Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu mne překvapila Craeaxova otázka. Ne, na nikoho nečekám, chtěla jsem odpovědět. Ale nešlo to, nedokázala bych právě teď lhát. Mírně jsem povolila můj sebejistý postoj a podívala se k zemi. Čekala jsem na Shivu, která mi nejspíše prostě nestačila a teď se někde toulá a ne a ne mne najít. Chtěla jsem zakňučet, ale potlačila jsem to. "Ano, čekám na jednu kamarádku, běžela za mnou, určitě mne dožene." Snažila jsem se tím uklidnit hlavně sama sebe, a docela to i pomohlo.
Zauvažovala jsem o tom tmavém vlku. Hele - on vlastně už tak tmavý nebyl, jelikož začalo svítat. Díky bohu, alespoň mám čas si je dobře zapamatovat. Vlčice byla černá - to mi bylo jasné. Craeax byl směsicí barev a Chlupáč měl podivné zbarvení přecházející z černé do světlé.
Počkala jsem, než ostatní půjdou a já sama jsem ještě chvíli stála tam, kde jsem byla, jako kdybych s nimi dál nešla. Podle rychlosti jsem pochopila, že Ciraell má nejspíš zraněnou nohu a okamžitě jsem si uvědomila pravděpodobnou příčinu jejího chování. Pomalu jsem se vydala za nimi, na konci řady. Šla jsem pomalu, ale jako většinou s ocasem vodorovně k tělu a elegantním krokem, avšak hlavou přiměřeně vysoko, abych dala najevo, že tu nikomu ublížit nechci. Hold, řeč vlků z jihu - natož alf, je jiná než vlků ze severu.
>> Zauberwald

Pozorovala jsem zvláštní jednání toho tmavého vlka. Byl šílený? Uvnitř jsem trochu pochybovala, ale nedávala jsem na sobě nic znát. Dívala jsem se mu do těch jeho očí, až do doby, než se obrátil k hvězdám. Přemýšlela jsem, o čem on přemýšlí. Odkud jsou? Asi ze severu. Odpověděla jsem si sama. Na chvilku se mi před očima odehrál můj příběh, příbeh z jihu, z tepla, ztvořen z prachu a popela, příběh z Jasperu, úžasného místa. V krku mně začalo mírně škrábat, potřebovala jsem se napít, naposledy jsem pila... Ehm, u toho křišťálově čistého jezírka asi před čtyřmi dny. Ne, víc, tak před týdnem? Už jsem si to nevybavovala, byla jsem dosti zaujatá přemýšlením o těch tady. Podívala jsem se vzhůru, kam upíral své zraky Chlupáč, ale nic moc jsem toho neviděla. Obloha byla šedá, všude mraky a Měsíc nikde. Co na zom viděl hezkého? Hold, každý smýšlíme jinak.
Ohlédla jsem se k Craeaxovi a Ciře, abych se ujistila, že jsou ok. Vlastně jsem ani nehledala je, ale Shivu. Stále jsem věřila, že chytila mou stopu a jde po ní. A co když se jí něco stalo? Zděsila jsem se. Ne určitě ne, je šikovná. A bláznivá.
Téma o smečkách se mi vlastně i celkem líbilo. Mohla jsem vzpomínat na svůj post alfy a úžasnou autoritu... Kterou jsem tady u téhle sebranky jistě neměla. Chlupáč začal mluvit o tom, že zde někde nejspíš určitě smečka bude. "No super, tak se tam můžeme jít podívat a jít přes ten les" , zavrtěla jsem ocasem. Mluvil o krásném lesu, tak snad měl pravdu. Trochu mne překvapila jeho další slova - ale na mé tváři stále přetrvávala kamená maska. My sami jsme smečka? No, to určitě, tadá, já jsem alfa a vy jste moje smečka. Musela jsem se tomu v duchu zasmát, i když jsem věděla, jaké to je, být alfou. Máte plno poviností. Kontrolujete kde se co mihne, a o co hůř, nesmíte se tak ûplně bavit s kamarády! Hrůza. Tlapkou jsem si nakročila tam, kam před tím dva vlci za Chlupáčem šli.

