Příspěvky uživatele

<< Tajné ostrovy
Nějakou tu chvíli jsem klusala po úzké horské cestičce a přemýšlela o tom, jestli někde tady jsou nějaké smečky. Nejspíš bych na ně nechtěla narazit, připlést se na jejich území, momentálně o žádné potyčky nestojím. Musím si přiznat, jsem tu nová a vůbec to tu neznám, tak proto se chci držet u země. Jdu a přemýšlím, smečka by se možná i hodila, poradila by mi kudy kam, a ocas nesu nejistě rovnoběžně k tělu. Na chvíli se otočím nazpět, ale ty pěkné ostrovy už mi zmizely za horizontem. Následně zpomalím, abych si vychutnala svěží chuť lesního večera - nebo spíš už noci. Musí být už dost hodin, když už je takhle šero. Zanedlouho bude tma jako v pytli, pokud Měsíc nebude svítit.
Po pár minutách odpočinkové chůze se dostanu do nějakého lesa. Nevidím skoro na krok, ale za to cítím spoustu pachů - některé i zvířecí. To mi připomene, že žaludek mám prázdný, a poslepu lovit by bylo dost o přeražení, nikdy nemůžu vědět, kde na mě číhá nějaký klacek. Zas až tak unavená kupodivu už nejsem - dneska je jistě úplněk, cítím to. Zpomalím, abych plnou silou nenarazila na nějaký ten číhající strom. K mému štěstí Měsíc doopravdy svítí a mírně mi tak osvětluje mou cestu lesem. Stopy toho vlka jsem však ztratila - stačí aby zafoukal vítr a stopy se vymazaly a je po všem. Bohužel. Nemusím však zoufat, zvířat tu je dost, a kde je dost zvěře, tam je dost pregátorů - určitě i vlků. Náhle mi v čumáku zašimral pach nějaké myšky, která byla blízko, nejspíš nalevo ode mě, a já věděla, že to je má příležitost, a tu si nenechám uniknout.
Přitisknu se k zemi a čekám. Po chvíli v měsíčním světle rozpoznávám obrys myši, která je plně zaneprázdněná louskáním oříšku. Udělám opatrně pomalu a potichu par kroků a hlídám si, abych k ní byla proti větru. Už jen kousek. Odrazím se a myš chytím do zubu. Docela dlouho sebou mele, ale pak povolí. Měla jsem štěstí - pěkně tlusťoučká myš to byla. Vím, že i ta mě na dlouho nezasytí, ale stěžovat si nemůžu. Před tím, než se pustím do jídla, položím mrtvou myš na zem a tiše pronesu "Děkuji bohům za toto jídlo. Nechť kořist najde své místo mezi svými." Poděkuji do ticha a doufám, že modlitba byla vyslyšena a myš mě nasytí. Toto byl u nás ve smečce zvyk, a když jsem tu sama, tak musím za štěstí poděkovat dvojnásob. I když je to skromná kořist, je pro mě důležitá. Na chvíli zavřu oči a pak se tiše pustím do jídla. Já měla takový hlad!
Po jídle čekám a poslouchám noc. Nemůžu usnout, a ani nechci, když se můžu dívat na tak krásný Měsíc. Je načase se vydat dál. Musím někoho najít. Musím najít někoho, kdo mi poradí. Potom se zvednu, a jdu dál po cestě od vysoké z lesa.
>>Luka

