Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Území

Vítané závětří vrátilo trochu tepla do kožichu. Úkryt voněl pachy, ale ne všechny byly čerstvé, a vlastně tu panovalo docela ticho. Byli snad všichni ještě pryč? Fialka nechtěla utíkat vlčici, co se jí tak ochotně ujala, ale probuzovala se v ní zvědavost prozkoumávat. Před vstupem do hlavní místnosti úkrytu se zastavila na rozcestí, kde se jedna z chodem pouštěla do tmy. Nechtěla se ptát, co sídlí tam.
Následovala šedivku až k léčitelskému koutku, kde odložila i to, co sem donesla ona. Nevěděla, jaké má alfa - Einar - nároky, ale doufala, že Šalvěj v kariérním růstu za toto podpoří. Vesele zavrtěla ocasem, když Šalvěj poděkovala. Chtěla jí vyjádřit vděk také, a tak vysekla hravou poklonu. Doufala, že vlčice ví, co s bylinkami dělat dál, aby byly dobře uskladněné. Na její nabídku popošla blíž k Šalvěj a sedla si vedle ní. Doléhala na ni únava, a věděla, že ráda chvíli věnuje odpočinku. Ovšem... Za pár sekund se zvedla a zaběhla do léčitelského koutku. Pamatovala si, že tam někdo přinesl... Ano! Brzy se vrátila za Šalvěj i se svačinkou v tlamě. Měla trochu hlad, nemohla lhát - rozhodně si k tomu ale musela vyžádat povolení, a taky se rozhodně musela rozdělit. Zajíce položila před léčitelku.

// Kvetoucí louka

Otázka na povolání byla na místě - nebýt se tím v minulosti trochu zabývat, asi by těžko měla takové znalosti, co by mohla sdílet. I bez mluvení. Trpce se pousmála a přikývla, protože nechtěla nechat Šalvěj bez odpovědi. Dlouho se svému řemeslu nevěnovala, bývala spíše bojovnějším elementem, ale... Možná to byla právě věc, se kterou smečce mohla pomoci. Nebo aspoň této nadějné mladé léčitelce. Pozorovala ji fialovýma očkama i při vázání bylinek, a podporovala ji při tom souhlasným pokyvováním hlavy a na konci zavrtěním ocasu.
Tichá cesta jí absolutně nevadila. Měla po téhle sbírací session pocit, že už nemá myšlenky až tak všude po okolí, a tak si i všímala území své nové smečky. Bylo značně členité se spousty úkrytů. A krásnými výhledy, musela přiznat. Podmínky ne nejpříjemnější, ale... Odlehlé. Zaradovala se, že míří zpátky do úkrytu - vítr totiž neúprosně mrazil. Podzim přicházel.

// Úkryt

Pozorně natočila hlavu nad stranu nad tím vtipem, protože na něm nebylo až tolik špatné úvahy. Přikývla a pokrčila rameny, aby se tedy ještě pro jeden list divizny natáhla. Nejlepší na tom bylo, že i ony listy šly využít, až jejich obsah v úkrytu srovnají tam, kam patří. Už se kochala představou plně naplněného skládku, když si znovu uvědomila, že to není její místo ve smečce. Ne oficiálně. A kam patřím já?
Sbírání jí velmi pomohlo od zlých myšlenek, no skoro zapomněla, že se skutečně budou muset vrátit mezi všechny ty vlky. Jí trapné ticho, co mezi ní a Šalvěj občas vznikalo, už skutečně ani trošku nevadilo, a leč se nemohla zeptat na všechno, na co by si přála znát odpověď. Onen jeden Trychtýřek i zabalené květy divizny přidala ke zbytku bylin, stejnětak Plazivec, co si schlaňovala u náhrdelníku. Rozhlédnutí kolem jí prozradilo ještě lokaci nějaké té mateřídoušky, kontryhelu, řebříčku a břečťanu, a tak přinesla i to.
Přikývla nad množstvím rostlin, co nasbíraly. Prošla se okolo rostlin, a rovnou pomocí své magie trávou svázala větší trsy těch, co měly delší stonek. Jeden trs přistrčila i ke své společnici, aby si to vyzkoušela - pamatovala si totiž, že zmiňovala, že si element země koupila. Zbytek bylinek se Fialka pokusila roztřídit a srovnat do dvou velkých listů divizny, co přinesla. Ukázala Šalvěj dva způsoby, jak je balit - jeden list pomalu a pečlivě složila do balíčku stejného jako použila předtím, v druhém listu bylinky do divizny postupně motala, čímž zabránila pomíchání druhů, a pak to zavázala travou. Takhle nemusely nést nic jako salát - i přesto však na cestu domů rozhodně neměly prázdné tlamy.

