Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Červená louka

To, co mi Shiva řekla mě překvapilo. Byla jsem ráda, že mě bere jako dobrou kamarádku, když já jsem ji tak brala taky. Usmála jsem se na ni a šťouchla do ní tlapkou, jako kdybych ji chtěla pohladit. Bylo to potrhlé představení, kutálet sudy dolů, a pak se smát. Rozhodně mi to dost zlepšilo náladu. Nemohla jsem se přestat smát, ale nakonec jsem se vydala k jezírku uprostřed louky.
Shiva skočila do vody a celou mě zlila. Napila jsem se a ona pila taky, ale jiným způsobem. Jezírko nebylo hluboké, ale bylo tam dost vody, ale si tam jeden smočil kožich. Jakmile jsem dopila, skočila jsem za ní a voda vystříkla všude kolem. Vylezla jsem ale ven, protože voda byla studená. Oklepala jsem se, Shiva mě ale následovala a stejně jsem byla mokrá.
Dostaly jsme se až na louku, která se nádherně zelenala. Líbilo se mi to, kožíšek jsem měla mokrý, což bylo v tomhle vedru jedině k užitku. Rozhlížela jsem se kolem, vypadalo to tady bohatě na kořist. Shiva byla někde za mnou, a mě napadlo něco, co by oživilo situaci. Zastavila jsem se před ní a podle jsem se usmála. Pak jsem ji plácla tlapkou. "Máš babu!" Řekla jsem a utíkala od ní pryč. Udělala jsem si velký náskok, a doběhla jsem až ke keřům, kde jsem ale rychle zastavila. Zaznamenala jsem totiž zajíce. Viděl mě, slyšel mě, což jsem čekala, ale stejně jsem se chtěla pokusit chytit. Rozběhla jsem se za ním, i když to nebyl můj styl lovu, ale když si mě kořist všimla, tak není na výběr. Utíkal rychle, musela jsem to rozpálit na plno, abych ho chytla. Potom jsem na něj skočila a zakousla se do jeho zad. Krev se mi okamžitě rozplývala na jazyku a já cítila, že jsem dopadla na bok, který jsem měla odřený, ale za tu kořist to stálo. Uvažovala jsem, jestli se chci dělit, o tom budu muset ještě přemýšlet. Vstát bylo docela těžký, popadla jsem zajíce do zubů a šla k Shivě. Nevnímala jsem okolí, sliny mi tekly, jak jsem cítila krev. Šla jsem dál a dál, a občas se ohlížela, jestli jde Shiva za mnou.

>> Ostříží zrak

<< Rokle (přes Baštu)

Po chvíli cesty jsme dorazily na zelenou louku, kde jsem cítila několik pachů, ale žádný z nich jsem nepoznávala. Mé tlapky šly po měkké trávě, která byla nejspíše dobře zavlažovaná, jak byla zelená. Takže tu někde bude voda. Rozhlížela jsem se kolem, ale nic jsem neviděla, tak jsem raději následovala Shivu, určitě věděla, kam jde. Louka přecházela ze zelené na červenou, rostlo tu spoustu vlčích máků, a tráva byla načervenalá. Nechápavě jsem se dívala kolem, ale pak mi došlo, že na mě má společnice mluví. "Ano, ty kytky znám, v Jasperu na lukách občas rostly, hlavně na podzim. Říká se jim vlčí máky, myslím." Řekla jsem a usmála se. Poočku jsem se rozhlížela, jestli tady nezahlédnu nějakou zvěř, ale očividně se na této louce nic moc nezdržovalo. V břiše mi kručelo, až z toho žaludek bolel. Měla jsem také žízeň, naposledy jsem pila tam, kde jsme se všichni setkali. Byl tu trochu navláhlý vzduch, chěla jsem se vydat doprostřed louky, jestli tam náhodou není voda, ale Shiva se vydala na druhou stranu, do kopce. Vyběhla jsem nahoru, ale ona už se se mnou loučila. Chtěla jsem říct: "Co to kecáš?" Ale nakonec jsem to říct nestihla, a už jsem viděla, jak se hnědá vlčice valí z kopce. První jsem jí chtěla chytit, ale pak jsem pochopila, že je to hra. "Už jdu!" Dala jsem jí vědět, a lehla si ke kraji. Mohla by to být sranda a mohla bych se přitom odreagovat od hladu. Ležela jsem na zádech čekala jsem a trochu sebou škubala, ať už to jede. Pak jsem se začala kutálet.
Určitě jsem musela vypadat jako debil, když jsem při valení sudů ječela, tak jsem přestala. Hezky jsem vylisovala ty máky, jen ta tráva trochu řezala do kožíšku. Přejela jsem i pár kamínků, ale jinak to bylo pohodlný, kutálela jsem se dost daleko a zůstala ležet. Žaludek mě bolel trochu víc, připadala jsem si zlámaná, ale není nad to si někdy zaskotačit. Vyskočila jsem. "Juchů! Tak to bylo dobrý! Ještě jednou!" Musela jsem vypadat nadšeně, když jsem se rozeběhla zpátky na kopec, a zanedlouho se z kopce kutálela znova. Smála jsem se, když jsem dole vyskočila, ale to, že se mi motala hlava mě zase srazilo na zem. Notnou chvíli jsem tam ležela na zádech a snažila se uklidnit svůj smích. Musela jsem vstát a jít dál, rozhodla jsem se, že půjdu najít vodu. Podle vlažného vzduchu, to nebylo tak daleko, vlastně jen uprostřed louky, kam jsem zamířila. Opravdu, bylo tu jezírko. Mělké, ale stačilo to. "Tady je voda!" Řekla jsem nadšeně a začala pít. Voda byla studená, to jsem potřebovala. Pila jsem dost dlouho, než jsem usoudila, že mám dost. Znova jsem se rozhlížela po kořisti, ale vážně tu nic nebylo. "Jestli se chceme najíst, musíme jít jinam, tady nic není." Usoudila jsem a vydala se tam, odkud jsme přišly. Na tu zelenou louku.