Zdálo se mi, že jsem zde zbytečná. Cítila jsem, že ti dva mi hold nevěří ani slovo a vlastně jim je jedno, že tu jsem. Trochu mě to zklamalo, co jsem udělala špatně? Úsměv se změnil v kamenou tvář plnou tajemství. Ve tmě můj výraz možná ani nikdo neviděl, ale co, bylo to spíš znamení pro mě. V hlavě mi to šrotovalo, přemýšlela jsem, jak získat jejich důvěru, na které mi celkem i záleželo, nestála jsem o špatné či pochybné vstahy. "Jsem zde již nějakou dobu, ale vlastně už si nevybavuji jak dlouho. Co vím je, že má cesta zde vedla z moře na další ostrov a pak nějakým záhadným způsobem jsem se dostala sem, pravděpodobně se nacházíme na ostrově, ale kdo ví." Trochu jsem posmutněla, protože se mi opět vybavila vzpomínka na ty krásné časy s mojí rodinou a smečkou. Když Craeax položil otázku ohledně smeček, musela jsem se znovu zamyslet. Už dříve jsme si se Shivou říkaly, že se do nějaké přidáme, ale zatím jsme na žádnou nenarazily. Kromě Noctise jsem zde taky nikoho dalšího nepotkala - ale na to, že tu tak dlouho nejsem tu zvířat je dost. "Nepochybuju, že by tady žádná smečka nebyla, již jsem pár vlků potkala, a to nepočítám nespočet vlčích pachů. Jestli najdu smečku, plánuji se tam přidat." Odpověděla jsem a má sdílná povaha zase způsobila, že jsem se krátce usmála, celkem jsem se rozmluvila. " Bylo by super nějakou smečku zde najít" , dodala jsem spíše pro sebe. Má zelená očka sledovala každý krok těch cizinců, snažila jsem udržet normální výraz, když se oba vydali tam, kam jsem se dívala. Zahléhla jsem tam dvě vlčí očka, což mě celkem překvapilo, až jsem tázavě naklonila hlavu na stranu a potlačila zívnutí. Přeci jen, chtělo to už spát, dlouho jsem nespala, naposledy na té louce, kde jsem papinkala zajíčka...
Ani jsem si nevšimla, že citinec se vynořil za mnou, a tak jsem div nenadskočila, když na mě promluvil. Ať už byl jeho úsměv sebe děsivější, krátce jsem mu ho oplatila. " Těší mě, říkej mi Dor- Dollar. A jak se jmenuješ ty chlupáči?" Zazubila jsem se na něj a otočila se tak, abych viděla na všechny své společníky alespoň koutkem oka. Trochu jsem se lekla, když jsem se přeřekla, nechtěla jsem jim prozatím říkat své pravé jméno, ze srdce jsem nenáviděla, když mi někdo úplně cizí říkal Doryo. Řeknu jim ho, až přijde čas. Snad to pochopí, i Shiva to pochopila. Jelikož jsem byla stále tak trochu vůči nim nejistá.

Upraveno : )

Výraz v mé tváři se ani tak nezměnil, když vlčice začala vrčet. Stála jsem sebejistě s hlavou nahoru, rozhodně bych nečekala nějaký útok. Párkrát jsem švihla ocasem ze strany na stranu, ale stále ho držela vodorovně s tělem. Vítr mi pronikal až za srst, začala mi být zima i tady, a to nejsem tam, ehm, ve sněhu. Vzpoměla jsem si na tu nehostinou krajinu, ze které jsem přišla a upřímně jsem byla ráda, že jsem se vichru tam vyhla. Krátce jsem se podívala na Creaxe, nebo jak že se to představil? Další pohled jsem věnovala té černo - šedé vlčici. Tma mi je zkreslovala, proto jsem vlastně ani pořádně nevěděla, s kým to mluvím, ale mně to vlastně bylo jedno.
Ti dva nejspíše řešili něco důležitého, všimla jsem si čerstvých stop v blátě, a tak jsem si mohla domyslet, že tu nedávno byl ještě někdo, vlastně to bylo jisté, cítila jsem zde stále stejný pach. O co víc, pachy Cirael a toho, co před chvílí odešel, byly identické, určitě byli... Něco jako sourozenci? Sourozenci... Srdce mě zabolelo při vzpomínce na Ray, Rustyho a Luckyho, mé úžasné bratry a sestru, kterou jsem obdivovala. Hele, kde je vlastně Shiva? Ohlídla jsem se za sebe, ale ona nikde. Co jsem však měla dělat? Nejspíš nic. Určitě bude sledovat můj pach a najde mne, jestli bude chtít.
Trochu jsem zaváhala, nechtěla jsem zde jen tak stát, sednout jsem si také nemohla, to bych si ušpinila svůj nádherný kožíšek! Tak jsem se obrátila na své společníky. "Těší mne. Znáte to tu?" Zeptala jsem se krátce, ale vlastně jsem předem tušila odpověď. Nejspíš také nebyli zdejší.
Ucítila jsem přítomnost dalšího vlka, ale netušila jsem odkud. Jen jsem zpozorněla.