>> Alateyská smečka

Za Luciana vybírám za 29b:
- Tlapku do snění (15b)
- 2 mince (10b)
- 1 rubín (3b)
- a 2 kšm (1b)

Děkuju za akci! Různorodé úkoly byly pěkným trávením času :)

Zapsáno

Ahoj :>
Jdu žádat o další, pro mě čtvrtý charakter. Dlouho jsem další charakter nezakládala (od 2018, damn), protože jsem si nebyla jistá, že ho skutečně chci a uhraju, když nemám dobrý nápad, ale nyní mám už připravený jasný koncept a vím, že by mě bavilo s tímto vlkem přispět jak mezi pestré osazenstvo ostrovů, tak do řad nově vzniklé Maingarské smečky. Nejsem vrcholově aktivní hráč, hraju spíš když mám zajímavý příběh nebo náladu, ale rozhodně jsem stálý a rpg-motivovaný. Mois má zkrátka místo v mém srdíčku.

Podmínky pro čtvrtý charakter:
• Rok a půl na MG splňuju s přehledem, skoro čtyřnásobně
• Na Dorye mám +- 500/200 postů
• Na Lucianovi +- 270/100 postů
• Na Rhaaxinovi +- 320/35 postů

Děkuji za zvážení.

Schváleno

Ani si neuvědomila, že list s kvítky divizny zabalila tak rychle, že si její společnice nepovšimla procesu. Nebo se ptala, aby měly další věc ke společnému sdílení? No, třeba bude brzy mít možnost jí to ukázat. Právě s vidinou toho ještě balíček odložila do trávy a ze vzrostlé rostliny utrhla ještě jeden z obrovských listů, který si přehodila před hřbet. Šalvěj odmítla možnost sama přidat byliny ke zbytku, a tak ochotně přikývla, že to udělá ona. Byl to její nález, konec konců - stále ale pamatovala, že tohle byla zkouška pro Šalvěj, ne pro ni. Ona potřebovala alfě ukázat, že se učí, a Fialka jí v žádném případě nechtěla brát spotlight.
Že měli možnost potkat znovu rostlinu, co jí ne zas tak dávno pomohla z nejhoršího, bylo milé. Teď byla rozhodně více při smyslech a vděčně tedy ke kytce přistoupila, aby si čuchla, jak bylo doporučeno. Potěšeně koukla po léčitelce. Musela souhlasit - ta vůně byla příjemná. Trychtýřek. Fialka se rozešla po okolí, jestli jich neuvidí více. Pro celou smečku se jistě hodilo mít toho co nejvíc. Nevytrhat celou louku, ale udělat si zásoby. A skutečně celkem rychle ještě jeden našla, a tak ho spěchala utrhnout.