>> Bašta

Doufala jsem, že jsem v noci příliš nekopala, protože jsem měla pěkné sny. Zdálo se mi, že letím oblohou a mám bílá křídla. Musela jsem sebou několikrát obrátit ve spánku. Kromě prvních snů se mi zdálo i o těch zkamenělinách.
Překulila jsem se a zjistila jsem, že mám dost místa a tak jsem se rozvalila na záda a s chutí ještě snila. Zjistila jsem, že v té jeskyňce je i tráva, což bych zrovna nečekala. Bylo jí málo, byla na kraji, ale stačilo to, aby mě řezala do čumáku. Pak jsem si ale uvědomila, že bych něměla mít tolik místa, a otevřela jsem oči. Kruci, kde jsou? A kde je Shiva? Ptala jsem se sama sebe a překulila se na břicho. Určitě jsem zaspala, protože už bylo ráno, možná i poledne. Nepřišlo mi to normální, jelikož já jsem většinou vstávala brzy, ale hold jsem teď zaspala. Měla jsem pořád hlad, teď i žízeň, a ještě jsem se chvíli válela, než jsem se zvedla a pořádně protáhla. Bouchla jsem se hlavou o strop, což nebylo nejpříjemnější. "Bože!" Zavrčela jsem a naježila se.
Bylo celkem hezky, ani ne tak teplo jako včera, ale nevadilo mi to. Spokojeně jsem poslouchala zkuky přírody a pak se posadila. Vítr foukal, čechral mou srst a cítila jsem celkem čerstvý pach vlka. Lépe řečeno vlčice, určitě Shivy. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikde jsem je neviděla. "Shivo? Noctisi? Jste tu někdo?" Zeptala jsem se do vzduchu, ale odpověď se neozvala. Stále jsem čekala, ale nikdo nikde. Přemýšlela jsem, jestli se někam nezatoulali, a tak jsem zavyla. Má ozvěna byla slyšet po celé rokli, zvuk se od stěn dobře odrážel.
Vzpomněla jsem si, jak byla zima, a mojí smečce se povedlo narazit na jednu lučku. Ležela tam kožešina prasete, ale po mršině ani stopy.
Co bych teď dala za takovou mršinu... Mršinu horské kozy, nebo laně, z toho by se dalo jíst. Pořád jsem myslela na sladké maso prase pekari. Nevěděla jsem, co teď dělat, a tak jsem se opět začala shánět po kořisti. Napadlo mě, proč jsme vlastně kořist nikdy nerozporcovali a neudělali si na to nějaký batůžek, aby se to líp neslo? To by bylo asi těžký... Ale praktické! Musela jsem se zasmát, nevim, jak mě tohle napadlo. Něco tak šíleného. Nadechla jsem se svěžího vzduchu a přemýšlela, jak je tahle rokle vlastně hluboká. Možná devadesát metrů... Ne víc. Tak dvě stě. To je opravdu hlubina... Popošla jsem kousek ke zdi, chtěla jsem se podívat, jestli tady někde nejsou takoví ti šnečci z kamene. Prach se mi ale dostal do nosu a já chvíli pšíkala.
Zatřepala jsem hlavou a rozešla se zpět. Sedla jsem si před jeskyni a čekala.
Shiva se konečně objevila a já jsem nadšeně zavrtěla ocasem. Byla jsem ráda, že mě našla, tak jsem se zvedla a položila otázku. "Kde jsi byla?" Pousmála jsem se a rozešla se k ní. Shivin nápad o jídle a pití se mi zamlouval. "Moudrá slova, pojďme." Následovala jsem Shivu, věřila jsem, že ví, kam jdeme.
Stromy a keře začaly postupně řídnout a dostali jsme se na nějakou louku.

