odhodlaná se umýt, a tak jsem bez většího přemýšlení krátce ponořila hlavu do vody. Byla tak ledová! Já jsem se však plně soustředila mytím, že jsem na to nemohla myslet. Držela jsem se nadále u skal, aby mne vítr neodvál, nebo abych se nenastydla.
O několik minut nebo hodin jsem vystoupala do úctyhodné výšky, kde byla vážně celkem zima a navíc začalo pršet. Tak nějak jsem si odvodila, že už začíná ráno. Ke svému štěstí jsem narazila na jeskyni - celkem velkou, vešlo by se sem tak pět vlků a nevím, co se nacházelo v zadní části jeskyně, jelikož byla dosti temná. Já jsem však nevydržela a asi dva metry od vchodu jsem usnula.

<< Common forest
... než jsem se začala nořit do bláta. Uši jsem stáhla k hlavě, ale pokračovala jsem v cestě, přeci jenom, hledala jsem dýně, a zatím byly na dosti pozoruhodných místech. S nechutí jsem se dívala pod tlapky a doufala, že jsem správně, mít špinavý kožíšek pro nic za nic, no fuj! Na to se mi ani nechtělo myslet, ale nešlo to, když tím sajrajtem už jdete. Trochu jsem váhala, zda to neotočit a prostě jít jinam, ale jinak jsem tušila, že i zde by někde mohla být ta kouzelná dýně.
A měla jsem pravdu, jako i před tím. Ego up! Zaradovala jsem se, když jsem ve tmě zřela svítící dýni, která byla tak dvacet metrů ode mne a vypadalo to, že plove. A jak nádherně svítila. Prosvítala výřezkem ve tvaru měsíce. Chvíli jsem váhala, ale nebyla to dlouhá chvíle. Ať už byly tyhle bažiny sebevíc nechutné, tak za dýni to stojí - hlavně, když mne pak celou od bláta nikdo neuvidí. Pomalu jsem tedy začala postupovat přímo k dýni, ale země se mi jaksi vzdalovala od tlapek. Brzy jsem měla co dělat, abych měla hřbet na povrchu.
Ale notak! Až tak jsem špinavá být nechtěla. Teď to ale nešlo vzdát, ta dýně je přeci už tak blízko. Musela jsem zabrat, v podstatě jsem nyní v blátivé vodě plavala, což mi bylo víc než nepříjemné. Na pár sekund jsem se musela zastavit, protože má přední tlapka zůstala trčet sevřená nějakou větví, ale po chvíli jsem pokračovala. Dýně už byla blízko, ale zastavila jsem se přímo před ní, i když mi z vody trčela jen hlava. Trochu jsem pochybovala - co se stane teď? Ale neměla jsem na přemýšlení čas dlouho, protože se mi povedlo se dýně nosem dotknout. A bahno mne vcuclo i s ní.
Snažila jsem se zabírat, ale nebylo to nic platné. Stejně jsem se za chvíli vynořila na souši, jen od hlavy k ocasu pokrytá bahnem. Dýně však nezklamala. Za pár sekund se mi opět dostavil ten úžasný pocit bohatství, který teď byl vážně příjemný, prostěWow! Ohlédla jsem se po dýni, která však už plavala tam, kde jsem ji zahlédla prvé. Kdyby tu nebyla ta dýně, nikdy bych sem už nevkročila.
>> Pytias přes Common forest

<< Laica mar
Svižný krok brzy přešel zpět do chůze, když jsem se dostala do lesa. A byl mi nějak povědomý. Že já už jsem tu někdy byla?! A nebylo to dávno. Šla jsem po vlhké zemi čím dál víc a snažila se být ostražitá, kdyby náhodou se kvůli větru nějaká ta větev zlomila, nebo nedej bože spadl strom. Byla tma, trochu jsem se bála, sic jsem zde už byla předtím, ale to neznamená, že to tu znám. Věděla jsem, že tady někde jsem se setkala s Caeraxem, Ciraell a Chlupáčem, kteří asi neuposlechli mé varování a zůstali poblíž toho kouzelného lesa. Jejich věc. Mé oči svítily ve tmě a já jsem pokračovala dál, než...
>> Bažiny