Hlásim se s Rhaaxinem jako kreslíř a the chosen one nekreslíř je Artume

Zavrtěla hlavou na obavy. Vysvětlila by, že je opatrná a netlačí, ale pro to ve znakové řeči ani s magiemi neznala dobré vyjádření. Stejně tak pro to, že takhle šetrné zacházení znamená, že třeba dost možná rostlina uplodí znovu - to bylo něco, co by jí mohla ukázat někdy až se sem vrátí. To byly vědomosti, co se získávaly složitě a časem.
Kývla na teorii o kašli a pokračovala s ukázkou. Koukla se po léčitelce, když se snažila vysvětlit i ono slunce, a i teď souhlasně pokývala hlavou. Měla pocit, že jejich komunikace se zlepšuje. Nebo to bylo jen tím, že se bavily o něčem, co jim oběma bylo známé? Fialka chtěla Šalvěj ukázat to neznámé, ale možná pro to už nebyl čas ani prostředky. Odsouhlasila i vývar v kotlíku a s úsměvem okolo Šalvěj opsala kolečko. Pochvala! Oheň ve vzduchu uhasl a voda bezvládně šplouchla o zemi s kvítky. Fialka by lhala, kdyby tvrdila, že se jí z toho ovládání magií trochu nezatočila hlava. Vyšla ze cviku. Na drobný moment zabodla pohled na list s žlutými květy divizny, než k němu přešla a složila ho do přenosného balíčku. Ten vzala do zubů, a natáhla se ke své společnici, jestli ho chce přidat ke své sbírce léčivek.

Její gesto bylo pochopeno, a tak se zaradovala, když Šalvěj přišla. Omluvně svěsila hlavu, vyděsit ji nechtěla. Měla ale něco, co určitě léčitelka chtěla vidět! Divizna rostla do výšky a daleko přesahovala jejich hlavy, a tak to nechtěla ukazovat víckrát. Přešla ke kytce, povyskočila a opatrně si tlapkou nahnula diviznu k sobě. Koukla na Šalvěj a na velká žlutá kvítka, zpátky a ještě jednou, a pak je začala po jednom sbírat a odkládat na list divizny v trávě. Mohla se přidat!
Když už byl list plný květů, Fialka zase rostlinu pustila, aby i nadále směřovala k obloze. Nechtěla jí sběrem uškodit. Teď ale byl čas na vysvětlení, do kterého se Fialka enthusiasticky pustila. Toto bylo naštěstí jednodušší zadání. Narovnala se a předstírala kašlání a velmi nešťastný výraz nemocného pacienta. Pak tlapkou odendala trochu květů a na tlapce je pozvedla výš. Koukla na Slunce, na květy, na Slunce a ještě jednou. Sušení! Následně se sklonila k trávě a se zavřenýma očima ji okradla o vodu - ve vzduchu se náhle vznášela menší koule. Nabrala do ní těch pár květů a pak zničehonic zaplál ve vzduchu i oheň, přímo pod koulí z vody. Udělala krůček stranou, aby na Šalvěj viděla a pohledem se tázala, zda chápe.

Optimistický přístup dělal skutečně zázraky! Jaké by to bylo, kdyby musela jít sbírat bylinky s někým jiným? Ještě si dokázala představit mít za společnost Hanku, vlčici jejíž pozornost jí tehdy na srazu ukradli, a možná tu černou vlčici, co jí přivodila klid a také ukázala nějakou kytku. Ale třeba s tím planoucím vlkem, co ji zachránil? Byla mu vděčná, to rozhodně, ale v hlavě jí poskakovala dětsky kreslená představa právě hořícího Einara stojícího na... Hořící louce. A v pozadí vlčice s veverkami. Čekání na další instrukce se moc nevyplatilo, protože další instrukce nepřišly. Fialová se nechtěla stále jen usmívat jak měsíček na hnoji, a tak vlastně ocenila, že stručný rozkaz jí propustil ze situace, kterou očividně ani jedna neuměla obratně vyřešit.
Zastavila se na zavolání. Otočila hlavu a nahla ji na stranu, jakoby nad tou otázkou přemýšlela. Mezitím se jí ptáček usadil na zádech, a ona nad tím ani nemrkla. Zase se rozběhla dál, až ke vzrostlé divizně, kardinál si mezitím našel místo na větývce blízkého jehličnanu. Fialka utrhla jeden z velkých listů a opatrně do něho začala vybírat žlutá kvítka. Tohle by měla Šalvěj vidět! Jak jí dát vědět? Zahleděla se na ni, a pak zavřela oči. Poryv větru se propletl Šalvěj mezi tlapkami a pak trávou, jejíž stébla rozhrnoval, směřoval k Fialce. Ta vyskočila a s vrtícím ocasem čumákem těkajícím od Šalvěj k velké divizně se ji snažila přilákat.