<< Ice world
Pomalu se blížila noc, když jsem se zastavila abych si odpočinula u blízkého lesa. Netušila jsem, proč, ale vůbec jsem nechtěla spát, pouze odpočívat. Trochu jsem se začala bát, opět mi tma připoměla tu děsivou historku z dětství. Chvíli jsem seděla a vyčkávala hvězdy, ale ty nikde, stejně jako měsíc. Vydala jsem se proto pomalu přes les, dokud bylo alespoň trochu světlo. Jakmile jsem však zašla dovnitř lesa, bylo mi jasné, že to nebyl dobrý nápad. Uši jsem stáhla k hlavě, když jsem si uvědomila, že chodím v blátě, ale neměla jsem na to se zastavit a očistit se, jelikož jsem měla děsivý pocit, že mě někdo sleduje. Ocas jsem nesla nahoru, jako vždycky, ale bylo vidět, že jsem nejistá. Má zelená kukadla pak zpozorovala další bytosti, a tak jsem se zastavila. Chvíli jsem poslouchala, jestli si mě už všimli, ale tipovala jsem, že jo, jelikož má úžasná zlatá srst je vidět všude. Neváhala jsem tedy a pomalu se k nim rozešla, elegantním krokem, jako vždy. Rychle jsem si ještě olízla pysky, aby jsem dostala pryč zbytky krve a neudělali si o mně nehezký obrázek. Zastavila jsem se teprve, když mě mohli všichni dobře vidět. "Ahoj, můžete mi říkat Dollar, neruším?" Věnovala jsem jim jeden ze svých úsměvů a kontrolovala, s kým mám tu čest.

<< Mělká pláž portálem
Země se mi doslova změnila pod nohama až se mi zatočila hlava. Tak nějak mi to podkosilo nohy a kam jsem spadla? Do snehu. Sněhu u nás v Jasperu bylo zřídka a jen v zimních měsících, a tak se mi úsměv objevil na tváři alespoň na tak dlouho, dokud mi nezačala být ukrutná zima. Můj nádherný v lété svítivě zlatý kožich teď byl od sněhu a jelikož má srst byla kratší a řidší, uzpůsobená teplým krajům, musela jsem se začít hýbat, abych neztratila svou drahocenou tělesnou teplotu. Rozhlížela jsem se kolem a naklusala přímo před sebe, doufala jsem, že z této nehostiné oblasti brzy vypadnu a dorazim někam do tepla. Můj ocas byl jako vždy nesený vzhůru, jak jsem byla zvyklá. V zimě jsem rychle nedokázala běžet dlouho, a tak jsem zase zpomalila a vyčistila si svůj nádherný čumáček od krve. Zelené oči pak uzřely konec této oblasti, kam jsem se neváhala rozběhnout.
>> Common forest

<< Ostříží zrak přes Baštu
Běžela jsem poděl moře, co mi nohy stačily aniž bych se ohlédla za sebe, zda mě má společnice následuje. Krev se mi rozplývala na jazyku a já jsem cítila chuť začít skákat, tancovat, ale hlavně se už konečně pustit do jídla. Šilhala jsem po úlovku v mé tlamě a snažila se i dávat pozor na cestu. Louka se změnila v louku, louka se změnila v pláž. Zpomalila jsem, když jsem ucítila pod packami písek, mořský slaný písek a slaný zápach moře. Teprve pár metrů před mořem jsem se zastavila a usadila, abych se v klidu najedla. Sklonila jsem hlavu a v duchu se pro zajíce pomodlila bohům, aby mě nemohli proklít. A taky jsem se pomodlila za rodiče. Sourozence. A přátele. Pak jsem se teprve dala tiše do jídla. Tentokrát jsem jako před tím nechala Shivě zadní stehno vedle. Než jsem všechno ohlodala, stihla jsem si dostatečně odpočinout, abych znova nabrala sil. Veselá a hravá povaha ve mně opět vyšla na povrch, a já jsem si šla zkusit naposledy smočit alespoň čumák, pocákat Shivu a napít se.
>> Ice World portálem