<< Ice world
Krajina se pomalu měnila z ledové na pustou, ale pořád fičelo, jako kdyby přicházel hurikán. Navíc pomalu nastávala noc, což mi faakt přilepšilo. S hlavou dole a ušima u hlavy jsem se snažila větru odporovat, ale moc to nešlo. Celkem pomalým krokem jsem se přes pláň vydala, i když to možná bylo nebezpečné. Neodfoukne mne to? Kladla jsem si otázku. Odolávala jsem větru, než jsem zahlédla svou spásu.
Další dýně! Díky bohu! Rozběhla jsem se krajinou k podivné dýni, která byla zde vidět na sto mílí. Vítr jsem momentálně ani nevnímala, protože jsem cítila takovou radost, že mám další! Už když jsem ji viděla z dálky, bylo mi jasné, že je větší než ty normální a že bude opět trochu podivná, taková magická, ale to byla zatím snad každá. Co mne překvapilo, byly pachy, které ke mne prudký vítr přivanul. A tentokrát byly vlčí. Doběhla jsem tedy k oranžové dýni a zastavila se u ní. Byl do ní vyryt blesk, nad čímž jsem moc nepřemýšlela a dotkla jsem se jí nosem. Trhla jsem sebou, když mi tělem projel takový náboj, který mne donutil si sednout. Zamrkala jsem, a pak opět přišel ten úžasný pocit, který se pomalu hromadil. Hele, les. Vydala jsem se tam.
>>Common forest

<< Zátoka smrti přes Pytias

Z divné a podivné zátoky má cesta začala stoupat vysoko do hor. Sice jsem už málem padala únavou, ani jsem se unavená necítila, brzy nastalo ráno, poledne a já jsem chodila po horách, rozhlížela se, kde co leží a hledala další oranžové dýničky. Po zážitku z podivné zátoky jsem věděla, že s pravděpodobností se těchto dýní my vlci smíme dotýkat jen nosem. Nebo i jinak? Na to mne teď odpověď nenapadla. Dávala jsem pozor, abych nezakopla o šutry a nevymajzla se.
Trvalo skoro snad i půl dne, než jsem celé pohoří přešla, ale pak už jsem se opět ocitla na té sněhem pokryté planině, co vypadala tak pustě, jak jen to šlo. Doufala jsem, že zde najdu další z dýní, tentokrát by mohla být oranžová skvrna dobře vidět, pokud se neschovává pod sněhem. A ano, opět byl můj tip relativně správný.
Už delší dobu jsem kráčela sněhem, než jsem se dostala k zamrzajícímu potoku. Ani mne nenapadlo zkusit ho přejít a skákat se mi taky nechtělo... Ale hle! Támhle něco sedí. Byla to podivná bílá věcička, možná nějaká stará mršina podle chlupů trčících ven. Jakmile jsem se dostala za ledovou vodu, uzřela jsem, že to, co jsem považovala za mršinu králíka je bílá dýně! Doopravdy, v životě by mne nenapadlo, že toto ovoce může být i bílé. Svým vzhledem sem do této krajiny krásně zapadalo. Lehla jsem si k té dýni a pohledem skenovala jeho vrásky. Asi je stará. Dotkla jsem se jí nosem a k usnutí mi pomáhal krásný pocit bohatství.
Netrvalo dlouho, a probudil mne zlý vítr rozfoukávající vločky. To ne. Trošku jsem zpanikařila, ale okamžitě jsem byla na nohou a pádila směrem, odkud jsem přišla. Začala mi být krutě zima, třásla jsem se, a ještě k tomu jsem přes vánici neviděla na krok! Led a sníh co pokrýval potok mi možná zachránil život, že jsem tam nespadla. Pak už jsem jen s krásným pocitem z dýně, ale i se strachem o svůj kožich běžela neznámo kam.