>> Červená louka (přes Baštu)

Nadechni se, vydechni. Rayleight, Rusty ani Lucky tu nejsou a nepomůžou ti, ale máš tu Shivu a někde tady i Noctise. Magii máš taky, tvoje oči...
Pokračovala jsem dál podél skály, ale nikde jsem žádnou jeskyňku neviděla. Rozhlížela jsem se okolo po nějakém úkrytu, ale bez úspěchu. Trochu jsem zoufala, protože padla tma a ve tmě se nehledá dobře. Magie... Oči... Možná, že mám taky magii, a jak to zjistím.... Moje oči. Barva mých očí určitě ukazuje, co mám za magii. Přenos na Mois Gris mi asi dal magii. Počkat - Mois Gris. Tohle bylo už druhé jméno, co jsem neznala a dostalo se mi do hlavy jen tak z ničeho nic. Otevřela jsem pusu, ale zase jsem ji zavřela. Mois Gris. Jmenuji se Dorya, dostala jsem se na Mois Gris a získala jsem přitom magii. Co víc si můžu přát?
Mušle byly nádherné. Měla jsem pocit, že už jsem takové někde viděla, ale nevspomínala jsem si kde. "Ryba? Jakože kosti? Wow." Odpověděla jsem Shivě, také bych si nějakou přála vidět. Taky mi to připomělo můj hlad. Ještě jednou jsem zavětřila, zda - li se cestou něco nezměnilo, ale ne. Kořist tady stále nebyla. No, co by vlastně dělala v rokli, kde ani není voda? Řekla jsem si a hledání potravy vzdala. Chtěli jsme najít nějaký ten úkryt. Klusala jsem podél skály, dívala jsem se okolo, myslím, že jsem zahlédla pár dalších zkamenělin. Nepoznávala jsem sice, o co jde, ale rozhodně tam byly. Po písku jsem pokračova dál, musela jsem obejít pár balvanů, ale dost velký úkryt se mi najít nepodařilo. Doufala jsem, že už na nějaký narazíme, protože už byla celkem tma - a nikdy nevíš, co se v houští skrývá. Opět jsem si vzpoměla na strašidelné historky z dětství, ale tu představu úspěšně zahnala Shiva. Objevila totiž úkryt. Nadšeně jsem se rozběhla za ní, ale cestou jsem zakopla, což mě zpomalilo. Zalezla jsem k Shivě do malé jeskyňky, a lehla si. "Já zítra snad nevstanu, měli bychom rádo vážně najít něco k jídlu. " Řekla jsem a zavřela oči. "Dobrou noc." Dodala jsem tiše, ale ještě jsem nespala. Jakmile Shivka usla, sedla jsem si. Dívala jsem se do tmy před sebou. Byla vážně dost tma, ale já měla pocit, že nás někdo sleduje. Vyšla jsem ven a tiše řekla: "Noctisi, jsi to ty?" Sklopila jsem hlavu dolů, ale nic se neozývalo. "To není sranda." Řekla jsem a rozhlédla se okolo. Vítr foukal, a já měla pocit, že tam něco chodí. Neměla jsem však odvahu tam jít, a tak jsem se vrátila do jeskyňky. Pohledem jsem těkala před jeskyni, až se mi podařilo usnout.
Zdál se mi sen. Byla jsem v hustém temném lese a byla tma. Přede mnou se otevřely rudé oči a bytost vyšla z lesa. Měla dlouhé tesáky a zahnuté drápy, jinak vypadala jako něco mezi vlkem a tygrem. Couvala jsem do zadu. Bála jsem se. Je to jenom sen, jenom sen! Řvala jsem sama na sebe a otevřela oči.
Byla jsem stále v jeskyni a byla tichá noc. Položila jsem hlavu na studený kámen, a konečně se mi podařilo pořádně usnout.

Můj hlad mě už štval, ale myš by mě nenasitila. Snažila jsem se porozhlédnout po něčem větším, ale mé snahy byly marné. Mé zelené oči se podívaly na keře a stromy, skenovaly okolí, ale ani tak na nic nenarazily. Zkusila jsem něco vyposlouchat, což taky nešlo, tak jsem to prozkoumala čichem, ale byly tu pachy jen staré. Myš jsem dala společníkum, ale neočekávala jsem, že by za to byli nějak vděční. Shivin vděčný výraz jsem brala poděkování a usmála jsem se. Ještě jednou jsem zavětřila, ale pak jsem se vydala podél skály. Narazila jsem na takového zkamenělého šneka, byl opravdu zajímavý, tak jsem si ho chtěla prohlédnout více. Otřela jsem z něj prach a byl tu takový podivný pach, který připomínal moře, a taky jiný pach, takový... Magický. Chtěla jsem o tom zjistit více. "Možná, že žil ve vodě. Třeba jich tady je víc podobných." Řekla jsem nadšeně. Magie... To slovo samo o sobě je úžasné. Vybavila jsem si při něm oheň, zemi, vzduch, blesky, vodu, iluze a také léčení. A mnoho dalších, které by možná normálního vlka nenapadly. Přemýšlela jsem, jestli tady někdo na ostrově někdo takovou má. Kolik tady vlastně ostrovů je? Pokračovala jsem dál podél skály. Viděla jsem zde pískovec, sama jsem šla po písku, rozhlížela jsem se okolo, stěny rokle vystupovaly vysoko nahoru, a nahoře mraky zakryly Slunce. Foukal zde příjemný větřík, možná, že nahoře je jiný, vypadá to tak. Nejspíš jsme v závětří. Kráčela jsem dál po písku, kam se mi zabořovaly tlapky a sledovala stěnu. Bylo tu spoustu šutrů, bylo štěstí, že jsem o žádný zatím nezakopla. Pak jsem se sehla a uviděla kamené obtisky mušlí. Byly nádherné, jen trochu oprýskané. Podívala jsem se dozadu na Shivu a zastavila jsem se u těch mušlí. "Další nález." Řekla jsem potěšeně a zavrtěla ocasem. Usmála jsem se a podívala zpět na mušle. Pak jsem se vydala dál. Zastavila jsem se až po chvíli cesty a zašla víc do houští. Přede mnou byla taková mýtinka, která vypadala hezky. Opět jsem zavětřila a podívala se nahoru. Vypadalo to, že bude brzy noc. "Měli bychom zmizet, nebo najít úkryt, zanedlouho bude tma a z vlastních zkušeností vím, že v roklích bývá tma rychle a brzy. Co myslíš?" Sdělila jsem své společnici a dívala se okolo. Už nastávala tma, ty mraky nahoře nevypadaly mile a nechtěla jsem mít zmáčený kožíšek. Hledala jsem nějakou noru, kam bychom se vešly obě dvě a nejlépe i Noctis, který zůstal někde pozadu, ale nedařilo se mi. Shiva byla vcelku malá, možná by se někam vešla, ale já asi ne.