Vyjdu na dalším ostrově a uvědomím si, že pevnina doopravdy není tak daleko jak se zdála. Prostě jen kousek. Inu, musím uznat, že ten slaný mořský odér není takhle dlouho zrovna příjemný, ale nebude to trvat dlouho, už jen tu dobu, než dojdu k pevnině. Vidím les. Písek mi přijde stejně jako na předchozím ostrově měkký a příjemný - nejlepší blaho pro moje packy - zvláště když je ten písek hezky rozehřátý. Na chvíli se pozastavím nad zajímavou vlnkovitou mušlí a vezmu jí to tlamy. Mohl by to být můj prozatímí talisman. Následně projdu i trávou a pořád se zvědavě dívám okolo. To mi připomíná - zatím mi vlastně nikdo neodpověděl na mé vytí. Snad to tak dlouho nezůstane. I když se nic neozvalo nebo jsem to neslyšela, tak se na tu pevninu vydám. Jestli mám opět najít svojí smečku, tak musím hejbnout zadkem. A kdoví, třeba to tu bude hezké a bude se mi tu líbit. Ale stýská se mi. A cítím, že rodina i smečka mě postrádá.
Projdu stínem stromu, po trávě a následně opět po měkkém písku až do vody. Když je takové vedro, studená voda občas vyjde vhod. Budu však nejspíš muset vyhledat i sladkou vodu, abych spáchala tu sůl, nebo se mi poničí srst. Přede mnou už se rýsuje pláž a nad ní vypínající se hory, které je asi nevyhnutelně nutné přejít jestli se chci dostat dál.
Hele, stopy. Vlčí stopy. Opatrně odložím svojí mušli vedle na písek a snažím se zachytit pach. Je vlčí, ale neznám ho. Tudíž jsem jistě daleko od území mé smečky. Nevadí. Zkusím toho vlka najít a třeba se ho zeptat, jestli neví, kde to jsem, pach je čerstvý, nebude daleko.
Se svojí mušličkou v puse se zachvíli už sápu nahoru po stezce, která asi ani není stezka, ale to je mi momentálně jedno teď mám blízký cíl. Třeba to tu ten vlk bude znát a poradí mi.
>>Les u Mostu

//Minulost

Jééé! Kde to sakra jsem? S trhnutím si uvědomím, že ležím s břichem ve vodě a jsem úplně jinde než bych měla. Pak mi to dojde. <Rachot, podivná klec, bolest, voda... > Ani se mi o tom nechce přemýšlet. V jednu chvíli jsem byla v podivné bedně, a v druhé jsem se dávila slanou vodou. Tak dost. Na to opravdu raději nemyslet. Udělám vše, abych se vrátila domů. Nemůžu jen tak zmizet.
Jenže když se podívám kolem sebe, uvědomím si, že jsem nejspíš na ostrově. A není tu jen jeden! Je jich víc! Určitě je nedaleko pevnina. Musí být. Pozorně se podívám do kraje před sebou a zjistím, že mé předpoklady pro byly správné. Mé instinkty ihned zavelí - k pevnině! A to platí. Zkusím se tu porozhlédnout a najít nějaký záchytný bod. Ne, všude je moře. Nejslíš ale mělké.
Zvednu se a hned ze mě začne týče voda, jak z vymáchanýho prádla. Udělám jeden krok. Druhý krok. Ten píseček je tak příjemný! A já když po něm jdu se cítím hned spokojenější. Oklepu se od vody a všimnou si další příjemné věci. Stín! Vyjdu z vody a pak se rozběhnu k nedalekém zdroji stínu - stromu. Cestou jsem zahlédla i pár drobných mušliček a toto místo mi začalo být sympatické. Je to tu NÁDHERNÉ! Opatrně se svalím do trávy pod stromem s chvíli jen tak pozoruji kraj, který určitě skrývá ne jedno tajemství. Tak schválně, podělí se o ně i semnou?
Další důležitá věc. Jsem tu sama nebo tu žijou další vlci? A je tu něco k jídlu? Mám hlad... Nikoho nevidím... Ještě jednou se s touto myšlenkou rozhlédnu, ale vážně tu nikoho nevidím. Plán B zkusím je vyčenichat. I tento nápad však nemá úspěch a jediné co cítím je slané moře. Tak snad vyposlouchat? Opět bez úspěchu. Vzdáleně slyším zpěv ptáků, ale i to přebíjí malé šplouchající vlnky. Tak dobře, poslední pokus. Teď zavyju. Jestli mi někdo odpoví, tak se vydám, tam, odkud to přišlo hledat to cosi. Jestli mi nikdo neodpoví... No, tak to budu muset ještě promyslet.
"Aúúúúúúúúú- Ech ech ech! " Zavyju ladně, ale změní se to ve chvíli kdy mi do pusy vlítne moucha a proto jsem se zakuckala. Notak!
Chvíli čekám, nedočkavost mi v novém světě nenechá pokoj, přecházím sem tam, samozřejmě ve stínu. Hlad mě ale dlouho čekat nenechá, a tak se pomalu vydám k dalšímu z ostrovů, směrem k pevnině. Nakonec, tak daleko to zas není. Po chvíli chůze dorazím ke kraji a popojdu do vody. Tak nějak už jsem připravená na plavání, ale k mému údivu voda není hluboká! Jdu dál a už mi sahá po břicho. Dál se však nesvažuje. Další ostrov se pomalu přibližuje. Já najdu cestu domů, věřím tomu...