>> Laica mar

<< Poušť

Konečně jsem se z písčité pouště dostala jinam, ale nezdálo se mi to jako hrozná změna. Dostala jsem se na pobřeží, ale vypadalo to tu jako mrtvé a rozhodně se mi tu nelíbilo. Ta atmosféra… Jako kdyby tu někdo už hodně dlouho nebyl. Pomalu se rozednívalo, což byla výhoda, a já měla konečně chvíli, kdy jsem se mohla vyspat. Ale nemohla jsem. Měla jsem děsnou chuť hledat dál ty úžasné svítivé oranžové dýně, které tak kouzelně způsobovaly nádherný pocit, který se hromadil! A vsadila bych se, že jich tu ještě hodně je, tudíž se nemůžu zabývat tak nudnou činností jako spánek.
Už jakmile jsem na tohle území vstoupila, bylo mi jasné, že sem se jen tak někdo nevypraví, a že tu nikdo nebude. Co mne ale děsilo, byl fakt, že mě někdo sleduje. Zastavila jsem se před hrůzně vypadající zátokou. Nad vodou se držela podivná mlha, která mne vážně ještě více děsila, copak tu asi jen žije? Měla jsem chuť co nejrychleji vypadnout, ale něco mi v podvědomí říkalo, že nesmím odejít. Tušila jsem, že i tady někde by se mohla nacházet kouzelná úžasná dýně! A minout jí jenom neostražitostí by bylo trapný. Chtěla jsem se napít, ale jakmile jsem se pořádně zadívala na jezero, věděla jsem, že mé uvažování bylo správné.
Kousíček od břehu, ani ne dva metry, se ve vodě nacházela oranžová věc, která mírně svítila. Má srst se naježila a já sama jsem se zaradovala. Všechny pochyby o prapodivném jezeru jsem musela hodit za hlavu. Potřebuji přece tu dýni! Ať už byla voda sebevíc studená, pár metrů od břehu jít mi nevadilo. Ba naopak, alespoň mne to probudí a pomůže mi to neusnout. Nadšeně jsem k svítící dýničce došla a v mělké vodě se usadila. „Tak ty jsi mne sledovala!“ Utrousila jsem přitom radostnou poznámku s úsměvem od ucha k uchu. Hle, a ona se také usmívala! Jaká krása. Ráda bych ji vytáhla z té ledové vody a nechala na souši.
Jakmile jsem se ale dýně dotkla packami, dostalo se mi zklamání. Cítila jsem se malá, chudá a byla mi zima, a toho jsem se ulekla. „Ty jsi prokletá?“ Zeptala jsem se jí tiše a tajemně, a v hlavě mi zazněl jediný tón. Takové vysoké písknutí. To mne ještě víc vyděsilo. Nechtěla jsem si k ní lehat, ale chtěla jsem ji dostat ven, a tak jsem se snažila dále. Ale neúspěšně. Jen se to zhoršilo. Co jsem udělala špatně?
Takže, první dýnička byla malá a nabodlá na stalaktit, druhá byla obrovská jen tak uprostřed pouště a tato byla ve vodě. Ale vypadala spokojeně. Aha, každá dýně asi uměla přizpůsobit. „Ty nechceš ven, že ne?“ V hlavě mi zazněl opět stejný tón, jako před tím. Brala jsem to jako souhlas. Tak co kdybych to jezero vypila? No, blbost, to by mi trvalo. Nadechla jsem se a na chvíli potopila hlavu, abych si jí mohla prohlédnout v celé její kráse. A dotkla jsem se jí nosem. Náhle do mne začal proudit opět ten úžasný pocit bohatství.
„Už to chápu! Musím se vás dotýkat nosem,“ došla jsem k závěru a vyklusala z jezera. Byla mi zima, byla jsem sama se sebou spokojená, že jsem to rozluštila. Jdem, dál, musím najít další!