<< Katakomby
Musela jsem přivřít oči, protože Slunce mě oslňovalo. Prošla jsem východem, setřepala ze sebe všechnu špínu a pořádně se protáhla. To, že Shiva řekla, že je z pekla mi nahodilo myšlenku, abych už minulost neprobírala. Zřejmě neměla na svou minulost dobré vzpomínky, narozdíl ode mě. Taky jsem chtěla odpovědět na její otázku. "Pekari je takové prase, má velice chutné maso, ale někdy je loví i kočkovité šelmy. Žijí spíše na jihu, co vím." Zavrtěla jsem ocasem, zastříhala ušima a vnímala všechny zvuky okolo se zavřenýma očima. Kromě svých společníků jsem slyšela jak vítr pročesává trávu a stromy. Pak větřík opět ustal. Otevřela jsem oči a hluboce se nadechla. Nacházeli jsme se ve velké rokli, kde rostly i keře a stromy. Cítila jsem i pár starších pachů různých zvířat - zajíců, myší. Nyní jsme potřebovali jídlo všichni jako ryba vodu, naše břicha - nebo alespoň moje břicho si stěžovalo.
Při tom jsem si vzpoměla na jeden z našich nezdařilých lovů - bylo mi zrovna asi jeden rok a půl a byl to jeden z mých prvních lovů. Moji společníci při lovu mě přehlasovali, ať lovíme losy a ne pekari, a tak jsme taky udělali, i když mně se to zrovna nelíbilo. Losů narozdíl od tříčlené skupinky pekari bylo asi patnáct. Když jsme se vrátili z lovu jen s rychle uloveným svištěm, můj otec s tím samozřejmě spokojený nebyl, protože jsem tehdy byla vedoucí lovců, navíc, jednoho z lovců los zranil, a smečka musela být asi dva dny ohladu. Já jsem pak měla lovit zakázáno, přesto, že mě to bavilo. Poučila jsem se já i mí společníci, a od té doby jsme velice dbali na to, co lovíme, a rozhodnutí bylo vždy na mně.
Teď jsem si nebyla jistá - já asi nemám zrovna plnou energii, abych si troufla na nějakou vysokou. Pokud narazíme na nějakou řeku s rybama, je to vyřeřeno. Pokud se však nic takového nenaskytne, budeme muset vyhledat něco jiného - a já mám zrovna hlad jako vlk. Mám pocit, že bych snědla i celou srnu.
Zastavila jsem se a zavětřila znovu. Mně, jakožto vlčici z jihu nebylo takové vedro, avšak na krku a hlavě, kde jsem měla srst delší, ano. Byl tu i mírný stín, který házely keře a stromy. Bylo mi příjemě, tak jsem se spokojeně usmívalaa a vrtěla ocasem, to mě však přešlo, když jsem uviděla myš. Sic malou a viditelně hloupou, že si mě ještě nevšimla, nejspíše na ní hodně masa nebylo, ale momentálně jsem v ní viděla alespoň předkrm. Když máš šanci, chop se jí. To mi řekl Rusty, než odešel. Přikrčila jsem se a plížila se, jako nějaká kočkovitá šelma. Ano - sice divné, ale tohle byl můj styl. Využívala jsem svého štíhlého těla odjakživa, a vyplácelo se to. Když jsem byla tak na metr od ní, viděla jsem, co dělá. Okusovala tam nějaký kořínek. Najednou jsem dostala chuť na borůvky. Nebo maliny. Skočila jsem a myši jsem packou chytla ocas. Čelisti sklaply a už ta Dorya pochodovala směrem zpět k Noctovi a Shivě. Věděla jsem, že z toho bych se nenajedla a připadala jsem si nějak důležitá. Něco jako... Ochranářská. Hodila jsem jim myš. "Předkrm". Usmála jsem se na ně a nechala je, jestli si to nějak rozdělí. Přitom jsem si olízla čumák, aby nebyl od krve a řádně ho vyčistila, že na něm z krve nic nezbylo. Ocas jsem měla jako vždycky ve středu, a houpala jsem s ním ze strany na stranu. Po chvilce jsem šla dál, a prohlížela si skály této rokle. Něco na těch kamenech bylo zajímavé. Pískovec? Žula? Křemen? Zřejmě to tu bylo staré a dříve pohřbené pod oceánem. Zastavila jsem se u jedné z nich. Byl na ní takový zajímavý tvar. Zakroucená spirálka vypadala jako šneček v kameni. Zaujatě jsem zastříhala ušima a položila pravou přední packu na tu zkamenělinu. Polštářkem packy jsem z ní očistila všechen prach a pak jsem zase ucítila tu magii, co jsem cítila i v tunelech. Magii Nera.