<< les Alf
Zajíc si mě brzy všiml a rozeběhl se pryč z lesa, přímo tam, odkud jsme s Shivou přišly. Několikrát jsem málem zakopla o nastražené klacky a větve, ale můj cíl byl víc než jasný: chytit kořist. Byl to už druhý v této sezóně, kterého jsem lovila, tak snad se podaří. Zrychlila jsem, protože jsem cítila úbytek energie. Netrvalo až tak dlouho, než jsem se vymotala z lesa a zajíc už byl na dosah tlapy, tak jsem neváhala a skočila. Jedním záběrem čelistí jsem ho drapsla a bylo po něm. Teprve teď jsem si uvědomila, že zajíc, kterého jsem honila byl celkem malý, bezvýznamný a slabý, masa na sobě rozhodně neměl dost. S vítězným úsměvem na tváři a zajícem v puse jsem naklusala v před. A pak se rozeběhla.
>> Mělká pláž přes Baštu

Tiše jsem stála mezi těmi jezírky. Cítila jsem starou magii, dost starou na to, abychom si jí vážili. Jak vlastně jsou staré tyto ostrovy? Pohodila jsem hlavou a rozhlédla se okolo. Potřebovala jsem na malou, ale co teď, byla tu Shiva a začínal mě znervózňovat fakt, že tu nejspíš nejsme samy. Co jsem však měla dělat? Nuže, musim jít na záchod. Omluvně jsem se podívala na Shivu, která tento pocit možná také sdílela a zalezla jsem si do keře. Ucítila jsem nějaký pach, ale místo abych se namáhala zjišťovat, co to je jsem se jen vrátila mezi jezírka a tam se usadila. "Stromy vypadají mladě, ale ty jezírka tady už jistě nějaký pátek jsou." Řekla jsem zamyšleně a přitom se dívala do jednoho z jezírek. Bylo to divný. Jako kdybych viděla minulost a to mě děsilo, a tak jsem poodešla a vylezla na vetší kámen, odkud jsem viděla na všechny ty jezírka. Co to dělám?! Zděsila jsem se, ale pak jsem uviděla kořist. "Za - jíc", špitla jsem téměř neslyšitelně a přikrčila se. Pak jsem téměř okamžitě za kořistí vystartovala i z toho kamene.
>> zpět do Ostřížího zraku

Hej to je úžasný, já říkala, že si post ilustrátora úrčo zasloužíš! No nemyslíte? :O

Very Good! Jsem ráda, že se to opět probudilo. Musím přiznat, že já sama teď moc neodepisovala (protože jsem ani nemohla). Avšak, jsem ráda, že se správcem akcí stane zrovna Feli, jelikož tvé 'trhlé' nápady mě občas pobavily :'D Taktéž gratuluji Barnatt k získání nového charu a ostatním, kteří byli aktivní a hráli.

Co se týče vylepšení, možná by bylo dobré psát počasí na delší dobu, jelikož ještě teď tam visí staré póčo ještě ze Září. Nebylo by to tak časově náročné, a i když to není takový rozdíl, myslím, že každý z nás si minimálně 1x za týden by si 10 minut na napsání počasí našel. Pak jsem také přemýšlela, proč nedodat měřítko na mapu. Bylo by to přehledné, kdybychom věděli jak dlouhé území je.
Ohledně rozdávání odměn, zavedla bych nějakou hodnotu, kdy může vlk získat přívěsek, nebo další bonusové předměty. Třeba podle počtu absolvovaných akcí/postů atd..
Zapoměný faktor: smečky. Možná, že smečky by se měly prozatím zúžit zpětna 2, protože zatím není takový zájem. Udělala bych anketu, kde by bylo, kdo chce do smečky a co od ní očekává.
Pokud by bylo možné, občas bych si také nějakou tu akcičku udělala, no problem. Rozhodně bych stála o místo i 'pomocníka správce akcí, jelikož nápady vážně jsou a není jich málo. Navíc, jestli Felico někdy bude mít moc práce s osudováním, tak bych mohla zaskočit, čas je a bude. Kreslíř tak dobrý nejsem, to budu muset nechat na jiných (že ano Barn ^^).