>> Ice world přes Pytias

>> Bull Meadow přes Tichou Zátoku

Svižným krokem jsem se dostala až k povrchu, kterým byl písek. V mém rodném kraji byl jen když jste se dostali mimo národní park, a to bylo občas i více než nebezpečné. Zrovna tamtudy vždy procházeli vyhnanci naší smečky, i když to nebylo často. Písek byl do tlapek opravdu příjemný. Sice byl celkem studený, ale to mne momentálně moc nezajímalo a snažila jsem se vnímat jiné fakty - jako třeba fakt, že hledám takové to oranžové voňavé ovoce. Jak že jsem mu to říkala? Jo, dýně. Momentálně jsem hledala oranžové dýně. Jednu dýni jsem potkala v jeskyni v těch vysokých horách. A teď jsem pátrala dál, kdyby jich tu někde na ostrově náhodou bylo víc. Nemohla jsem nemyslet na ten úžasný pocit - ten pocit, když jsem se svým nosánkem dotkla dýně a do těla mi vjel úžasný pocit, jako kdybych byla bůh. A ten pocit vyprchával. A já ho chci mít zas! A taky jsem tímto měla možnost zjistit, zda toto doopravdy je ostrov, či navazuje na pevninu. Opravdu by mne zajímalo, kudy se dostanu domů.
Nemusela jsem čekat zas až tak dlouho - bylo tu toho dost vidět, jak byla tato písčitá poušť plochá. Mám pocit, že jsem zahlédla i vodu. Ale dost k tomuto. Hledala jsem dýni, a taky jsem ji našla. Velký předmět na obzoru mne zlákal tím, jak svítil, jinak bych ho zcela jistě přehlédla. Svou oranžovou kůrou málem dýně až splývala s pískem. Ať už svítila matně, neváhala jsem a rozběhla se k ní, abych mohla zažít znovu ten úžasný pocit. Nebo jsem alespoň doufala, že mi ho bohové umožní.
Konečně jsem se dostala až k dýni a zjistila jsem, že je obrovská - až gigantická. „Ty jsi ale velkej fešák! Ještě větší než ten před tebou!“ Připadala jsem si tak malinká, jako kdybych byla mravenec. No, přeháním - ta dýně byla tak třikrát, čtyřikrát větší než já. Byl do ní vyrytý vyjící vlk. Ach, ta nádhera. Nevěděla jsem proč, ale musela jsem se posadit a vzpomínat. Zavřela jsem oči a vybavila si všechny své kamarády, kteří se nemohli dožít tolika, jako jsem měla teď já. Kdybych mohla, bývala bych jim dala rok ze svého života. Ale bohužel to nešlo. Kdybych mohla, chtěla bych léčit a umět ostatní vlky probudit k životu, třeba ať už jsou mrtví, nebo ne. Bylo těžké je ztratit. Luisana udupal los, Kien se utopila ve vodě. Má sestřenice přes koleno zemřela na otrávení neznámým jedem. A to nejhorší, mou nejbližší babičku mi sebrali lidé za pomoci výbušných zbraní. Nemohla jsem si pomoci - slzy šly ven samy.
Nahromaděný smutek a lítost už jsem nevydržela a chtěla jsem pokračovat dál a hlavně se dotknout té dýně - což jsem udělala. Přišla úleva jako čert, opět jsem se cítila lépe a bohatě a ta vůně! Až hypnotická! Musím najít další.
S tímto pocitem jsem se rozeběhla dále. A tentokrát jsem nemusela tak daleko.

>> Zátoka smrti

<< Jeskyně Law přes Sněžné Tesáky

Po několik dalších minut jsem se svižně vydala dolů, zpět k nížinám, kde by nemusel foukat takový vítr. Musela jsem dávat pozor, déšť pěkně mokřil kámen a z hlíny se stávalo bláto, a tak nebylo jednoduché neuklouznout. Několikrát jsem se i vymajzla, nešlo tomu zabránit. Můj zlatavý kožíšek byl teď proto trošku hnědý od bláta, což jsem ale hodlala napravkt co nejdříve.
Stoupání pomalu končilo a já se dostala na obrovskou louku. Byla mírně kopcovitá, ale mohla jsem zde vidět na krajinu kolem. Viděla jsem tu plošinu s mlhou, i jezero a vysoké hory odkud jsem přišla, nějaký listnatý les a také nějakou vodní plochu, kterou jsem ještě neznala. Právě k ní jsem momentálně měla zamířeno. Bylo zajímavé pozorovat, jak rychle se zde krajiny mění.

>> Poušť přes Tichou zátoku

Zanedlouho louka začala mírně svážet, a zátoka se objevila přede mnou. Zašla jsem k vodě a napila se, než jsem pokračovala neznámo kam. Vědělq jsem jen, že hledám něco, jako bylo v té jeskyni, takže dýni. Dýně? Jak jsem na to přišla? Další slovo, které mne vyděsilo a moje mysl ho vygenerovala sama.