V těhle situacích by se opravdu hodilo, aby fialová vlčice mluvila. A ona poprvé za dlouhý čas snad i chtěla - chtěla otevřít tlamu a sdělit Šalvěj vše, co zná, chtěla si s ní popovídat o běžných věcech a chtěla být užitečná, ale jakýsi blok jí bránil říct snad jen hlásku. Možná nechtěla slyšet vlastní hlas, možná se bála, jak by zněl. A byla by to vůbec smysluplná slova, co by vypustila? Těžko dávala dohromady věty v duchu, natož nahlas.
Po dvou neúspěšných tipech se jí podařilo léčitelku přivést ke správnému překladu. Pokývala hlavou a ještě se s úsměvem natáhla na bok, aby předstírala jakože pohodu a uvolněnost. Pak se zvedla a třezalku přistrčila k hromádce bylinek. Docela to kupily! Fialka chvíli počkala, jestli jí bude zadána další úloha, a pokud ne, zase se rozeběhla něco hledat. Její očka padla na vzrostlou diviznu, co spatřila dál poblíž nějakých stromů. Mohla tak daleko od Šalvěj? Podívala se na oblohu, pak na louku a pak svižně vyrazila tím směrem. Chtěla s tímto úlovkem překvapit. Cestou málem šlápla na další Plazivec, a tak si ho zatím připevnila za náhrdelník. Někde u stromů se ozvalo pískání, a pak se na obloze objevil červený ptáček, co nad fialovou vlčicí zakroužil.

Smět si teď vybrat barvu kožíšku, zvolila by Fialka... Asi nechat tuto volbu na někom jiném. Toužila po tom se odlišit od svého vzezření minulosti, ale kým chtěla být teď a v budoucnosti, na to si ještě nezvládla odpovědět. Sotva se probrala k nějaké aktivitě! Ovšem... Ta černá by nemusela být špatná? Určitě by s takovou barvou bylo jednodušší se schovat v davu šedých vlků, kterých měla její nová smečka spoustu.
Dali se do sbírání kytiček. Skoro zapomněla, že pomáhat vlastně neměla, a provinile těkla pohledem do země. Einar se to nemusí dozvědět. Zase se podívala na Šalvěj a pravou tlapku si hodila přes čumák. Pak tlapkou dramaticky pohla do strany a hlavu s vrtícím ocasem zvedla. Tajemství v bezpečí! Ne, že by o tom někomu mohla vykládat. S očima pátrajícíma po dalším úkolu si ráda poslechla o bylinkách. Rostlina, která náhle upoutala pozornost její průvodkyně ovšem překvapila i ji. Sklonila se, aby si ji prohlédla. Plazivec vypadal jako obyčejný plevel, lístky měl drobně flekaté a květ vůbec nebyl nápadný. Fialka ovšem nepochybovala o tom, že Šalvěj mluví pravdu. Teď jí může pomoct hledat i Plazivec!
I ona chtěla něčím zazářit, a tak se zase dala do hledání. Mezi zelení rozeznávala několik bylin, ale žlutá křítka třezalky vypadala nejlépe. Přinesla ji Šalvěj a dala se do ukázky. Uděla krůček pryč od utržené třezalky, zavřela oči a lehla si. Předstírala špatné sny - kopala nohama, převalovala se. Pak vstala, lehla si u třezalky a předstírala klidný spánek. S úsměvem. Očka zase otevřela a hlavu narovnala. Možná už Šalvěj třezalku znala.