//Nocte snad nevadí že přeskakuju, už je to asi 10 dní, tak se pak kdyžtak připoj :-)

//Hele Nocte, kdy to vidíš na odpis?

Na zkušenosti se svým jménem nemám dobré vzpomínky. Bylo mi tehdy pět měsíců a jedno cizí vlče, které jsem potkala v lese mi mé jméno překroutilo. Nakonec z toho vzniklo Papiňák a tak mi říkal. Nevěděla jsem sice co to slovo zmamená, ale rozhodně se mi to nelíbilo. Od té doby jsem si vymyslela jméno, pod kterými se představuji. K němu se zanedlouho přidala i další přezdívka, co mi vymyslela matka, a to přezdívku Princess, kterou jsem používala hlavně před cizími smečkami. Když jsem teď byla v cizím kraji, použila jsem raději starší přezdívku. Doufala jsem, že se na mne nebudou zlobit, vysvětlovat tohleto by mi bylo nejspíše trapné.
Noctis mluvil o sobu, kterého jsem měla čest lovit jen jednou a řeknu vám, že lovit ho nebylo lehké. Nakonec jsem jeho maso stejně neochutnala, protože přišli medvědi. Medvědi. Z těch mám panickou hrůzu už od mala. Jsou tak velcí a silní. Vzpoměla jsem si přitom na losa, kterých v mém rodném kraji býval dostatek. Teď jsem však dostala chuť na mého starého známého. "Soba jsem bohužel nikdy neochutnala, ale nebyla jsem od toho daleko. Mám chuť na pekari nebo karibu..." Zasnila jsem se a vzpoměla si na prase pekari a na jeho lahodné slané maso. I karibu měl lahodné maso, jen si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem ho jedla.
Tato chodba, kterou jsme teď šli, byla ještě temnější a děsivější. Mráz mi přejel po zádech, když jsem šlápla do studené louže vody. Nelíbilo se mi to tady a chtěla jsem pryč. Doufala jsem, že tyto chodby brzy skončí, a že to vylézá někde v teple na zemi.
"To by mě zajímalo, kam to vede." Zamyslela jsem se nahlas. Vítr k nám totiž zanesl pach vody, i slané vody a také čerstvý pach zvěře. Lov bude úspěšný. Řekla jsem si a bylq jsem rozhodnutá, že to vede někam, kde je dost zvěře.
"Jste vy vlastně ze smečky?" Zeptala jsem se, i když jsem odpověď vlastně znala. Shiva mluvila o rybách, což byla také lákavá nabídka. Dostala jsem chuť na takovýho salamona, nebo pstruha, které naše smečka lovila na hostiny. Byla jsem ráda, že si nevzali špatně to, že jsem jim neřekla své pravé jméno, a usmála jsem se. "Díky", řekla jsem, to, jak Shiva zareagovala na mé jméno mi lichotilo. Noczisovi jsem odpověděla také. " Jéj, a to je správně?" Viděla jsem východ, přičemž jsem zrychlila a těšila se na jídlo... Jestli bude co lovit. " Dobře tedy, plán je, najít vodu, nejlépe i ryby, pokud ne ryby tak se porozlédneme po něčem jiném. "
Vyšla jsem z tunelu a hned jsem pocítila dusno.
>> Rokle