<< Wolf Lake přes Sněžné Tesáky.
Nebyl nejlepší nápad se v noci pustit do hor, jelikož došlo k tomu, že jsem brzy ztratila cestu. Bloudila jsem v horách a začínalo se mi srdce svírat strachem, že se odtud nevymotám, ale nakonec přeci jen. Zrovna jsem kráčela po jedné skále a moje srst, celá pocuchaná, vlála ve větru. Blížila se zima, byla proto velmi brzy tma, což mi v mé cestě zrovna dvakrát nepomáhalo. Až po chvíli jsem zahlédla takový světlejší bod. Bez rozmýšlení jsem se k němu vydala. Když jsem se dostala blíže, zjistila jsem, že se nacházím v rozlehlé jeskyni, která má vysoký strop a je i velmi prostorná. Má tvář zazářila. Bylo zde závětří, a zdálo se, že i celkem teplo, na to, jaká kosa byla venku. Trochu váhavě jsem do této jeskyně vkročila, zkusila jsem jít dále do jeskyně, světlo, jakoby zmizelo, rychle jsem se rozhlížela, ale nic. Začala mi být také zima, a bála jsem se, aby tato nádherná jeskyně nebyla náhodou domovem medvědů. Fuj, medvěd. Tyto velké tvory jsem nikdy neměla ráda. Ale teď mě zajímaly jiné věci.
Ještě pár kroků jsem pokračovala do té prostorné jeskyně, než se mi naskytla opravdu zajímavá podívaná. Ještě jeden krok jsem stihla udělat, a to jsem svou pravou přední šlápla přímo do něčeho mokrého. Podívala jsem se k zemi a tu tlapku rychle zvedla. Světlo z té hvězdy nade mnou osvěcovalo louži prapodivné ovocné šťávy, která pomalu tekla z krásného plodu. A to ona svítila. Chudinka nabodnutá. Musela jsem jí zalitovat, jak se na mne šklebila. Kdo to udělal? Chudinka. Okamžitě jsem se začala rozhlížet, kudy bych se za ní mohla dostat a nakonec jsem pod matným světlem z dýně vyhledala několik kamenů, které mi pomohly se do dvoumetrové výšky dostat. Opatrně jsem se postavila na zadní, jako kdybych dělala panáčka a dýně se nosem dotkla, abych zjistila, jaký je její povrch.
Bylo to úžasné. Najednou jsem se cítila dobře, spokojená, klidná a taky… bohatá. Proč bohatá? To jsem se ptala sama sebe, ale odpověď jsem si dát nedokázala. Avšak co vím, je, že by nestálo za nic je nehledat dál! Jak nádherný pocit. Skočila jsem na zem a sedla si. Ještě chvíli jsem se dívala na tu nádhernou hvězdičku, dýničku, která mne najednou tak lákala. Možná, že jsou tady někde další! Proč to nezkusit? "Ty jsi ale pěkná dýně, máš tu někde i kamarády?" Zeptala jsem se do vzduchu.
S pocitem dobře vykonané práce jsem se zanedlouho vydala dál, s nadějí, že najdu nějaké další. A tma a déšť, který začal, teď nebyl mou překážkou.
>>Bull Meadow přes Sněžné Tesáky.

<< Zauberwald přes Mlžné pláně

Běžela jsem pryč, co nejdál z dosahu těch stromů, které mohly každou chvíli spadnout. Místo toho jsem se zapletla hluboko do mlhy, byla mi zima a co bylo nejhorší, nevěděla jsem kam šlapu. Raději jsem proto zpomalila. A ještě horšií bylo, že ostatní se mi ztratili. Šla jsem sama, bála jsem se a ocas měla u země, uši u hlavy. Nezbývalo mi nic jiného než jít rovně.
Po několika minutách, hodinách, či jak dlouhá doba to byla? Vymotala jsem se konečně ze spleti mlhy. Pfe, nemám ráda mlhu. Prskala jsem, byla mi zima a potřebovala jsem rychle nějaký úkryt. Jelikož jsem se však z mlhy vynořila u jezera, nebylo to o nic lepší - vítr čeřil vodu a kapičky létaly všude kde mohly. Rychlým klusem jsem proto běžela jak jsem mohla a bylo mi jedno, kam to bude.
Vítr se pomalu uklidňoval.
>> Jeskyně Law přes Sněžné Tesáky