A samozřejmě... Všechno nejlepší Mois Grisu! Tak rychle to uteklo. A čas ve kterém jsem se věnovala psaní postů, čtení a vymýšlení počasí, postav, děje rozhodně nelituju. Přeji brzké uzdravení a dobrý 'nový' start.
A pak bychom měli také popřát hodně štěstí Near, která si dala na této trpg záležet. Ďákujem ti za vše!

Ps. A ještě připomínám, že nebylo vyhodnocení PKA :-)

<< Ostříží zrak
Něco mě k tomu místu táhlo. Nevím, co to bylo, ale bylo to silné. Mé tlapky se rozeběhly k hustému lesu, a rychle jsem do něj vplula. Ucítila jsem na tlapkách jehličí a listy, hned, jakmile se louka s pláží změnila v pláž. Ještě stále jsem byla rozespalá, ale oči se mi otevíraly, jelikoż ten les ve mě vzbuzoval údiv. Byl velký. Temný. Tajemný. Pro někoho możná vypadal jako každý normální les, ale mně se zdál... Tajuplný.
Šla jsem vpřed, bylo poznat, že zde nejspíš nikdo dlouho nebyl. Byla tu celkem tma, les byl hustý. Slyšela jsem jen své kroky, které provázely ty Shiviny, větřila jsem kolem, jestli zde není ještě někdo, ale vypadalo to spíš, že zde žije dost zvěře, žádný vlk. Cítila jsem zde i pachy, které mi byly neznámé a ježila se mi z nich srst na zádech. Ale i tak jsem pokračovala vpřed, než jsem došla na mýtinu. Byla tu dvě jezírka. Přitahovalo mě to čím dál víc, a údivem jsem vydechla.
Cítila jsem, jak mnou proudí energie. Nějaká starodávná magie. Ne Nera. Ne Iris. Něco mnohem staršího a tajemnějšího. Mocnějšího. "Páni. Cítíš to?" Hlesla jsem a stála mezi dvěma jezírky.

//Pardon za krátkost, nevím co psát, nahoď něco.

Zívla jsem a podívala se k obloze, kam Shiva ukazovala. Spatřila jsem siluety ptáků, co kroužili nád tou planinou - a nejspíš čekali, kdy bude vhodná chvíle nám potravu šlohnout. Proto jsem raději hned začala akci jídlo. Připadala jsem si jako v sedméb nebi, hlad zmizel, žízeň jsem už také neměla. Co víc si přát? Nadechla jsem se a popošla ke břehu, aby palma nepřekážela v výhledu na hvězdy. Byla vidět mléčná dráha, a já jsem cítila, že mě u srdce hřeje. Vzpomnněla jsem si na to, jak mě otec učil hvězdy, jak najít Severku, od vyjícího vlka. Sovici a alfy, které jmenovala Shiva, jsem hledala někde na severní obloze, ale nenašla jsem je. Byl vidět kousek vesmíru. A to je vždycky krása. "Hele, támhleto poznávám, to je vlče." Zajásala jsem nad tím, že jsem objevila souhvězdí vlčete (delfín). Ukázala jsem tlapou k malému souhvězdíčku, které bylo pouze z šesti hvězd, ale hvězdy byly celkem jasné. Byl to kosočtverec s ocáskem, přesně, prostě vlče. Usmála jsem se nad tím a otočila se zpět. Siluety dravých ptáků se hašteřili, kdo si jakou ukradne kost, což už mě nezajímalo, já jsem spokojená a ptáky jsem nikdy nemilovala. Vždycky, když jsem pozřela ptačí maso, tak jsem se poblila, a když jsem se přiblížila k peří, někdy jsem se rozpšíkala - nejspíše mám na to maso alergii. Ještě jednou jsem zívla a naposled věnovala pohled vesmíru, než jsem se odebrala ke spánku. Chvíli jsem šla za Shivou, našla jsem si místečko pod jednou palmou a tam si lehla. Položila jsem svou hlavu na tlapky a dívala se dopředu. Byli slyšet jen ti ptáci, kteří se prali o kosti zajíce.
"Smečky? O tom jsem myslí zatím nepřemýšlela, v první řadě chci zjistit, jestli je tohle ostrov nebo ne, což asi je, takže bych se také ráda přidala." Shiva začala se zajímavým tématem, a mě se smutkem sevřelo srdce. Stýskalo se mi po rodině, po smečce. Bylo by dobré tady nějakou smečku najít, takovou, která by nám vyhovovala.
Usla jsem rychle a zdál se mi sen. Ano, znova. Byla jsem doma, ale nikdo tu nebyl. Nebyla jsem to ale já. Měla jsem černou srst. A křídla. A dlouhý, hadí ocas.
Ráno jsem se probudila a protáhla se, jak u mě bylo zvykem. Došla jsem za Shivou a jemně do ní šťouchla. "Pojď, půjdeme dál." Zašeptala jsem jí do ucha a šla napřed. Něco mě táhlo k tomu lesu, co byl přede mnou.