Chvíli jsem se nad tou dlouhou chodbou zastavila. Sice v ní bylo matné modré světlo, ale vypadala dost strašidelně. Cítila jsem tu všude neurčitou magii, co drží tu chodbu pohromadě, a celkem mě to děsilo. Můj otec mi povídával tajemné, temné a strašidelné příběhy, plné různých monster. Nikdy jsem neměla šanci se dostat do nějakého temného hradu, kde údajně žila nejpodivnější monstra že všech. Tato chodba osvícená matným světlem mi připadala jako jedna dlouhá jeskyně, kde žila jedna vlčice jménem Spectra. A té se děly podivné věci, kdy se třeba nad jejím spícím tělem vznášela vlčí obluda, co byla třikrát větší, ona ji v podvědomí viděla, ale stejně nemohla nic dělat. Váhala jsem proto jít dál do toho tunelu. Nebo jsem nechtěla jít první. Omluvně jsem se usmála, protože jsem chvíli blokovala cestu, ale pak jsem šla dál. Nadechla jsem se vlhkého vzduchu a šla dál. I když chodba vypadala jako z hororu, neměla jsem se vlastně čeho bát, měla jsem tu Shivu a Noctise.
"Jasper... Kraj plný vodopádů, kaňonů, luk a jehličnatých lesů. Bývalo tam hodně vysoké, teď jí tam je poskromnu." Zasnila jsem se. "Uvidíme, na co narazíme, ale mám hlad." Rozhodl jsem se, že jim řeknu své pravé jméno. "Odpusťte mi... Mé pravé jméno je Dorya, ale... Jsem zvyklá se představovat pod svojí přezdívkou Dollar. Nezlobte se. Nemám ráda, když někdo, koho vůbec neznám mi říká Doryo. Ale říkejte mi jak chcete." Dodala jsem trochu zmateně, pak jsem přitiskla uši k hlavě, a šla jsem za Noctis, co objevil další chodbu. Ještě temnější.
//Momentálně už jsme v Yellowstone, tak nevím jak na tom budu s WiFi, ale je možné že čas od času vleze do nějakého centra :-) Tak mi kdyžtak dejte ty dva dny :-)

<< Nerovy vodopády
Na chvilku jsem se zasnila. Rayleight, mé milované dvojče o mě jistě mělo strach. Představa, že někde trčí v dešti, promočená, a hledá mě se mi nelíbila. Ona by to pro mě udělala a já pro ni též. Ale i když jsem svou rodinu milavala, byly chvíle, kdy jsem byla raději sama. A teďka jsem se cítila jako doma. Měla jsem tu dva přátelské a sympatické vlky, kteří stáli o mou přítomnost. Nebylo to jako být mezi nevděčnými betami, které v naší velké smečce byly. Je to jako.. Jsem mezi svými. A už teď tuším, že si spolu prožijeme hodně dobrodružství. Pokud tohle přeci jen není ostrov a pevnina není tak daleko, domů se dostanu. Stojí mi to však za to? Možná, že už teď smečce velí Lucky - jak si vždycky přál. Možná, že je čas začít žít na novo. Dostat druhou šanci.
Je možné, že jsem mé dva společníky na chvilinku nevnímala, slyšela jsem jen, že oba dva jsou ze severu, což mě ani nepřekvapilo. Bylo by zajímavé žít na severu, možná trochu kruté, ale na to jsou severní vlci stavění - alespoň podle toho, co jsem slyšela. Já jsem se narodila na jihu - má srst byla přizpůsobená horku. Myslím, že na otázku odkud jsem, jsem už zodpověděla předtím. Ale proč to neříct znova, nikomu to neuškodí. Svou mušli jsem na chvilku položila na kámen v jeskyni. "Pocházím z jihu, Jasper myslím, vaše srst je nejspíše přizpůsobena zimám, moje srst zas dlouho trvajícímu vedru." Svojí mušli pak seberu ze země a popojdu dál. Vidím kámen, za kterým vede něco jako tunel. Velký dost, aby jsme se tam vešli, když půjdeme za sebou. Byla tu cítit magie Nera a vlhko. Nero... Teď jsem absolutně nechápala, jak se mi tohle jméno zjevilo v paměti. Věděla jsem jen, že to je jméno místního boha. Tak to je hustý!
Noctis i Shiva projevili zájem o to, co jsem našla. "Pojďte sem, je tu chodba." Vydala jsem ze sebe nadšeně a snažila se odstranit balvan, který cestu do tunelu bránil. Zavrtěla jsem ocasem, protože jsem byla ráda, že jsem něco našla. Packami jsem se vší silou snažila odvalit ten kámen.
Po nějaké námaze se před námi zhmotnil vchod do podzemních chodeb, jak jsem tušila. Náhle mě zalila zvědavost a dívala jsem se na Shivu a pak Nictise, jak budou reagovat. Cítila jsem, jak mnou proběhla energie a magie Nera, a lákalo mě to dál. Nepostála jsem na místě dlouho, a vydala jsem se dolů, kde jsem vnímala matné osvětlení jako dar od tohoto boha. Cesta se stáčela mírně doprava a bylo tady celkem chladno, určitě o několik stupňů méně, než venku. Kručelo mi v břiše. "Něco bych snědla, jestli tohle někam vede, co vy na to?" Řekla jsem. Mé samotné se ta představa líbila, vyjít z chladu do tepla venku, kde všechna zvířata odpočívají, a začít lovit - nejlépe nějakou kozu, ale i zajíc by postačil.