Potichu jsem se rychlým během opět připojila ke skupince dozadu. To, že jsme došli k vodě bylo vynikající. Sice byla ledová, ale žízeň něco zahnat muselo, že? Caerax navrhl, jestli nebude dobrý si zalovit. Já jsem momentálně hlad necítila, jedla jsem ještě včera a ani jsem moc neměla chuť. Nevím, co mi chuť k jídlu vymluvilo, protože jsem ji měla skoro vždycky - ale začala jsem se strachovat o Shivu. Byla celkem drobná, jestli někam zapadla, bylo by to špatné. Ale kde ji mam hledat!? Problém. Caer se mne zeptal, co jsem našla. A na to jsem měla odpověď. " Jsou tam dva vlci, vlčice a vlče, nic víc." Sdělila jsem mu vážně a koukala mu přímo do těch jeho oranžových očí. Ještě chvíli jsem seděla u jezírka a pak se vydala na obchůzku, jestli tady něco nežije. Šla jsem notnou chvíli, než jsem se dost vzdálila od naší skupiny. Foukal silný vítr, což mi foukalo pachy pryč a měla jsem trochu strach, že nějaký ze stromů na mne spadne. A byl to pud sebezáchovy, co mne dostal z brindy. Zastavila jsem se na takové mýtině, kde ležel pachlý strom. Byl vykloubený do základů a teprve teď jsem pochopila, jak velkou sílu vítr má. Běžela jsem zpět, jak jsem si to zapamatovala, když přede mnou jeden vzrostlý strom spadl. Oči jsem vytřeštila a brzdila, abych do něj nenabourala. Ta tlaková vlna mi však až podlomila kolena.
Náhle jsem byla na zemi, všude stále foukalo a už bylo šero. Bez větších obtíží jsem se zvedla a překročila spadlý kmen a běžela dál s tím naléhavým výrazem v tváři. Už jsem je viděla.
"Musíme pryč! Stromy padají a je to nebezpečné tu zůstávat!" Varovala jsem je hlasitě a zastavila se. "Raději půjdu, ještě se uvidíme," Rozloučila jsem se a rychlým klusem běžela dál.
>> Wolf Lake přes Mlžné pláně

//Pardon chci stihnout akci :-)

<< Common forest
Pomalu jsem se ploužila za ostatními a vnímala přírodu, která byla odjakživa jako můj partner. Vždycky jsem milovala vůni květin, čerstvý vzduch, plno zeleňe a to všechno dobrodružství, které se v tomto světě dá zažít. Jak jsem tak šla, tak jsem si uvědomovala, že tento les je jeden z těch pohádkově krásných lesů, kterých na území mé bývalé smečky mnoho nebylo. Stále jsem byla myšlenkově vedle, i když na mne Caerax začal znovu mluvit, a teprve u posledního slova jsem se vzpamazovala. Omluvně jsem se usmála a pak mi došlo, co vlastně chtěl, když jsem si připoměla to, co jsem před chvílí říkala. "Ano." Tentokrát jsem odpověď nenatahovala, byla jsem vcelku ospalá a měla jsem žízeň, ale tak jako tak jsem stále kráčela vpřed tempem, které bylo dost pomalé, aby všichni stíhali a abych nemusela předbíhat ty přede mnou.
Nasála jsem do plic čerstvý vzduch a nemohla jsem si nevšimnout několika pachů v naší blízkosti. Kývla jsem na Caeraxe, kterému jsem tady zatím důvěřovala nekvíc z téhle bandy, a pak odběhla směrem, odkud ty dva pachy vycházely. Šla jsem po listí prapodivných tvarů i barev, než jsem zřela krásně vysoký a skvěle zahlý strom, který přímo vybízel k tomu, abych na něj vylezla. Nemohla jsem odolat. Tlapkami jsem lezla a zachytávala se o kmen svými ostrými drápy, než jsem se dostala dobře na úroveň, odkud jsem na vlky, kteří byli nositelé cizích pachů viděla. Byla to černá vlčice a nějaké vlče. Vlče? Tady? Samo jen s jedním ochráncem? To by znamenalo, že tu někde jsou smečky. Nechtěla jsem, aby mě viděli, a tak jsem opatrně zase ze stromu slezla a běžela za svou partou.