>> Les alf

<< Bašta
Změna krajiny byla momentálně zjevná, ptotože jsme dorazily na pláž. Okamžitě jsem chtela zjistit, jestli to tedy je ostrov, nebo ne, tak jsem se i zajícem v puse vydala ke kraji. Viděla jsem další ostrov, vyčnívaly tam hory a mezi nimi podobná rokle, jako ta, kterou jsme přišli. Dívala bych se tam dál, ale teplá krev masa mě vybízela k jídlu. Podívala jsem se na oblohu, už byl večer, jelikož vyšly hvězdy. Bylo teplo, lépe řečeno dusno, proto se mi ani nechtělo spát, a ty hvězdy... Při pohledu na ně jsem se usmála a točila hlavou tak, abych si toho prohlédla co nejvíce. Začala jsem tam, kde Slunce zapadalo, objevila jsem hvězdu Vegu a dokonce i dvě souhvězdí - hrdina (kasiopeja) a vyjící vlk (velký vůz). Pamatovala jsem si jenom tyto dvě, můj strýček mě o obloze rád učil.
Byla jsem celkem zaskočená, když jsem narazila do palmy, sice je trochu, ale jo. Tyto exotické stromy rostly daleko na jihu, u pobřeží. Posadila jsem se pod ni a položila zajíce do měkké trávy. Pak jsem počkala, než přijde Shiva, a posadí se vedle mě, nebo naptoti. "Nero, bože Mois Grisu, děkuji ti za tuto kořist, vzdávám ti díky. Prosím tě, dohlédni na mé nejbližší, ať jsou v pořádku..." Řekla jsem tiše, přikrčila se ke kořisti a chvíli čekala. V Jasperu zvykem, že se před jídlem děkovalo bohům a případně se i prosilo. Navodilo to atmosféru, a také byli vlci většinou pak vděční za to, co jedí. Nic pro nenažrance. Po asi minutě jsem položila na zajíce tlapku, a utrhla mé společnici kus libového masa ze zad zajíce. Ještě jsem k tomu přidala jednu nohu, a pak se sama pustila do jídla. Krev i maso se mi rozplývalo na jazyku, konečně jsem měla jídlo. Bylo mi Shivy trochu líto, že neumí tak dobře lovit, já jsem ve smečkových lovech také často pohořela, ale z toho, co jsem jí dala, by se najíst měla, alespoň na chvíli. Kdybychom cestou potkali les, v tom by mohla být dobrá příležitost chytit něco dalšího. Usmála jsem se nad tím, a dál jsem jedla. Vychutnávala jsem si to, nelhtala jsem.
Když jsem dojedla popošla jsem kousek od místa, kde zbyly jen kosti a posadila se. Měla jsem v plánu se dívat na hvězdy a pak jít spát, toto teplo bylo v noci stejné, jako v Jasperu, proto mi to nevadilo. "Podívej se na ty hvězdy. Některé tvoří souhvězdí, třeba támhleto, tyhle čtyři hvězdy a ta nožička, tomu v Jasperu říkáme vyjící vlk a támhletomu dvojitému véčku zase hrdina." Ukazovala jsem postupně Shivě. Měsíc svíti, takže jsem jí malinko viděla do tváře, kde se leskly modré perly. Olízla jsem si ještě zuby a i tlapu důkladně naslinila, a pak jí začala přejíždět po čumáku, abych tu krev dostala pryč. To se mi nakonec povedlo. Sehla jsem se k zemi, cítila jsem nějaký vlčí pach, ale to tady bylo asi běžné