//Omlouvám se za dlouhý neodpis, myslela jsem, že v tom kempu wifi bude, a ona nebyla. Dále také nevím jak na tom s WiFi budu, takže mi dejte na odpis třeba 2 dny a kdyby ne, tak mě přeskočte. Netuším, jestli v nějakým NP wifi bude. Děkuji za pochopení :-)

Před mýma očima se rozprostřela pěkná jeskyně. "Já vlastně vůbec nechápu, jak jsem se sem dostala, v jednu chvíli jsem byla v nějaký bedně... " Zastavila jsem se nad tím. Moře by mě v té železné bedně potopilo. Ale ne - já jsem živá a zdravá tady. Jen trochu hladová, ale na tom nesejde. "... a v druhé jsem ležela na písku u ostrovů s mělkou vodou." Přitom jsem pokynula směrem, z kterého jsem přišla. Věděla jsem, że jsem musela vážně mít štěstí, že ještě žiju. Byla jsem v celku smutná, jestliže byla pravda, že tohle je ostrov. Nebo souostroví. Ale já se ujišťuji o tom, co splnit nejde. A tohle jsem si na sobě vyčítala. Jsem moc sebejistá, a někdo mě musí uzemnit. Když Noctis povídal o tom, że existuje možnost, že je tohle poloostrov, docela mě povzbudil, což byl asi záměr. Na mém starostlivém obličeji se proto objevil úsměv. Rozhodla jsem se chvíli věnovati Shivě. Pohlédla jsem na ní, mírně se usmála a rozhodla jsem se neřešit to, jestli se dostanu domů nebo ne. Nebudu ostatní zatěžovat svými starostmi. "Jak dlouho se vlastně znáte a odkud jste? Předpokládám, že z krajin ze severu." Snažím se sama sebe trochu povzbudit. Dívám se přitom na Noctisovu hustou srst. Chvíli jsem stála s předníma uvnitř, zadníma venku a řekla: "Počkejte na mě, jdu taky! Zavrtěla jsem ocasem a najednou jsem se cítila šťastná. Jejda, moje mušle! Vzpomněla jsem si na svůj talisman a rychle jsem pro něj k jezeru běžela. Popadla jsem ho do zubů a za chvilinku se vrátila k vlkům. S mušlí v zubech jsem se na ně usmála a procedila. "Jde se prozkoumávat!" Pak jsem se vydala do té jeskyně. Cítila jsem mořský pach, a přítomnost magie. A zvědavost mě nenechala stát, protože jsem našla nějakou zadní chodbu. "Pojďte sem..."

>>Katakomby
//Omlouvám se za překlepy a za to, že píši později, nebyla wi-fi, a s tátovým mobilem to moc neumim : D

<<Křišťálové jezero
Vítr mi načechral srst a já jsem se na vlka nade mnou usmála. Představil se mi jako Noctis. Odkud asi je? Zvědavě jsem se dívala, jak pouští chlupy, zřejmě byl ze severu, proč se ale nezeptat na podrobnosti? Řekla jsem si, ale taky jsem si řekla, že by o mně taky něco měl vědět. Když je vlk nejistý, tak dělá nejisté věci. A to není dobré. "No, Dollar vlastně není moje jméno..." řeknu velice tiše. "Ale říkej mi tak, pocházím z Jasperu, potřebovala jsem se zeptat, jestli to tam neznáte. Mám tam rodinu a smečku, a musím se dostat zpět. Očekávají mě. Jednoho dne jsem potkala dvounožce, a ty mě někam vzali... ale pak jsem se ocitla zde, a totálně nemám páru kde jsem, chtěla jsem se zeptat jestli to nevíte vy Noctisi." Dořeknu a podívám se na křišťálový vodopád. Mám pocit, že tam je otvor... Nesmysl. Vyruší mě pach další vlčice. "Zdravím, jsem Dor - říkej mi Dollar. " Na její otásku odpověděl Noctis. To, že jsme na ostrově mě nenadchlo. To znamená, že se nedostanu domů?! Musí být cesta. Vždycky je cesta.
Noctis zřejmě něco objevil. Byl to ten otvor, na který jsem se předtím dívala.
"Takže tohle je ostrov?" Posmutněla jsem, a stáhla uší, ale pak jsem se zvedla a vydala za Noctisem. Na oslovení "dámy" jsem nebyla zvyklá, v podstatě jsem ho ani neznala, ale zamlouvalo se mi. Po kamenech jsem přeskákala za ním a nahlédla dovnitř. "Potřebuju domů. Moje rodina mě potřebuje, jsem jejich... alfa. Nebo jsem byla..."