<< Hraniční pohoří

Jak scházeli z hor a opouštěli území vlhkých roklí a pahorkatin, otevřely se mírnější stráně a později i sama rozlehlá louka. Fialka obdivovala výhled, a vlastně si i nechtěně vzpomínala, jak tu kdysi trávila čas. I debata ohledně její předchozí barvy srsti jí v tom podporovala. Zavrtěla hlavou - černý kožíšek neměla. Rozhlédla se do okolí, hledajíc něco, s čím by to Šalvěj ukázala. Popoběhla dopředu a zastavila se o trsu seschlého obilí. Sklonila se u něj, aby se jeho barva dotýkala její srsti. Zavrtěla přitom ocasem.
Další otázka jí přiměla se zamyslet nad tím, které kytky jí to vlastně ještě nahoře byly řečeny. Vzpomněla si jen na dva. Zastavila se a opět v trávě hledala. Jitrocel nalezla rychle, vzhledem k jeho hojnosti. A bílý květ heřmánku pro jeho výraznost také zahlédla, a tak se pro něj rozběhla. Obojí pak položila Šalvěji k nohám. Byla připravená jí pomoct s hledáním. Takové sbírání narozdíl od úkrytu hemžícího se vlky bylo... Poklidné.

// Úkryt Alateyské smečky

Sledovala Šalvěj s vřelostí v očích, každičký pohyb a každičké geslo. V duchu si představovala kytičky, co vyjmenovala, ačkoli zrovna ty dvě první si zrovna nevybavovala. Musela ale dát nějak najevo souhlas, protože oči její společnice si o něj žádaly. Jsme v tom spolu. Ona přeci také nějaké byliny znala! Udělala krůček blíž a na znamení podpory přisunula svou tlapku k té od Šalvěj. Docela rychle se zase stáhla, nejistá fyzickým kontaktem - ale drobný úsměv stále na tváři.
Na další otázku opět zavrtěla hlavou. Mít fialový kožich odjakživa, asi nikdy nic neuloví. Možná i to vysvětlovalo její bídný zdravotní stav, když se tu ukázala? Nyní by se ho spíše ráda zbavila. Jak se rozešli, úsměv z ní opadl. Ne protože by snad nebyla šťastná, že je venku, za to ráda opravdu byla, spíš... Se chtěla zase chvíli nesoustředit na svou expresi. Chodila okolo, očuchávala věci, párkrát se i zastavila a zadívala do země nebo do kraje. Snažila se zapamatovat, kde to teď bydlí. U hranic trochu znejistěla a překročila je až za Šalvěj, a při další cestě dolů se držela pár vlčích délek za ní.

// Kvetoucí louka

Ze všech těch slov zapomněla, že na některá neodpověděla ani těmi neverbálními prostředky, co měla k dispozici. Bylo těžké se v nich vyznat, a co víc, určit, kam vlastně vedou. Nemohli by chvíli možná jen... Mlčet? Fialka na zopakovanou otázku zavrtěla hlavou. Znala ostrovy lépe, než přiznávala, a vlastně si to uvědomovala, ale... Třeba o to bude pozitivnější překvapení, až nějaké kytky skutečně najde. Zeptala by se, co hledají, ale když neměla tuto informaci, na sběr kytek zněla kvetoucí louka vlastně jako dělaná.
Jako ano na otázku ohledně vrozeného elementu ze své pozice mezi jahodami na Šalvěj zamrkala. Příroda jí byla blízká, to chtěla říct. A snad aby se na cestu posilnila, pár jahůdek si nabídla. Sbírala je se zkušenou přesností. Yum! Učit? V duchu znervózněla, ale navenek akorát zopakovala počínání Šalvěj - zazubila se a zamávala ocasem. Když se šedá rozešla k východu, malá vlčice se věrně zařadila za ni, cupitajíc s hlavou dole. I na další vyptávání o barvě očí přitakala. Tenhle způsob komunikace nebyl dvakrát výřečný, ale dařilo se jí odpovídat na otázky, měla pocit. Aspoň tehdy, když jí byla nabídnuta odpověď nebo se jednalo o otázku ano ne.

>> Hraniční pohoří přes Alatey