Sladká noc.. Možná až moc příjemná. Měkká tráva a svěží vzduch od jezera mě vážně dělalo spokojenou. Už jsem se probudila, nechtělo se mi však otevřít oči, ale i tak jsem se tiše protáhla a ještě zívla. Možná, že bych si zase nějakou tu myšku k snídani dala... Věděla jsem, že tamta mě moc nezasytí, tak jsem nemohla čekat, že ráno hlad mít nebudu. Až se dostanu domů, tak si jídla užiju dost. Hladovět však nebudu, vím, že jsem hladová nevrlá, tak to schválně nepokoušet, kdoví, jak by to mohlo skončit. Chvíli si hovím jen tak na sluníčku, které mi hřeje hřbet, ale pak mě cosi vyruší, když mi to přistane na čenichu.
Otevřu oči, protože mi to narušilo krásné ráno, abych se podívala, co mi to přistálo na čenichu, že to tak lechtá. Byl to chlup - nejlepší béžový až bílý, ale co je důležité, vlčí. Zvedla jsem proto hlavu a podívala se před sebe. Nic. Ale asi dvacet metrů ode mě výš na skále nad vodopádem seděl vlk takový žlutý až bílý. Celkem mě to zaujalo, a tak má zelená kukadla zůstala civět na toho vlka. Je možné, že si mě nevšiml, když přicházel, jestliže přišel z jiné strany než já. Možná si mě nevšiml pro to šero. Nebo přišel až ráno. Má zlatá srst se na sluníčku zaleskne, když vstanu. Na toho vlka nekoukám, dělám, že jsem si ho nevšimla, a popojdu blíž k té skále, kde sedí, a sednu si u jezera.
Dlouho mi to nedá a zvědavost zvítězí. "Zdravím tě, kdo jsi?" zeptám se zvučně a podívám se nahoru. Dolů jsem se usadila, aby bylo jasné, že nechci bojovat. "Já se jmenuji Dory -" Zarazím se, nebudu mu prozrazovat své jméno, když ho vidím prvně. "-Můžeš mi říkat Dollar." Tišeji dořeknu a podívám se na tu vodu a pak zpět na něj. Snad jsem mu toho neřekla moc.
>>Nerovy vodopády

<<Luka
Ploužím se po louce a lesklá hladina jezera se mi zaleskne před očima. Nádherné jezero a šum vody jsou pro mé uši přímo nebe. Trochu zrychlí, abych se protáhla a zívnu. Už přeci jen je pozdě a já rozhodně chci ráno vstát a porozhlédnout se po nějakém vlkovi. Svah teď šel mírně z kopce k jezeru, kus ode mě byl vidět i slyšet vodopád, lesknoucí se ve světle Měsíce. Opatrně našlapuji abych byla čp nejtišší, ale když nikoho okolo nevidím, tak je mi to nakonec stejně jedno a v klidu k jezeru dojdu. Lehni si u něj a podívám se na svůj odraz, který se zdá ve světle Měsíce rozmazaný a nejasný. Sehnu se, abych se napila a studená voda jako by mě probudila.
Popojdu od vody dál a lehu si, ještě se očistíme od krve z té myši, co jsem doteď měla na tlamě. Hlavu jsem položila na tlapky a chvíli jen tak koukala před sebe. Růže jsou červené, obloha modrá... Hvězdy svítí a Měsíc zpívá... Vzpomenu si na básničku, co mi před spaním povídala maminka. Je krásné si občas zavzpomínat.
Teď už jen ležím, dívám se na stébla trávy a oči se mi klíží. Svou drahou mušlí mám odloženo vedle sebe, bezstarostně proto zavřu oči a usnu. Musím najít smečku a ostatní.
Probudím se až brzy ráno, ale i tak plná energie.

<< Les u Mostu
Z lesa vedla celkem služná cestička od lesní zvěře na velkou prostornou louku. Párkrát jsem prošla houštím, když jsem se odpojila od cesty, proto se v mém kožíšku objevilo hned několik klacků, které musím vytáhnout aby se nezacuchaly více. Měsíční svit mi teď dokonale osvětloval cestu stříbrným světlem, a tak jsem neměla kromě těch klacků na co si stěžovat. Hlad jsem zahnala před chvílí - myší, a teď jsem se rozhodla vytahat si i ty klacky aby se mi do mé krátké, ale husté srsti nezamotaly víc. Ty větvičky měly trny, proto na mém kožíšku tak dobře držely. Posadila jsem se tedy na kraji té louky tak, abych viděla na svůj kožíšek dobře, a mohla tak s klidem vytahat ty větvičky. Celkem to trvalo, bojovala jsem s tím, ale mohla jsem být jedině ráda, že se mi nechytly na břicho a ocas.
Konečně se mi to povedlo a já si v blízkosti lesa lehla. Hleděla jsem do dálky, nechávala jsem odpočinout si svoje svaly. Mušličku jsem položila do trávy před sebe. V dálce byla vidět vody a také hory - slyšela jsem šumění vody, možná vodopád. Vodopády mám moc ráda. Hlavně v zimě, to jsou to nádherné ledopády. Nalevo ode mě byl také nějaký kopeček a na západě les, co vypadal jako džungle - zajímavé kolik rozmanitosti tu je. Postavím se a svojí mušličku si vezmu do tlamy a pochoduji středem louky, mezi květinami. Je dusno, tak to není na dlouhé běhy, proto jen jdu po sluchu k té vodě, můžu zahnat i žízeň. Cítím tu pár starých vlčích pachů, a to se musí prozkoumat.
>> Křišťálové jezero